TÉMA

Fenomén 1. máje ve Zlíně

Text: Tomáš Ježek

Fenomén Svátku práce, tedy prvomájových oslav, se zdá být již minulostí. Dnes si nová generace mileniálů nedokáže ani vybavit toto téma ze školních osnov v učebnicích dějepisu. Generace Z už neví o prvním máji vůbec nic. Je to dobře, nebo špatně? Asi obojí. My, generace Husákových dětí, máme prvomájové oslavy spojené s neskutečně pompézní demonstrací krásného a spokojeného života v socialistické zemi, který nám zajistila „moudrá a prozíravá“ komunistická strana. Radost musela být celonárodní a povinná. Každý člověk musel jít do tzv. prvomájového průvodu, žáci, studenti, dělníci i vědci, sportovci i vojáci. Nikdo nebyl ušetřen. Nosívaly se transparenty s budovatelskými hesly, veliké portréty nadnárodních buditelů Karla Marxe, Bedřicha Engelse, V. I. Lenina, Klementa Gottwalda i tehdejších generálních tajemníků ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa, pozn. red.). Prapory musely být vždy dva, jeden československý a druhý sovětský. Do oken v ulicích, kudy procházel průvod, museli nájemníci vylepit malé papírové vlaječky. Na vše dohlíželi domovní důvěrníci a vše bylo kontrolováno. Kdo nepověsil vlaječku, mohl být úřady popotahován za své nepřátelské postoje k vlasti. Lidé si pracně sháněli neschopenky, aby nemuseli projít špalírem potupy před tribunou s vládními představiteli. Komu se podařilo ujet na chalupu, ten vyhrál a v práci byl mnohdy obdivován jako hrdina. Naše vzpomínky na prvomájové oslavy jsou směsicí tragičnosti, studu a veselých příhod odehrávajících se na vlnách alkoholu. I já jsem jako student musel několik let tento ponižující pochod absolvovat. Vzdorovat a být pak ve škole popotahován, nebo dokonce v krajním případě muset poslouchat vyhrožování o nepřipuštění k maturitě prostě nestálo za to. To, že na konci průvodu byla vždy lidová merenda s pivem a párky, je samozřejmostí a netřeba to připomínat…

Ve skutečnosti je 1. máj svátek dělnický, a tudíž poctivý. Má více než stopadesátiletou tradici. Ale jak už to v diktaturách bývá, vše z tradice si přisvojí a dají tomu svůj vlastní rozměr. V komunistických zemích byl svátek 1. máje nejmasovějším svátkem v roce z prostého důvodu – komunistická nomenklatura si vždy přivlastňovala dělníky jako nositele svých ideí.

Svátek dělníků

Obecně je vznik tohoto svátku přisuzován dělníkům a jejich odborovým organizacím v americkém Chicagu, kde se 1. května 1886 vydalo demonstrovat více než 25 000 dělníků. V následujících dnech počet dělníků rostl a celá akce skončila pumovým útokem a smrtí několika lidí. Dodnes panují nejasnosti, kdo za útokem stál, ale popraveno bylo, v tak trochu zinscenovaném procesu, několik údajných atentátníků. O tom, že dělnické požadavky (např. osmihodinová pracovní doba, lepší pracovní podmínky atd.) byly pochopitelné a jejich právo na demonstraci ospravedlnitelné, dnes není žádných pochyb.

Ve skutečnosti ale první demonstrace tohoto typu začaly již o třicet let dříve v Austrálii. Tam byly spojené s požadavkem, že musí být jeden den v roce, kdy se nebude pracovat, ale odpočívat. V Americe tuto australskou snahu uchopili radikálněji a stanovili den, kdy se bude nikoli Chicago, 1886 pracovat, ale stávkovat, na 1. května.

Za několik let se tento protestní den rošířil po celém světě. V Evropě byl nakonec v roce 1889 ustanoven v Paříži 1. květen jako Svátek práce, tedy pracovního volna.

Československo

V našich krajích se v té době směli lidé shromažďovat pouze se souhlasem městského policejního ředitelství. Již v roce 1890 bylo toto povolení ke shromáždění pražských dělníků na 1. května prefekturou vydáno. I přes stížnosti samotného císaře Františka Josefa I., který se shromáždění obával i z důvodu, že tím sníží autoritu státu, se svátek slavil po celé monarchii s mnohatisícovou účastí. Mnoho prozíravých továrníků a podnikatelů podpořilo tento svátek tím, že dali dělníkům volno a vyhnuli se tak kontroverzím a nepokojům ve svých továrnách. Krátce poté si svátek již přisvojily socialistické politické strany a jeho masovost rostla.

Samozřejmě se svátek v toku dějin měnil a jeho demostrace zohledňovaly současné nálady ve společnosti. Tak například v době Velké války se nedemonstrovalo za zlepšení situace dělníků, ale demonstrace měly pacifistické, protiválečné zabarvení.

V roce 1918, po vítězné revoluci v Rusku, kdy v Evropě všem dělníkům a jejich odborářům, jak se říká, narostla křídla, začaly mít demonstrace opravdu masový charakter.

Baťovy májové oslavy

Zlín, 30. léta

Již v prvním poválečném roce předložili dělníci v Baťových závodech několik požadavků, mezi kterými byl i volný den na Svátek práce 1. května. Je úsměvné, že všechny požadavky (zvýšení mzdy, zkrácení pracovní doby atd.) byly zamítnuté, pouze oslavy 1. máje se povolily. Od té doby také vzalo vedení Baťových závodů organizaci svátku pevně do svých rukou. O pár let později se stal hlavním organizátorem svátku samotný Tomáš Baťa. Jeho prozíravé myšlení vedlo k tomu, že z tohoto dne vytvořil jednu z nejmasovějších akcí našeho kraje. Dělníci mu samozřejmě tleskali a svátky se staly opravdovou oslavou dělnického stavu. Tehdy se zrodil paradox – místo toho, aby dělníci demonstrovali za svá

Ve VZPOMÍNÁNÍ budeme tentokrát vzpomínat na MÁJOVÉ OSLAVY BAŤOVA ZLÍNA

Hostem pořadu bude Mgr. Michal Heinrich z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně Premiéra pořadu ve středu 28. 4. v 18.30 hod.

práva (boj, který dodnes neskončil), jim jejich továrník zorganizoval svátek jako poděkování za jejich práci a uspořádal pro ně několikadenní zábavu, kterou oni radostně přijímali.

Popularita tohoto svátku postupem času rostla a na 1. května se slavilo ve Zlíně prakticky všude, i v továrnách samotných. Výrobní haly byly přestavěné na jídelny a celý Zlín byl vyzdoben baťovskými motivačními hesly.

Svátek to byl pompézní a nákladný. Konaly se sportovní zápasy, koncerty a divadelní představení, nechyběl ani kolotoč a lidová zábava. Nad městem létala letadla, ze kterých se rozhazovaly letáky a pozvánky. Samozřejmým základem oslav byl mohutný průvod s mnoha desítkami monstrózních alegorických vozů, které byly velice důmyslně a bohatě vyzdobeny. Průvod končil na obrovském prostranství před tribunou, kde k dělníkům prohovořil Tomáš Baťa a mnozí další činitelé. A světe div se, slavení bylo také povinné a dělníci kverulanti, kteří by snad toto obecné nadšení nesdíleli, měli později v práci co vysvětlovat. Dílenští mistři si dokonce museli vést evidenci o tom, který z dělníků se oslav zúčastnil a který ne. Největším prohřeškem bylo, když šli dělníci na konkureční oslavy, které ve skromné podobě organizovali místní komunisté. Ale nebyl by to Baťa, kdyby nevymyslel každý rok něco nového a velmi působivého. Originální byla například jeho cyklistická štafeta, která na prvního máje dovezla ze Zlína až do Prahy boty samotnému panu prezidentovi. Účastníci měli tenkrát také jako atrakci k dispozici dvě letadla, ze kterých se mohli podívat na své město z výšky.

V prvomájových oslavách pokračoval i Jan Antonín Baťa, který účast přivedl na hranici nemožného. V roce 1934 se oslav zúčastnilo neuvěřitelných 130 000 lidí, které nechal Baťa svézt speciálními vlaky z celé republiky.

Jan Antonín začal v rámci májových oslav organizovat také výstavy, při kterých mohli návštěvníci vidět nejen celý výrobní proces, ale také nejmodernější designové novinky. Tak vznikl dodnes trvající Zlínský salon, tedy výstava současného umění pořádaná ve Zlíně dodnes.

Po znárodnění Baťových závodů tyto oslavily skončily. Už je neřídili noví správcové zabaveného Baťova impéria, ale jen krajští straničtí funkcionáři a lze se domnívat, že boty cyklistickou štafetou generálnímu tajemníkovi strany již nikdo do Prahy nepřivezl.

Jako vzpomínku na zašlou slávu se pokusila v devadesátých letech tuto tradici obnovit Nadace Tomáše Bati, ale samozřejmě v nesrovnatelně skromější podobě spíše jako vzpomínku na časy zašlé slávy.

Zlín, 30. léta