Dějepis pro SOŠ

ČESKÉ A SVĚTOVÉ DĚJINY

PRO STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY

ČESKÉ A SVĚTOVÉ DĚJINY

Petr Čornej

Ivana Čornejová

František Parkan

Milan Kudrys

SPN – pedagogické nakladatelství, akciová společnost, Praha 2021

Dějepis na středních odborných školách má své zvláštnosti. Nepatří zde zpravidla k předmětům profilovým, nýbrž k předmětům, jejichž smyslem je vytvářet širší kulturní a vědomostní zázemí studentů tak, aby byli schopni orientovat se v minulosti, pochopit ji v souvislostech a vytvořit si na ni určitý názor. Tomu odpovídá postavení předmětu v učebních plánech i hodinová dotace. Je proto zřejmé, že učebnice dějepisu pro střední odborné školy musí respektovat dané skutečnosti, jinak nemůže být ani užitečná, ani úspěšná.

Při práci na této knize jsme vycházeli především z potřeb školské praxe, která již dlouho požadovala vydání učebnice, jež by dějepisnou látku určenou pro studenty středních odborných škol obsáhla přehledně, bez zbytečných podrobností a v jednom svazku. Snadný úkol to ale nebyl. Zásadní problém při vytváření koncepce spočíval v tom, že zaměření středních odborných škol je velmi pestré a různorodé. Vytvořit učebnici, která by vyhovovala všem, není dost dobře možné. Rozhodli jsme se proto napsat raději text delší než kratší, aby si každý učitel mohl vybrat okruhy, na něž klade důraz a jež považuje z hlediska zaměření své školy za důležité.

Ačkoli víme, že se na středních odborných školách zpravidla neučí pravěk a starověk, zařadili jsme do publikace i stručná pojednání o těchto obdobích, aby si případný zájemce mohl učinit celistvý obraz o minulosti lidstva. Vycházíme tak vstříc studentům, kteří se po maturitě na tomto typu škol hlásí na vysoké školy humanitního zaměření. Těžiště výkladu tkví ovšem ve středověkých a novověkých dějinách, přičemž největší pozornost (téměř 50 % textu) věnujeme 19. a 20. století. Nezaměřili jsem se však pouze na dějiny politické, ale rovněž na dějiny civilizace, zahrnující proměny duchovní i hmotné kultury včetně životního stylu. Počínaje středověkem jsme patřičný prostor dopřáli dějinám českým, které v zásadě probíráme se zřetelem k určujícím dobovým trendům. Faktografickou složku jsme se snažili pokud možno redukovat, nikoli ale minimalizovat, poněvadž bez zvládnutí nezbytné faktografie nelze minulost poznat ani o ní uvažovat.

Na rozdíl od dějepisných učebnic pro gymnázia obsahuje tato kniha pouze základní text bez rozšiřujících pasáží, „medailonků“ osobností a zajímavostí. Přesto

ovšem dosáhla značných rozměrů, takže záleží pouze na konkrétním učiteli, na které pasáže se zaměří, ke kterým pouze přihlédne a které vynechá. V tomto směru nehodláme středoškolské učitele nijak omezovat, naopak předpokládáme jejich tvůrčí přístup. Nedílnou součást učebnice tvoří početné obrázky, vztahující se ve většině případů k hlavní výkladové linii, kterou však místy rozvíjejí či doplňují, jak je ostatně patrné z délky jednotlivých popisků. Rozsah učebnice nám nedovolil otisknout ještě více obrazových materiálů, které by čtenáři názorně přiblížily umění příslušné epochy, její životní styl i každodennost. Více než tři desítky map a plánů suplují ve skromné míře funkci historického atlasu. Dějiny se totiž odehrávaly nejen v čase, ale, na což se při výuce leckdy zapomíná, také v prostoru. Za každou ucelenou kapitolou následuje přehled nejdůležitějších dat a oddíl Otázky a úkoly, vybízející studenta k hlubšímu pochopení a promýšlení příslušné látky.

Pojmout do jedné knihy světové dějiny včetně české minulosti není jednoduché. Snažili jsme se postupovat ve výkladu promyšleně a vyváženě. Pokud by se snad někomu zdály „nadbytečné“ třeba podkapitoly věnované takzvanému třetímu světu či období kolonialismu, upozorňujeme jej, že jde o záměr vedený snahou, aby studenti pochopili historické kořeny nynějších konfliktů. V novinách i dalších médiích totiž taková vysvětlení z nejrůznějších důvodů často chybějí.

Byli bychom rádi, kdyby studenti nespatřovali v předložené učebnici nutné zlo, s nímž se musí vyrovnat, ale vnímali ji jako práci, která je chce přesvědčit, že užitečné bývá nejen dějiny poznat, ale také o nich přemýšlet. Člověk potom lépe porozumí okolnímu světu i sám sobě.

I dějepis se vyvíjí, neboť historické poznatky přibývají a staré výklady neobstojí ve světě nových zjištění. Revidované vydání této učebnice k novým poznatkům přihlíží., protože ani a školní dějepis nemůže ustrnout. O byl důvod, proč jsme kromě odstranění dílčích nepřesností zabudovali do nového vydání poslední výsledky základního výzkumu (například poznatky o nejstarších českých historických knihách).

V Praze 19. 6. 2016

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.

a psát, ale učili se i přírodopisu, zeměpisu, geometrii, hudbě a zpěvu. Získané vzdělání využívali v zemědělství, řemeslech a obchodě. Znali desetinnou i šedesátkovou soustavu a goniometrické funkce. Dovedli měřit čas (rok dělili na 12 měsíců a 354 dní) a dokázali určit zatmění Slunce i Měsíce.

Významným kulturním dědictvím jsou zachované hmotné památky. Patří k nim zbytky chrámů, paláců a zikkuratů. Vyspělé bylo též portrétní a reliéfní umění. Součástí mezopotámské civilizace bylo polyteistické náboženství

Důležitá data

4. tisíciletí př. n. l. – vznik měst v Sumeru po 3500 př. n. l. – vznik písma 18. století př. n. l. – Chamurappiho zákoník

Otázky a úkoly

1. Objasněte okolnosti zrodu prvních států. 2. Pokuste se vysvětlit, proč ke vzniku států docházelo nerovnoměrně a proč první státní útvary existovaly právě na Předním východě. 3. Jaké byly podmínky pro vznik států v oblasti Mezopotámie? 4. V čem tkvěla podstata chrámového a palácového hospodářství? 5. Charakterizujte kulturu a vzdělanost v oblasti starověké Mezopotámie. 6. Proč byl vznik písma mezníkem v dějinách lidstva?

2. STAROVĚKÝ EGYPT

Vznik státu a Stará říše

Egyptský stát vznikl v povodí řeky Nilu, která poskytovala v jinak poměrně suché oblasti tolik potřebnou vodu. V údolí veletoku, který se každoročně rozvodňoval a zaplavoval okolí, bylo možné žít a věnovat se zemědělství. Navíc usazeniny, které zůstávaly po povodních, zúrodňovaly zdejší pole. Nilská oblast tak byla (pomineme-li některé větší oázy) ve vyprahlé severní Africe výjimkou.

Egypt v období Střední a Nové říše

Pyramidy v egyptské Gíze: Chufuova (Cheopsova), Raachefova a Menkaureova. Velké pyramidy faraonů jsou obklopeny menšími stavbami, které patřily rodinným příslušníkům egyptských vládců nebo významným hodnostářům

Ve starém Egyptě nevznikly městské státy jako v Mezopotámii, nýbrž postupně se tu vytvořila centralizovaná říše pod vládou jediného panovníka – faraona. Ten stál na vrcholu společenského žebříčku a byl považován zavtělení boha Hora, který svá křídla rozprostíral nad celou zemí a jehož jedno oko představovalo Měsíc a druhé Slunce.

Někdy kolem roku 3100 př. n. l. si hornoegyptský vládce Meni, panující v jižní části země, podmanil Dolní Egypt (území na dolním toku Nilu) a položil základy celistvého státu. Za jeho tvůrce je ale považován faraon Džoser, panovník takzvané Staré říše (trvající v období asi 2800–2170 př. n. l.), a stavitel první pyramidy, obrovské panovnické hrobky. V tomto počínání napodobovali Džosera jeho nástupci. Nejznámější jsou pyramidy v Gíze, kde nejvyšší patřila faraonu Chufuovi (řecky Cheopsovi). Existenci Staré říše ukončila svévole úředníků a sílící moc nejvyšší vrstvy společnosti. Postupně došlo k rozpadu správy, zhroucení zavlažovacích systémů a následnému hladomoru.

Střední a Nová říše

O obnovení jednoty státu v takzvané Střední říši (1800–1540 př. n. l.) se zasloužil faraon Mentuhotep II. Hranice Egypta byly proti případným útokům zabezpečeny pevnostním systémem. Jednotu Střední říše narušily boje o moc, které vedly až k jejímu zániku.

Obnovitelem sjednoceného Egypta, takzvané Nové říše (1540–1080 př. n. l.), byl faraon Ahmose, který se opíral o silné vojsko. Největší územní rozlohy dosáhla Nová říše v 15. století př. n. l. za vlády faraona Thutmose III. Tehdy Egypt dobyl Sýrii a dosáhl hranic Mezopotámie.

Nefertiti, pokládáná za nejkrásnější Egypťanku, byla nejoblíbenější manželkou faraona Amenhotepa IV. (Achnatona).

Vápencovou bustu nalezli počátkem 20. století němečtí archeologové a tajně ji vyvezli z Egypta; dnes je uložena v Berlíně

Nebezpečí pro vnitrostátní poměry představoval rostoucí vliv kněží nejvyššího boha Amona. Jejich moc se pokusil zlomit faraon Amenhotep IV., který Amonův kult nahradil uctíváním slunečního životodárného kotouče – boha Atona. Na jeho počest přijal jméno Achnaton („prospěšný Atonovi“). Říše se však v důsledku faraonovy politiky ocitla v krizi. Východiskem z ní bylo zavraždění neoblíbeného panovníka, který lidem vnutil náboženské reformy proti jejich vůli.

Rozkvět země pak ve 13. století př. n. l. zajistil faraon Ramesse II. Do dějin vstoupil i tím, že asi v roce 1285 př. n. l. uzavřel s Chetity první dochovanou mírovou smlouvu, známou z egyptského i chetitského exempláře. Tento dokument přinesl zemi klid i zisk rozsáhlých oblastí. Ani jeden z panovníků smlouvu nikdy neporušil.

Po smrti Ramesse II. se Egypt postupně rozpadal. Moc faraonů zeslábla natolik, že během 8. století př. n. l. vznikla kolem Nilu řada samostatných území. Ta se stávala terčem útoků cizích panovníků.

Pozdní Egypt

Závěrečné období staroegyptských dějin (7. století až 30 př. n. l.) bylo ve znamení nadvlády cizinců (hlavně Asyřanů a Peršanů). Když v roce 332 př. n. l. obsadil Egypt král Alexandr Makedonský, byl tu vítán jako osvoboditel. Po Alexandrově skonu se vlády ujal jeho vojevůdce Ptolemaios, zakladatel poslední egyptské panovnické dynastie. Během svého panování vtiskl Egyptu řecký kulturní ráz a z města Alexandrie, založeného Alexandrem Makedonským, učinil středisko vzdělanosti, pyšnící se muzeem a největší tehdejší knihovnou, vyhledávanou učenci z celého Středozemí. V této době byl vybudován další ze sedmi divů světa, maják na ostrovu Faru.

Poslední egyptskou panovnicí byla proslulá královna Kleopatra. Z bitvy u mysu Aktia na řeckém pobřeží, kde roku 31 př. n. l. utrpěla porážku od římského vojska, uprchla i se svým manželem, římským politikem Markem Antoniem, a oba později spáchali sebevraždu. Výsledkem bitvy bylo podmanění Egypta Římem a v roce 30 př. n. l. jeho přeměna v římskou provincii.

Společnost starého Egypta. Vzdělanost a kultura

Základním zdrojem obživy dávných Egypťanů bylo zemědělství. Postupně se vyvíjela řemesla, těžba a zpracování kamene a kovů. Zemědělská a řemeslná produkce umožnila zapojení země do dálkového obchodu, k němuž byl využíván Nil. V egyptské společnosti zaujímali nejvyšší postavení po faraonovi kněží. Pak následovali úředníci (nejvyšším z nich byl vezír), mezi které náleželi správci jednotlivých oblastí, výběrčí daní a písaři. Mocenskou oporou státu bylo vojsko složené z pěšáků, lučištníků a bojových vozů. Největší skupinu obyvatel tvořili zemědělci a řemeslníci. Na nejnižším stupni společnosti stáli otroci. Ženy zaujímaly v Egyptě rovnoprávné postavení s muži, a to i v záležitostech majetkových, manželských a dědických. Ostatně v Egyptě vládla řada královen.

Předpokladem rozvoje vzdělanosti bylo písmo. Jeho nejznámější staroegyptskou podobou jsou hieroglyfy, které v roce 1822 rozluštil Jean Francois Champollion [žán fransoa šampolion]. Egypťané své písmo buď tesali do kamene, nebo zaznamenávali na papyrus. Významnými písemnými památkami jsou texty určené zemřelým – například Kniha mrtvých. Vznikaly však i bajky, verše, různá naučení apod.

Egyptské písmo: hieroglyfy. Tyto se nacházejí na stěně hrobky faraona Sethiho (13. století př. n. l.). Jména faraonů se vpisovala do oválných rámečků (kartuší), jejichž tvar vyjadřoval nekonečnost panovníkovy moci

donského a zakladatel školy nazývané Lykeion (odtud výraz lyceum).

Řekové dali světu řadu zákonů z oblasti matematiky, geometrie a fyziky. V těchto oborech vynikli především Thales z Miletu, Pythagoras, v helénistickém období pak Eukleides a Archimedes. Soustavně se Řekové zabývali též lékařstvím. Proslulým lékařem byl Hippokrates, jehož přísahu skládají absolventi studia medicíny dodnes.

Architektura a výtvarné umění

Řecká architektura sice procházela určitým vývojem, zároveň si však utvořila charakteristické znaky, které od ní přebíralo pozdější evropské umění v období středověku a novověku. Výraznými architektonickými články byly především sloupy, podle jejichž tvarů lze rozlišit základní slohy – dórský, ionský a korintský

Předsíň Erechtheia na athénské akropoli je tvořena ionskými sloupy s typickým volutovým zakončením. Chrám byl vybudován na sklonku 5. století př. n. l.

Řecký sochař Polykleitos je autorem sochy Doryfora (muže, nesoucího kopí). Proporce lidského těla v Polykleitově podání byly ve své době považovány za dokonalé. Tělesné harmonii odpovídala v představách starých Řeků harmonie duševní. Spojení fyzické a duševní krásy vytvářelo ideál zvaný kalokagathia (z řeckého kaloi kai agathos, tj. krásný a dobrý). Tento ideál převzali později Římané, kteří ho zformulovali do rčení Ve zdravém těle zdravý duch. Antické ztvárnění lidského těla později ocenili renesanční umělci, kteří tak oživili vzor vyznávaný a napodobovaný i v nynější euroatlantické civilizaci

K nejvýznamnějšími památkám řeckého antického stavitelství patří chrámy, z nichž nejznámější se nacházejí na athénské Akropoli. Zachovaly se i velkolepé pozůstatky divadel, stadionů a obytných domů. Součástí staveb byly též sochy a reliéfy. Pozornost dodnes vzbuzují karyatidy, zvláštní sloupy v podobě ženských postav. Mezi sochaři vynikli Feidias, autor sochařské výzdoby Parthenonu v Athénách či sochy boha Dia v Olympii, tvůrce Diskobola Myron a Praxiteles, jehož dílem je například slavná Afrodite Knidská

Vyspělé bylo i řecké malířství, z něhož se však zachovaly jen skrovné zbytky. Poměrně hojné jsou malby na keramice. Jejich autoři čerpali náměty z mytologie, vojenských tažení, atletických soutěží i z jiných oblastí života.

Náboženství, slavnosti a hry

Také Řekové vyznávali polyteismus. Jejich bohové měli lidskou podobu i vlastnosti. Podle mytologie sídlili na hoře Olympu a jejich nejvyšším vládcem byl Zeus. Velký význam v životě tehdejších lidí měly i věštírny. Nejznámější z nich byla věštírna v Delfách, zasvěcená bohu Apollonovi.

Na nejzdobnější hlavice sloupů si potrpěl korintský sloh, oblíbený v helénistickém období. Příznačné jsou pro něj bohaté rostlinné motivy, jichž v 2. století př. n. l. využil i jeden ze stavitelů athénského chrámu Dia Olympského. Všechny tři slohy se později uplatnily v období renesance, baroka, klasicismu a empíru

Součást života antického Řecka tvořily četné slavnosti a hry, které byly zasvěceny bohům a přesahovaly hranice jednotlivých městských států. Patřily sem například atletické závody i soutěže v uměleckých oborech. K nejproslulejším náležely olympijské hry, obnovené v moderní podobě v roce 1896, a pythijské hry v Delfách.

Otázky a úkoly

1. Které literární žánry pěstovala řecká antická literatura? 2. Vzpomenete si, jak zní Pythagorova věta a Archimedův zákon? 3. Čím se zabývala řecká filozofie v první etapě své existence a jaké problémy řešila v takzvaném klasickém období? Znáte některé starořecké filozofy? 4. Charakterizujte řecké divadlo.

5. Jaké jsou typické znaky řecké architektury? Které řecké stavební či sochařské památky znáte? 6. Dokážete uvést další řecké bohy kromě Dia? 7. Co to byly olympijské hry? Pokuste se o nich zjistit co nejvíce informací.

3. DĚJINY ŘÍMA OD ZALOŽENÍ DO KONCE REPUBLIKY

Etruskové

Ve 2. tisíciletí př. n. l. začaly na Apeninský poloostrov pronikat italické kmeny. První vyspělou civilizaci však na území nynější Itálie vytvořili v 9. století př. n. l. Etruskové. Jejich původ je dodnes zahalen rouškou tajemství. Nepodařilo se zatím rozluštit ani jejich jazyk, přestože používali písmo převzaté od Řeků. Etruskové vytvořili řadu samostatných městských států, k jednotnému státu ale nedospěli. Měli rozvinuté zemědělství, byli zručnými řemeslníky a dobrými obchodníky. Jejich územní a obchodní expanze vedla ke střetu s řeckými osadami na jihu Itálie. Od 5. století př. n. l. postavení Etrusků postupně sláblo. Ve 3. století př. n. l. pak z dějin mizí.

Řím v době královské

Město Řím (latinsky Roma) založil podle tradice roku 753 př. n. l. na sedmi pahorcích ve střední Itálii bájný Romulus, pokládaný za potomka trojského hrdiny Aenea. Ve skutečnosti obsadili středoitalskou

oblast Latium [lácijum] Etruskové, kteří tu z několika vesniček vybudovali opěrný bod pro další postup na jih a dali mu jméno.

Prvním obdobím římských dějin je doba královská Předposlednímu etruskému králi, jímž byl Servius Tullius (6. století př. n. l.), se připisuje reforma, která rozdělila obyvatelstvo do několika tříd podle výše majetku. Každá třída byla povinna postavit určitý počet vojáků a v závislosti na jejich množství obdržela počet hlasů na sněmu. Toto opatření posílilo politické postavení bohatých vrstev. Posledním římským králem byl neoblíbený Tarquinius [tarkvínyjus] Superbus, vyhnaný údajně roku 510 př. n. l. Z Říma se poté stala městská republika, opírající se o volené úředníky.

Freska z hrobu v etruských Tarquiniích: Sluha přináší nádobu s vínem

Symbol Říma: Kapitolská vlčice, která podle pověsti odkojila zakladatele města Romula a jeho bratra Rema. Socha zvířete pochází z 6.–5. století př. n. l., postavy dětí jsou až renesančním dodatkem

Raná římská republika a její správa

Plnoprávnou vrstvu římského obyvatelstva představovali příslušníci urozených rodů – patricijové (z latinského pater – otec). Část svobodného, ale neplnoprávného obyvatelstva tvořili neurození plebejové. Své snahy o zrovnoprávnění prosazovali pomocí odchodů (takzvaných secesí) z města. Protože tvořili část vojska, obávali se patricijové, aby nedošlo k oslabení obranyschopnosti Říma, a raději plebejům ustupovali. Výsledkem secesí bylo zřízení úřadu tribuna lidu, jehož úkolem bylo hájit zájmy plebejů. V roce 449 př. n. l. si plebejové vynutili vydání zákona dvanácti desek, který stanovil rovnost svobodných občanů před zákonem. Plného zrovnoprávnění pak dosáhli v polovině 3. století př. n. l., kdy se usnesení plebejského sněmu stala závaznými pro celý Řím. (Zde má původ slovo plebiscit, pocházející z latinského spojení plebei scitum, tj. lidu se uzdálo.)

V čele Říma stáli dva volení konzulové se soudními, vojenskými a politickými pravomocemi. Měli právo svolávat senát a sněm. Skutečným nositelem moci byl senát, skládající se z bývalých vysokých úředníků. Jeho usnesení, i když měla charakter doporučení, byla

Pokračoval v ní jeho syn Přemysl Otakar II., jenž získal sňatkem rakouské země a využil i nabídky vládnout ve Štýrsku. Tento čin vyvolal odpor uherského krále Bély IV., který si na štýrské území rovněž činil nárok. Spor rozhodla roku 1260 bitva u Kressenbrunnu (na rakousko-uherském pomezí), v níž obávaní čeští „železní“ páni (těžkoodění jezdci) porazili uherské vojsko. Později získal Přemysl Otakar II. i Korutany a Kraňsko, takže jeho moc sahala od Krkonoš přes Alpy až k Jaderskému moři. Pro jeho úspěchy i bohatství nazývali současníci Přemysla obdivně „králem železným a zlatým“.

Český panovník si opravdu počínal jako příkladný rytíř. Vydal se i na křížové tažení, nikoli ovšem do Svaté země, nýbrž do Pobaltí, kde ještě žilo pohanské obyvatelstvo. Zde, ve východním Prusku, založil roku 1255 město Königsberg (doslova Králova Hora), česky nazývané Královec. Je to nynější Kaliningrad.

Sílící Přemyslova moc vyvolávala nespokojenost v českých zemích i v zahraničí. Obávala se jí vyšší česká šlechta, která s nelibostí sledovala, jak panovník zakládá nová města a nové kláštery. Dotčeni byli především členové jihočeského rodu Vítkovců. V sousedství jejich držav založil totiž král města České Budějovice a Písek i klášter Zlatou Korunu.

Rovněž v německých oblastech Svaté říše římské nebudil Přemyslův vzestup nadšení. Německá knížata zabránila jeho zvolení římsko-německým králem a roku 1273 svěřila (bez Přemyslova vědomí) toto důstojenství nepříliš známému hraběti Rudolfovi Habsburskému, držícímu statky v oblasti nynějšího jižního Německa a Švýcarska. Nový římský král se rozhodl

Přemyslovu moc oslabit, což se mu také podařilo. Český panovník, čelící odporu nespokojené domácí šlechty, se musel Rudolfovi podrobit, přijal od něho český stát v léno a vzdal se alpských zemí. Nepřestal ale myslet na odvetu. V bitvě na Moravském poli (na území dnešního Rakouska) v srpnu 1278 byl však poražen a zabit. Habsburkové tím s konečnou platností získali rakouské a alpské země, které (s výjimkou Švýcarska) drželi prakticky až do roku 1918.

Vláda Václava II. a Václava III.

Postavení českého státu bylo ale otřeseno jen dočasně. Přemyslův syn Václav II. († 1305) se obrátil východním směrem. Využil rozbrojů mezi Piastovci a v roce 1300 byl korunován polským králem. Pro svého syna Václava pak v následujícím roce získal po vymření rodu Arpádovců rovněž uherskou korunu. Přemyslovská moc se ocitla na samém vrcholu. Opírala se přitom také o hodnotné stříbrné platidlo, zvané české (či také pražské) groše, s jejichž ražbou se na příkaz Václava II. začalo roku 1300 v Kutné Hoře. Její okolí bylo tehdy největším evropským nalezištěm stříbra. V této době vznikl také slavný horní zákoník, právně upravující podmínky těžby a dolování, dílo severoitalských odborníků působících na panovníkovo přání v Čechách.

Vláda Václava III. trvala jen krátce. Poté, co ztratil korunu uherskou, mu hrozila i ztráta koruny polské. Když se pokusil problémy řešit, byl na vojenském tažení do Polska při zastávce v Olomouci za nikdy neobjasněných okolností zavražděn. Začátkem srpna 1306 tak po meči (tj. v mužské linii) vymřel rod Přemyslovců, vládnoucí více než 400 let. V zemi okamžitě vzplály zápasy o trůn. Ani panování předčasně zemřelého Ru-

Český král Václav II. obklopen básníky; vyobrazení v Codex Manesse z první poloviny 14. století

Soustátí českého krále Přemysla Otakara II.

dolfa Habsburského (vnuka soupeře Přemysla Otakara II. a manžela Elišky Rejčky, vdovy po Václavu II.), ani vláda Jindřicha Korutanského (manžela Anny Přemyslovny, sestry Václava III.) ale netrvaly dlouho.

Nástup gotického umění v českých zemích

Spolu s dvorsko-rytířskou kulturou, která zapustila kořeny na panovnickém dvoře posledních Přemyslovců, pronikalo do českých zemí také gotické umění. Rytířské zvyky i gotický sloh přejímalo české prostředí ze sousedních německých oblastí. Česká slova šlechta, erb (ve smyslu rodový znak) i mnohá další prozrazují německý původ. Německá řeč zněla též na pražském dvoře, poněvadž čeští králové se ženili s německými princeznami, s nimiž přicházeli do Čech také minnesängři. Sám Václav II., ač negramotný, skládal německy milostné písně.

Rovněž šíření gotického stavitelství bylo úzce spjato s činností panovníků, kteří v novém slohu budovali pevné hrady, nejčastěji v Královském hvozdu ve středních Čechách (Nižbor, Týřov) a na ochranu nově zakládaných měst (Písek). Nejznámějšími hrady tohoto období jsou Zvíkov, nově přestavěný Přemyslem Otakarem II., a Bezděz, založený týmž vládcem. Panovníky brzy následovali přední šlechtici, kteří dávali svým hradům módní německá jména (Rožmberk, Lichtenburk a podobně).

Také stavby kamenných domů ve městech a městská opevnění se řídila zásadami gotické architektury. Z druhé poloviny 13. století pochází i nejstarší zachovaný kamenný most v českých zemích, vybudovaný přes řeku Otavu v Písku. Krátce po roce 1230 vzniklo gotické opevnění Velkého (pozdějšího Starého) Města pražského a po roce 1257 i Menšího Města pražského (Malé Strany). Z obou městských opevnění se dnes zachovaly pouze skromné zbytky, takže lepší představu o vzhledu městských hradeb poskytují jiná bývalá královská města (Kouřim, Nymburk a další).

Pohled na Písek s nejstarším zachovalým kamenným mostem v Čechách. Gotický most přes Otavu, střežený (nyní již značně neúplným) píseckým hradem, ležel na konci Zlaté stezky, po níž se z Pasova přes Prachatice dovážela sůl z nalezišť u Salcburku

Kapitulní síň cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě –kolem roku 1285

U městských hradeb vznikaly rovněž kláštery takzvaných žebravých řádů. Anežka Přemyslovna (svatořečená na podzim 1989), dcera Přemysla Otakara I., dala po roce 1230 spolu se svým bratrem Václavem I. podnět ke stavbě klášterních budov a kostelů v Praze Na Františku, považovaných za první projevy gotické architektury v českých zemích. Dílem téže stavební huti je i Staronová synagoga ze 70. let 13. století. Zatímco Anežka prohlubovala křesťanskou zbožnost zakládáním nových řeholních řádů (křižovníků s čer-

Týřov – rekonstrukce královského hradu Václava I.

[frančesko boromíny], jehož ř ímské stavby ovlivnily architekturu v zaalpských zemích. Ve Francii se mezi špičkové stavitele okázalých reprezentativních budov za řadil především Jules Hardouin-Mansart [žil arduen mansár], autor známé Invalidovny v Pař íži a zámku ve Versailles; jeho jméno se dodnes ozývá z pojmu mansarda. Také v Anglii převládlo klasicizující baroko, jak dokládá londýnský chrám sv. Pavla, dílo architekta Christophera Wrena

Vídeňský chrám sv. Karla Boromejského, který patří k nejslavnějším stavbám Jana Bernarda Fischera z Erlachu, vznikl v letech 1718–1737

Ve st řední Evropě působili stavitelé, kteř í se zapsali i do dějin stavitelství v českých zemích, např íklad Jan Bernard Fischer z Erlachu, tv ů rce habsburského letního sídla v Schönbrunnu [šenbrunu] u Vídně, impozantního vídeňského kostela sv. Karla Boromejského a Clam-Gallasova paláce v Praze. V Bavorsku a posléze v českých zemích působila rozvětvená rodina Dientzenhoferů [dýncnhofr ů], z níž vynikli Kryštof a jeho syn Kilián Ignác. Z mnoha jejich staveb nachá-

zejících se po celých Čechách je nejkrásnější pražský malostranský chrám sv. Mikuláše. Vrchol barokního stavitelství v Čechách a na Moravě však představují práce Jana Blažeje Santiniho [santýnyho], tvoř ícího ve stylu takzvané barokní gotiky. Jeho díly jsou mimo jiné kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou či poutní chrám ve K ř tinách. V Čechách a na Moravě působila i řada architekt ů italského původu, např íklad Francesco Caratti [frančesko karaty], stavitel Černínského paláce v Praze nebo zámku v Roudnici.

Ze socha řů působících v Čechách a na Moravě dosáhli největší proslulosti Jan Ji í Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokof, tv ů rce řady plastik na Karlově mostě a výzdoby malostranského chrámu sv. Mikuláše, a Matyáš Bernard Braun, podílející se na sochařské výzdobě areálu zámku Kuks u Dvora Králové.

Jan Blažej Santini je stavitelem kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, pojatého v takzvané barokní gotice

Nástup baroka v malířství: Snímání z kříže, jak je v letech 1602–1604 pro římský kostel Santa Maria in Vallicella osobitě zpodobnil Caravaggio

Matyáš Bernard Braun: Marnotratný syn

Nizozemský malíř Rembrandt van Rijn: Danae. Jedno z četných zpracování ležícího ženského aktu, oblíbeného už od časů renesančního malířství přelomu 15. a 16. století

Malí ství

Barokní malí řství se odvíjí od Michelangela Amerisiho, zvaného Caravaggio [mikelandželo amerizi, karavadžo]. Barokní malí ř i čerpali náměty především z biblických, církevních a antických dějin, časté je i zpracování jiných historických témat. Hojně se objevují žánrové výjevy, lovecké scény a stylizované krajiny. Za vrcholné představitele barokního malí řství bývají obvykle považováni nizozemští rodáci Rembrandt van Rijn a Petr Paul Rubens, z Francouz ů Claude Gellé, zvaný Lorrain [klód želé, lorén] a Španěl Diego Velázquez [velaskes].

V českém barokním malí řství se uplat ňovala stejná témata jako jinde v Evropě. Všestranně nadaní byli Karel Škréta a Petr Brandl, jako portrétista proslul Jan Kupecký a monumentálními nástěnnými malbami Václav Vav inec Reiner [rajner].

Literatura a hudba

Hluboký zážitek vyvolává i s několikasetletým odstupem inscenování barokních dramat, zatímco četba barokní prózy je obtížnější záležitostí. P ůsobivější bývá barokní poezie překypující citem, smyslem pro

př írodní krásy i vyost řené protiklady života a nejednou se dotýkající základních filozofických otázek. Tak je tomu např íklad u českého básníka Bed icha Bridela, autora meditativní básnické skladby Co Bůh? lověk?. V porovnání s ním osvědčil jind ř ichohradecký skladatel Adam Michna z Otradovic sklon k určité idyličnosti a harmoničnosti, patrné v jeho slavné vánoční koledě Chtíc, aby spal i v řadě dalších básnických text ů určených k zhudebnění a obsažených ve t řech velkých sbírkách.

Barokní drama nalezlo největšího tv ů rce v španělském autorovi Pedru Calderónovi de la Barca [kalderónovi de la barka], který vytvoř il více než 200 divadelních her, z nichž je za typický projev baroka pokládáno dílo Život je sen

Podobně jako barokní drama je i barokní hudba stále živá a poslouchaná. S dramatickou formou je spjata opera, která právě v baroku doznala první etapu svého rozkvětu, zvláště v Itálii, např íklad v díle skladatele Alessandra Scarlattiho [skarlatyho]. Asi největším barokním komponistou byl Němec Johann Sebastian Bach, tv ů rce stovek skladeb (Braniborské koncerty, Matoušovy pašije, Umění fugy). Impozantní postavou byl rovněž německý skladatel Georg Friedrich Händel [hendl], jenž větší část svého života prožil v Anglii. Hudba se v období baroka stala v českých zemích v pravém slova smyslu součástí všedních a hlavně svátečních chvil, a již šlo o hudbu chrámovou či světskou. K nejznámějším českým barokním skladatelů m pat ř í Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský a Jan Dismas Zelenka, autor skladby Pod olivou míru a palmou state nosti, která zazněla př i korunovaci Karla VI. Roku 1730 se na barokním zámku v Jaroměř icích nad Rokytnou hrála první původní česká opera O p ů vodu Jaroměřic, kterou zkomponoval František Václav Mí a

Barokní umění nebylo jen výsadou vyšších vrstev. Velice rychle pronikalo mezi prosté obyvatele měst a venkova, což byl i případ českých zemí. Významnou roli přitom hrál kostel a množství církevních slavností, podporujících zájem o chrámovou hudbu a sborový zpěv. Právě tehdy se zrodilo přísloví Co ech, to muzikant

Otázky a úkoly

1. Kdy se v Evropě rozší ř ilo baroko? Uveďte hlavní znaky barokního slohu. 2. Jmenujte přední barokní malí ře, architekty, sochaře a hudebníky v Evropě a v českých zemích. Znáte některá jejich díla? 3. Co si představujete pod pojmem lidové baroko?

7. ZÁPAS O P EVAHU V EVROP Ě I V ZÁMO Í

Zm

ěny

ve vojenské oblasti

Petr Brandl: Autoportrét z let 1722 až 1725

Pro poslední dvě t řetiny 18. století se někdy užívá obrazné pojmenování v k rozumu. Rozumové (racionální) myšlení se tehdy opravdu začalo prosazovat

Spojení východní a západní části železniční trati Union Pacific [júnjen paesifik] v květnu 1869 na území státu Utah znamenalo v dějinách USA významný počin. Železnice proťala kontinent a urychlila hospodářský rozvoj i na nově osídlovaných územích

dobytka a lov. Stěhování na západ částečně uspíšilo objevení bohatých naleziš zlata. V polovině 19. století zachvátila „zlatá horečka“ Kalifornii a Colorado [kolorádo]. Osídlování západu naopak zpomalovalo sucho, které zde panovalo, a nedostatek úrodné půdy. Kromě nepříznivých podmínek se museli osadníci vyrovnat s původními obyvateli, Indiány. Indiánské kmeny jen stěží čelily novým přistěhovalcům, opouštěly proto svá sídliště a ustupovaly dále na západ. Zabránit kon iktu s osadníky se americká vláda pokoušela vymezením indiánských území, bílí obyvatelé však práva Indiánů málokdy respektovali. Narůstající spory musela často urovnávat armáda. Ojediněle se indiánské kmeny spojily ke společnému odporu. K největším patří útok Siouxů a Šajenů v roce 1876 proti jezdeckému pluku generála Custera [kastra] u řeky Little Big Horn. Války s Indiány skončily v roce 1886, kdy byl zlomen odpor posledního bojujícího kmene, Apačů. Zbytek Indiánů musel žít v rezervacích. Teprve ve 20. století získali všechna občanská práva, ale jejich začleňování do většinové společnosti postupovalo pomalu.

Osídlování západu výrazně podporovala americká vláda, která si uvědomovala, že kolonizace málo obydleného území má zásadní hospodářský a státní význam. Obsazování neosídlených území se urychlilo v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. Do USA přišly miliony přistěhovalců, zvýšila se poptávka po potravinách. Kolonizaci urychlila stavba železnic. V roce 1869 byla propojena východní a západní část železniční trati Union Pacific. Civilizování amerického západu vyvrcholilo koncem 19. století, kdy byla veškerá volná půda již zabraná.

Důležitá data

1860 – zvolení Abrahama Lincolna prezidentem USA

1861 – vznik Konfederace států Ameriky

1861–1865 – občanská válka (válka Severu proti Jihu)

1865–1877 – období rekonstrukce konec 19. století – ukončení osídlování amerického západu

Otázky a úkoly

1. Charakterizujte poměry v USA před rokem 1860.

2. Proč vypukla americká občanská válka? 3. Proč byl Sever na válku lépe připraven než Jih? Jaké válečné cíle si Sever stanovil? 4. Popište stručně průběh války Severu proti Jihu. 5. Co označujeme jako období rekonstrukce? 6. Charakterizujte proces osídlování amerického západu.

4. KOLONIALISMUS

Velká Británie a Francie jako koloniální mocnosti

Největší koloniální mocností v druhé polovině 19. století byla Velká Británie. Pod její vládu spadala čtvrtina světové populace a pětina zemského povrchu. Nejdůležitější britskou državou byla Indie. Na indický subkontinent začali Angličané pronikat nejprve prostřednictvím obchodní Východoindické spole nosti. V roce 1858 britská vláda společnost zrušila a převzala přímou kontrolu nad Indií. Roku 1876 byla tato kolonie prohlášena císa stvím, v jehož čele stála královna Viktorie jako indická císařovna. Mimořádný význam Indie donutil Brity, aby ovládli všechna území cestou z Indie na britské ostrovy.

Východoindická společnost obchodovala rovněž v ín . Když čínská vláda zakázala společnosti dovoz opia z Indie, Británie to použila jako záminku k válce. Po třech takzvaných opiových válkách mezi lety 1840–1860 získala Velká Británie v Číně značný vliv; pod svoji přímou správu převzala Hongkong.

Britská vláda přímo řídila korunní kolonie, v nichž mělo převahu původní obyvatelstvo. Vláda sice vykonávala všechna zásadní rozhodnutí, bezprostřední správu země však přenechala místní mocenské elitě Pod přímou správou Británie zůstávala také nejstarší britská kolonie, Irsko. Otázka irské národní a státní samostatnosti byla vždy citlivým bodem vztahů obou zemí. Poměr mezi Irskem a londýnskou vládou patří dodnes k nejzávažnějším problémům Velké Británie. Jiný typ kolonií představovala dominia. Šlo o samosprávná území s převahou bělochů a vlastním parlamentem. Statut dominia postupně získaly Kanada, New Foundland, Austrálie, Nový Zéland a Jihoafrická unie

Rozsáhlá území měla Velká Británie pod svou správou také v Africe (Egypt, Súdán, Ugandu, Somálsko aj.). Jejich význam byl však více strategický než hospodářský. Na konci 19. století prosazovala Británie silou své zájmy v jižní Africe, kde byla objevena bohatá ložiska zlata a diamantů. Britové se zde střetli

s holandskými osadníky, takzvanými Búry, kteří si v jižní Africe zřídili dvě republiky. Oba státy byly Brity poraženy v tříleté búrské válce a v roce 1902 zanikly. Později se staly součástí Jihoafrické unie.

Druhou významnou koloniální mocností byla Francie. Své zájmy směřovala především na africký kontinent, kde ovládla Alžírsko, z něhož jí plynuly značné zisky. Dalším místem vzbuzujícím francouzskou pozornost bylo Tunisko. Tady se však Francie střetla s Italy. Svou moc chtěli Francouzi rozšířit i na Egypt, jehož význam vzrostl poté, co zde byl vybudován Suezský kanál (1869), který zkrátil na třetinu cestu z Evropy do Indie. Svůj vliv nakonec v Egyptě prosadili Britové, pro něž měl právě kvůli Suezskému průplavu mimořádný význam. V devadesátých letech 19. století získala Francie do správy území v západní a počátkem 20. století také v rovníkové Africe. Součástí francouzského koloniálního panství byl rovněž Madagaskar. Od poloviny 19. století začali Francouzi dobývat Indo ínu. Menší državy měli také v Indii a Tichém oceán . Kromě Velké Británie a Francie měly své kolonie Německo, Belgie, Holandsko, Spojené státy americké, Japonsko, ale také staré koloniální státy Portugalsko a Španělsko, které však o řadu svých území postupně přišly.

Na konci 19. století se pokusila rozšířit svůj v vliv na americkém kontinentě také vláda Spojených států. Američané chtěli získat především španělské kolonie Kubu, Portoriko a Filipíny. Když na Kubě a Portoriku vypuklo povstání proti španělské nadvládě, Američané neváhali zasáhnout. Na jaře 1898 Kongres vyzval Španělsko, aby opustilo Kubu. Krátce nato zahájilo americké loďstvo blokádu ostrova. Španělé odpověděli vyhlášením války, vzdorovat americké přesile však nedokázali. Na Filipínách zničily Spojené státy španělskou otilu a bez větších obtíží si poradily se španělským vojskem na Kubě. Koncem roku podepsaly oba státy v Paříži mírovou smlouvu, kterou USA získaly Portoriko a Filipíny. Kuba sice zůstala nezávislá, ame-

Kolonie v Africe před rokem 1913

Africká vesnice při ústí řeky Kongo

Slavnostní otevření Suezského průplavu roku 1869

Americko-španě lská válka

ho odboje se postavil Móhandás Karam and Gándhí. Podstatou Gándhího politiky byl pasivní odpor (například odmítání anglického zboží, neplacení daní), který však přerostl (nikoli jeho vinou) i v násilnosti. Gándhího podporovala také strana Indický národní kongres, jejíž radikální křídlo, prosazující nezávislost země, představoval Džaváharlál Nehrú

íjnová revoluce měla přímý vliv na vývoj v Mongolsku, které ovládali Japonci a bělogvardějci. V roce 1921 se Mongolové za pomoci Rudé armády zbavili cizí nadvlády. Přestože země zůstala ještě nakrátko monarchií, zavedla vláda řadu reforem (například zrušila nevolnictví, začala budovat školství). Po smrti panovníka (chána) v roce 1924 byla monarchie zrušena a Mongolsko se stalo republikou, v níž měl značný vliv Sovětský svaz.

V arabském sv t si v meziválečném období vydobyly samostatnost Egypt, Zajordánsko a Irák. Tyto země však stále zůstaly úzce svázány s Velkou Británií. Na konci války slíbili Britové představitelům Světové sionistické organizace (sdružení hájící zájmy Židů) podporu při p esídlování Židů do Palestiny, která byla pod britskou správou. Po první světové válce se do Palestiny začali stěhovat Židé z celého světa, naráželi zde však na odpor arabského obyvatelstva Srážky ve dvacátých letech byly první etapou v arabsko-židovském kon iktu, který trvá dodnes.

Po skončení první světové války ovládly velmoci Turecko. Ztráta svrchovanosti vyvolala v zemi národní revoluci vedenou Mustafou Kemalem, zvaným Atatürk (otec Turků). Kemalovi se podařilo dosáhnout odchodu intervenčních armád. V roce 1923 bylo Turecko vyhlášeno republikou, jejímž prvním prezidentem se stal zaslouženě Kemal. Jeho snahou bylo modernizovat zemi; islám přestal být státním náboženstvím a v platnost vstoupil nový právní řád. I když se poměry měnily jen pomalu a v zemi vládla Kemalova diktatura, stalo se Turecko nejsilnějším státem v oblasti.

Důležitá data

1919 – zahájení mírové konference v Paříži

1919–1933 – období výmarské republiky v Německu

1922 – ukončení občanské války v Rusku a vznik Sovětského svazu

1922 – nástup fašismu v Itálii

1925 – konference v Locarnu

Otázky a úkoly

1. Co to byl versailleský systém? 2. S jakým cílem vznikla Společnost národů? Který americký prezident se podílel na jejím založení? 3. Které státy uzavřely smlouvu v Rapallu u Janova a proč? 4. Charakterizujte průběh a výsledky občanské války v Rusku. 5. Kde a proč byla založena Kominterna? 6. Jaká ujednání obsahoval rýnský garanční pakt? 7. Co bylo cílem takzvaného pochodu na ím? 8. Hlavní součástí ideologie nacismu byl rasismus a antisemitismus. Vysvětlete tyto dva pojmy. 9. Ve které zemi se prosadila politika

izolacionismu? V čem spočívala? 10. O co usilovalo po skončení války Japonsko? 11. Jak se vyvíjely poměry v Číně v letech 1920–1928? 12. Kdy začalo opětovné usídlování Židů v Palestině a jaké byly jeho důsledky? 13. Kdo byli M. K. Gándhí a D. Nehrú?

3. PRVNÍ ESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA

Formování státu

Prvním dnem dějin československého státu byl 28. íjen 1918. Do čela převratu se postavili přední členové Národního výboru, kteří pak vstoupili do historie jako „muži 28. října“. Odpoledne toho dne byl na pražském Václavském náměstí za účasti tisíců lidí vyhlášen samostatný eskoslovenský stát, večer Národní výbor tento akt potvrdil zákonem. V následujících dnech představitelé nové moci převzali do své správy všechny důležité úřady (policejní ředitelství, soud, vojenské velitelství). Začala se také organizovat, především z řad členů Sokola a dalších dobrovolníků, nová armáda.

Dva dni po událostech v Praze – 30. íjna 1918 – se v Turčianském Sv. Martině sešlo dvě stě slovenských předáků, kteří nejprve ustavili Slovenskou národní radu a poté přijali Martinskou deklaraci, v níž vyjádřili právo Slováků na národní sebeurčení a přihlásili se k myšlence spole ného státu echů a Slováků.

Národní výbor, který se postupně rozšířil o nové členy, zejména ze Slovenska, se 14. listopadu 1918 prohlásil Revolu ním národním shromážd ním. Na první schůzi parlamentu byl oficiálně sesazen habsburský panovnický rod a nový stát byl vyhlášen republikou Zároveň poslancizvolili prezidentem Tomáše Garrigua Masaryka (opětovně byl zvolen v letech 1920, 1927 a 1934). Svou činnost zahájila také nová vláda vedená Karlem Kramá em. Revoluční národní shromáždění pracovalo až do voleb v dubnu 1920; vrcholem jeho práce bylo přijetí nové ústavy v únoru 1920.

Karel Kramář (s kloboukem v ruce) se v roce 1919 vrací z versailleské mírové konference do Prahy; po jeho boku sociálně demokratický politik a předseda vlády Vlastimil Tusar

Ústava Československé republiky přijatá 29. února 1920

Střední státní znak Československé republiky: uprostřed štítek s českým lvem, který sjednocuje Slovensko, Podkarpatskou Rus, Moravu (šachovnicová orlice) a Slezsko (černá orlice)

O mezinárodním postavení československého státu a o jeho hranicích se rozhodovalo na mírové konferenci v Paříži. Zájmy Československa zde zastupovali předseda vlády Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Největšího přívržence našlo Československo ve Francii. Vymezení hranic republiky bylo posléze smluvně zakotveno. Československé území tvořily země bývalé Koruny české a severní část Uher, která byla osídlena převážně Slováky. Později byla k republice přičleněna ještě Podkarpatská Rus.

Spory o hranice a národnostní otázka

Prosazování moci československých úřadů na území republiky neprobíhalo bez kon iktů. Součástí nového státu nechtěli být především N mci. Po vyhlášení samostatnosti 28. října 1918 se němečtí poslanci ve Vídni usnesli, že pohraniční oblasti Čech, kde žila většina německého obyvatelstva, nebudou součástí nového státu, ale že se připojí k Rakouské republice. Německá provincie se utvořila nejprve v severních Čechách, později na severní Moravě a Slezsku, na jižní Moravě a v jižních Čechách. Národní výbor však tento postup neuznal a během listopadu a prosince 1918 zatím nepočetná československá armáda obsadila německé regiony. Na jaře 1919 došlo v německých oblastech k ozbrojeným nepokojům, když vláda zakázala Němcům účast ve volbách do rakouského parlamentu. Výsledkem bojů mezi Němci a vládním vojskem byly čtyři desítky mrtvých.

Nesnadno se prosazovala československá moc na Slovensku, které bylo i po kapitulaci Maďarska v listopadu 1918 stále pod uherskou správou. Národní výbor proto poslal na Slovensko dočasnou vládu vedenou Vavro Šrobárem. Maďarská armáda nechtěla nejprve Slovensko opustit, teprve na nátlak Francie se Maďaři stáhli. Situaci navíc komplikovala skutečnost, že mezi Slovenskem a Maďarskem nebyla podobná historická hranice jako mezi českými zeměmi a Německem či

Rakouskem. O hranicích se proto rozhodovalo na pařížské mírové konferenci. Vztahy s Maďary se zhoršily v březnu 1919, kdy byla vyhlášena Maďarská republika rad. Maďarská Rudá armáda tehdy pronikla na Slovensko a rychle dobyla část jeho území, kde vznikla Slovenská republika rad. V červnu 1919 stanovili účastníci mírové konference konečnou podobu hranic mezi Československem a Maďarskem a Maďaři na nátlak Dohody Slovensko opustili.

Součástí Československé republiky se stala také Podkarpatská Rus. Připojení tohoto území, které bylo dosud součástí Uher, k Československu podporovala významná část tamějšího obyvatelstva (Rusínů) a státy Dohody. V srpnu 1919 odešla z Podkarpatské Rusi rumunská vojska, která zemi obsadila v průběhu bojů proti Maďarské republice rad, a vystřídala je československá armáda.

V roce 1919 začal spor mezi Československem a Polskem o T šínsko. Území tohoto slezského knížectví, které bylo po staletí součástí zemí Koruny české, ale žili zde většinou Poláci, bylo pro oba státy zajímavé především kvůli bohatým ložiskům uhlí. V lednu 1919 československá armáda zabrala celý uhelný revír a železnici spojující Moravu se Slovenskem. Těšínsko bylo nakonec přiznáno Československu. Polsku zůstala jeho východní část, část Oravy a Spiše.

Přestože Československá republika vznikla jako vý-

Národnostní složení obyvatelstva Československé republiky

Rusíni, Ukrajinci, Rusové

během noci dlouhých nožů a během křiš álové noci?

4. Co stanovovaly norimberské zákony? 5. Vysvětlete pojem kolektivizace. 6. Co byly gulagy? 7. Kde působila falanga? 8. Co bylo podstatou politiky appeasementu? 9. Pokuste se vysvětlit, proč byl podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení. Jaký byl obsah jeho tajného dodatku?

5. ESKOSLOVENSKO V PROBLÉMECH

Léta hospodá ské krize

Po parlamentních volbách v roce 1929 se vytvořila široká koalice stran, které sestavily vládu vedenou agrárníkem Františkem Udržalem. Škála názorů a představ jednotlivých stran způsobila, že politika vlády byla málo zřetelná a vyhraněná.

Jen těžko se vláda vyrovnávala s hospodářskou krizí, která propukla v Československu plně během roku 1930. Průmyslová výroba klesla až o 40 %, úpadek se dotkl zemědělství, bankovního systému a hlavně zahraničního obchodu, na němž bylo československé hospodářství velmi závislé. Krize vážně postihla lehký průmysl, který byl soustředěn především v pohraničí, kde žilo nejvíce Němců. Sociální problémy tak přispěly k zesílení německého nacionalismu. Pokles spotřeby vedl ke krachům podniků a ke snižování mezd. Prudce narostla nezaměstnanost. Ještě v roce 1933 bylo podle úředních zpráv bez práce bezmála milion lidí.

Bída, hlad a nuzné životní podmínky zvyšovaly radikální nálady obyvatelstva. Množily se demonstrace a stávky. Napjatou situaci využívali komunisté k posílení svého vlivu. Aktivně se například podíleli v roce 1932 na mostecké stávce. Do stávky, největší v Evropě v době krize, vstoupilo tehdy na protest proti propouštění na pětadvacet tisíc zaměstnanců mosteckého uhelného revíru.

Stát se všemožně snažil vyrovnat se s následky krize. Zasahoval do chodu ekonomiky, zvýšil cla, bídu lidí se snažil zmírnit podporami a týdenními poukáz-

Sociální podpora ze strany obecních úřadů měla zmírnit těžký úděl nezaměstnaných

kami na stravu (takzvanými žebra enkami). Vláda však nebyla schopna vypracovat plán, který by pomohl, podobně jako v USA, krizi překonat. Často se proto uchylovala k násilnému potlačování demonstrací a nepokojů. Krizi překonala až zbrojní konjunktura (oživení a vzestup hospodářství) na konci třicátých let.

Politický vývoj

V pohrani í narůstal ve třicátých letech vliv německých nacionalistických stran. Přispěla k tomu nejen hospodářská krize, ale i Hitlerův nástup k moci. Šíření protistátní propagandy se vláda od roku 1933 bránila zákonem omezujícím svobodu tisku a usnadňujícím rozpouštění politických stran. Zakázala činnost Německé nacionálně socialistické straně dělnické a Německé nacionální straně. Členové obou stran vytvořili v roce 1934 Sudeton meckou stranu (SdP), do jejíhož čela se postavil bývalý učitel tělocviku Konrad Henlein [henlajn].

Krize těžce postihla také Slovensko. Zde se nacionalismus kombinovaný s klerikalismem stal programem udové strany vedené knězem Andrejem Hlinkou. Hlinkova slovenská udová strana usilovala stále důrazněji o slovenskou autonomii a vystupovala s protičeskou agitací.

V českém prostředí nenašel fašismus širší odezvu. Fašistické organizace (například Národní obec fašistická a Národní liga) stály na okraji politického života. V roce 1934 se některé pravicové a fašistické organizace sdružily do strany Národní sjednocení, která však nedokázala výrazněji oslovit voliče.

Nástup Hitlera do úřadu říšského kancléře a rozpad versailleského systému oslabil mezinárodní postavení Československa. Hlavním spojencem Československa zůstávala nadále Francie. Ministr zahraničí Edvard Beneš se snažil využít i možnosti Malé dohody, ta však přestávala mít jakýkoli význam, protože zájmy jejích členů se stále více rozcházely. Novým spojencem ČSR se stal Sovětský svaz. V roce 1934 oba státy navázaly diplomatické styky a o rok později podepsaly spojeneckou smlouvu. Podle ní měl Sovětský svaz Československu pomoci v případě napadení, ale jen tehdy, pokud splní své závazky také Francie.

V květnu 1935 se uskutečnily poslední předválečné parlamentní volby. V české společnosti si udržely pozice tradiční strany, na Slovensku ještě více posílila své pozice Hlinkova strana. Největší počet hlasů však ve volbách získala Sudeton mecká strana, kterou vo-

Vývoj

nezaměstnanosti v ČSR v letech 1921–1937

lily dvě třetiny německého obyvatelstva. Vzrůstající moc protidemokratických sil přiměla k širší spolupráci jejich odpůrce. Proti fašismu a nacismu se postavilo mnoho příslušníků inteligence, většina členů lidové strany, sociálních demokratů a národních socialistů, Hrad, a dokonce i komunisté.

Na podzim roku 1935 získali v agrární straně větší vliv stoupenci pravice. Předsedou strany se stal Rudolf Beran, premiérem byl jmenován slovenský agrárník Milan Hodža. Na konci roku odstoupil z úřadu prezidenta T. G. Masaryk. Novým prezidentem byl zvolen

Edvard Beneš.

V té chvíli bylo Československo posledním státem ve střední Evropě, kde stále fungovala parlamentní demokracie. Stalo se tak zemí, v níž hledali pomoc lidé, kteří museli utéct před nacistickou zvůlí z Německa a Rakouska. Nemalá byla také pomoc československých dobrovolníků v boji s fašisty ve Španělsku.

Mnichovský diktát

Již v průběhu roku 1937 se Československo dostalo do mezinárodní izolace. Smyčka kolem republiky se stáhla v březnu 1938, kdy došlo k násilnému připojení Rakouska a dalším cílem Hitlerovy rozpínavosti se stalo Československo. Napomoci mu měli právě sudetští Němci. I když bylo stále jasnější, že Henleinově straně jde pouze o rozbití státu, vláda se s ní stále chtěla dohodnout. Na všechny vstřícné návrhy však předáci Němců reagovali stupňovanými nároky. Na sjezdu v Karlových Varech se Sudetoněmecká strana přihlásila k nacismu a své požadavky včlenila do osmibodového programu. Jeho splnění by znamenalo pro Československo faktickou ztrátu pohraničí.

Hlášení zpravodajských služeb a obavy z nepokojů při volbách do obecních zastupitelstev přiměly vládu vyhlásit áste nou mobilizaci. Její rychlý a organizovaný průběh 20. května 1938 ukázal odhodlání vojáků bránit republiku. Československá republika byla navíc dobře vyzbrojená. Státní hranici měl chránit systém železobetonových pevností, který však v roce 1938 nebyl ještě dobudován. Na sklonku léta 1938 napětí vrcholilo. ešení sporu mezi vládou a henleinovci se na přelo-

mu srpna a září snažil zprostředkovat lord Runciman [ransimen], který tehdy působil v ČSR jako „nezávislý pozorovatel“ britské vlády. Ničeho však nedosáhl, jen utvrdil britské politiky v přesvědčení, že soužití Čechů a Němců v jednom státě není možné.

Po schůzce Hitlera a Chamberlaina konané 15. září 1938 vypracovali Britové a Francouzi plán, podle něhož mělo Československo odstoupit Německu území s více než polovinou německého obyvatelstva. Československá veřejnost tento nátlak rozhodně odmítla. Hodžovu vládu nahradil nový kabinet vedený generálem Janem Syrovým. Dne 22. září se Chamberlain sešel s Hitlerem podruhé. Ani tentokrát nedospěli k žádnému závěru, Hitler jen britskému premiérovi předložil další požadavky. Následující den – 23. září – byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Hitler hrozil, že pokud československá vláda neustoupí, zaútočí na ČSR. Pod hrozbou rozpoutání války se 29. září 1938 sešla, jak už víme, mnichovská konference. Bez účasti československých zástupců na ní Hitler, Mussolini, britský premiér Chamberlain a francouzský předseda vlády Daladier [daladjé] podepsali dohodu, která nařizovala Československu odstoupit Německu pohraniční území. Dne 30. zá í 1938 se československá vláda a prezident po zvážení situace diktátu podvolili. Kromě Německa získalo část československého území také Polsko (Těšínsko, část Oravy a Spiše). V listopadu 1938 pak byly rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi odstoupeny Maďarům.

Druhá republika

Dobu od 30. září 1938 do úplné likvidace ČSR 15. března 1939 nazýváme druhá republika. Přijetí mnichovské dohody otřáslo celou společností. Prezident Beneš se začátkem října vzdal svého úřadu a odletěl do Velké Británie. V politickém životěČeskoslovenské republiky začaly jasně vítězit proudy nepřátelské demokracii. Vláda zakázala levicové organizace, byla rozpuštěna KSČ, přestaly vycházet mnohé noviny. Ztráta pohraničí podlomila obranyschopnost státu, jeho hospodářský život, navíc se vláda musela vyrov-

Odstoupivší prezident T. G. Masaryk přijal 18. 12. 1935 právě zvoleného prezidenta Edvarda Beneše

Jedna z československých pohraničních pevností budovaných převážně od roku 1936, kdy byla vypsána státní půjčka na obranu republiky

Typická ukázka pop-artu: Campbellova polévka, jedno z oblíbených témat amerického umělce Andyho Warhola, rodáka z východního Slovenska

přední světové autory se zařadili například Ernest Hemingway [érnyst hemingvej], John Steinbeck [džon stajnbek], Jean Paul Sartre [žan pol sartr], Albert Camus [kamis], Albero Moravia, Günter Grass. V dramatické tvorbě vynikli Arthur Miller, John Osborne [džon ozbrn], Friedrich Dürrenmatt [dyrenmat], Samuel Beckett [semjuel bekit] či Eugene Ionesco [ežen jonesko].

Do vývoje světového filmu zasáhl silně italský neorealismus reagující na řadu sociálních otázek (režiséři Vittorio de Sica [sika], Robert Rossellini [roselíny] a Federico Fellini [felíny]). Nejvíce filmů však v poválečných letech vyráběly Spojené státy. Mezi americkými režiséry vynikli například Steven Spielberg [spilberg] či David Lynch [dejvid linč]. Zásadní vliv na kulturu druhé poloviny 20. století měla televize, která nabídla zábavu milionům lidí a napomohla tak vytvořit masovou kulturu, zároveň však propojila svět a umožnila rychlý přenos informací.

Zde na konci šedesátých let vzniklo um ní undergroundu, které chtělo vytvářet nekonvenční díla.

Ve výtvarném umění byl příznačný příklon k abstraktnímu výtvarnému projevu. Značnou pozornost získal pop-art (popular art). Umělci pop-artu zpodobňovali často na svých plátnech věci běžné spotřeby a činili z nich nové, neobyčejné objekty. Světovou osobností pop-artu se stal Andy Warhol. Nové inspirační zdroje našli také surrealisté, nejvíce ovlivněni vztahem snu a skutečnosti (například Giorgio de Chirico [džordžo kíriko], Max Ernst, André Masson). Výraznou osobností abstraktní tvorby se stal Joan Miró.

V hudební oblasti se stále více prosazovala populární hudba, jejímž centrem byly Spojené státy. V polovině padesátých let nastoupila éra rokenrolu. V šedesátých letech dobyly svět britské skupiny Beatles a Rolling Stones. Zrodil se nový styl – rock. Od konce sedmdesátých let se v populární hudbě postupně objevila celá řada dalších směrů.

Literatura se po roce 1945 vyrovnávala především s válkou, značný vliv si získal existencialismus. Mezi

Další fenomén šedesátých let – britská rocková skupina The Beatles (zleva John Lennon, Ringo Starr, Paul McCartney a George Harrison) ovládala světové hitparády sedm dlouhých let, než se roku 1970 rozpadla

Povále né umění v eskoslovensku

Slavná americká filmová hvězda padesátých a šedesátých let 20. století Marilyn Monroe, známá z filmů Někdo to rád horké, Páni mají radši blondýnky či Mustangové

V poválečném období se architektura snažila navázat na prvorepublikové proudy (funkcionalismus a konstruktivismus). V padesátých letech však zvítězil socialistický realismus, který měl odrážet měřítka společnosti vedené komunisty. Vznikající stavby čerpaly především ze sovětských vzorů. K originalitě zpracování se architekti vrátili až v šedesátých letech, kdy získali i ocenění ve světě. Žádné výjimečné budovy nevznikaly ani v době normalizace, typickým architektonickým výtvorem této doby byla panelová sídliště

Bez dramatických proměn se vyvíjelo malí ství. Díla Kamila Lhotáka, Josefa Lieslera, Františka Tichého, Karla Svolinského, Mikuláše Medka a mnohých dalších vytvořila jádro českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století.

Na konci padesátých let a v šedesátých letech bylo natočeno mnoho skvělých českých a slovenských fil-

mů. Dva z nich – Obchod na korze a Ostře sledované vlaky – byly oceněny prestižním Oscarem. Z režisérských osobností těchto let zmiňme alespoň Miloše Formana, Elmara Klose, Jána Kadára, Vojtěcha Jasného, Jiřího Menzela a Věru Chytilovou.

Složitým vývojem prošla literatura. V letech 1948–1989 se zřetelně rozdělila na tři proudy. První z nich reprezentuje oficiální literatura – díla, která mohla vyjít se svolením režimu. Druhý proud tvoří literatura exilová. V zahraničí jí vydávali zpravidla emigranti, kteří se i nadále cítili odpovědní za vývoj československé kultury. Její rozvoj nastal zvláště po roce 1968. Třetím proudem je literatura samizdatová. Do ní se řadí texty, které nemohly v Československu vyjít se svolením úřadů, proto byly podomácku množeny a šířeny. Z významných autorů uveďme například Milana Kunderu, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímu, Ludvíka Vaculíka, Bohumila Hrabala. Zapomínat bychom neměli ani na našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta.

V oblasti vážné hudby vynikla mimo jiné tvorba

Petra Ebena či Aloise Háby, v zahraničí českou hudbu reprezentovali Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík a Bohuslav Martinů. Značný vliv na společnost měla populární hudba. Širokou oblibu získaly písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, z interpretů vynikli Karel Gott, Marta Kubišová, skupina Olympic a mnoho dalších. Tisíce posluchačů dokázali zaujmout písničkáři, kteří se mnohdy vyjadřovali k palčivým problémům společnosti (například Karel Kryl, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka).

Svébytné postavení si vydobyla televize. Vedle hodnotných děl se televize stala mnohdy nástrojem šíření komunistické ideologie. V době normalizace pomáhaly formovat společnost seriály (například Třicet pří-

padů majora Zemana, Muž na radnici,Okres na severu). Kladně lze hodnotit především tvorbu pro děti, televizní hry (například Nezralé maliny Jiřího Hubače) i některé seriály (F. L. Věk).

Důležitá data

1957 – první umělá družice Země

1961 – letprvního člověka do vesmíru

1969 – prvníčlověk na Měsíci

1971 – výroba mikročipů

Otázky a úkoly

1. Vysvětlete zkratku NASA. 2. Jak se jmenovali první sovětský a první americký kosmonaut? 3. V kterém uměleckém směru proslul Andy Warhol? 4. Které československé filmy získaly Oscara? 5. Znáte některé české filmové režiséry šedesátých let? 6. Na jaké tři proudy se dělila naše poválečná literatura?

6. SV Ě T NA KONCI 20. STOLETÍ

Rozpad Sově tského svazu

Události roku 1989 ukončily období studené války, pro niž bylo příznačné soupeření dvou supervelmocí, Sovětského svazu a USA. Zákonitě se proto takřka vzápětí rozpoutala diskuse o smyslu existence obou velkých vojenských bloků – NATO a Varšavské smlouvy. V únoru 1991 bylo vzhledem k změněné mezinárodní situaci rozhodnuto o zrušení Varšavské smlouvy, jejíž historii ukončili první červencový den roku 1991 na setkání v Praze představitelé Československa, Bulharska, Polska, Rumunska, Maďarska a Sovětského svazu. Téměř symbolicky, čtyři dny před tímto datem, opustil československé území poslední voják Sovětské armády. Severoatlantická aliance na rozdíl od Varšavské smlouvy nezanikla, ale vydala se cestou vnitřní proměny.

Oblibu si v šedesátých letech získala takzvaná divadla malých forem. K nejpopulárnějším patřil Semafor s autorskými osobnostmi Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého

Ruský prezident Boris Jelcin na návštěvě v USA. Na snímku Jelcin (uprostřed) s americkým prezidentem G. Bushem starším a jeho ženou před Bílým domem v roce 1992

Tato učebnice je určena pro výuku dějepisu na všech typech středních odborných škol, které mají v učebním plánu vyučovací předmět dějepis.

Zachycuje světové a české dějiny od nejstarších dob do současnosti ve vzájemných paralelách. Pro celou výuku na SOŠ je tak určena jediná učebnice.

Pro výuku na SOŠ jsou dále určeny ucelené řady učebnic:

J. Soukal: Literatura pro 1. ročník SOŠ

Čítanka pro 1. ročník SOŠ

Literatura pro 2. ročník SOŠ

Čítanka pro 2. ročník SOŠ

Literatura pro 3. ročník SOŠ

Čítanka pro 3. ročník SOŠ

Literatura pro 4. ročník SOŠ

Čítanka pro 4. ročník SOŠ

M. Čechová, V. Styblík a kol.:

Český jazyk pro 1. ročník SOŠ

Český jazyk pro 2. ročník SOŠ

Český jazyk pro 3. ročník SOŠ

Český jazyk pro 4. ročník SOŠ

M. Valenta, O. Müller:

Občanská nauka pro SOŠ I

Občanská nauka pro SOŠ II

Občanská nauka pro SOŠ III

V. Dudák a kol.: Občanská nauka pro SOŠ