Page 12

Jejich zvolení ale nebyl podvod na voličích.

Žijeme ve zlatých časech, ale nevíme, jak dál Jsme bohatší, zdravější, dožíváme se vysokého věku, ale pořád máme pocit, že nás drtí krize. Ekonomové už pokání udělali. Kdo je na řadě teď ? text tomáš sedláček, psáno pro hn, foto jolana haismanová

Udělám dva kroky zpět a podívám se na současný svět se dvěma odstupy: časovým a prostorovým. Lidstvo na této planetě nyní žije ve své zlaté éře a nikdo si toho nijak nevšímá. Ano, jistě, tisíce věcí je špatně (a zřejmě také vždy bude), ale nikdy se tu nežilo tak blahobytně, bezpečně a svobodně. To je potřeba mít vždy na vědomí, když člověk láteří. Politika nikdy nebyla tak transparentní jako dnes, v době internetu, kdy je víceméně vše pod mnohem ostřejším drobnohledem než kdy předtím. Nikdy nebylo tak snadné zapojit se do politiky – ať už skrze občanskou společnost, nebo přímo (komunální volby ukázaly, jak možné – a snadné – bylo postavit se vítězně goliášům). Přesto právě dnes mají lidé pocit, že je od nich politika vzdálena. Mají pocit, že je nikdo nevyslyší, že politika je zde jaksi proti lidu. Přesný opak je pravdou. Nikdy v dějinách nenaslouchali vládci svému lidu tak napjatě jako teď. Dnešní politik přímo odezírá ze rtů svého lidu, co by tak lid chtěl. Dnes není ani tak problém udělat to, co společnost chce. Otázkou je zjistit, co vlastně chce. Také si nikdo nevšiml, že zažíváme krizi naruby. Jak se kdysi trhy propadly prudce dolů, teď už několik let letí prudce nahoru jako šílený pták, či spíš stíhačka. Světu vzrostl HDP od roku 1980 více než sedmkrát. Procento populace žijící v extrémní chudobě dramaticky pokleslo. V roce 1820 to bylo 84 % lidí této planety. Dnes je lidí žijících za méně než 1,90 dolaru denně (což je nyní považováno za hranici chudoby) pod deset procent. A poměr dál dramaticky klesá. V roce 1820 byla očekávaná délka dožití mírně nad třicet let (z tohoto hlediska svůj život od třiceti let výše považuji za bonus). Dnes je to nad sedmdesát, v Evropě nad osmdesát let. Co bylo kdysi bráno za požehnaný věk, je dnes hluboko pod průměrem. Naprosto drtivá většina světa si výrazně, ale výrazně polepšila. Třeba zrovna my, Češi. Ponechme nyní stranou, že je to všechno do jisté míry jen na povrchu pozlacený dluh, nahoře huj, dole fuj. Ponechme také stranou, že nikdo neví (ale všichni jsou trošku nervózní), kdy tato zlatá krusta praskne a vnitřek se vyleje ven. Co mě teď zajímá, je toto: jak je možné, že nikdo neslintá blahem při pohledu na ta čísla, o která nám vždy tolik jde? Proč se na ulicích neslaví, že nám celosvětově klesla dětská úmrtnost (děti, které se nedožijí pátých narozenin) z desítek na jednotky procent?

12

Proč nevíme, že objektivně žijeme ve zlaté éře? Už ekonom Joseph Schumpeter si všiml, že druhdy nosilo hedvábné punčochy jen několik málo vysoce postavených dam kolem královské rodiny. Už za jeho doby, před osmdesáti lety, zvolal své slavné: Ale dnes! Dnes je může mít každá služka! A co teprve nyní, dodávám já, když každá služka může mít výkonem zhruba stejný mobil jako šéf NASA! Jenže my už nemáme služky, aha. Ta profese prakticky zanikla! I přístup k penězům je nebývalý. Podnikat dnes může skoro každý, kdo má nápad a odhodlání. Chudý nebo bohatý. Kdysi to byla výsada pouze lidí s kapitálem, šlechty a jim blízkých. Dnes stačí dojít do banky a předložit důvěryhodný projekt. Keynes kdysi tvrdil, že peníze jsou celkem irelevantní – důležitá myšlenka si peníze najde lehce. Jinými slovy, až budete mít pocit, že se svět hroutí a řítí do záhuby, tak možná jen uvnitř, ale ekonomicky navenek jsme jako planeta nikdy lepší časy nezažili. To, že žijeme z ekologické podstaty, na dluh, že nás netáhne, neintegruje žádné velké poselství, sen nebo nová ideologie, je nyní věc jiná. A ještě k domovu. Ano, máme premiéra i prezidenta, kteří dělají ostudu, ale byli zvoleni ve svobodných volbách. A budou vládnout jen dočasně. Ani současná polská, maďarská, italská či americká politická reprezentace není podle mého gusta. Ale beru to jako pohyb historického kyvadla. Věci se časem opět obrátí jiným směrem. Jen teď ztrácíme čas. Zlotřilosti našich politiků jsou všeobecně známé, nejsou tajemstvím, které zná jen pár zasvěcených.

TOMÁŠ SEDLÁČEK

onom, filozof je přední český ek dagog, který se a vysokoškolský pe o-společenským věnuje ekonomick ekonomii a dějiny otázkám. Přednáší orií na Fakultě ekonomických te ké verzity Karlovy a ta sociálních věd Uni Je e. az Pr iverzitě v na Metropolitní un ie stselleru Ekonom be o íh autorem knižn y ih kn né da dávno vy dobra a zla nebo ne y. uh to rivace s názvem Druhá de

Náš snadno vyvolaný odpor k migrantům (a nejen u nás, z výzkumů migrace vyplývá jako hlavní důvod brexitu) není ekonomický strach (s takto nízkou nezaměstnaností?!). Naše krize není ekonomická, ale lidská. Nevíme, co s běženci, nevíme, jak dál s demokracií, nevíme, jak dál s reformami kapitalismu (už dlouho se nenarodil žádný Keynes nebo Friedman). Možná nevíme, jak dál v hloubi ducha, a tak se točíme na místě a skoro polovina západní civilizace pošilhává po cestě zpět (např. Let’s make America great again!). Co chci říci, je, že nemáme ekonomickou krizi, ale spíše sociologickou, filozofickou, jako by naše duše neměla ducha, jde o krizi humanity. Jsme bohatí, ale stále nějací nesví. Tak se toho chopte, sociologové, humanisté, filozofové a duchovní – a udělejte stejné pokání, jakým prošli ekonomové a ekonomie v roce 2008. Když poodstoupíte dva kroky a rozhlédnete se, zjistíte, že lidstvo ekonomicky žádnou krizí neprochází, naopak. Teď jen využít to bohatství k dobru.

Profile for SONNENTOR CZ

Magazín Radost 1/2019  

Magazín pro přátele SONNENTORU.

Magazín Radost 1/2019  

Magazín pro přátele SONNENTORU.

Advertisement