B.I.G. Petr Dub

Galerie Pitevna, výstavní prostor Archivu MU, Brno, Komenského nám. 2

3

DVOjí STAVy v obrazobJektecH PETra DUba

Jiří Ptáček

1/1

Umělecká práce Petra Duba je často nahlížena ve vztahu k malbě a jejímu kritickému zkoumání. Jakkoliv v kontextu Dubova osobního vývoje nejde o neopodstatněné ukotvení, mohli bychom si při pohledu na tvorbu z posledních let položit několik otázek, které nám jej přinejmenším rozvolní.

Proč vlastně Dubova díla považujeme za obrazy?

Protože jsou závěsné?

Protože v některých z nich je přítomný odkaz k expresivnímu roztírání barevných past štětci a štětkami?

Protože jednu ze svých výstav nazval Další ze způsobů, jak nemalovat obrazy, druhou Mezery mezi obrazy a další Antiteze malby, zatímco nikdy nezaznělo nic o jiných výtvarných médiích?

Kvůli tomu, že v čase své soubory nazýval antimalbami, podmalbami či repetitivními obrazy?

5

Není navzdory těmto nepopiratelným odkazům k malbě možné suše konstatovat, že díky jejich trojdimenzionální povaze a technologickému provedení jde povětšinou o reliéfy, tedy tradičně vzato díla spíše sochařského charakteru?

Nebylo pro Duba klíčovým okamžikem, když na sklonku minulého desetiletí dal plátnu a výztužím spodních rámů možnost vzepřít se roli poslušně čekajícího malířského podkladu – a tak opustit i svou jednoznačnou identitu?

A co to znamená?

Pokládáme-li si takové zpochybňující otázky, patří se navrhnout, proč to Dub dělá. Třeba i prostřednictvím dalších otázek:

Je možné, že Dubovou ambicí je, aby jeho díla byla zároveň obrazy a zároveň se od obrazů odkláněla?

Mají setřít rozdíly mezi malbou a objektem/sochou a stát se jakýmisi obrazobjekty?

A lze podobnou ambici nalézt ještě v jiných sférách Dubova přístupu k uměleckým dílům?

7

9

1/2

11

V uplynulých sto letech byla malba tím nejvyhledávanějším otloukánkem výtvarného umění. Její dominantní postavení mezi uměleckými disciplínami bylo zpochybněno jak „rozšířením pole“ umění, tak i navracejícími se polemikami o jejích společenských funkcích. V současné situaci, kdy jako překvapivě vitální zombie okupuje všechny sféry uměleckého provozu, se však jakékoliv tance na jejím hrobě jeví jako poněkud anachronický rituál. Petr Dub přesto trvá na tom, že malbu a obraz bude zpochybňovat. Uvědomuje si, že za aktuálním návratem malby na výsluní stojí velkou měrou trh s uměním a zejména rozšířená – i když povětšinou nejspíše nereflektovaná – touha sběratelů přiblížit se statusu svých předchůdců ze šlechtických a měšťanských vrstev. Například Dubovy nedávné práce z širšího souboru Repetitivních obrazů jako by tato očekávání naplňovaly a zároveň znejišťovaly. Tyto kruhové obruče s prázdnými středy nejenže v duchu jeho dříve vzniklých děl jsou rámy i obrazovými plochami v jednom. Důležitou součástí jejich koncepce totiž je, že kombinují aspekty ojedinělosti a nenapodobitelnosti s aspekty seriálnosti a zaměnitelnosti vzájemně identických kopií. To, co na nich působí jako autorův fyzický vklad, je ve skutečnosti odlito z formy, a to, čím se díla mezi sebou liší, Dub omezil pouze na volbu barevného odstínu povrchové úpravy.

Pochopitelně i Dubovy obrazobjekty jsou předmětem tržní směny. Jejich vizuální atraktivita je přitom vystupňována na maximum volbou takových barevných řešení, která si tradičně spojujeme s luxusem a bohatstvím.

Není proto divu, že jsou často vnímány jako lesknoucí se výtvarné šperky stimulující divákovu poživačnost.

V druhém plánu ovšem tyto artefakty přeci jen polemizují samy se sebou, když vedle sebe (nebo snad přes sebe!) kladou funkce povrchní „ozdoby“ a kritické analýzy faktorů jako originalita, význam fyzického účasti na vzniku díla apod. V tomto smyslu lze jeho tvorbu označit za hybridní, vzniklou křížením.

13

2/1

Na výstavě B.I.G. prezentujeme dvě odlišné, avšak vzájemně příbuzné sady artefaktů. Paralely, které mezi nimi vznikají, jsou aspekty „síly“, „ideálu“ a „kontroly“ vtělené do abstraktní formy. Zohýbané tvary obrazobjektů ze souboru Pain & Gain navozují dojem, že jsou výsledkem intenzivního tělesného (nebo snad strojového?) tlaku. Ve skutečnosti ale nevznikla uplatněním (de)formující síly, ale opět skrze kontrolovaný proces odlévání do předem připravené matrice. Mohli bychom o nich říct, že nejsou destruované, ale konstruované… což ovšem nic moc nemění na tom, že si od nich aspekt „násilí“ jen těžko odmýšlíme.

Vnímané jevy nám lidská mysl na základě rozpoznaných znaků spojuje s již uloženými poznatky. Tento povětšinou nápomocný, ale na předpokladech založený, a proto i chybující mechanismus dovoluje pozdější korekce, avšak jde o proces obtížný a jen zčásti úspěšný.

Petr Dub jako by tematizoval vrstvení informací přes sebe, vznikání směsi neslučitelných, rozporných či oponentních „mínění“. Podle mého názoru mu přitom nejde o akcentaci ošidnosti lidského poznání či o triviálně simulovanou skutečnost, ale o fakt existence dvou (či více) paralelních stavů.

Podobně chybně můžeme vnímat i „prázdno“ orámované odlitky kruhových Repetitivních obrazů, které tvoří druhou složku jeho výstavy.

Je opravdu prázdným, vynechaným místem?

Dívali jsme se pořádně?

15

Anebo jsme vyšli z předpokladu, že je prázdným, protože v základních rysech odpovídá vzhledu okolních omítek?

2/2

Omítky uvnitř kruhů byly kvůli výstavě otlučeny, nahozeny a nabíleny. Na první pohled jsou k nerozeznání od ostatních. Jejich plochy jsou ovšem nepoškozené galerijním provozem.

Jsou proto jejich ideálním stavem?

A když na ně pohlédneme jinak, můžeme o nich stále uvažovat jako o prázdných místech?

17

Také v případě nových omítek v kruzích Dubových obrazobjektů se jedná o akt kontroly nad vymezenou plochou a o její budování se záměrem posouvat se směrem k představě ideálu. V tomto smyslu vzato by ovšem paradoxním naplněním této představy de facto byly galerie, ve kterých se umění nevyskytuje. V konceptuální rovině tudíž Dubovo gesto lze chápat jako naplňování / nenaplňování této představy. Podobně obojetné jako když daná místa zbavil prázdna a naplnil prázdnem.

2/3

Fotografie ženských muskulatur mohou na výstavě vyznívat pouze jako estetické doplňky robustních obrazobjektů ze souboru Pain & Gain. V rámci Dubem aktivizovaných významových her výstavy jsou ale podstatné.

Nezachycují ladné ženské křivky, nýbrž posilováním vypracovanou svalovinu, která nezasvěcenému pozorovali může připadat spíše mužskou.

Kulturistika obecně je spěním k ideálu založeném na kontrolovaném využívání tělesné síly. Jejím cílem není mít síly víc, ale formovat (konstruovat) lidské tělo rozvinutím potenciálů jeho vlastní tkáně. V tomto směru je způsobem ovládnutí sebe samého. Nesměřuje tedy ven, není agresí (z lat. agressio – útok, výpad) jako třeba u rány pěstí při hospodské rvačce. Soustředí se naopak dovnitř těla samého a navenek se manifestuje pouze zevnitř modelovaným „tvarem“ s neoddiskutovatelnými estetickými kvalitami.

Pro Duba je ženská kulturistika přitažlivá jak rozrušováním zavedených představ o vnějších odlišnostech mezi feminním a maskulinním tělesným ideálem, tak i kvůli skutečnosti, že se v ní je snadné zaměnit názor na úlohu síly. Obdobně jako můžeme zaměnit rám za obraz, obraz za objekt, malířské gesto za sochařskou modelaci, konstrukci za destrukci nebo konceptuálnost se senzuálností… pokud nepřijmeme fakt, že všechny tyto polarity jsou součástí sítě stavů, v nichž se jeho díla vyskytují zároveň.

19

2/4

3/1

Z výše uvedeného by se mohlo nazdávat, že Dubův umělecký program je jakousi vulgární postmoderní relativizací, která potenciální diferenciaci rozmazává v kaši všehochuti. Takový postoj ale Dub nezastává, a už vůbec ne v oblasti mimo umění samotné. Jestliže k nám výtvarnými prostředky ale promlouvá o universálnějších tématech lidského myšlení, tak o nesnadnosti vyhodnocování smyslové zkušenosti, nebezpečích samozřejmosti a potřebě nazírat skutečnost nikoliv jako danost, ale jako problém k tázání.

Do vrcholících příprav Dubovy výstavy vstoupila na počátku listopadu loňského roku smutná zpráva o úmrtí emeritního rektora Masarykovy univerzity Eduarda Schmitda. Ten nejenže patřil mezi významné podporovatele výtvarných umělců a současného umění v Brně, ale vstoupil i do života Petra Duba jako vůbec první, kdo si od něj, ještě coby studenta brněnské FaVU, zakoupil umělecké dílo. Na prvního sběratele se nezapomíná, stejně jako se nezapomíná na většinu prvních, nových a někdy i zlomových okamžiků umělecké dráhy.

Nezanechá-li totiž po sobě první prodej pachuť vykořisťování nebo zneužití, což se naneštěstí také stává, bývá důležitým vyslovením důvěry v mladého člověka a jím nastoupenou cestu. Petr Dub vzpomíná na profesora Schmidta právě takto. Spolu s Petrem Kamenickým z Galerie Pitevna jsme se mu proto rozhodli tuto výstavu dedikovat.

21

23

B. I. G Petr Dub

Galerie Pitevna, výstavní prostor Archivu Masarykovy univerzity, Komenského nám. 2, Brno, Česká republika 24. 11. 2021 — 8. 4. 2022 Výstava je součástí projektu Schopen představ, prezentace současného umění na Masarykově univerzitě Kurátoři — Jiří Ptáček, Petr Kamenický Text — Jiří Ptáček Fotografie — Zdeněk Porcal Grafický design — Jana Nedomová

www.petrdub.cz