■ AUDI Q3 ■ také ve třetí generaci jsou v nabídce karosářské verze Sportback a SUV
■ FORD EXPLORER EV ■ americký styl pro Evropu přijíždí z Kolína nad Rýnem
■ FIAT 600 HYBRID ■ označení Seicento patří legendám italského Fiatu a nyní se šestistovka vrací
Porsche M96/01, první motor pro 911 s kapalinovým chlazením
Porsche 911/996 Carrera (1997)
Kapalinou chlazený šestiválec boxer
DOHC 4V; 3387 cm3 (ø 96 x 78 mm)
Kompresní poměr 11,3:1
Výkon 221 kW (300 k)/6800 min‑1
Točivý moment 350 N.m/4600 min‑1
Elektronické vstřikování
Bosch Motronic 5.2
Sedmkrát uložený klikový hřídel
Údaje platí pro první verzi M96/01 (1997)
Koncem roku 1997 slavil premiéru nový Porsche 911 (codename 996), který po čtyřech generacích 911 přišel se zcela novou platformou, ale také po 34 letech přešel z tradičního chlazení motoru vzduchem na chlazení kapalinou.
Základní koncepce šestiválcového boxeru M64 zůstala zachována, neměnila se ani rozteč válců 118 mm, ale nový M96 má čtyřventilový rozvod DOHC s variabilním časováním VarioCam a proměnnou délku sacího potrubí. Typ M96 procházel zvýšením objemu a dalšími úpravami pro jiné modely (996 Turbo, 997 od 2004).
tak už to jede! Uplynul první měsíc a máme za sebou mezinárodní autosalony, velké závody a soutěže, nová setkání a nové automobily. Bruselský autosalon byl skvělý, vždyť stačilo převzít štafetu od Ženevy, která se sama zničila s bláhovým nápadem, že bude dále účinkovat v Kataru...
Slavíme 140 let od okamžiku, kdy Carl Benz a Gottlieb Daimler představili první motory pro sériovou produkci a jejich spojená firma, která přežila všechny krize, prostě existuje dodnes. Málokdo si uvědomuje, že měla významný vliv i na jiné tvůrce automobilů. Carl Benz, jenž dostal 29. ledna 1886 patent na svůj tříkolový Motorwagen, zahájil výrobu pohonných jednotek, které stály i u zrodu jiných vozidel významných průkopníků. Například dvouválec Benz poháněl první kopřivnický Präsident z roku 1897, jehož výrobce se proměnil z Nesselsdorfer Wagenbau na Závody Tatra, a dodnes pokračuje jako Tatra Trucks, rovněž coby jedna z nejstarších automobilek. Podobně si počínal Gottlieb Daimler, nejprve zabudoval jednoválec do motocyklu Einspur s dřevěným rámem, ale v roce 1886 už měl čtyřkolový vůz! Jeho motory byly u zrodu francouzského průmyslu automobilů, Panhard & Levassor vyrobil první licenční dvouválec Daimler v březnu 1890, Armand Peugeot jej v dubnu 1891 zabudoval do svého Type 2 (ano, Type 1 byl parní stroj). V roce 1926 došlo ke spojení DaimlerBenz a v roce 1965 stála tato firma u návratu Audi, svého dnešního konkurenta. Po kapotou prvního znovuzrozeného Audi byl motor konstrukce MercedesBenz... Spalovací motor žije, byť jeho další vývoj je spojen s elektrickou asistencí, aby splnil přísné emisní limity. Je tady s námi, a tak máme o čem psát. Obraťme list, přeji příjemné čtení i pevné zdraví, vítězství rozumu a radost z jízdy!
Member of the International Jury ENGINE + POWERTRAIN OF THE YEAR
Member of the International Jury CAR OF THE YEAR 2001 – 2015
Chairman of the Jury AUTO ROKU 2026 v ČR
Člen
mezinárodní jury
MOTOR + POHONNÁ JEDNOTKA ROKU
Člen mezinárodní jury
VŮZ ROKU 2001 – 2015
Předseda poroty AUTO ROKU 2026 v ČR
JEDENÁCTÝ ROČNÍK číslo 2 (118), únor 2026 Internetový měsíčník, vychází od roku 2016 na
Vydává TH Motormedia
šéfredaktor: Ing. Tomáš Hyan tom hyan@caroftheyear cz +420 603 725 139 fotograf: Jiří Maršíček jiri@marsicek net
art director: Mgr. Helena Hyanová helena hyanova@gmail com
adresa redakce: Křižíkova 37, 186 00 Praha 8 © TH Motormedia, 2026 redakční spolupráce: MUDr Jiří Nezdařil sr , MUDr Jiří Nezdařil jr , Ing Jiří Wohlmuth
► Za volanty nových automobilů BMW 220d Gran Coupé, Alfa Romeo Junior Veloce, Jeep Avenger 4xe, Kia Ceed Edice 30, Leapmotor C10 Design, Volkswagen Tayron a Golf, Hyundai Inster a mnoha dalších ► Znáte Vehma Torrero? ► Střípky z Bruselu ► Mack Trucks slaví 125 let ► Cadillac v modelovém roce 1966 ► Ženy v 500 mil Indianapolisu
Mercedes-Benz CLA Shooting Brake, druhá karosářská varianta evropského Vozu roku 2026
Bruselský autosalon je rok od roku lepší, od znovuzrození 2023 se stal nejdůležitější mezinárodní výstavou automobilů v Evropě...
VBruselu jsme navštívili autosalon potřetí (v roce 2024 se nekonal), ale dříve jsme v lednu jezdili do amerického Detroitu a v březnu do švýcarské Ženevy. To se však změnilo, Ženeva definitivně skončila stejně jako Frankfurt (podivná výstava v Mnichově není adekvátní náhradou) a Detroit se teprve loni vrátil k lednovému termínu. Vzhledem k tomu, že na belgickém trhu působí většina světových automobilových značek (a Belgie žádnou už nemá) je zjevné, že Brusel prostě Ženevu nahradil, když mu velkou prestiž přidalo opětovné vyhlášení evropského Vozu roku přímo v jedné z výstavních hal o tiskovém dnu v pátek 9. ledna, stejně jako impozantní návrat souběžné vý-
TOM HYAN a ROBERT HYAN, Brusel (B)
1 Lamborghini Temerario je návratem k osmiválci (naposledy Jalpa; předchůdce Huracán je desetiválec)
2 Maserati MCPura Cielo, faceliftovaná verze MC20 Cielo s motorem Nettuno 3.0 V6 o výkonu 463 kW (630 k)
stavy motocyklů. Z důležitějších značek chyběly tradičně Volvo, Land Rover (Jaguar je mrtev), Ferrari a Aston Martin; na výstaviště se vrátily Nissan a Mitsubishi (nový nástup na belgický trh od prosince).
Hvězdou salonu byl Mercedes-Benz, a to z několika důvodů. Velký stánek hned ve vstupním patiu autosalonu představil množství osobních i lehkých užitkových automobilů Mercedes-Benz včetně konceptů Mercedes-AMG PureSpeed (viděli jsme v Praze na Legendách) a AMG GT XX (z IAA 2025 v Mnichově), ale během dne byl v hale 6 vyhlášen Mercedes-Benz CLA coby evropský Car of the Year 2026, což byl nejlepší dárek ke 100. výročí spojení automobilek Gottlieba Daimlera a Carla Benze, ale také oslavou 140 let od založení
Bugatti Tourbillon se zcela novým vidlicovým šestnáctiválcem o objemu 8,3 litru (spolupráce Cosworth)
obou společností, což současně dokumentovala výstava Mercedes, The Story of the Star, v bruselském muzeu Autoworld. Středem pozornosti byly samozřejmě CLA a CLA Shooting Brake (verze kombi), elektrický GLC s novým ztvárněním tradiční masky a světová premiéra GLB druhé generace, nejprve v elektrické verzi 250+ with EQ Technology (dojezd až 630 km). Také BMW představil širokou paletu modelů, ale žádný z nich nebyl novinkou, prohlédli jsme si opět elektrické SUV iX3 a koncept sedanu i3 (Neue Klasse), akční modely pro místní trh a Mini Paul Smith Edition pro tři karosářské varianty (Cooper 3d, 5d a Cabrio) podle návrhu britského designera. V sekci D’Ieteren Luxury Performance v hale 11 jsme si konečně prohlédli Bugatti Tourbillon se zcela novým motorem Bugatti/Cosworth V16/8,3 litru (u předchůdců byl W16), paletu vozů Maserati, Bentley a Lamborghini, ale i elektrický Rimac Nevera R. Nechyběly jiné premiéry, ovšem pro nás přinesl autosalon možnosti vidět i dříve představené vozy, neboť když jiné automobilové výstavy vymírají, tak jsme si v Bruselu mnohé prohlédli poprvé. První hale No.5 stejně jako minule vládly Groupe Renault, Kia Corporation a meziná-
3 Škoda Epiq přijede v polovině roku s cenou kolem
600 tisíc korun českých
4 Alfa Romeo Giulia Quadrifoglio Luca Rossa, akční model pro deset vyvolených
5 Elektrický hypercar
Lotus Evija z akční série
Emerson Fittipaldi na oslavu titulu
mistra světa 1972 (limitovaná série osmi vozů)
6 Ford Ranger MS-RT PHEV na oslavu letošního zahájení spolupráce Ford Motor Co. a Red Bull Racing F1
rodní Stellantis. Velkou novinkou Renaultu byly sériové modely Clio šesté generace (benzin 115; Hybrid 160) a sériové Twingo E-Tech, doplněné elektrickými skútry a dalšími stylovými produkty (prostě Twingomania). Nabídku znovuzrozených R4/R5 v elektrickém provedení završil sportovní R5 Turbo 3E s výkonem 408 kW (555 k) z limitované série 1980 kusů (na počest originálu R5 Turbo z roku 1980). Jasnou zprávou jsou úspěchy rumunské značky Dacia, kultivované Renaultem, které potvrzují smysluplnou cestu k praktickým a dostupným automobilům. Všechny modely prošly faceliftem, elektrický Spring má větší výkon i dojezd, Duster a Bigster dostaly inovovanou nabídku pohonných jednotek (např. Hybrid-G 150 4x4). Concept Hipster naznačil možnosti individuální městské dopravy. Poslední šancí na nákup klasického Alpine je nový A110 GTS, protože značka z Dieppe vsadila na nejistý zájem sportovně založených řidičů o elektromobilitu (A290, A390). Úpadek spalovacích motorů nemůže vynahradit ukázka závodních Alpine A525 formule 1, A424 Hypercar (24 h Le Mans) a vodíkového konceptu Alpenglow Hy6. Stellantis připravil stánky deseti značek (tedy včetně čínského Leapmotoru), ale zjevně si s nimi neví rady. Většina využívá shodné poháněcí soustavy, ať už elektrické, či se zážehovými motory. Základem je tříválec 1.2 Turbo průběžně vylepšovaný už čtrnáctý rok, a to v různých výkonových verzích, které naleznete ve vozech Citroën, Fiat, Peugeot, Alfa Romeo, ►►►
Renault 5 Turbo 3E, elektrická oslava legendy osmdesátých let
Akční model Mini
Paul Smith Edition
Opel, Lancia, DS Automobiles a Jeep, když Abarth vsadil jen na elektrickou trakci. Dvojčata Opel Astra L (OV5) a Peugeot 308 III (P51) prošla faceliftem, stejně jako větší Peugeot 408 (P54); sportovní Peugeot 208 GTi je výhradně elektrický s pohonnou jednotkou 207 kW (280 k), známou z vozů Alfa Romeo Junior Veloce, Lancia Ypsilon HF a Abarth 600e Scorpionissima. Z předvedených typů se vymyká koncept Citroën ELO (tedy rEst, pLay & wOrk), elektrický people-mover MPV nové doby s délkou jen 4,1 metru, sedadly 3+3 a variabilním interiérem. Alfa Romeo vzpomíná na sportovní slávu akční sérií sedanů Giulia Quadrifoglio Luca Rossa (pouhých deset kusů, GTAm měla 500 vozů) ze spolupráce s jachtingovým týmem stejného jména, aerodynamicky optimalizovanou (dě-
Honda Prelude aneb znovuzrození japonského kupé
Opel Astra (generace L) po faceliftu pro rok 2026
Volkswagen Golf GTI Edition 50 na oslavu padesátin německé legendy
BMW M3 Touring, aneb opravdu rychlé kombi
lené křídlo vzadu s přítlakem 1273 N při maximální rychlosti 300 km/h) a odlehčenou se šestiválcem 2.9 V6 Bi-Turbo/383 kW (520 k). Vůz je produktem oddělení Bottegafuoriserie, kde dříve vyvinuli novou Alfu 33 a Maserati MCXtrema pro track days. Alfa Romeo Tonale už po dvou letech prošla faceliftem.
Pod jménem Fiat Qubo se skrývá značková osobní verze LUV Citroën Berlingo (podobně jako Fiat Doblò), Fiat ovšem připravil v opačném gardu z elektrického Cinquecenta 500e znovu klasickou verzi 500 Hybrid, která se vrací k zážehovému motoru (italský tříválec GSE 999 cm3/48 kW + EM 3,6 kW). Hvězdou stánku však byla Grande Panda; ukryta v koutě se krčila elektrická tříkolka Fiat Tris z marocké produkce, a to na konci expozice Stellantis Pro One, která zjevně připravuje
klientelu na skutečnost, že mezi lehkými užitkovými vozy Citroën, Peugeot, Fiat a Opel kromě emblémů příslušných značek nejsou velké rozdíly. U Jeepu zářil nový Compass a především Wagoneer S, první globální elektrický Jeep (EM 441 kW a Li-Ion 100,5 kWh). Malý Jeep Avenger už překonal 235 tisíc vyrobených kusů, představil se v akční verzi Black Edition. Zpestřením byly dva monoposty elektrické formule FIA E, a to jak DS Automobiles Penske, tak nového týmu Citroën Racing, který hned o víkendu poprvé zvítězil (Nick Cassidy v Mexico City). DS Automobiles vystavovaly nový No4, ovšem v designové akční verzi Taylor Made No4 na počest mladého Taylora Barnarda, jenž se stal jezdcem DS Penske Formula E (v Mexiku dojel čtvrtý ze dvaceti jezdců). Znovu byla vystavena vlajková
Dacia Concept Hipster, studie elektromobilu do města
loď DS No8 a starší DS3 a DS7 (na nový DS No7 se ještě čeká). Lancia, která tiše slaví 120 let, nabízí Ypsilon na vybraných evropských trzích, ale letos chce přidat znovuzrozenou Gammu (dvojče DS No8). Carlos Tavares, který uškodil ukončením výroby motorů Chrysler Hemi V8 (jeho nástupce Antonio Filosa ji znovu rozjel), ještě stačil v říjnu 2023 vytvořit společný podnik s čínským Leapmotorem, jehož stánek byl umístěn mezi Opel a Fiat, vyplněný trojicí podobných elektrických SUV B05, B10 a C10, přičemž novinkou byl menší Leapmotor B03, a to bez jakýchkoli technických údajů (malý T03 už nebyl vystaven).
Smutné představení připravil Ford, na stánku nebyl jediný osobní vůz se spalovacím motorem! Pouze elektrické Puma Gen-E, Mustang Mach-E, Capri ►►►
a Explorer (poslední dva na platformě VW MEB), přičemž belgický ředitel zdůraznil nadcházející spolupráci s Renaultem na nových elektromobilech. Spalovací motory zůstaly v Rangeru, jenž slaví titul Pick-Up of the Year 2026/2027. Na vedlejším stánku F-150 belgických importérů (AB Automotive, Waasland a Vanspringel) byly dva americké pick-upy Ford F-150 Lariat 5.0 V8 a Raptor 3.5 V6. Japonská Mazda se pro spolupráci na elektrických vozech obrátila na čínského partnera Changan (Deepal), který vyrábí nejen sedany Mazda 6e, ale i nové SUV Mazda CX-6e (Deepal S07), jež slavilo v Bruselu světovou premiéru. S výkonem 190 kW (258 k) a akumulátorem 78 kWh ujede až 484 kilometrů. Nechyběla faceliftovaná Mazda CX-5, ale ani ikonické roadster a kupé MX-5. Korejská skupina Hyundai/Kia na samostatných stáncích předvedla novinky obou značek. Nejvýznamnější je Kia EV2, která na výrobních linkách v Žilině spolu s EV4 nahrazuje oblíbenou řadu Ceed, jež po loňském
1 Porsche Cayenne Electric zcela nové čtvrté generace (E4) s výkonem až 850 kW (1156 k)
2 Porsche Macan GTS, crossover výhradně elektrické druhé generace
3 Audi Q3 Sportback, druhá karosářská varianta SUV třetí generace
4 Seat Ibiza po faceliftu pro modelový rok 2026
5 Hyundai Nexo, vodíkový vůz v sériové verzi druhé generace
6 Druhá generace Mercedes-Benz GLB bude v klasické i elektrické verzi
ukončení produkce zmizela z desítky nejprodávanějších modelů Kia na českém trhu! Jak prozrazuje typové číslo, je EV2 nejmenší, ale jinak nemalá s vnějšími rozměry 4060 x 1800 x 1975 mm, zatímco hmotnost jsme se nedozvěděli! Elektromotor 108 kW s akumulátorem 42 nebo 61 kWh zaručuje dojezd 317, resp. 448 km. K dalším novinkám patří verze GT větších typů, tedy EV3 GT, EV4 GT (hatchback i fastback) a EV5 GT, přičemž EV6 GT a EV9 GT už známe. Hyundai uvedl elektrickou verzi MPV Staria Electric, připomněl Concept Three (předobraz evropského Ioniqu 3), vodíkové Nexo druhé generace a sportovní sedan Ioniq 6 N. Kuriozitou je Hyundai Insteroid, závodní verze malého BEV Inster. KGM (dříve SsangYong) zdůraznil Actyon Hybrid a Torres Hybrid se soustavou Dual-Tech Hybrid od čínské firmy BYD. Japonské značky Honda a Toyota měly poměrně velké stánky. Současný trend ovšem znamená, že klasické karosářské varianty jsou záměrně potlačovány ve pro-
Isuzu D-Max s motorem 2,2 litru, který vyniká výhodnějším průběhem točivého momentu
7 Peugeot 408 po faceliftu, nadále s proporcemi, jež výrobce označuje za fastback s prvky SUV
8 Hyundai Insteroid (Inster na steroidech), prostě taková legrace na kolech
9 Elektrický Mitsubishi Eclipse Cross
10 Městský elektrický commuter v provedení Citroën ELO Concept
spěch dražších a těžších SUV, výjimkou byla znovuzrozená Honda Prelude, sportovní kupé s pohonnou jednotkou Civic e:HEV, zatímco Civic v černé barvě byl odsunut do pozadí v záplavě SUV (HR-V, ZR-V, CR-V a e:Ny1). Toyota představila nové RAV4 a pick-up Hilux, Aygo X Hybrid, facelift bZ4X (včetně prodloužené verze Touring) a další elektromobil C-HR+. Nechyběla dvojčata Toyota Urban Cruiser a Suzuki e-Vitara vedle klasické Vitary, Swiftu, S-Crossu a historického roadsteru Capuccino, snad jako připomínku toho, že EU slibovala zavést předpisy pro kompaktní vozy ve stylu japonských kei-cars, ale pak se tomuto dobrému záměru jako obvykle zpronevěřila. Podobně jako čínský Smart (Geely/Mercedes-Benz), který s původní myšlenkou Smart ForTwo nemá nic společného. Značka Subaru se vydala jiným směrem, sází na elektromobily ze spolupráce s Toyotou, Solterra (bZ4X) prošla faceliftem, nové jsou kombi e-Outback (v USA Trailseeker) a crossover Uncharted (C-HR+). Překvapila Isuzu, která na rozdíl od jiných autosalony neopouští (byla i v poslední Ženevě 2024), a to dalším vývojem pick-upu D-Max s novým čtyřválcem 2,2 litru/120 kW (163 k), ale i elektrickou verzí D-Max EV (Dual-Motor 140 kW, přívěs rovněž do 3,5 tuny, dojezd 263 km). Mitsubishi při návratu do Belgie uvedla svůj Outlander PHEV a tři deriváty Renaultu (ASX, Grandis a elektrický Eclipse Cross). Nissan předvedl Micru na základě Renaultu 5 E-Tech, Leaf třetí generace a také španělský projekt městského elektromobilu Silence SO4.
Vozy Škoda byly v hale 11 (dovozce D’Ieteren) společně s jinými koncernovými značkami, z nichž Volkswagen, Seat/Cupra, Audi a Porsche představily téměř kompletní sortiment. Kompaktní crossover Škoda Epiq zatím nemá zveřejněné technické údaje, je však dlouhý 4,1 metru, má zavazadlový prostor 475 litrů a dojezd až 425 km (pravděpodobně akumulátory 56 nebo 38 kW). Bude se vyrábět ve španělském závodě VW ►►►
MG S6 EV, nové SUV
s výkonem 180 kW (dojezd 530 km) či
Navarra na platformě MEB+ Entry (přední pohon) s koncernovými druhy Volkswagen ID.Polo (dříve ID.2all) a Cupra Raval, jež ani v Bruselu neodložily kamufláže. Vzhledem k tomu, že Seat je k vlastní značce macešský (upřednostňuje Cupru), tak překvapily facelifty Ibizy a Arony. Volkswagen opět vystavil lidový ID.Every1, nový T-Roc a slaví padesát let Golfu GTI akční sérií Edition 50 s výkonem 239 kW (325 k) z upraveného čtyřválce 2.0 TSI. V nepřehledné nabídce Audi zaujaly nové Q3 SUV a Sportback. Znovu jsme viděli Audi Concept C a Porsche 911 Turbo S (premiéry z IAA 2025 v Mnichově), na stánku Porsche byly nové elektrické generace SUV (Cayenne s výkonem 850 kW, Macan GTS). Tesla na belgickém trhu uvedla modely Standard, a to Model 3 Standard (od 36 990 eur) a Model Y Standard (od 39 900 eur). Zatímco Volvo autosalony ignoruje, tak sesterský Polestar ukázal několik modelů včetně nového sedanu Polestar 5 s výkonem 650 kW (884 k). K dalším patří Polestar 2 (fastback), Polestar 3
1 Elektrická tříkolka Fiat Tris pro náklad až 540 kg ujede 90 km na jedno nabití
2 Jeep Wagoneer S, první globální elektrický s výkonem až 441 kW (600 k)
3 Kia EV2, aneb cesta k dostupnému elektromobilu
4 Další elektromobil Subaru Uncharted (alias Toyota C-HR+)
5 Mazda CX-6e (alias Changan Deepal S07), výsledek čínsko-japonské spolupráce
(SUV de luxe) a Polestar 4 (SUV Coupé). Čínská MG s britskými kořeny uvedla další SUV coby MG S6 EV, lákadlem na stánku byl otevřený MG Cyberster. Samozřejmě nechyběly ani čínské značky, jejichž zastoupení se rozlezla po celé Evropě za přispění místních dealerů. Napomáhá tomu nepřátelská politika EU vůči vlastnímu automobilovému průmyslu, čínská nadprodukce a snaha čínských komunistů ovládnout svět, což evropské politické garnituře jaksi nedochází. Podivná čínská spojení lze jen těžko rozšifrovat, například belgický zástupce OneAutomotive měl přecpaný stánek vozy importovaných čínských značek podivné kvality BAIC, BAW (212), DFSK, Skyworth, Forthing, Livan a Foton. Jsou však i jiní s vyspělejšími vozy, které se nepodbízejí pouze nízkými cenami, jako jsou Zeekr, XPeng, či Omoda/Jaecoo. K dalším zajímavostem z Bruselu se vrátíme. Kvalitně obsazená byla výstava motocyklů v hale 9, která se vrátila poprvé od roku 2020. ■
Mercedes-Benz je po 52 letech podruhé vítězem! BMW se to dosud nepodařilo...
I
niciátorem soutěže Car of the Year byl v roce 1963 nizozemský časopis Autovisie, k němuž se během let připojilo dalších šest renomovaných periodik, z nichž některá vydržela dodnes, jiná byla nahrazena dalšími a několik přibylo. Vznikla celoevropská anketa, jejíž význam a prestiž postupem času vzrostly. S výjimkou let covidových restrikcí jsme se od roku 2000 vždy udělení ceny Car of the Year osobně zúčastnili, což o současném zástupci České republiky říci nelze. Nicméně Jiří Duchoň završil naši snahu a přispěl k rozšíření poroty o zástupce Slovenska (nastoupí Rastislav Chvála), o což jsme s Milanem Jozífem od roku 1993 marně usilovali. Milan byl našim prvním porotcem, samozřejmě ještě za krásné Československo.
Současná porota pod vedením Dána Sørena Rasmussena, jehož nástup do poroty coby nováčka jsem zažil, prochází změnami, a to mnohdy dost podivnými. Pro rok 2027 byl zvýšen počet porotců Německa, Itálie a Španělska ze 6 na 7, zatímco Francie a Velká Británie
1. Mercedes-Benz CLA 320 bodů
2. Škoda Elroq 220 bodů
3. Kia EV4 208 bodů
4. Citroën C5 Aircross 207 bodů
5. Fiat Grande Panda 200 bodů
6. Dacia Bigster 170 bodů
7. Renault 4 E-Tech 150 bodů
TOM HYAN, člen jury CAR OF THE YEAR 2001 – 2015, Brusel (B)
1 Hned po vítězství byl Mercedes-Benz CLA označen logem COTY (Car of the Year) 2026
2 Søren Rasmussen (vlevo), prezident jury, předával cenu v Bruselu už potřetí
mají nadále po 6. Tři porotci za Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko či Švédsko a dva za Maďarsko ostře kontrastují s jediným za Českou republiku, Turecko či nově za Slovensko, podíváme-li se na podíl příslušných zemí na automobilové produkci (o Řecku a Lucembursku raději pomlčím). Ikony motoristického žurnalismu z poroty mizí dosažením limitu 65 let věku, ale i společenskými změnami, mnozí noví porotci jsou problematičtí (došlo k vyloučení konkrétních zástupců Německa a Rumunska). Výsledky uvádíme v tabulce, poprvé zvítězil Mercedes-Benz s typem 450 SE/SEL v roce 1974, podruhé s typem CLA v roce 2026. Druhé místo pro Elroq je nejlepším výsledkem Škoda Auto v celé historii soutěže! Gratulujeme! ■
V letošním roce končí Audi Q2 bez náhrady, třetí generace Q3 se tak posunuje na nejmenší model SUV z nabídky německé značky...
Kuriozitou jistě je, když u vozu s délkou 4,5 metru, šířkou přes 1,8 metru a výškou kolem 1,6 metru uvidíte označení kompaktní SUV, jenže časy se mění a dnes ani malé vozy nejsou malé. Dlužno říci, že nové Audi Q3 má opravdu rozumné míry, interiér je dostatečně prostorný a komfortní. Druhá generace Q3 vyjela v roce 2018 a byla nejen první na modulární platformě MQB, ale i první s druhou karosářskou variantou Sportback. Výroba druhé generace (codename F3) začala v maďarském Györu (kde dříve vznikaly všechny sportovní Audi TT), zatímco první Q3 (8U) byla od roku 2011 ze španělského Martorellu. V létě 2025 představená třetí generace (FJ) právě přichází na český trh, odpočátku v obou karosářských variantách, a to z maďarské produkce v Györu. Z kapacitních důvodů se má finální produkce letos rozšířit i do německého Ingolstadtu, kam budou přicházet karoserie z Györu. Řada Audi Q3 je totiž velmi úspěšná (přes dva miliony vozů od 2011) a také na českém trhu byla v loňském roce nejlépe prodávaným modelem Audi (přesně 926 vozů z celkových 4350; následují 822 Q7, 758 Q8, 672 A6/A7, 389 Q5, 318 A4/A4 a další).
TOM HYAN, Špindlerův Mlýn (CZ)
Audi Q3 SUV ve třetí generaci vedle nového designu nepřináší dramatickou změnu rozměrů, což je velmi dobře; vyzkoušeli jsme základní model 1.5 TFSI s pohonem předních kol, jediný se soustavou
Mild-Hybrid
typ výkon převodovka, spotřeba paliva vozu [kW/k] pohon WLTP [l/100 km]
1.5 TFSI mHEV 110/150
Z prodaných vozů bylo 71 % ve verzi Quattro s pohonem všech kol a 58 % s karoserií Sportback. Nová třetí generace nadále vychází z modulární platformy MQB Evo (čtyřválec vpředu napříč), manuální převodovky v nabídce už nejsou a verze Sportback je stejně dlouhá, vzadu však o 29 mm nižší. Rozvor náprav SUV i Sportbacku je shodný. Kuriozitou zůstává, že u obou karosářských verzí je stejný objem zavazadlového prostoru 488 litrů (po sklopení zadních opěradel je ovšem celkový o 97 litrů menší u Sportbacku). Při srovnání, jak se zvětšily běžné osobní vozy, se nakonec crossovery přestávají příliš lišit, někdy jde jen o pěticentimetrový výškový rozdíl, a to už nehraje zásadní roli pro zhoršení jízdních vlastností, či zvýšení hmotnosti a tedy spotřeby paliva. Nezbývá, než tento trend uvítat, většina klientů ostatně nepotřebuje pohon všech kol, takže cenově nejdostupnější verze vystačí pouze s pohonem předních kol, přestože Q3 osvědčený systém Quattro v nabídce vybraných modelů zachovává (viz tabulka modelů).
DSG7, FWD 6,0 – 6,6 (6,1 – 6,7)
2.0 TDI 110/150 DSG7, FWD 5,3 – 5,8 (5,3 – 5,9)
2.0 TFSI Quattro 150/204 DSG7, AWD 7,8 – 8,4 (7,8 – 8,5)
2.0 TFSI Quattro 195/265 DSG7, AWD 8,5 – 9,0 (8,5 – 9,0) 1.5 TFSI e-Hybrid 200/272 DSG6, FWD 1,7 – 2,2 (1,7 – 2,2)
Cestou z Prahy a na prezentaci Audi Q3 pro novináře ve Špindlerově Mlýně jsme okusili čtyři vozy, a to nejlevnější 1.5 TFSI 110 kW (150 k) s předním pohonem (červený SUV na snímcích,
1 Po zrušení Audi Q2 se nová generace stává nejmenším typem SUV ingolstadtské značky, na opačný konec však v létě přijde Q9
2 Obě karosářské verze Audi Q3 se od druhé generace vyrábějí v maďarském Györu
3 Zcela nová přístrojová deska s poněkud neobvyklým ovládáním ukazatelů směru a stíračů na desce vlevo pod volantem
4 Základní čtyřválec 1.5 TFSI/110 kW (150 k) se soustavou Mild-Hybrid
5 Nejvýkonnější pohonná jednotka 200 kW (272 kW) pod kapotou e-Hybridu
jediný model se soustavou MildHybrid), dále oblíbený 2.0 TDI 110 kW (diesel se ovšem coby Quattro nedodává), variantu 2.0 TFSI Sportback Quattro 150 kW (204 k) a také PluginHybrid, tedy model 1.5 TFSI eHybrid s kombinovaným výkonem 200 kW (272 k). Vzhledem k vozovkám pokrytým sněhem a ledem nešlo o klasické testy, výkon nebyl totiž rozhodující, systém pohonu Quattro je však za snížené adheze vhodný, ale i delší jízdy pouze s pohonem předních kol (přesun z Prahy a zpět) byly velmi příjemné s vyváženými jízdními vlastnostmi vozu. Výkon 110 kW (150 k) je naprosto dostačující i pro svižné přemísťování, navíc lze vybírat rychlejší odezvu pohonné jednotky v menu jízdních režimů Audi Drive Select (u TDI doporučujeme). Všechny vozy mají dvouspojkovou převodovku S tronic (DSG), a to většinou sedmistupňovou, pouze pro eHybrid šestistupňovou. Verze 2.0 TFSI 150 kW (204 k) a 195 kW (265 k) jsou standardně s pohonem všech kol, a to jak SUV, tak Sportback. Proti druhé generaci je nový SUV o 31 mm delší, rozvor náprav zůstává shodný, ale Audi uvádí menší objem zavazadlového prostoru o zanedbatelných 42 litrů. Výrobce zapracoval i na podvozku, snížil hlučnost a vylepšil jízdní vlastnosti, zejména v příplatkové verzi s aktivními tlumiči dvouventilového uspořádání; jinak se dodává standardní podvozek s ocelovými ►►►
MOTOR (1.5 TFSI) – kapalinou chlazený zážehový řadový čtyřválec VW EA211 Evo2, přeplňovaný turbodmychadlem, uložený vpředu napříč; vypínání válců COD (2-3); DOHC 4V; přímé vstřikování paliva, EU6e; 1498 cm3 (ø 74,5 x 85,9 mm); 12,0:1; 110 kW (150 k)/5000 – 6000 min-1 a 250 N.m/1500 – 3500 min-1. Mild-Hybrid ISG. Elektrická výzbroj 12 V.
PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – pohon předních kol, automatizovaná sedmistupňová dvouspojková převodovka S tronic DSG7 (3,400 – 2,750 – 1,767 – 0,925 – 0,705 – 0,755 – 0,635 – Z 2,900), spojky v olejové lázni; stálé převody 5,200 a 3,900.
PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy Four-Link; odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; dvouokruhové kotoučové brzdy, ABS/EBD, ESC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; pneumatiky 235/60 R 17.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI (SUV) – rozvor náprav 2680 mm, rozchod kol 1588/1581 mm; d/š/v 4531/1859 (2087 se zrcátky)/1588 – 1623 mm; součinitel odporu vzduchu cx = 0,30; objem zavazadlového prostoru 488/1386 l; objem palivové nádrže 55 l; pohotovostní (DIN)/celková hmotnost 1560/2170 kg; brzděný přívěs do 2000 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 209 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 9,1 s; spotřeba paliva WLTP 6,0 – 6,6 l/100 km, emise CO2 137 – 151 g/km.
VÝROBCE – Audi AG v závodě Audi Hungaria Zrt., Audi Hungária út 1, 9027 Györ, Maďarsko
1, 2 Zavazadlový prostor obou verzí SUV (červený vůz) a Sportback má shodný základní objem 488 litrů
3, 4 Odlišná silueta dvou karosářských verzí na shodném rozvoru náprav a o stejné délce
5 Audi Q3 se dodává coby Sportback i klasické SUV už od druhé generace
vinutými pružinami, případně sportovní snížený. Podle verze a hloubky do kapsy lze volit sedmnáctiaž dvacetipalcová kola. Nabídku motorů tvoří přeplňované čtyřválce 1.5/2.0 TFSI a 2.0 TDI, ovšem v prvním případě 1.5 TFSI 110 kW (150 k) jde o jedinou jednotku se soustavou MildHybrid a navíc systémem vypínání druhého a třetího válce COD (cylinderondemand) neníli třeba vyššího výkonu. Plug
In Hybrid s obchodním označením eHybrid využívá čtyřválec 1.5 TFSI 130 kW (177 k)/250 N.m a elektromotor 85 kW (115 k)/330 N.m, uložený v převodovce DSG6, akumulátor 19,7/25,7 kWh a rychlodobíjení DC 50 kW. Elektrický dojezd činí až 119 km, největší rychlost 215 km/h (elektricky 140 km/h), ovšem hmotnost vozu vzrostla na 1825 kilogramů. Překvapilo nás potlačení údaje o rychlosti jízdy na digitálním přístrojovém štítu 11,9“, je číselné zcela dole pod větším otáčkoměrem (do 6000 min1 diesel, do 8000 min1 benzin), který však se samočinnou převodovkou nepotřebujete. Rychlost lze kontrolovat rovněž na velkém HeadUp Display. Nová je obdélníková lišta pod volantem, vpravo s volbou režimů převodovky bywire, ale na ovládání ukazatelů směru vlevo na hraně této desky si opravdu musíte zvyknout, stejně jako na spínání stíračů (rovněž na desce), či hledání aktivace mlhových svítilen (změna za každou cenu, či jaký motiv?).
Přehledný dotykový displej infotainmentu má 12,8“. Posílené asistenční systémy odpovídají zvyklostem Audi, stejně jako vyspělé světlomety Digital Matrix LED. Více o novince najdete na www.audi.cz; klasické ceníky se totiž už nezveřejňují. ■
Elektromobilita volá, a tak Ford urychlil evropské uvedení nových modelů ve spolupráci s Volkswagenem, která ovšem není zcela nová...
Historie vzájemné výměny modelů Ford/ Volkswagen sahá do druhé poloviny osmdesátých let, kdy v Jižní Americe vznikl společný podnik AutoLatina (Brazílie/Argentina), zaměřený na prodej společných osobních vozů, odlišených jen designem (například VW Santana/Ford Versailles), jenž přežil až do roku 1995. Následovala na autosalonu NAIAS 2020 v Detroitu zveřejněná smlouva o další spolupráci v oblasti lehkých užitkových vozů, nejnovějším výsledkem jsou poslední generace Ford Transit Connect/VW Caddy (MEB VW), Transit Custom/VW Transporter (Pro Ford) a Ranger/VW Amarok (Ford T6).
Do třetice se předloni objevily osobní elektrické crossovery SUV Capri a Explorer (společné codename DRP, resp.
TOM HYAN
Elektrický Explorer pro Evropu nemá nic společného s americkým SUV, od roku 1990 vyráběným už v šesté generaci
motor, výkon max. točivý akumulátor dojezd WLTP pohon [kW/k] moment [N.m] [kWh] [km] 1M, RWD 125/170
RWD
CX740) na platformě MEB (Modularer E-Antriebs-Baukasten), sdílené s německými vozy Volkswagen ID.5 a ID.4. Oba nové BEV Ford se vyrábějí rovněž v Německu, a to v přestavěné továrně Ford-Werke Köln-Niehl (za dvě miliardy eur), kde v červenci 2023 skončila produkce populární Fiesty (vzniklo jich tam téměř 10 milionů). Znamená to, že v kategorii osobních vozů nyní nabízí Ford v Evropě tři různé konstrukce, a to německé Capri/Explorer na základě Volkswagenu MEB, americké Ford Mustang E-Mach (CX727) na platformě GE1 (Global Electrified 1, spřízněná s C2 pro Focus/Kuga) a rumunské Ford Puma Gen-E na evropské platformě Global B, odvozené z klasické Pumy, ale s poháněcí soustavou Ford z britské produkce v Halewoodu. Kupodivu Ford nebude vyvíjet menší typy na platformě
Na první pohled není zřejmé, že Explorer vychází z platformy jiného výrobce, připomínají to pouze drobné detaily
MEB.Entry (pohon předních kol), ale ve spolupráci s Renaultem vyrábět od 2028 ve Francii na platformě AmpR Small (R5, R4 a Twingo). Ani to však není první spolupráce Ford/Renault, jenže o tom snad někdy příště...
Samozřejmě, Ford se snaží zachovat jízdní vlastnosti typické pro evropské Fordy (patřily v tomto směru k nejlepším), jakož i originální design. Dlužno říci, že se mu to daří. Z dvojčat Capri/Explorer jsme důkladně vyzkoušeli kratší Explorer EV (délka 4468 proti 4634
milimetrům při shodném rozvoru náprav 2767 mm), jenž nemá tak dlouhý zadní převis (850 proti 978 mm), ale praktičtěji tvarovanou karoserii s lepším využitím obestavěného prostoru a podle názoru autora také působivější i zdařilejší design (oba vznikly pod taktovkou šéfdesignera Amko Leenartse). Explorer stejně jako Capri existuje ve verzi s pohonem pouze zadních kol (EM 125 kW s akumulátorem 52 kWh, resp. 210 kW se 77 kWh), anebo všech kol (EM celkem 250 kW s akumulátorem 79 kWh). Jízdní ►►►
1 Přehledná přístrojová deska s virtuálním kokpitem 5,3“ a dotykovým displejem infotainmentu 14,6“
2, 3 Po ujetí 180 kilometrů klesl dojezd jen o 113 km při snížení kapacity akumulátoru z 94 na 50 procent
4 Prostorný interiér splní všechny obvyklé nároky, jízda je příjemná a pohodlná
Ford Exlporer EV se vyrábí v Kolíně nad Rýnem pro Evropany, přesto šéfdesigner Amko Leenarts rád hovoří o americkém stylu pro Evropu Zásuvky dobíjení vzadu na pravoboku
vlastnosti kromě naladění podvozku zlepšuje rovněž ve srovnání s Volkswageny zvětšení rozchodu kol na 1589 mm vpředu a 1580 mm vzadu. Ford Explorer EV ve výbavě Premium s pohonem všech kol, největším výkonem 250 kW (340 k) a největším akumulátorem 79 kWh jsme přebírali v prosincovém počasí (teploty lehce nad nulou) s indikací dojezdu 317 km při 94 % kapacity akumulátoru. Po klidném ujetí 180 km ve smíšeném provozu (město/mimo město/dálnice) klesla kapacita na 50 procent, ale dojezd zůstal ještě solidních 204 km, což nás příjemně překvapilo, takže palubní počítač vzal zjevně za své jízdní výsledky nějakého divočejšího jezdce, když nám po 180 km klesl dojezd jen o 113 km! Je třeba říci, že ani ve velmi mrazivém týdnu jsme neměli strach, že nedojedeme; výsledky byly lepší než při
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA (AWD) – dva kapalinou chlazené elektromotory VW e-drive s permanentními magnety, po jednom na každé nápravě, uložené napříč, vpředu asynchronní a vzadu synchronní; max.výkon soustavy 250 kW (340 k) a točivý moment 679 N.m, vpředu 80 kW (109 k) a 134 N.m, vzadu 210 kW (286 k) a 545 N.m; jednostupňové redukční převody; pohon všech kol AWD; kapalinou chlazený akumulátor Li-Ion 79 kWh, uložený pod podlahou mezi nápravami. Přídavný akumulátor 12 V. Nabíjení AC do 11 kW, rychlonabíjení DC až 185 kW (10 – 80 % za 26 minut). PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu pětiprvkové závěsy; odpružení vinutými pružinami a aktivními teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; kapalinové brzdy, vpředu kotoučové s vnitřním chlazením, vzadu bubnové; ABS/EBD/BA, ESC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; kola z lehké slitiny, pneumatiky vpředu 235/55 R 19, 235/50 R 20 nebo 235/45 R 21, vzadu 255/50 R 19, 255/45 R 20 nebo 255/40 R 21.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2767 mm, rozchod kol 1589/1580 mm; d/š/v 4468/1872 (2063 se zrcátky)/1639 mm; zadní převis 850 mm; objem zavazadlového prostoru 470/1460 l; pohotovostní hmotnost (DIN) od 2134 kg; celková 2740 kg; hmotnost brzděného/nebrzděného přívěsu 1200/750 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 180 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 5,3 s; spotřeba elektrické energie (WLTP) 16,1 – 17,2 kWh/100 km; elektrický dojezd (WLTP) pro verzi Select 566 km, pro Premium 532 km.
VÝROBCE – Ford-Werke GmbH, Henry-Ford-Strasse 1, 50735 Köln-Niehl, Německo
Pohled pod kapotu Exploreru EV s pohonem všech kol Základní objem zavazadlového prostoru činí 470 litrů
testu Mustangu Mach-E 4X v roce 2022. Za příznivějších klimatických podmínek bude dojezd jistě větší, ostatně Ford nabízí Explorera i pro prázdninové cesty, když na střešní nosiče lze umístit stan či přídavný box Thule, dozadu držák jízdních kol, či přívěs do hmotnosti 1200 kg (tažné zařízení prodlouží délku vozu o 100 mm). Testovaný vůz měl příplatkovou výbavu s největšími jedenadvacetipalcovými koly, tepelným čerpadlem, panoramatickou střechou, metalickou barvu zvanou Lucid (že by inspirace americkou konkurencí Lucid Motors?), tažným zařízením s elektronickou stabilizací přívěsu a především paketem Assist, jenž zahrnuje funkci aktivního udržování jízdy v pruhu, asistenci pro změnu jízdního pruhu, parkovací kameru 360°, Head-Up Display a aktivní parkovací asistent pro podélné i příčné parkování. Standardem je velký vertikálně situovaný dotykový displej infotainmentu 14,6“ mezi palubní deskou a širokou středovou konzolou, který lze regulovat ve sklonu, přičemž schránka ve středové konzoli MegaConsole má převapivě velký objem 17 litrů. Před řidičem je displej virtuálního kokpitu 5,3“, také přehledný a dobře čitelný. Ve standardní nabídce jsou rovněž čtyři jízdní režimy Eco, Normal, Sport a Individual; pro verzi s pohonem všech kol navíc pátý pro optimální trakci za zhoršených adhezních podmínek.
Ceny Exploreru EV v době testu začínaly od 799 900 Kč (základní Style), s motorem 210 kW byl Explorer Select od 962 900 Kč včetně DPH a testovaná verze 250 kW s pohonem všech kol je o sto tisíc korun českých dražší (aktuálně a podrobněji viz www.ford.cz). Příplatková výbava však cenu vozu zvedla na 1 648 700 Kč. Vozy Ford Capri, prezentované coby SUV Coupé, jsou v základu od 839 900 Kč. Podle názoru autora je Explorer zdařilejší než sourozenci se značkou Volkswagen, i když ve srovnání s dalším bratrancem Škoda Enyaq si už tak jistý nejsem. Samozřejmě, záleží nejen na ceně, ale i dostupnosti servisu a náklonnosti k příslušné značce. Klasický Ford Explorer 4x4 se zážehovým motorem tiše z evropského trhu zmizel, jeho výroba v šesté generaci i v roce 2026 pokračuje ve Ford Motor Co./ Chicago Assembly Plant (2.3 EcoBoost, 3.0 V6 EcoBoost a 3.3 V6 Hybrid). ■
1 2
Označení Seicento (600) patří legendám italského Fiatu, které kdysi vládly nejen evropskému trhu. Nyní je Fiat 600 zpět...
Nový Fiat 600e se představil veřejnosti 4. července 2023 v Turínu na výročí uvedení legendy Fiat 500 (1957), následovala hybridní verze 600 Hybrid s tříválcem 1.2 Turbo, aby se nové šestistovky staly cestou k návratu úspěchů italské značky Fiat, která dlouhá léta patřila nejprodávanějším malým osobním vozům v Evropě. Znám české klienty, kteří si skutečně nový Fiat 600 Hybrid (Progetto 364) koupili z nostalgie, protože kdysi jezdili s legendou Fiat 600, která se dovážela také do Československa a zaplavila svět nejen pod vlastní značkou, ale také v licenčních verzích Seat, Zastava, Neckar či FiatConcord... V rámci obnovy Fiatu se ikonické označení 600 vrací, poprvé bylo využito na jeden z nejúspěšnějších malých vozů šedesátých let (Fiat 600/600D z let 1955 – 1969), dílo geniálního Dante Giacosy, jenž vytvořil rovněž pů
TOM HYAN
1 Fiat 600 Hybrid se zážehovým tříválcem 1.2 Turbo, vyvinutý ve spolupráci FCA/PSA (Stellantis); elektrická verze 600e přišla o něco dříve
2 Fiat 600 Hybrid je postaven na podlahové plošině CMP s francouzským tříválcem PSA EB2 (PureTech) a finální montáž probíhá v polských Tychách
vodní pětistovku (Nuova 500, originál z let 1957 – 1975), také s motorem uloženým vzadu jako tehdejší 600. Těchto vozů vznikly miliony a každý je znal, stejně jako nástupce Uno či Punto, ale nové generace Cinquecenta (Tipo 170 od 1991) a Seicenta (Tipo 187 od 1997) po přechodu na pohon předních kol se už takové oblibě netěšily (první zaznamenal 1,1 milionu vozů, druhý 1,3 milionu). Změnu přinesla až třetí generace Fiat 500 (Tipo 312) od roku 2007, v retrostylu podle vzoru Nuova 500, která vlastně Fiat zachránila (přes 2,5 milionu vozů z polské produkce do roku 2024). Pak udělal Fiat znovu chybu, když tvarově obdobného nástupce Fiat 500e (Tipo 332 s výrobou od 2020 v Turínu) uvedl výhradně v elektrické verzi, o niž nebyl adekvátní zájem. Teprve nyní (po výběhu klasické 500 z polské produkce) ji zpětně konvertoval na hybridní alternativu (se tříválcem 1.0 GSE FireFly), aby znovu zvýšil zájem...
V polských Tychách se situace opakuje. Stejně jako v roce 1997 vystřídala 600 menší 500, tak v letech 2023/2024 proběhla konverze výroby z novodobé 500 (Tipo 312) na současnou 600e (Tipo 365) a 600 Hybrid (Tipo 364), navzdory nižšímu kódovému označení uvedenou později). Není to jednoduchá historie, ale alespoň trochu na vysvětlenou pohnuté geneze Fiatů 500/600, a to ještě nemluvíme o odvozených sportovních verzích Abarth. V polské továrně se tedy již 500 nevyrábí, na lince ji nahradila 600 v obou alternativách pohonu. Pod taktovkou Stellantisu, který spojil FiatChrysler a PeugeotCitroënOpel, došlo ovšem k další zásadní změně. Zatímco Fiat 500 (Tipo 332) včetně pohonné jednotky vychází z italské platformy, tak nové 600e/600 Hybrid v rámci racionalizace přebírají platformy francouzské, a to včetně motorů. Pro Fiat 600 Hybrid (600e) to je známá platforma CMP (eCMP) od PSA, jež slavila premiéru v Citroënu DS3 a Peugeotu 208 II v roce 2019. Platforma vychází ze spolupráce PSA/Dongfeng a v rámci Stellantisu se uplatňuje v mnoha vozech. U dvou verzí Hybridu, obou se tříválcem 1.2 Turbo, byla nejprve značena Hybrid 100 nebo 136 podle výkonu zážehového motoru, než ovšem ve Francii přišli na to, že vyšší číslo nejen vypadá lépe, ale je vlastně logické uvádět kombinovaný výkon včetně elektrické asistence. Tak se i stalo, a všechny modely Stellantisu se změnily z Hybridů 100 a 136 na Hybridy 110
a 145. Věřme, že tím už nejasnosti opravdu skončí. Odlišný charakter pak vozům se značkou Fiat (ale i jinými) zaručuje především italský design, vtipné detaily a naladění podvozku. Technické údaje se prakticky neliší, takže se vybírá hlavně podle ceny a náklonnosti k příslušné značce. Zatímco elektrický Fiat 600e jsme už podrobně představili, tak teprve nedávno jsme prověřili Fiat 600 Hybrid se zážehovým motorem a elektrickou asistencí, a to v silnější verzi Hybrid 145 a ve vyšší výbavě La Prima. Zážehový tříválec 1.2 Turbo z konstrukční kuchyně Peugeotu je už ve třetí inovované generaci, v níž byl hlavně nevyhovující ozubený řemen nahra ►►►
3 Přístrojová deska využívá prvky někdejšího Fiatu 600, ale nese tlačítkovou volbu funkce převodovky P-R-N-D/M
4 Půlkruhové ztvárnění sdružených přístrojů je prvkem z tradice původní 600, navíc lze kontrolovat provoz v režimu Charge/Eco/Power
5, 6 Jak je dnes zvykem, tak i malé automobily nabírají na rozměrech, takže interiér je dostatečně prostorný
Označení vozu je vzpomínkou na Fiat 600, který byl v šedesátých letech jedním z nejúspěšnějších malých vozů
1 Základní objem zavazadlového prostoru je 385 litrů
2 Poháněcí soustava se zážehovým tříválcem 1.2 Turbo Hybrid 145
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený řadový zážehový tříválec 1.2 PureTech Gen 3 (EB2), přeplňovaný turbodmychadlem VGT, uložený vpředu napříč; 1199 cm3 (ø 75 x 90,5 mm); 10,5:1; DOHC 4V Double-VVT (řetěz); vyvažovací hřídel; elektronické přímé vstřikování, EU6e-bis; dvouspojková šestistupňová převodovka e-DCS6; a) Hybrid 110: 74 kW (100 k)/5500 min-1 a 205 N.m/1750 min-1; b) Hybrid 145: 100 kW (136 k)/5600 min-1 a 230 N.m/1750 min-1. Systém 48 V Mild Hybrid + IS 2 kW (řemenový spouštěč/booster Valeo), elektromotor/ generátor 21 kW, 55 N.m, vložený do převodovky; akumulátor Li-Ion 0,89/0,43 kWh, 48 V, hmotnost 12,5 kg. Celkový výkon soustavy a/b) 81/107 kW (110/145 k). Pohon předních kol.
PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocným rámem vpředu; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu vlečená ramena spojená torzně poddajnou příčkou; odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, vpředu příčný zkrutný stabilizátor; kotoučové brzdy, vpředu ø 302 x 26 mm s vnitřním chlazením, vzadu ø 249 x 10 mm; ABS/EBD/BA, ESC/TCS; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; ocelová kola a pneumatiky 215/65 R 16, resp. z lehké slitiny 215/60 R 17, pro La Prima a Sport 215/55 R 18.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2557 mm, rozchod P/Z 1541 – 1530/1535 – 1524 mm podle kol; d/š/v 4171/1781 (se zrcátky 1981)/1536 – 1592 mm, přední převis 846 mm; objem zavazadlového prostoru 385/1256 l; objem palivové nádrže 44 l; pohotovostní hmotnost (DIN)/celková 1280/1840 kg; nebrzděný/brzděný přívěs 620/1100 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, a/b) – největší rychlost 184/200 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 10,5/8,5 s; spotřeba paliva WLTP 4,8 – 4,9 l/100 km, emise CO2 109 – 110 g/km.
VÝROBCE – FCA Italy, S.p.A., Corso Giovanni Agnelli 200, 10135 Torino, Itálie; v závodě FCA Poland S.A. (Stellantis), Turyńska 100, 43-100 Tychy, Polsko
zen spolehlivějším rozvodovým řetězem. Standardem je automatizovaná dvouspojková převodovka eDCS6, ovládaná tlačítky PRND/M dole na středové konzole jako u malého Jeepu Avenger, kupodivu jiné vozy (včetně Alfy Romeo Junior nebo Opel Frontera) mají na středové konzole jiný volič s praktičtějším podélným posuvem. Hybridní provoz zaručuje vložený elektromotor 21 kW do převodovky (systém 48 V Mild Hybrid) a další IS 2 kW (tedy jen řemenový spouštěč, nikoli generátor). Navzdory označení Mild Hybrid je systém schopen krátké elektrické jízdy (cca 1000 m, max. 30 km/h). Manuální převodovky skončily. Obě verze Hybrid 110 nebo 145 se dodávají jak v základní výbavě (600 Pop, Icon) se šestnáctipalcovými ocelovými či sedmnáctipalcovými litými koly, tak v lepší La Prima, resp. Sport, kterou na první pohled odlišují atraktivní osmnáctipalcová kola. Vzpomínkou na originál 600 je zaoblená přístrojová kaplička s centrálním displejem před řidičem a je opravdu znát, že si designeři dali záležet na ikonických detailech, jež vůz od sourozenců odlišují. Jinak interiér vychází z Fiatu 500 a Jeepu Avenger, standardní je virtuální sedmipalcový kokpit a středový dotykový displej Uconnect 10,25“. Jízda je velmi příjemná a pohodlná, na segment B je vůz docela prostorný. Zavazadlový prostor 385 litrů lze po sklopení sedadel zvětšit až na 1256 litrů (proti 600e je objem vždy o 25 litrů větší) a vnitřní úložné prostory mají dalších patnáct litrů. Jezdili jsme ve smíšených podmínkách za 5,8 litru benzinu na stovku kilometrů (výrobce uvádí 4,8 až 4,9 litru). V době testu začínaly akční ceny na 519 900 Kč (více a aktuálně na www.fiatcz.com). ■
Fiat 500e z turínského Mirafiori už má verzi 1.0 Firefly Hybrid s převodovkou 6MT
Dovozce F-Automobil-Import s.r.o. (Emil Frey Group) zveřejnil výsledky prodejů italských a amerických automobilů v České republice za rok 2025. Fiat prodal celkem 477 osobních vozů (bestsellerem je Fiat 600) a 1193 lehkých užitkových
Fiat Professional (vede Ducato), Alfa Romeo 241 vozů (vládne Stelvio) a Jeep 335 kusů (nejlepší je Avenger). S výjimkou rekordu Alfy Romeo (největší prodej po 14 letech) jde o mírný pokles, zaviněný ukončením mnoha typů vzhledem k předpisům EU (například Jeep Wrangler a Grand Cherokee, Fiat Tipo Diesel, motory 2.0 Turbo 280 k pro Giulii a Stelvio), anebo čekáním na nové, které naběhnou, či přijdou až letos. Fiat připravuje zcela nové vozy pod kódovým označením F2U (Giga-Panda, B-SUV) a F2X (Fastback, C-SUV Coupé), které budou až koncem roku. Značka Fiat je ve skupině největší (loni 888 456 vozů), ale jen zásluhou Brazílie (533 726) a Argentiny (74 004), když v Itálii byl odbyt 143 789 Fiatů. Nové základní verze (ICE, mHEV, 6M) mají zvýšit prodej v Evropě.
▲ Fiat Qubo L (dříve Doblò Panorama), značková verze Stellantis (původně PSA)
▼ Alfa Romeo Tonale s novou přídí po faceliftu a řadou zlepšení
▲ Abarth 600e pokračuje v nastoupené elektrické cestě
▼ Lancia Ypsilon je určena jen pro vybrané trhy (mimo Českou republiku)
Cupra Leon VZ s výkonem 294 kW (400 k)
Společnost ABT Czech s.r.o. otevřela nový showroom v Praze 10 a zároveň představila nabídku tuningových balíčků CUPRA x ABT pro vozy španělské značky. Byly vystaveny tři vozy Cupra Terramar, Formentor VZ a Leon VZ, jejichž výkonové a designové úpravy s využitím zkušeností ABT Sportsline vznikly z iniciativy českého zastoupení ve spolupráci s importérem Porsche ČR, a to při zachování plné tovární záruky.
Výkony motorů se zvýšily ze 195 na 239 kW (ze 265 na 325 k), resp. u verzí VZ ze 245 na 294 kW (ze 333 na 400 k). Balíčky jsou přesně definované, vedle zvýšení výkonu ABT Power zahrnují jiná kola a úpravy interiéru, případně Aero Kit a snížený podvozek.
Ceny od 155 000 Kč včetně DPH (více na www.abt-czech.cz).
Ford Ranger PHEV a elektrický Transit
Ford loni prodal 11 103 nových vozů na českém trhu, z toho 5543 lehkých užitkových. Tento poměr se asi letos změní, protože v listopadu 2025 byla ukončena výroba populárního Focusu. Znamená to, že z osobních vozů se spalovacím motorem jsou v nabídce jen Kuga a Puma (pokud nepočítáme specifický Mustang GT). Nejprodávanějším elektromobilem je Explorer (loni 185 vozů před 159 Capri).
Měsíčník pro všechny staromilce, které zajímá historie motorismu
Škoda Elroq, nejprodávanější elektromobil na českém trhu
Jiří Maláček
uvádí podíly jednotlivých značek na českém trhu
Škoda Auto u nás drží více než třetinový podíl v prodeji osobních vozů...
TOM HYAN
Svynikajícími výsledky prodejů nás seznámil Jiří Maláček, vedoucí Škoda Auto pro český trh, na tiskové konferenci v pražské Filadelfii. Navíc Škoda drží první pozici dlouhá léta a třetinový podíl neklesá, zatímco u jiných značek se výrazně mění. Škoda v letech 2015 – 2025 rostla ze 32,0 na 33,7 % trhu, Mercedes-Benz ze 2,1 na 3,4 % a Toyota dokonce z 1,9 na 7,5 %, ale jiní stagnují, či dokonce klesají jako Volkswagen z 10,3 na 6,7 % a zvláště Ford z 6,7 na 3,2 %. V žebříčku Top 10 drží Škoda prvních šest a osmé místo, na sedmé se vklínil Hyundai i30 (8031 vozů), na deváté poprvé Toyota Corolla (6495) a na desáté Hyundai Tucson (5964), když vypadla Kia Ceed (výroba skončila).
Škoda prodala 83 890 vozů, bestsellerem je samozřejmě Octavia s 18 330 vozy před dalšími typy Kamiq 11 550, Karoq 11 454, Kodiaq 10 854, Fabia 10 117 a Scala 9536, zatímco Superb drží osmé místo (6620). Škoda Octavia před Kodiaqem vede prodeje firemních vozů, Kamiq před Karoqem je volbou soukromých klientů. V první skupině je nejprodávanějším motorem 2.0 TDI 150 před 1.5 TSI 150, ve druhé 1.0 TSI 115 před 1.5 TSI 150. Všechny vozy Škoda se vešly do Top 20, když Elroq je nejprodávanějším elektromobilem (2872 vozů) a dobře se drží také Enyaq. V kategorii BEV vede Škoda s 5259 vozy před Teslou (1943), Volkswagenem (801), Hyundai (672) a Fordem (618); v kategorii PHEV vede Škoda s 1983 vozy, následují Volkswagen (1218) a Toyota (1196).
Škoda Octavia čtvrté generace zaznamenala globální prodej miliontého vozu, na českém trhu jsou prodeje jednotlivých generací kolem 200 tisíc kusů (Octavia slaví 30 let od znovuzrození). Elroq za osm měsíců na trhu zaznamenal vůz s pořadovým číslem 100 000. Škoda Auto rozvíjí i jiné služby, například Škoda Care, kde si loni 8631 klientů objednalo předplacený servis, 18 635 značkové pojištění a 52 883 prodlouženou záruku, či Škoda Plus pro prodej prověřených ojetých vozů (loni přes padesát tisíc), anebo Škoda Explore (seznamovací zápůjčky elektromobilů). K dispozici je 173 prodejních míst, 221 servisních míst a 151 míst Škoda Plus. ■
Sportovní elektrický sedan XPeng P7+ v inovované verzi 2026 Edition
Čínský nástup na evropský trh pokračuje, značky se průběžně mění, na autosalonech vidíte stálice i střídání nováčků...
Nadále jde však jen o výseč z nepřeberného množství různých produktů, pro něž je už čínský trh malý, a proto se tamější značky snaží uspět v exportu. Nevadí jim ani zavedená cla, některé zahajují produkci ve spolupráci s evropskými partnery, jiné staví vlastní továrny a další nabízejí levnější i dražší modely se spalovacími motory (většinou čtyřválce 1,5/1,6 litru), na něž se dodatečná vysoká cla nevztahují.
TOM HYAN a ROBERT HYAN, Brusel (B)
1 Zeekr 7 GT jako kombi Shooting Brake, evropská premiéra v Bruselu
2 Zeekr 7 X, odlišné SUV (RWD/AWD, výkon až 475 kW, akumulátor 75 nebo 100 kWh)
Poslední nedobytou baštou je stará Evropa, když Severní Amerika se čínské expanzi dosud úspěšně ubránila, ale v Africe, dalších asijských regionech, Jižní Americe a Rusku se podíl čínských vozů výrazně navýšil. Kuriozitou jsou ovšem čínské produkty pod tradičními značkami, u nichž není původ na první pohled zřejmý. Chcete příklady? Tak třeba Mini, Lotus, Volvo, MG, Tesla, Smart, Mazda, Honda, Polestar, Dacia, Maxus, Ebro, Santana, DR Automobiles...
Snažit se rozluštit čínskou produkci je v podstatě nemožné. Mnohé značky se překrývají, vystupují pod různými názvy, slučují se a rozcházejí, přejmenovávají a vytvářejí subbrandy, zanikají a znovu vznikají. Výrobky z obrovské země s téměř 1,5 miliardy obyvatel a komunistickou vládou, která začala chrlit desítky milionů vozů ročně, jejichž značky vznikají jako houby po dešti, dosud nikdo nedokázal spolehlivě zmapovat. Je to ostatně vzhledem k výše uvede
NIO EP9, držitel rekordu elektrických vozů na okruzích Nürburgring, Le Castellet a Austin (Texas)
Zeekr 001 FR, vrchol nabídky s výkonem až 930 kW (1265 k)
nému zbytečné, navíc čínské vozy mají různé přepisy svých názvů, či zcela jiný pro export, a také naprosto nevěrohodné technické údaje, které jsou u jednoho typu uváděny v mnoha podobách. Jistě, existují verze podle domácího, či některého z exportních trhů, nicméně i na tom jednom se často různí, když Číňané nejsou schopni udržet ani označení svých výtvorů a také to uvádějí u jednoho vozu v několika variantách. Veškeré údaje proto prosím berte s rezervou... Kuriozitou je, že Číňané útočí na evropský trh značně nesystematicky, o čemž svědčí expozice jiných značek
Zatím nejsilnější Omoda 9 SHS-P (hybrid 1.5 T-GDI + 3 EM)
3 Omoda 5 SHS-H, tedy hybridní verze (Super Hybrid System)
4 Polestar 4 (SUV Coupé) od Geely na podlahové plošině SEA1 (Volvo/Zeekr)
5 Firefly, kompaktní městský elektromobil (sub-brand NIO)
na autosalonu v Bruselu a jiných v Mnichově či Paříži, vstup některých na vybrané trhy (nikoli plošně do EU), či změny importérů i jejich představitelů. Zvláštní taktiku zvolila státní Chery Automobile, založená ve Wuhu v roce 1997, která pro cestu do Evropy nejprve zvolila své nové značky Omoda a Jaecoo, spřízněné se základními typy Chery Tiggo 5 a 7, aby postupně nabídku rozšiřovala. Nejprve přijely Omoda 5 a Jaecoo 7, pak přibyla větší vlajková loď Omoda 9, jejíž hybridní systém 1.5 TGDI SHSP (PHEV) s pohonem 4x4, třístupňovou převodovkou DHT a třemi elektromotory dosahuje celkového výkonu 395 kW (537 k), ale také menší a levnější Jaecoo 5, podobně jako Omoda 5 dodávané ve verzi ICE, HEV a BEV. První vozy Omoda z montovny v Barceloně (bývalý závod Nissanu) jsou od října 2025 typy 5 EV (elektrická verze), zatímco už od listopadu 2024 se tam montují Ebro S700 (Tiggo 7) a S800 (Tiggo 8) v rámci znovuzrození španělské značky; navíc se připravuje montáž Jaecoo 7. Kontrakt Chery se španělskou společností Ebro EV Motors byl podepsán v dubnu 2024, mottem je In Europe for Europe Vzápětí po uvedení Omoda & Jaecoo k nám maďarským dovozcem Grand Automotive CE Kft. přišla přímo mateřská značka Chery (na evropských autosalonech nevystavuje) rovněž na český trh, ale prostřednictvím pobočky kazašského importéra Astana Motors Czech! Recept je jednoduchý, čtyřválce 1.6T (Tiggo 7 a 8 ICE) nebo 1.5 (Tiggo 4 HEV) či 1.5T (Tiggo 7, 8 a 9 PHEV), prostě součást stavebnice, z nichž vycházejí také Omoda & Jaecoo stejně jako španělské Ebro. Na jiných
DR 5.0 (Chery Tiggo 5x) ukryté pod italskou značkou pana Massima Di Risio
trzích se uplatňuje značka Exeed se spřízněnými SUV (uvedena 2018), ale Chery v prosinci oznámila, že s vozem Exeed chce vstoupit také do vytrvalostních závodů včetně 24 h Le Mans. A pro jistotu si Exeed vytvořila subbrand Exlantix pro elektromobily (BEV, REEV). Podobně postupuje Geely Auto z Hangzhou, která rovněž v Evropě nevystupuje coby Geely, ale pod různými jinými značkami. Nejnověji útočí se značkou Zeekr, spřízněnou s Volvem, Lynk&Co a Polestarem, která měla poprvé v Bruselu svůj vlastní stánek, kde představila stylové elektrické kombi Zeekr 7GT (v Číně je to 007 GT), namířené s nižší cenou proti evropské konkurenci (například Volkswagenu ID.7 Tourer). Značka zdůrazňuje, že jde o vůz navržený v Evropě pro Evropany, ostatně Geely má centra designu také v Göteborgu a Barceloně. Předností tohoto typu by mělo být nabíjení DC až 450 kW, tedy 0 – 80 % u verze 75 kWh za pouhých 13 minut! Jednomotorová verze RWD 310 kW (75 kWh) ujede až 519 km, dvoumotorová AWD 475 kW až 558 km (s větším akumulátorem 100 kWh). Je to jen
2 EVO Cuatro (italská variace na čínské téma Showjet od Kaiyi Auto z Wuhu)
3 BYD Atto 2 DM-i, kompaktní SUV, nyní s hybridní pohonnou jednotkou
4 Tiger 8 (Beijing X7) v Bruselu slavil premiéru jako nový přírůstek palety DR
1 Sportequipe 8 (Chery Tiggo 8 Pro Max), další z pěti značek DR Automobiles
jeden z modelů Zeekr, značka přináší roztodivně značené typy jako je čtyřmotorový 001 FR s výkonem 930 kW (1265 k), další SUV Zeekr 7X s výkonem až 475 kW, či naopak kompaktní Zeekr X s výkonem 315 kW. Šéfdesignerem značky je Němec Stefan Sielaff (exAudi, MercedesBenz a Bentley), narozený roku 1962 v Mnichově. Uměle vytvořená značka v roce 2021 je zkratkou Zero (nulové emise), Evolving the Electric Era a Krypton (vzácný plyn, který v ionizovaném stavu září). Společnost Geely si zvolila pro evropský závod slovenské Košice (Česká republika a Maďarsko neuspěly), původně se hovořilo o výrobě vozů Volvo (od 2027), ale nyní rovněž Polestar a Smart.
Poprvé se v Bruselu ukázala bájná NIO, založená v roce 2014 coby NextEV (úspěšný tým elektrické formule FIA), která už v říjnu 2016 se supersportem NIO EP9 zajela rekord elektrických vozidel 7:05,12 min na Nürburgringu (v květnu 2017 vylepšeno na 6:45,90 min). Vývoj měla na starosti britská RML Group (Ray Mallock), známá ze světa automobilových závodů, EP9 slavil pre
5 BYD Sealion 7, další z elektromobilů, dílo německého designera Wolfganga Eggera
6 Skywell (alias Skyworth) K 800 od firmy, která původně vyráběla televizory
7 ICH-X K2 (Beijing BJ40 první generace) v provedení pro DR Automobiles
miéru už 21. listopadu 2016 v londýnské Saatchi Gallery. Údajně vzniklo šestnáct produčních vozů pro track days bez registrace pro běžný silniční provoz, v Bruselu byl letos EP9 poutačem stánku. V roce 2020 se společnost, kterou založil William Li Bin (Bitauto Holdings) dostala do finančních problémů, ale s novými investory a využitím výrobních kapacit JAC Group (Jianghuai Automobile Corporation) byl zahájen první export elektrických SUV značky NIO do Norska. V roce 2024 koupila společnost NIO Inc. výrobní závody svých vozů NIO od partnera JAC a zahájila evropskou expanzi. Nabídku NIO tvoří vesměs crossovery SUV (ET5, ET5 Touring, EL6, EL8); čínská firma také uvedla subbrandy Onvo (On Voyage, od 2024) a Firefly (kompaktní BEV, od 2025). Dovozcem NIO a Firefly pro Českou republiku je maďarská skupina AutoWallis (vozy mají přijít letos). V roce 2024 NIO prodala 221 970 elektromobilů (tehdy trhu vládla Tesla s 1 789 226 vozy před BYD 1 764 992, Geely 832 568 a Volkswagenem 744 800).
Neustále stoupá BYD Company, Ltd., ze Shenzemu, kte
BAIC (Beijing) BJ30e, aneb druhá generace pekingského Jeepu, inspirovaná původním typem BJ212 (BAW)
8 Linktour Alumi, městský elektromobil ve stylu Smart ForTwo (už vyběhl z výroby)
rou v roce 1994 založil Wang Chuanfu coby Biyadi (= BYD) na výrobu malých akumulátorů, aby se stal významným výrobcem baterií pro mobilní telefony, než přidal motorová vozidla. Produkci vozů se spalovacími motory ukončila firma už dávno, ale pokračuje s PHEV a BEV. V roce 2025 prodej osobních automobilů BYD dosáhl 4 550 036, ale z toho bylo 2 254 714 čistě elektrických (nárůst o 27,9 %), čímž se čínská automobilka stala největším výrobcem elektromobilů na světě, když překonala Teslu (loni 1 636 129, tedy pokles o 9 %). V Bruselu měl loni premiéru kompaktní BYD Atto 2 (Blade Battery až 64,8 kWh pro 430 km jízdy) a letos hybridní verze Atto 2 DMi se čtyřválcem 1,5 litru/72 kW (98 k) a kombinovaným výkonem 122 kW (Active: akumulátor 7,8 kWh pro 40 km jízdy EV), anebo 156 kW (Boost: 18 kWh pro 90 km). Malý Doplhin Surf má být prvním typem z maďarské produkce v Szegedu (počítá se s výrobou tří až pěti typů), ale BYD chce rovněž továrnu v Turecku. Nabídka je poněkud nepřehledná, posuďte sami, vozy se jmenují Dolphin, Atto 3, ►►►
Maxus eDeliver 7 a větší 9, výrobky šanghajské SAIC, která převzala značky Roewe (Rover), MG a LDV Maxus
Aion V
Seal 6 DMi, Seal U DMi, Seal U, pouze Seal, Sealion 7, Tang a Han. BYD také založil pro vozy vyšších tříd subbrands Yangwang (od 2023), Denza (od 2010 původně s Daimlerem) a Fangchengbao (od 2023). Na vrcholu jsou Yangwangy, opět byl vystaven luxusní SUV U8 se čtyřmi elektromotory v kolech a prodlužovačem dojezdu ve formě čtyřválce 2,0 litru Turbo, schopný půlhodinové plavby na hladině. Nenápadný XPeng jako jeden z prvních chce obejít dodatečná evropská cla pro čínské elektromobily montáží crossoverů SUV XPeng G6 a G9 u rakouské firmy Magna Steyr v Grazu, která už začala ve třetím čtvrtletí 2025. Zatím další novinky pro Evropu neuvádí, na autosalonech se soustřeďuje na cizelování aerodynamického sedanu XPeng P7+, který byl v Bruselu coby upravená 2026 Edition. Různé značky opět vystavil dovozce OneAutomotive, zaujal Skyworth K 800 (též značen Skywell), který je k dispozici v několika verzích BEV, ale
1 Livan Auto X3pro, zjevně model už poněkud vyšlý z módy (1,5 litru/76 kW)
2 Forthing (Dongfeng) Friday, další ze záplavy kříženců MPV a SUV
3 Leapmotor B05, nejnovější model značky, který zamířil na český trh
4 Kompaktní Leapmotor B03X s utajenými technickými údaji při premiéře
i PHEV (ICE 1.5, samozřejmě). Když Evropané přestali vyrábět Smart ForTwo, ujala se původní myšlenky firma Linktour Automotive z Qingdao, aby uvedla podobný koncept Alumi (AlluminioLumeAmico), ovšem elektrický pro městský provoz (7,2 kWh pro 120 km, 13 kWh pro 180 km). Tradici BJ (BeijingJeep) nadále prodlužuje BAW (Beijing Automobile Works), součást BAIC, který své vozy exportuje pod značkou 212 (ta vychází z legendárního čínského terénního typu BJ212). Čínských značek je samozřejmě mnohem více, jiné jsme popsali z Bruselu minule, další snad někdy příště. Dodejme na závěr, že italská firma DR Automobiles už dlouho uvádí čínské vozy na evropský trh pod různými značkami (nyní přidala Tiger), zatímco GAC (Guangzhou Automobile Co.) po neúspěšné snaze proniknout na trh USA chce vyrábět v Evropě, rakouská Magna Steyr montuje její elektrické SUV Aion V, které jsme si prohlédli na IAA 2025 v Mnichově. ■
Nová sezona mistrovství světa formule 1 se rychle blíží, letos konečně s rozšířeným startovním polem na 22 jezdců...
První, kdo představil nové válečné barvy pro sezonu 2026, byl Oracle Red Bull Racing a sesterský Racing Bulls (oficiálně Visa Cash App Racing Bulls F1 Team), a to ve čtvrtek 15. ledna 2026 na slavnosti Red Bull Ford Powertrains v ikonické budově Michigan Central Station v detroitském Corktownu. Slavná budova nádraží, která sloužila v letech 1913 až 1988, dlouho chátrala, než ji v roce 2018 koupila Ford Motor Company a po renovaci proměnila ve funkční objekt, jehož součástí jsou vývojová pracoviště, sídla startupů, restaurace, wellness a budoucí hotel NoMad (luxusní sub-brand Hilton Worldwide Hotels).
TOM HYAN
1 Red Bull RB22 s motorem Red Bull Ford DM01 se představil spolu s celým týmem 15. ledna 2026 na slavnosti v Detroitu
2 Isack Hadjar (zleva), Max Verstappen a Laurent Mekies, šéf Red Bull Racing
Důvodem premiéry v Detroitu byl nový vstup Fordu do formule 1 ve spolupráci s týmy Red Bull Racing a RB (Racing Bulls), jejichž motory sice nesou označení Red Bull Ford DM01 na počest Dietricha Mateschitze (zakladatele Red Bullu), ale Fordy to samozřejmě nejsou, jde o další vývoj posledních motorů Honda ve vlastní režii Red Bullu v britském Milton Keynes (RBPT, nově Red Bull Ford Powertrains), když se Honda stala oficiálním dodavatelem Aston Martinu F1. Tato skutečnost vyvolala kritiku od jistého Dana Towrisse (CEO nového týmu Cadillac F1), který neuctivě ohodnotil Fordovu aktivitu za marketingový tah s velmi malým dopadem, přičemž vyzvedl kapitálový vstup General
Sekvence letu Martina Šonky při efektním sejmutí plachty ze zakrytého Red Bullu
Akrobatický letoun Zivko Edge 540 V3 mistra světa Martina Šonky ve společnosti Red Bullu F1 v Jindřichově Hradci v listopadu 2025
Bull RB22 v nových barvách pro sezonu 2026
Motors do týmu Cadillac a plán vývoje vlastních pohonných jednotek F1 pro nasazení ještě před koncem desetiletí. Tato slova, byť vlastně pravdivá, hodně popudila Willa Forda (šéfa Ford Racing, syna Billa, předsedy představenstva) a Jima Farleye (CEO Ford Motor Company): „Co je ale větší marketing, když Ford poskytne know how a vlastní inženýry z Dearbornu týmu Red Bull, anebo když Cadillac bude závodit s klientskými motory Ferrari?!“ Ford uvedl, že v Dearbornu připravili pro Red Bull Racing řadu technických řešení v oblasti hybridního systému a akumulátorů, ale také rapid prototyping (rychlá výroba dílů) s využitím 3D tisku. Kromě efektní oslavy přímo v Detroitu, kde nechyběl Stefano Domenicali (CEO F1), viděli účastníci akce záznam manévru z letiště v Jindřichově Hradci z listopadu 2025, kde český mistr světa Red Bull Air Race 2018 odhalil originálním způsobem vůz v novém zbarvení pro sezonu 2026. Martin Šonka se svým akrobatickým speciálem předvedl manévr cobra, kdy za průletu rychlostí 200 km/h ve výšce jen 1,5 metru nad monopostem prudce zvedl příď letounu a hákem ►►►
Monoposty týmu
Visa Cash App Racing Bulls F1 Team (VCARB 03) pro sezonu 2026 při premiéře v Detroitu
a Valtteri
se vrací do formule 1 s novým týmem
Arvid Lindblad (vlevo) a Liam Lawson, jezdci Racing Bulls
s lanem na zádi strhl plachtu z vozu! Efektní odhalení si vyžádalo dlouhou přípravu, k přesnému navedení nad monopost posloužil i nainstalovaný LiDAR systém (Light Detection and Ranging). Použitý letoun Zivko Edge 540 V3 s motorem Lycoming AEIO-540 je nejúspěšnějším strojem pro Red Bull Air Races, dílo americké firmy Zivko Aeronautics, Inc. (ZAI), jejíž zakladatel Bill Zivko vyrostl na letišti, pracoval pro Jima Bedeho, Burta Rutana a vedl slavnou firmu Scaled Composites, než založil s manželkou Judy svou firmu ZAI, kterou v Guthrie (Oklahoma) vede jeho rodina dodnes. Opravdu zvláštní je svět, v němž výrobce luxusních limuzín včetně automobilů pro americké prezidenty nejprve upozadí ve výrobním programu sedany (Fordův konkurenční Lincoln už je zrušil), aby se v sériové produkci soustředil na SUV a elektromobily, ale současně vstoupil do formule 1! Nový Cadillac Formula 1 Team, přihlášený společností TWG Cadillac Formula 1 Team LLC do MS 2026, prošel dlouhou cestou, uplynulo 764 dnů mezi podáním přihlášky, jejím odmítnutím, vyřazením Michaela Andrettiho (iniciátora vstupu do F1), nekompomisním zdůrazněním podpory General Motors a konečným přijetím přihlášky až 7. března 2025 pro závodní organizaci TWG Motorsports (Dan Towriss a Mark Walter). Vznik týmu Cadillac vyniká řadou návratů, poradcem při realizaci a týmovým šéfem se stal Graeme Lowdon (ex-Virgin Racing/Manor F1), který si vyhlédl spolupracovníky ze světa F1. Pat Symonds byl dalším poradcem, funkce získali Rob White (ředitel), Nick Chester (technický ředitel), Jon Tomlinson (šéf aerodynamiky) a Pete Crolla (team manager). Jako jezdci byli jmenování veteráni Sergio Pérez a Valtteri Bottas, když Američan Colton Herta chce vyjet superlicenci F1 ve FIA F2 (2026 v týmu Hitech). Spolu s Hertou je náhradním a testovacím jezdcem Číňan Zhou Guanyu. Nové sídlo týmu vzniklo na britském okruhu Silverstone, první díly byly hotovy koncem 2024, i když nebyla přihláška jistá; chassis dokončeno loni v dubnu a prošlo interním nárazovým testem v Cranfieldu v červnu 2025 (povinným FIA o něco později). Cadillac si zakládá na tom, že je americkým týmem, a tak si staví sídlo ve Fishers u Indianapolisu (otevře v polovině 2026), zatímco další součástí jsou GM Technical Center v Charlotte (NC) a Warrenu (MI). Cílem je úplná vlastní konstrukce, ale na první tři roky
Audi Revolut F1 Team nastupuje v sezoně 2026
místo Sauberu
Uspořádání poháněcí soustavy formule 1 pro letošní sezonu (Audi R26 s motorem Audi 1.6 V6 Hybrid)
si Cadillac zajistil pohonnou jednotku a převodovku od Ferrari (ty využívá rovněž TGR Haas F1). Společnost TWG Motorsports, která převzala sportovní aktivity po odstoupení Michaela Andrettiho, má úžasné portfolilo vedle formule 1, a to Indy Car, Indy NXT a Formula E (Andretti Global), NASCAR (Spire Motorsports), IMSA (Wayne Taylor Racing) a Supercars v Austrálii (Walkinshaw Andretti United). První jízdu (shakedown) absolvoval Cadillac F1 pod dohledem Dana Towrisse na okruhu Silverstone v pátek 16. ledna (řídil Sergio Pérez), a to ještě před oficiálními testy. Už loni v listopadu zažili trénink týmových funkcí v rámci povolených TPC (Testing of Previous Car), když Sergio Pérez zkoušel Ferrari SF-23 v černé barvě v Imole, zapůjčené dodavatelem motorů, protože Cadillac F1 žádný předcházející monopost prostě nemá! Colton Herta si na Monze 2025 vyzkoušel starší formuli 2, v roce 2027 by se měl stát americkým jezdcem amerického týmu formule 1. Druhým nováčkem je Audi Revolut F1 Team, který je pokračovatelem švýcarského Kick Sauberu, nicméně firma v přihlášce 2026 nadále nese název Sauber Motorsport AG z důvodů byrokratických zvyklostí FIA! Peter Sauber, zakladatel týmu, byl osobně přítomen
na Velké ceně Abu Dhabi 2025, kde vozy Kick Sauber jely naposledy s jeho jménem. Nové předpisy F1 2026 s důrazem na větší výkon elektrické části hybridní jednotky stejně jako posílení užití udržitelného paliva pro přesně definovaný zážehový šestiválec 1,6 litru Turbo byly výzvou pro vstup značky Audi do světa formule 1. Vedle stávajících pracovišť Sauberu ve švýcarském Hinwilu a britském Bicesteru vzniklo nové středisko pro vývoj vlastních motorů Audi F1 v Neuburgu na Dunaji. Nový vůz Audi R26 poprvé vyjel na okruhu Montmelò v Barceloně při tzv. filmovém dnu v pátek 9. ledna 2026 (za volantem se vystřídali Hülkenberg i Bortoleto). Šéfem týmu je Jonathan Wheatley (ex-Red Bull), vedoucím projektu Audi F1 Mattia Binotto (ex-Ferrari). Všechny týmy představí nové vozy pro sezonu 2026 v období od 15. ledna (Red Bull, Racing Bulls) do 9. února (McLaren a Aston Martin). Kolektivní test F1 za zavřenými dveřmi začal 26. ledna v Barceloně, z pěti dnů smí každý tým využít nejvíce tři. Oficiální třídenní testy budou následovat v Bahrainu od 11. února a znovu od 18. února. Mistrovství světa začíná Velkou cenou Austrálie o víkendu 6. až 8. března na okruhu Albert Park v Melbourne. ■
► KRÁTCE
► V lednu Ford potvrdil vstup také do WEC Hypercar 2027 včetně 24 h Le Mans, a to s novým prototypem LMDh, poháněným osmiválcem 5,4 litru, odvozeným z motoru Coyote (Mustang GT3). Bude to nepřeplňovaný motor, podobně jako Cadillac V8 a Aston Martin Valkyrie V12. Podvozek podle předpisů vyjde z homologovaného chassis Oreca stejně jako u konkurence Alpine a Genesis. Byli oznámeni jezdci Logan Sargeant (původně jednal s Genesis), Mike Rockenfeller a Sebastien Priaulx.
► McLaren Racing, obhájce titulu F1 2025 mezi jezdci i konstruktéry, pokračuje v sezoně 2026 pod označením McLaren Mastercard F1 Team podle nového titulárního sponzora. Lando Norris a Oscar Piastri zůstávají, náhradníky jsou oficiálně jmenováni opět Pato O’Ward a nově Ital Leonardo Fornaroli, rodák z Piacenzy, který loni vyhrál mistrovství FIA Formula 2 a předloni FIA Formula 3. Zatímco Pato jede v závodech Indy Car pro Arrow McLaren, Leonardo bude především pracovat na simulátoru F1.
► V programu McLaren Driver Development je také Ella Häkkinen, čtrnáctiletá dcera dvojnásobného mistra světa Mika Häkkinena a jeho české choti Markéty Remešové, která už úspěšně závodí na motokárách (2024 vyhrála Champions of Future Academy v Cremoně). Čeká ji intenzivní testování formule 4 před závodním debutem v roce 2027. Dalšími členy programu jsou Richard Verschoor (2026 LMP2, exFIA F2), Matteo De Palo (FIA F3), Ella Lloyd a Ella Stevens (obě McLaren F1 Academy), Dries van Langendonck (British F4) a Christian Costoya (F4 Italia, Euro a Middle East).
► Prema Racing, jeden z nejúspěšnějších týmů v různých formulích, prochází změnou managementu. Italskou sestavu opustili zakladatelé Angelo Rosin, jeho syn René a synova partnerka Angelina Ertsou, zjevně po neshodách s většinovým vlastníkem DC Racing Solutions (Deborah Mayer a Claudio Schiavoni), který tým před lety převzal. Součástí je Prema Indy Car Team (jezdci Callum Ilott a Robert Shwartzman; CEO Piers Phillips), jehož účast v šampionátu 2026 byla už dříve ohrožena pro finanční problémy.
► Adrian Sutil, účastník 128 Velkých cen F1 (nejlépe čtvrtý na Monze 2009), byl zatčen a skončil ve vyšetřovací vazbě v BádenskoWürttembersku pro podezření z účasti na mezinárodní trestné činnosti. Syn německé matky a uruguayského otce má obrovskou sbírku supercars (Ferrari, Pagani, Bugatti, Koenigsegg, McLaren a další).
Dacia vyhrála Dakar! Po Andros Trophy (Alain Prost mistr 2011/2012 na Lodgy) a Pikes Peaku (Jean-Philippe Dayraut třetí 2011 na Dusteru) je vítězství Nassera Al-Attiyaha se spolujezdcem Fabianem Lurquinem v Saúdské Arábii dalším světovým úspěchem rumunské značky s francouzskou podporou! Další tři buggy Dacia Sandrider (motor Nissan 3.0 V6 TT) dojely čtvrtá (Sébastien Loeb), sedmá (Lucas Moraes) a jedenáctá (Cristina Gutiérrez). Vozům Ford Raptor 5.0 V8 patřilo druhé (Nani Roma) a třetí místo (Mattias Ekström). Michal Prokop (na loňském Ekströmově Raptoru) začal dobře, ale sbíral defekty a nakonec vůz převrátil (dojel třiadvacátý). Neuspěly ani Toyoty Hilux (nejlepší Toby Price osmý). V motocyklech prohrál Ricky Brabec (Honda CRF 450) o pouhé dvě sekundy za vítězem Luciano Benavidesem (KTM 450). Nejlepší z našich Milan Engel (poprvé na čínské Kove 450) byl dvacátý. Nasser Al-Attiyah zvítězil pošesté.
Nasser Al-Attiyah a Fabien Lurquin, vítězové Dakaru 2026 (Dacia Sandrider)
Vaidotas Žala ovládl Dakar 2026, k jeho sponzorům patří také Škoda Auto
Vítězné trio, zleva Fiuza, Žala a van Grol
Vaidotas Žala z Litvy je novým králem kamionů na Dakaru! Startoval pojedenácté, ale podruhé s kamionem; pravidelnou jízdou překonal všechny! Osmatřicetiletý jezdec z Vilniusu je mistrem Litvy 2019 a 2020 v rally (Škoda Fabia R5); Dakar vyhrál na Iveco FPT týmu De Rooy, spolujezdci byli zkušený Paulo Fiuza (P) a mladý Max van Grol (NL). V cíli měli náskok 20:18 min před Alešem Lopraisem (druhý na Iveco FPT De Rooy), 29:03 před Mitchel van den Brinkem a 4 h 36:06 před Martinem Macíkem (oba MM Iveco FPT). Macíka potrápily technické problémy po kolizi s Alešem Lopraisem, kterému rozebral celou nástavbu nárazem zezadu, když jeho vůz za dunou neviděl. Michal Valtr (Valtr Iveco) dojel šestý, Tomáš Tomeček (Tatra 815-2/Tatra V12) coby doprovod týmu South Racing CanAm sedmnáctý. Buggyra neuspěla (18. Karel Poslední, Tatra-Gyrtech, a 21. Martin Šoltys, nová Buggyra Invictus-Gyrtech); Dušan Randýsek (MAN) záhy po havárii odstoupil.
Tatra 815 VD 15 295 6x6.1 s dvanáctiválcem Tatra T3-930 Twin-Turbo (Dakar 1986 – Zdeněk Kahánek, Josef Kalina a Miroslav Gumulec)
Tatra 815 VD 15 295 6x6.1 s dvanáctiválcem Tatra T3-930 Twin-Turbo (Dakar 1986 – Karel Loprais, Jaroslav Krpec a Radomír Stachura)
Narodil se 9. června 1903 v Manerbiu u Brescie, kde se jezdily Mille Miglia. Syn železničáře začal až v osmadvaceti, debutoval do vrchu Bobbio-Penice (Bugatti), 1933 byl třetí v GP Monza (Alfa Romeo 8C 2600), 1934 dvanáctý při Mille Miglia a vyhrál do švýcarského vrchu. Po válce se vrátil v týmu Cisitalia, krátce jel ve Scuderia Ferrari (na 166 druhý v Mille Miglia 1949), než debutoval v MS F1. Nejprve 1950 na Maserati 4 CLT týmu Milano, ale 1951 už byl členem továrního týmu Alfa Romeo s Alfettou
(osmý v MS, čtvrtý v Silverstone, třetí na Monze s Fangiem, pátý v Barceloně) a 1952 – 1953 členem továrního týmu Maserati (na A6 GCM nejlépe 1953 třetí v Zandvoortu s Gonzalesem, čtvrtý na Nürburgringu a znovu s Fangiem v Bernu). Třikrát jel 24 h Le Mans, při debutu 1952 s Louisem Rosierem odpadli (Talbot T26C), 1953 nejlépe osmý s Enrico Anselmim (Lancia Aurelia B20, vyhrál s ní Targa Florio 1952). Při čtvrtém startu Carrera Panamericana smrtelně havaroval 21. listopadu 1953 v Silao (tovární Lancia D24). Je pochován v Mexico City.
Všestranný belgický závodník se dvakrát nekvalifikoval do Velké ceny Belgie F1, 1977 s vozem March 761 v týmu Briana Hentona a 1978 s Ensignem N177 (oba s motory Ford DFV), ale formuli 1 si užil v britském mistrovství Aurora F1. S vozem Fittipaldi F5A týmu RAM Racing byl celkově čtvrtý za De Villotou, Kennedym a vítězným Keeganem, když dojel nejlépe druhý (Oulton Park a Nogaro, v Doningtonu třetí a v Race of Champions osmý). Od roku 1975 s různými vozy March a Chevron
účinkoval v ME formule 2, pokusil se o F3000 a později se zaměřil na sportovní a cestovní vozy (1985 v Brně druhý v divizi II s Giorgio Franciou na Luigi Racing/Alfa Romeo GTV). Devětkrát jel 24 h Le Mans, 1987 na Porsche 962C nejlépe druhý (s Jürgenem Lässigem a Pierre Yverem), startoval tam od 1979 (Ferrari 512 BB) do 1990 (Kremer-Porsche 962 CK6). Narodil se 19. září 1952 v Bruselu. Koncem kariéry založil vlastní tým, dlouho se věnuje renovacím a závodům historických vozů, ale také podnikatelským aktivitám na ostrově Malta.
První japonský jezdec F1, přihlášený do závodu MS, a první japonský účastník 24 h Le Mans (1973 s Tetsu Ikuzawou na Sigma MC73 Mazda Rotary odpadli). Jeho účast ve formuli 1 byla krátká, na pomalém japonském Maki F101C Ford V8 se nekvalifikoval v Zandvoortu ani v Silverstone 1975. Narodil se 10. března 1946 v Kjótu a celý život zasvětil motorsportu. Od roku 1965 byl továrním jezdcem Hondy (S600), od 1966 Toyoty, podílel se na rekordních jízdách Toyoty 2000 GT. Celkem vyhrál
čtyřikrát 1000 km Fuji (1968 a 1969 Toyota 7, 1974 Chevron B21 Ford a 1979 Chevron B36 Mazda) a dvakrát 1000 km Suzuka (1968 Toyota 7, 1971 Porsche 910). Byl Fuji Grand Champion 1972 (Chevron B21), když 1969 – 1971 jezdil v USA formuli 5000 (Eagle Mk.V), CanAm (MAC’S IT Special) a TransAm (Chevrolet Camaro) a doma postoupil do formule 2 (Brabham BT40, March 752). Ještě dvakrát jel 24 h Le Mans, ale vždy odpadl, tam jsme ho také potkali, když byl manažerem Dome Racing, Tom’s (RTN) a vítězného RTN/Bentley Speed 8 (2003).
Pán v brýlích, který vzhledem připomíná spíše lékaře či profesora než závodníka, byl čtvrtý na mistrovství světa 1952 s deseti body! Startoval v týmu švýcarských soukromých jezdců Ecurie Espadon, jenž tvořili majitel restaurace Rudi Fischer, Rudolf Schöller, Peter Hirt, Pierre Staechelin, Max de Terra a Paul Glauser. V roce 1950 se na SVA (Società Valdostana Automobili) s kompresorovým čtyřválcem Fiat 1100 (pro třídu 1500) v Bernu nekvalifikoval; 1951 byl na Ferrari 212 (2.5 V12)
jedenáctý v Bernu a šestý na Nürburgringu, v nejlepší sezoně 1952 druhý v Bernu za Taruffim (oba Ferrari 500) a třetí na Nürburgringu za Farinou a vítězným Ascarim (všichni Ferrari 500). Narodil se 19. dubna 1912 v německém Stuttgartu, žil v Curychu, začal s vozy Alfa Romeo, Cisitalia, Simca-Gordini, SVA (dílo Giovanni Savonuzziho) a britským HWM; na Ferrari vyhrál 1951 také v Angoulème a Aix-les-Bains, do vrchu Schauinsland a 1952 v Eifelrennen na Nürburgringu a superrychlém Avusu. V roce 1953 skončil se závody. Zemřel 30. prosince 1976 v Luzernu.
Chlapec z farmy, kterou vedl jeho bratr s otcem, debutoval v roce 1963 s podporou rodiny prostřednictvím Castle Combe Racing School v závodech volné formule. Narodil se 29. června 1944 ve Wrexhamu (Wales). V sezoně 1966 se stal králem klubovních závodů (23 vítězství) na voze Kingcraft-Ford 4.7 V8, a tak zatoužil po formuli 1. S týmem JA Pearce se přihlásil v dubnu 1967 na Spring Cup v Oulton Parku, ale tým účast vzdal po zničení chassis č. 2 v Brands Hatch (Chris Lawrence havaroval), přihlášku v IT a GP Silverstone také, neboť vozy Pearce byly zničeny požárem v paddocku. Byly to jak Pearce-Martin V8, tak Cooper T73 pro Robina s motorem Ferrari GTO V12! Pokračoval na McLarenu M3A/03 Ford 4.7 V8 (z filmu Grand Prix), ale v září 1967 vůz rozbil v Silverstone. V roce 1970 se objevil s Lolou F2, McLarenem F5000, jel sportovní Lolu T70 a Ford GT40, v říjnu 1972 přihlásil March 701 Chevy do F5000 v Oulton Parku, 1976 oprášil Kingcraft, pak jel také March F2; 1977 koupil Brabham BT37 F1. Dosud žije v britském Radlettu.
FRITZ RIESS (D)
Německý závodník jel pouze Velkou cenu Německa 1952 (sedmý na Veritasu RS), a to ve stejný rok, kdy při premiéře ve 24 h Le Mans zvítězil s Hermannem Langem na továrním voze Mercedes-Benz 300 SL (W194). Úspěšný průmyslník se narodil 11. července 1922 v Norimberku, jako velmi mladý před válkou jezdil motocyklové soutěže (BMW). Po válce přešel na čtyři kola, startoval do vrchu, ve formuli 2 a se sportovními prototypy. Na Veritasu, osazeném řadovým šestiválcem
BMW 328, se stal mistrem Německa už 1950 (Sport do 2,0 litru), o dva roky později vyhrál dvoulitrovou třídu Sport v Eifelrennen před Toni Ulmenem (oba na Veritasu). Úspěchy ho přivedly do továrního týmu Daimler-Benz, ale pro sezonu 1953 přešli s Karl Klingem do týmu Alfa Romeo, ve 24 h Le Mans je zradila převodovka Alfy 6C 3000 CM, po 133 kolech odstoupili. Se soukromým kupé Mercedes-Benz 300 SL (W198) se Riess vrátil na Mille Miglia (desátý 1956) a na Nürburgring, po 1957 z rodinných důvodů končil. Zemřel 1. května 1991 ve švýcarském Samedanu.
Narozen 9. listopadu 1953 ve skotském Dumfries, žil v Oxfordu, od třinácti jezdil na motokárách (od 1969 pětkrát skotský mistr), třikrát mistr F-Ford 1600 a 2000 (za odměnu jel Chevron B41 Ford DFV v britském mistrovství Aurora F1 1979), 1980 vyhrál britskou F-Atlantic, 1981 pátý v britské F3 pro Eddie Jordana, ale do MS F1 se nedostal, a tak obrátil pozornost jinam. Desetkrát jel 24 h Le Mans (osmý 1987 na Ecosse C286 Ford a sedmnáctý 1988 s tovární Mazdou 767), byl členem továrních týmů
Aston Martin, TWR Jaguar a Marcos. S cestovními vozy dobyl 9 vítězství při 218 startech BTCC (1999 celkově druhý na Nissanu Primera), startoval také s vozy Rover, BMW M3 E30, Ford Sierra, Vauxhall Cavalier, Mazda Xedos 6, Honda Accord a Proton Impian (do 2003). Ještě v roce 2007 byl šestý v Britcar 24 h (BMW M3 E46). Jeho život ukončil 30. března 2008 pád Cessny Citation 501 (selhaly motory) na prázdný dům ve Farnboroughu (zahynulo pět lidí včetně pilota a bývalého závodníka Richarda Lloyda). Letěli do Nogara na testy týmu Apex Jaguar.
WIN PERCY (UK)
Úspěšný jezdec se sportovními a cestovními vozy, je trojnásobným mistrem BTCC (1980 a 1981 Mazda RX-7, 1982 Toyota Corolla), vítězem závodů ME cestovních vozů, australského Bathurstu 1000 (1990 Holden Commodore; jel tam jedenáctkrát) a 24 h Spa-Francorchamps (1981 TWR Mazda RX-7, 1984 Jaguar XJS a 1989 Ford Sierra; jel tam rovněž jedenáctkrát). Šestkrát startoval ve 24 h Le Mans (Mazda RX-7, TWR Jaguar a Nissan R88C). Narodil se 28. září 1943 v Tolpuddle (Dorset),
vyučil se automechanikem a začal závodit v trialech a na travnaté ploché dráze automobilů (Ford Anglia). Dařilo se mu, a tak se stal profesionálem a pokračoval ve sbírání zlatých věnců. Když skončil, jezdil dále s veterány (má Jaguar D-Type, vyhrál Le Mans Classic 2002). Osud ho dostihl při práci na zahradě, v létě 2003 se zranil, po chybné léčbě ochrnul, tři roky byl na vozíku, až se stal zázrak a s novým rehabilitačním týmem se mu podařilo následky zmírnit. Dále jezdí s ručním řízením a je pravidelným hostem na slavnosti Festival of Speed v Goodwoodu.
TOM WALKINSHAW (UK)
Legenda motorsportu, úspěšný závodník, manažer a šéf týmů včetně formule 1, ale také hráčů rugby union! Narodil se 14. srpna 1946 na farmě ve skotském Mauldslie (Midlothian) a výčet jeho aktivit je obrovský! V roce 1968 začal závodit na MG Midget, 1969 byl mistrem Skotska F-Ford 1600, postoupil až do F2 a F5000, Ford ho angažoval pro závody cestovních vozů, než v roce 1976 založil TWR (Tom Walkinshaw Racing). Vítězil i u nás v Brně, stal se ladičem a nakonec i výrobcem automobilů, po ukončení závodní činnosti byl architektem prvních úspěchů Michaela Schumachera a vítězného návratu Jaguaru do 24 h Le Mans, jeho jezdci vítězili na celém světě od Evropy po Austrálii. V roce 1991 získal TWR podíl 35 % na Benettonu F1, posléze i na Ligieru a nakonec koupil Arrows F1 (konec v sezoně 2002). Pak se věnoval australským supercars V8 (Holden) a navíc rugby. Zemřel po vážné nemoci 12. prosince 2010 v Chipping Norton (Oxford). Ze tří synů Sean jezdil F3 a založil SWR, Fergus restartoval TWR a Ryan vedl tým Walkinshaw Andretti United.
Nejen Nelson Piquet a Emerson Fittipaldi proslavili Brazílii. S Nelsinhem juniorem, o čtyři měsíce mladším a později jezdcem formule 1, jezdila motokáry Ana Beatriz Caselato Gomes de Figueiredo, která pak postupovala až do Indy Cars! Narodila se 18. března 1985 v São Paulu, v červenci 2008 jako první žena vyhrála závod Indy Lights (v týmu Sama Schmidta na oválu v Nashville, 2009 znovu na Iowa Speedway) a 2010 jako první Brazilka jela Indy Cars! Absolvovala 29 závodů pro DRR (nejlépe 11. v Torontu 2011), Andrettiho a Coyna, z toho čtyřikrát Indy 500 (nejlépe 15. v ročníku 2013). Po návratu do Brazílie jezdila místní stock cars, s manželem Fábio de Souzou má dvě děti, 2019 se vrátila do IMSA GT a od 2023 jezdí Copa Truck (brazilské závody tahačů). Poprvé jako Bia Figueiredo vyhrála v první sezoně, 2024 ovládla mistrovství třídy Elite a postoupila do profesionální ligy (loni osmá na Mercedes-Benz).
Felipe Giaffone pochází z motoristické rodiny, otec Zeca (José Prospero) založil výrobu motokár ZF a dnes je jejich firma JL Racing z Cotía (SP) výhradním dodavatelem chassis pro brazilské stock cars! Zeca pětkrát vyhrál Mil Milhas (brazilských 1000 mil), poprvé 1981 s bratrem Affonso Jr. a Chico Serrou, jeho synové Felipe a Zeca (Zequinha), stejně jako synovec Affonso zamířili do amerických formulí. Nejúspěšnější Felipe (ročník 1975) jel 61 závodů Indy Cars (IRL) a vyhrál Kentucky 2002, šestkrát účinkoval v Indy 500 (nejlépe třetí 2002 pro Mo Nunn Racing) a dnes je hvězdou závodů tahačů (2023 až 2025 mistr třídy Pro, ale i mistr původní Fórmula Truck 2007, 2009, 2011 a 2016, vždy na Volkswagenu). Dodejme, že loni v brazilském mistrovství jelo 24 tahačů ve třídě Pro a 23 tahačů v Elite, takže jde o podstatně vyšší úroveň než v Evropě.
1, 2 Ana Beatriz alias Bia Figueiredo debutovala v Indy Cars třináctým místem v São Paulu 2010 (DRR/Dallara IR-05 Honda)
3 Na pódiu v Circuito dos Cristais v Curvelu (Minas Gerais)
4 S krajanem Gabrielem Bortoletem na VC Nizozemska 2025 v Zandvoortu
5 Bia Figueiredo (111) vede před Paulo Salustianem (55), André Marquesem (77) a dalšími na Circuito dos Cristais 2025
6 Felipe Giaffone na okruhu v Clevelandu 1998 (Indy Lights pro Conquest Racing)
7 Felipe a Zeca na okruhu Mid Ohio 1995 (F-Atlantic pro Giaffone/Phillips Motorsport)
Závody to jsou úžasné, vozy se dlouhá léta nemění, stejně jako osmiválce, které je pohánějí. Série závodů upravených stock cars v Modified Division je nejstarší kategorií pořádanou organizací NASCAR. Ještě v roce 1947 se totiž závody pořádaly živelně, prostě jelo se o vítězství, žádného mistra nikdo nevyhlašoval, a to ani ve floridské sérii, kterou vlastnil Bill France Sr. Právě on se rozhodl pro změnu. Rodák z Washingtonu (DC), který se odstěhoval za sluncem na Floridu, tehdy sám končil se závoděním. V prosinci 1947 uspořádal v hotelu Streamline v Daytona Beach setkání pro partnery a pak 15. února 1948 jako pořadatel první závod Modified, jen několik dnů před oficiálním ustavením NASCAR (National Association of Stock Car Auto Racing). Začala nová veleúspěšná éra, která pokračuje dodnes. NASCAR kromě velkých šampionátů dále drží ochrannou ruku nad Modified Division, vlastně jedinými závody NASCAR pro vozy s odkrytými koly ve stylu formulí. V letech 1948 až 1984 vítězili v závodech NASCAR Modified National Championship i nejslavnější jezdci z hlavních kategorií NASCAR jako Bobby Allison, Red Byron, Richie Evans, Red Farmer, Bugsy Stevens, Jerry Cook nebo Fonty Flock. V roce 1985 se zrodila novodobá forma šampionátu NASCAR Modified Tour, doplněná jménem hlavního partnera (Winston, Featherlite a nyní Whelen). Ke čtyřicátému výročí bylo jmeno
TOM HYAN
1 Dva z nejlepších, Mike Stefanik (X6) vede před Tony Hirschmanem (3), Timem Connollym(17) a Richardem Fullerem (77) v New Hampshire 1995
2 Mike Stefanik (Beal & Bacon/Chevrolet) s dcerou a pohárem, nejúspěšnější jezdec moderní éry od 1985
3 Reggie Ruggiero (1995 Nynex/Pontiac) vyhrál 44 závodů, ale nikdy nezískal titul
4 Mike Stefanik vyhrál sedm mistrovských titulů a rekordních 74 závodů
váno 40 nejlepších jezdců, kterým vládne Mike Stefanik, rekordman s počtem sedmi titulů ze 29 sezon, 74 triumfy ze 453 závodů, 223 umístěními v Top 5 a 301 dojezdy v Top 10, uvedený v roce 2022 do NASCAR Hall of Fame. Debutoval v dubnu 1985 na Stafford Speedway v Connecticutu, první vítězství dobyl v červenci 1986 na Riverhead Raceway (NY) a poslední v srpnu 2003 na Bristol Motor Speedway. Během let jsme navštívili mnoho amerických závodů včetně NASCAR Modified a v srpnu 1995 jsme byli svědky Stefanikova vítězství na New Hampshire International Speedway, kdy vyhrál po stíhací jízdě z poslední pozice, protože vynechal trénink! Cílem prolétl průměrnou rychlostí 123,098 km/h před dalšími hvězdami šampionátu Tony Hirschmanem, Charlesem Pasteryakem (mladší bratr Carla), Richardem Fullerem a dalšími osmadvaceti jezdci na osmiválcových monstrech, jejichž šestilitrové motory dávají přes 500 koní (368 kW). Mike Stefanik se narodil 20. května 1958 ve Springfieldu (MA). Kromě NASCAR Modified zkusil štěstí i v jiných disciplínách, v plné sezoně 1999 NASCAR Truck byl na Fordu třináctý, dvakrát vyhrál Busch North Series 1997 a 1998 (vždy Chevrolet) a zkusil i Busch Series (celostátní druhá liga NASCAR), kde v roce 1998 jel na Pontiacu pro tým AndrettiLaird Racing. V New Hampshire jsme se zeptali Mikeho, jestli někdy slyšel o generálu Milanu Rastislavovi Štefánikovi (1880
Wade Cole (1995 Charley’s Radiator/Pontiac) startoval ve 371 závodech od roku 1985, ale zemřel doma v březnu 2020 při práci na voze
až 1919), ale rodák z Massachusetts o slavném československém jmenovci nevěděl, a tak reagoval vtipem, že pokud je nějaké dědictví, nebude se bránit! Ironií krutého osudu oba zahynuli obdobně při pádu letadla, ale Mike Stefanik o 100 let později. Na vypůjčeném ultralehkém hornoplošníku AeroWorks Aerolite 103 s dvoudobým dvouválcem Rotax se zřítil po poruše stroje do lesa u Riconn Airport nedaleko svého domova v Coventry (Rhode Island). Skonal ve stejný den 15. září 2019 po letecké přepravě do nemocnice Rhode Island Hospital v Providence. V počtu devíti titulů ho překonal Richie Evans (1941 – 1985), ale osm jich dobyl za jiných podmínek v Modified National Championship 1973 a 1978 až 1984,
5 Šestilitrové osmiválce dávají výkon přes 500 koní (368 kW), na snímku Chevrolet v podvozku Troyer se třístupňovou převodovkou
6 Chris Kopec (narozen 1964 v Palmeru, MA) jel s Chevroletem za šestnáct sezon 175 závodů a dvakrát vyhrál (1998 čtvrtý v mistrovství)
když devátý titul přidal v první sezoně Modified Tour 1985. Tehdy vyhrál dvanáct závodů, ale v tréninku na finále v Martinsville Speedway smrtelně havaroval. NASCAR Whelen Modified Tour 2026 pod vedením nového ředitele a bývalého závodníka Gary Putnama bude mít šestnáct závodů. V únoru se začíná na New Smyrna Speedway na Floridě (ovál 0,48 míle jsme navštívili v roce 2020, když tam debutoval Martin Doubek); opět se jede na New Hampshire International Speedway, vrací se Oxford Plains Speedway (naposledy 1991) a Stafford Speedway (prvně od 2021). Finále uvidí diváci v říjnu na Thompson Speedway Motorsports Park (CT). ■
GREG BIFFLE (1969 – 2025)
Úspěšný americký jezdec tří divizí NASCAR zahynul 18. prosince při nouzovém přistání své Cessny Citation 550 (N257BW) na Statesville Regional Airport (NC), kam se krátce po vzletu vraceli, zjevně pro problémy s letadlem. Přestože byl zkušený pilot, tentokrát pilotovali jiní dva. Nikdo ze sedmi cestujících, včetně rodiny Grega (choť Cristina, děti Emma a Ryder), náraz a požár nepřežil. Greg byl nejen vítěz 56 závodů NASCAR (17 Truck, 20 Busch a 19 Cup),
ale také filantrop, proslulý mj. pomocí obětem Hurikánu Helene v Severní Karolíně. V roce 2000 byl mistrem NASCAR Truck a 2002 NASCAR Busch, bohužel na titul v NASCAR Cup Series nedosáhl (2005 druhý, vše na Fordu pro Roush Racing). Narodil se 23. prosince 1969 ve Vancouveru (WA), začal v místních závodech, 1996 postoupil do NASCAR, 2002 – 2022 jezdil NASCAR Cup (515 startů), pak jen pro zábavu SRX Series, vybrané závody Stadium Super Trucks a do loňska ARCA Menards Series (stock cars).
Vznikly jen tři kusy unikátního kupé
Škoda Rapid Six se šestiválcem...
1, 2 Škoda Rapid Six č. 23 byla nejúspěšnější, Komár s Houštěm dojeli pátí celkově
3 JUDr. Zbislav Peters, Zdeněk Pohl a Ing. Jiří Rechziegel v roce 1937
4 Posádka Kratochvíle/Koudelka (číslo 24) odpadla ve druhé etapě
5 Pravděpodobně toto kupé prošlo v roce 1936 přestavbou pro Ing. Jiřího Rechziegela
Před devadesáti lety byla tři kupé Škoda Rapid Six přihlášena na silniční závod 1000 mil československých 1935 (dvakrát z Prahy do Bratislavy a zpět). S vozy jeli kyjovský závodník a majitel dopravní společnosti Antonín Komár (1907 – 1951), majitel svijanského pivovaru Antonín Kratochvíle III (1900 – 1953; syn dosavadního nájemce a sládka, jenž koupil pivovar v roce 1912 a vedl do 1939) a Ing. Vladimír Jahn, vedoucí oddělení prototypů ASAP Škoda. Nakonec byl nejúspěšnější zkušený závodník Komár, se spolujezdcem Vladimírem Houštěm dojeli třetí ve třídě do 2000 cm3 a pátí absolutně, před nimi byli jen Stehlík/Dohnal (Praga Super Piccolo), SpiegelDiesenbeg/Orssich (BMW 319/1), Studený/Adámek (Ford 3,6 Litre V8) a vítězové Jan Kubíček/Jaroslav Smažík (Bugatti 35B), kteří dosáhli průměrné rychlosti neuvěřitelných 97,68 km/h za plného silničního provozu. Posádka Kratochvíle/ Koudelka odpadla ve druhé etapě a ředitel Jahn s Horákem (číslo 25) nakonec nestartovali.
6, 7 Rechziegelův sportovní kabriolet
Rapid Six, přestavěný z jednoho kupé
Škoda Rapid Six (typ 910) byl vůz klasické koncepce s centrální rourou páteřového rámu, nezávisle zavěšenými koly, kapalinovými brzdami a čtyřstupňovou převodovkou, na rozdíl od Popularů umístěnou vpředu u motoru. Šestiválec SV 1961 cm3 (ø 68 x 90 mm) dával výkon 37 kW (50 k)/3500 min1 Vůz s rozvorem náprav 2620 mm měl celkové rozměry 4000 x 1380 x 1420 mm, hmotnost 1050 kilogramů a největší rychlost 130 km/h. Kupé absolvovalo první start na III. Lochotínském okruhu 1935, kde Antonín Komár vyhrál třídu závodních vozů do 1500 cm3 na Bugatti 37A, ale s kupé dojel druhý (podle jiných pramenů čtvrtý) ve třídě sportovních přes 1500 cm3 (vyhrál Jan Kubíček na Bugatti 35). Jeden z vozů nechal Ing. Jiří Rechziegel (1896 až 1966), pražský stavební podnikatel, funkcionář AČR a motoristický sportovec (několikrát jel Rally Monte Carlo), v roce 1936 přestavět na kabriolet. V roce 1939 byl vůz opět stylisticky upraven a dochoval se dodnes v soukromé sbírce. ■
Závodník druhé generace, zvaný Dola, byl stejně jako otec Josef dlouholetým továrním jezdcem Tatry. Narodil se 24. června 1926 v Kopřivnici, v roce 1940 nastoupil do učení v Tatře, po konfliktu s německým úředníkem uprchl na Slovensko, zúčastnil se SNP jako řidič u francouzské jednotky kpt. Lanuriena, do 1946 zůstal u Československé armády a pak se vrátil do Tatry. Od 1949 pracoval ve vývoji a v květnu jel
Soutěž Jeseníky (třetí s Jeřábkem) a téhož roku mu v Rakouské alpské
patřilo opět třetí místo coby členu vítězného značkového týmu Tatra 600. Střídal okruhy i soutěže (T600, T602), na monopostu T607 jen v sezoně 1953 zvítězil v Liberci, Mostě, Praze a Jičíně, 1954 v Gottwaldově (a třikrát druhý) a 1955 v Lounech, s upravenou T607 zajel průměr 197,7 km/h na Dnu rekordů v Praze a největší rychlost 207,972 km/h u Hranic na Moravě. V Marathon de la Route jel třikrát ve třídě GT na T603 B5 (třetí 1965, pátý 1966 a čtvrtý 1967). S kariérou se loučil 1968 v Brně (třetí v ME divize II po záskoku na Alfa Romeo GTA). Zemřel 24. září 2002.
ANTONÍN KOMÁR (CS)
Narodil se 27. ledna 1907 v Mařaticích, ve dvacátých letech založil úspěšnou dopravní firmu v Kyjově, a tak si vydělal i na závody. Třikrát startoval na Masarykově okruhu v Brně, 1934 stejně jako jeho kamarád Bruno Sojka odpadl na Bugatti 37A, o rok později byl šestý do 1500 cm3 a 1937 znovu odpadl s poruchou motoru (vždy Bugatti 37A). V 1000 mil čsl. dojel 1933 třetí do 1500 cm3 a devatenáctý celkově na roadsteru Tatra 57 a 1935 třetí do 2000 cm3 a pátý absolutně na krásném kupé Škoda
Rapid Six. Na svém Bugatti 37A vyhrál Lochotínský okruh 1935 a 1938, po válce hostoval v továrním týmu Škoda (1950 třetí s Fouskem ve 12 h Brno 1950 na Š 1101 Sport), jinak střídal monopost Cisitalia D46 1100 (chassis 007) a Škodu 1100 Super Sport s vlastní karoserií, postavenou na prvním podvozku mladoboleslavském havarovaného vozu. Na Cisitalii startoval ve VC Československa 1949, druhou jel Vladimír Formánek, ale odpadli ve čtvrtém a prvním kole; 1950 v Brně na Cisitalii dojel osmý. Se svou Škodou smrtelně havaroval 16. září 1951 na okruhu v Ostravě.
HAJDUŠEK (CS/CZ)
Narodil se 26. ledna 1930 v Kopřivnici, v roce 1944 nastoupil do učení v Tatře, kde pracoval celý život (podílel se na vývoji T603 a T613), deset let se věnoval bezmotorovému létání v kopřivnickém aeroklubu a začal coby mechanik (i na monopostech T607) a navigátor v rally (s Jaroslavem Facem, který zahynul při služební cestě; pak s Dolou Veřmiřovským, jeli i Vltavu, Šumavu a Wartburg Rally). Za volantem Tatry 603 se objevil především ve vytrvalostních
závodech, s Veřmiřovským třetí v 6 h Brno 1966 a 1967, na Nürburgringu v Marathonu de la Route (závod na 84 hodin!) ve třídě GT pátí 1966 a čtvrtí 1967 (tehdy posádku doplnil Alois Mark). Pak Tatra se závody skončila. Otec tří synů, Stanislava (narozen 1956, hokejový reprezentant na MS), Zdeňka (1958) a Jaromíra, jim nakonec pomáhal s přípravou závodního speciálu Ecorra T613 i Tatry 603 B5 pro závody historických vozů, kde je Stanislav Jr. vidět za volantem dodnes (například v EDDA Cupu). Zemřel v požehnaném věku 83 let dne 7. března 2013.
Jaguar XK8, na snímku s předchůdci (dva z nich využívají šestiválce XK), má pod kapotou nový osmiválec AJ-V8 o výkonu až 298 kW (400 k)
Znáte jiný motor, který vítězil ve 24 h Le Mans, Rallye Monte Carlo a NASCAR Grand National vedle nespočtu závodů cestovních vozů?
▲ Posádka Adams/Biggar/Johnston (Jaguar Mk.VIIM 3.4 Litre) vyhrála Rally Monte Carlo 1956 po hvězdicové jízdě z Glasgowa
◄ Jaguar XK120 (NUB120) z roku 1950, se kterým vítězil Ian Aplleyard s manželkou Patricií coby navigátorkou (na přejezdech ho střídala i za volantem)
Šestiválec XK pro první zástavbu v roadsteru XK120 (3442 cm3) od roku 1948
Knejslavnějším příběhům patří příprava poválečného programu automobilky Jaguar, jejímž základem byl šestiválec XK s dvojicí vačkových hřídelů v hlavě válců, a následná produkce po 44 let, okořeněná pěti triumfy ve 24 h Le Mans. Město Coventry bylo dlouho centrem britské automobilové výroby, takže se za II. světové války stalo cílem těžkých náletů německé Luftwaffe, dodnes připomínaných troskami původní velké katedrály. Továrna SS Cars (SwallowStandard) sice tehdy zastavila výrobu osobních vozů, aby se soustředila na obranu vlasti (letecká produkce, přívěsy, sidecary), ale zakladatel William Lyons (1901 – 1985) přemýšlel o poválečné obnově. Konstruktéři Claude Baily, William Heynes, Harry Mundy a navrátilec Wally Hassan (několik let pracoval na leteckých motorech Bristol) neztráceli čas, první návrhy motorů DOHC vznikly při nočních hlídkách, kdy nepřátelské nálety nebyly tak intenzivní. Málo známou skutečností zůstává, že ještě před rozhodnutím pro šestiválec XK byly vyvinuty menší XF, první čtyřválec DOHC s objemem jen 1360 cm3, a klasický XG na starém bloku Standard (ty před válkou SS Jaguar používal), ještě s rozvodem OHV. Kombinací prvků z obou prototypů vznikl XJ, čtyřválec 2,0 l a šestiválec 3,2 l. Další vývoj
1 Jaguar E-Type, pro mnohé nejkrásnější britský automobil, vznikal s motory XK v letech 1961 až 1971 (na snímku zakladatel Sir William Lyons)
2 Páté a poslední vítězství XK ve 24 h Le Mans 1957 (Flockhart/Bueb na D-Type 3.8 Litre Injection před Sanderson/J.Lawrence na 3.4 Litre)
3 Al Keller, šestinásobný účastník Indy 500, vyhrál NASCAR International 100 na letišti v Lindenu (NJ) v roce 1954 (Jaguar XK 120)
vedl k řadě XK s pozměněným poměrem vrtání/zdvih, takže první motor s rozvodem DOHC dostal objem 3442 cm3 (ø 83 x 106 mm), jenž se po dlouhá léta neměnil. První vůz s motorem XK, hliníkový roadster XK120, se představil na Londýnském autosalonu 1948. Dvoumístný XK120 vzbudil obrovský zájem, a tak v Coventry nestačili vyrábět, proto se dohodli s karosárnou Pressed Steel Co. o spolupráci, která znamenala přechod na ocelové karoserie (čtyřválcový XK100 byl zrušen). Na belgické dálnici u Jabbeke dosáhl XK120 rychlosti 132,6 mph (213,35 km/h) v květnu 1949 se sériovým motorem 3,4 l o výkonu 118 kW (160 k)/5200 min1 Roadster XK120 následovala verze kupé (1951), po dvanácti tisících XK120 se představil podobný XK140 (1954), ale se zvýšeným výkonem na 140 kW (190 k), resp. 154 kW (210 k)/5750 min1 v provedení Special Equipment. Ve své době to byly úctyhodné výkony, a Jaguary záhy vítězily nejen v závodech na okruzích, ale i v největších automobilových soutěžích. Motory XK 3,4 a nový 3,8 l (od 1959; 3781 cm3, ø 87 x 106 mm) se staly základní pohonnou jednotkou všech typů Jaguar. Po restylingu v roce 1957 přišly kupé a roadstery XK150
3.4 a 3.8 Litre, a to jak v provedení SE (154/162 kW, tedy 210/220 k), tak S Model se zvýšenými výkony na 184 kW (250 k), resp. u většího objemu na 195 kW (265 k)/5500 min1, a to pro oficiálně udávanou největší rychlost 214 km/h. Závodní XK120C (Competition), později značený CType, vyhrál 24 h Le Mans v letech 1951 a 1953 a uvedl čtyři kotoučové brzdy Dunlop, jež se pak objevily v sériové výrobě na XK150.
1 Jaguar E2A
3.0 Litre (1960), prototyp E-Type, startoval ve 24 h Le Mans 1960 v týmu Briggse Cunninghama (Gurney/Hansgen odpadli)
2 Žlutý Jaguar D-Type
3.8 Litre belgického týmu dojel čtvrtý ve 24 h Le Mans 1956 (Swaters/Rouselle) a 1957 (Frère/Swaters)
3 Jaguar E-Type
3.8 Litre Low Drag Coupé (chassis EC1001), aerodynamický speciál podle návrhu Malcolma Sayera (1961)
1 2 3
Sportovní automobily řady XK, označené podle svého motoru, se vyráběly do roku 1961 (mj. 8951 vozů XK140, pak 9395 XK150), ale šestiválce XK dostaly i sedany Jaguar (1950 se představil první Mark VII, vzniklo 31 tisíc vozů). Specialista na aerodynamiku Malcolm Sayer připravil závodní DType, s nímž Jaguar vyhrál další tři ročníky 24 h Le Mans (1955, 1956 a prvně s motorem 3,8 l také 1957, kdy vítězný vůz dosáhl průměru 183,217 km/h). Debut ve formuli 1 absolvoval Jaguar na Velké ceně Itálie 1950, když Clemente Biondetti zabudoval motor XK do podvozku Ferrari 166S! Silniční verze DType, pojmenovaná XK SS, vznikla jen v 16 kusech, protože továrna na Browns Lane byla vážně poškozena požárem (1957). Senzací Ženevského autosalonu 1961 se stal nový EType, nejprve 3,4 a 3,8 l, zatímco ve druhé sérii od 1964 přišla největší verze XK 4,2 l (ø 92,07 x 106 mm), když modely pro americký trh nesly označení XKE. Bylo vyrobeno 57 220 automobilů EType, kupé i roadsterů, než se ve třetí sérii objevil nový motor 5,3 l V12 (1971). Jejich nástupce XJS byl však více vozem luxusním než sportovním, takže na další XK se čekalo až do roku 1996, ale nový vůz byl už poháněn osmiválcem
AJV8. U sedanů Jaguar XJ postupně motory XK v polovině osmdesátých let vystřídaly novější šestiválce AJ6 (Advanced Jaguar), první XJ6 z roku 1968 však uvedl rovněž menší XK 2,8 l, zatímco už od konce padesátých let se v sedanech 2,4 Litre (Mark 1) a Mark 2 používal alternativně nejmenší XK 2483 cm3 (ø 83 x 76,5 mm). Motory XK sloužily také jiných sportovním automobilům (HWM, Cooper, Lister, Tojeiro), ale rovněž vojenským vozidlům (kolová a pásová Alvis), či požárním a sanitním vozům (Dennis). Výroba posledního XK 4,2 l skončila v roce 1992, tedy po 44 letech, montoval se ještě do Daimler Limousine DS420. V polovině sedmdesátých let vedly emisní předpisy v USA, jež patřily k nejvýznamnějším trhům, ke snižování výkonu, což posléze zastavilo produkci EType. Navzdory nejrůznějším projektům se nástupce dlouho nerealizoval a na Pařížském autosalonu 1998 uvedená studie XK180 byla oslavou padesáti let XK, ovšem už s motorem AJV8. Ten poháněl také obě nové generace kupé a kabrioletů XK8; první od 1996 (X100) a druhou od 2006 (X150; premiéra na IAA 2005 ve Frankfurtu), jenže tyto vozy s původním projektem šestiválců XK nemají nic společného.
XK140 se vyráběl jako roadster i kupé (1954 – 1957)
Kromě triumfů v klasických závodech sportovních a cestovních vozů dobyl Jaguar vítězství v závodě NASCAR, když Al Keller (1920 – 1961) na XK120 vyhrál první a jediný závod na letištním okruhu v Lindenu (NJ) v červnu 1954 a až do nástupu Toyoty byl jedinou neamerickou vítěznou značkou první ligy stock cars! Za dramatických okolností po hvězdicové jízdě z Glasgova do Monaka vyhrála irská posádka Ronnie Adamse na sněhu a ledu Rallye Monte Carlo 1956 s limuzínou Jaguar Mk.VIIM 3.4 Litre! Tehdy čtyřicetiletý Adams (1916 – 2004) jel s těžkým vozem tak rychle, že ho spolujezdci Frank Biggar (jako Adams byl z Belfastu) a Derek Johnston (z Dublinu) prosili, aby ubral. O rok dříve byl na Mk.VII pouze osmý! Ian Appleyard (1923 – 1998) s manželkou Patricií (1927 – 2025; dcera Sira Williama Lyonse, zakladatele značky) vyhrál na XK120 jen v sezoně 1951 tři velké rally (RAC, Alpine a Tulip), přičemž v Alpské zopakovali triumf ze sezony 1950 a čtvrtým místem 1952 dobyli potřetí v řadě Coupe des Alpes (se stejným vozem s registrací NUB120). Samozřejmě, byla to jiná doba, jenže nasazení a výkony tehdejších konstruktérů, mechaniků a sportovců nemají dnes obdoby a už nikdy se nemohou zopakovat. ■
4 Jaguar C-Type 3.4 Litre v Goodwoodu 1999 (první vítěz 24 h Le Mans průměrem přes 100 mph; Hamilton/Rolt 1953)
5 Jaguar 3.4 Litre z týmu Johna Coombse, s nímž vítězil Roy Salvadori a jiní v závodech cestovních vozů (1959)
6 Jaguar 3.8 Litre Mk.2 z týmu Johna Coombse, s nímž v BTCC 1963 startoval Mike McDowel, manager Jaguaru v éře E-Type
7 První otevřený E-Type, který šéf testovacích jezdců Norman Dewis přes noc za 17 hodin dovezl na Ženevský autosalon (1961)
Společnost Guy Motors vyráběla automobily pětašedesát let, než
Vdobách, kdy ještě existovalo velké množství výrobců originálních automobilů, nikoli jen nepřehledného množství variant se shodnými podvozky a motory, se těšily oblibě i výrobky menších firem, které si zakládaly na kvalitě a individuálním přístupu k zákazníkům. Patřila k nim Guy Motors, Ltd., v šedesátých letech součást Jaguar Cars, Ltd., prestižního výrobce osobních vozů. Málokdo dnes ví, že se Jaguar prostřednictvím Guy Motors pustil i do užitkových vozidel. Velkými investicemi do moderní řady těžkých a středně těžkých nákladních automobilů Guy Invincible/Warrior Mark II se ovšem malá automobilka, založená v roce 1914, finančně vyčerpala. Společnost z Wolverhamptonu nalezla pomoc ve spojení s Jaguar Cars, jejíž šéf Sir William Lyons nedlouho
TOM HYAN
1 Guy Victory U.F. (underfloor) s ležatým motorem uprostřed, pneumatickým pérováním a kotoučovými brzdami (od 1961)
2 Oblíbený Guy Otter se zrodil před válkou, ale vyráběl se v několika generacích do šedesátých let
3 Tahač návěsů Guy Warrior byl slabší verzí zesíleného a výkonnějšího typu Invincible
4 Guy 30 cwt Lorry s motorem na pomocném rámu a rychloběhem (1914)
5 Guy Ant, resp. Quad-Ant s pohonem 4x4, vyvinutý pro Britské ministerstvo národní obrany (1938 – 1940)
předtím rozšířil svůj záběr o užitková vozidla (autobusy) převzetím britského Daimleru z Coventry (1960) od motocyklového a zbrojního koncernu BSA. Po změně názvu na Guy Motors (Europe) Ltd. firma pokračovala až do prosince 1966, kdy se Jaguar spojil s British Motor Corporation (BMC) do British Motor Holdings (BMH) a dále v květnu 1968 s rivalem Leyland Motors do British Leyland (BL). Řada značek užitkových vozů se tak ocitla pod jednou střechou, nastalo přesouvání produkce, jež vedlo k zániku značek a úpadku britského průmyslu. V roce 1979 byla značka Guy zrušena, i když se kvalitní autobusové podvozky Victory J do poloviny osmdesátých let dále vyráběly u Leylandu ve Faringtonu pro export. Továrna ve Wolverhamptonu v rámci British Leyland nedlouho ►►►
Guy Victory U.F. v provedení s podélnými listovými pery, motorem Leyland O.680 uprostřed a bubnovými brzdami
1 Guy Victory Trambus s motorem Gardner 6LX (150 k) vpředu, dodaný do nigerijského Lagosu (autobusy měly žebřinový rám)
2 Guy Warrior S.D. se šestiválcem AEC AV470 (129 k) vpředu a luxusní nástavbou se zvýšenou prosklenou střechou
3 Jednopodlažní varianta slavného double-deckeru Guy Arab Mark V, jednoho z nejúspěšnějších typů Guy Motors
4 Jednoduchý Guy Warrior Trambus pro městskou a meziměstskou dopravu v rozvojových zemích (šestiválec AEC o výkonu 135 k)
5 Dvoupodlažní Guy Arab s polokabinou a dveřmi v přední části, dodávaný pro město Chester (od 1960)
před zavřením vyráběla také typy AEC Marathon a Scammell Landtrain.
Posledním nákladním vozem Guy byla těžká řady Big J (= Jaguar), kterou vytvořil šéfkonstruktér Clifford Elliott, jehož Sir Lyons převelel od Daimleru do Wolverhamptonu. Vyráběla se v letech 1964 až 1979, podle počtu náprav nesla označení J8 (čtyřnápravový, 8 kol), J6 a J4, přičemž dvounápravové tahače návěsů měly označení J4T. Celková hmotnost včetně nákladu se pohybovala od 16 t (J4) do 24 t, resp. 32 t s návěsem nebo přívěsem; o vážnosti záměru svědčí vybavení vlastními vznětovými šestiválci JaguarCummins V6170 a V6200 (číslo udává výkon v koních), na jejichž výrobu Jaguar Cars koupila v roce 1965 licenci (produkce v motorárně Meadows Ltd. ve Wolverhamptonu, jež se stala součástí Jaguar Cars stejně jako výrobce závodních motorů, vysokozdvižných vozíků a požárních čerpadel CoventryClimax). Alternativou byly dále motory AEC AV471 (150 k) a AV505 (170 k), převodovky měly 5, 6 nebo 12 stupňů pro jízdu vpřed, dodávaly se podvozky se
znaky náprav 4x2, 6x2, 6x4, 8x2 a 8x4 a s rozvory od 2,36 do 5,13 m. Ocelová budka od Motor Panels byla velmi elegantní, vozidla tradičně kvalitní, ale jejich produkce se stala po převzetí pro British Leyland jen malým soustem, a proto dostaly přednost Leylandy. Továrna byla prodána roku 1983, na jejím místě ve Wolverhamptonu po téměř sedmdesáti letech výroby vozů vyrostl nový supermarket…
Sidney Slater Guy na konci roku 1913 opustil místo manažera továrny Sunbeam Motor Car Co. a v květnu 1914 založil vlastní Guy Motors, Ltd., ve Fallings Parku ve Wolverhamptonu, a zůstal tam ředitelem až do roku 1957, kdy odešel do důchodu. Pod jeho vedením vznikla dlouhá řada progresivních konstrukcí, u nichž kvalita a technická vyspělost byly prioritou. Už první nákladní Guy 30 cwt dostal převodovku s přímým záběrem na třetím stupni, čtvrtý byl rychloběh pro hospodárnou jízdu bez plného zatížení. Další novinkou bylo tříbodové uložení motoru na pomocném rámu, takže se na pohonné ústrojí ani v te
rénu nepřenášelo kroucení rámu. Za války se vyráběly letecké hvězdicové devítiválce 350 HP, vyjel první třicetimístný otevřený autobus char-a-banc a také nejslavnější z několika osobních typů, jež Guy Motors vyrobila. V roce 1919 se představil Guy 20 HP, první vidlicový osmiválec v Anglii, ale také první vůz s centrálním mazáním podvozku! Osmiválec do V/90° měl objem 4072 cm3 (ø 72 x 125 mm), ventilový rozvod SV a dva karburátory Zenith, poháněl zadní kola kloubovým hřídelem přes kuželovou spojku a převodovku 4+Z, ale v poválečném období byl příliš luxusní a drahý. Následovaly čtyřválce Guy 13/36 HP, už
6 Osmikolový
Guy Invincible Mk.II (GVW 24 t; motory jako šestikolová verze)
7 Šestikolový
Guy Invincible Mk.II (GVW 20 t; motory Gardner 6LX a 6LW do 150 k)
8 Tahač návěsů Guy Invincible dostal silnější motor Gardner 6LX o objemu 10,45 litru a výkonu 150 k
9 Guy Warrior coby sklápěč (GVW 14 t; motory Leyland, Gardner nebo AEC do 125 k)
10 Lehký nákladní Guy Wolf se po úpravách vyráběl i po válce
s brzdami na všech kolech (V8 jen vzadu a zajišťovací na hnací hřídel), ale po roce 1929 se Guy Motors soustředila na užitková vozidla, i když převzala ve Wolverhamptonu konkurenta Star Engineering Co. Výroba osobních i nákladních Starů pokračovala do roku 1932, pak se Guy Motors zaměřila na nákladní vozy, autobusy a trolejbusy (v roce 1948 koupila Sunbeam Trolleybus Co.), byť v letech 1958 – 1959 dělala laminátové karoserie pro vozíky Frisky Sport od firmy Meadows (design Michelotti, dvoudobý motor Villiers). V roce 1922 vyjely z výrobních hal ve Wolverhamptonu první akumulátorové ►►►
1 Guy V8, první britský vidlicový osmiválec (1919)
2 Civilní verze vojenského Antu nesla jméno Vixant (Vixen + Ant)
3 První autobus Guy pro přepravu osob a pošty (Highlands of Scotland, 1914)
4 Akumulátorový elektromobil Guy 3 ton EV (1922)
5 Quad-Ant, obrněná verze Antu s pohonem všech kol (od 1938)
6 Dvoumotorový Road-Rail Car pro provoz na silnici i železničních kolejích (1923)
elektromobily Guy 3 ton Electric Vehicle, už o dva roky dříve vznikly první terénní vozy roadless vehicle, 1923 začaly dodávky britské armádě a vyjely speciály Guy RoadRail Car pro provoz jak na silnici, tak na kolejích; 1924 vznikla první housenka (zadní kola nahradily pásy), 1926 první šestikolový trolejbus na pneumatikách, 1930 putovaly trolejbusy Guy mj. do Indie, Itálie, Belgie, Japonska a Jižní Afriky, 1933 se zrodil první lehký typ Wolf, šestitunový Otter a první dvoupodlažní autobus slavné řady Arab, 1938 se představil terénní QuadAnt 4x4 (pro armádu za války výroba také u Humbera) a po válce přišly nové generace Wolf, Vixen a Otter včetně autobusových podvozků. V roce 1954 vyjel první čtyřnápravový Invincible (spolupráce s AEC), následoval lehčí Warrior a výkonnější Formidable, v roce 1957 byl dodán největší dvoupodlažní autobus světa, Giant pro Johannesburg. Velmi moderní panoramatickou bezkapotovou budku s laminátovou střechou dostala řada Invincible/Warrior Mark II, předchůdce série Big J, která se představila na londýnské Commercial Vehicle Show 1958. Zákazníci mohli volit motory Gardner, Meadows, Leyland, AEC, Cummins nebo RollsRoyce podle zaměření svých vozových parků. Nejdéle pokračovala výroba autobusů, v šedesátých letech tvořily nabídku dálkové Victory (také s pneumatickým pérováním a čtveřicí kotoučových brzd Girling Airpac; ploché motory Leyland 150 k
uprostřed rámu), klasický Arab Mark V (jednopodlažní i dvoupodlažní, standardní motor Gardner 6LX; 150 k), dálkové i městské Warrior se stojatým šestiválcem AEC vpředu stejně jako Victory Trambus (ale Gardner 6LX nebo 6LW), nový lehký Seal (plochý motor 5,0 l uprostřed; délka 6,4 nebo 7,95 m), dvoupodlažní Wulfrunian (137 kusů v letech 1960 až 1965; motor Gardner 6LX vpředu, pneumatické pérování a kotoučové brzdy) a nadějný Roadliner s motorem JaguarCummins V6 zcela vzadu, oběť racionalizace po slučování britských automobilek. V roce 1969 byl dodán finální Guy Arab Mark V, jeden z posledních autobusů typické britské konstrukce s tzv. polokabinou. Ve Velké Británii nyní existují kluby pro záchranu a renovaci užitkových vozů, neboť jejich historie je obrazem nesmírné tvůrčí invence, jakou dnes ve velkosériové produkci často postrádáme. Není však známo, zda se dožil dnešních dnů některý z osobních automobilů značky Guy z britského Wolverhamptonu. ■
Ford Galaxie 500/XL Convertible mohl být vybaven přehrávačem magnetofonových kazet s délkou reprodukce téměř 80 minut
Ford dnes míři k vozům kategorie SUV, v zámoří dává přednost velkým typům Pick-Up. Jaké to však bylo třeba před 60 lety?
Nejrozšířenější automobily světa nesou značku Ford, je jich přes 360 milionů, neboť portfolio největšího amerického soupeře General Motors se skládá z několika značek. V roce 1966 vyráběl Ford na rozdíl od dneška také nákladní vozy a oblíbené traktory, jeho osobní automobily v zámoří a ve staré Evropě byly navzájem velmi odlišné. Americké modely zahrnovaly nejen křižníky silnic, ale také kompaktní Falcon, sportovní Mustang a terénní Bronco (novinka modelového roku 1966, konkurent Jeepu). Ford po druhé světové válce připravil nové typy až na modelový rok 1949, následující sezonu je příliš neměnil, ale pro 1951 uvedl svou první samočinnou převodovku FordOMatic. Postupně
TOM HYAN
1 Nabídka modelů 1966 na obálce dobového katalogu (shora Ford Galaxie 500, Lincoln Continental, Ford Fairlane a Mercury Park Lane)
2 Atraktivní otevřená verze Mustang Convertible je v prodeji od uvedení této řady
přibývaly nové typy, označené jmény, jež mají dobrý zvuk ještě po dlouhých letech. Modelový rok 1955 přinesl Ford Fairlane, pojmenovaný po krásném sídle Henryho Forda v Dearbornu, ale také první sportovní Thunderbird. O čtyři roky později se zrodila Galaxie 1959, odborníky považovaná za nejkrásnější Ford, vyrobený do té doby. Výkony osmiválcových motorů dosahovaly až 300 koní (221 kW), vzhledem k jejich síle postačily převodovky jen třístupňové, ať už v manuálním, či samočinném provedení (třístupňový automat s měničem nastoupil po dvoustupňovém). Revolucí pro rok 1960 se stalo uvedení kompaktního (na americké poměry) typu Falcon. Vyvrcholením pak byla první generace Mustangu, ikonického amerického vozu, tehdy
3 Ford Fairlane Squire Station Wagon, aneb velké kombi se vrátilo v modelovém roce 1966
4 Ford Falcon Station Wagon byl sice pro modelový rok 1966 větší, ale nadále zůstával nejmenším kombi z Fordovy nabídky
5 Legendární Mustang Fastback první generace, vyráběný od roku 1965
6 Ford Fairlane 500 2-door Hardtop, tak byla oficiálně označena karosářská verze kupé (menší vůz než Galaxie)
7 Ford Falcon Futura Sports Coupé, sportovně laděná dvoudveřová verze kompaktního typu
předvedeného coby model roku 1964 a půl s karoserií Hardtop (kupé) a Convertible (kabriolet), zatímco krásný Mustang Fastback se představil jako model 1965. V kalendářním roce 1965 činil odbyt Mustangů 518 252 vozů, pouze velký Chevrolet Impala jej překonal, registrace Mustangu se vyrovnaly kompletnímu odbytu všech typů Dodge na tehdejším americkém trhu...
8 Klasický Ford Mustang Hardtop byl v roce 1966 od 2416 dolarů (za motor V8 se připlácelo 106 dolarů)
Světová premiéra Mustangu se konala na Světové výstavě ve Flushing Meadows v New Yorku, hned první den 17. dubna 1964 dostal výrobce dvaadvacet tisíc objednávek! Byl to obrovský úspěch, plánem měl být roční odbyt sto tisíc vozů, první rok od dubna však vzniklo 121 538 vozů, výroba nestačila a kromě Dearbornu se rozběhla v San José a Metuchenu v New Jersey, další montážní závody následovaly. Fenomenální úspěch vrcholil výrobou 559 441 vozů v modelovém roce 1965, ještě lepším výsledkem 607 568 kusů v modelovém roce 1966, než se většina nadšenců uspokojila, ale i pak zůstaly prodejní počty úžasné (1967: 472 121 vozů, 1968 pak 317 148 a 1969 ještě 299 824 Mustangů, z toho 1934 série Boss 302, základu pro závody SCCA TransAm, více než dvojnásobek požadovaného homologačního počtu). První generace se vyráběla v letech 1971 – 1973 po faceliftu s delší přídí.
Ford Mustang byl vcelku konvenční konstrukce, ale jeho do té doby ve větších sériích nevídané tvary okouzlily především mladou generaci. Slavný manager Lee Iacocca vedl osmičlenný tým, jenž vyvinul tento pony car ; pod jeho designem jsou podepsáni pánové Joe Oros, Gail Halderman a David Ash z vlastního Ford Design Center. Při debutu Mustang
Ford Thunderbird Town Landau V8, prestižní verze kupé nejvyšší třídy ►►►
odbytem překonal Falcona, z něhož byl odvozen. Standardně dostal řadový šestiválec 170 CI (2780 cm3) o výkonu 101 k (74 kW)/4400 min1, za nevelký příplatek byl k dispozici osmiválec 289 CI (4736 cm3) s výkonem již 227 k (167 kW)/4800 min1, který se také objevil ve třetí karosářské verzi Fastback. Nabídku pro rok 1965 tvořily Hardtop (klasické kupé) za 2372 dolarů, Convertible (kabriolet) za 2614 dolarů a Fastback 2+2 (kupé se splývající zádí) za 2589 dolarů. Šestiválec 170 CI byl zrušen, novým základem se stal 200 CI (3278 cm3) o výkonu 120 k (88 kW), za zmíněný osmiválec se připlácelo pouhých 108 dolarů. Komu to nestačilo, mohl mít motor 289 V8 ve verzi Challenger High Performance s výkonem 271 k (200 kW), ovšem za 334 dolarů a 60 centů navíc! Tento příplatek zahr
1 Ford Fairlane Convertible s manuálním nebo samočinným zavíráním střechy (Power Top)
2 Luxusní LTD by Ford 2-door Hardtop, největší osobní automobil Ford z nabídky 1966
3 Ford Galaxie 500 4-door Hardtop, jedna ze čtyř variant pro export do Evropy (Limousine, Cabriolet anebo 2d/4d Hardtop)
4 Ford Falcon 4-door Sedan, nejmenší americký model z Dearbornu
5 Ford Falcon Deluxe Club Wagon byl zástupcem značky v segmentu minibusů
noval také upravený podvozek a sportovní pneumatiky s dvojitým červeným pruhem. Pro rok 1966 se pohonné jednotky nezměnily...
Převodovky se nabízely manuální, třístupňové s řazením na podlaze, resp. za příplatek čtyřstupňové, ale také samočinná třístupňová CruiseOMatic (s výjimkou nejvýkonnějšího typu 289 V8, ten byl přece pro sportovce). Zejména Fastback se stal symbolem amerického sportovního vozu a jeho prodej byl oficiálně zahájen také v Evropě (Ford France dovážel všechny tři karosářské verze s motorem 289 V8 o výkonu 227 k (167 kW), alternativně se čtyřstupňovou manuální nebo třístupňovou samočinnou převodovkou; v Německu nesl vůz označení Ford T5, protože jméno Mustang tam měl chráněn výrobce nákladních vozů Krupp).
V březnu 1966 převýšila produkce Mustangů milionovou hranici, úpravy MY 1966 byly minimální, protože prodeje běžely doslova raketovým tempem... Není bez zajímavosti, že rok 1966 byl prvním s novými federálními bezpečnostními předpisy USA, a tak všechny Fordy modelového roku 1966 dostaly čalouněnou přístrojovou desku, bezpečnostní pásy, výstražné svítilny s přerušovaným světlem, elektrické stírače a ostřikovače čelního skla jako standardní výbavu! Model Year 1966 představoval u Forda základní typy Falcon, Mustang, Fairlane, Galaxie, Thunderbird, Bronco, Falcon Club Wagon a Ranchero (Falcon PickUp); koncernové značky Mercury a Lincoln nabízely další tři řady konstrukčně spřízněných vozů (Mercury Full Size, Mercury Comet a luxusní Lincoln Continental), ale to už je jiná kapitola. Kompaktní Ford Falcon dostal pro rok 1966 delší příď a kratší záď, novou masku přídě a celkově více zaoblené tvary. Stál na samém počátku nabídky jako kompaktní model s rozvorem náprav 2817 mm a celkovou délkou 4681 mm (sedan), základní řadový šestiválec 170 CI (2780 cm3) nabízel výkon 105 k (77 kW)/ 4400 min1; za příplatek 25,91 dolaru (!) byla verze 200 CI (3278 cm3) o výkonu 120 k (88 kW), standardně montovaná do kupé Futura a kombi Wagon; za osmiválec 289 CI (4736 cm3) o výkonu 200 k (147 kW) se už připlácelo 105,63 až 131,54 dolaru podle typu! Ceny vozů začínaly od 2060 dolarů (Falcon 2door Sedan).
6 Ford Galaxie 500 LTD 2-door Hardtop z německé nabídky Ford-Werke AG pro evropské klienty
7 Světovou premiéru v modelovém roce 1966 slavil Ford Bronco, konkurence pro terénní Jeepy od Kaiser Jeep Corporation
8 Ford Falcon Ranchero, skromný předchůdce dnešních pick-upů
(USA 1966)
typ vozu Ford cena od $
Falcon Sedan 2060
Falcon Futura 2183
Falcon STW 2442
Mustang Hardtop 2416
Mustang Convertible 2653
Mustang Fastback 2607
Fairlane Sedan 2240
Fairlane Convertible 2603
Fairlane STW 2589
Galaxie 500 Sedan 2677
Galaxie STW 2793
LTD Hardtop 3201 Thunderbird 4426
Převodovky byly třístupňové, čtyřstupňové, anebo třístupňové samočinné (CruiseOMatic).
Nabídka pak stoupala přes větší klasické typy Fairlane a Custom/Galaxie/LTD až po luxusní Thunderbird s velkými osmiválci 390 CI (6390 cm3) nebo 428 CI (7016 cm3) o výkonu až 345 k (254 kW)/4600 min1. Ten byl nejdražším vozem Ford, od Hardtopu za 4426 a Convertible za 4879 dolarů až po luxusní kupé Town Landau za 4584 dolarů. V modelovém roce 1966 bylo prodáno 2 093 832 vozů Ford na americkém trhu, ovšem za multibrandovou skupinou General Motors držel Ford pozici číslo 2. Už o rok dříve bylo zrušeno pojmenování jednotlivých modelů typových řad jmény a nahrazeno označením druhu karoserie. Změnil se tak třeba Sunliner na 2door Convertible (kabriolet) nebo Club Victoria na 2door Hardtop (kupé bez sloupků B).
Paleta motorů sestávala z řadových šestiválců 170, 200 a 240 CI a vidlicových osmiválců 289, 352, 390, 427 a 428 CI, přičemž tato čísla vyjadřují objem válců v kubických palcích (1 cu.in. = 16,387 cm3). Supermotor 427 CI V8 (6997 cm3) o výkonu až 425 k (313 kW) však poháněl pouze 237 automobilů pro sportovní nasazení (Thunderbird, Galaxie). Pro modelový rok 1967 se pak stal největší událostí nejen restyling největších typů Custom/Galaxie/LTD (pohonné jednotky zachovány), ale i zavedení deformačních sloupků volantu a dvouokruhových brzd do všech osobních vozů Ford na americkém trhu. ■
Muzeum automobilů jsme v Pobaltských republikách viděli čtyřikrát, až na poslední chvíli jsme však
Pobaltská letní cesta znamenala návštěvu stánků automobilové historie v Lotyšsku (Riga, Bauska) a Estonsku (Halinga, Turba). Zatímco posledně jmenované muzeum bylo hlavním důvodem naší loňské výpravy spolu s proslulou Rigou, další dvě jsme viděli tak trochu náhodou a jen díky tomu, že prostě byly na cestě. V žádném případě jsme však nelitovali. Jak Bauska, tak Halinga totiž vedle vozů slavných světových značek představuje automobilovou produkci někdejšího Sovětského svazu, která rychle upadá v zapomnění...
Z Prahy přes Vratislav je to do estonského Pärnu zhruba 1500 km, po silnici E67 směrem na Tallinn pak
TOM HYAN a HELENA HYANOVÁ, Halinga (EST)
1 U vstupu do expozice vás vítají americké vozy Packard One-Twenty (1940), osmiválec 4,6 litru, a Chevrolet AE Independence Coach (1931), šestiválec 3,2 litru
2 Packard One-Eighty (1942), řadový osmiválec 5,8 litru/118 kW (160 k), vzor pro ruský ZiS-110, vyráběný v Moskvě do roku 1959
3 GAZ M-12 (ZiM) ve stylu amerických vozů Buick a Cadillac, ale se samonosnou karoserií a šestiválcem 3,5 litru (model 1954; vzniklo 21 527 vozů v letech 1950 – 1959)
ujedete dalších třicet kilometrů a už vidíte poutače muzea, po sjezdu na Loomse hned zatočíte vlevo k čerpací stanici Alexela, za kterou následují nízké budovy Restaurace Halinga, hala automobilového muzea a Halinga Motel. Muzeum založil pan Peeter Kalli, je otevřeno každý den mimo zimní období od května do září (mimo sezonu o sobotách a nedělích) a shromažďuje nejen sovětské a ruské automobily, ale také vybrané vozy světových značek Adler (Trumph Junior), Aston Martin (1996 DB-7), Austin-Healey (3000 Mk.III), Cadillac (1959 Coupé De Ville), Chevrolet, Fiat (originální 124, základ Žiguli), Jaguar (1953 XK120), Morgan, Mercedes-Benz, Packard, Opel
(1954 Kapitän), Rambler, Rolls-Royce a Volvo (780 Coupé by Bertone) i motocykly Jawa (kývačka 350 se sidecarem Velorex), nákladní skútr TMZ Muravej z Tuly a těžký dvouválec boxer Ural 650 z Irbitského motocyklového závodu.
Hodnotné jsou ucelené sbírky osobních vozů ruských výrobců GAZ z Gorkého, resp. Nižného Novgorodu (včetně ZiMu, Pobědy, Volgy a Čajky), MZMA/AZLK z Moskvy (Moskviče tří generací a Aleko), UAZ z Uljanovska (terénní GAZ 69), IŽ z Iževska (varianty Moskvič-Iž), ZAZ ze Záporoží (dvě generace Záporožců), LuAZ z Lucku (terénní na základě Záporožců), SMZ ze Serpuchova (vozíky
pro invalidy) a samozřejmě AvtoVAZ z Togliatti (Žiguli, Lada, Niva). Řadu z těchto automobilů známe z provozu na československých silnicích; vystaveny jsou také typy, či speciály, které se k nám nedovážely. Vrcholnou ukázkou je poslední z generace automobilů Volga (typ 31013), osazených osmiválcovými motory z Čajky, rovněž výrobku Gorkovského automobilového závodu (GAZ).
Už v první generaci Volgy se coby GAZ-23 objevily verze s motorem ZMZ-13 z limuzíny Čajka GAZ-13, který z objemu 5530 cm3 dával výkon 143 kW (195 k), a vzniklo jich zhruba šest stovek pro státní orgány v letech 1962 – 1970. Se shodným motorem ►►►
4 GAZ-13 Čajka (1978) s motorem 5,5 litru V8/143 kW (195 k), ale s robustním rámem, byla inspirována automobily Packard Clipper (vzniklo 3189 vozů v letech 1959 – 1981)
5 Moskvič 402 (1956), mezityp se samonosnou karoserií druhé generace, ale se čtyřválcem SV první generace, zvětšeným na 1220 cm3
6 Legendární Pobědy GAZ M-20, vpravo starší z roku 1949, vlevo novější s upravenou maskou od 1955 (celkem 236 000 vozů v letech 1946 až 1958)
7, 8 GAZ 31013 Volga V8, vůz rychlého nasazení s motorem 5,5 litru V8 o výkonu 164 kW (220 k) a převodovkou 3A z nové Čajky (model 1995)
9 GAZ-22 Volga Universal (1966), verze kombi populárního vozu klasické koncepce se čtyřválcem 2,5 litru/62 kW (85 k) a pohonem zadních kol
10 Rambler Classic 660 (1963) se šestiválcem AMC 196 CI (3205 cm3), který vyhrál Estonec Paul Keres na šachovém turnaji v Los Angeles (mohl si zvolit značku a typ)!
1 Moskvič 408 (čtyřválec 1,36 litru) ze třetí generace vozů MZMA, vyráběný v letech 1964 až 1975
2 Oblíbená Lada 2105 (VAZ-2105, Lada Riva), další vývoj licenčního Fiatu 124 z Togliatti, na snímku model 1982 (čtyřválec OHC 1,3 litru)
3 Nesmrtelná Lada Niva (VAZ-2121) z vlastního vývoje v Togliatti, čtyřválec OHC 1,6 litru, vyráběná od roku 1987 (od 2009 coby vylepšená Lada 4x4)
4 VAZ-2101 Žiguli na základě italské licence Fiat 124, evropského Vozu roku 1966/1967, ale s upraveným motorem 1,2 litru OHC a bubnovými brzdami vzadu
5 ZAZ 966 neboli Záporožec druhé generace, ale nadále se vzduchem chlazeným vidlicovým čtyřválcem 897 cm3 (prototyp 1961, výroba 1966 – 1972)
a třístupňovou samočinnou převodovkou následovaly GAZ-24-24 (na základě Volgy druhé generace), která po modernizaci přinesla typy GAZ 31011 se shodným výkonem, ale také vystavený GAZ 31013 z poslední série se silnějším motorem ZMZ-14 z nové Čajky GAZ-14, jehož dvoukarburátorový osmiválec dával 164 kW (220 k). Vozy vznikaly ručně, v poslední sérii odvozené z Volgy 3101 jich nebylo více než tři stovky (do 1995/1996). Nevýhodou byla nadměrně zatížená přední náprava (motor byl o 100 kilogramů těžší), nicméně šlo o nejrychlejší vozy domácí produkce na ruských silnicích. U vystaveného exempláře jsou uvedeny hmotnost 2000 kg, rychlost 170 km/h a spotřeba benzinu 20 l/100 km.
Z uvedených ruských automobilek dnes existují prakticky jen AvtoVAZ v Togliatti a Gruppa GAZ, která se už vzdala produkce osobních vozů a soustředila se na užitkové, autobusy a vznětové motory, přičemž připojila značky Ural, LiAZ, PAZ, KAvZ, GolAZ a JaMZ. Vznikla v Nižném Novgorodu (později na dlouho město Gorkij) na základě smlouvy s Ford Motor Company, která poskytla plnou podporu pro zahájení výroby vozů Ford A (osobní)
a AA (nákladní) ve třicátých letech podle americké dokumentace a po dodávce strojního zařízení. Další vývoj přinesl vlastní konstrukce, inspirované ovšem zahraničními vzory, zejména americkými. Prvním poválečným typem byla slavná Poběda GAZ M-20 se čtyřválcem SV 2112 cm3 zprvu o výkonu 37 kW (50 k), dílo všestranného konstruktéra Andreje Alexandroviče Lipgarta (1898 – 1980), který doslova postavil na nohy celý poválečný automobilový průmysl Sovětského svazu a ještě před zrodem továrny GAZ sbíral zkušenosti za mořem v USA. Konečné oblé tvary Pobědy dokončil mladý designer Veniamin Samojlov, na vývoji se podílel také známý odborník Jurij Aaronovič Dolmatovskij (1913 až 1999), který vedl karosářské oddělení ve výzkumném automobilovém institutu NAMI v Moskvě. Zrod nového typu se samonosnou karoserií nebyl snadný, ale nakonec se Poběda stala ikonou poválečné produkce sovětských vozů. Ve všech verzích jich vzniklo přes 236 tisíc, než ji nahradil neméně proslulý model GAZ-21 Volga, s nímž po třech generacích historie osobních automobilů GAZ skončila. Obrovská továrna ZiS/ZiL, postavená podle
6 LuAZ 969M s pohonem 4x4 a motorem 1,2 litru V4 (1990), vzadu SMZ S-3A (1960) pro invalidy a nahoře servisní Moskvič 427 pro maraton Londýn-Mexiko 1970
7 Moskvič 400/401 alias Opel Kadett K38, vyráběný v Moskvě na lince dovezené z Německa v rámci válečných reparací (1947 – 1956)
8 Moskvič 422 Buratino (1956), verze kombi Woody se čtyřválcem 1,1 litru/19 kW (26 k), vyráběná v letech 1949 – 1956 v limitované sérii (celkem 11 129 vozů)
9 KAvZ-685M (později KAvZ-3270) z Kurganského autobusového závodu (od 2001 Gruppa GAZ) na podvozku GAZ-53 coby poutač muzea (výroba 1984 – 1991)
amerického vzoru, byla už demolována a využita coby lukrativní pozemky pro novou výstavbu v centru Moskvy. Neslavný osud stihl také moskevskou automobilku MZMA (později AZLK), která začala s upravenými vozy Opel na přestěhované lince z poraženého Německa, po čtyřech generacích Moskvičů přešla na montáž jiných vozů, ale společenství s Renaultem ukončily sankce vůči Rusku po konfliktu s Ukrajinou (nyní se snaží montovat čínské JAC coby novodobé Moskviče). Sankce se staly zdrojem problémů i pro AvtoVAZ. Pokud jde o Ukrajinu, tak ta zdědila po rozpadu Sovětského svazu automobilky LAZ, KrAZ, LuAZ a ZAZ (Záporožec), ale korupce a špatná rozhodnutí je zlikvidovaly ještě před rusko-ukrajinskou válkou, což je nemilé zejména v případě záporožského závodu, který disponoval kapacitou až 200 tisíc osobních vozů ručně. Kremenčugský KrAZ byl nedávno zachráněn znárodněním, protože Ukrajina potřebuje vojenské nákladní vozy. Jedna velká kapitola historie automobilového průmyslu se tak ovšem uzavřela. Připomínkou jsou už jen muzejní sbírky a nadšení veteránisté. ■
Via Baltica 103.km (E67 Pärnu-Tallinn), Halinga (Loomse), 87222 Pärnumaa, Estonsko www.automuuseum.ee; info@automuuseum.ee
Telefon: +372 514 1444
Otevřeno (1. 5. až 30. 9.) denně 10 – 16 h, mimo sezonu So/Ne 11 – 18 h
Základní vstupné 15 eur, parkování zdarma
► Devítimiliontá Tesla opustila výrobní linku 30. prosince 2025 v čínské Shanghai Gigafactory, kde vyjíždí nová každých třicet sekund (jubilantem je bílý Model Y), o den později americká Nevada Gigafactory vyrobila šestimiliontý Tesla Drive Unit (pohonnou jednotku). V roce 2025 ale přišla Tesla o první místo ve výrobě akumulátorových elektromobilů, když zhotovila 1,64 milionu vozů, ale čínská BYD vyrobila 2,26 milionu čistě elektrických automobilů. Tesla vyrábí elektromobily rovněž v Evropě (u Berlína). Kontroverzní Cybertruck z nerezavějící oceli zaznamenal 20 237 prodaných kusů, zatímco v roce 2024 to bylo 38 965. Ti, co chtěli, už zjevně mají.
► Holding CSG (Czechoslovak Group) podnikatele Michala Strnada (33), jehož součástí je Tatra Trucks, zahájil vstup na burzu v Amsterdamu. IPO, první veřejná nabídka akcií, bude za 750 milionů eur. V rámci emise chce CSG FIN, hlavní akcionář, prodat část podílu CSG. Mezi zájemci jsou Artisan Partners Limited Partnership z Milwaukee (WI), BlackRock z New Yorku a Al-Rayyan Holding LLC z Kuvajtu s nabídkami za celkem 900 milionů eur. CSG je především zbrojařský holding, loni koupil amerického výrobce munice Kinetic Group za 2,2 miliardy dolarů a chystá další akvizice.
► CE Industries je nová společnost Jaroslava Strnada (53), který začínal s Excalibur Army a založil holding CSG, jenž v roce 2018 přenechal synu Michalovi. V únoru 2020 založil novou GE Industries a soustředí se na strojírenství (například obnovil výrobu železničních vagonů Duro Daković v Chorvatsku), energetiku, letectví (modernizace vrtulníků v Helicopter Alliance), recyklaci nebezpečných odpadů, záchranné systémy (hasicí roboty) a opět obranný průmysl (bezpilotní letouny). První jugoslávský výrobce vagonů Duro Daković byl založen v únoru 1921, od 2022 je součástí CE Industries. ► NACTOY 2026 byly vyhlášeny 14. ledna na autosalonu NAIAS v Detroitu. Prestižní tituly North American Car of the Year, Truck of the Year a Utility Vehicle of the Year získaly Dodge Charger (195 bodů) před Hondou Prelude (152) a Nissanem Sentra (143); pick-up Ford Maverick Lobo (137) před Ram 1500 Hemi V8 (114) a Ram 2500 (99); ve třetí kategorii pak Hyundai Pallisade SUV (270) před Lucid Gravity SUV (85) a třetí generací Nissan Leaf (135). Severoamerická volba je dlouhou tradicí na Detroitském autosalonu, který se loni vrátil do lednového termínu a výstavních prostor Huntington Place (ex-Cobo Hall).
V roce 2025 se celkové prodeje na českém trhu přiblížily předcovidovým hodnotám, se 248 719 novými automobily jsou nejvyšší od roku 2019 (tehdy 249 915). Trh vzrostl o 7,4 %, o totožných 7,4 % se zvýšil rovněž odbyt nejúspěšnější automobilky Škoda Auto (83 890 vozů). Se značnou ztrátou následují Hyundai 20 678 vozů, Toyota 18 626, Volkswagen 16 589, Dacia 11 693, Kia 10 871, Mercedes-Benz 8364, Ford 7842 a další. Lehkých užitkových vozů se prodalo 20 278 (pokles o 6,8 %;vede Toyota 3654, přestože většinu prodaných typů kupuje od Stellantisu); nákladních 9162 (vede Mercedes-Benz 2052; Tatra osmá s 238 vozy); autobusů 822 (Iveco 283) a motocyklů 27 750 (Honda 5980 před CF Moto 3224).
Britský kreslíř se narodil v Harrowu (Middlesex), válku prožil na předměstí Londýna, inspirován letci RAF začal kreslit letadla, nejprve do školních sešitů, později profesionálně a přidal automobily, inspirován návštěvou poválečných závodů v Goodwoodu, Silverstone a Jersey. Vystudoval Art College, MICHAEL TURNER (1934 – 2025)
na vojně byl u letectva, pak pracoval v reklamě a od 1957 coby umělec na volné noze. Otec tří dětí se proslavil krásnými ilustracemi, naše ukázka je 500 mil Indianapolis 1971 (vedou McLareny M16, vpředu Peter Revson před Markem Donohuem a Denny Hulmem). Michael zemřel 1. prosince 2025.
Zlínský podnikatel, sběratel historických automobilů a iniciátor Bugatti Grand Prix ve Zlíně zemřel 10. ledna 2026 ve věku nedožitých 71 let. Přežili ho manželka Jana a děti Martin a Barbara. V roce 2011 po smrti svého otce Aloise převzal skupinu Samohýl Motor Holding, která je významným prodejcem automobilů (zejména Škoda a Mercedes-Benz), než vedení předal synovi Martinovi (bývalý autokrosový závodník) a zaměřil se na historická vozidla. Pečoval o sbírku svého otce Aloise a dále ji rozšířil, ale také zavedl výrobu náhradních dílů a přesných replik Bugatti 35 pod značkou Nostalgic Edition 35. Mezi 300 historickými vozy a 150 motocykly Samohýlovy sbírky vyniká nejstarší Benz Parsifal 10/12 PS z roku 1902.
▲ Motor V16 byl vyroben z lehkých slitin
Sací potrubí mezi válci je pod hliníkovým krytem ►
Patří k nejpokrokovějším motorům své doby, na rozdíl od Cadillacu V16 je celohliníkové konstrukce s mokrými ocelovými vložkami válců a vyšším výkonem.
Luxusní Marmon Sixteen vynikal poměrem výkonu k hmotnosti (lepší byl jen Duesenberg), s třístupňovou převodovkou dosahoval 168 km/h (vozy před dodáním testovány na oválu v Indianapolisu). Představil se na Chicago Auto Show v listopadu 1930, výroba od dubna 1931.
Vzniklo jich asi 390 s různými karoseriemi, 111 v plném roce 1932 a jen 56 před bankrotem firmy v roce 1933 (dochovalo se 11). V říjnu 1931 zajel v Indianapolisu 5 rekordů AAA (24 h průměrnou rychlostí 122,97 km/h).
Šestnáctiválec do V/45°; 8043 cm3 (ø 79,38 x 101,6 mm)
Jednodílný blok z hliníkové slitiny
Dvouventilový rozvod OHV
Pětkrát uložený klikový hřídel
Ojnice typu fork-and-blade
Stupeň komprese 6,0:1
Dvojitý spádový karburátor Stromberg
Výkon 147 kW (200 k)/3600 min-1
Točivý moment 552 N.m/1600 min-1
Koncern American Motors (spojení Hudson a Nash) vyráběl vlastní motory I6 a V8, které poháněly různé vozy AMC (např. Rambler American, Rebel, Ambassador a další).
Základní byl šestiválec 232 CI (3802 cm3), uvedený v roce 1964, následovala verze 199 CI (3260 cm3) s kratším zdvihem 76,2 mm (pouze 1966 – 1970). Litinový blok a hlava válců. Modely Rebel 1967 s motorem 232 CI měly jednoduchý (single barrel) nebo dvojitý karburátor (double barrel) a třístupňovou převodovku s řazením na volantu (na přání třístupňovou samočinnou). Pro Evropu se montovaly v Bruselu coby Rambler Renault. Oblíbený motor 232 CI přežil do roku 1979 coby první moderní šestiválec AMC.
Kapalinou chlazený
řadový šestiválec OHV 2V
Objem válců 3802 cm3
(ø 95,25 x 88,90 mm)
Kompresní poměr 8,5:1
Výkon 107 kW (145 k) SAE/4300 min‑1 (single barrel)
Výkon 114 kW (155 k) SAE/4400 min‑1 (double barrel)
Točivý moment
292 (301) N.m SAE/1600 min‑1
(údaje platí pro Rambler Rebel model 1967)
