ROZHOVOR ) S TOMÁŠEM ŠULAJEM – s

Potřebuji se znovu nadechnout!

ROZHOVOR S HERCEM TOMÁŠEM ŠULAJEM

Ve Slováckém divadle působíte už od roku 1999. Tak moc vám přirostlo k srdci? Je to u herců obvyklé, nebo jste spíš výjimka?

Řekl bych, že to je spíš výjimka. U herectví je takové nepsané pravidlo, že po sedmi letech by se angažmá mělo vyměnit. Hlavně proto, aby člověk nesklouzl do zajetých kolejí. Ale tady v Hradišti se divadlo pořád vyvíjelo a proměňovalo. V 90. letech sem přišlo mnoho mladých herců a divadlo rostlo, proto jsem neměl chuť nikam odcházet, i když nabídky byly. To se dnes změnilo.

Rozhodl jste se působiště změnit a jdete do Národního divadla Brno.

Slováckému divadlu tedy dáváte sbohem?

S brněnským Mahenovým divadlem spolupracuji už sedm let, dříve jsem tam byl zaměstnaný na poloviční úvazek, potom jsem působil jako host. Teď jsem dostal nabídku na stálé angažmá, kterou jsem přijal. Už asi rok cítím, že se potřebuji po umělecké stránce znovu nadechnout. Ze Slováckého divadla ale úplně neodcházím. Na Slovácku žiji a stěhovat se zatím nechystám. V Uherském Hradišti se mi moc líbí a nechci ho trvale opustit. Takže si teď na nějaký čas odskočím do činohry Mahenova divadla. Ve Slováckém divadle ale budu hrát dál ve všech inscenacích, které jsou v programu, a každou sezónu budu hrát určitě alespoň v jedné nové hře.

Určitě to nebude jednoduché hrát na dvou scénách?

na dobu, kdy jsem byl nejodpočinutější, protože jsem se na cestách vlakem do Brna a zpátky vždycky dospal! (smích) Tak uvidíme, jak to budu v budoucnu zvládat.

Dokážete si představit svůj život bez Slováckého divadla?

Dřív jsem to opravdu nedokázal. Dával jsem divadlu úplně všechno. Nabídky jít jinam jsem měl, ale vždycky jsem si říkal, že to prostě nemůžu udělat. Že máme rozdělanou práci a nemůžu v tom své kolegy nechat. S postupem času si ale říkám, že by se člověk měl dívat víc sám na sebe a být trochu zdravě sobecký. Když se naskytne nová výzva, člověk by se neměl pořád ohlížet jenom na druhé, jak jsem to dřív dělával.

Necítíte lítost?

Musím přiznat, že mě to trochu bolí, protože Slovácké divadlo je moje srdeční záležitost. Teď, když jsme znovu začali hrát, si člověk zase uvědomí, že taková divácká odezva, jako je v našem divadle, je skutečně ojedinělá a nikde jinde jsem to nezažil. To je ten stín pochybnosti...

Je ta divácká široká základna

Slováckého divadla, která hraničí až s fanouškovstvím, opravdu tak ojedinělá?

Opravdu je! Ta základna předplatitelů je nezvykle veliká, to v jiných divadlech vůbec není. Výhodou je, že můžeme nasazovat i tzv. experimentální hry, na které by diváci normálně nešli nebo které vůbec neznají.

Řekl byste, že tu jedinečnou atmosféru tvoří spíš diváci, nebo samotní herci?

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Obojí. To se snoubí dohromady. Když jsme třeba v souboru už při zkouškách Text: Tomáš Ježek, tušili, že některá hra nebude úplně dobrá Foto: Kateřina Nosková (i to se stává), tak jsme se na to nikdy nevykašlali. Vždycky jsme do toho dali sto procent. A to diváci dokážou ocenit.

Zajímavostí je, že jste původně do Slováckého divadla vůbec jít nechtěl. Jak se vaše 22leté angažmá rodilo?

Ve škole jsme tenkrát byli docela silný ročník a všichni jsme si mysleli, že nemůžeme skončit jinde než v Praze. (smích) Já jsem tenkrát dostal nabídku na angažmá v Plzni v Tylově divadle, o kterém se tehdy říkalo, že je to taková přestupní stanice do Prahy. Kromě toho jsem dostal ještě dalších sedm nabídek, mezi kterými bylo i Uherské Hradiště. Všechny jsem ale velkoryse odmítl a čekal na potvrzení z Plzně, kde se to pořád natahovalo a komplikovalo a nakonec z toho nic nebylo. Takže jsem pak obvolával všechna divadla, která už si za mě mezitím našla náhradu. Místo bylo jen v Uherském Hradišti, kam jsem původně nechtěl jít za žádnou cenu. Tehdejší ředitel Igor Stránský mě ale okamžitě vzal a nakonec jsem byl moc rád, protože společně se mnou přišlo víc mladých a nadšených lidí a chemie okamžitě zapracovala.

Věděl jste od malička, že chcete být hercem?

Nevím, jestli přímo hercem, ale od malička mě bavilo se před někým předvádět. Dodnes mám jako koníček moderní magii, od malička jsem vymýšlel kouzla, triky, vždycky mě fascinoval cirkus. Takže když jsme pak ve škole psali, čím bychom

chtěli být, já jsem psal artista, kouzelník, zpěvák nebo cirkusák. A pak ve čtrnácti letech na posledním letním táboře jsem měl takovou tu prázdninovou lásku, která poprvé vyslovila tu myšlenku, jestli bych nechtěl studovat konzervatoř. Já jsem tehdy vůbec netušil, že se dá herectví studovat! (smích) Nahlodalo mě to a maturitu jsem už dělal jen s myšlenkou, že chci jít studovat JAMU. A dostal jsem se hned napoprvé.

V říjnu bude mít premiéru muzikál

Jesus Christ Superstar, kde hrajete/

zpíváte Jidáše. Jak náročná byla pro vás příprava na tuto roli? Přece jenom je to fenomén, který každý zná.

To je pravda. Když jsme teď v létě hráli koncertní verzi, byl jsem překvapený, kolik lidí to zná a zpívá si s námi. Příprava byla opravdu náročná, protože role Jidáše je v některých pasážích možná pěvecky náročnější než role Ježíše. Musím přiznat, že když jsme začali korepetovat, některé pasáže jsem nedokázal vyzpívat. To jsem si říkal, že to asi fakt nedám. Ale potom jsem si začal hledat různé cestičky a skulinky a nakonec jsem to vyzpívat dokázal. V prvním ročníku na JAMU jsem absolvoval pěvecké hodiny s Idou Kelarovou, která nám říkala, že když něco nejde, musí to ze sebe člověk vyřvat. A ono to opravdu funguje!

Připravoval jste se na roli Jidáše i po duchovní stránce? Listoval jste v Bibli?

Snažil jsem se. K pročítání Bible jsem se nedostal, ale četl jsem knihu Kdo jsi, Jidáši?, ve které jsou různé úvahy o Jidášovi, kdo to byl, jaké byly jeho pohnutky. Jeho obraz veskrze negativní postavy je trochu mylný. Jak se připravujete na jiné role?

Když se jedná o nějakou hodně známou věc, jako je třeba Přelet nad kukaččím hnízdem (T. Šulaj hraje hlavní roli Randla McMurphyho, pozn. red.), tak samozřejmě existuje kniha, film a tak dále. Já se ale obecně nerad inspiruji předlohou. Nepodívám se radši ani na ten film, abych se nedostal do situace, že bych začal třeba jen podvědomě něco kopírovat. O postavách se hodně bavíme při zkoušení a snažíme se je uchopit komplexně. Na negativní postavě se snažíme vždy najít něco pozitivního a naopak.

Máte problém s učením textů?

Jsem člověk, který se strašně nerad učí texty. Existují různé herecké přístupy. Někdo se dokáže naučit text dopředu (což já samozřejmě dokážu taky) a umí ho už na první zkoušce, někdo na textu pracuje postupně. Pro mě je podstatné pochopit text jako celek. Je důležité vzít v úvahu všechny okolnosti, konkrétní situaci, ve které text vzniká, výraz, intonaci... a to se rodí teprve na zkouškách.

Stalo se, že vám někdy režisér vynadal za to, že nejste připravený?

Stalo, mockrát. Ze začátku jsem si to hodně bral, jednou jsem z toho dokonce i onemocněl! (smích) Ale změnit to neumím, pracuji zkrátka takhle a tak to bude i dál. Pro mě je nejdůležitější vědět, o čem postava mluví.

Mnoho herců má před každým představením trému. Jak jste na tom vy?

Já trému mívám také, ale snažím se vždycky myslet na to, že je to „jenom“ divadlo. Když to pokazím, tak se zas tolik nestane. Navíc často si toho diváci ani nevšimnou... (smích)

Slovácko je specifický region. Co vy a folklor?

Folklor obdivuji, mám k němu velký respekt a líbí se mi. Ale protože jsem v tom nevyrostl, mám ostych. Když máme u nás v Traplicích hody, chlapi z chasy se mě pořád ptají, kdy už si na sebe vezmu kroj. Já bych se v něm ale necítil. Měl bych pocit, že mám na sobě nějaký kostým a že hraji nějakou roli. Nebylo by to upřímné.

Všechny známé osobnosti regionu bývají často před volbami loveny politickými stranami. Spojil byste s některou z nich svou tvář, nebo je to tabu?

Už bych do toho nešel. V současné politice mi chybí výrazná osobnost, která by to dokázala někam dovést. Zatím ani nevím, koho budu volit.

Jaký byl váš nejsilnější, nejemotivnější kulturní zážitek?

Bylo jich asi víc. Vzpomínám si třeba na inscenaci Křídlo od Lenky Lagronové, kterou tady před lety zkoušel Radovan Lipus. Ta mě dostala tak, že jsem po představení nebyl schopen odejít. Některé věci mě prostě dojímají. Když jsme kdysi hráli představení Cikáni jdou do nebe, lidi nám tleskali vestoje. Zažil jsem to poprvé v životě, tak mě to hodně dojalo.

Máte nějaké hobby, které je úplně mimo divadlo?

To mám. Začal jsem dost sportovat. Mou vášní je posilovna, kde na sobě makám. Tam jsem se spřátelil s trenérem Mirkem Kuželou, se kterým dělám spoustu aktivit jako třeba dračí lodě. Dalším mým velkým koníčkem jsou psi. Máme dva dlouhosrsté jezevčíky, se kterými jezdíme po výstavách, a hodně se jim věnujeme. Dřív jsem si říkal, jaká je to hloupost jezdit se psy po výstavách, kde je měří, dívají se jim na zuby a tak, ale pak jsem to vyzkoušel a je to super.

Ve Slováckém divadle působíte společně s manželkou, která je dramaturgyně. Nosíte si práci domů?

Bohužel ano. Často se o práci doma bavíme. Když dělá manželka dramaturgii ve hře, kde hraju, dává připomínky nejdřív ostatním hercům a mě si nechává vždycky až na konec na doma, kde pak dostanu natvrdo kartáč! Má to svoje výhody i nevýhody. Ona ví, že se s ní nejdřív pohádám, ale potom druhý den na zkoušce ty připomínky zapracuju. A je spokojená.

Hrál jste také v několika seriálech a filmech. V čem vidíte největší rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím?

Základní rozdíl je v tom, že filmové herectví je velmi civilní. Když jsem s natáčením začínal, režisér mi vždycky říkal: „Uber, uber!“ Další rozdíl je samozřejmě v posloupnosti, protože u filmu se točí napřeskáčku. První natáčecí den se většinou točí konec filmu. To je snad nepsané pravidlo.

Jste ještě ochoten podstupovat ten nekonečný kolotoč castingů, abyste dostat v nějakém filmu roli?

To je strašně otravné. Castingy se dnes dělají na všechno, na reklamy, na každý štěk. Přemlouvají vás: „Přijeďte, jste v užším výběru!“ Jenže pak přijedete a zjistíte, že v užším výběru je dalších padesát lidí! Ztratíte celý den. Tak už na to mnohdy ani nereaguji.

Kdyby se vaše dcera rozhodla pro hereckou kariéru, rozmlouval byste jí to?

Asi ano, protože vím, jak je ta profese náročná. A když člověk není opravdu výjimečně dobrý nebo egoistický loktař, těžko se tím uživí. Velkou roli hraje taky štěstí. Člověk může být i dobrý, ale bez štěstí to nejde. Česko je malá zemička a je tu tolik konzervatoří a hereckých škol, že absolventi se nemají jak uživit. Většina z nich herectví nakonec ani nedělá.

V Rychlých šípech hrajete Rychlonožku. Máte něco společného?

Nebo jste povahově spíš Mirek

Dušín?

S Rychlonožkou máme společného určitě hodně, proto mě do té role režisér Robert Belan obsadil. Mirek Dušín bych nemohl být a ani v životě nejsem. Spíš jsem takový energický typ, šašek. Ve všech kladných postavách jsem se vždycky snažil najít něco divného, protože život není černobílý.

Člověk by si asi řekl, že herec musí být už z podstaty extrovert. Je to

Tomáš Šulaj (*1976, Přerov)

je činoherní herec, operetní a muzikálový herec a zpěvák. Od roku 1999 působí ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU. Kromě domovské scény působil i v Národním divadle v Praze a Brně. Od příští sezóny bude ve stálém angažmá v Mahenově divadle v Brně. Byl několikrát nominován na Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého divadla. Cenu Thálie obdržel v roce 2005 v oboru opereta a muzikál za roli Jerryho v muzikálu Donaha! V letošním roce byl také nominován za roli Billyho Flynna v muzikálu Chicago. Je mnohonásobným držitelem cen Největší z pierotů a Slovácký Oskar. Hrál ve filmech Klíček a Tichý společník a v seriálech Četnické humoresky, Znamení koně a Helena.

ve vašem případě pravda? Jste společenský typ?

Já tu svou extrovertní stránku vybíjím v divadle a v životě zas až takový extrovert nejsem. Mám pocit, že ve společnosti jsem strašně nudný člověk. Na jevišti se tak trochu schovávám za postavy, nejsem tam úplně za sebe. Proto si pak v kůži té postavy dovolím úplně všechno. Ale kdybych tam měl být za sebe, tak si to nedovolím ani zdaleka!

Ve hře Dva úplně nazí muži jste na

jevišti společně s Pavlem Šupinou opravdu dost dlouho nazí. Styděl jste se, nebo jste s tím neměl problém?

Asi jsem s tím problém neměl. Bylo to dané i tím, že jsme předtím dělali muzikál Donaha!, kde jsme se taky svlékali. Tam si vzpomínám, že to tak jednoduché nebylo. Zkoušeli jsme sami v prázdném divadle a při striptýzu jsme po sobě tak ostýchavě pokukovali. Ale jak jsme to zkoušeli pořád dokola, už jsme potom před sebou chodili nazí, zvykli jsme si. Takže teď v té nové inscenaci už to bylo v pohodě. Samozřejmě, že nastávají situace, že třeba zakopnete o prostěradlo a najednou stojíte na pódiu úplně nahý! (smích) Ale už se ani moc nestydím...

Jak byste reagoval, kdybyste se v reálném životě jednoho dne probudil nahý vedle nahého muže?

Často jsme si tuhle otázku s kolegou Pavlem kladli! (smích) Myslím, že k takové situaci by za normálních okolností opravdu nedošlo.

Jaký pro vás byl ten uplynulý přibližně rok a půl, kdy bylo divadlo prakticky nepřetržitě zavřené?

Hodně špatný. Nejvíc mě zasáhl ten první lockdown, který byl nečekaný, prakticky ze dne na den. To nám jen napsali: „Zítra nechoďte do práce, divadlo je zavřené.“ Měl jsem tenkrát rozdělaných tolik věcí, hry, zpívání s orchestrem. Těžce jsem to nesl. Vzal jsem vždycky odpoledne psy, vyrazil do lesa a vracel se až večer. Rozcházel jsem to v přírodě. Potom si na to člověk paradoxně zvykl tak, že návrat byl velice krušný. Najednou jsem měl spánkový deficit, bylo těžké dostat se zpátky do zajetých kolejí.

Chodíte vy sám do divadla, nebo kovářova kobyla chodí bosa?

Už velmi málo. Nemám jednoduše čas. Chodím jen na premiéry svých kolegů nebo když mě někdo na něco pozve.

Na čem jste byl naposledy v kině?

Do kina chodím taky velmi málo. Naposledy jsem byl na filmu Tichý společník, protože jsem v něm hrál. (smích) Ani televizi moc nesleduji, občas se podíváme na nějaký náhodně vybraný film na Netflixu. Nechci se tím už doma zahlcovat, protože vlastního hraní mám dost. Doma mám rád klid.

Viki nabídne klasiku trochu jinak

KYJOV - Padla poslední klapka a zbrusu nový pořad televize TVS Viki vaří Moravou teď míří do střižny. Jedenáctidílná série o vaření bude plná zábavy, legrace, krásných záběrů ze Slovácka, ale především receptů na moravskou klasiku i její odlehčenou verzi. Pořadem diváky provede kyjovská rodačka a finalistka TOP10 v oblíbené kuchařské soutěži MasterChef Viktorie Hrazdílková.

Režie se opět ujal Jaromír Šallé. Toho diváci televize TVS znají už z předcházejících úspěšných pořadů – Špetka Slovácka a Špetka Valašska. „Viki, to je úplně jiný typ pořadu, zase jiný koncept. Je hodně mladý, svěží, protože Viki je holka, která je plná energie a má spoustu nápadů. Měl jsem při tvorbě volné ruce, nebyl jsem ničím vázaný a kdyby Viki řekla, podívej, natočíme ještě něco, tak do toho určitě půjdu,“ pochválil si spolupráci s mladou kuchařkou režisér. Jedenáctidílný kulinářský pořad se natáčel čtvrt roku na několika místech jižní Moravy. Štáb si tak projel Kyjov i jeho okolí, Zlín nebo Bystřici pod Hostýnem. V několika dílech se objeví také kolega Viktorie Hrazdílkové z MasterChefa Pepa Nemrava. Na tom, který natáčecí den si užili nejvíc, se jednomyslně shodli. „Pro mě byl určitě nejlepší ten se žebry. Oba máme s Viki rádi žebra, a když jsme si je udělali společně, byla fakt dobrá a bylo to super. S Viki ale nevařím jenom v tomhle projektu a pracuje se mi s ní dobře. Ona je skvělá a umí mi skvěle podávat náčiní. Tak to je za mě super,“ smál se Pepa Nemrava. Oba kuchaři do nového pořadu vnesli osobitý kulinářský přístup. Zatímco Pepa Nemrava fandí spíš poctivější kuchyni, Viki Hrazdílková dává přednost odlehčenějším receptům, při kterých využívá kvalitní ingredience. Také proto se stal hlavním partnerem pořadu podnik z kyjovské části Boršov, Bujónka. „Jejich výrobky jsem znala už z dřívějška. Holky si dávají opravdu hodně záležet na tom, aby byly jejich produkty z těch nejlepších surovin, a dělají to s láskou, což jde z Bujónky cítit. Navíc si myslím, že jsme si sedli i lidsky,“ podělila se o zkušenosti s výrobky z Kyjova Viktorie Hrazdílková. Právě s Bujónkou se dnes už sehraná dvojice spojila i při přípravě nové kuchařky, která se dostane brzy do prodeje. „S holkama pořád něco vymýšlíme. Když si sedneme a přidá se k nám i Pepa, vždycky máme spoustu nápadů. No a jeden večer jsme tak seděli a dávali jsme si chleba se sádlem a vínečko, a tak nás napadlo, že bychom udělali nějakou kuchařku, právě ve spojení s Bujónkama. A myslím, že jsme vytvořili skvělou věc. Jsou tam jak moje recepty, tak Pepovy. Pepa tam má takové ty poctivější, já mám ty odlehčenější, aby to bylo vyvážené. Zdravý životní styl má být právě taky o vyváženosti,“ odkryla obsah novinky Viki. Spokojený s výsledkem je také ředitel televize TVS Jan Dudek, který zároveň pozval i diváky. „Všech jedenáct dílů odvysíláme formou týdeníku od poloviny října. To znamená, že diváci se mohou každý týden těšit na Viki a nový recept,“ láká na nový pořad ředitel televize TVS Jan Dudek.

ZAPOMEŇTE NA CHEMII A GLUTAMÁTY

Po nelehkých začátcích, které firmě komplikovala zejména nevalná pověst bujónů plných glutamátů a chemie, se Bujónka nakonec dostala na pulty zdravých výživ, farmářských a bezobalových obchodů. Rok po startu začala spolupracovat také s velkoobchody. V současné době ji můžete najít i ve Sklizenu nebo na Rohlíku.

LOKÁLNÍ INGREDIENCE A ŠETRNÉ ZPRACOVÁNÍ

Čistě manuální výroba díky zvýšené poptávce přirozeně přešla do částečné automatizace. Původ ingrediencí je ale i nadále stejný, ve většině lokální. Maso pochází z rodinných a bio farem. Ekologicky zaměřené rodiny navíc ocení také znovupoužitelný skleněný obal.

BUJÓNKA: Bujón s čistým svědomím

BUJÓNKA VAŘÍ MORAVU

I po čtyřech letech zakladatelky stále pokračují v původní vizi, kterou neustále zpestřují novými nápady. Letos se tak Bujónka stala generálním partnerem připravovaného seriálu s Viki Hrazdílkovou Viki vaří Moravu. Pořad plný inspirace a výborného jídla můžete na naší televizi sledovat už na podzim tohoto roku.

Tři sestry a jeden recept po babičce, to je vše, co před čtyřmi lety stálo u zrodu Bujónky, skvělého pomocníka do každé kuchyně. Původní recepturu spočívající v nahrubo nastrouhané kořenové zelenině, kterou jejich babička na zimu nakládala do soli a zavařovala, vylepšily Kateřina Gazdačko, Lenka Vlasáková a Anna Pojezná přidáním dalších druhů zeleniny, koření i bylinek. Po dalším zpracování dostaly zdravou a zcela čistou pastu, která se stala hitem nejedné domácí i profesionální kuchyně.

CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO

Spoluprací při vzniku nového pořadu TVS to ale nekončí. Kde všude je možné Bujónku použít a jak rychlé, snadné a zábavné vaření může být, uvidíte i v nové kuchařce. Ta byla opět vytvořena společně s Viki a tentokrát i s Pepou z MasterChefa, se kterými firma dlouhodobě tvoří jeden tým. Kuchařka je plná tradičních a lehkých jídel z běžně dostupných surovin. Křest kuchařky se uskuteční v Brně v pátek 15. října za účasti obou kuchařů.