Pardubický kraj

Josef Ressel

Narodil se 29. 6. 1793 v Chrudimi a zemřel v noci z 9. na 10. 10. 1857 v Lublani. Resselovo jméno je spojeno s celou řadou vynálezů: lisovacím válcem, válcovým mlýnem, lisem na víno a olej, přístrojem na vyluhování barviv, pluhem s redukovaným třením, mechanismem divadelního jeviště, parním vozem na přepravu osob atd. Zásadní obrat v rozvoji paroplavby první poloviny 19. století a světovou proslulost si Ressel získal svým vynálezem lodního šroubu. Po jeho smrti se Chrudim stala jedním z předních ochránců jeho odkazu: 29. 6. 1861 byla v Široké ulici odhalena pamětní deska na jeho rodném domě. Chrudimské veřejnosti byl 15. 6. 1924 slavnostně předán pomník vynálezce od Ladislava Šalouna a Resselovo jméno nese od konce šedesátých let 20. století i zdejší gymnázium. Od roku 1991 je jeho jménem označeno hlavní chrudimské náměstí. V Chrudimi proběhly také četné oslavy vztahující se k významným výročím Resselova narození či úmrtí. J. Ressel byl pohřben v Lublani, ale hrob již neexistuje. Chrudimské Regionální muzeum uchovává ve svých fondech celou řadu památek na J. Ressela, mj. originály či opisy dokumentace jeho vynálezů, korespondenci, archiválie a fotografie související Čím se může náš region pochlubit? Co jej činí jedinečným? Přírodní památky, umělecká díla, architektonické skvosty, slavná jména či historické mezníky. V tomto článku naleznete jen zlomek pozoruhodností, které stojí za zmínku. Pardubický kraj se může chlubit jmény, jako jsou například Josef Ressel, Josef Gočár nebo Jan Perner.

s uctěním jeho památky v našem městě, ale i v Rakousku, Německu, Itálii, Slovinsku a Chorvatsku.

Josef Gočár

Významný český architekt a pedagog, spolupracovník a pokračovatel Jana Kotěry, syn sládka. Narodil se 13. března 1880 v Semíně u Přelouče na Pardubicku, zemřel 10. 9. 1945 v Jičíně. Studoval stavitelství na Vyšší průmyslové škole v Praze (1898-1902), později na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Kotěry (1902-1905), jehož ateliér nějakou dobu vedl. Roku 1906 instaloval Gočár český pavilón na výstavě v Londýně. Jeho samostatná praxe se datuje od roku 1908. Téhož roku se také začíná Gočár uplatňovat jako mimořádný organizátorský duch a významný publicista - založil několik

uměleckých skupin a dílen a přispíval do řady časopisů, především do Uměleckého měsíčníku, Stylu, Stavby, Volných směrů a časopisů zahraničních. Byl předsedou nebo vůdčím duchem uměleckých sdružení, Skupiny výtvarných umělců SVU, Společnosti architektů, Klubu za starou Prahu. V letech 1928-1931 byl rektorem Akademie výtvarných umění, rytířem řádu francouzské Čestné legie a laureátem národních i mezinárodních cen. Gočár byl rovněž vynikajícím urbanistou, navrhl například úpravu nových čtvrtí Hradce Králové, kde lze spatřit těžiště jeho tvorby. V Bohdanči u Pardubic se v roce 1910 stavěla podle plánů Josefa Gočára kubisticky pojatá budova tehdy rozšiřovaných Slatinných lázní. Gočár projektoval v Bohdanči v letech 1910-1914 na náměstí část bývalých lázeňských úředních budov.

Jan Perner

Jan Perner byl český vlastenec, projektant a stavitel železničních tratí. Narodil se v rodině mlynáře. V letech 1822 – 1827 vychodil školu v Potěhách, do roku 1830 pak studoval na Týnské hlavní škole v Praze. Ve studiu pokračoval na pražském technickém učilišti (polytechnice). Od 1. června 1837 nastoupil Perner na stavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda. Do léta 1839 vedl stavbu úseku z Břeclavi do Brna. Poté byl pověřen projekčními pracemi v úseku z Ostravy do Osvětimi. Roku 1845 vyměřoval trať Praha-Drážďany. Jako přesvědčený vlastenec působil v Průmyslové jednotě a připravoval založení průmyslové školy v Pardubicích. Ing. Perner je znám i stavbou karlínského viaduktu a choceňského tunelu, jenž se mu stal 9. září 1845 osudným. Utrpěl tam smrtelné zranění hlavy, na jehož následky následující den v Pardubicích v domě svých rodičů zemřel ve věku pouhých 30 let. Pamětní deska ing. J. Pernera byla osazena na rohu Pernerovy ulice v místech, kde stával mlýn Valcha. Jeho jméno nese i náměstí před novým nádražím, v jehož hale je další pamětní deska a reliéf J. Laciny připomínají významného českého projektanta a stavitele železnic. Roku 1993 vznikla při Univerzitě Pardubice Dopravní fakulta Jana Pernera. Byla založena též Pernerova nadace na podporu rozvoje dopravy a výchovy pracovníků v tomto oboru. V České Třebové se jmenuje od 3. září 2010 náměstí před nádražím po jeho osobě, na náměstí je instalována také jeho socha. V Pardubicích před nádražím vítá cestující socha Jana Pernera.

(Kunětická hora)

Kromě známých osobností se Pardubicko jeví jedinečné díky své krajině a přírodním památkám.

Přirozenou dominantou a symbolem Pardubicka je hrad na Kunětické hoře. Je částí tak zvaného zlatého pruhu země české, nejúrodnější částí Polabské nížiny. Pro toto území jsou charakteristické rozsáhlé kvetoucí louky, historické zavodňovací kanály a rybníky. Hrad Kunětická hora je znám celou řadou tradičních kulturních akcí. K nejúspěšnějším patří letní scéna Východočeského divadla v Pardubicích (např. s představením Tři mušketýři s Vladimírem Čechem, anebo s muzikálem Noc na Karlštejně v hlavní roli s Radoslavem Brzobohatým). V hradním areálu rovněž často probíhají různé dobové akce (řemesla, sokolnictví, historický šerm). V hradních prostorech funguje nejlépe vybavená lukostřelnice. Na hradě se rovněž pořádají svatební obřady, rauty a dobové hostiny.

Dalším skvostem Pardubického kraje je město, které bylo v roce 2013 vyhlášeno nejmagičtějším místem v České republice. Řeč je o neobyčejné Litomyšli.

Vývoj města je úzce svázán s jeho vrchností, nejprve církevní, později světskou. Ve městě se narodila nebo působila řada předních osobností, jako například Bedřich Smetana, Alois Jirásek, Božena Němcová, Josef Váchal nebo Olbram Zoubek. Zámecké návrší i samo město nabízí spojení historické architektury. Litomyšlský renesanční zámek je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Dále zde najdeme barokní kostel Nalezení svatého Kříže nebo gotický kostel Povýšení svatého Kříže. Ve městě se celoročně koná řada akcí a festivalů (Smetanova Litomyšl, Litomyšlské dny barokní tradice, ArchiMyšl, Gastronomické slavnosti M. D. Rettigové). Litomyšl je proto často označována jako „moderní historické město.

Abychom nezůstali jenom u kulturních památek, zmíním tu i tak zvanou Procházku v oblacích. Nejvíce navštěvovaným místem v Pardubickém kraji je Stezka v oblacích v Dolní Moravě.

Stezka v oblacích je unikátní stavba ze dřeva a oceli. Je postavena v nadmořské výšce 1 116 m. n m. Ze samého vrcholku vás čekají dechberoucí výhledy na celý masiv Králického Sněžníku s malebným údolím řeky Moravy i na hlavní hřeben Jeseníků, Suchý vrch a Krkonoše. Na své si tam přijdou i milovníci adrenalinu. Na stezce ve výšce 50 metrů je vyrobena atrakce tak zvaná Kapka, je to odpočinková síť, na kterou se však odváží málo kdo. Dalšími atrakcemi stezky jsou tobogán a tak zvaný rukáv. Rukáv je tvořen hustou sítí, kterou si mohou odvážlivci zkrátit cestu z jednoho patra lávky do druhého. Ti odolnější se mohou dolů sklouznout parádním 100 metrů dlouhým tobogánem s okýnky a několika klopenými zatáčkami.

Markéta Pirklová

V Jeseníku se psi nejedí

Moje začátky na UHK: Spolužák: „Odkud jsi?“ Já: „Z Jeseníku, teda vlastně z vesnice vedle Jeseníku.“ Spolužák: „Takže Sudety, tak to je drsnej kraj, viď?“ Já: „Jak drsnej, myslíš že za Českou Třebovou je ještě středověk?“ Spolužák: „Představuju si to asi takhle: opuštěný ulice, mlha, bezdomovci grilující psa, a když vystoupíš z autobusu, tak zazní výstřel.“ Já: (po dlouhé snaze ho přesvědčit o tom, že se mílí) „Tak se můžeš přijet podívat, jestli mi nevěříš…“ Spolužák: „Radši ne, to bych se bál.“

Přiznávám, že předchozí rozhovor jsem si trochu přibarvila, ale ne zas tak moc. Narážku na konzumaci psů jsem si opravdu jednou vyslechla a narážky na zaostalost Sudet, na to, že je to už skoro Indočína, nebo že tam máme ještě středověk, či dokonce pravěk – tak ty jsem si vyslechla nejmíň stokrát. Samozřejmě byla tato prohlášení spíš součástí přátelského škádlení. Ale to, že pro mnohé je tahle končina naší republiky pomalu vzdálenější než Chorvatsko, nebude daleko od pravdy. Když někomu v Hradci říkám odkud jsem, neuvádím jméno vesnice, ale říkám prostě, že jsem z Jeseníku. Někdy, přes veškerou mou snahu správně artikulovat, ještě následuje dotaz, odkud přesně z Jeseníků jsem. Pak následuje moje vysvětlování, že nejsem jen z hor Jeseníků, ale přímo z města Jeseníku. Jen málokdy se mi stane, že by někdo alespoň přibližně nevěděl, kde Jeseník leží (i když občas dá práci přesvědčit východočecha, že Jeseník není na Moravě, nýbrž ve Slezsku, a že to je rozdíl), ale je spíš výjimkou, že by osoba, se kterou mluvím, Jeseník někdy navštívila. Řadu lidí okamžitě napadne ve spojitosti s mým rodným krajem pojem Sudety, je to možná trochu

nálepka minulosti, ale vlastně pravdivá. Na historii kraje se zapomenout nedá. A možná právě v tomhle se Jesenicko trochu liší od jiných míst republiky. Pro většinu rodin, které tam dnes žijí, není Jesenicko domovem déle než 75 let. Vždyť ještě za první republiky tam bylo Čechů pomálu, většina obyvatel byli Němci. Nejhlouběji je v kraji zakořeněno těch pár německých rodin, které po odsunu mohly zůstat. Ostatní měli na zabydlování a vytváření si vztahu k horám a údolím daleko méně času. Myslím, že se tyto rozdíly se postupně mažou, lidé mojí generace mají v Jeseníku celkem široké příbuzenstvo, přistěhovali se sem většinou už jejich praprarodiče, takže se postupně víc a víc upevňuje sounáležitost lidí a kra- ostatní, já už jsem Jesenický rodák, ale ani jeje. Neustálou připomínkou minulosti den z rodičů ještě ne. Stopy mých předků vedou jsou však staré německé hroby, řo- do Čech, do jižních i severních. To vysvětluje, píky na stráních za našimi domy, ale proč můj jesenický původ nikdo neodhalí dřív, i domy samotné, o nichž víme, že než mu o něm řeknu, podle mojí mluvy mne v nich dřív žily německé rodiny. Také totiž nikdo neodhalí. Mluvím mnohem víc jako v našem kraji chybí zříceniny hra- východočech než jako člověk z Jeseníku, takže dů kdysi obývaných starými českými v Hradci snadno splývám s okolím. Vlastně si rody, chybí i budovy bývalých Soko- vyloženě užívám, když můžu v běžném hovoloven, které zdobí tolik jiných českých ru s kamarády používat svoje „oblíbený nespiměst a vesnic. Zkrátka stopy dějin sovný“ koncovky a nikdo se na mě nedívá jako nelze smazat tím, že se přejmenuje na Tatara. Ale i přesto, že nemluvím jako „Jeokresní město z Frývaldova na Jeseník, seničák“ – nedám na svůj rodný kraj dopustit nebo že se změní názvy pramenů oko- a mám určité tendence ho bránit proti pomlulo vodoléčebných lázní. Obzvlášť když vám. Je to sice kraj zapadlý, který od zbytku tyto předělávky z německého na české republiky dělí barikáda hor, ale taky je to kraj někdy skončí tak absurdně, že se např. s krásnou přírodou a čistým ovzduším, jaké naz Böhmische Quelle stane Jitřní pra- jdete málokde. men. Pokud tedy budete hledat místo, kde strávit Příběh mojí rodiny se ještě trochu liší příjemnou dovolenou, ať už v lázních nebo od příběhu jiných jesenických obyva- na horských stezkách, nepřehlédněte na mapě tel, do Jeseníku přišli moji prarodiče malý slezský region. Rozhodně se takového z maminčiny strany až v 70. letech, výletu nemusíte bát, protože středověk už dávpůvodně náhodou a na přechodnou no skončil, střelné zbraně mají jen policisté dobu, z které se nakonec vyklubalo a myslivci, bezdomovců u nás není víc než jinde víc než 40 let. Moje rodina má tedy a hlavně, v Jeseníku se psi nejedí. v kraji ještě o něco mělčí kořeny než Kateřina Žáková 15