4 minute read
psali gymnazisti
Dnes se vydáme do světa, kde na rozdíl od ve Strážnici kdysi dávno studujícího Učitele národů neznamená výraz „komenský“ Jana Amose, ale chytrého hráče, kolík je prudký útočný úder, tečka není interpunkčním znaménkem, ale posledním míčem setu, zasažení hráče míčem do hlavy či míčem dotýkajícím se horního okraje sítě při přeletu na stranu soupeře, a kde je čudla nepovedeným úderem. Pod vysokou sítí se nastřeluje figura, naběrák je také bagrem, vládnou tam bijci, bombarďáci, bombaři a bouchači, poletují nejen naentlované balóny, ale smečí se rozbíjejí parkety a úder za hranice hřiště neboli aut se nazývá též homerunem, rourou, žebřinami, drakem, érem, plakátem, plynojemem či plynovodem, potrubím, ropovodem, šponou a trubkou. Text: Vladimír Salčák Foto: archiv Zdeňka Peťury
Advertisement
Podle sportovních slovníků je volejbal týmová míčová hra. Název pochází z anglického „to volley the ball“, což v překladu znamená „odrážet míč“, domácí termín je tedy odbíjená. Hra je podle pravidel charakterizovaná soupeřivou činností dvou družstev, která se snaží prokázat svou převahu tím, že lépe ovládají společný předmět – míč. V poválečných letech se volejbal ve Strážnici ještě příliš aktivně neprovozoval. Jedním z mála, kdo se mu však plně věnoval, byl pozdější spoluautor publikace Odbíjená ve Strážnici do roku 1977 Sáva Joch. „Nejen tím, že na gymnáziu hrál za školní družstvo, ale i nás – své kamarády a spolužáky, postupně po volných odpoledních a nedělích převáděl na sokoláku na volejbal. Nastudoval tehdejší metodické a tréninkové metody, a naše hraní už dostávalo jakýsi řád,“ píše v doslovu odbíjenkářské brožurky, kterou v roce 2010 vytiskli Sukupovi, její spoluautor, Miroslav Tomeček. Jedna z jeho vzpomínek se váže k létu 1952, kdy jeli spolu se Sávou na kole v protisměru ve strážnické Panské ulici, která byla tenkrát jednosměrná. „Číhající příslušník Sboru národní bezpečnosti nás hned polapil, na své kořisti si patřičně spravil náladu a odeslal nás na nedělní dopolední školení o dopravních předpisech do Veselí nad Moravou. Pro nás študáky to bylo lepší než pokuta. Odseděli jsme si povinnou hodinku a jeli se podívat na veselskou sokolovnu, jestli se tam něco děje. Právě se chystal volejbalový zápas mezi Veselím a Vnorovami. Byli to většinou známí študáci ze strážnického gymplu. Vnorovjanů nebylo zrovna nejvíc, kteří by to navíc pořádně uměli, takže nás přizvali, abychom si s nimi zahráli. Ještě cestou domů jsme se rozhodli, že musíme prosadit založení oddílu. Nejen proto, že jsme se cítili, že na takové soupeře hravě máme, ale hlavně abychom mohli hrát v nějaké soutěži,“ pokračuje v publikaci Miroslav Tomeček. Dějiny strážnického volejbalu psali především studenti. „Upozornil nás na to pan Zdeněk Peťura, který na gymnáziu – tehdy oficiálně nazývaném střední všeobecně vzdělávací škola – studoval v letech 1965-68,“ radoval se před pěti lety ze získání dalšího spolupracovníka na cestě k sestavení sportovní kroniky strážnického gymnázia publicista Jiří Nováček. Ten tehdy s dalšími novináři, kteří v minulosti na strážnickém gymnáziu studovali, pátral v soukromých archivech i tisku po prachem zavátých sportovních stopách abiturientů školy. „Ve strážnické volejbalové publikaci jsem našel i fotografie doktora Zdeňka Hlobila z Veselí nad Moravou, který hrál odbíjenou za Strážnici několik let,“ doplnil Nováček. Myšlenka nadchla i další bývalé spolužáky i některé profesory. Spolupráci tenkrát přislíbil už zmiňovaný Zdeněk Peťura. „V roce 1973 jsem se přihlásil do kurzu pro rozhodčí, aby oddíl mohl hrát krajský přebor. To byla povinnost, mít své rozhodčí. A pískám dodnes. Od roku 1986 i ligové soutěže, na dosažení toho úplně nejváženějšího soudcovského taláru mi při mém zaměstnání na dráze nezbýval čas. Rozhodoval jsem ale juniorské a žákovské turnaje o tituly mistrů republiky, v této sezoně jsem nedávno pískal na mistrovství České republiky starších žaček. Považuji si i toho, že jsem na přelomu milénia seděl na empajru při přípravných zápasech českých juniorek, které pak vybojovaly titul mistryň Evropy,“ provedl svou odbíjenkářskou minulostí bývalý student Peťura. Stejně jako on se svými spolužáky rád přezdíval gymnaziální profesory různými přezdívkami, dostává se mu při volejbalu také různých slangových jmen. Pro sudího jsou běžné výrazy jako máslo, mrkev, také řezník, fakir, foukač, holič, hugo, hvízdálek, kohinor, pískač, pískálek, pískátko, někdy i podrazka, podtrhovač nebo ořezávátko. Ale ani sám autor následující příhody dodnes netuší, jakou přezdívku si kdysi vysloužil. „Když se po fotbalovém vzoru přišily pod vysokou síť žluté a červené karty, musel jsem jednoho žluťáska udělit velké osobnosti strážnického volejbalu – Sávovi Jochovi. Rozhodně to nebyl nemluvný hráč, a tak když už nic nepomáhalo, byl jsem vlastně nucený sáhnout pro karbanické napomenutí do kapsy. I když se za karetní ohodnocení v odbíjené pokuty na rozdíl od fotbalu neplatily, znamenalo to moje rozhodnutí přece jen distanc. Můj. Sáva se mnou půl roku nemluvil, dotklo se ho, že se čtyřiadvacetiletý „usmrkanec“ odvážil ocenit jeho řečnické umění na hřišti tak potupným způsobem – žlutou kartou,“ usmíval se při vzpomínce Zdeněk Peťura, a hned dodává, že volejbal a vlastně jakýkoli sport není jen o brankách, bodech a vteřinách. Je také o mládí, radosti z pohybu a v našem případě i o studentských letech. Ve Strážnici zvláště. I proto by se autoři avizované sportovní kroniky strážnického gymnázia měli ke své původní myšlence utlumené událostmi posledních let vrátit.
Volejbalový tým strážnického gymnázia vedl ve školním roce 1966/67 bývalý dorostenecký československý rekordman v hodu diskem legendární profesor Antonín Pšurný.
