STORY
NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM
Nancy Greeneová, 1967
N
TEXT: TOM ŘEPÍK FOTO: ALPINE CANADA
DOBRÉ VĚCI
potřebují čas Pozdě, ale přece a úspěšně: kanadská lyžařská reprezentace se zrodila až jako jedna z posledních v tradičním geopolitickém uspořádání světa, v roce 1964 na domácím ledovci Kokanee. Za vším stála renesanční povaha jistého Davida Jacobse. 42
a zimních olympijských hrách 1964 v Innsbrucku se kanadským lyžařům a lyžařkám nedařilo. Pouze jejich největší eso Nancy Greeneová se umístila v první desítce (sedmá ve sjezdu). Krátce po skončení her, na jaře 1964, poslal bývalý kanadský sjezdařský šampion David Jacobs kritický dopis Billu Tindaleovi, tehdejšímu prezidentovi Kanadské amatérské lyžařské asociace (CASA), v němž psal: „Musíme se pustit do řešení vážných problémů, které si vyžádají revoluční řešení.“ Lyžařský avantgarda Jacobs získal v roce 1957, ve svých 24 letech, titul kanadského mistra ve sjezdovém lyžování. Rok nato byl nucen odstoupit před startem na mistrovství světa v rakouském Bad Gasteinu, když si při tréninkovém sjezdu zlomil nohu. Jacobs roky na vlastní kůži zažíval nefunkční kanadský závodní program a současně byl svědkem vesměs velmi úspěšných konceptů evropských zemí. Západoevropské a severské lyžařské reprezentace, dokonce i mnohé z východního bloku, měly již zkraje šedesátých let trenéry na plný úvazek, specializované národní týmy s plánovanými tréninkovými kempy a zavedené programy pro mladé lyžaře, kteří mohli v soutěžním prostředí přirozeně postupovat na elitní národní úroveň. Kanaďané naproti tomu trénovali každý na vlastní pěst na domácích kopcích a pak se před velkými mezinárodními akcemi scházeli na nominačních soustředěních, na nichž si vyjížděli právo startu. Národní asociace CASA najímala evropského trenéra, který se k týmu připojil, když vybraní Kanaďané dorazili do Evropy. Zprvu se zdálo, že toto uspořádání výsledkově funguje pro vynikající lyžařky, jako
byly Lucile Wheelerová a Anne Heggtveitová, ale nebylo to řešení pro trvalý úspěch celého týmu. Když Jacobs a jeho kanadští kolegové přiletěli do Německa cestou na mistrovství světa 1958 v rakouském Bad Gasteinu, nikdy předtím se se svým trenérem, Němcem Mookie Causingem, ani neviděli – a ani Causing o Kanaďanech rozhodně nic nevěděl. Jacobs ve svém dopise navrhl, že nastal čas, aby Kanada vytvořila koncept regulérního národního týmu, v němž by lyžaři mohli navštěvovat univerzitu jako stipendisté a trénovat celoročně pod koučem na plný úvazek. Netušil, že malá skupina pokrokově smýšlejících jednotlivců už na takovém programu pracuje. V Montrealu se Don Sturgess, předseda alpské soutěžní komise CASA, a John Platt, její místopředseda, již shodli na tom, že jsou nutné drastické změny. Mezitím v Nelsonu v kanadské Britské Kolumbii prezident Notre Dame University (NDU) Aquinas Thomas a tamní sportovní ředitel Ernie Gare právě zavedli první kanadský univerzitní program sportovních stipendií pro svůj hokejový tým. Sturgess na Jacobsův dopis odpověděl, že CASA pravděpodobně ještě ten rok v Nelsonu založí národní lyžařský program, a jen tak mimochodem se zeptal, zda by měl Jacobs zájem o místo hlavního trenéra. Jacobs nakonec nabídku přijal s tím, že polovinu jeho roční gáže ve výši 6 000 dolarů platila asociace CASA a polovinu NDU, kde byl zaměstnán jako učitel matematiky. Další vysloužilý kanadský lyžař Peter Webster se uvolnil ze svého zaměstnání v bankovnictví, aby mohl zastávat funkci týmového manažera, ačkoli od univerzity dostával 1 800 dolarů ročně za to, že rovněž vykonával funkci vedoucího univerzitní koleje.