O NÁS PRO VÁS ) S NIKOLOU HAUERLANDOVOU – s

O nás pro vás V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to zapřisáhlá fanynka Harryha Pottera, Niki Hauerlandová, )

redaktorka, moderátorka a víla, na jejímž těle tetování dominuje nad bílými místy.

Které zvířátko máš nejradši? Nemy-

slím na talíři… (Jirka)

Mám ráda téměř všechna zvířátka. Ale je pravda, že červy opravdu ne! Mezi favority řadím obecně sudokopytníky. Zbožňuji jednorožce, lamičky a dikdiky. (Nejsem sprostá, jedná se o malinkou antilopu!)

Čím jsi chtěla být v dětství? (Soňa)

Doktorkou Quinnovou (Saliho k tomu, samozřejmě!), módní návrhářkou a herečkou.

Máš nějaký nesplněný nebo nespl-

nitelný sen? (Jirka)

Jednou bych se chtěla podívat do vesmíru. (Což je vlastně trochu protimluv, protože v něm jsme.) Nicméně dívat se na planetu třeba z ISS je můj sen, a to doslova. Nejednou se mi o tom i zdálo...

Vím, žes fanynka tetování. Pokusila by ses odhadnout, kolik různých

tetování už na sobě máš? (Tomáš)

Tome! Že jsi to ty, tak jsem si je i poprvé spočítala. Pokud se nepletu, tak jich je 28. Samotnou mě to překvapilo – tolik volného místa!

Niki, jak se ti jako amatérské divadelnici žije ve stínu slavného otce

– hudebníka? (František)

Tak ale teď jsem se urazila! Herečka jsem profesionální. (Alespoň mám na to titul!) Před TVS jsem pracovala v Divadle scéna, kam si ještě doteď občas odskočím na nějakou tu roli. A taťka je vlastně můj obrovský vzor a potřebu předvádět se mám nejspíš po něm...

Nedávno jsi začala tetovat. Každý umělec postupem času volí větší a větší plátna. Kam to chceš dotáhnout ty? Troufla by sis tetovat slona?

(František)

Já zatím tetuji pouze pro radost toho, kdo je ochoten mi dobrovolně půjčit svou kůži. Obávám se, že slon by do toho asi nešel...

Moudrý klobouk tě poslal do Zmijozelu. Nebojíš se svodů temných

sil? (Katka)

Jestli někdy někdo bude opět chtít budovat armádu, jak se už o to pokoušel Pán Zla (Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit), tak to budu jedině já! (ďábelský smích)

Je něco, co by si člověk neměl nechat za žádnou cenu vytetovat?

(Katka)

To je těžká otázka. Pro každého znamená tetování něco jiného a já sama to beru jako takový „inventář“ vzpomínek a zážitků. Nelituji jediné čárky, vše mám s něčím spojeno. Ale nechat si vytetovat jméno partnera... do toho bych asi nešla.

Julie, Desdemona, Lady Macbeth…

Toužíš spíš po takových postavách?

(Laďa)

Obecně mám raději komedie, takže jsem nikdy neměla tyto herecké sny. Ale je pravda, že hrát v Městském divadle Zlín antickou tragédii o třech dějstvích (Pitínský, no...)... to byl nezapomenutelný zážitek! Byla to inscenace Oresteia a tenkrát jsem málem zapálila divadlo. (Neúmyslně! Otevřené ohně ale asi na jeviště opravdu nepatří!)

Člověk tě vidí většinou se usmívat. Máš i blbé dny? Jak s nimi bojuješ?

(Soňa)

Jasně, že jsou i chvíle, kdy je toho na mě už moc... Ale dělám, co mě baví, a to mi dává energii.

Barvíš si častěji vlasy, nebo kůži?

(Michal)

Myslím, že to vyjde nastejno. Střídám to, aby byl vesmír v rovnováze.

Měla skončit Hermiona s Harrym?

(Zuzka)

Filmová rozhodně ano!!! Ale Ginny z knihy je čupr holka. Takže to vlastně dopadlo dobře.

Kde bereš tolik energie? (Zuzka)

Kafe... Pak si dám ještě jedno kafe... No a když mi dojde energie, tak si dám KAFE! Někdo na kafe?

Niki, jsi člověk velice všestranný. Je něco, co by sis ještě chtěla zkusit?

(Barča)

Já si vlastně postupně plním všechny své sny. Ale ještě je toho pořád tolik, co bych chtěla umět nebo zkusit. Na to bych potřebovala ještě pár životů navíc. (A asi i dalších pár stran na rozepsání...)

Kdybys měla neomezené množství peněz, co bys podnikla jako první?

(Mirek)

Prvně jsem chtěla napsat něco o Iron Manovi... (Veřejně ho tajně miluji!) Ale ve skutečnosti bych mamce opravila chalupu a ségru vzala do Japonska.

Niki, když se tak na mě podíváš, jaké tetování a kam bys mi udělala,

aby to bylo pěkné? (David)

No přece logo TVS přes celý hrudník! (Tak mě napadá, že to jsem si ještě nevytetovala!)

Chtěla bys být někdy mužem?

A když ano, tak proč? (Dana)

Ano! Abych mohla čůrat ve stoje, případně jinak užívat tento mocný nástroj...

Niki, červená, nebo modrá? Nebo

úplně jiná? (Jan)

Záleží, jestli je to dotaz na pilulku z Matrixu, nebo preferovanou barvu... Jsem za: Vymanit se z Matrixu jedině v černé! Nicméně samotou mě překvapuje, že se mi v průběhu života mění nejen názory, ale dokonce také preference barev. Začalo to modrou, pak přišla zelená, pak jsem měla éru fialovo-růžové, před nedávnem všechny barvy duhy... No a třeba zrovna nedávno jsem objevila kouzlo černé...

Už se ti někdy zastavil svět? Pokud ano, jak ho znovu roztočíš? (Jan)

My si jen občas myslíme, že se svět přestal točit. Ale on si vesele dál funguje i bez nás. Někdy se zastaví z vášnivého polibku, jindy ve chvíli, kterou nedokáže náš mozek zpracovat... Ale kdo miluje život právě tak krásně komplikovaný, jaký někdy je, zase si ho roztočí!

Záhadné úmrtí Františka Míčky )

Před měsícem vzbudila rozruch reportáž naší televize TVS o záhadné smrti nejlepšího sportovce Veselí nad Moravou Františka Míčky v roce 1947. Reportáž z 18. srpna vyslovuje některá kontroverzní fakta, která na takto malém prostoru nelze nijak potvrdit. S cílem uvést věci na pravou - dlouhá desetiletí opomíjenou - míru, činí autor této reportáže nyní. Chci zapomenuté události suchem vyčerpaného léta roku 1947 znovu vyvolat na boží světlo a zjistit všechno, co Františkově smrti předcházelo, co se vlastně doopravdy stalo a co bylo potom. Text: Vladimír Salčák Foto: Národní házenkářský archiv

Po druhé světové válce se ve Veselí objevila parta skvělých sportovců. Uměli všechno - atletiku, gymnastiku, fotbal, hokej a nejvíce házenou, na kterou ve Veselí chodily i dva tisíce diváků. Jejich tým dosáhl na největší úspěch v kolektivním sportu na Slovácku v historii. Postoupil do nejvyšší soutěže. Vůdčí osobností mužstva byl František Míčka, který dokázal prostřelit brankáře i šestnáctkrát v zápase. Byl na cestě mezi sportovní hvězdy československého poválečného sportu. „Jako blesk se rozšířila zpráva, že 10. srpna 1947 zahynul tragickou smrtí při přestřelce s banderovskými bandity vynikající hráč házené, skromný a poctivý sportovec, obětavý, věčně usměvavý a nezištný kamarád František Míčka. Zákeřná kulka skončila mladý život vynikajícího sportovce v době, kdy kolektiv spoléhal v nastávajících ligových bojích na jeho rutinu, na jeho tvrdé přesně mířené střely a obávané zadovky,“ napsal v roce 1965 do brožury Třicet let české házené ve Veselí nad Moravou její autor Vladimír Salčák starší.

Proč vlastně do publikace napsal, že dvacetiletého studenta zeměpisu a tělesné výchovy zastřelili na sokolském táboře v Návojné u Brumova procházející banderovci, vysvětlil až po letech v brožuře Sokol Veselí nad Moravou – 110 let: „V úvodní kapitole o začátcích HC Veselí nad Moravou jsem vzpomněl, že prvním předsedou klubu byl velký milovník sportu a tělovýchovy katolický kněz Bohumil Navrátil. Na straně 10 se zmiňuji o smrti vynikajícího sportovce Františka Míčky, která se v té době oficiálně připisovala banderovcům. Veřejným tajemstvím však byla úplně jiná, komunistům nepohodlná, verze. Každá vznikající tiskovina musela tehdy dostat požehnání od úřadu. Dne 28. června 1965 mě přijal předseda odboru školství a kultury ONV Hodonín soudruh Telec, kterému se nelíbila zmínka o prvním předsedovi klubu páterovi Bohumilu Navrátilovi, kterou jsem měl vypustit. Snažil jsem se soudruhovi Telcovi vysvětlit, že páter Navrátil požívá u lidí velké obliby a z dějin veselské házené ho vymazat nelze. Musel jsem ale vypustit zmínku, že to byl katolický kněz. Velké výhrady měl k osobnosti Františka Míčky. Mluvil dobovými frázemi o kultu osobnosti. Tu stať o jeho existenci a smrti obhájil. Argumentoval jsem tím, že je vzorem pro mládež a pokud by čtenáři zmínku o něm v brožurce nenašli, mohli by si ledacos domýšlet. Povolení jsem dostal. Má jednací číslo čj.87/65-kult.Te-6 ze dne 28.6.1965-odbor školství a kultury ONV v Hodoníně.“

Zrezivělá kola historie se znovu roztočila na místě tragédie. Tím byl zámek Návojná. V parku za ním stál v roce 1947 tábor veselských sokolů. V sokolské tiskovině popsal Míčkovu smrt nejbližší kamarád Zdeněk Smejkal: „Táborníci se ocitli na trase banderovců. Do tábora dorazila jednotka československé armády. Jednotce velel shodou okolností Veselan kapitán Herman. Nařídil, aby se táborníci stáhli ze stanů do zámku a rozmístil hlídky. Hlídka byla na svahu u zámku, za zády volný prostor, před ní tmavý les bez výhledu.“ To přímo na místě potvrdil i důchodce Oldřich Šenkeřík, kterému bylo v době události devět: „V těchto místech se to stalo. Od devíti hodin bylo vyhlášeno stanné právo. Tady zůstaly jen hlídky a děti s vedoucími schované v zámku. Vojáci jeli někam k tunelu, tam měli vykopané dva zákopy. Odtud zazněla střelba – banderovci byli na ‚Maďarách‘, daleko od zámku. Táborníci spávali uvnitř. On se s těma vojákama znal, šel se zeptat, co se děje. Vyšel oknem, my jsme tak také chodili. Když se začalo střílet, matka nám řekla, ať si poleháme na zem, slyšeli jsme jenom sténání. Padla rána, potom jsme slyšeli krátkou dávku. Tady z toho okna tu kulku vytahovali. Matka říkala, že s ní něco dělali kombinačkama a s tím pláštěm. Pak to ukazovali a říkali: „Vidíte, to není naša kulka!“ Ti vojáci byli poplašení, měli strach, nechtěli ho střelit. Jaké měl velitel zkušenosti, když si tady postavil pod ten kaštan kulomet? Střelec neviděl dál než dvacet kroků. Granátem by ho nepřítel zneškodnil.“

Vzpomínky doplnil v reportáži pan Zdeněk Hlobil: „Bylo nutno opustit stanový tábor, všichni šli do zámečku. Jedna dívka něco zapomněla ve stanu. Franta Míčků jí pro to kolem desáté jedenácté večer šel do stanového tábora.“

Fakt, že František Míčka nezahynul při přestřelce s banderovci, potvrdil v dopise bývalý kronikář Josef Švach z Brumova-Bylnice: „O tom, že zastřelil Františka Míčku voják ČSR, se hovořilo (v Návojné) veřejně… byli to vojáci, kteří vykonávali dvouletou prezenční službu (ročník 1924) a měli odslouženo 11 měsíců… František Míčka vyběhl proti hlídkujícímu vojákovi. Stalo se to za tmavé noci… Mluvil jsem tehdy s jeho rodiči, kteří nosili na toto místo každý rok kytičku. Vojáka neobviňovali.“

U hřiště, kde se František Míčka proslavil, je na zdi sokolovny pamětní deska. Na ní je Františkovo jméno a dvě data: 27. 3. 1927 a 10. 8. 1947.

Mozaika Střípky ze života v našem kraji ) VESELÍ NAD MORAVOU

In-line dráha přivítala světovou špičku

Bouřlivý křik a povzbuzování bylo po celý první zářijový víkend slyšet od areálu in-line dráhy ve Veselí nad Moravou, kde se uskutečnil již třináctý ročník Veselských in-line závodů. Kromě známých tváří z místního klubu mohli diváci ocenit i výkony zahraničních sportovců. „Máme tady týmy ze Slovenska, z Rakouska a z Maďarska. Jsme moc rádi, že zahraniční závodníci sem znovu mohou jezdit,“ řekla ředitelka závodu Petra Korvasová. Mezi desítkami závodníků tak byla k vidění nejenom česká, ale i světová špička tohoto sportu. Na in-line dráze se totiž vystřídali nejenom medailisté, ale i úřadující mistr Evropy z nedávného Mistrovství Evropy, které se konalo v Portugalsku. Klasické rychlostní kategorie doplnili pořadatelé v sobotním dopoledni i o fitness kategorii a rodinné štafety. „Ve speedových kategoriích je 130 závodníků a fitness závodů a rodinných štafet se zúčastnilo dalších 50 zájemců, takže účast je moc pěkná,“ dodala Korvasová.

KUNOVICE

V leteckém muzeu natáčel Jiří Mádl s Judit Bárdos

Jiří Mádl a Judit Bárdos ztvárňují hlavní role v krátkém absolventském filmu Ostrov svobody režiséra a scénáristy Petra Januschky ze zlínské Univerzity Tomáše Bati. Snímek se začal natáčet na konci srpna v Leteckém muzeu v Kunovicích na palubě letounu Tupolev 154M, který je znám jako „naganský expres“. Mádl a Bárdos představují ve filmu dva mladé lidi před třicítkou, Jindřicha a Evu, kteří se v roce 1983 potkávají na zájezdovém letu Československých aerolinií z Prahy do Havany. Oba vzpomínají na pionýrský tábor, kde se ve třinácti letech poznali a jejich stará náklonnost rychle ožívá. Škádlí se a polemizují o tom, co je skutečné dobrodružství a opravdová svoboda, a každá odpověď, pohled či letmý dotek upevňují pouto, které mezi nimi znovu vzniká. Po romantické noci ale přichází chladné ráno nad Atlantikem, které oba nečekaně postaví před fatální životní rozhodnutí. Do mezinárodní a české festivalové distribuce má Ostrov svobody v plánu vyrazit v průběhu roku 2022. Vzhledem ke koprodukční dohodě s Českou televizí je plánované uvedení i v rámci jejího vysílání. „Věřím, že náš dlouho připravovaný film může být divácky atraktivním dílem, které složité téma nezjednoduší a na jehož konci zvítězí, i přes všechny následky, láska. A to nikoli nad svobodou, ale spolu s ní,“ uzavírá režisér snímku Petr Januschka. nenarušila, a tak jako překvapení pro návštěvníky mohlo před radnici doklusat sedm jezdců – banderium skoronické

KYJOV

V Kyjově se konaly krajské dožínky

Krajské dožínky se konají každý rok v jiném městě. Letos připadla volba na Kyjov, který se v neděli 29. srpna zaplnil folklorními soubory, lidovými řemeslníky a stánky s regionálními potravinami. Jedinečnou atmosféru zdejších lidových tradic přijel do Kyjova nasát i hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich. „Já mám na sobě východobrněnský kroj, který se nosí u nás. Je chudší než kyjovský. Starosta Lukl mi říkal, že mám přijet ve svém kroji, ale když jsem viděl jeho, jak se naparuje v tom svém honosném kroji jako kohout, tak si myslím, že prostě chtěl, abych vedle něj vypadal jako chudý příbuzný!“ žertoval Grolich. Zatímco většinu dne se usmívalo na Masarykovo náměstí v Kyjově slunce, během tradičního předávání věnce přišla letní přeháňka. Program naštěstí příliš Jízdy králů. „Když jsme nemohli řádně oslavit Slovácký rok, který byl komorní, chtěli jsme si pořádně užít aspoň krajské dožínky. Jsem moc rád, že Kyjov dostal možnost, aby se dožínky konaly právě tady. Myslím, že si to všichni užívají, je to vidět na jejich tvářích. Pevně věřím, že už nás covid neohrozí a vrátíme se zase do normální doby,“ řekl starosta Kyjova František Lukl. Jihomoravské dožínky doprovázalo mimo jiné předávání cen Regionální potravina a Zlatá Chuť jižní Moravy, vystoupení řady místních folklorních sdružení, souboru Ondráš, skupiny Wohnout, dechové hudby Žadovjáci a také ukázky zemědělské techniky, chovatelů nebo hasičů.

ZLÍN

Zlínská zoo odchovala další mláďata vzácných dželad

Ve zlínské zoo se letos opět rozrostla početná tlupa dželad. První mládě se v polovině července narodilo samici Asmeře, druhé pak 1. září samici Mii. Celkový počet odchovaných mláďat tak čítá na 10 jedinců a zlínská zoo je stále jedinou českou zoo, ve které návštěvníci mohou tyto primáty obdivovat. Obě dvě mláďata zdárně prospívají. Samice Asmera je už zkušená matka – je to její v pořadí již čtvrté mládě, o které se velmi pěkně stará. Mládě, u kterého prozatím ještě není známo pohlaví, zatím stále většinu času tráví v bezpečí máminy náruče. Samice Mia, která je prvním odchovaným mládětem, pečuje o své vůbec první mládě. Podle všech pozorování chovatelů je i ona velmi pečlivá a starostlivá. Mládě její náruč vůbec neopouští.

Domovinou dželad jsou travnaté náhorní plošiny v severní a střední části Etiopské vysočiny, nikde jinde na světě nežijí. Počet volně žijících dželad se nyní odhaduje na 50 až 60 tisíc. Největší hrozbu pro ně představuje ztráta původních lokalit a lov pro kůži a hřívu samců. Dželady jsou výluční vegetariáni, v jejichž potravě je zastoupena prakticky jen tráva. Proto i ve zlínské zoo mají k dispozici rozlehlý travnatý výběh v africké oblasti zoo.