Magazín TVS+ září 2021

SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN TELEVIZE TVS PRO JIHOVÝCHODNÍ MORAVU

PO

ČÍSLO ČTYŘI — ZÁŘÍ 2021

ROZHOVOR ) S TO TŘEBUJI SE ZNOV

U NADECH

MÁŠEM ŠU

LAJEM – s.

5

O NÁS PRO VÁS ) S

NIKOLOU HA

12 + JEDNA OTÁZKA

UERLANDOV

) PRO JANA ČADU –

OU – s. 11

s. 14

NOUT!

Široký výběr barev, laků, lazur, malířských a fasádních barev a dekorativních omítek za nejvýhodnější ceny v regionu Vám nabízí podniková prodejna COLORLAK. Přijďte a nechte si poradit přímo od výrobce. Proškolený personál naší podnikové prodejny Vám doporučí optimální řešení.

Pro ty náročnější z Vás jsme připraveni namíchat odstín dle Vašich představ. V tomto případě si můžete vybrat z nabídky výrobků COLORLAK, kde jsou k dispozici tisíce barevných předloh.

PO - PÁ 7:00 - 17:00 HODIN Tovární 1076, 686 03 Staré Město tel.: 572 527 424, 602 749 347

Běží podzimní slevová akce na lazury!

PODNIKOVÁ PRODEJNA

INZERCE

R. K. SERVIS, spol. s r. o.

Správa a údržba Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ) a malých bytových družstev PIVOVARSKÁ 302, 686 01 UHERSKÉ HRADIŠTĚ Držitel ISO 9001:2018, obor Správa a údržba nemovitostí

více než 28 let na trhu správa 2 300 bytových jednotek ve více než 120 SVJ organizace zřízení a ustanovení SVJ vedení podvojného účetnictví vč. vypracování daňového přiznání zajištění komplexní údržby bytů a domů zajištění zákonných revizí vč. odstranění závad nepřetržitá havarijní služba právní pomoc a ochrana při řešení problémů bezplatné parkování klientů na firemním parkovišti možnost doplnění členů výboru SVJ našimi pracovníky Tel.: 775 503 705, 773 553 695, 777 134 934, e-mail: rkservis@rkservis.com

Více informací na www.rkservis.com

Obsah )

Editorial ) Dobrý den, milí čtenáři.

ROZHOVOR ) s Tomášem Šulajem

Potřebuji se znovu nadechnout!................... 5

O NÁS PRO VÁS )

Nikola Hauerlandová.............................. 11

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY )

Záhadná smrt Františka Míčky................. 12

MOZAIKA )

Střípky ze života v našem kraji................... 13

12 + JEDNA OTÁZKA )

Pro Jana Čadu ........................................ 14

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA )

Litografie Františka Pavlici ...................... 16

TÉMA )

Očkování. Ano, či ne? .............................. 18

Po prázdninové pauze vám nabízíme čtvrté číslo letošní sady Magazínů TVS+. A jen pro pořádek hned přidávám informaci, že vás čekají ještě další dvě vydání, a to v říjnu a na začátku prosince. Ale zpět k aktuálnímu číslu.

Tomáš Šulaj je velmi významná a výrazná tvář Slováckého divadla, takže titulní stranu i další prostor pro náš hlavní rozhovor si jistě zaslouží. Stejně jako ikona zlínské žurnalistiky Honza Čada, který nám v pravidelné rubrice odpověděl na 12+1 otázku. Věřím, že i další obsah vás zaujme. Z našeho týmu vám tentokrát blíže představíme Nikol Hauerlandovou, které s oblibou říkám „barevná Nikec“, protože její záliba ve změně vlastní vizáže se nedá přehlédnout ani na obrazovce. Za pár týdnů půjdeme k parlamentním volbám, takže hlavním tématem se logicky stala i tato událost. Nikomu nedržíme stranu, ale platí to, k čemu před jakýmikoli volbami pravidelně nabádám – pojďme volit! Je to jediná cesta, jak zvýšit pravděpodobnost, že nás povedou opravdu takoví politici, které si většinově přejeme. A nakonec svého úvodníku musím samozřejmě vzpomenout náš dlouho plánovaný a připravovaný kulinářský seriál Viki vaří Moravu. Všechny díly jsou už natočené a začíná se pracovat ve studiu na postprodukci. Termín, ve kterém odvysíláme první díl celého seriálu, už je jasný – středa 13. října v 18:30.

Těšíme se!

Jan Dudek

Vydavatel: J. D. Production, s.r.o.; IČO: 25592939; evidenční číslo: MK ČR E 16466; vychází 6x ročně; adresa redakce: Panská 25, 686 04 Kunovice, redakce: Tomáš Ježek (722 910 326), Kateřina Nosková (720 041 071); e-mail: kreativna@televizetvs.cz; inzerce: Soňa Balíčková (722 916 146), Dana Kosíková Dudková (777 711 032); grafická příprava: Kreativna TVS; tisk: Agentura NP, Staré Město; náklad: 16.500 výtisků; vydavatel nenese odpovědnost za obsah inzerce; nevyžádané příspěvky se nevracejí; toto číslo vychází 13. září; příští číslo vyjde 25. října 2021

Anketa Půjdete k říjnovým volbám? A proč?

)

KARIN ŠENFELDROVÁ Hodonín Ano, k říjnovým volbám půjdu.

Každý z nás má tuto možnost, tak by byla škoda jí nevyužít a nevyjádřit se. Vždyť to, jak se rozhodujeme, dnes ovlivňuje nejen to, jak žijeme v současnosti, ale i to, v jakém světě budou žít naše děti.

SVĚTLANA LUČKOVÁ Uherské Hradiště Ano, určitě půjdu. Doteď jsem sice absolutně netušila, komu bych hlas hodila, protože většina stran a kandidátů pro mě byla nevolitelná. Ale teď se konečně něco rýsuje. Ještě si to proklepnu, ale vypadá to nadějně. A proč? Protože je načase, aby se tady něco změnilo.

TEREZA ŠVÉDÍKOVÁ Uherský Ostroh K volbám se nechystám z důvodu tvoření koalic. Ne s každou stranou v jejích názorech souhlasím. V dnešní době se volí jen menší zlo, tak se toho nehodlám účastnit.

PETRA KUČEROVÁ Zlín K volbám rozhodně půjdu, od 18 let jsem ještě nevynechala. Budu volit tak, aby v naší zemi nadále nezastával funkci premiéra morálně pokřivený člověk.

RAYMOND BAHULA Uherské Hradiště K volbám nepůjdu, protože mi to přijde stejné jako vzít psa do autoservisu místo k veterináři. Politika je jenom pro ty, kteří se chtějí svézt.

TEREZA JEŽKOVÁ Uherské Hradiště Je to poprvé, kdy můžu jít k volbám. A určitě půjdu! Jsem toho názoru, že každý hlas se počítá.

EDITORIAL, ANKETA ) 3

ANKETA )...................................................... 3

ROZHOVOR S HERCEM TOMÁŠEM ŠULAJEM

) ROZHOVOR ) 5

Potřebuji se znovu nadechnout!

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Ve Slováckém divadle působíte už od roku 1999. Tak moc vám přirostlo k srdci? Je to u herců obvyklé, nebo jste spíš výjimka? Řekl bych, že to je spíš výjimka. U herectví je takové nepsané pravidlo, že po sedmi letech by se angažmá mělo vyměnit. Hlavně proto, aby člověk nesklouzl do zajetých kolejí. Ale tady v Hradišti se divadlo pořád vyvíjelo a proměňovalo.

V 90. letech sem přišlo mnoho mladých herců a divadlo rostlo, proto jsem neměl chuť nikam odcházet, i když nabídky byly. To se dnes změnilo.

Rozhodl jste se působiště změnit a jdete do Národního divadla Brno.

Slováckému divadlu tedy dáváte sbohem?

S brněnským Mahenovým divadlem spolupracuji už sedm let, dříve jsem tam byl zaměstnaný na poloviční úvazek, potom jsem působil jako host. Teď jsem dostal nabídku na stálé angažmá, kterou jsem přijal. Už asi rok cítím, že se potřebuji po umělecké stránce znovu nadechnout. Ze Slováckého divadla ale úplně neodcházím. Na Slovácku žiji a stěhovat se zatím nechystám. V Uherském Hradišti se mi moc líbí a nechci ho trvale opustit.

Takže si teď na nějaký čas odskočím do činohry Mahenova divadla. Ve Slováckém divadle ale budu hrát dál ve všech inscenacích, které jsou v programu, a každou sezónu budu hrát určitě alespoň v jedné nové hře.

Určitě to nebude jednoduché hrát na dvou scénách?

Už jsem si tím prošel, když jsem hrával v Brně. Paradoxně na to vzpomínám jako

na dobu, kdy jsem byl nejodpočinutější, protože jsem se na cestách vlakem do Brna a zpátky vždycky dospal! (smích) Tak uvidíme, jak to budu v budoucnu zvládat.

Dokážete si představit svůj život bez Slováckého divadla?

Dřív jsem to opravdu nedokázal. Dával jsem divadlu úplně všechno. Nabídky jít jinam jsem měl, ale vždycky jsem si říkal, že to prostě nemůžu udělat. Že máme rozdělanou práci a nemůžu v tom své kolegy nechat. S postupem času si ale říkám, že by se člověk měl dívat víc sám na sebe a být trochu zdravě sobecký. Když se naskytne nová výzva, člověk by se neměl pořád ohlížet jenom na druhé, jak jsem to dřív dělával.

Necítíte lítost?

Musím přiznat, že mě to trochu bolí, protože Slovácké divadlo je moje srdeční záležitost. Teď, když jsme znovu začali hrát, si člověk zase uvědomí, že taková divácká odezva, jako je v našem divadle, je skutečně ojedinělá a nikde jinde jsem to nezažil. To je ten stín pochybnosti...

Je ta divácká široká základna Slováckého divadla, která hraničí až s fanouškovstvím, opravdu tak ojedinělá?

Opravdu je! Ta základna předplatitelů je nezvykle veliká, to v jiných divadlech vůbec není. Výhodou je, že můžeme nasazovat i tzv. experimentální hry, na které by diváci normálně nešli nebo které vůbec neznají.

Řekl byste, že tu jedinečnou atmosféru tvoří spíš diváci, nebo samotní herci?

Obojí. To se snoubí dohromady. Když jsme třeba v souboru už při zkouškách tušili, že některá hra nebude úplně dobrá Text: Tomáš Ježek, (i to se stává), tak Foto: jsme se na to nikdy neKateřina Nosková vykašlali. Vždycky jsme do toho dali sto procent. A to diváci dokážou ocenit.

Zajímavostí je, že jste původně do Slováckého divadla vůbec jít nechtěl. Jak se vaše 22leté angažmá rodilo?

Ve škole jsme tenkrát byli docela silný ročník a všichni jsme si mysleli, že nemůžeme skončit jinde než v Praze. (smích) Já jsem tenkrát dostal nabídku na angažmá v Plzni v Tylově divadle, o kterém se tehdy říkalo, že je to taková přestupní stanice do Prahy. Kromě toho jsem dostal ještě dalších sedm nabídek, mezi kterými bylo i Uherské Hradiště. Všechny jsem ale velkoryse odmítl a čekal na potvrzení z Plzně, kde se to pořád natahovalo a komplikovalo a nakonec z toho nic nebylo. Takže jsem pak obvolával všechna divadla, která už si za mě mezitím našla náhradu. Místo bylo jen v Uherském Hradišti, kam jsem původně nechtěl jít za žádnou cenu. Tehdejší ředitel Igor Stránský mě ale okamžitě vzal a nakonec jsem byl moc rád, protože společně se mnou přišlo víc mladých a nadšených lidí a chemie okamžitě zapracovala.

Věděl jste od malička, že chcete být hercem?

Nevím, jestli přímo hercem, ale od malička mě bavilo se před někým předvádět. Dodnes mám jako koníček moderní magii, od malička jsem vymýšlel kouzla, triky, vždycky mě fascinoval cirkus. Takže když jsme pak ve škole psali, čím bychom

ROZHOVOR ) 6

chtěli být, já jsem psal artista, kouzelník, zpěvák nebo cirkusák. A pak ve čtrnácti letech na posledním letním táboře jsem měl takovou tu prázdninovou lásku, která poprvé vyslovila tu myšlenku, jestli bych nechtěl studovat konzervatoř. Já jsem tehdy vůbec netušil, že se dá herectví studovat! (smích) Nahlodalo mě to a maturitu jsem už dělal jen s myšlenkou, že chci jít studovat JAMU. A dostal jsem se hned napoprvé.

V říjnu bude mít premiéru muzikál Jesus Christ Superstar, kde hrajete/ zpíváte Jidáše. Jak náročná byla pro vás příprava na tuto roli? Přece jenom je to fenomén, který každý zná.

To je pravda. Když jsme teď v létě hráli koncertní verzi, byl jsem překvapený, kolik lidí to zná a zpívá si s námi.

Příprava byla opravdu náročná, protože role Jidáše je v některých pasážích možná pěvecky náročnější než role Ježíše. Musím přiznat, že když jsme začali korepetovat, některé pasáže jsem nedokázal vyzpívat.

To jsem si říkal, že to asi fakt nedám. Ale potom jsem si začal hledat různé cestičky a skulinky a nakonec jsem to vyzpívat dokázal. V prvním ročníku na JAMU jsem absolvoval pěvecké hodiny s Idou Kelarovou, která nám říkala, že když něco nejde, musí to ze sebe člověk vyřvat.

A ono to opravdu funguje!

Připravoval jste se na roli Jidáše i po duchovní stránce? Listoval jste v Bibli?

Snažil jsem se. K pročítání Bible jsem se nedostal, ale četl jsem knihu Kdo jsi, Jidáši?, ve které jsou různé úvahy o Jidášovi, kdo to byl, jaké byly jeho pohnutky. Jeho obraz veskrze negativní postavy je trochu mylný.

Jak se připravujete na jiné role?

Když se jedná o nějakou hodně známou věc, jako je třeba Přelet nad kukaččím hnízdem (T. Šulaj hraje hlavní roli Randla McMurphyho, pozn. red.), tak samozřejmě existuje kniha, film a tak dále. Já se ale obecně nerad inspiruji předlohou. Nepodívám se radši ani na ten film, abych se nedostal do situace, že bych začal třeba jen podvědomě něco kopírovat. O postavách se hodně bavíme při zkoušení a snažíme se je uchopit komplexně. Na negativní postavě se snažíme vždy najít něco pozitivního a naopak.

Máte problém s učením textů?

Jsem člověk, který se strašně nerad učí texty. Existují různé herecké přístupy. Někdo se dokáže naučit text dopředu (což já samozřejmě dokážu taky) a umí ho už na první zkoušce, někdo na textu pracuje postupně. Pro mě je podstatné pochopit

text jako celek. Je důležité vzít v úvahu všechny okolnosti, konkrétní situaci, ve které text vzniká, výraz, intonaci… a to se rodí teprve na zkouškách.

Stalo se, že vám někdy režisér vynadal za to, že nejste připravený?

Stalo, mockrát. Ze začátku jsem si to hodně bral, jednou jsem z toho dokonce i onemocněl! (smích) Ale změnit to neumím, pracuji zkrátka takhle a tak to bude i dál. Pro mě je nejdůležitější vědět, o čem postava mluví.

Mnoho herců má před každým představením trému. Jak jste na tom vy?

Já trému mívám také, ale snažím se vždycky myslet na to, že je to „jenom“ divadlo. Když to pokazím, tak se zas tolik nestane. Navíc často si toho diváci ani nevšimnou… (smích)

Slovácko je specifický region. Co vy a folklor?

Folklor obdivuji, mám k němu velký respekt a líbí se mi. Ale protože jsem v tom nevyrostl, mám ostych. Když máme u nás v Traplicích hody, chlapi z chasy se mě pořád ptají, kdy už si na sebe vezmu kroj.

Já bych se v něm ale necítil. Měl bych pocit, že mám na sobě nějaký kostým a že hraji nějakou roli. Nebylo by to upřímné.

Všechny známé osobnosti regionu bývají často před volbami loveny politickými stranami. Spojil byste s některou z nich svou tvář, nebo je to tabu?

Už bych do toho nešel. V současné politice mi chybí výrazná osobnost, která by to dokázala někam dovést. Zatím ani nevím, koho budu volit.

Jaký byl váš nejsilnější, nejemotivnější kulturní zážitek?

Bylo jich asi víc. Vzpomínám si třeba na inscenaci Křídlo od Lenky Lagronové, kterou tady před lety zkoušel Radovan Lipus. Ta mě dostala tak, že jsem po představení nebyl schopen odejít. Některé věci mě prostě dojímají. Když jsme kdysi hráli představení Cikáni jdou do nebe, lidi nám tleskali vestoje. Zažil jsem to poprvé v životě, tak mě to hodně dojalo.

Máte nějaké hobby, které je úplně mimo divadlo?

To mám. Začal jsem dost sportovat.

Mou vášní je posilovna, kde na sobě makám. Tam jsem se spřátelil s trenérem Mirkem Kuželou, se kterým dělám spoustu aktivit jako třeba dračí lodě.

Dalším mým velkým koníčkem jsou psi.

Máme dva dlouhosrsté jezevčíky, se kterými jezdíme po výstavách, a hodně se jim věnujeme. Dřív jsem si říkal, jaká je to hloupost jezdit se psy po výstavách, kde

je měří, dívají se jim na zuby a tak, ale pak jsem to vyzkoušel a je to super.

Ve Slováckém divadle působíte společně s manželkou, která je dramaturgyně. Nosíte si práci domů?

Bohužel ano. Často se o práci doma bavíme. Když dělá manželka dramaturgii ve hře, kde hraju, dává připomínky nejdřív ostatním hercům a mě si nechává vždycky až na konec na doma, kde pak dostanu natvrdo kartáč! Má to svoje výhody i nevýhody. Ona ví, že se s ní nejdřív pohádám, ale potom druhý den na zkoušce ty připomínky zapracuju. A je spokojená.

Hrál jste také v několika seriálech a filmech. V čem vidíte největší rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím?

Základní rozdíl je v tom, že filmové herectví je velmi civilní. Když jsem s natáčením začínal, režisér mi vždycky říkal: „Uber, uber!“ Další rozdíl je samozřejmě v posloupnosti, protože u filmu se točí napřeskáčku. První natáčecí den se většinou točí konec filmu. To je snad nepsané pravidlo.

Jste ještě ochoten podstupovat ten nekonečný kolotoč castingů, abyste dostat v nějakém filmu roli?

To je strašně otravné. Castingy se dnes dělají na všechno, na reklamy, na každý štěk. Přemlouvají vás: „Přijeďte, jste v užším výběru!“ Jenže pak přijedete a zjistíte, že v užším výběru je dalších padesát lidí!

Ztratíte celý den. Tak už na to mnohdy ani nereaguji.

Kdyby se vaše dcera rozhodla pro hereckou kariéru, rozmlouval byste jí to?

Asi ano, protože vím, jak je ta profese náročná. A když člověk není opravdu výjimečně dobrý nebo egoistický loktař, těžko se tím uživí. Velkou roli hraje taky štěstí. Člověk může být i dobrý, ale bez štěstí to nejde. Česko je malá zemička a je tu tolik konzervatoří a hereckých škol, že absolventi se nemají jak uživit. Většina z nich herectví nakonec ani nedělá.

V Rychlých šípech hrajete Rychlonožku. Máte něco společného?

Nebo jste povahově spíš Mirek Dušín?

S Rychlonožkou máme společného určitě hodně, proto mě do té role režisér Robert Belan obsadil. Mirek Dušín bych nemohl být a ani v životě nejsem. Spíš jsem takový energický typ, šašek. Ve všech kladných postavách jsem se vždycky snažil najít něco divného, protože život není černobílý.

Člověk by si asi řekl, že herec musí být už z podstaty extrovert. Je to

Tomáš Šulaj (*1976, Přerov)

ROZHOVOR ) 7

je činoherní herec, operetní a muzikálový herec a zpěvák. Od roku 1999 působí ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU. Kromě domovské scény působil i v Národním divadle v Praze a Brně. Od příští sezóny bude ve stálém angažmá v Mahenově divadle v Brně. Byl několikrát nominován na Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého divadla. Cenu Thálie obdržel v roce 2005 v oboru opereta a muzikál za roli Jerryho v muzikálu Donaha! V letošním roce byl také nominován za roli Billyho Flynna v muzikálu Chicago. Je mnohonásobným držitelem cen Největší z pierotů a Slovácký Oskar. Hrál ve filmech Klíček a Tichý společník a v seriálech Četnické humoresky, Znamení koně a Helena.

ve vašem případě pravda? Jste společenský typ?

Já tu svou extrovertní stránku vybíjím v divadle a v životě zas až takový extrovert nejsem. Mám pocit, že ve společnosti jsem strašně nudný člověk.

Na jevišti se tak trochu schovávám za postavy, nejsem tam úplně za sebe. Proto si pak v kůži té postavy dovolím úplně všechno. Ale kdybych tam měl být za sebe, tak si to nedovolím ani zdaleka!

Ve hře Dva úplně nazí muži jste na jevišti společně s Pavlem Šupinou opravdu dost dlouho nazí. Styděl jste se, nebo jste s tím neměl problém?

Asi jsem s tím problém neměl. Bylo to dané i tím, že jsme předtím dělali muzikál Donaha!, kde jsme se taky svlékali.

Tam si vzpomínám, že to tak jednoduché nebylo. Zkoušeli jsme sami v prázdném divadle a při striptýzu jsme po sobě tak ostýchavě pokukovali. Ale jak jsme to zkoušeli pořád dokola, už jsme potom před sebou chodili nazí, zvykli jsme si.

Takže teď v té nové inscenaci už to bylo v pohodě. Samozřejmě, že nastávají situace, že třeba zakopnete o prostěradlo a najednou stojíte na pódiu úplně nahý! (smích) Ale už se ani moc nestydím...

Jak byste reagoval, kdybyste se v reálném životě jednoho dne probudil nahý vedle nahého muže? Často jsme si tuhle otázku s kolegou Pavlem kladli! (smích) Myslím, že k takové situaci by za normálních okolností opravdu nedošlo.

dě. Potom si na to člověk paradoxně zvykl tak, že návrat byl velice krušný.

Najednou jsem měl spánkový deficit, bylo těžké dostat se zpátky do zajetých kolejí.

Chodíte vy sám do divadla, nebo kovářova kobyla chodí bosa?

Jaký pro vás byl ten uplynulý přibližně rok a půl, kdy bylo divadlo prakticky nepřetržitě zavřené?

Už velmi málo. Nemám jednoduše čas.

Chodím jen na premiéry svých kolegů nebo když mě někdo na něco pozve.

Hodně špatný. Nejvíc mě zasáhl ten první lockdown, který byl nečekaný, prakticky ze dne na den. To nám jen napsali: „Zítra nechoďte do práce, divadlo je zavřené.“ Měl jsem tenkrát rozdělaných tolik věcí, hry, zpívání s orchestrem.

Těžce jsem to nesl. Vzal jsem vždycky odpoledne psy, vyrazil do lesa a vracel se až večer. Rozcházel jsem to v příro-

Do kina chodím taky velmi málo. Naposledy jsem byl na filmu Tichý společník, protože jsem v něm hrál. (smích) Ani televizi moc nesleduji, občas se podíváme na nějaký náhodně vybraný film na Netflixu.

Nechci se tím už doma zahlcovat, protože vlastního hraní mám dost. Doma mám rád klid.

Na čem jste byl naposledy v kině?

k a n i j u h c o r t u k i s a l k e n d í b a n i Vik

KYJOV - Padla poslední klapka a zbrusu nový pořad televize TVS Viki vaří Moravou teď míří do střižny. Jedenáctidílná série o vaření bude plná zábavy, legrace, krásných záběrů ze Slovácka, ale především receptů na moravskou klasiku i její odlehčenou verzi. Pořadem diváky provede kyjovská rodačka a finalistka TOP10 v oblíbené kuchařské soutěži MasterChef Viktorie Hrazdílková.

Režie se opět ujal Jaromír Šallé. Toho diváci televize TVS znají už z předcházejících úspěšných pořadů – Špetka Slovácka a Špetka Valašska. „Viki, to je úplně jiný typ pořadu, zase jiný koncept. Je hodně mladý, svěží, protože Viki je holka, která je plná energie a má spoustu nápadů. Měl jsem při tvorbě volné ruce, nebyl jsem ničím vázaný a kdyby Viki řekla, podívej, natočíme ještě něco, tak do toho určitě půjdu,“ pochválil si spolupráci s mladou kuchařkou režisér.

Jedenáctidílný kulinářský pořad se natáčel čtvrt roku na několika místech jižní Moravy. Štáb si tak projel Kyjov i jeho okolí, Zlín nebo Bystřici pod Hostýnem. V několika dílech se objeví také kolega Viktorie Hrazdílkové z MasterChefa Pepa Nemrava. Na tom, který natáčecí den si užili nejvíc, se jednomyslně shodli. „Pro mě byl určitě nejlepší ten se žebry. Oba máme s Viki rádi žebra, a když jsme si je udělali společně, byla fakt dobrá a bylo to super. S Viki ale nevařím jenom v tomhle projektu a pracuje se mi s ní dobře. Ona je skvělá a umí mi skvěle podávat náčiní. Tak to je za mě super,“ smál se Pepa Nemrava.

Oba kuchaři do nového pořadu vnesli osobitý kulinářský přístup. Zatímco Pepa Nemrava fandí spíš poctivější kuchyni, Viki Hrazdílková dává přednost odlehčenějším receptům, při kterých využívá kvalitní ingredience. Také proto se stal hlavním partnerem pořadu podnik z kyjovské části Boršov, Bujónka. „Jejich výrobky jsem znala už z dřívějška. Holky si dávají opravdu hodně záležet na tom, aby byly jejich produkty z těch nejlepších surovin, a dělají to s láskou, což jde z Bujónky cítit. Navíc si myslím, že jsme si sedli i lidsky,“ podělila se o zkušenosti s výrobky z Kyjova Viktorie Hrazdílková.

Právě s Bujónkou se dnes už sehraná dvojice spojila i při přípravě nové kuchařky, která se dostane brzy do prodeje. „S holkama pořád něco vymýšlíme. Když si sedneme a přidá se k nám i Pepa, vždycky máme spoustu nápadů. No a jeden večer jsme tak seděli a dávali jsme si chleba se sádlem a vínečko, a tak nás napadlo, že bychom udělali nějakou kuchařku, právě ve spojení s Bujónkama. A myslím, že jsme vytvořili skvělou věc.

Jsou tam jak moje recepty, tak Pepovy. Pepa tam má takové ty poctivější, já mám ty odlehčenější, aby to bylo vyvážené. Zdravý životní styl má být právě taky o vyváženosti,“ odkryla obsah novinky Viki.

Spokojený s výsledkem je také ředitel televize TVS Jan Dudek, který zároveň pozval i diváky. „Všech jedenáct dílů odvysíláme formou týdeníku od poloviny října. To znamená, že diváci se mohou každý týden těšit na Viki a nový recept,“ láká na nový pořad ředitel televize TVS Jan Dudek.

BUJÓNKA:

Bujón s čistým svědomím CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO BUJÓNKA VAŘÍ MORAVU ZAPOMEŇTE NA CHEMII A GLUTAMÁTY

Po nelehkých začátcích, které firmě komplikovala zejména nevalná pověst bujónů plných glutamátů a chemie, se Bujónka nakonec dostala na pulty zdravých výživ, farmářských a bezobalových obchodů. Rok po startu začala spolupracovat také s velkoobchody. V současné době ji můžete najít i ve Sklizenu nebo na Rohlíku.

LOKÁLNÍ INGREDIENCE A ŠETRNÉ ZPRACOVÁNÍ

Čistě manuální výroba díky zvýšené poptávce přirozeně přešla do částečné automatizace. Původ ingrediencí je ale i nadále stejný, ve většině lokální. Maso pochází z rodinných a bio farem. Ekologicky zaměřené rodiny navíc ocení také znovupoužitelný skleněný obal.

I po čtyřech letech zakladatelky stále pokračují v původní vizi, kterou neustále zpestřují novými nápady. Letos se tak Bujónka stala generálním partnerem připravovaného seriálu s Viki Hrazdílkovou Viki vaří Moravu. Pořad plný inspirace a výborného jídla můžete na naší televizi sledovat už na podzim tohoto roku.

Tři sestry a jeden recept po babičce, to je vše, co před čtyřmi lety stálo u zrodu Bujónky, skvělého pomocníka do každé kuchyně. Původní recepturu spočívající v nahrubo nastrouhané kořenové zelenině, kterou jejich babička na zimu nakládala do soli a zavařovala, vylepšily Kateřina Gazdačko, Lenka Vlasáková a Anna Pojezná přidáním dalších druhů zeleniny, koření i bylinek. Po dalším zpracování dostaly zdravou a zcela čistou pastu, která se stala hitem nejedné domácí i profesionální kuchyně.

Kateřina Gazdačko a Lenka Vlasáková

Spoluprací při vzniku nového pořadu TVS to ale nekončí.

Kde všude je možné Bujónku použít a jak rychlé, snadné a zábavné vaření může být, uvidíte i v nové kuchařce. Ta byla opět vytvořena společně s Viki a tentokrát i s Pepou z MasterChefa, se kterými firma dlouhodobě tvoří jeden tým. Kuchařka je plná tradičních a lehkých jídel z běžně dostupných surovin. Křest kuchařky se uskuteční v Brně v pátek 15. října za účasti obou kuchařů.

Foto: Denisa Pavelková

V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to zapřisáhlá fanynka Harryha Pottera, Niki Hauerlandová, redaktorka, moderátorka a víla, na jejímž těle tetování dominuje nad bílými místy.

Které zvířátko máš nejradši? Nemyslím na talíři… (Jirka) Mám ráda téměř všechna zvířátka. Ale je pravda, že červy opravdu ne! Mezi favority řadím obecně sudokopytníky. Zbožňuji jednorožce, lamičky a dikdiky. (Nejsem sprostá, jedná se o malinkou antilopu!)

Čím jsi chtěla být v dětství? (Soňa) Doktorkou Quinnovou (Saliho k tomu, samozřejmě!), módní návrhářkou a herečkou.

Máš nějaký nesplněný nebo nesplnitelný sen? (Jirka) Jednou bych se chtěla podívat do vesmíru. (Což je vlastně trochu protimluv, protože v něm jsme.) Nicméně dívat se na planetu třeba z ISS je můj sen, a to doslova. Nejednou se mi o tom i zdálo…

Vím, žes fanynka tetování. Pokusila by ses odhadnout, kolik různých tetování už na sobě máš? (Tomáš) Tome! Že jsi to ty, tak jsem si je i poprvé spočítala. Pokud se nepletu, tak jich je 28. Samotnou mě to překvapilo ­– tolik volného místa!

)

Jestli někdy někdo bude opět chtít budovat armádu, jak se už o to pokoušel Pán Zla (Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit), tak to budu jedině já! (ďábelský smích)

Je něco, co by si člověk neměl nechat za žádnou cenu vytetovat?

(Katka)

To je těžká otázka. Pro každého znamená tetování něco jiného a já sama to beru jako takový „inventář“ vzpomínek a zážitků. Nelituji jediné čárky, vše mám s něčím spojeno. Ale nechat si vytetovat jméno partnera… do toho bych asi nešla.

Julie, Desdemona, Lady Macbeth...

Toužíš spíš po takových postavách?

(Laďa) Obecně mám raději komedie, takže jsem nikdy neměla tyto herecké sny. Ale je pravda, že hrát v Městském divadle Zlín antickou tragédii o třech dějstvích (Pitínský, no…)... to byl nezapomenutelný zážitek! Byla to inscenace Oresteia a tenkrát jsem málem zapálila divadlo.

(Neúmyslně! Otevřené ohně ale asi na jeviště opravdu nepatří!)

Niki, jak se ti jako amatérské divadelnici žije ve stínu slavného otce – hudebníka? (František)

Člověk tě vidí většinou se usmívat.

Máš i blbé dny? Jak s nimi bojuješ?

(Soňa)

Tak ale teď jsem se urazila! Herečka jsem profesionální. (Alespoň mám na to titul!) Před TVS jsem pracovala v Divadle scéna, kam si ještě doteď občas odskočím na nějakou tu roli. A taťka je vlastně můj obrovský vzor a potřebu předvádět se mám nejspíš po něm…

Jasně, že jsou i chvíle, kdy je toho na mě už moc… Ale dělám, co mě baví, a to mi dává energii.

Barvíš si častěji vlasy, nebo kůži?

(Michal) Myslím, že to vyjde nastejno. Střídám to, aby byl vesmír v rovnováze.

Měla skončit Hermiona s Harrym?

(Zuzka)

Nedávno jsi začala tetovat. Každý umělec postupem času volí větší a větší plátna. Kam to chceš dotáhnout ty? Troufla by sis tetovat slona?

(František)

Filmová rozhodně ano!!! Ale Ginny z knihy je čupr holka. Takže to vlastně dopadlo dobře.

Já zatím tetuji pouze pro radost toho, kdo je ochoten mi dobrovolně půjčit svou kůži. Obávám se, že slon by do toho asi nešel...

Kafe… Pak si dám ještě jedno kafe…

No a když mi dojde energie, tak si dám KAFE! Někdo na kafe?

Moudrý klobouk tě poslal do Zmijozelu. Nebojíš se svodů temných sil? (Katka)

Kde bereš tolik energie? (Zuzka)

Niki, jsi člověk velice všestranný.

Je něco, co by sis ještě chtěla zkusit?

(Barča)

Já si vlastně postupně plním všechny své sny. Ale ještě je toho pořád tolik, co bych chtěla umět nebo zkusit. Na to bych potřebovala ještě pár životů navíc.

(A asi i dalších pár stran na rozepsání…)

Kdybys měla neomezené množství peněz, co bys podnikla jako první?

(Mirek) Prvně jsem chtěla napsat něco o Iron Manovi… (Veřejně ho tajně miluji!)

Ale ve skutečnosti bych mamce opravila chalupu a ségru vzala do Japonska.

Niki, když se tak na mě podíváš, jaké tetování a kam bys mi udělala, aby to bylo pěkné? (David) No přece logo TVS přes celý hrudník!

(Tak mě napadá, že to jsem si ještě nevytetovala!)

Chtěla bys být někdy mužem?

A když ano, tak proč? (Dana) Ano! Abych mohla čůrat ve stoje, případně jinak užívat tento mocný nástroj…

Niki, červená, nebo modrá? Nebo úplně jiná? (Jan) Záleží, jestli je to dotaz na pilulku z Matrixu, nebo preferovanou barvu…

Jsem za: Vymanit se z Matrixu jedině v černé! Nicméně samotou mě překvapuje, že se mi v průběhu života mění nejen názory, ale dokonce také preference barev. Začalo to modrou, pak přišla zelená, pak jsem měla éru fialovo-růžové, před nedávnem všechny barvy duhy…

No a třeba zrovna nedávno jsem objevila kouzlo černé...

Už se ti někdy zastavil svět? Pokud ano, jak ho znovu roztočíš? (Jan) My si jen občas myslíme, že se svět přestal točit. Ale on si vesele dál funguje i bez nás. Někdy se zastaví z vášnivého polibku, jindy ve chvíli, kterou nedokáže náš mozek zpracovat... Ale kdo miluje život právě tak krásně komplikovaný, jaký někdy je, zase si ho roztočí!

O NÁS PRO VÁS ) 11

O nás pro vás

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY ) 12

Záhadné úmrtí Františka Míčky Před měsícem vzbudila rozruch reportáž naší televize TVS o záhadné smrti nejlepšího sportovce Veselí nad Moravou Františka Míčky v roce 1947. Reportáž z 18. srpna vyslovuje některá kontroverzní fakta, která na takto malém prostoru nelze nijak potvrdit. S cílem uvést věci na pravou - dlouhá desetiletí opomíjenou - míru, činí autor této reportáže nyní. Chci zapomenuté události suchem vyčerpaného léta roku 1947 znovu vyvolat na boží světlo a zjistit všechno, co Františkově smrti předcházelo, co se vlastně doopravdy stalo a co bylo potom.

Po druhé světové válce se ve Veselí objevila parta skvělých sportovců. Uměli všechno - atletiku, gymnastiku, fotbal, hokej a nejvíce házenou, na kterou ve Veselí chodily i dva tisíce diváků. Jejich tým dosáhl na největší úspěch v kolektivním sportu na Slovácku v historii. Postoupil do nejvyšší soutěže. Vůdčí osobností mužstva byl František Míčka, který dokázal prostřelit brankáře i šestnáctkrát v zápase. Byl na cestě mezi sportovní hvězdy československého poválečného sportu. „Jako blesk se rozšířila zpráva, že 10. srpna 1947 zahynul tragickou smrtí při přestřelce s banderovskými bandity vynikající hráč házené, skromný a poctivý sportovec, obětavý, věčně usměvavý a nezištný kamarád František Míčka. Zákeřná kulka skončila mladý život vynikajícího sportovce v době, kdy kolektiv spoléhal v nastávajících ligových bojích na jeho rutinu, na jeho tvrdé přesně mířené střely a obávané zadovky,“ napsal v roce 1965 do brožury Třicet let české házené ve Veselí nad Moravou její autor Vladimír Salčák starší.

Proč vlastně do publikace napsal, že dvacetiletého studenta zeměpisu a tělesné výchovy zastřelili na sokolském táboře v Návojné u Brumova procházející banderovci, vysvětlil až po letech v brožuře Sokol Veselí nad Moravou – 110 let: „V úvodní kapitole o začátcích HC Veselí nad Moravou jsem vzpomněl, že prvním předsedou klubu byl velký milovník sportu a tělovýchovy katolický kněz Bohumil Navrátil. Na straně 10 se zmiňuji o smrti vynikajícího sportovce Františka Míčky, která se v té době oficiálně připisovala banderovcům. Veřejným tajemstvím však byla úplně jiná, komunistům nepohodlná, verze. Každá vznikající tiskovina musela tehdy dostat požehnání od úřadu. Dne 28. června 1965 mě přijal předseda odboru školství a kultury ONV Hodonín

soudruh Telec, kterému se nelíbila zmínka o prvním předsedovi klubu páterovi Bohumilu Navrátilovi, kterou jsem měl vypustit. Snažil jsem se soudruhovi Telcovi vysvětlit, že páter Navrátil požívá u lidí velké obliby a z dějin veselské házené ho vymazat nelze. Musel jsem ale vypustit zmínku, že to byl katolický kněz.

Velké výhrady měl k osobnosti Františka Míčky. Mluvil dobovými frázemi o kultu osobnosti. Tu stať o jeho existenci a smrti obhájil. Argumentoval jsem tím, že je vzorem pro mládež a pokud by čtenáři zmínku o něm v brožurce nenašli, mohli by si ledacos domýšlet. Povolení jsem dostal. Má jednací číslo čj.87/65-kult.Te-6 ze dne 28.6.1965-odbor školství a kultury ONV v Hodoníně.“ Zrezivělá kola historie se znovu roztočila na místě tragédie. Tím byl zámek Návojná. V parku za ním stál v roce 1947 tábor veselských sokolů. V sokolské tiskovině popsal Míčkovu smrt nejbližší kamarád Zdeněk Smejkal: „Táborníci se ocitli na trase banderovců. Do tábora dorazila jednotka československé armády. Jednotce velel shodou okolností Veselan kapitán Herman. Nařídil, aby se táborníci stáhli ze stanů do zámku a rozmístil hlídky. Hlídka byla na svahu u zámku, za zády volný prostor, před ní tmavý les bez výhledu.“ To přímo na místě potvrdil i důchodce Oldřich Šenkeřík, kterému bylo v době události devět: „V těchto místech se to stalo. Od devíti hodin bylo vyhlášeno stanné právo. Tady zůstaly jen hlídky a děti s vedoucími schované v zámku. Vojáci jeli někam k tunelu, tam měli vykopané dva zákopy. Odtud zazněla střelba – banderovci byli na ‚Maďarách‘, daleko od zámku. Táborníci spávali uvnitř. On se s těma vojákama znal, šel se zeptat, co se děje. Vyšel oknem, my jsme tak také chodili. Když se začalo střílet, matka nám řekla, ať si poleháme na zem, slyšeli jsme jenom sténání. Padla rána, potom jsme slyšeli krátkou dávku. Tady

) Text: Vladimír Salčák Foto: Národní házenkářský archiv

z toho okna tu kulku vytahovali. Matka říkala, že s ní něco dělali kombinačkama a s tím pláštěm. Pak to ukazovali a říkali: „Vidíte, to není naša kulka!“ Ti vojáci byli poplašení, měli strach, nechtěli ho střelit. Jaké měl velitel zkušenosti, když si tady postavil pod ten kaštan kulomet? Střelec neviděl dál než dvacet kroků. Granátem by ho nepřítel zneškodnil.“ Vzpomínky doplnil v reportáži pan Zdeněk Hlobil: „Bylo nutno opustit stanový tábor, všichni šli do zámečku. Jedna dívka něco zapomněla ve stanu. Franta Míčků jí pro to kolem desáté jedenácté večer šel do stanového tábora.“ Fakt, že František Míčka nezahynul při přestřelce s banderovci, potvrdil v dopise bývalý kronikář Josef Švach z Brumova-Bylnice: „O tom, že zastřelil Františka Míčku voják ČSR, se hovořilo (v Návojné) veřejně… byli to vojáci, kteří vykonávali dvouletou prezenční službu (ročník 1924) a měli odslouženo 11 měsíců… František Míčka vyběhl proti hlídkujícímu vojákovi.

Stalo se to za tmavé noci… Mluvil jsem tehdy s jeho rodiči, kteří nosili na toto místo každý rok kytičku. Vojáka neobviňovali.“ U hřiště, kde se František Míčka proslavil, je na zdi sokolovny pamětní deska.

Na ní je Františkovo jméno a dvě data: 27. 3. 1927 a 10. 8. 1947.

František Míčka zcela vpravo

Střípky ze života v našem kraji

)

VESELÍ NAD MORAVOU

In-line dráha přivítala světovou špičku Bouřlivý křik a povzbuzování bylo po celý první zářijový víkend slyšet od areálu in-line dráhy ve Veselí nad Moravou, kde se uskutečnil již třináctý ročník Veselských in-line závodů. Kromě známých tváří z místního klubu mohli diváci ocenit i výkony zahraničních sportovců. „Máme tady týmy ze Slovenska, z Rakouska a z Maďarska. Jsme moc rádi, že zahraniční závodníci sem znovu mohou jezdit,“ řekla ředitelka závodu Petra Korvasová. Mezi desítkami závodníků tak byla k vidění nejenom česká, ale i světová špička tohoto sportu. Na in-line dráze se totiž vystřídali nejenom medailisté, ale i úřadující mistr Evropy z nedávného Mistrovství Evropy, které se konalo v Portugalsku. Klasické rychlostní kategorie doplnili pořadatelé v sobotním dopoledni i o fitness kategorii a rodinné štafety. „Ve speedových kategoriích je 130 závodníků a fitness závodů a rodinných štafet se zúčastnilo dalších 50 zájemců, takže účast je moc pěkná,“ dodala Korvasová.

KUNOVICE

V leteckém muzeu natáčel Jiří Mádl s Judit Bárdos Jiří Mádl a Judit Bárdos ztvárňují hlavní role v krátkém absolventském filmu Ostrov svobody režiséra a scénáristy

KYJOV

V Kyjově se konaly krajské dožínky Krajské dožínky se konají každý rok v jiném městě. Letos připadla volba na Kyjov, který se v neděli 29. srpna zaplnil folklorními soubory, lidovými řemeslníky a stánky s regionálními potravinami.

Jedinečnou atmosféru zdejších lidových tradic přijel do Kyjova nasát i hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich. „Já mám na sobě východobrněnský kroj, který se nosí u nás. Je chudší než kyjovský. Starosta Lukl mi říkal, že mám přijet ve svém kroji, ale když jsem viděl jeho, jak se naparuje v tom svém honosném kroji jako kohout, tak si myslím, že prostě chtěl, abych vedle něj vypadal jako chudý příbuzný!“ žertoval Grolich. Zatímco většinu dne se usmívalo na Masarykovo náměstí v Kyjově slunce, během tradičního předávání věnce přišla letní přeháňka. Program naštěstí příliš

nenarušila, a tak jako překvapení pro návštěvníky mohlo před radnici doklusat sedm jezdců – banderium skoronické Jízdy králů. „Když jsme nemohli řádně oslavit Slovácký rok, který byl komorní, chtěli jsme si pořádně užít aspoň krajské dožínky.

Jsem moc rád, že Kyjov dostal možnost, aby se dožínky konaly právě tady. Myslím, že si to všichni užívají, je to vidět na jejich tvářích.

Pevně věřím, že už nás covid neohrozí a vrátíme se zase do normální doby,“ řekl starosta Kyjova František Lukl. Jihomoravské dožínky doprovázalo mimo jiné předávání cen Regionální potravina a Zlatá Chuť jižní Moravy, vystoupení řady místních folklorních sdružení, souboru Ondráš, skupiny Wohnout, dechové hudby Žadovjáci a také ukázky zemědělské techniky, chovatelů nebo hasičů.

ZLÍN

Zlínská zoo odchovala další mláďata vzácných dželad Ve zlínské zoo se letos opět rozrostla početná tlupa dželad. První mládě se v polovině července narodilo samici Asmeře, druhé pak 1. září samici Mii. Celkový počet odchovaných mláďat tak čítá na 10 jedinců a zlínská zoo je stále jedinou českou zoo, ve které návštěvníci mohou tyto primáty obdivovat. Obě dvě mláďata zdárně prospívají. Samice Asmera je už zkušená matka – je to její v pořadí již čtvrté mládě, o které se velmi pěkně stará. Mládě, u kterého prozatím ještě není známo pohlaví, zatím stále většinu času tráví v bezpečí máminy náruče.

Samice Mia, která je prvním odchovaným mládětem, pečuje o své vůbec první mládě. Podle všech pozorování chovatelů je i ona velmi pečlivá a starostlivá. Mládě její náruč vůbec neopouští.

Domovinou dželad jsou travnaté náhorní plošiny v severní a střední části Etiopské vysočiny, nikde jinde na světě nežijí. Počet volně žijících dželad se nyní odhaduje na 50 až 60 tisíc. Největší hrozbu pro ně představuje ztráta původních lokalit a lov pro kůži a hřívu samců. Dželady jsou výluční vegetariáni, v jejichž potravě je zastoupena prakticky jen tráva. Proto i ve zlínské zoo mají k dispozici rozlehlý travnatý výběh v africké oblasti zoo.

MOZAIKA ) 13

Mozaika

Petra Januschky ze zlínské Univerzity Tomáše Bati. Snímek se začal natáčet na konci srpna v Leteckém muzeu v Kunovicích na palubě letounu Tupolev 154M, který je znám jako „naganský expres“. Mádl a Bárdos představují ve filmu dva mladé lidi před třicítkou, Jindřicha a Evu, kteří se v roce 1983 potkávají na zájezdovém letu Československých aerolinií z Prahy do Havany.

Oba vzpomínají na pionýrský tábor, kde se ve třinácti letech poznali a jejich stará náklonnost rychle ožívá. Škádlí se a polemizují o tom, co je skutečné dobrodružství a opravdová svoboda, a každá odpověď, pohled či letmý dotek upevňují pouto, které mezi nimi znovu vzniká. Po romantické noci ale přichází chladné ráno nad Atlantikem, které oba nečekaně postaví před fatální životní rozhodnutí. Do mezinárodní a české festivalové distribuce má Ostrov svobody v plánu vyrazit v průběhu roku 2022. Vzhledem ke koprodukční dohodě s Českou televizí je plánované uvedení i v rámci jejího vysílání. „Věřím, že náš dlouho připravovaný film může být divácky atraktivním dílem, které složité téma nezjednoduší a na jehož konci zvítězí, i přes všechny následky, láska. A to nikoli nad svobodou, ale spolu s ní,“ uzavírá režisér snímku Petr Januschka.

12 + jedna otázka PRO JANA ČADU 1. O čem se vám naposledy zdálo?

Sny moc nemívám a když ano, mávnu nad změtí podivných sekvencí a spojitostí rukou nebo pokrčím hlavou. Ale zajímavé je, kolik se mi jich vybavilo nedávno na březích Středozemního moře, na dovolené. Možná to bylo jakýmsi zklidněním a taky jejich reálnost byla značně pozoruhodná. Měly dokonce jakousi jednotící linku. Všechny mířily k docela konkrétním a leckdy už ani na tomto světě nežijícím kamarádům z dětství a raného mládí. Ale asi to bylo těmi vlnami a vlnkami v moři. Snění bylo vlídné, o obyčejnostech, jakýsi vzpomínkový film na klukovské dovádění a dennodenní radosti od fotbalu přes plné košile třešní až po koupání.

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte? Že by to s těmi sny souviselo? Úplně nejraději nevím, celé to bylo úžasné.

Moc se mi vybavuje třeba knihovna, dětské oddělení otevřeno vždy v pondělí a ve středu. Naprosto specifická vůně knih. Verneovky, Vinnetou, Foglarovky, OtoPavlovky nebo třeba sportovní knihy o železné Spartě nebo věčné Slavii.

Klapzubovu jedenáctku jsem měl doma, přelouskáno tisíckrát. Ale vzpomínek je mnohem mnohem více. Starý dědův sad v Koryčanech, fotbalový stadion v Kyjově. Tamější koupaliště, letní kino, děvčata z NDR ve sprchách zemědělské školy a pohled nás čtvrťáků na ně ze stříšky u hřiště…

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

To nikdy nevíte. Bylo třeba správně, že vás opustila, že vy jste ji opustil? Bylo by s ní všechno jinak? Lepší, horší? Jsem rád, že se vše vyvinulo tak, jak je to dnes.

Jedna věc možná přeci jen ano. Mohl jsem po vysoké škole nastoupit buď do brněnského rozhlasu, anebo jeho po-

)

bočky v tehdejším Gottwaldově. Osud chtěl tomu, že se uvolnilo místo právě ve vile Jana Antonína Bati. Mimochodem to město se mi líbilo mnohem více než Brno. A brzy na to i jedna slečna s krásnýma očima. Jsme spolu zrovna třicet osm let. Tu bych, nebýt mého rozhodnutí jít pracovat ještě před vojnou sem, určitě nepoznal.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavil, kdybyste mohl?

Těžká otázka. Takové zbavení se člověka hodně změní. Ani nevím, jestli bych to chtěl, ale někdy se přistihnu při značné míře netrpělivosti. Jenže já tvrdím, že právě v novinařině, v té denní, kterou provozuji 40 let, je to hnací motor.

Rychle dokončit a rychle začít čili kontinuální pracovní rychloběh. Teď bych mohl skončit, léta se naplňují. Jedno vím jistě, ač zanedlouho státním rentiérem, přestat bych opravdu nechtěl. Čímž si ovšem zajišťuji ve zbytku vyhrazeného času sprinterský běh až do cíle. Kéž by byl do nejdál.

5. Máte nějakou posedlost?

Co je to posedlost? Že by třeba touha v klidu posedět v dobré mentálně obohacující společnosti inspirativních lidí? Pokud je tohle posedlost, pak ji mám moc rád. Ale ono je to určitě myšleno jinak. Když si to přeložím, pak mám podle mínění jiných nejblíže k posedlosti na tenisových kurtech a pak, to už podle sebe, ještě v lese. Tam se posedlost projevuje tím, že se téměř každé jarní, letní a podzimní ráno posadím a posedím. Pak mne ale chytne posedlost a začnu usilovně až posedle hledat hříbky a spoustu dalších mnou milovaných hub.

6. Čeho se bojíte?

Jasná zpráva. Agresivity kolem nás, lidské malosti, neomalenosti, tupé přímočaré touhy šidit, obohacovat se, podvádět. Taky závisti, podrazů. Ale

nelámu nad jejich nositeli hůl, snažím se jim jen vyhýbat, napravitelní jsou.

Naopak, myslím si, že dobro v nás převažuje. Denně jsem v kontaktu osobním a třeba telefonickém se spoustou lidí.

Naprosto nahlas říkám, že devět z deseti je dobrých a ještě lepších.

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Těžko říct. Člověk, ta nádoba hříchu, se především v mladším věku dopouští spousty neomaleností. Ublíží jiným a v důsledku i sobě. Nejvíc to bolí, a to i hodně zpětně, když nerozvážným činem ublížíte těm, kteří vás mají nejraději. A vidí se ve vás. Rodičům. Snad jsem to stačil časem napravit, vyžehlit, dát do pořádku, naštěstí to byly jen střípky v tom širokánském toku času.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Ono by se mělo nejdříve definovat, co je to úspěch. Dobrá rodina? Dobrá práce?

Slušné finanční ohodnocení? Dům? Syn? Zasazený strom? Anebo umění smát se každý den? Asi od každého něco. Ale pozor, vždyť my ani to měřítko úspěchu nemáme. Olympijský vítěz nejsem, to je jistě úspěch, pro daného člověka životní.

Ale zase jen epizodní. Tak budu za úspěch považovat třeba třicet let televizního a čtyřicet rozhlasového činění. A hlavně pokračování.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Když budu upřímný, pak je to ocenění práce. Úplně stačí, když mi někdo řekne, že mne rád poslouchá. To je jako když doktor vyléčí pacienta. Ta nicotná pochvala vchází kamsi dovnitř, tu a tam si na ni letmo vzpomenete, vybaví se vám a vede vás dál. V mém případě třeba k oblíbeným neformálním slovním obratům, větným vazbám, ba i novým slovním tvarům či novotvarům. Vůbec si myslím, že je motivační dělat zdánlivě stejnou práci pořád trošičku jinak, neotřele. Někdy

úplně skřípu zuby nad užíváním klišé, profesionální nedokonalostí. U začátečníků toleruji, u pokročilých přehlížím, ovšem se značnou nelibostí.

10. Kdybyste mohl získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Mám-li zůstat jen u sebe, pak bych se rád polidštil ve zručnosti. Šikovnost mi jaksi nebyla dána, časem jsem v životě uhnul tam, kde jí nebylo potřeba, a obklopil se dobrými lidmi, kteří mi umějí pomoci. Dodnes mi vyvolává mírné mrazení v zátylku představa, že by znovu jako v šesté sedmé třídě nastal čas předmětu zvaného dílny. Anebo bych měl tak jako v autoškole popsat, na jakém principu funguje vznětový motor.

A to už nemluvím o jiném předmětu z třídy deváté, který se jmenoval

rýsování. Brrr. Snad už ale zůstanou věci tak, jak jsou.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Vždycky najdete to, co vám vadí, svět je ale natolik široký pojem, že se prostě musíte smířit s různými naštěstí jen regionálními a lokálními konflikty. Jistě, že mi vadí harašení zbraněmi a rozpory mezi mocnými, stejně si ale někdy myslím, že je to daleko lepší než v první polovině minulého století. Vadí mi v mém okolí něco jiného. Když potkávám pitomce, kteří vidí vše jen černě třeba zúženou optikou svého jediného správného názoru a pumpují to do ostatních. To mizím, jak to jen jde.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Na pláč já moc nejsem. Tohle nevím.

Mohlo by to souviset třeba s odchodem

blízkých, jistě. Ale i to beru jako součást toho kouzelného slova a hlavně dění zvaného život. Raději slzím smíchy, ale ani v tomto směru nemohu poslední dobou sloužit.

12+1 V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

No být tak starým Klapzubou, to by muselo být úžasné. Jedenáct skvělých synů a jedenáctkrát radost na fotbalovém hřišti a každý týden. Permanentní rozkoš!

Foto: Kateřina Nosková

JAN ČADA(* 1958) novinář

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 16

Poztrácená řemesla: Litografie Františka Pavlici V dalším dílu Poztrácených řemesel jsme nahlédli do tajemného světa tiskařiny. A nebyla to tiskařina jen tak ledajaká – šlo totiž o samotnou „královnu grafiky“, za kterou je považována litografie neboli kamenotisk! Tuto grafickou techniku vynalezl v roce 1796 pražský rodák Alois Senefelder, když hledal nový, levný způsob rozmnožování svých divadelních her. Litografická technika je založena na jedinečných chemických vlastnostech vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa barvu odpuzují.

Litografii si postupně oblíbili malíři takových slavných jmen, jako byli například Goya, Henri Toulouse-Lautrec nebo Alfons Mucha. My jsme si o litografii povídali s Františkem Pavlicou, kterého jsme navštívili v jeho litografické dílně v Hroznové Lhotě na Slovácku.

Františku, jak jste se k litografii dostal?

S litografií jsem se seznámil v Uherském Hradišti, kde fungoval amatérský výtvarný kroužek, jehož jsem byl členem. Tam jsme se setkávali s různými výtvarníky a právě tam jsem se dozvěděl o této technice. Jak už to tak bývá, úplnou náhodou jsem se seznámil s Frantou Krňávkem, který provozoval od konce 70. let litografickou dílnu a se kterým jsem se skamarádil. Jednoho dne mi zahrčel telefon a Franta mi nabídl, jestli nechci dílnu převzít a dál ji provozovat. On neměl žádného nástupce, a tak mi nabídl, že když od

něj dílnu odkoupím, všechno z tohoto řemesla mě naučí.

Dva roky jsem k němu potom jezdil a učil se litografickým technikám. Pak přišel den D, kdy jsem si doma vytvořil prostor, do kterého jsem celou dílnu přestěhoval.

Povězte nám něco o litografii.

Litografie, tedy kamenotisk, je jednou z nejnáročnějších tiskařských technik. Říká se jí královna grafiky.

Vynálezce Alois Senefelder k jejímu objevu přišel vlastně náhodou, to když si všiml, že žena, která šla z prádelny, pokapala mýdlovou vodou dlažbu, a ten mastný flek odpuzoval vodu.

) Text a foto: Kateřina Nosková

Dá se říct, že litografie je prababička ofsetu. S litografií se začaly dělat první kopie obrazů, ilustrace, atlasy. Až ve 20. letech minulého století litografii nahradil ofset a dnešní tisk tak, jak jej známe.

V čem spočívá „gró“ litografie?

Podstatný je především kámen, který se těžil v Solenhofenu v Bavorsku.

Jedná se o vápenec, který je svým složením pro tuto techniku nejvhodnější, protože má jemné zrno a je homogenní. Dnes už je ale lom v Solenhofenu vytěžený, takže kameny jsou velmi vzácné. Do kamene se leptá arabskou gumou, která je kyselá a vápenec naleptává. A tam se barva uchytne.

Co všechno v dílně tisknete?

Tisknu samozřejmě své vlastní věci, ale také dělám službu různým výtvarníkům a umělcům, kteří ke mně jezdí. Funguje to tak, že u té práce musí výtvarník být, protože on sám si výtvory kreslí do kamene, on sám si tu grafiku tvoří. Je to vždy spolupráce dvou lidí.

Kolik lidí se litografii v České republice věnuje?

V České republice jsme už jen tři tiskaři. Všichni se mezi sebou známe.

Jak vidíte budoucnost tohoto řemesla?

Nevím, jestli u nás litografie vymře s námi, nebo se nám podaří najít nástupce. Já syna mám, je i docela tvořivý,

Jaká je podle vás budoucnost tradičních řemesel?

Jsou to řemesla našich předků a jakmile zaniknou, už je nikdo neobnoví.

Naši předci byli zruční a uměli dělat krásné věci. Toho bychom si měli vážit. Řemeslo by nemělo být jen ve skanzenu, ale mělo by žít dál normálně mezi lidmi. Jak se říká, kdo nezná minulost,

INZERCE

+

Předpovídáme cenovou níži.

Internet se slevou napořád!

Nordic internet N+ je stabilní, bez závazků a bez limitů.

ČASOVĚ OMEZENÁ AKCE

Překvapivá volnost

Akce platí do 31. 10. 2021. Více na www.nordictelecom.cz

nemá budoucnost. Člověk by měl vědět, odkud vše přišlo, a na to navázat.

Jaké vlastnosti musí mít člověk, aby mohl dělat litografii?

Aby mohl být člověk dobrým litografem, musí mít velikou trpělivost a nebát se práce. A musí ho to bavit. Je to těžká práce, ale jak říkal můj děda, co tě baví, to tě neunaví!

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 17

tak uvidíme, jestli se na to dá. Přenechávám to osudu. Snažíme se dělat osvětu.

Když k nám přijdou návštěvníci, tak si často myslí, že někde zmáčknu čudlík, stroj se rozjede a sám tiskne. Ale tak to není, protože jako u každé staré techniky se i u litografie musí vše dělat ručně.

Co vás na litografii nejvíce fascinuje?

Na litografii mě fascinuje hlavně tvořivost a hra s barvami. Jak to roste po vrstvách, barva po barvě, až se nakonec poskládá celý obraz. Je to kouzelné v tom, jak se vše postupně propojuje a výsledek vidíme až úplně na konci.

Poslední barva rozhodne o tom, jak bude obrázek vypadat, jestli bude grafika pěkná, nebo ne.

Dokáže vás litografie i po těch letech, co se jí věnujete, ještě něčím překvapovat?

Litografie má v sobě tolik tajemství a krásna, že se člověk vlastně učí pořád. Dá se říct, že každý rok mě něco překvapí. U počítače můžete všechny kroky zpětně smazat a opravit, tady nic takového nejde, musíte myslet jenom dopředu. Jinak to pokazíte a musíte začít znovu.

TÉMA ) 18

Očkování.

Ano, či ne?

)

Očkování. Kontroverzní téma, které rozděluje společnost, nebo nám dává šanci naučit se respektovat odlišný názor druhých? Stejně jako v jiných společnostech, také u nás v TVS se otázka „Očkovat se, nebo ne? “ probírá prakticky denně...

Očkování mi dává smysl pro ohrožené skupiny. Ty lze podle různých kritérií identifikovat. Jelikož se jedná o experimentální vakcíny, za jejichž dlouhodobou bezpečnost nikdo neručí, a do ohrožené skupiny se neřadím, k vlastnímu očkování nevidím vážný důvod. Samozřejmě mi vadí znevýhodňování neočkovaných, netransparentní státní smlouvy s farmaceutickými společnostmi, a především ten nepřiměřený tlak, který je na populaci v souvislosti s tímto virem vyvíjen. Ať už se jedná o očkování, testování či jiná plošná opatření, považuji za nesmírně důležité chránit svobodnou volbu nás všech.

(Jiří Kolaja)

dělit stát a zakáže neočkovaným cestovat, sednout si svobodně do kavárny nebo si zajít pro rohlíky do obchodu...

(Nikola Hauerlandová)

Jestli se nechat očkovat, nebo ne, je mi vlastně dost jedno. Můj vztah ke konkrétním lidem se až zas tak nemění v závislosti na tom, jakou manipulací se dají pohltit. Strach máme občas všichni, je to nejsilnější emoce, tudíž každý má občas právo podlehnout. Jenom bych byl velice nerad, kdyby se celá situace, jak je ostatně u nás letitým dobrým zvykem, opět vyvinula do stavu, kdy kriticky myslící a osobně zodpovědní budou nuceni nést odpovědnost i za ty, kteří na vzetí vlastního života do vlastních rukou dávno rezignovali.

(Michal Rolenc)

Jsem vděčná, že žiji v demokratickém státu, který stále ještě dává a do budoucna snad i bude dávat člověku možnost svobodně se rozhodovat o tom, zda se naočkovat nechá, nebo ne. Tuto volbu vnímám jako možnost každého z nás a respektuji proto rozhodnutí svých přátel i okolí, ať už se naočkovat nechali, nebo ne. Zároveň by ale bylo fajn, aby byli takto tolerantní i ostatní lidé…

(Zuzana Černá)

Já jsem to zatím nepotřebovala ani k cestě do zahraničí. Nemocí jsem si prošla a protilátky i po půl roce stále mám.

Testování mi nevadí. Zatím nevidím důvod se očkovat.

(Barbora Dojčár) Očkovaná nejsem a ani to zatím nemám v plánu. Covid jsem oficiálně prodělala, takže nemám potřebu. Spousta lidí kolem mě už vakcínu dostala a rozhodně nás to nedělí na dva tábory. Respektuji každého, ať už se chce, nebo nechce očkovat. Jediné, čeho se děsím, je, že nás takto začne

Myslím, že k odpovědi na poměrně choulostivou otázku, jakou je „očkovat, či neočkovat“, by nás mohl dovést zdravý rozum a úsudek. Ani mně se nelíbí plejáda poměrně rozporuplných a často nesmyslných restrikcí. Ale když už se to stalo a virus se mezi námi „zabydlel“ s velkou chutí a vytrvalostí, tak asi není jiné cesty, než proti němu co nejefektivněji bojovat.

A očkování, zdá se, je boj úspěšný.

(Jan Dudek)

Nejsem lékař, ale pokud vím, éra koronaviru se dá ukončit jen tak, že si lidský organismus na ten vir zvykne, podobně jako si kdysi zvykl na španělskou chřipku, která nikam nezmizela, ale už na ni nikdo neumírá. A to je možné buď proděláním nemoci, nebo očkováním. Já nemocný nebývám, takže jsem se nechal naočkovat. Diskusím kolem toho moc nerozumím, na očkování proti tetanu a dalším nemocem se mě taky nikdo neptal. Je opravdu škoda, že toto odborné medicínské téma rozděluje společnost a neustále plní mediální prostor.

(Miroslav Pechura) Covidem jsem si prošla o Vánocích s mírným průběhem a v současné době

mám vysokou hladinu protilátek, takže osobně z tohoto onemocnění obavy nemám. Zlehčovat to ale určitě nechci, znám lidi, kteří měli velice těžký průběh, a je vidět, že se to onemocnění chová nevyzpytatelně. Co mi ale vadí, je naprosto zřejmá diskriminace neočkovaných, i když je očkování oficiálně stále ještě dobrovolné. Neočkovaní se musí neustále chodit testovat a dokazovat bezinfekčnost, když chtějí jít na pivo, do kina, do divadla, zatímco očkovaní toto vůbec řešit nemusí, i když mohou být infekční a mohou covid přenášet úplně stejně jako neočkovaní. Přece jediný benefit očkování je v tom, že člověk nebude mít těžký průběh nemoci… Dále absolutně nerozumím tomu, proč se neuznávají protilátky jako potvrzení bezinfekčnosti. Přirozeně získané protilátky nikoho nezajímají, vládu zajímají jen ty uměle dodané prostřednictvím vakcíny. A že po určité době protilátky po očkování klesají a nejsou účinné proti mutacím?

Nevadí, dáme třetí dávku! Hlavně, když má farmaceutický průmysl odbyt.

(Kateřina Nosková) Přál bych si, aby se naočkovali všichni, kteří se naočkovat mohou. Přirovnal bych to k jízdě autem. Ten, kdo jezdí bez brzd jenom proto, aby si neošoupal brzdové destičky, ohrožuje sebe, spolujezdce i ostatní. Vina za rozdílné názory ve společnosti na očkování ale leží jednoznačně na bedrech pomatených regulovčíků silničního provozu a jejich služebních pejsků. Téměř dvouleté šaškování na křižovatkách všech cest stálo už desetitisíce životů, rozdělilo rodiny a rozvrátilo společnost. V zatáčkách těch cest však stojí pomníčky nejen řidičů koloběžek, aut nebo horských kol, ale i bojových vozidel pěchoty. Buď řidiči neměli brzdy, nebo nebrzdili.

(Vladimír Salčák)

televize jihovýchodní Moravy

Máte obchodní talent? Láká vás svět televize?

Přidejte se k nám na pozici mediálního konzultanta! obchod@televizetvs.cz INZERCE

STAŇTE SE ČLENY NAŠEHO TÝMU! OBI Zlín:

Prodavač/ka

(nástupní mzda od 26.850 Kč)

Stavba/Dřevo/Zahrada 100

Nabízíme: ◼ ◼ ◼ ◼

95 pracovní prostředí ◼ Týden dovolené navíc Příjemné Zázemí stabilní nadnárodní společnosti ◼ Stravenky v hodnotě 100 Kč Zaměstnanecké slevy na nákup ◼ Příspěvek na penzijní připojištění 75 Možnost pracovního růstu ◼ Možnost dalšího vzdělávání ◼ Kafetérie

Požadujeme:

◼ Středoškolské vzdělání nebo výuční list ◼ Zákaznická orientace a vstřícnost 25 ◼ Příjemné vystupování ◼ Zkušenosti na podobné pozici výhodou Máte-li 5o uvedenou pracovní pozici zájem, zašlete nám svůj životopis na e-mail reditelcz052@obi.cz nebo nám zavolejte na tel. 296 605 211.

0

OBI Zlín třída 3. května 1170, Malenovice, 763 02 Zlín www.obi.cz

SBĚRNÝ DVŮR

pro občany města Uh. Hradiště, Kunovic, St. Města a dalších smluvních obcí

VÝKUP ŽELEZA, BAREVNÝCH KOVŮ, PAPÍRU A AUTOBATERIÍ ODBĚR KOMUNÁLNÍCH, OBJEMNÝCH A NEBEZPEČNÝCH ODPADŮ, SKLA, PLASTU A STAVEBNÍ SUTĚ

ZPĚTNÝ ODBĚR PNEUMATIK A ELEKTROZAŘÍZENÍ SKARTACE DOKUMENTŮ

O T E V Í RACÍ DOBA

PO ÚT ST ČT PÁ SO

572 552 062

7-17 7-17 7-17 7-17 7-17 8-12

777 718 333

PRŮMYSLOVÁ 1147, UH. HRADIŠTĚ

ODBĚR VŠECH DRUHŮ ODPADŮ OD FIREM A OBCÍ

Děkujeme, že nám pomáháte přetvářet odpady v suroviny. www.sbernesurovinyuh.cz