lllntered as second class wwww
ROČNÍK (VOL.) XJ'{XIV.
.n
man matter, January 3rd, 1933 at West, Te:ioo.s, under the Aet ot Congress of August, 24th, 1922.
:;JJWil!lllW..~~'
WEST, TEXAS, ve středu,
(Wednesday) 10. dubna (April) 1946.
ČÍSLO 15.
HA VRANÍ SNĚM .
VYSOKÉMkopci, v krajině od lidí opuštěné, stál starý hrad. Štíhlé jeho věže hleděly prázdnými okny do dá lavy. Ze všech koutu dýchala prázdnota, kom natami a chodbami proháněl se vítr. Nebyl tak opuštěn, jak se na první pohled zdálo. Do klid ného podstřeší pflstěhovala se havěť havraní. Kroužili kolem vysokých věží a svým skřekem rozřezávali pusté ticho krajiny. Na severní straně, ve výklenku malé věžičky měl své sídlo praotec havraního rodu. Jeho čer né peří bylo jt,ko sněhem poprášeno a kolem zobanu tvořilo věnec, podobný vousu dědečka výměnkáře. Sedával ve výklenku a podobal se soše, kterou neznámý umělec ozdobil slepé okno. Celé hodiny uběhly než se pohnul, natáhl jednu či druhou nohu, naěechtnl peří a opět u padal ve snění, Jen tehdy, když havraní mlá dež dováděla nejhěsnéji, rozestíral svá mohut ná křídla a vrhal se clo nejhustšího chumlu, nešetře ranami ani na levo, ani na pravo, po učuje neposedy o tom, jakou mají míti úctu ku stáří. Mladí neměli rádi havraního dědečka a ča sto se stávalo, že zalétali na severní stranu hradu jen proto, aby jej pozlobili. V takových chvílích probouzela se ve starém havranu dáv ná bojovnost a mnohý smělec, kterého nebylo možno ničím napravttí, klesl s rudou čapkou do hradního příkopu, aby již nikdy nevzlétl. Po takových exekucích usedal havraní kmet do svého výklenku ještě smutnější. než před tím. Snad mu bylo lito mladého života, nebo přemý šlel, jak mládež přímětl k poslušností, aniž by bylo potřeba těchto tvrdých zásahů. Havraní matky varovaly své děti před star cem a kladli jim na srdce povinnou úctu ku stáří. Talrnvé školy neobešly se bez protestů ze stran mládeže. Nejeden ostře zabouřil proti o mezování osobní svobody. Zůstalo však jen př! těch protestech. K vážnějšímu činu se nikdo neodhodlal. Vždyť v těch dobách žila v srdcích tvorů úcta ku stái'í a výchova mládeže byla ve dena jiným směrem, než je tomu dnes. Stáří bylo znakem rozumu a rozvahy. A stejně tomu bylo i s úctou k rodíčúm, k matkám připravují cím hnízda pro příští rodiny, nebo vyvádějícím nové členy havraního rodu. Žádný z neposedů nebyl by se osmělil zaujmout! místo. které ná leželo staršímu. nebo zůsto.tí sedětl tam, kam obvykle sedávala havraní máma. Takové pro vinění nebylo v rodě pnrnatováno. Až jednou .... V rozházeném, neupraveném hnízdě vyklu balo se z vajíčka nevzhledné, rozcuchané mlá dě. Od prvního okamžiku bvlo plno neklidu -a matka měla s ním mnoho starosti, aby je,i u chránila před nehodou. když při své neposed nosti neměl v hnízdě dosti místa. V jídle nebyl ani trochu střidmý a stále otevíral zobák, žádaje nová a nová sousta. , Jak rychle rostl, tak rychle stával se samo statným. Na matčiny rady a napomínání ne dbal a zpúsobil jí nejednu hofkou chvíli. A tak se brzy ukázalo, že z tohoto mláděte bude ne zbedník, o jakém dosud slýcháno nebylo. A
J. Dočkálek. V třetím roce svého rušného života shromáž dil kolem sebe své vrstevníky a pořádal výpra vy do okolí hradu. Nic nebylo před nimi svato. Na každého si troufali a každému byli nebez peční. Kradli co se dostalo do jejich dosahu a když se jim někdo postavil na odpor, zobany jej utloukli. Kraj, ve kterém hrad stál, byl zemí pokoj nou. Ale od té chvíle, kdy havraní rozpustilec začal kolem sebe shromažďovati sobě podobné neotesánky, odstěhoval se i ten poslední zbytek pořádku. Starému havranu nebylo řádění mládeže ne známou věcí. Čekal jen na vhodnou chvíli, aby příkladným trestem udělal všemu konec, a kra ji vrátil klid, po kterém všichni tak toužili. Ne dočkal se toho. Jednoho rána byl nalezen pod výklenkem, bez života. Kdo jeho konec způso bil, o tom se jen šeptem dohadovalo. Tehdy moc mladého nezbedníka byla již tak veliká, že nikdo se neodvážil proti němu zakročiti. Po smrti starého havrana, čekal celý rod s hrůzou. co se bude dále díti. "Nám patří svět!" zakřikl rozpustilec nad starcovým hrobem a mohutná ozvěna z tisíce mladých hrdel opkovala větu. Staří, rozumní havrani zakývali hlavami a odcházeli do svých skrýší, aby v tichu a pokoji přemýšleli, jak to zařídítí, aby vzrůstající moc zlého havrana byla zlomena. Zatím co se po koutech radili, podnikala mládež nové výpravy. Když nestačilo nejbližší okolí,pouštěli se dál a dále. Domů přínášellhoj ný lup a celý havraní rod zahrnovali blahoby tem, o jakém se nikomu ani nezdálo. Tím si koupili každého. Tak se stalo, že i staří počali s nimi souhlasiti a podřídili se vedení nezbední ka. Ti, kteří přece zůstávali stranou a snažili se přesvědčiti své druhy o tom, že takový život ne vede k dobrému, byli mladými odstraněni. Mla dí ztratili úctu ku stáří a ohledy k rodičům a nerozpakovali se sáhnouti na život každému, kdo proti jejich jednání jediné slovo promluvil. Výpravy za lupem pokračovaly v neztenčené míře, Nezbedník sesílil své loupežné tlupy o další členy havraního rodu, sezvané do okolí hradu ze všech koutů světa. Á právě od těchto se dověděl o bohatství dalekých'.krajin. Bez roz myslu vydal se na další loupeživé výpravy a o pět se vracel s bohatým lupem. Nadšení pro je ho vůdcovské schopnosti rostlo každým dnem a nalézalo místo i v srdcích nejpokornějších. Tak se stal havraní kmen ze starého hradu postrachem celé země. Odevšad bylo slyšeti stížnosti na loupeživost a bezohlednost havra nů: odevšad se hrnula prokletí na hlavu ulíč nika a jeho pomocníků. A zatím, co blízké i da leké kraje chvěly se pod vládou havraního ro du, přemýšlel neotesánek o tom, jak zabezpe čiti nakradený majetek a jak se zajistili, aby mu nikdo nemohl předložiti účty. "Až ovládneme celý svět, nebude nikoho, kdo by se proti nám mohl postaviti a říci, že všech no, co máme, jest naloupeno. Proto rychle za
"'
jediným cílem, zničiti ty, kteří se nechtějí po kloniti věhlasu havraního vůdce, jediného vládce všech živých tvorů na zemi," rozhlašo val široce rozevřeným zobanem. Mraky havranů rozletěly se clo světa, aby zdolaly poslední překážky, ubili poslední ob hájce práva a spravedlnosti. s neklidem očekával havraní rod, co přine sou příští dny, vždyť všechno, co mělo křídla, vydalo se na poslední velkou výpravu. Ti, kteří zůstali doma, těšili se na veselí ve starém hra dě, až se vrátí vítězná výprava obtěžkána no vým lupem, ozdobena novými úspěchy. Snad ani jediného nebylo, kdo by o vítězství havra nú zapochyboval. A právě tato výprava byla obratem k horší mu. Do starého hradu docházela jedna nebla há zvěst' za druhou. Havraní matky poslaly na pomoc i nedorostlá, neopeřená havráňata, ale tato oběť byla již marnou. Vúdce havranů, který plival na stáří a úctu k němu, nařídil, aby i věkem sešlí se pí-ipravili na obranu, tentokráte na obranu svých vlast ních hnízd. Mstitelé havraních zločinů hnali rozražená hejna bitých havranů zpět ku staré mu hradu. Tak přišel den, kdy loupežníkům byl pfoclložen účet. Lup, který nashromaždili, byl jím odejmut a vrácen původním majitelům. Mnoho hnízd zelo prázdnotou, mnoho bylo roz metáno a spáleno. Nad troskami někdejší slávy stála malá sku pinka starších příslušníků rodu a šeptem sera dili o tom, jak svůj další život zaHditi. "Vraťme se k cestám spravedlivým, k úctě ku stáří a nedotknutelnosti cizího majetku. Potrestejme v zárodku každou nepravost, kte rá by z našich řad vyšla," promluvil jeden z pi'ítomných. Všichni s ním souhlasili. Znali příčinu zkázy rodu a proto se nerozmýšleli pi'ipojiti se k roz umnému a jedině správnému řešení. Nepo všimli si malé skupinky mladýdh, kteří se k většině nepřipojili a stáli stranou. Mezi nimi stál rozcuchaný havran, hněvivých očí a vzdo rovitého, nepodajného chování. "Dobudeme svět i kdyby se proti nám posta vili vlastní otcové a matky," řekl svým kama rádfnn. "Odletíme do hor a lesů, a odtud bu deme činiti výpady tak dlouho, až naše nepřá tely naučíme, že není radno s námi si zahráva ti. Buď uznají, že právo jest na naší straně a nebo je budeme mučiti tak dlouho, až ze stra clm před námi povolí!" "Pryč se starými, ať žije náš nový vůdce!" vykřikla mládež. Teprve tento výkřik vzpamatoval havrany. Rázem pochopili, že nebezpečí není zažehnáno. Porozuměli, že v žilách mladých koluje jed, který tam svým učením vstřik! jejich darebá cký vúdce. že za nezodpovědné činy mládeže bude trpěti celý rod, bylo jasné. "Havraní sněm!" ozvalo se z několika stran. "Havraní sněm!" neslo se krajinou. "Havraní sněm!" bylo slyšet všude, kam vítr dověje a slunce dosvítí. Heslo toto šlo od zoba-
(Pokračováni na straně 9.)