Čítanka pro 7. ročník

Zpracoval Josef Soukal

Lektorovaly:

Mgr. Zde ka Pištěková, PhDr. Květa Rysová, doc. PhDr. Naděžda Sieglová, CSc., Mgr. Ivana Kolářová

Schválilo MŠMT . j. MSMT-37 084/2018 dne 30. ledna 2019 k za azení do seznamu u ebnic pro základní vzd lávání jako sou ást ucelené ady u ebnic pro vzd lávací obor Český jazyk a literatura s dobou platnosti šest let.

© Josef Soukal, 1997, 2003, 2007, 2017, 2019

Illustrations © Markéta Laštuvková, 1997, 2003, 2007, 2017, 2019 © SPN – pedagogické nakladatelství, a. s., 1997, 2003, 2007, 2017, 2019

ISBN 978-80-7235-621-8

V

Staré p íb hy – v né inspirace

Africká lidová vyprávění: Dva lovci

O želvách, lidech a kamenech.

Gilgameš (vypráví Eduard Petiška).

Odysseova dobrodružství (vypráví Jaroslav Hulák): Zpěv Sirén

Ezopovy bajky: Havran a lišák

Lišák a hrozny

Svazek prutů

Ezopovy bajky (vypráví Pavel Šrut): Lev a osel.

Hana Doskočilová: O Mamě Romě a romském pámbíčkovi.

Příběhy tisíce a jedné noci: O slepém Abdalláhovi (vypráví Eduard Petiška)

Šup do pytle! (italská pohádka, vypráví Italo Calvino).

Karel Jaromír Erben: Rozum a Štěstí.

Alois Jirásek: Faustův dům

Kamil Bednář: Johanes doktor Faust.

Židovské pověsti ze staré Prahy: Rabín Löw soudí jako Šalomoun (vypráví Eduard Petiška).

Eva Hudečková: Bratříček Golem.

Nikdy se nevzdávej – souboje, prohry, vít zství

Astrid Lindgrenová: Bratři Lví srdce.

Alan Marshall: Už zase skáču přes kaluže.

Jack London: Rozdělat ohe

John Steinbeck: Ryzáček.

Jiří Suchý: Já žiju dál.

Sándor Petöfi: Píse

Jak jsem potkal lidi

Forrest Carter: Škola Malého stromu.

Iva Procházková: Čas tajných přání.

William Kotzwinkle: E. T. Mimozemš an.

S úsm vem jde všechno líp

Jiří Voskovec – Jan Werich: Ezop a brabenec .

Indické pohádky (vypráví Jiří Marek): Král a tři zloději.

O třech mudrcích.

Tři přátelé.

Radovan Krátký: S Biblí proti pirátům

Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu

Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili.

Jerzy Wittlin: První setkání s holčičkou.

Poprvé ve škole.

První dopis z prázdninového tábora

Ivo Štuka: Písnička do deště

ü Vypráv ě ní Výjev ze života antilop je lad ě no vážn ě ji než Nespokojený dromedár . V které dob ě se d ě j pravd ě podobn ě odehrává?

ü Lí č í ukázka opravdu život antilop?

ü Najdete v tomto textu n ě jaké pou č ení? Zkuste je vyjád ř it, nap ř íklad formou dov ě tku.

ü Jsou Prévertovy prózy opravdu pohádkami (jak se objevuje v názvu č eského výboru)?

ü P ř e č t ě te si v Literární výchov Prévertovu báse .

JACQUES PRÉVERT

(1900–1977)

Francouzský spisovatel, autor mnoha básní, divadelních a filmových scénářů, pís ových text ů . Z knih: Slova (básnická sbírka), Pohádky pro nehodné d ti , Listy z Baladárských ostrov

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Veškerá tvorba Antoina de Saint-Exupéryho je spjata s jeho celoživotní vášní – létáním. V roce 1936 havaroval při přeletu nad Saharou a prožil n kolik dní uprostřed poušt . K této události se vrátil o pár let pozd ji v pohádkovém příb hu vypráv jícím o setkání pilota, opravujícího porouchaný stroj, s loví kem z daleké miniaturní planetky – malým princem. Ten se ocitl v poušti dobrovoln ; opustil sv j domov, když za al pochybovat o lásce kv tiny (r že), kterou miloval.

Princ postupn navštívil n kolik planet a setkal se tu s bytostmi, nositeli ur itých vlastností i charakter , vyvolávajících spíše odpor i smutek (domýšlivec, pijan apod.). Nakonec doputoval na planetu, která mu p ř inesla zcela jiná setkání.

Malý princ

XIX

Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky.

Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi... Ale spatřil jen jehlovité špičky skal.

„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh.

„Dobrý den... Dobrý den... Dobrý den...,“ opakovala ozvěna.

„Kdo jste?“ řekl malý princ.

„Kdo jste?... Kdo jste?... Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.

„Bu me přátelé, jsem tak sám,“ řekl.

„Jsem tak sám... Jsem tak sám... Jsem tak sám...,“ opakovala ozvěna.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne... Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první...

Ilustrace Antoine de Saint-Exupéry

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.

„Dobrý den,“ řekl.

Byla to zahrada plná růží.

„Dobrý den,“ odpověděly růže.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině

„Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.

„Jsme růže,“ řekly růže.

„Ó,“ řekl malý princ...

A cítil se hrozně neš astný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla... Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, nebo jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila...

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince... A lehl si do trávy a plakal.

Zp vy sladké Francie

Král Looys

Král Looys sedí před hradem, svou dceru drží v klíně svém.

Ta žádá býti provdána za statečného Deona.

„Má dcero, zanech Deona, neb šelma je to proradná: chudšího není rytíře, ten nemá ani halíře.“

„Já Deona se nechci vzdát, jej vždycky budu milovat, a víc než matku, příbuzné, než vás, jenž tak rád máte mne.“

„Sem rychle! Kde jste, drábové, mí žalářníci, sluhové?

Ji do věže odve te hned, a víckrát nezří boží svět!“

Tam sedm roků seděla, k ní živá duše nesměla.

Když sedmý rok u konce byl, tu otec dceru navštívil.

„Jak daří se vám, dcero má?“

„Zle, otče můj, jsem neš astná. Mne červi žerou v těchto zdech a nohy hnijí v okovech.

Zda, otče můj, vám možno jest dát halířků mi pět neb šest, by žalářník se obměkčil, mým nohám pouta ulehčil?“

„Já peněz, dcero, dosti mám; tisíce, miliony dám a všechny budou pro tebe, jen zřekneš-li se lásky své.“

„Než lásku svou bych zradila, radš ve věži bych zhynula.“ „Pak, dcero má, tu zahyneš, už nikdy zdráva nebudeš!“

Nablízku krásný Deon byl, on psaníčko jí podstrčil.

Tam slova byla napsána: „Nezapome te Deona,

má krásná, mrtvou dělejte, v Saint-Denis nést se nechejte. Já v pravou chvíli přijdu tam a pochovat vás nenechám.“

Tu kráska rady poslechla, v té chvíli duši vydechla.

Do rakve položili ji a nesli ji do Saint-Denis.

Král s pláčem kráčí za rakví a před ním kněží zpívají.

Sto mnichů, třicet kněží též, biskupů v mitrách tolikéž.

Looys vyslov [lua]

Vtom krásný Deon tudy jde: „Zastavte, kněží, zastavte! Mou milou jdete pochovat, chci otčenášek odříkat.“

Z ryzího zlata nůž on vzal a lněný rubáš rozpáral.

Jak na ústa ji políbil, úsměv se na nich objevil.

„Nuž hle te, kterak zrazen jsem svou dcerou, krásným Deonem. A tedy zasnoubí se s ním, a víc a o tom neslyším!

A trouby zazní, hudba hrá, má Deona mít dcera má. Když dcerka touží po lásce, jí otec marně bránit chce.“

„Je láska přec jen krásná věc!“ nejmladší nato řekl kněz.

„My přišli jsme ji pochovat, a te ji budem oddávat.“

(Zpěvy sladké Francie; text pochází ze 16. století)

Saint-Denis vyslov [sen deny] mitra vysoká pokrývka hlavy církevních hodnostářů

ü Vypráv ě jte p ř íb ě h svými slovy.

ü P ř íb ě h má až pohádkové zakon č ení. Bylo by podle vás uv ěř itelné?

ü P ř ipravte si báse jako hraný p ř íb ě h.

Dezertér

Na vojnu jsem se dal pro krásnou plavovlásku.

Ne pro prsten zlatý snad –ten má mi ještě dát –, že nechtěla se dát ode mne zulíbat.

Na vojnu jsem se dal, my hned do boje táhli. Tam, co jsem v kvartýru byl, mi voják poradil, abych si volno vzal, svolení nežádal.

ZDEN K SV RÁK

Zden k Sv rák je známý především jako divadelník, autor filmových scénář a herec. Velkou oblibu si získaly i jeho pís ové texty.

Mokré plavky

Otáčel na prstě mokrýma plavkama

Takovou vzpomínku na léto Slávka má

Upad jí hřebínek a on hned zved jí ho zeptal se, zda by šla do kina letního

Co hrajou? Já nevím. Prej něco o moři

Točí si plavkama a přitom hovoří

Pod nosem něco mu tmavýho rašilo v hlavě mu nejspíše pořádně strašilo

Řekla mu:

Já nemám čas, já ještě nemám čas

Mě čeká gymnastika, ruční práce, plavání

Tohleto mi podezřele zavání

Mě čeká pohybovka, recitace, angličtina

Já jsem ještě maminčina

Otáčel na prstě plavkami mokrými

Film je prý přírodní a trochu do krimi

On že by zakoupil pro oba lupeny

Asi byl bohatý, i když byl hubený

Řekla mu, prosím tě, nespad jsi z jahody

já byla s holkama normálně u vody

Ty se tu objevíš, neznáš mě, já tebe

A přitom cítila, že stoupá do nebe

ü Co je nám ě tem textu Mokré plavky ?

Když se zamiluje k

Když se zamiluje ků tam někde v pastvinách láskou hlubokou jak tů , tam někde v pastvinách, když se zamiluje ků ko skou láskou, zpívejte písničku pro jeho klisničku, nechte ho jít.

Nejkrásnější zvíře, zvíře pro rytíře jmenuje se ků , jmenuje se ků . Važte si ho, lidé, a nám jich pár zbyde…

Slečna s bílou lysinkou tam někde v pastvinách, bude brzy maminkou, tam někde v pastvinách, vždy se zamiloval ků ko skou láskou, hřívu si navlnil, aby ji oslnil, a cválá k ní.

(Dělání)

ü Charakterizujte ob ě postavy. P ř ijala podle vás dívka pozvání do kina?

ü Je téma textu Když se zamiluje k vyjádř eno už názvem nebo se v textu objevuje ješt ě téma jiné?

ZDEN K SV RÁK (nar. 1936)

Herec, scenárista, dramatik, autor pís ových textů . Pís ové texty vyšly mj. v souborech

D lání a Když se zamiluje k

Zlatnická

Provdala se krásná panna za švarného zlatníka byl to chlapík radost sama te však stále naříká

Všechny jeho zlaté pruty ukradli mu zloději je z té ztráty celý žlutý nemá žádnou naději

Když ho žena utěšuje a je celá dojatá zlatník u ní zpozoruje že má srdce ze zlata

Dej mi srdce, ženo milá nadělám z něj náušnic živnost bys tím zachránila nehrozí nám pak už nic

Dobrá žena srdce dala ku prospěchu živnosti strašná změna se s ní stala zlatník pláče lítostí

Vždy mu spílá darmojedů ve sklepě ho zavírá do čaje mu míchá jedu zlatník zvolna umírá

Než svou duši k nebi pustil odhodlal se k závěti vše, co věděl, do ní zhustil můžete ji slyšeti:

Učinil jsem kvůli zlatu z dobré ženy cynickou tohleto mám za odplatu hynu smrtí klinickou

ü Jaký je význam úsloví má srdce ze zlata ?

ü Jak si vysv ě tlujete význam slova cynický ? Vyplývá z textu n ě jaké pou č ení?

Neopoušt j

Neopouštěj staré známé pro nové zvláště když jsou momentálně v nouzi Možná mají pamě jako slonové každé ráno tesknota je vzbouzí

Neopouštěj staré věci pro nové i když barva šediví a prýská Byly kdysi lesklé, byly chromové a te se jim na smetišti stýská

Dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach žádný hřebík netlačí tě v botě zítra budeš opuštěný starý brach zítra budeš úspěšný kůl v plotě

Neopouštěj staré známé pro nové nebu na ně zčistajasna drzý možná mají pamě jako slonové možná je to nadosmrti mrzí

ü Vysv ě tlete, pro č podle textu nemáme opoušt t staré známé pro nové .

ü Pro č jsou podle vás texty Zde ka Sv ě ráka tak oblíbené?

ü Poslechněte si nahrávku některé písně Zde ka Svěráka a Jaroslava Uhlíře.

ü Znáte i jiné pís ové texty Zde ka Sv ě ráka? P ř e č t ě te si v Literární výchov , jak tyto texty hodnotí literární kritika.

AFRICKÁ LIDOVÁ VYPRÁV NÍ

Dva lovci

Byli jednou dva lovci a ti si moc dob ř e rozum ě li. Lovili vždycky spolu. Jednou se zase vydali na lov. Ub ě hlo n ě ko lik dní, ale oni nezabili žádné zví ř e. Jednoho rána si p ř ipra vili jídlo z jam ů a sn ě dli ho. Pak se zase vydali na lov. Šli dlouho, až objevili hnízdo a v n ě m dv ě vejce – každý si vzal jedno. Když se vrátili dom ů , první své vejce uvař il a snědl. Druhý si ho schoval a po devíti mě sících se mu z něj vylíhly dv ě d ě ti, d ě v č e a chlapec. Č as ubíhal a ti dva p ř átelé se už nevídali. Jednoho dne ten, který si vejce schoval, navštívil druhé ho a zeptal se ho: „Kde máš vejce? Copak jsi s ním ud ě lal?“ P ř ítel odpov ě d ě l: „Sn ě dl jsem ho – bylo moc dobré.“ První na to ř ekl: „Já jsem si to své schoval a vylíhly se mi z n ě j dv ě d ě ti.“ P ř ítel mu to necht ě l uv ěř it. A host se vrátil k sob ě dom ů . Za n ě kolik dní mu druhý lovec oplatil návšt ě vu a uvid ě l v jeho dom ě dívku a chlapce. V ů bec se mu to nelíbilo a na svého p ř ítele se p ě kn ě dopálil. Oba dva se tedy vy pravili k Bohu, aby je rozsoudil.

Bůh dal za pravdu tomu, jenž si své vejce schoval. Oba přátelé se rozešli ve zlém. Ti dva lovci, to jsou Nebe a Země. Nebe si ponechalo vejce, Země je snědla. Děti vylíhnuté z vejce jsou Slunce a Luna. Slunce je chlapec, Luna zas dívka. Slunce a Luna se vzaly a měly děti – Hvězdy. Protože Země na Nebe žárlí, odtáhla se daleko od něj; a tak se nemůžou hádat. A protože se Země proti Nebi postavila, mstí se jí jeho dítě Slunce tak, že ji spaluje svými paprsky. A Luna svou krásou Zemi připomíná, že kdyby si byla své vejce schovala, mohla by mít taky tak hezké děti. A když v noci Luna s Hv ě zdami vyjde na Nebe a osvítí Zemi, jejich zář ivá nádhera jako by se Zemi posmívala.

jamy škrobnaté kořenné hlízy některých tropických rostlin, požívané v tropech jako brambory

ü Pro č se lovec na svého p ř ítele dopálil? Co si podle vás sliboval od rozhodnutí boha?

ü Co je nám ě tem vypráv ě ní?

Leopardí žena

Kdysi putovali buší muž a žena. Byla to t ě žká cesta. Žena se musela s dít ě tem na zádech prodírat stezi č kou zarostlou k ř ovím a šlahouny. Nem ě li nic k jídlu a cestou je za č al trá pit hlad.

Když kone č n ě vyšli z vysokého lesa na travnatou plá , spat ř ili stádo klidn ě se pasoucích divokých krav.

Muž promluvil k žen ě : „Dokážeš se prom ě nit v cokoli, prom ě se tedy v leoparda a ulov jednu krávu, a máme co jíst a nezahyneme.“ Žena se na ně j vážn ě zadívala a zeptala se: „To myslíš vážn ě , nebo žertuješ?“ „Myslím to vážn ě ,“ odpov ě d ě l muž, protože m ě l hlad.

Žena si odvázala dít ě ze zad a položila ho na zem. Na krku a na t ě le jí za č ala

nar ů stat srst. Spadla z ní bederní rouška a za č ala se jí m ě nit tvá ř . Ruce a nohy se prom ě nily v drápy. A za pár chvil stála p ř ed mužem leopardice a di voce se mu dívala do o č í. Vyd ě silo ho to chudáka k smrti a vyšplhal na strom, aby se zachránil. Když byl skoro na vr cholku, uvid ě l své dít ě málem ve ch ř tánu zví ř ete, ale bál se tolik, že nedokázal slézt, aby ho zachránil.

Když leopardice vid ě la, že je muž vyd ě šený až dost, od b ě hla ke stádu, aby ud ě lala, co po ní p ř edtím žádal. Ulovila velkou jalovici a dotáhla ji ke stromu. Muž byl stále ve v ě t vích, až skoro na vrcholu, a k ř i č el a úp ě nliv ě prosil leopardici, aby se prom ě nila zpátky v ženu.

Srst se pomalu ztrácela, drápy zmizely, až p ř ed mužem op ě t stála žena. Byl však tak vydě šený, že neslezl dolů d ř ív, než se znovu oblékla a vzala dítě na záda. Potom mu ř ekla: „Nikdy necht ě j po žen ě , aby d ě lala práci, kterou d ě lají muži.“ Ženy se starají o hospodá ř ství, p ě stují chleboviny, chy tají ryby a tak dál, zatímco muži loví a p ř inášejí dom ů ma so.

ü Charakterizujte ob ě postavy ü D ě lí si ženy a muži své povinnosti i dnes?

O želvách, lidech a kamenech

Na po č átku stvo ř il nejvyšší b ů h želvy, lidstvo a kameny, to vše mužského i ženského pohlaví. Lidem a želvám vdechl život, ale kamenů m ne. Nikdo z nich neum ě l plodit d ě ti, avšak ti, kte ř í zestárli, nezem ř eli, ale byli omlazeni. Ani želva p ů vodn ě nemohla plodit d ě ti, a byla proto vel mi smutná. Navštívila tedy nejvyššího boha a p ř ednesla mu své p ř ání mít potomky. Ale b ů h odpov ě d ě l: „Vdechl jsem ti život, ale možnost plodit potomky jsem ti nedal.“

Staré p íb ě hy – v ě né inspirace

KAMIL BEDNÁ

(1912–1972)

Básník, p ř ekladatel, autor knih pro dě ti, esejista. Z úprav starších literárních lá tek: Johanes doktor Faust , Kouzlení a cesty doktora Fausta (lidové pov ě sti), O Faustovi, Markétce a áblu , Arabské pohádky z Tisíce a jedné noci, Cyrano z Bergeraku.

ŽIDOVSKÉ POV STI ZE STARÉ PRAHY

Pražské židovské m sto bylo vždy op ř edeno mnoha pov stmi a zahaleno tajemstvím. Snad to bylo proto, že po dlouhá staletí žilo svým zvláštním uza v ř eným životem. Židé nem li stejná práva jako ostatní obyvatelé Prahy a ne sm li se zdržovat jinde než v ulicích své tvrti. Trp li rasovou nesnášenlivostí; ta n kdy vyústila v pogromy, p ř i nichž docházelo k masovému vražd ní obyvatel židovské tvrti. Ke zlepšení životních podmínek žid došlo až za vlády císa ř e Josefa II., který zrušil r zná protižidovská na ř ízení a omezení. Na jeho po est byla židovská tvr nazvaná Josefov. Pražské židovské m sto bylo koncem 19. století zbo ř eno (zbyla z n j jen radnice, šest synagog a h ř bitov) a na jeho míst byla vystav na nová tvr . astým hrdinou židovských pov stí je slavný u enec rabín Löw (žil asi v letech 1520–1609). Dodnes kladou návšt vníci Starého židov ského h ř bitova na rabín v náhrobek kamínek k uct ní jeho památky (po sta rém zp sobu žid putujících pouští, kde nebyly kv tiny). Mnozí z nich vha zují škvírou v náhrobku lístek se svým tajným p ř áním a s prosbou o jeho spln ní. Sláva rabína Löwa a víra v jeho nadp ř irozené schopnosti p ř etrvaly staletí.

Rabín Löw soudí jako Šalomoun

Vypráví Eduard Petiška

Kdykoliv bylo t ř eba, pomáhal rabín Löw pražským žid ů m svou moud rostí, a k ř ivda postihovala všechny, nebo a se týkala jednoho jediného č lo v ě ka. Dob ř e v ě d ě l, že k ř ivda páchaná na jednotlivci je jako jiskra. Uhasíme-li ji vč as, zabráníme č asto velikému požáru.

Tehdy bývaly v Praze na Starém M ě st ě pod kamenným podloubím krámy. Pod jedním obloukem toho podloubí byly dokonce krámky dva. Prodávali tam vedle sebe své zboží vetešník a uzená ř . Jejich zboží, jak vid ě t, m ě lo k sob ě daleko, ale jejich krámy odd ě lovala jen tenká st ě na z prken. Prkna k sob ě nep ř iléhala, a tak mohl uzenář snadno škvírami mezi prkny pozorovat, jak se vetešník přehrabuje ve starých kabátech a kaftanech, a vetešník mohl škvírami zahlédnout uzenář e, jak odvažuje své klobásy. Uzená ř byl k ř es an, vetešník byl žid. Ale jak tomu bývá, víra, do níž je č lov ě k ú ř edn ě zapsán, není vysv ě d č ením o povaze srdce.

Jednou odpoledne, kdy navšt ě vovaly krámy v podloubí jen mouchy, p ř i tiskl uzená ř oko ke št ě rbin ě a sledoval, co d ě lá vetešník. Vetešník netušil, že je pozorován, klidn ě usedl za pult, vysypal z vá č ku tolary, t ě šil se jimi, p ř epo č ítával je, shrnul op ě t do vá č ku a vá č ek zamkl ve stole.

Od toho okamžiku nem ě l uzená ř klid. P ř echázel po svém krámku a to lary se mu zjevovaly p ř ed o č ima jako spanilá zjevení. Svě domí ho zadržo valo, ale ábel ho pohán ě l ke dve ř ím. A ábel byl siln ě jší.

Uzená ř zamkl krám a vydal se k soudu. Tam udal, že byl okraden, popsal tolary, ř ekl, kolik jich bylo, a pov ě d ě l dokonce, jaký byl i vá č ek, v kterém tolary uložil. B ě doval, jako by ho potkalo nesmírné nešt ě stí, a nazna č oval, že mu jeho jm ě ní č ko jist ě ukradl n ě který obchodník z podloubí.

Stráž prohledala všechny obch ů dky a krámy v okolí a kone č n ě u žida na šla p ř esn ě takový vá č ek, jaký uzená ř popsal. Stráže odvedly židovského vetešníka a nic mu nepomáhalo, že se zap ř ísahal svou nevinou, že na ř íkal a prosil.

Te m ě l soud váč ek s pen ě zi a dva majitele, vetešníka a uzenář e. Oba se k váčku s tolary hlásili.

„Jist ě m ě vid ě l, jak po č ítám peníze,“ bránil se žid, „copak není škvírami ve st ě n ě vid ě t všechno, co se d ě je vedle?“

„Ne, ne,“ vyk ř ikoval uzená ř , „vetešník vid ě l škvírou m ě a m ů j vá č ek, proto mi jej odnesl a te se vymlouvá.“

Soud si nev ě d ě l rady. V takových p ř ípadech prý vždy žádal o rozhodnutí p ř e císa ř e.

Císa ř Rudolf rád zkoušel moudrost vysokého rabína Löwa. Dal pro n ě ho i tentokrát poslat, p ř edložil mu p ř ípad a s úsm ě vem č ekal, jak si rabín s ř ez níkem a vetešníkem poradí.

Rabín Löw se krátce zamyslil a ř ekl:

„Císařská výsosti, poručte naplnit čistý kotlík vodou a zavěsit jej nad ohniště. Až se voda v kotlíku bude va ř it, a sloužící vysype tolary z vá č ku do va ř ící vody.“

Císa ř se podivil rabínovu p ř ání, ale rozkázal, aby se dala va ř it v č istém kotlíku voda. Jakmile se voda va ř ila, vysypal sloužící obsah vá č ku do kot líku. Po chvíli dal rabín kotlík s vodou a pen ě zi sejmout z ohništ ě a bedliv ě prohlédl hladinu. Pak ř ekl císa ř i:

„Výsosti, vetešník je nevinen. Všichni víme, že uzená ř i mívají mastné ruce a že peníze, které projdou jejich prsty, jsou mastnotou poznamenány. Tyto tolary však m ě l v prstech jen vetešník, který obchoduje suchými hadř íky. Na hladin ě vody v kotlíku není ani oko uzená ř ské mastnoty.“

Císa ř ovi se rabín ů v d ů kaz líbil a rozhodl, jak usoudil rabín Löw. Pov ě st o soudu se rozk ř ikla po Praze. Ř íkalo se, že rabín Löw soudí moud ř e jako slavný král Šalomoun.

(Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy)

rabín židovský duchovní vetešník obchodník se starými opotřebokaftan dlouhý volný mužský pláš vanými věcmi

ü Na základ ě č eho rabín Löw spor vy ř ešil? Využil p ř itom své údajné nadp ř irozené schopnosti?

ü Kdo to byl král Šalomoun? Pro č je k n ě mu rabín Löw p ř irovnáván?

Znáte n ě jaký Šalomoun ů v rozsudek?

ü V p ř íb ě hu se objevuje císa ř Rudolf. Znáte jeho celé jméno? Č ím se proslavil?

JI Í VOSKOVEC – JAN WERICH

Ezop a brabenec

Jednou z lesa

Domů se nesa

Moudrý Ezop

Potká brabce

Který brabence

Málem sezob

Brabenec se chechtá

Ezop se ho hned ptá

Čemu že se

Na trávě v lese

Právě řehtá

Já – povídá brabenec

Se taky rád hlasitě chechtám

Chechtám když pupenec

Kyselinou leptám

Vím – totiž ten brabenec

Mravenečník že se mě neptá

Neptá – pozře mě

A se chechtám nechechtám

Kampak by to došlo

Třeba s pouhou ponravou

Kdyby měla plakat

Že je ptačí potravou!

Ty – ač nejsi brabenec

Se taky rád hlasitě chechtej

Chechtej a na svou bídu

Si nezareptej

ü Všimn ě te si, že první sloka se ostatních slok odlišuje. Uve te v č em.

ü Zamyslete se nad tím, jak se p ř i vytvá ř ení první sloky uplatnil rým.

ü Co si myslíte o myšlence, kterou báse vyjad ř uje?

ü Vyhledejte nahrávku písn ě , nejlépe v podání dvojice Voskovec–Werich. Zjist ě te, kdo je autorem hudby a které další texty této dvojice zhudebnil.

INDICKÉ POHÁDKY

Vypráví Ji í Marek

Král a t i zlod ji

Jedné noci si vyšel král v přestrojení do temných ulic svého města a potkal tři podezřelé chlapíky.

„Kdo jste, bratři?“ řekl jim.

„Jsme tři zloději a vyšli jsme na lup. A kdo jsi ty, bratře?“

Král nemohl říci nic jiného, než že je taky zloděj a že by šel s nimi. A hned se jich zeptal: „A co každý z vás vlastně umí, bratři?“

První řekl: „Já jenom přičichnu k zemi, a hned cítím, kde je ukryt nějaký poklad.“

„Já se zas jenom podívám, a hned se všechny zámky otvírají.“

„A já,“ řekl třetí, „poznám člověka, i kdybych ho po stu letech potkal.“

Nyní byla řada na králi, aby se on pochlubil. Však se ho už taky ti tři pobertové začali vyptávat: „A co umíš ty, bratře?“

„Já,“ řekl král, „mrknu okem a už člověka vedou k šibenici. A mrknu druhým – hned toho člověka pustí.“

Tohle se třem zlodějům moc líbilo, protože odedávna měli ze šibenice strach. Tak ho vzali mezi sebe a šli společně na lup.

Přišli do blízkosti královské pokladnice a první zavětřil. Cítil blízko poklad. Druhý se podíval a zámek se otevřel. A pak si už nabírali zlata, co mohli. Ale v hluboké tmě se král od nich odloučil, zavolal své vojáky a zloděje dal pochytat. Přivedli je na nádvoří paláce a začali hned stavět šibenici. Král seděl na trůně a díval se.

Tu si zloději vzpomněli na svého ztraceného druha a řekli třetímu: „Podívej se, kde je náš kamarád, který s námi dneska v noci byl?“

Třetí zloděj se rozhlédl, jeho zrak padl na krále, a řekl: „Hlupáci, kde by byl? Tamhle sedí na trůně.“

Zloději se polekali a poklekli před králem, ten však dělal, že je nezná.

Tu mu jeden z nich řekl: „Velký králi, to není od tebe správné. My jsme ti poctivě ukázali, co každý dovedeme, ale ty jsi nám ukázal jenom něco. Mrkl jsi zatím jedním okem a už je tu šibenice. Te bys měl však ukázat všechno, co umíš. Měl bys mrknout ještě druhým okem.“

Tu se král zasmál, mrkl, a tři zloději byli propuštěni. Utíkali od šibenice a svatě slíbili, že už nikdy krást nebudou.

O t ech mudrcích

Tři mladí bráhmani, kteří se učili na mudrce v městě moudrých, v Navadvípu, se vraceli domů. Najednou zahlédli v prachu cesty stopy. „Hle te, bratři,“ pravil první, „tudy šel buvol.“

„Přesně řečeno, podle velikosti stop to byla buvolice,“ povídá druhý. „A podle jejich hloubky buvolice, která v svém těle nosí telátko.“