Entered ROČNÍK
~R
:<lrmcnd ,:11:11or. ma.U inntt~r •. Hm.t:,!.l:".'1 3rd. Hl33 at W WEST, TEXAS, ve středu,
(VOL.) XXXJIV.
1'!t,
0
1"~:ioo.s
under
the l\ct oř Congress or August, 24th. 1922.
(Wednesday) 16. ledna (January)
1946.
ČÍSLO 3.
-·
ROZPRAV A O VÁLCE ČECHů S NĚMClo
m
V LÉTĚ
noxu
1S44
AJÍ národnostní otázky základnu materialistickou, či jsou jen výplo dem Ideallstíeké romantiky? O tom se rozvinula pod nejkrásnějšími anglickými stromy na prastarém trávníku za počasí, které je v teto zemi výjimkou, v létě 1944 živá debata. V podstatě šlo o podobnou otázku, kterou v prosinci 1886 v prvním čísle "Času" položil H. G. Schauer, otázku, jež má u nás obšírnou litera turu. "Nebylo by bývalo pro vás Čechy lépe," tázal se britský politik, "kdybyste se byli příklonílí k některému velkému evropskému národu a žili světovým, širokým a mohutným životem? Bylo vaše obrození a probuzení - nazývejte si tento vývoj jak vám libo - opravdu takovým štěstím, jak soudil T. G. Masaryk? Nebyly by evropské poměry zjednodušeny a vy všichni šťastnější a spokojenější, kdybyste užívali jednotného jazy ka? Vždyť přece jen na kousku spokojenosti záleží a ne na tom, jakou řečí kdo mluví. Co jste dokázali v malém - a jste rozhodně z "přední lavice" společnosti národu, nemyslím té. ženevské, nýbrž kulturní - mohli jste dokázat ve velkém, mohli jste mít světovou literaturu, vaše umění, vaše hudba mohla být ještě zná mější, váš dobrý mezinárodní vliv mohl být pů sobivější a nebyl by vyzněl na prázdno, jak se to přihodilo roku 1938. Nebylo to vše, co jste podnikli pro záchranu své řeči, jen planý ro mantism?" Na tento dotaz jsem odpověděl osobně: Vy pravoval jsem, ž-= j<>d~11 múj d.,d b:,rl tkndlec, prababička švadlenou v jednom z nejnepatr nějších, i když z nejčettěiších městeček naší vlasti, má matka pocházela z maloměstské, a však uvědomělé rodiny; byli jsme jako hoši ne smírně pyšni na dědečka z matčiny strany, kte rý byl za protihabsburské revolty kolem 16'.!0 odsouzen k smrti, poněvadž se nechtěl zřící své víry a pře,Sj;Q__upit ke katolictví. Nejdříve se nám spolužáci posmívali, že pocházíme "z oběše ných" - což ovšem nebylo pravda a byly proto četné pranice - ale pak, když nás škola pou čila, jak se věci sběhly, kluci nám právě toho odsouzeného předka strašně záviděli. A my jsme věděli, že nám jej závidí a časem nám to přidalo na klukovské vážnosti. Jdu-Ii zpět až do josefínské doby - nenalézám v rodinné kro nice nic, co by stálo za zmínku; moji pradědové byli vždy svobodni a jistě by byli jen získali, kdyby se přidali k tehdejší městské honoraci, která byla i v českých městech · přirozeně ně mecká. O slovanské vzájemnosti nebylo možno mluvit, to byla tehdy věc tak vzácná, že sotva lze vzít takový vliv v úvahu; stejně tak jsou vy loučeny francouzské a anglické vlivy, nejvýš ten či onen český voják si pobyl několik let v Italii, kde sloužil u rakouského pluku. Našel jsem dokonce na Mantegnových freskách v Mantově české podpisy s daty z let kolem 1850, pocházely od vojáků z Klatov a byly odstraněny při restaurování fresk teprve v roce 1937. Ke kterému z velkých národů se mohli moji před-
Karel B. Palkovský kové připojit? K Němcům, nic jiného nebylo a není myslitelné. "A nyní si představte múj osobní osud" pravil jsem svému společníku - "sedím zde s vámi po zcela slušném obědě, máme pravou a dobrou černou kávu, máme dokonce nějakou tu whiskey. Nemám osobních strastí ani starosti, mám jen jedno přání, aby válka skončila bez katastrofy pro můj národ, bez obrovských ztrát pro spojence, aby všichni na evropské pevnině byli co nejdříve osvobozeni. Kdybych chtěl, mo hu jet zítra do Pahže, nebo do Sovětského sva zu, nebo na Blízký východ, do Jižní Afriky, do Ameriky a podobně, musím jen britským úřa dum prokázat, že cesta má určitý účel. Proč ty to výhody? Poněvadž jsem Čech! Kdyby moji předkové se byli odnárodnili - jak vy říkáte připojili k velkému celku - seděl bych místo s vámi někde jako Němec v hitlerovské uniformě, třeba i s G6bbelsem nebo s Himmlerem, možná, že bych byl dokonce ve fýrerově osobním prů vodu a počítal bych, kolik dnů života mi ještě zbývá a jak se mám odebrat na onen svět, po něvadž na vyváznutí není nejmenší naděje. A i kdybych byl náhodou demokratickým, sociali stickým či komunistickým Němcem, jaké bych to měl starosti! Snad jsou problémy, které dnes zaměstnávají tyto Němce ještě tíživější a straš livější, než osud nacistu, který je dost jedno značný a o němž nelze mnoho uvažovat, poně vadž si nikdo nic kloudného nevymyslí. Roz hodně uznejte, že volba mých předků zůstat Č'.:'chy ~ nAp,'.·ipn~H; ~~ J: velkému německému národu, nemělo pro mne jen formální, nýbrž velmi podstatně materielní význam." "Tak jsem se ovšem nikdy na věc nedíval," pravil můj přítel, "to je jiné hledísko." "A není na něm mnoho pravdy?" "Souhlasím, je plné pravdy." "Nejsem v takovém postavení sám, ve stel ných potížích by se byli ocitl celý český národ, kdyby se byl v 17. či v 18. století přiklonil k vel kému národu německému. Nesmíte si předsta vovat, že české sympatie k Francii a Francou zům, které nejsou teprve z první světové války - víte přece, že český sněm protestoval roku 1870 proti bísmarckovské politice, hlavně proti anexi Alsaska a Lotrinska - vznikly jen z ně jakého romanticky pojatého nacionalismu. I když byly u nás horké hlavy, které snily o ně mecké porážce Francií v době, kdy to nebylo možné, musím doznat, že náš lid instinktivně cítil, že Hohenzollerni ženou Německo do zkázy a strhnou do ní i Habsburky. A nechtěl-li český národ být zničen s sebou, musel apelovat na přátelství Francie. Nebyl sám, kdo· tak cítil, přečtěte si jen dopisy dcery královny Viktorie, německé císařovny a matky Viléma II., kterou přece nebudete podezřívat z panslavismu a na jdete v nich předtuchu všeho, co se pak skuteč ně příhodílo, Múže se někdo divit, že český ná rod nechtěl být spoután stakovým osudem? Vím, že na evropské pevnině, ba i. v Českoslo vensku není vše v pořád.ku, avšak mnoho lze
\.,
vysvětlit a velkou část toho omluvit. Můžete mít četné námitky, nežádajte však po Evropa nech, aby litovali zhroucené a zbědované Něm ce proto, poněvadž se jim nepodařilo ujařmit evropské národy tak, aby sloužily jedinému ná rodu, který si vymyslel rasistickou pověru o své vrozené nadřazenosti." "Vidím, že jsem se mýlil," odpověděl můj pří tel. "Uznáváte, že moji předkové jednali zcela rozumně?" , "Uznávám, mám však omluvu. Dostal jsem kdysi do ruky německou knihu psanou Čechem, jmenovala se Der Kampf zwíschen Tschechen un Deutschen. Napsal ji - - - " "Vím, Emanuel Rádl, český filosof, znám ji také. Nechtěl bych tvrdit, že je skrz naskrz ne pravdivá, je však psána s hlediska, které pře hlíží .materialistickou filosofii dějin, je předčas ná, poněvadž autor učinil ukvapené závěry, aniž by byl vyčkal, zda se splní jeho předpokla dy. Rádl soudil, že německé odhodlání přijat důsledky porážky z roku 1918 je upřímné a v tom se mýlil. Válka Čechú s Němci, o níž Rádl píše, není válkou ideologickou, nýbrž naprosto materialistickou. Vše, co Rádl uvádí, je vlastně podřadné, důležité je jediné to, že Čechy a Mo rava jsou vraženy [ako klín do německé pevno sti, že Němeclrn nemůže dobýt žádného výboje bez zabezpečení vlastního strategického středu, a tím jsou české země. Jaké obtíže činí Britanii irská neutralita, a to je Irsko ostrovem na zá padě, nikoli před ústím Temže. Pi'edstavte si, že byste měli válčit s Němci a Kent, Essex, sur folk,.Llncoln a k tomu ještě západnější řada hrabství - přimyslete si, že by byla obklíčena vysokými horami, podobnými českým - by by la v německých rukou. Nikdy byste nemohli zvítězit, aniž byste mělí tento kraj ve své moci, a nikdy za tisíc let - nemohli mít Němci stra tegický úspěch, nevládli-U v českých zemích, ať už prostřednícvím Vídně, jako v první svě tové válce, nebo přímo, jako v této válce. Kdy koli sáhli Němci po českých zemích, vždy mohli někde mobilisovat, vždy to znamenalo před zvěst války. Bismarckova fráze: kdo je pánem Čech je pánem Evropy, není poklonou Čechům jako národu, nýbrž jen krátké odůvodněni strategického významu Čech. Je pravda, že naši historikové v 19 století materialistický smysl našich dějin přehlíželi a viděli válku mezi Če chy a Němci jen brejlemi filosofickým konflik tů; jedni považovali reformaci za hybnou sílu pokroku proti katolické reakci, druzí viděli ta kovéto síly v nacionalismu. Z části měli jedni i druzí pravdu, Palacký a Masaryk nesporně víc, než nacionalisté. Ale v pozadí těchto, již tak ob šírně a důkladně analysovaných zjevů a příčin se čím dále, tím více objevuje třetí smysl dějin, materialistický, jehož rozbor je úkolem mla dých historikú. Nevylučuji, že mladá generace jej přijme za platný v první řadě. Mohu vám však říci jednoho, sáhnou-li Němci ještě kdy na (Dokončení na straně 5.)