SNOW
focus
32
Ulrike Maier v osudnou chvíli... Foto ČTK
SNOW ČÍSLO 24 / 2006
ULRIKE MAIER: Smrt na neškodné rovince Šťastná to žena, říkali o ní. V roce 1989 se Ulrike Maier stává světovou šampiónkou v super-G. Přivádí na svět dceru Melanii a před jejíma očima mistrovský titul v Saalbachu 2001 obhajuje. Chystá svatbu se svým přítelem a Melaniiným otcem Hubertem Schweighoferem, plánují, jak budou společně podnikat. Olympijská zima 1994 má být pro šestadvacetiletou ženu na závodních svazích poslední, pak chtějí řídit lyžařskou školu. Rozlučku však plánuje Maier parádní, chystá útok na velký křišťálový glóbus pro nejvšestrannější sjezdařku planety. I proto nastupuje 29. ledna 1994 v Garmisch-Partenkirchenu do sjezdu, své nejslabší disciplíny. Ale od rána má zlé tušení. „Nelíbí se mi počasí,” telefonuje příteli domů do Raurisu, kde s Melanií sleduje závod v televizi. Povrch sjezdovky tvoří směs ledu, umělého sněhu a přírodního prašanu, místy ušlapaná více, místy méně. Nevyzpytatelná hmota zradí Maierovou, když po ní letí v rychlosti 105 km/h. Na zdánlivě neškodné rovině se hrana pravé lyže zasekne do hlubšího sněhu, lyžařce se rozjíždějí nohy, nekontrolovaně rotuje a narazí
do měřícího zařízení. Nárazy jí strhnou helmu z hlavy, zatímco bezvládné tělo ještě dlouho klouže po sněhu. „Ať z mámy přestane téct krev,” vykřikne malá Melanie u televize. Ulrike Maier má zlomený vaz. Vrtulník ji sice přenáší do kliniky v Murnau, ale v 16.30, dvě a půl hodiny poté, umírá. „Neměla šanci na přežití. Její hlava byla v podstatě oddělena od krku. Při takovém zranění neexistuje nikde na světě možnost něco udělat, chirurgicky ani neurologicky,” informuje Günter Hoffmann, zastupující ředitel kliniky v Murnau. Existují dvě různé verze, kdy došlo k osudnému nárazu, jenž způsobil smrt. Už v okamžiku, kdy po pádu narazila hlavou do sněhu? Nebo o chvíli později, po střetu s měřícím zařízením? To i po karambolu funguje! A závod po půlhodinovém
přerušení pokračuje. „Chtěl jsem to. Potřeboval jsem čas, abych mohl zprávu o tragédii v klidu sdělit Ulričině rodině,” tvrdí rakouský šéftrenér Herwig Demschar. V pohřebním průvodu nesou 160 věnců. Schweighofer kráčí v čele. Když položí na hrob kytici rudých růží, vzkáže na adresu FIS: „Jste vinni Ulričinou smrtí. Budu vás žalovat.” Obviní mezinárodní federaci za nedostatečná bezpečnostní opatření na trati, soud se táhne déle než rok a FIS posléze (více či méně dobrovolně) poukáže do fondu Ulriky Maier 600 tisíc švýcarských franků. Ředitelé závodu Kurt Hoch s Janem Tischhauserem platí pokutu 10 tisíc franků. Nikdy se nezbaví pocitu křivdy. „Měřicí zařízení stálo na nejbezpečnějším místě celé trati, čtyři metry od ideální stopy. Pád nebyl předvídatelný,” říká u soudu Hoch. Navíc organizátoři před závodem zmodernizovali trať v Ga-Pa bezpečnostním zařízením za půl milionu marek. Jejich šéf Hubert Ostler si posteskne: „Podobné neštěstí se může přihodit na padesáti místech jakékoli závodní sjezdovky světa. Zbývá jediná možnost: celou trať vypolštářovat.” Další návrh z kategorie sci-fi. Hubert Schweighofer se později soudí i s rodiči Ulrike o dům, který nechali na dceru přepsat, a o lyžařskou školu, nesoucí její jméno. „Zdrtilo mě jeho chování,” povídá Balthasar Maier, otec sjezdařky a skvělý lyžař. „Ale lyžování pro mě a moji ženu zemřelo ve stejný den, kdy Ulrika,” dodává. Trenér Demschar odchází po smutné sezóně 1994 od Rakušanek do Spojených států, vítězí s Picabo Streetovou, trpkých vzpomínek se však nezbaví. Mnohokrát mu ženský hlas v anonymních telefonátech věští: „Bůh vás zničí, neboť jste zavinil Ulričinu smrt. Neměl jste ji nechat jet.” V Garmisch-Partenkirchenu, na místě nešťastného pádu, čas od času kdosi neznámý pokládá květiny. Časomíra už při sjezdu nikdy nestojí nechráněna tak blízko trati.
Ulrike Maier, foto archív SNOW