Svědivá kunda

Napsal jsem to, protože vás mám rád…

Lucia Klein Svoboda Svědivá Kunda aneb Už ani nejsem nasranej Grafický návrh obálky připravila Petra Rosler.

Vydalo nakladatelství Goodmind, Rybná 716/24, Praha 1.

Objednávky a distribuce: www.svedivakunda.cz ISBN 978-80-907810-0-9 © Goodmind 2020

Kapitola první

Už ani nejsem nasranej „Kde jsem je kurva dal?“ prudce zavře starou skříň.

Otřes rozvířil letitý prach a ten teď pomalu padá na nelesklou podlahu potaženou starým linoleem.

Muž hezký, mladý v produktivním věku, s krásnýma světlýma dlouhýma kudrnatýma vlasama, je dosti nesvůj. „Musí tady někde být!!!“ Byt je jako po smrti. Teda myslím po smrti někoho. Jakože umře stará opuštěná paní a zanechá za sebou byt plný krámů a prachu a pak jak je mrtvá, tak se ten prach ještě množí, až vše kolem chytne podobný odstín šedé.

Tak jsem to myslel, abych to upřesnil.

Byt je starý. Je vidět, že v něm dlouho nikdo nebyl. Květináče, ve kterých kdysi byly kytky, zejí prázdnotou.

Něco zahlédl pod postelí.

Klekne si na zem a po něčem se natáhne. To, co vytáhne, ze začátku lze jenom těžce identifikovat. „Ach ne!!!“ Vytáhl zpod ní mrtvou, ale opravdu, opravdu vysušenou kočku. Zvedne ji do vzduchu. Drží ji za ocas ztuhlou a placatou. A jak je ta kočka ztuhlá a vysušená, tak si ji rozhoupe a pohybuje s ní jako s nějakou sušenkou.

Spíš prachovkou, sušenka… ha, ta představa, nechutné!

Pořádně se jí zadívá do důlků, kde kdysi bývaly oči, a pohladí ji kožíšek. „Promiň, úplně jsem na tebe zapomněl.“ Na veliká okna, přes která je vidět jako by byli zasklené mléčným sklem, ale nejsou, jen je dlouho nikdo nemyl, jako vše v tomhle bytě, nasedali holubi.

Procházejí se po kovovém parapetu a jejich drápky vydávají zvuk jako když prší.

Zvědavě, jako by rozuměli tomu, co se vevnitř děje, koukají přes sklo a nerytmicky do něj ďobou. „Huš, jedeš! Špiclové…“ a ví, o čem mluví.

5

„To jsou praktiky, udavači opeřený! “ „Tak kde asi…“ Hluboce se zamyslí a chytí se za bradu. Přemýšlí, ale nic ho nenapadá.

Rezignovaně se volným pádem pustí do křesla. Ó, to neměl dělat.

Prach, který se z křesla rozvíří, připomíná atomový hřib.

Začne se dusit. Prach mu leze do nosu, do uší, všude. Je to hnusný prach.

Mrtvý prach. Určitě taky z té kočky a možná není jediná, kdo tady umřel. Fuj! V koupelně chce strčit hlavu přímo pod proud studené vody, ale z kohoutku vyteče jen rezavá. Stále se dusí, ale nedá se nic dělat, jestli nechce mít rezavý ksicht, musí počkat.

Když to odteče, ten sajrajt, propláchne si nos a taky uši.

To je úleva.

Hodně se napije.

Nic není nad chlorovanou vodu plnou hormonů, které se do vody dostaly z ženské moči. To z té antikoncepce…

Když zvedne hlavu, tak mu voda čůrkama teče po ramenou a taky za košili. „Hnusný byt.“ Zadívá se do zrcadla před sebou.

Přetře ho rukou, protože je taky hodně špinavé, a už se v něm vidí. „Krasavče, stárneš…“ Často se sebou mluví, má to rád.

Ještě se trochu napije z kohoutku obaleného vodním kamenem a vrátí se před zrcadlo. Má rád to, co vidí v zrcadle. „Jedině, že by to bylo v jiném bytě“ zamyslí se.

Chvíli to vypadá, že odchází.

Vejde do obýváku a pomalu kráčí.

Pohledem přechází všechny poličky a přemýšlí. „Kdy jsem to vlastně všecko nashromáždil. Proč jsem si koupil tohle?

Nevím, fakt nevím.“ Vezme do ruky malou sošku pejska, který má v tlamě rybu, a diví se. „Ne, že jen stárnu, ale taky určitě blbnu.“ Opatrně ji položí zpátky. Přesně na stopu, kterou okroužkoval prach.

6

„Když ty blbý křídla nenajdu, tak zase budu muset letět letadlem.

Letadla nesnáším.“ Dobře…

Ok, a teď se musím přiznat, píšu o něm, ale prakticky píšu o sobě.

Je to ujeté co?

A jak se jeví, píšu zcelička na hovno.

To, jak se snažím vykreslit nevím co o těch drápkách, pak se točím kolem nudného prachu, drsná vsuvka absolutně trapná o vysušené kočce…

Koho to kurva zajímá.

Mně samého to nudí.

Napsal jsem to fakt debilně, opravdu blbý začátek, ale potřebuju se rozepsat.

Určitě si teď o mně myslíte, že jsem minimálně debil. A pravda je taková, že to možná ani nedokážu vyvrátit. Možná taky blbec jsem. Já už vlastně ani nevím, co jsem. A dokonce ani nevím, co bych být měl, nebo jaký bych vůbec chtěl být. A to je průser.

Asi bych chtěl mít vlasy, dlouhé a kudrnaté, to vím zcela jistě. Vždyť jste si to četli před chvílí.

Jestli jsem plešatej?

To se taky nedá říct. Jsem totiž anděl a andělé vlasy nemají.

Nemáme žádné chlupy. Chlupy jsou jen pozůstatek po zvířatech, to jak jsme vás klonovali.

My nejsme klonovaní. A taky jsme bezpohlavní…

Nevím co to do mě vjelo.

Proč by vás mělo zajímat, jestli něco mezi nohama máme nebo ne.

I když jak sleduji vaše komunikační kanály, myslím televizi, časopisy a podobně, vypadá to tak, že krom toho, kdo má co mezi nohama, co vlastní a s kým a co má a dělá, vás vůbec nic jiného nezajímá.

Samozřejmě předpokládám, že promlouvám k inteligentním lidem.

Vy debilové to laskavě zavřete, no tu knížku myslím. Kreténi, no tu, co teď čtete! Máte ji právě teď otevřenou a čtete ji!!! No nic…

Já jsem byl zásadně proti, tehdy, kdy se vznes ten nápad, aby se učili číst a psát úplně všichni.

7

A vidíte, jak to dopadlo.

Já jsem to tehdy říkal.

Ale oni ne, prý Izechyáš je konzerva a tohle mu nesedí a támhleto mu vadí.

Já si myslím, že se tomu říká zdravý rozum, neboli jinak inteligence, logika.

Prostě dokážu věci vidět v souvislostech.

Ten byt je opravdu v hrozném stavu, ale výhled, výhled má krásný.

Byt ve staré části New Yorku, na samém vrchu budovy, to nemá každý.

Asi tak nějak to musí vidět mravenečník.

Lidé tam dole zuřivě pobíhaj sem a zase zpátky, něco si někde nesou a pak zase něco jiného někde jinde. Pořád něco přenáší a někam jdou.

Takový blbec ani neví, proč je nasraný.

Nedokáže si věci vsunout do kontextu a tak se plácá. Nevyřešené otázky se množí a on už ani neví, která je důležitá a která ne. Neví, na kterou má hledat odpověď jako na první a jeho nasranost kvantitativně roste… Logicky.

Já si myslím, že lidi jsou většinu času nasraní právě proto, že se nekompromisně musí denně konfrontovat s faktem, že jsou absolutně zbyteční.

To proto jsou nasraní a ještě ze zvyku.

Většinou se perou se dvěma pohledy.

Jeden úhel pohledu je, jaký by chtěli být – jak se vidí, jak se vidět chtějí.

Je to jejich utkvělá představa o sobě a jejich cíli.

Ten druhý pohled je realita. Nekompromisní a studená. Ukazuje jim krutě, jací jsou, a oni s tím nic nenadělají. Všichni s tím válčí a ti kolem to vědí a dávají jim to sežrat. A to je nasírá úplně nejvíc, to, že se to ví.

Ať dělají, co dělají, neumí si s tím poradit.

Nic nezmůžou.

Já nejsem už ani to.

No nasraný, nejsem nasranej.

Já už jenom pozoruji.

Přijímám, všechno přijímám.

Je mi to jedno.

Prostě mě to nezajímá.

Já jsem anděl.

8

Kapitola druhá

A měl recht!

Chápu, teď si určitě říkáte… kecá!!!

Ale já nekecám.

Fakt je to pravda. Jsem prostě anděl.

Ne padlý. Normální, normální anděl, anděl ve službě.

Jsem ve službě, ale jsem taky ztracený.

Ztracený ne v tom duchu, jako že jsem mimo, out nebo tak něco, ale opravdu jsem ztracený, protože jsem slyšel.

A to, že jsem slyšel, a ne všichni to slyšeli, tak prostě vím.

Právě proto, že jsem anděl, to vím.

Asi bych měl ten byt opustit co nejdřív. Prach mi zase vlezl všude, kam jen mohl. Sedá mi taky na šaty a obaluje si mě jako pavouk svou kořist.

Je to tady nechutně lepkavé. Kdo by to řek, že je prach lepkavý.

To, co já vím a vy nevíte je, že Bohové opustili Zemi. Odešli.

Všichni andělé to vědí.

Kam odešli?

Do prdele.

Odešli do jiný galaxie. Tam, kde to není takový humáč. „Vysrali se na to.“ A já se jim nedivím. Kdo by to tady zvládal! Vymklo se nám to ale úplně z rukou.

Ono to začalo těma kecama o humanizaci, o důležitosti člověka blablabla… Že přecházíme do jiný fáze a že to regulování, jinými slovy myšleno likvidace nepotřebných, není správná cesta. To bylo keců o zaměření se na duši.

Teď můžeme všichni vidět, kam nás to dostalo.

Vždyť jeden normální anděl nemůže mít u sebe zbraň.

Přijde vám to v pořádku?

Mně ne!

Vždycky jsme je měli a taky jste nás s nimi vykreslovali a pořád vykreslujete.

9

Vyobrazujete nás krásné, mladé a s křídly. Jsme na obrázcích bílí, krásní, tváříme se vznešeně a vždycky, vždycky máme u sebe svou zbraň.

Používali jsme je výhradně jako pracovní nástroj a na svou ochranu.

Byly naší součástí od počátku věků…

Cítím se bez ní jako bych byl nahý.

A taky jsme s nimi vždycky ochraňovali vyvolené, nebo potenciální vyvolené a regulovali jsme kulisy (lidi bez duše).

A ještě záškodníky, ty hlavně.

Určitě nevíte, jak to myslím, tak já se vám to pokusím objasnit.

Otevřel jsem všechny okna v bytě. Hluk z venku začal prořezávat prach, který tady stojí ve vzduchu a nechce se odporoučet. No nic, i tak už jsem celý olepený. Sedl jsem si na malou židli u psacího stolku u okna a rozjímal, jak to srozumitelně všecko zformulovat.

Kulisy jsou těla určená na nastavování různých situací a bezproblémové plnění úkolů.

To je myslím dobrý opis.

Jsou jako lidi, vypadají jako lidi, žijí jako lidi, ale nemají obsah.

Jsou prázdné.

Nemáme problém kulisy naplnit dočasnými, přechodnými pocity a cíli.

Pak se zaúkolují. Přesně se jim řekne, co mají a nemají dělat a oni to plní úplně bez odporu. Ničím nepřekvapí, ničím nepotěší, ničím nezarmoutí.

Využíváme je, nebo spíš rozestavujeme kolem „vyšších“ lidí. To jsou zase ty podařenější kusy, které je potřeba trénovat nebo naopak vystavovat celku jako takovému a nezůstává nám nic jiného než doufat, že se vynoří vyvolení.

Na ulici dole začal nějaký rambajz. Podíval jsem se z okna a už to vidím.

Nějaké auto srazilo chodce. Kolem ležícího se vytvořil hlouček čumilů, ale ne všichni tu chtějí očumovat. Někteří jen tak bez povšimnutí procházejí kolem a dělají, že se nic nestalo. Nezajímá je to.

Někdy s kulisami narušujeme zaběhnuté způsoby, to abychom odkryli to, co je zakryto.

Běžní, nebo lépe řečeno méně zdařilí, pak mají pocit, že žijí v nějakých souvislostech a jsou relativně spokojeni nebo nespokojeni, záleží na typu a úrovni duše.

10

Ano, regulování je likvidování. Přesně tak, po vašem zabíjení, ukončování existence.

Ze smrti máte neuvěřitelný strach.

Přitom je to jen mžik. Jako tečka za větou.

Příkladem je i to, co se právě odehrává pod mými okny. Ti, co se na možná nebohého přišli podívat zblízka a vytvořili ten hlouček, možná mají víc odvahy a méně strachu než ti, co dělají, že se jich to netýká. Všech se vás to týká.

Ani to vaše vytěsňování vám nepomůže.

Podle mě je to, jak žijete, mnohem děsivější.

Lidé mají různé teorie. Ó ano, kolik jen jste si jich dokázali vymyslet.

Například, a to házím od boku, jedna z nich říká, že trápit se dokážou jen hlubocí lidé. Zahrnují se do toho taky deprese atd…, a jiná zase, že lidé, co mají deprese, jsou naopak povrchní a hloupí. Obě dobré, pro mě určitě.

Rád se takovými věcmi bavím. V minulosti mě to nasíralo, ale už nejsem ochotný to řešit.

Nedokonalí lidé, aspoň s nějakou tou duší, mě nikdy nepřestanou překvapovat.

A jak již jednou prozradil, zmínil, pojmenoval skutečně povedený kus Albert Einstein, lidská moudrost se už změřit dá, ale lidská hloupost, ta je nekonečná, nezměřitelná.

A měl recht.

I když si myslím, že vůbec, ale vůbec „moudrost“, inteligenci, nebo můžeme taky říct úroveň duše, neumíte měřit.

Neustále se pokoušíte vylepšit způsoby měření toho záhadného nad… něco…, ale moc vám to tedy nejde.

S pobavením sledujeme, jak v tom tápete.

Vždyť je to v konečném důsledku úplně jedno.

Pochopil bych, kdyby to k něčemu bylo. Ale vy si to maříte sami a neustále.

A co… Jsou ti lidé s vysokým IQ nějakým způsobem ve společnosti protežovaní?

Ne, ne, ne…

Klidně necháte, ať veřejný televizi, například, šéfuje úplný funebrák a na vrátnici necháte pracovat skoro génia.

Výsledek?

Výsledek tohoto počínaní je všeobecný průměr a všudypřítomný maraz.

11

Jste debilové, to je daný a velmi prokazatelně jasný.

Ale i tak mi to nedá… To, že jste nějakým, nevím jakým způsobem, přesvědčili samotné Bohy, aby nám přikázali složit zbraně a nechali vás růst jako plevel, tak to byl od vás majstrštyk.

Jsem z toho doteď rozladěný, ale nechce se mi to teď řešit a rozebírat.

Bohové rozhodli a určitě to má nějaký význam.

Ptáte se jaký?

To zatím nevím, ale nevadí. Já tu nejsem od toho, abych to soudil.

Nesnáším špínu, ale uklízet to tady já rozhodně nebudu. Na co taky, nežiju tady už dlouho. Je to takový můj památeční byt. Byt plný vzpomínek, na který se už nepamatuju. To jsem celý já.

Otevřel jsem šuplík na psacím stolku a vykouknul na mě vysušený ohryzek.

Proč jsem ho strčil do šuplíku? Možná to mělo nějaký význam, ale teď už to nevím. Nejpravděpodobnější je, že jsem byl línej.

Rozhodl jsem se, že si napustím vanu.

Fuj! Ta vana je v hrozném stavu. Budu dělat, že není.

Pustil jsem vodu, ale chvíli se nic nedělo. Z kohoutku se řinul skučivý zvuk vodou vytlačovaného překvapeného vzduchu.

Vyvolený člověk je dokonalý, je bez chyby a my jsme tady proto, abysme ho doručili a ještě před tím přezkoušeli.

Teče a taky rezavá. Nepospíchám, nechám ji odtéct.

U povedených zase, těch co mají náběh stát se dokonalými, když si všimneme jakékoliv odchylky, a mají je různé, to byste nevěřili… hlásíme, řešíme.

Vyvolený je dokonalý klon. Je čistý, přesný a krásný. Jako čirá voda.

Ale takových je velmi málo, skoro nejsou.

U lidí je vždycky co napravovat.

Někdy mu chybí docela málo k tomu, aby byl perfektní. Je to různé, je to případ od případu. Ale i s tím se dá něco dělat, když se chce.

Někteří nechtějí… fakt.

Mohl bych se ještě projít po městě, letadlo mi letí až za pár hodin, ale myšlenky lidí mě ruší. Ruší mě to jejich nesmyslné konání a tak budu radši tady.

Mám výjimečné období, protože chci. A je to poprvé, co jsem se rozhodl promluvit k vám, a vůbec se vám pokusit něco sdělit.

12

Vana se plní nevím kolikrát už recyklovanou vodou a já jí tupě naslouchám.

Dokonalost…

Je to výsledek správného toku času, správných spojení a taky toho, co neumíme pojmenovat, takže náhody.

Vyvolený je potomek nějakého z Bohů.

Vždycky jen jednoho!

My hned poznáme, co u konkrétního vyvoleného dominuje, protože známe Bohy samozřejmě.

A vy je neznáte.

Bohy. No bohy neznáte!

Zapomněli jste na ně.

Oni, ti průměrní, udělali vše proto, aby se o nich nemluvilo.

Aby se na ně zapomnělo.

Je to velký problém ti nepovedení. Kdybysme je mohli regulovat a zmenšit jejich vliv. Ale to zatím bohužel nejde.

Vana je napuštěná. Zakroutil jsem uraženým kohoutkem a vypnul vodu. Vana je trochu zrezivělá a na hladině vody plave kde co, ale potřebuji si ji dát. Potřebuju se zchladit.

Svlékl jsem se a naložil se do ní.

Uáááá, voda je studená. Tělo mi ztuhlo až mě zabolely bradavky.

Průměrové teď vládnou této zemi a je jich ohromné množství.

Proč se to stalo? A proč jsem si neostříhal nehty na nohou, které mi čouhají z vody na konci vany?

Krom toho, že Bozi odešli a vědomě vše nechali na náhodě, přestal být dominantní přirozený řád.

Rovnováha se zbořila jako domeček z karet.

To řvaní a chaos co tady panuje, to je nesnesitelné.

Je tomu tak, protože u nepovedených dominují emoce. Primitivové si nedokáží poradit s vlastníma emocema. Emoce je doslova ovládají.

Všechny ty strachy, zuřivost a bezmoc jim nedovolují pohnout se z místa.

Točí se jakoby na místě.

Protože cítí.

Dennodenní připomínání své nedokonalosti a fakt, že je to tady jenom množírna, 13

což oni přirozeně cítí, absolutně nezvládají. Nedokážou se srovnat s pravdou.

Nedokážou přijmout vlastní bytí.

Ze základu, který mají a na kterém lze stavět, se nedovedou hnout.

Jen sebou mrskaj kolem dokola jako rozpůlená žížala.

Znal jsem týpka, co si ty nehty na nohou pravidelně okusoval. Relaxoval u toho.

Zkoušeli jste to někdy? Je to dost těžké ohnout si tak nohu, až k ústům.

Nepovedení začali upravovat pravdu k obrazu svému. Začali ji křivit, protože oni sami jsou pokřivení.

Ale pravda, ta je přece daná, je konstantní, je neměnící se.

Nepovedení odpradávna hledali únik. A časem na něco přišli.

Vím to, znám vás už od začátku.

Přišli na to, že musí zahubit vše, co jim jejich podřadnost připomíná.

A na to, aby to mohli beztrestně dělat, museli jako první vytěsnit Bohy.

Nejprve se jim povedlo vytěsnit je ze svých hlav, z jejich vědomí.

Zcela intuitivně začali u sebe.

Věděli, že musí zapomenout, že Bohové existují.

Když to začali dělat, stačili jim pouhé dvě až tři generace.

To v kontextu bytí není nic. Brnkačka.

Podle mě je to hodně urážející, že jste to udělali, že jste na ně dobrovolně zapomněli, ale my to zatím necháváme být. Čekáme na správnou chvíli a pak to napravíme.

Koneckonců i tak byste to teď nedokázali správně zpracovat. Po vašem pochopit.

Je tu takový bordel.

Je tu takový bordel, že nejtěžší je vyvoleného v té mase lidí vůbec najít.

A hlavně teď, v dnešní době.

Starý svět se rychle mění a nový, ten se ztrácí před očima.

Opravdu mi to tu připomíná mraveniště.

Hou hou trpajzlíku, kdepak že máš fousy…

Ponořil jsem hlavu pod vodu a chvíli v ní koukal na pohybující se špínu na hladině.

14

Kapitola třetí

Nejsou informace Z vany jsem vylezl osvěžený a spokojený. Procházel jsem se bytem s nahým pinďourem a pobrukoval si.

Pinďour se mi líně houpal sem a zase zpátky a občas sebou plácnul přes stehno.

Pohodička.

Všechna ta otevřená okna způsobila v bytě malý průvan, který ten prach aspoň z části vyhnal z bytu ven.

Přisunul jsem si k oknu křeslo, uvelebil se na něm a koukal do oblohy.

Byla čistá, bez mráčku, jakoby se mělo zítra ochladit.

Jak bohové odešli, nastal totální chaos.

Ze začátku se nám to dařilo kamuflovat, ale po čase to vycítila „zvířata“.

A mají z toho ohromnou radost. Aspoň na chvíli můžou věřit, že to s nima nedopadne až tak špatně. V jejich pojímaní světa samozřejmě. Člověk totiž, jak je méně blíž svému konkrétnímu Bohu, tomu, kterého genetickou stopu nese, je vlastně více zvíře.

A řídí se pudama, zvířecíma.

Pudy, ty nám dělají veliké problémy. Čím je mají silnější, tím jsou pro nás anděly více nevyzpytatelní. Jsou pro nás méně zvladatelní. Vyčmuchají skoro všechno, jako krysy.

To mne fascinuje dodnes.

Krysy, oni několik hodin dopředu vědí, že se ta loď potopí, vyskakují a plavou pryč. A vždycky správným směrem. A taková krysa vám dokáže uplavat hodně daleko.

Byl jsem se na to podívat několikrát a je to něco neuvěřitelného.

Abych úplně nezajel někam, kde se už úplně ztratím, protože toho vím spoustu a všechno to chce ven… tak…

Už jste viděli anděla beze zbraně?

Ne? Tak teď nás tu máte!

15

Samozřejmě nemůžu tušit, kdo teď čte moje slova, ale tohle si musí uvědomit každý, každý s dokonalejší duší.

Jak tě teď budu ochraňovat?

Jestli jsi vyvolený, ty co teď držíš v ruce moji knížku, můj vzkaz, a nevíš to jistě, ale nějak to tušíš, protože vyvolení to prostě cítí, tak ti bohužel musím sdělit špatnou novinu.

Začínají ti krušný časy. Jsi v tom sám.

Nebo s andělem, s úsměvem na tváři, to myslím ironicky, ale co je podstatný, beze zbraně.

Ty sis toho pravděpodobně již všiml, že se lidi kolem tebe jaksi šprajcujou a nechtějí tě nechat být. Že na jednu stranu těžce vynikáš, ale proč ti neumožní, aby to bylo vidět naplno? Proč si tě nepěstují, nechrání tě, neopěvují tě?

To proto kamaráde!

Nepovedení totiž hodně povedené nesnáší a jdou jim historicky po krku.

Oni tě nechtějí pustit!

Oni chtějí, abychom si tě nevšimli a tys zestárnul a umřel přesně tak zbytečně jako oni.

Ptáš se proč to dělají?

No protože jsou nasraní a taky zoufalí. Už jsem to říkal.

A z té zoufalosti si vymýšlejí. Vymýšlejí si různé teorie a nesmyslná pravidla.

Například náboženství. Spoustu náboženství a jsou hodně debilní.

Většinou ty náboženství hlásají rovnost, stejný šance. Ale copak jsou slepí?

I v přírodě tomu tak není, no tady, na této planetě. A taky ve vesmíru, tam je to to samé. Copak má stejnou šanci lev a zajíc? Ne, nemá.

A s tímhle my se musíme potýkat.

S tímhle my musíme pracovat.

Prosím pěkně ještě jednou připomínám a nebude to naposled, beze zbraně.

To je jako když chceš po dřevorubci, aby ti pokácel strom, ale nedáš mu sekyru.

Chápeš?

Nohy mám vyložené v otevřeném okně a vadí mi ty moje dlouhé nehty.

Copak v tomhle bytě nemám nůžky? Určitě tady někde musí být. Ale kde?

Ohlížím se z křesla po nůžkách jako nějaký debil, ale brutálně se mi nechce vstát. Je mi teď nějak dobře.

16

Snažím se vám dávat příklady ze života, které můžete pochopit, kapišto?

Zažil jsem už hodně vyvinutých forem s obrovským potenciálem, které zničilo okolí.

A my jsme to nezvládli.

Nezvládli jsme to.

Už se to stalo vícekrát a nevíme co s tím.

Je vás stále víc a víc a nás stále stejné množství.

Podle mě by s tím Bohové měli začít něco dělat.

Ale nevím.

Nejsou informace.

Možná už se něco děje, ale ke mně se to rozhodně ještě nedoneslo.

17

Kapitola čtvrtá

A teď si to jemně a hezky strčím do úst Nikdo z nás neví, co má v téhle situaci dělat.

Ale já vím, už se obleču.

A tak jsem se obléknul a začal mít hlad. Vyhládlo mi. Ale co si dám? Tady nic není. Jestli pak je dole v baráku ještě ta mongolská restaurace.

Podle mě je to na palici, jak si v jedný ulici můžeš dát mongolské jídlo a taky čínu, něco italského a pak zase mexického. To aby člověk v tomhle městě nemyslel na nic jiného než na žrádlo. Kam bys pak jezdil, co bys tam asi tak poznával. Jídlo tady máš odevšad a všichni po celém světe se začínají oblékat stejně. A né každý je na lidi a památky. Většina z vás jsou ignoranti a myslíte především žaludkem.

My andělé nemáme jasný instrukce.

Bohové signál určitě chytají, ale je těžké se s nimi spojit.

Lidi se přemnožili a jsou strašlivě hluční a ještě k tomu se naučili komunikovat přes vzduch.

To my je to naučili.

A dobře nám tak.

Tomu se říká, že jsme si naběhli na vidle. To je tak, když se informace dostane do špatných rukou.

Znám toho anděla, který to způsobil. Spustil se s lidmi.

Zbláznil se.

To ze zoufalství.

Hrozně se na Bohy naštval.

Začal chlastat a drogovat a přestal mít kritické myšlení.

Pomalu ztrácel rozeznávací schopnosti a tak předal informaci polotovaru, nehotové bytosti, také velmi nazlobené, a ta to samozřejmě zneužila.

Ten polotovar všechny ojebal.

Na chvíli, ale pořádně.

Zmátl nás svým úspěchem, že to dal.

18

Všichni jsme si začali myslet, že je možná potomek, ale nebyl.

A tak jsme ho nechali být, aby se činil. A to je výsledek.

Vzduchem teď lítají různé signály a nejde nás přes ně slyšet.

Vzpomínám si, a to dost jasně, co jsem neměl rád na tomhletom městě. Šváby. Jsou všude. A taky v tý mongolský restauraci. Zůstanu radši o hladu, i když je skoro jisté, že tam ta restaurace už není.

Lidé… nemají míru, v ničem, a neumí se sami regulovat.

Posrali jsme to. Všichni jsme to posrali. Byli jsme moc měkký.

Jak tak na to koukám, ty dlouhé nehty mi vadí taky v botách. No co už, budu to muset vydržet a pak si je v klídku ostříhám až doma.

Jak jsem už prozradil, je nás víc. Nás andělů.

Občas se scházíme.

Jsou to rozpačitá setkání. Ani nevím, nemůžu to říct, jestli to některý z nás má vůbec ještě rád. Scházíme se asi už jen ze zvyku. Už ani nevzpomínáme na starý časy, jen se navzájem ujišťujeme, jak hluboce je to v prdeli.

Někteří to vzdali, moment… mám skvělý nápad, ubalím si k tomu brko.

Dneska jak jsem se procházel jednou z horších čtvrtí, natrefil jsem na černocha a ten dealoval. Koupil jsem si u něj tuhletu krásu. Uvidíme, co se v ní skrývá.

Balím si brko, balím si brko, ještě si ho balím… a…

Aaaaa… už…

Trávu mám hodně rád, lépe se s ní žije.

A teď si to brko hezky, jemně strčím do úst a zapálím si.

Doutná… moment, potáhnu si.

Držím kouř, zadržuji kouř… ty vole, je fakt chutná, nekecal ten prevít.

I když vím, že mě možná právě čte nějakej dement… Jsi dement? No ty, co mne teď čteš. Já vím, žádný dement si to nikdy nepřizná, že je dement, to jste vy lidi.

Všichni perfektní, nikdo z vás není dement, ale co to kurva děláte? Za dementní věci? Všechno sežerete, rozmrdáte a rozprcáte…

Už to nevydržím, dráždí mě ke kašli, musím to pustit.

Fúúúúúúúúú.

Už je mi lépe, je mi lépe, nebudu kašlat, nejsem přece laik.

Chápej, ten neustály chaos kolem… Jak to v něm zvládáte?

Mě to strašně moc ruší.

19

A ty, jak je nazýváte, pro mně nepochopitelná pravidla, které si neustále vymýšlíte, samozřejmě v dobré víře, že si to tady na této zemi děláte lepším, jak mi tohle vysvětlíš.

Děláte svět lepším! Úžasné!

To určitě!

Myslíte si, v tu chvíli si myslíte, že jsou ta pravidla správná a pak časem zase že ne.

No prostě, je to větší pohoda to zvládat s tou trávou jak už jsem říkal. „Pfssssf“ Dobrá, fakt lahodná. „Lidé, velmi primitivní druh ve vesmíru.“ To říkají ti mudrlanti nepovedení.

Mluví asi o sobě. Vždyť tím uráží Bohy! Oni jsou opravdoví lidé.

To oni jsou dokonalost sama.

Moment, budu pokračovat, abych se neztratil, kde jsem to…

Aha. Scházíme se a nevíme co s tím.

Na začátku to všechno bylo nové, nečekané a úžasné.

Těšili jsme se a mysleli si, že to bude něco krásného. To stvoření.

A taky v něčem bylo.

Když Bohové genetickou mutací konečně docílili tvora podobného sobě (člověk), uběhla dost dlouhá doba.

Lidé si myslí, že Bohové vnímají čas jinak, ale není tomu tak.

Debilové.

To oni to tady stvořili dle svého obrazu. A jelikož vše připravili, aby mohli množit sebe, sebe Bohy, udělali to na stejných principech, kterými žijí oni sami.

Je to jasné?

Ale oni to mají o hodně komplikovanější, ale to není pro vaše uši. Čas plyne stejně jim a taky nám.

Oni jsou sice nesmrtelní a vy ne, ale…

Ještě že tak…

20

Kapitola pátá

Sám úplně nevím A už jedu!

Nevím proč, ale vždycky, když se nahulím, mám nutkání něco čistit.

Zapřísahal jsem se, že tentokrát se ovládnu, a že to tady rozhodně uklízet nebudu. Kecal jsem.

Nevím proč, ale zavrtal jsem se do skřínky pod kuchyňským dřezem, a brutálně to tam mydlím. V jedné ruce rejžák, v druhé staré vysušené, ale ještě stále funkční mýdlo, nic jiného jsem totiž nenašel, a šůruju. Šůruju zacykleně jako nějaká fretka.

Doprdele, jsem čerstvě vykoupanej a je jasný, že je to v prdeli, že se celý zašpiním. Nic s tím nenadělám, zasek jsem se, a nepřestanu, dokud to nedokončím. Jediné, v co můžu doufat, je, že zapomenu proč a co dělám.

Jedině tak bych to dokázal zastavit. Fakt to dělat nechci, ale nemůžu si pomoct.

To mám za to, že jsem si koupil tu trávu od toho černýho opičáka.

Moje obsedantně kompulzivní pohyby se zrychlují, až to moje oči nestíhaj sledovat.

Když Bohové stvořili první pár, samce a samici člověka, ze začátku spíš jenom schránky, tak byla ohromná oslava.

Hvězdy lítaly a bouchaly.

Mně se teď taky občas zajiskří před očima. To jak se mé pohyby zrychlují a moje mysl zpomaluje.

Vypadalo to podobně, něco jako váš ohňostroj, ale bylo to mnohem opulentnější, bylo to galaktický.

Bohové museli přijít na princip rozmnožování, jelikož oni sami se nemnoží, ale přišli na to. Přišli na to časem, na ten princip, na způsob stvoření člověka. Člověk, lidé… Říkejme jim lidé, i když správně lidé jsou velmi malá skupina podle správnosti.

Ostatní jsou jen takový ten póvl kolem.

Ale abychom to zatím nekomplikovali.

21

Tak tedy lidé.

To, co se tehdy odehrálo si lidé nějakým způsobem pamatují. Mají to zapsané, a to ve všech existujících náboženstvích. Každé to samozřejmě interpretuje jinak.

Mají to popletené různě, ale to nevadí, prostě si to pamatovat chtějí.

A to je důležité. Důležité je, že i když Bohy vědomě vytěsnili, události jim chtě nechtě, i když zkresleně, připomínají pravdu.

Pod tím dřezem to vypadá brutálně. Ta vrstva něčeho vůbec nechce povolit.

Aha? Vodu. Asi bych měl do procesu taky zapojit vodu. Kartáč a suché mýdlo toho moc nenadělají.

Narval jsem pod dřez spoustu vody a už to krásně pouští. Kurva, teď jsem si vzpomněl proč jsem tam tu vodu předtím nedal, nechtěl jsem se ušpinit.

To jsem ale koumák. Jak tam tak klečím, tak se mi kalhoty od kolen dolů hezky nasákly tou špínou, co se řine z té zaprcané skříňky. Tak rád bych s tím přestal.

Je to humáč. Musím se soustředit na něco hezkého, abych snad nepodlehl negativním haluzím. To bych si ten stav už úplně posral.

Například, to mám fakt rád.

Adam se v ráji nudí. Je sám. Stvořil ho Bůh, a to je pravda.

Až na to, že to nebyl jeden Bůh, ale stvořili ho Bohové. Všichni spolu.

Ano, stvořili ho Bohové, ale abych to upřesnil, vyvinuli ho přes různé klony a genetické úpravy spojením s jinými živočichy a organizmy. To proto, aby se na zemi klon lépe dokázal adaptovat. Bylo to úžasné. Bohové vypadali jako nějací vědci, chemici nebo tak nějak, abyste si to dokázali představit.

Udělali si na to takovou tu laboratoř a věnovali se tomu trpělivě hodně dlouho.

Samozřejmě se taky nasírali a hádali. To hlavně proto, že každý Bůh je jiný a každý z nich má taky jiný temperament.

Mimochodem, úplně na začátku Bohové museli taky upravit planetu.

Museli Zemi připravit tak, aby to bylo nejlepší místo na plození.

Takže posbírali vše co chtěli a co se jim líbilo, a donesli to sem, na Zem. Něco se chytlo a něco zase ne.

Něco se chytlo, ale pak to časem zaniklo, ale zase na druhou stranu, vyvinuli se tady taky druhy rostlin a živočichů například, které již jinde než na Zemi nenajdeš.

Jako v téhle skřínce, to se tu taky vyvinulo časem, a je to něco nevídaného.

22

Ještěže v tomhle bytě není vlhko, protože pak by to tady vypadalo mnohem hůř. Á, povedlo se… Skřínka začíná vypadat tak, jak si ji pamatuji.

A teď začnu nahoře.

Jak jsem vstal, podíval jsem se na svoje kalhoty.

Né, moje kalhoty. Nechutně se mi nalepily na lýtka a vysmívají se mi. Jako by chtěly říct, ty jseš ale vůl. Mávnul jsem nad tím rukou, nebudu je poslouchat.

Ujistil jsem se, že pak se převleču. Zahlédl jsem, jak jsem to tady prohledával a hledal svoje křídla, že mám v mý starý skříni nějaké věci.

Na Zemi vše šlapalo jako na drátkách.

Bohové zrodili Adama.

Pokračuji… Bible…

Adam se cítil sám…

Ano, jelikož ho Bohové stvořili hlavně proto, aby se rozmnožoval, a chtěli, aby byl hodně produktivní, a množil jejich genetickou stopu co nejvíce, tak se podle křesťanů Adam „strašlivě nudil“.

Honil si brko od rána do večera, ale to ho samozřejmě nemohlo uspokojit.

Bohové si nemohli nevšimnout, že Adam lítá po planetě a oprcává vše co se jen dá, ale nedokázali s tím nic dělat. Ať dělali co dělali, zavírali Adama, zakazovali mu to, nebylo to k ničemu. Vždycky zdrhnul.

Bohové v tom oprcávání Adamovi ze začátku bránili, ale pak pochopili.

Nedařilo se jim totiž geneticky vyklonovat tu samou samici. A tak dostali nápad, a riskli to. Vlastně se jim ten nápad doslova nabízel.

Jejich výtvor se musí smísit s ostatními žijícími zvířecími druhy na planetě sám!

Bingo! A bylo.

Adam si ze začátku vrznul s kdekým. Hlavně, aby to dotyčné zvíře dokázal chytit.

Některá zvířata to nepřežila, drobná drůbež kupříkladu a ještě jiné menší druhy.

Adam nebyl zrovna mrštnej, a tak nedokázal chytit opici. Byla na něj moc rychlá, taky vychcaná a byla většinu času na stromě. Adam nebyl na lezení moc šikovný.

Já například jsem v lezení docela dobrý. Vyhoupnul jsem se na dřez a kouknul na ty skřínky nahoře. Fouknul jsem do té vrstvy prachu, co na nich ležela, ale nic se neudálo. Prach se ani nepohnul. Tu čerstvou vrstvu prachu už z nich totiž sfouknul průvan, který jsem v bytě udělal, a to co na nich zbylo, bylo na skříňkách silně nalepené. Fakt nerad uklízím, ale nemůžu si pomoct.

23

Tahleta obsese se zjevuje zcela náhodně a nečekaně, vždycky, když si zahulím nějaký model, který mi nesedne. A to se teď, jak se zdá, taky právě stalo.

Opice… byla veliký adept, protože právě tenhle druh měl co dočinění při konečné fázi doklonování Adama.

Když už jsme připustili takovou formu experimentu, nemělo význam nezkusit to taky s opicí. A tak Bohové chytli opici.

Ne, oni ji nechytali, to my, ale na jejich příkaz.

Takže, chytla se opice. A když se nám to povedlo, nechali jsme ji Adamovi na pospas.

Z toho vznikla ta pasáž z Bible, jak se zlý had blíží k Evě (Adamův falus), a ona se radši natáhne po jablku, jinými slovy myšleno, je to opice a zdrhla mu na strom…

Z toho taky plyne část interpretace o Adamovu žebru.

Pravděpodobně se tím myslí, že je Eva – opice z části podobá Adamovi, což opice opravdu splňuje, a taky opice má velmi silné paže, a párkrát tam došlo k různým poraněním… myslím, že šlo taky o žebra.

Sám úplně nevím.

V tomhle mám jen zcela povrchní znalosti.

Kurva…

Asi jsem byl dehydrovaný, protože jsem z té výšky sebou fláknul na zem.

Konečně dokonáno. Už snad uklízet nebudu.

Pomalu jsem se posbíral ze země. Všechno mě bolelo a hlavně kostrč.

Došoural jsem se ke kohoutku a pořádně jsem se napil. Tu žízeň nešlo uhasit.

Břicho jsem měl už plné vody a tak jsem s tím pitím musel přestat.

Na chvíli si lehnu, a pak se pudu podívat do tý skříně co tam mám za modely.

Nevím jak to přesně tehdy bylo, v té době jsem ještě na Zemi nebyl.

Tedy chodíval jsem sem, na Zem občas, ale neměl jsem tady co dělat.

Tolik andělů, kolik jich je na Zemi dnes, v té době nebylo zapotřebí.

A taky že mám na převyprávění oblíbenější období, které taky znám z vlastní zkušenosti.

Ale to necháme na pozdějc.

Samozřejmě jsem byl jako všichni ze začátku hodně naivní, ale myslím si, že v tuhletu chvíli můžu s klidným svědomím říct, že již zcela nejsem.

24

Naivně jsem to všechno pokládal za zázrak a přijímal jsem vše.

Nikdo to nevěděl.

Světe div se, časem se to stalo, povedlo se. Volné páření se vyplatilo.

Začali se rodit z počátku hodně chlupatí skorolidé. Nazvali jsme je neandrtálci.

Vypadali spíš jako opice, než jako Bohové, ale s tím se tak trochu počítalo.

Je to jako s barvama. Ze žluté a modré je zelená. A tak se dalo předpokládat, že spojením Adama a toho chlupatého tvora vznikne něco mezi.

Naštěstí to postupem času začalo ustupovat. Myslím tím to ochlupení, tu chlupatost.

Co ale dlouho neustupovalo, byla blbost. Soustředili jsme se tedy na formu.

Koordinovaně jsme k sobě připouštěli už jenom méně chlupaté potomky, a tak se to pomalu pročišťovalo.

Opice však nebyly jediné, s kým se Adam spářil.

Pářil se, jak jsem už vzpomínal, se všemi, s kým to jen šlo.

Takže měl potomky taky mezi ještěrama, a potažmo mezi většíma ptákama, mezi kopytníky atd., atd…

Důkazem jsou řecké báje například. Kentaur…

Stačí?

Nebo Gorgony, Sfinga, Mantichora, Harpyje… ptačí ženy.

Pro tupce, co to neznají, dostudovat!!!

Mohl bych jmenovat dál a dál, ale nechce se mi.

Ukazovákem jsem si jemně masíroval kostrč a byl jsem rád, že už neuklízím.

Lidé časem vyvraždili všechny jinak vypadající potomky.

My jsme je zabíjeli taky.

Nehodili se do konceptu. Potřebovali jsme vytvořit, docílit schránky nejvíce podobné Bohům, takže jsme se moc neupejpali.

Byly to skvělé časy.

Opravdu skvělé.

25

Kapitola šestá

S námi je to úplně jinak My andělé jsme od určitého momentu začali ty opičáky, ty Adamovi potomky, učit chodit vzpřímeně.

Některým to prostě nešlo.

To byla legrace.

Vůbec jsme se neokolkovali a když to někomu nešlo, tak jsme ho prostě zlikvidovali. Šlo to pomalu, ale své výsledky to mělo.

Když už se to konečně někam hnulo, tak jsme se s nadšením mohli posunout dál.

Následně jsme ty lepší začali učit myslet a taky jsme je museli naučit mluvit.

To tedy bylo.

Ze začátku jediná jejich odpověď na jakoukoli otázku byla, že tě praštili klackem po hlavě.

Hlavy jsme měli otlučené a měli jsme toho dost. Nedalo se nic dělat, chtělo to vymyslet jednodušší formu dorozumívání.

Přišli jsme na to jako vždy náhodou. Nebylo to hned.

Neandrtálci, když zrovna neměli hlad, tak nedělali nic. Rádi posedávali na zemi a dloubali se v ní. Jednoho z andělů napadlo namalovat na zem kruh.

Neandrtálce to zaujalo. Vytvořili kolem kruhu hlouček a divili se. Tak jsme je vzali k vodě. Vody se ti tvorové strašlivě báli, když to nebyla louže nebo nějaký mini potůček, tak se doslova klepali strachy. Do země jsme namalovali vlnky a ukázali jsme jim - voda teče. Líbilo se jim to a rozuměli. Kruh jim zatím namalovat nešel, ale vlnky, ty jim šli. To bylo radosti, těšili se, a my jsme je za odměnu hladili jako nějaká zvířátka.

Když byla bouřka, namalovali jsme do písku blesk, a taky chápali.

Tak to šlo dál a dál.

Začali jsme jim kreslit názorné obrázky a oni se chytli.

Neuměli ještě mluvit, a tak informace přes uši nedokázali kapírovat.

26

Přes oči to šlo.

Taky se „paka“ pokoušeli kreslit. Viz nástěnné malby v jeskyních.

A to už byl pro ně sofistikovaný art.

Takže si asi dokážete představit, podle těch kreseb, s jakýma debilama jsme museli pracovat.

Fuuu, už je mi trochu lépe. To byla ale nesmyslná jízda. Vydal jsem se ke skříni.

Když jsem ji otvíral, zavrzala. Bylo to jako z nějakého filmu, když se otvírají nějaké staré tajemné dveře, které určitě vedou do nějaký tajemný chodby.

Moje stará skříň taky ukrývala poklady, a ne ledajaké.

Ve skříni to strašně smrdělo a dejchnul z ní na mě čas. Čas na této planetě docela páchne.

Jak jsem otevřel ty staré dřevěné dveře skříně, vypadlo z ní pár mrtvých molů.

Byly tam nějaké ty hadry a taky kalhoty, na kterých si, jak bylo vidět, moli docela pochutnali. Jedny jsem si vybral. Model ze šedesátých let mi docela sednul. Tohle jsem opravdu nosil?

Vyměnil jsem si tedy kalhoty a sral na to, že smrdí a mají pár dírek, hlavně, že jsou suché. V kapse od kalhot jsem nahmatal nějaký lístek. Mrknul jsem na něj a zvlhly mi oči. Vzpomněl jsem si. Koncert Jimiho Hendrixe. Ano, to si pamatuju. Jimi byl fantastický. Dokázal přes kytaru říct všechno. Byl skvělej a rádi jsme kolem něho trávili čas. Kolikrát jsme si spolu zařádili a zafetovali si. To byly krásný časy. Jen jednou jedinkrát jsme u něho nebyli a už to bylo.

Předávkoval se a umřel. Jimi v tomhletom ohledu neměl míru. Jinak byl velice disciplinovaný, hlavně ve cvičení na svou milovanou kytaru. Byly jsme z toho docela smutní. Na jednu stranu jsme věděli, že nemá šanci, neměl dobré tělo, ale hrát uměl hezky.

Lístek jsem si pečlivě schoval zpátky do kapsy. Nechám si ho, na Jimiho nechci zapomenout. Časem lidí přibývalo a začaly jich být tlupy. To proto, že šukali první ligu, ale my andělé jsme trpěliví. Stále jich bylo jen tolik, že se to zvládalo docela dobře. Naštěstí přirozený úbytek byl, nějaká ta regulace tam byla.

Bylo to tím, že se kolem toulala potulná divoká zvířata, kterých bylo v té době požehnaně, a ta to zařídila. Občas někoho sežrala, a pak ještě nemoci.

Nemoci, ty naši drahoušci zdědili po zvířatech.

27

Bohové nevědí, co jsou to nemoci a ani my andělé.

Naše existence je mimo tuto hmotu. Je mimo cyklus, který se vyvíjí a neustále mění, takže nemáme nic, co by nás požíralo.

Podstata existence vašeho světa je, že něco vzniká na úkor něčeho, co zaniká.

Každá akce způsobí reakci, ale s námi je to jinak.

Do bytu mi vletěla moucha a něco hledala. Otravně kolem mě lítala a nedala pokoj. Tak jsem ji zabil. Vykládám to, jako by to bylo hned, jako bych ji bleskově chytil, nejlépe ve vzduchu dvěma prsty, nebo dokonce hůlkami na nudle, jako v béčkovým čínským filmu, a rozmáčknul ji. Ne, honil jsem ji takových dobrých deset minut až jsem ji dostal. Udejchanej jsem si lehnul na špinavý koberec a cejtil se jako vůl.

Jsem anděl a podívejte, co já tady musím řešit. Je to přinejmenším absurdní.

Nemělo význam probouzet v sobě andělské schopnosti na tenhle don quichotský lov, byl jsem, jak to říct, indisponovaný, neboli společensky unavený.

Tolik věcí tady nemám rád. Čas plynul a z ničeho nic, z čista jasna, se začali objevovat skuteční lidé.

Bylo to fascinující. Vše najednou šlo, jak mělo.

Přehouplo se to jakoby přes něco a byla to úleva. V tu chvíli pro nás začala práce na plný úvazek. Chránili jsme jen ty nejpovedenější a věnovali jsme se jim totálně, absolutně.

Odtud je taky to vaše rčení, jak to vy lidé rádi říkáte, můj anděl strážný.

A hned vidíte další příklad vaší nekritičnosti.

Drze tvrdíte a okatě lžete, že každý z vás má svého anděla strážného.

Blbost, nemá…

Kde by se tolik andělů vzalo? A proč bychom chránili nedůležité existence?

Určitě kdybych se s vámi pustil do polemiky o tomto daném faktu, nějak byste se to snažili obhájit a vyvrátit.

Ale co už. Vy jste prostě takoví. Nedáte si říct.

Ty kalhoty docela svědí. A teď jsem se zasek u škrábání a nemůžu s tím přestat.

Kdy už to konečně ze mě vyprchá. Už aby to přestalo šlapat. Koho mi to připomíná?

No jasně, přesně tak se drbal Adam. To proto, aby nalákal opice. Ony si totiž, ty opice, pak myslely, že má Adam nějaké ty breberky, a ony si je navzájem rády z kožíšku vyzobávají, chtěly ho odblešit a on je díky tomu čapnul.

28

Adam, to bylo těleso.

Byl hloupý a jen byl. Byl, aby splňoval. A nedá se mu upřít, že by nedělal, co měl.

Byla to absolutní rekvizita a správně použitá, ale přeci, Bohové očekávali zázraky.

Ono to, co se dělo, zázrak vlastně byl, ale šlo to pomalu.

Bohové totiž můžou vložit kousek sebe, můžou, ale až do hotové emulze, do hotového jedince.

Na to jsme přišli už při stvoření Adama. Bohové do něj chtěli zasít sebe, ale nešlo to. Všechno to vyšlo ven.

Proč?

Proč se do dokonalého těla nedalo nic zapsat?

Adam totiž neměl duši. Ta se uměle stvořit nedá. Duše musí vzniknout sama.

Pochopili jsme, že Bohové můžou vložit kousek sebe jedině do duše. Do těla s duší. A Adam nebyl, i když jsme se mermomocí snažili, chtě nechtě kompletní.

Byl jenom dokonalá schránka.

Nevíme, proč se duše v jedný schránce objeví a v jiné zase ne. Ale co víme, je, že může narůst jenom tam, v těle. Jako by to byla její půda.

Tak a teď jsem se nasral. Na stolku u okna jsem zahlédl sáček s tou špatnou trávou. Nenávistně jsem po ní sáhnul a nemilosrdně ji vyhodil z okna. To máš zato, pomyslel jsem si škodolibě. Doufám, že tě tam dole na ulici najde nějaká svině a taky bude dělat něco, co nechce. To rozhodně nebyl model pro mě.

Takový úklid se už nemůže opakovat. Hrozný zážitek.

Svalil jsem se zpátky na koberec a pomalu dýchal.

Během úmorného boje s neohleduplným časem jsme byli zhrozeni mnohokrát.

Například, když už se našel adept, který nějakou tu duši měl, a ti se pak našli, zjistili jsme, že když jeden z Bohů do něj konečně vložil kousek sebe, tak se nechytlo všechno.

Chytlo se jen tolik Boha, co dokázala pobrat ta daná duše.

A ty duše byly ze začátku velmi malé. Jako semínko. A my jsme museli počkat, až z toho semínka vyroste strom.

Dívám se do stropu toho zakonzervovaného bytu a přemýšlím, proč se lidi tolik odtrhli od přírody. Vystavěli si tyhlety kamrlíky se všema těma nesmyslnýma věcma kolem sebe, které prakticky vůbec nepotřebují.

29

Kdybych teď ležel pod stromem, bylo by to mnohem lepší.

Ti, co byli konečně, i když limitovaně, obdaření, se pak rozmnožovali pod dohledem.

Aby toho nebylo málo, když už jsme se mohli něčeho chytit a začít to nějakým způsobem regulovat, nastaly jiné problémy. Co se stalo?

Ten dar, ten obsah vsazený do duše, i když v těle trošičku narostl úměrně s duší, protože dar vyroste přesně tolik, kolik duše, se při rozmnožování mělnil.

A to nekontrolovatelně.

Když po zasetí trochu s duší povyrostl, tak při dělení mezi potomky prošlo jenom tolik daru, závisle na tom, jaká duše se narodila. A jestli vůbec.

V některých potomcích se duše neobjevila vůbec, i když ty potomky měli lidé s duší. No prostě čistá entropie – pie, pije, pije, zase mám žízeň.

Olíznul jsem si moje žízní vysušené rty, ale žaludek mám stále plný vody, takže si toho nebudu všímat.

Stává se to doteď. Člověku s duší se může narodit kulisa.

Je to smutné, ale je to tak.

Odpadu bylo najednou mnoho. Bohové s tím nepočítali. Nepočítali s faktem, neuvědomili si, nedošlo jim, že emulze, ten základ, ta směs, ze které byly bytosti na zemi stvořené, není božská, ale zemská. Takže pomíjivá.

Jako vše tady na Zemi.

A Země, ta má vlastní pravidla.

Museli jsme přehodnotit, co jiného se dalo dělat.

Nakonec se dohodlo, že vpouštět se bude jenom do předem zvolených jedinců a bude se pak čekat. A tak se čekalo.

Děj se co se má dít.

Nikdo nevěděl jak to dopadne. Doteď jsme na ten princip nepřišli.

Vše ve vesmíru je mocné a odkrývat tajemství dokáží jenom sami Bohové.

Ale tohle tajemství, jak se zdá, jim odkryto doteď nebylo.

Stagnovalo to pak ještě dlouho.

Jsem z toho úklidu a tý trávy nějak unavenej. Jak tady na tom hnusném koberci ležím, říkám si, jestli by nebylo dobré trochu se prospat, ale bojím se, že bych prošvihnul letadlo. A to se mi nechce. Nechci v tomhle městě zůstat ani o sekundu déle než musím.

30

Křídla jsem nenašel, dotyčný, za kterým mě zavolali, vyvolený nebyl, a tak se zdá, že jsem sem přišel zcela zbytečně.

Někteří vybraní jedinci zafungovali lépe a někteří hůře.

Bohové si to samozřejmě představovali jinak, ale byl to pokus a vyšel takhle.

Zuřili, to vám řeknu. Ale zbytečně. Hněv nepomáhal.

I my jsme se jich tehdy báli.

Naštěstí časem Bohové vychladli. Udělali se sami.

Je to hrůza, když máš nerva a nemáš si ho na kom vybít.

A pak? Čekali jsme. Zase.

Jako já teď. Na co že to čekám? Na správný čas.

Co je to správný čas? Správný čas je zrovna ten, kdy už budu moct vyrazit na to letiště a nebudu mít čas nazbyt, abych se nemusel náhodou někde procházet a trávit čas mezi lidma.

Ono když se na něco čeká, čas plyne sakramentsky pomalu. Čas běžel malými krůčky, až najednou, z ničeho nic, objevila se duše v porovnání s ostatními mnohem větší.

Nikdo nevěděl proč a právě teď.

Strhla se hádka, boží hádka a to je vám síla. Pohádali se o to, kdo si ji vezme.

Který z Bohů to bude a vloží do ni ze sebe o trochu víc?

Ale bylo to již naštěstí dané, takže to mělo řešení, jako všechno na světe.

To tělo, ve kterém se zrodila, již neslo stopy jednoho z Bohů, a ten si svoje právo nenechal vzít.

Panečku, začaly se dít věci. Změnilo to všechno.

Jedinec byl jiný než dosud ti ostatní. Chápal, myslel, dokonce dokázal vymýšlet jednoduché strategie. Stal se z něho automaticky takový vůdce.

A ostatní ho následovali.

Potomci téhle, v té době ojedinělé bytosti, byly jiní. Tu duši prostě bylo znát.

Množili se. A tak si časem přišli na své taky ostatní Bohové, naštěstí, a byl klid.

Každý si postupem času vytvořil skupinu svých obdařených.

Na chvíli byli Bohové spokojení a vypadalo to, že to opravdu někam povede.

Po zemi začali lidi chodit vzpřímeně a byli také méně chlupatí. A nebyli, což je důležité říct, až tak strašlivě tupí jako na začátku.

Zvládli aspoň základní věci, a to jsme považovali za nesmírný úspěch.

31

Vše jim šlo lépe a Bohové k nim promlouvali jako lidé ke svým miminům.

Mimina však umírala. Co s tím?

Za tak krátkou dobu, jako je lidský život, se s nima nestihlo skoro nic.

Vypadalo to, jako by jsme pořád začínali od začátku a bylo to únavné. Úmrtnost v případě nepovedených nám nevadila, byla to vlastně výhoda.

Ale co s potenciálními jedinci, u kterých duše rostla?

Jejich úmrtí se nám vůbec nelíbila, ale nedokázali jsme s tím nic dělat.

Lidský život má velmi krátký a limitovaný čas.

Smrt, která nám drze brala naše hračky, se nám nestydatě vysmívala.

Vím, že si smrt představujete různě, ale žiji ve vašem světe už dlouho a mně připadá, že smrt je vlastně čas. Vy jste smrtí pojmenovali ten krátký mžik u konkrétního jedince, když se vypíná. Ale prakticky ve vás umírá pořád něco, takže?

Bohové to řešili ještě úplně na začátku, u Adama. Ten byl stvořen trvale. Ale jak se začal rozmnožovat a pářit se zvířaty, která nesmrtelná nejsou, nastalo dilema.

Adam byl sice fyzicky dokonalý, ale neměl duši. Ta se totiž jen tak vložit nedá.

Duše musí vyrůst sama, ale to se už opakuji. Už jsem to říkal.

Ani Bohové nevědí jak vlastně vzniká a na jakých principech funguje.

Vědí jen, víme jen, že je to zázrak.

Je to něco mimo vše a nedá se na to spěchat.

Sledovali jsme, jak dokáží některé duše růst. Protože je to opravdu ojedinělé.

Většinou se duše narodí a už se nemění, nebo zcela maličko. Zůstane prakticky ve stavu, v jakém se objevila.

Když se zrodila duše rostoucí, bylo krásné pozorovat jak se zdokonaluje. Není to automatika do dnešního dne a všichni se znovu a zase na to rádi díváme.

A je to taky znát na schránce. Čím jsou ty duše větší, lidi co je nosí, jsou krásnější, než ti kolem s duší menší. Jsou prostě hezčí.

Pokoušeli jsme se ty lepší jedince s duší rostoucí udržet naživu, snažili jsme se z nich udělat nesmrtelné, ale bezvýsledně.

Všechny pokusy selhaly.

Jsem přesvědčený, že kdyby se nám to povedlo, udělat jejich schránky nesmrtelné, jejich duše by se časem vyvinuly do dokonalosti. Ale to nešlo.

Karty již byly rozdané.

32

Museli jsme se uspokojit s faktem, jak to je, a naučit se čekat, pátrat a zase čekat.

První zasévání Bohů, jak jsem již říkal, se odehrávalo, až když se objevily lepší duše. Tedy vkládaly se až do prvopočátečních duší.

Nebylo to však naposled.

V toku dějin jste určitě slyšeli, že se Bohové čas od času dotkli něčího nitra.

Ale teď dlouho nic.

Nechce se jim.

Podle mě přijedou až na hotové.

Asi si řekli, že se věnovali už dost.

Předtím se pokoušeli předat co to šlo, vždycky, když jsme na někoho poukázali, fakt se snažili. A nejvíc se snažili na začátku. Ale teď dlouho nic.

Chápu, že je to omrzelo, já z toho taky nejsem už dávno hin, ale pustili jsme se do toho a musí se to dokončit.

I když, kdyby se Bohové rozhodli, že padla, rozhodně nebudu proti.

Je vás strašně moc.

Duše, ale není to pravidlem, to jsme si všimli a pozorujeme to věky, se přelejvá, nebo prolejzá do potomků, vyvíjí se a dělí zcela samovolně. Dalo by se taky říct, že duše neumírá. To, jestli se rozdělí, nebo se proleje celá, s tím se nedá nic dělat. Děje se to samo a my můžeme jenom pozorovat a čekat.

Bohové z tohoto faktu byli chvíli doslova uraženi, že je něco, co nemůžou ovládat.

Všem nám to lezlo na mozek.

Bohové se taky o skorodokonalé hádali. Způsobovala to jejich frustrace, která se úměrně času zvětšovala. Nemohli se dočkat, až se konečně „dotknou“ svého potomka.

Ne všichni bohové jsou trpěliví. Někteří to nemají ve svém popisu.

Hádali se, ale pak se nakonec vždycky dohodli.

Byly i světlé chvilky, to bych kecal.

Pamatuju, že když opadl prvopočáteční smutek Bohů z ne rychlého dění a z vývoje dané situace, nastala legrace.

Zklidnili se.

V podstatě vyhodnotili, že s tím tak jako tak nic nedokážou udělat a tak to nechali plynout.

33

Byl to oddech taky pro nás. Přestali nás neustále pérovat a obviňovat. Ale dlouho jim to nevydrželo. Je to s nima jak na horský dráze. Jsem rád alespoň za to, že se to chvílema mění.

Když to tehdy ustalo, a hladina se zklidnila, nastala zábava.

Bohové se převelice bavili.

Padaly různé sázky a začali si s tím pohrávat.

Adam byl tedy fyzicky v pořádku, ale ty jeho děti, spíš opice, to byl nářez.

Jednou nám řekli, ať je naučíme ovládat oheň.

To bylo něco. Najednou po Zemi běhalo tolik živých pochodní, to jak byli chlupatí a tupí, prostě chytli. Bohové se váleli smíchy, nešlo je zastavit.

A takových sázek a legrácek bylo ještě hodně.

Adam se ještě dlouho ochomejtal, jelikož byl nesmrtelný, ale pak začal překážet.

Bohové ho časem zlikvidovali. Myslím, že do něj uhodili bleskem a usmažili ho.

Přestal být potřebný, různě překážel a hlavně, teď šlo už ne tak o tělo, jako o to, jak docílit, nebo spíš vytvořit podmínky pro vznik dokonalé duše.

Bohové se taky dohodli, že jestli se narodí nebo vyvine někdo dokonalý, nebudou se o něho prát a hádat a že to budou řešit operativně na místě.

Podle toho, kterou z vlastností konkrétního Boha bude duše nejvíc vykazovat.

No to chci vidět.

A tak šel čas.

34

Kapitola sedmá

Rovnou do hoven Máme instrukce.

Máme instrukce, že když vypátráme opravdu někoho povedeného, tak dáme hlášení. Hlášení Bohům.

Je to teď dosti problematické, jak jste hluční a máme ty problémy se spojením, se signálem, ale nebojte. My andělé jsme velmi inteligentní, hraví a vynalézaví.

Našli jsme si jiné kanály.

Nejsou stoprocentní, ale čas od času se zadaří.

V minulosti jsme našli opravdu povedené kusy, ale nebyly dokonalé.

Přesto, když jsme je už jednou s Bohy spojili, to pouto se nedá vypnout.

A tak jsou Bohové s nimi nějakým způsobem ve spojení stále.

Bohové jsou neustále bombardováni prosbami.

Občas reagují, občas ne.

Stěžovali si nám.

Bohové si nám stěžovali, že je to nekonečné kňourání a žadonění.

Ale s tím my nic nenaděláme.

Stalo se, stalo.

Občas chytí takového nerva, že některého z nich sejmou.

Někteří to pochopili a dali pokoj, přestali žadonit. Přijali svůj osud a tak je Bohové mají docela rádi.

Takže, když najdeme někoho nového jdeme za nima. Ne za Bohy, ale za skoro dokonalýma, za těma, co jsou ve spojení a nekňourají.

A přes ně se buď podaří zprávu odeslat nebo ne.

Prakticky je to věc v dnešní době a v tomhle stavu zcela náhodná.

Je to jako v kasínu, ruleta, ale jinou možnost nemáme.

Nechceme Bohy prudit sami, když si nejsme stoprocentně jistí. A to nejsme skoro nikdy.

Oni se na nás pak nenazlobí, ale zlobí se na ty jejich né zcela dokonalé potomky, co je zbytečně kontaktovali.

35

Všechno je pak v rovnováze.

Někteří skoropřijatí totiž vědí, že držet se života zuby nehty nemá smysl.

A tak se na nás, že je k tomu využíváme ani moc nezlobí.

Samozřejmě si již všimli, že jakýkoli průser jde za nima, ale přijali to s pokorou, jak se sluší a patří.

Mám pocit, že to v tom bytě už nevydržím. Všechno mě svědí a mám pocit, že po mě něco stále leze. Vypadá to tak, že ještě jednou vhupsnu do vany.

Bohové mají své metody, jak se udržet stále krásní a zdraví.

Při tvoření prototypu Adama jste je dostali do vínku taky. Vy všichni, protože všichni jste nějakým způsobem potomci. Už jenom to, že jste byli stvoření k obrazu Bohů, je toho důkazem. Samozřejmě obsah, ten jak už víte, je mimo nás, ten nejde na naše triko. Ale lidi ten dar nedokáží absolutně používat.

A dokonce ani ti povedení s tím prakticky skoro vůbec nedokáží pracovat.

Plus mínus samozřejmě. Jsou takoví, to bych kecal, ale dokážou to jen velmi z kraje.

Moc jsem se neupejpal, vanu jsem už jednou propláchnul a tak jsem se do ní bez váhání naložil. Super. Obrovská úleva.

Není to nic komplikovaného, je to vidět hned na první pohled. Vypadají totiž mnohem lépe než většina. Jsou, jak bych to řek, no jsou prostě hezký.

A teď si říkáš, „á fakt, znám takové“.

Klidně dám sázku na to, že jsi mezi ty hezký okamžitě zařadil taky sebe.

To je to, co na vás fakt nemám rád.

Vůbec nedokážete mít nadhled a nejste sebekritičtí. A když se takový najde, aspoň trochu sebekritický, ten kdo si toho na sobě „všiml“, že má chyby a k dokonalosti má daleko, a to máte skoro všichni, tak ho hned nazvete, že je nemocný.

Je pravda, že se ti jednotlivci pak většinou začnou sebepoškozovat. To je taky podle mně ten váš neustálý boj s osudem, s předurčením, se kterým nedokážete vůbec, ale vůbec nic udělat, mezi námi. Takže je to zcela zbytečné, ale taky je zbytečné vám to říkat, protože… vy víte co. Před chvíli jsem o tom psal… nadhled… chybí…

To, co jsem právě popsal, dělají jenom ti povedenější.

Sebepoškozují se.

36

Bolí je skutečnost, že je to tak. Chápu, že pro ty citlivé, vyvinutější duše, to musí být bolestivé, ale tak to má být.

Nepovedení, je jich taky pár co jsem zaregistroval, co jsou toho schopni a dokázali si všimnout své ošklivosti, tak ti se nepoškozují.

Nikdy!

Ti začnou být ještě více nasraní.

Oni vždy dělají lidem kolem sebe to, co jim samým chybí.

Spisovatel by napsal: jako by trestali své okolí.

Ne, omyl. Oni skutečně trestají své okolí.

A těší je to.

Kolem hezkých, povedených lidí rozestavujeme kulisy. Někdy jsou ty kulisy hezké, ato častokrát. To proto, aby se hodili do okolí toho povedeného, hezkého a byly tím pádem nenápadné. A to vy již nedokážete rozpoznat. Myslím rozdíl mezi opravdu hezkým a kulisou.

Stalo se ti, že jsi zahlédl duši?

My to poznáme okamžitě.

Vlastně vidíme nejdřív duši a pak ten zbytek.

Jako když prvně spatříš Montmartre a až po chvíli zaregistruješ taky ty hovna kolem, ty odpadky co tam lidi naházeli, a co se jim povedlo do dnešního dne zničit.

Hovna je zatím v ještě poměrně čisté Evropě vidět.

To, že si Francouzi pustili do krajiny muslimy, je podle nás veliká chyba.

Vy lidi dokážete porušit jakýkoli přirozený řád.

Je normální, že lidé tíhnou k sobě podle toho, jak to vevnitř mají. A bylo přirozené, že se seskupovali buď podle rasy nebo podle smýšlení, myslím ideologického, no prostě podle něčeho. Ale teď? Co se to děje teď?

Chcete ještě větší chaos. A tak se snažíte namixovat věci, které vůbec nejdou dohromady. A co z toho bude? Podle mých zkušeností to, že posunete laťku ještě o kousek níž.

To bude pro vyvinuté duše peklo. A to doslovně.

Islám je na mě silný kafe.

Je to způsob myšlení, který ničí.

Lidi si myslí, že nejdřív je poušť a pak se to osídlí. Ne, ne… přesně naopak.

37

Nejdřív tam přišli lidi, a to co je kolem nich, je jen výsledek toho, co pouští kolem sebe a jak si to okolí mění k obrazu svému.

A proto to tam, kde jsou, vypadá tak, jak vypadá.

K obrazu jejich.

Hovím si v té chladné vodě a slyším ticho.

Ticho, to je veličina.

Ticho, co doprovází krále.

38

Kapitola osmá

Temnota je z obliga V minulosti, když jsme s lidmi pracovali více, spíš nám to ještě tehdy bylo dovoleno, měli jsme větší pravomoci.

Naučili jsme je lítat a slyšet myšlenky.

Na všechno ale časem zapomněli.

A my jsme pochopili, trvalo nám to trošičku déle, přiznávám…, že to bude tak lepší, když necháme věci samovolně plynout. Protože, jak už jsem vzpomínal, všechno vždy vyřeší čas. Čas.

Veliký pán, pán se kterým se dohodli jenom Bohové.

To jsem hezky napsal, podle mě hezká metafora. Čas není osoba, je to jen hybná síla, hybná síla věků.

Všechno ve vesmíru požírá čas.

Je jedno, kterým směrem plyne, prostě plyne.

Bez času není prostor, ani hustota. Samozřejmě, že čas se nechová všude stejně a některé světy dokážou stát mimo něj, nebo s ním dokážou pracovat jinak.

Ale je pravidlem, že bez času není myšlenka a ani světlo.

Určitě ho rozhýbali Bohové. O tom nemůže být pochyb.

Jenom temnota je z obliga.

Té se vyhýbá každý.

Každý z nás.

Je to konečná.

Můžeme ji taky vnímat jako začátek.

K rozkódovaní této záhady jsme všichni na začátku.

Ani Bohové nevědí, komu slouží. Šel jsem se vysušit k otevřenému oknu a ulice už svítily. Je hezké, když se ty byty a ulice rozsvítí. Najednou je ten kousek města zahalený jakousi intimitou, která je samozřejmě uměle navozená. Ve městě nikdo není sám, i když lidé si ten pocit dokážou navodit kdekoli.

39

Temnota ve vesmíru je absolutní.

Bohové z ní mají taky strach.

To jsem napsal velice špatně. Bohové přece strach nemají, ale co můžou mít, je respekt.

Tma je u nich tabu. Takže u nás taky.

Nemluvíme o ni.

Nikdy!

A proto všude to světlo.

Kde jsou bohové, tam je světlo.

Kde jsou bohové, tam je život.

Ale temnota je silný soupeř.

Nekompromisně bojuje o svoje vůdčí místo.

A vyhrává.

My andělé to máme podobně, s námi chodí světlo taky.

Není to tak, že máme u sebe baterku. To samozřejmě ne, ale to světlo, co v nás je, to je boží energie, kterou nás bohové obklopili, když nás stvořili.

Všechno, co existuje, všechno živé, je ze světla.

Temnota ne, ta světlo požírá.

Předpokládám, že nemůžete rozumět, jak to přesně myslím. To je jenom proto, že nevyužíváte celého svého potenciálu. Vědomě se omezujete, protože vám to dává větší pocit bezpečí.

Znám vás od začátku, a vím, že si lžete.

Dokonce chcete lhát i nám.

A někdy chcete přelstít taky Bohy. Ale jak historie odhalila, prohráváte.

Vyhrát můžete jedině tehdy, když pochopíte, a to byste se museli naučit naslouchat.

Ono je to věda, to naslouchání.

I v řadách andělů s tím občas máme problémy. A to hlavně proto, že je velice těžké udržet nit, když musíme takový čas žít mezi lidmi. A teď už i bez Bohů.

Ne nadarmo se říká, že jestli je jedno jablko v bedničce chycené, shnijí postupně všechna.

Asi se musím pochválit sám, ale myslím si, že se řádek od řádku zlepšuji a když i navzdory mé snaze nerozumíte, tak vám můžu jenom říct, vaše smůla.

40

Konečně se začínám cítit normálně. Mám pocit, že ta tráva konečně přestává šlapat.

Kouknul jsem na hodinky a čas se mi krátí. Naštěstí už zanedlouho můžu vyrazit.

Těším se domů.

Bohové nás anděly nasadili a svolali ze všech koutů vesmíru.

Píšu nejvíc lineárně, jak to umím, i když chápu, že to pro vás musí být těžké i tak. Ale více simplicitně to neumím.

Naše duše, andělské duše, se dokážou různě přesouvat po tělech – schránkách.

Nemáme s tím absolutně žádný problém.

Když tělo, jakékoli tělo, které nosíme, zestárne, nebo přestane splňovat požadované funkce, tak ho vyměníme.

Jak bych to přiblížil…

Když jsem před roky žil v tomhle bytě, měl jsem jiné tělo. Pro lidi v okolí jsem byl někdo úplně jiný, ale prakticky jsem to byl stále já. Je to srozumitelné?

Vím, že jsem na začátku psal, že nemáme pohlaví a chlupy, no pamatujete.

No to jsem myslel, když jsme doma, jakože taky máme formu. Ale ta na Zemi nebyla nejlepší volba. Máte tady špínu a prvky, které nám nedělali moc dobře.

Nejsme tak odolní jako Bohové.

Těch se nedotkne vůbec nic.

Taky proto jsme přijali vaše těla.

Zčásti váš způsob existence.

A je pravda, že díky tomu vás známe ještě lépe.

Protože víme, jak se v těch tělech cítíte.

A občas je to vysloveně to bytí, ta vaše existence, ty vaše schránky na hovno.

Nejhorší asi je, když tělo zestárne. Tehdy prostě to použité tělo svlečeme jako kabát a oblečeme si jiné, nové a mladé.

Když jsme přiletěli na Zem, ze začátku jsme tady existovali ve vlastních tělech.

Ale jak vás postupně bylo víc a víc a taky jste začali přemýšlet, báli jste se nás.

Děsilo vás, jak jsme jiní. Jak nemáme chlupy, jak jsme vysocí, jaké máme zvláštní hlasy.

Nemluvili jsme na vás lidsky, neotvírali jsme u toho ústa, mohli jste nás slyšet ve vašich hlavách. Nevydávali jsme pro vás reálné zvuky, které jste doposud znali.

41

Problém byl, že každý člověk nás mohl slyšel tak, aby vše, co jsme řekli, bylo vyslyšeno a nezapomenuto. A jak jste neustále plní strachu, zněli jsme vám v hlavách děsivě.

Kolikrát se dotyčný, když jsem na něho mluvil, doslova posral strachy.

Byl jsem z toho docela nesvůj.

S lidským tělem se vztahy mezi námi vylepšily. Vše je pro vás víc normální a dokážeme vás lépe vést.

To my jsme postavili pyramidy.

Téda… teď jsem uletěl…

Jaký skok!

Nevadí, to dáme… chcete o tom slyšet?

Byly to tehdy úplně jiný časy. Vytvořili jsme na tom území v té době docela pěknou rovnováhu a všichni viděli, jak pyramida stoupá a kdo sedí na vrcholu.

Byla to symbolika přirozeného řádu jako prase.

Všechno bylo nakresleno, všechno bylo pochopeno.

Ale pak, zničeho nic, umlčeno, zničeno… a vše se nezvratnými kroky táhlo zpátky.

Ten pád zapříčinil velmi nízký národ. Velmi nepovedený, plný nasraných kazičů a rozleptávačů.

Nízcí nemají problém ničit krásu, dokonalost, logiku a vše, kam oni nikdy nedosáhnou.

Zuřil jsem, ale Bohové byli zvědaví, kam to povede. Tak to nechali být.

To je smůla, vím, že teď je to blbé, snad nezapomenu a neztratím nit, ale jak bych to řek…

Je to blbý…

Musím končit…

Nechci zmeškat letadlo…

No holt budete muset počkat, až se nalodím.

Určitě vám jede hlavou, co to bylo s těma křídlama, že? A pak, co to žvanil o té levitaci. Ale řeknu vám, museli jsme se nějak zařídit. Žít v tomhle světe, v daných rozměrech…

A jak nám to pěkně spolu uteklo, to čekání, že? Musím letět, čas mám tak akorát.

42

Kdybych našel ty křídla, tak se možná tohle všechno vůbec nedovíte. Rozhodně bych v tomhletom hnusným bytě nedřepěl a okamžitě bych odletěl. I když…

Křídla byla dobrá volba, kdysi…

Kdysi.

Teď jsou všude družice a kamery a prostě křídla jsou hodně nápadná.

Ještě před dvěstě lety vás maximálně někdo postřelil v domnění, že jste nějaká husa. Chodili jsme v té době v bílém hlavně kvůli transportu.

Ano, to proto, abychom vypadali z dálky jako husy a na obloze nás díky tomu až tak nebylo vidět.

A rychle ještě na tu druhou otázku levitace.

No to je na dlouho a jsem stále trochu zhulenej a nemám už čas.

To teď narychlo bych asi nedokázal jen tak vysvětlit.

Je těžké neustále se přizpůsobovat vašemu limitovanému vnímaní skutečnosti.

Chápete tak málo věcí, ale já to nevzdávám. Věřím, že si na to vzpomenu a pokusím se to dovysvětlit, ale teď opravdu ne.

A ještě až vás vypnu ze své hlavy, což bude úleva, chci, abyste věděli, že naše schránky, v kterých po této zemi chodíme, nám přinášejí stejné vjemy jako vám.

Jsou prakticky stejné jako ty vaše. Akorát vy si je nedokážete svléct. Jste s nimi srostlí, protože jste zčásti zvířata.

Cítíme stejně chlad a teplo a taky bolest a rozkoš.

Nebylo to s vámi špatné, to bych kecal, ale fakt musím, musím na letiště.

Tak zatím.

43

Kapitola devátá

Z dlouhého sezení se mi paří zadek Ajaj! Jste na konci ukázky z knihy. Tak rychle do obchodu!

WWW.SVEDIVAKUNDA.CZ

44