Issuu on Google+

denĂ­k PM

1


denĂ­k PM

Petr Mutina 4


deník PM

deník PM

5


DÁVEJ BACHA NA TO, CO SI PŘEJEŠ. MOHLO BY SE TI TO SPLNIT...


23.10.2013 – Můj deníčku. Všechno nejlepší. Je to přesně rok, co jsem si tě začal psát. Nějak jsem měl pocit, že se sám sobě vzdaluju. A že chci být zase sám sobě blíže. Bez dalšího vznešenějšího cíle jsem tak ťukal řádek po řádku. Psal jsem o tom, co mě zaujalo, co se odehrálo, co mě inspirovalo, co mi dodávalo energii, co se mi líbilo. Ptal jsem se, volal, přemýšlel i snil. Každý den. Dělal jsem to s nadšením. Nechtěl jsem přeskočit ani jediný den. Nechtěl jsem přijít ani o jediný den. Teď jich mám 365 v balíčku. Ten čas existoval. A já jsem za něj vděčný. Hrál jsem si. A hraju si dál. Třeba s PM, s písmeny, která psána vedle sebe mohou mít různé významy. PM jako PetaMetr je délková jednotka, jako ProMethium jde o chemický prvek, z angličtiny Particulate Matter jsou prachové částice, v teorii množin se těmito písmeny vyjadřuje Princip Maximality, řízením projektů se zabývá Project Management. PM byla i matka Ježíšova – Panna Maria či titul nejvyšších římských kněží, později papežů, Pontifex Maximus. Private Message je soukromá zpráva v diskusích, zasílána tak, aby ji nikdo jiný neviděl. To všechno je deník PM. Z latinského Post Meridiem znamená navíc PM odpoledne. Pokud bych přirovnal život k jedinému dni, vstupuji do svého odpoledne. A jdu do něj šťastný. A právě posílám jednu Private Message: Smyslem mého života je být šťastný. Moje štěstí není, co mám, ale koho mám. Nejde o to, kým někdy budu, ale kdo jsem. Buďte taky šťastní. Poznáte, kdy nejste. Pak něco změňte. Poznáte totiž i to, kdy jste. Hodně štěstí. PM – Petr Mutina.


deník PM

2012 24.10. – Loutka. Cestou ze schodů jsem to uviděl. Něco na zemi. Každým krokem jsem byl blíže. A pohozené UFO jsem mohl pomalu identifikovat. Byla to loutka. Drobná. Dřevěné tělíčko, provázkové nožičky a ručičky s dřevěnými chodidly a dlaněmi. Červený kabátek. Kulatá hlavička s tykadélky. Beruška. Ležela na dlaždičkách a – smála se! Měla namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ona nikomu nespadla, ji nikdo nepohodil. Možná ano. Ale i kdyby. Ona si tam hověla! Na zádech, nohu přes nohu a smála se! Občas mívám dřevěné tělo, provázkové nohy a bývám pohozen. Beruška je dobrá inspirace. Úsměv by neměl zmizet. Nikdy. 25.10. – Ranní mlhy nepouštějí svit sluníčka na zem, i když by mohla být obloha bez mráčků. Kdo nebo co v té chvíli slunce zastoupí? Žluté stromy! Je to okamžik, fungující pouze na podzim, kdy se zelené listy změní na žluté. Těsně před opadnutím. Je to trošku jepičí život. Nedokážu napsat, jak dlouho to je – než zežloutne většina listů, to chvíli trvá, a než opadne, taky. Tam někde mezi tím je polární záře v našich zeměpisných šířkách! To nemusí být vidět sluníčko, a ten strom svítí i tak. Zázraky se dějí. 26.10. – Prosíme nekrmit! - nápis na okně dětského koutku ve fitku… 27.10. – Jsem váš stálý společník. Jsem váš největší pomocník nebo největší břemeno. Budu vás postrkovat vzhůru nebo vás stáhnu do propasti. Jsem vám plně k službám. Polovinu svých záležitostí mi můžete klidně přenechat a já je provedu rychle a správně. Jsem správně ovladatelný – stačí, když ke mně budete neústupní. Ukažte mi přesně, jak to má být provedeno a po několika lekcích to budu dělat automaticky. Jsem sluhou všech velkých pánů a bohužel i jejich selhání. Ti, kdo jsou velcí, jsem udělal velkými já. Ti, kdo selhali, selhali mou vinou. Vezměte si mě, trénujte mě, buďte ke mně neústupní a položím vám k nohám celý svět. Buďte ke mně ohleduplní a já vás zničím… Jsem zvyk. 28.10. – Pracuj, jako když nepotřebuješ peníze. Miluj, jako bys nebyl nikdy zklamán. Tancuj, jako by se nikdo nedíval. Zpívej, jako by nikdo neposlouchal. Žij, jako by byl ráj na Zemi. (Irské štěstí) 29.10. – Usmívejte se. Začíná další pracovní týden. (Čerstvý pondělní nápis sprejera na autobusovém nádraží v Ostravě) 8


deník PM

30.10. – Walt Disney údajně prohlásil, že kdyby testoval nový nápad a lidé by byli jednohlasně proti němu, věděl by, že přišel na něco pozoruhodného. Novota poutá pozornost. V obchodním světě pozornost vytváří příjmy. Tvůrčí proces je tedy velkým motorem bohatství. (D.Rock – Jak pracuje váš mozek) 31.10. – Srdce vidí to, o čem rozum nemá ani tušení. Plzeňská věž, dominanta města, je nejvyšší kostelní věž v Čechách. Měří 102 metrů. A cestou po schodech nahoru jsem se dočetl i další zajímavou hlášku: Přítel je ten, před kterým můžeš myslet nahlas. 1.11. – Krásné věci přicházejí samy od sebe. Není potřeba tolik urputnosti a snažení.(Jan Hřebejk). Všichni jsme režiséry vlastního života. Očekávejme, že přijde něco neočekávaného. Něco krásného. Třeba už jen těch jedniček v dnešním datu! Takže se klidně méně snažme… 2.11. – Naším posláním je být šťastní. Byl nám dán pouze určitý počet východů a západů slunce a úplňků, které si můžeme vychutnat. A to je čas, jenž si máme užít naplno a radovat se sami ze sebe i z druhých. (Don Miguel Ruiz při návštěvě Prahy) 3.11. – Když bůh zavře dveře, otevře okno. (Paulo Coelho, Vítěz je sám). Jano, všechno nejlepší k dnešním narozeninám. Spolu s Katkou jste moje nejlepší sestry a mám vás obě rád. 4.11. – Nejdřív tě budou ignorovat. Pak se ti budou smát. Pak proti tobě budou bojovat. Potom zvítězíš. (Gándhí). 5.11. – Naděje je výraz naší bytostné potřeby trvale se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, směr a smysl své cesty životem. (Václav Havel) 6.11. – Jak dlouho trvá objetí? Tři vteřiny! Nebude to ale asi náhoda, tři vteřiny totiž trvá i celá řada jiných lidských akcí – uvolněné dýchání, běžné loučení, záchvaty prvního dětského brblání a gest či hudební fráze. Objetí zapadá do tohoto vzorce. Vyplynulo to ze studie videozáznamů finále 21 olympijských sportů. Z analyzovaných 188 objetí mezi spoluhráči, trenéry a protihráči různých národností byla průměrná délka všech objetí – tři vteřiny! Intervaly trvající asi 3 vteřiny jsou základní časové jednotky života, které určují naše vnímání přítomného okamžiku. Jedna, dvě, tři… Co bylo, už není. Co bude, ještě není. Zastav se, nadechni se nebo někoho obejmi. Tady a teď. 9


deník PM

7.11. – Chlapec se procházel v horách se svým otcem. Najednou klopýtl, spadl, udeřil se a zakřičel: „Aaaaaa!“ Vedle bolesti zaslechl z hor hlas, který zopakoval: „Aaaaaa!“ Ze zvědavosti se zeptal: „Kdo jsi?“ A dostal odpověď: „Kdo jsi?“ Pak zakřičel: „Já Tě slyším! Kdo ale jsi?“ A hlas odpověděl: „Já Tě slyším! Kdo ale jsi?“ Rozzlobený chlapec znovu zakřičel: „Hlupáku!“ A dostal odpověď: „Hlupáku!“ Tehdy se chlapec podíval na svého otce a zeptal se: „Tati, co se děje?“ Otec se usmál a řekl: „Synu můj, teď pozorně poslouchej.“ A pak muž zakřičel: „Ty jsi nejlepší!“ Hlas odpověděl: „Ty jsi nejlepší!“ Dítě bylo překvapené a nerozumělo. Tak mu otec vysvětlil: „Lidé to nazývají ozvěna, ale ve skutečnosti je to ŽIVOT. Život – jako ozvěna, Ti vrací to, co Ty řekneš, nebo uděláš. Život není nic jiného než odraz našich činů. Pokud si Ty přeješ více lásky na světě, musíš vytvořit více lásky v Tvém srdci. Pokud chceš, aby Tě lidé respektovali, musíš Ty respektovat je. Toto je princip, který je třeba vložit do všeho v životě. Život Ti vrací to, co dáváš Ty jemu.“ 8.11. – Cokoli si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout. (Napoleon Hill) 9.11. – Ranní paradoxy. Spěchám na schůzku. Už na mě čekají. Zmáčknu tlačítko vedle vizitky před vchodovými dveřmi. Chviličku počkám. „ANO?“ Ozve se hlas v mluvítku na zvoncích. Představím se. „VÝBORNĚ!“ Zazní okamžitá odpověď a bzučák otevírání dveří. Ještě chvíli zůstanu stát. Usmívám se. Tohle mě zaskočilo. Mile. Přímé spojení superlativu s mým jménem a příjmením zase tak pravidelně neregistruji. Tohle sice mělo souvislost s nadšením čekajícího, že jej dále nezdržím. Ale vyslovil to. A mě to zahřálo. Pak stačí potkat pejskaře se svým mazlíčkem, který je na volno a pudově si mě běží očichat. „FUJ JE TO!“ Ozve se ostrý hlas majitele zvířete. Chápete? Jáá? No, dovolte… A teď už, jako by se smál i pes… 10.11. – Scrabble. Kouzlo. Jak tajemné a přitažlivé slůvko. Přitom obsahuje negativní základ! Nemělo by to znít raději – koubobro? Pak by z kouzelníka byl rázem koudobrník. A co mít místo ponožek nanožky? (Podkolenky sedí…). Nebo nápis na popelnicích – směŠný odpad. Lákavá je hra se slovy… 11.11. – Chci být šťastný. Avšak člověku nelze být šťastným, žije-li mezi nešťastnými, jako nelze zůstat trvale zdravým mezi nezdravými. Mým cílem tedy je, aby bylo na světě více šťastných lidí. (Tomáš Baťa) 12.11. – Old dog new tricks. (007, Skyfall) 10


deník PM

13.11. – Kočky mají jen čtyři druhy myšlenek. A ty se týkají pouze přítomnosti. Nás stresují myšlenky na budoucnost. Na tu kočky zásadně nemyslí. Jejich myšlenky se ubírají následujícími směry: 1. Tohle je příjemné. 2. Tohle není příjemné. 3. Tohle chci! 4. Co dál? Kočky se vůbec nestarají o to, co si o nich myslí jiná kočka (magazín Moje psychologie, XI/2012). Zkus si to. Tohle je příjemné… 14.11. – Bohatství není o tom, kolik máme peněz. Ale co by nám zůstalo, kdybychom o všechny přišli. (R.J.Hamilton) 15.11. – Mýlit se. Takový je život. Stejné buňky se množily miliony let, až se jedna z nich zmýlila. A proto se mohlo něco změnit. Omyl uvedl svět do pohybu. Nikdy se neboj mýlit. (P.Coelho, Brida) 16.11. – Vzpomeň si na pět nejkrásnějších věcí, které se ti v životě staly. Něco, kvůli čemu opravdu stálo za to žít. A teď si uvědom, kolik z nich sis naplánoval? A kolik z nich se opravdu stalo, že jsi to tak zařídil? (V.Vymětal). Zamysli se. A možná teď taky začínáš chápat, jak věci fungují… 17.11. – Je lepší zapálit svíčku, nežli nadávat na tmu. Podporuji aktivitu Rozsviťme Česko 17.11. Oslovuje mne motto: Pojďme společně hledat odvahu pro tvůrčí konstruktivní změny společnosti a pochopení pro druhé, pomáhejme rozsvěcovat místa pod svícnem, kde vládne tma. 18.11. – Pokud se nepokusíš udělat něco víc, než co už jsi zvládl, nikdy neporosteš. (R.E.Osborn). Tak já jdu dnes po žhavém uhlí… 19.11. – I AM a FIREWALKER! Přiznal se už někdy někdo, že se u ohně po skončení akce rozplakal? Nebo jsem první? Bylo to radostí, dojetím, překvapením, nadšením, já nevím, čím vším ještě. Prostě jsem si tam sám chvíli zůstal, koukal jsem do hasnoucích uhlíků a s hlavou zabořenou do límce bundy jsem se cítil blízko u sebe a slzy chutnaly slaně… Chodil jsem po střepech, lámal desky holou rukou, ohýbal železné tyče zabořené do jamky na vlastním krku a nakonec několikrát mašíroval po žhavém uhlí. Bolí mě ruka (trochu) a mažu si puchýře (dva), což mě jen utvrdilo v tom, že zase taková sranda to nebyla. Já si to ale táák užíval. 20.11. – Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Potřebujeme se obejmout, abychom mohli vzlétnout. (Luciano De Crescendo) 11


deník PM

21.11. – Nemůžeme dokázat, že něco nedokážeme. Většinou je za tím, nepouštět se do nových věcí, něco jiného. Třeba strach nebo lenost… (Peter Sasín, NLP Akademia). 22.11. – Vědět kam jdu, co chci a za čím jdu, ukazuje pevnost, jistotu, odhodlanost a záměr. A také být sám sebou a nepodřizovat se ostatním. Nehrát divadlo a nepředstírat, že jsem někdo jiný, abych byl zajímavější. Okolí musí cítit, že tě baví být sebou, že děláš věci tak, jak ty chceš. Když z někoho cítíš svobodu, je to velmi přitažlivé. Svoboda, volnost je základní lidskou potřebou. (Mark Dzirasa) 23.11. – Úspěch je o jednoduchosti. Vzniká přemýšlením o úspěchu. Nový život začíná přemýšlením o novém životě. O tom, jak dosáhnout cílů. Miř ke hvězdám, a i když jich nedosáhneš, dosáhneš alespoň na měsíc. (Libor Činka) 24.11. – Chcete-li boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech do budoucna. (Woody Allen) 25.11. – Jméno Kateřina pochází původně ze starořeckého ženského křestního jména aikaterine. Původ tohoto jména je nejasný. Může mít základ ve jméně řecké bohyně Hekaté. Jméno Kateřina znamená čistá, cudná, mravná. Římané mylně odvozovali původ z řeckého adjektiva „katharos“ (čistý) a připojovali souhlásku „h“, aby dokázali spojení právě s tímto slovem. Zdrobnělá varianta Rina znamená píseň, radost v hebrejštině, roztavená, rozplynulá v Sanskrtu a zelenina z vesnice v japonštině. Katko, vše nejlepší k svátku. A vyber si. Je vždy skvělé mít na výběr z více možností… 26.11. – Usmívejte se – zvýší to hodnotu vašeho obličeje. (John L. Mason) 27.11. – Ergo ego promotor rite constitutus vota vestra dextra data probans vos ex decreto ordinis mei baccalarios creo, creatos renuntio omniaque baccalarii iura ac privilegia in vos confero. In cuius rei fidem haec diplomata Universitatis Carolinae sigillo firmata vobis in manus trado. Peti, gratuluji, jsem na tebe pyšný. 28.11. – Už nikdy nebudeme mladší, než jsme teď. Ale vždy můžeme být úspěšnější. 29.11. – Dokud si neuvědomíte, že máte na vybranou, nemáte na vybranou. (R. Fine) 30.11. – Cesta vlakem. V prázdném kupéčku. Přistoupil a přisedl si ke mně chlapík o berli. Těžce dýchal. A do toho šíleně kašlal. Vzdychal. A tekly mu slzy. Požádal mě o papírový kapesník. Omlouval se a říkal, že jede z nemocnice. Že měl infarkt. Že byl na hřbi12


deník PM

tově. Zapálit svíčku. Mezitím mu ukradli auto. Z toho se mu zastavilo srdce. Doktoři ho dali dohromady. Ale očividně to za moc nestojí. Bylo mi ho líto, když jsem vystupoval. Žijte svoje sny hned! Vážně není nač čekat. 1.12. – Moje tři pracovní nástroje: 1. Dokonale vypracované tělo 2. Nervy ze železa 3. Posedlost dokázat všechno na světě (Jak vytrhnout velrybě stoličku, M.Poledňáková) 2.12. – Časopis Forbes vydal v roce 1961 tabulku 500 nejúspěšnějších firem světa. Uběhlo 50 let a v řebříčku stejného periodika zůstalo podle stejných kritérií po hodnocení za rok 2011 pouze 80 z těchto společností… Celých 84% firem je ze špičky pryč! Víš, že třeba strom si nikdy neřekne, že už nebude růst, že mu stačí to, jak vypadá teď? Změna je život. Reagovat na změny a přizpůsobení se novým podmínkám je taky cesta k úspěchu… 3.12. – Nikdy neříkej, že něco nejde. Vždy se někdo najde, kdo neví, že to nejde, sebere se a udělá to. (Murphyho zákony) 4.12. – O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj. (Robert Fulghum – Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce) 5.12. – Makáme od rána do večera v práci, která nás nebaví, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme. (Klub rváčů). Uskromnit se neznamená zchudnout. Znamená přemýšlet jinak. Vyhnout se nedostatku dostatku. 6.12. – Představ si, že život je hra, při které žongluješ s pěti míčky. Ty míčky se jmenují Práce, Rodina, Zdraví, Přátelé a Poctivost. A ty je musíš udržet ve vzduchu všechny najednou. Jednoho dne zjistíš, že míček Práce je gumový. Když ho pustíš, odrazí se zpátky. Ostatní čtyři míčky jsou skleněné. Pokud upustíš jeden z nich, nakřápne se, odštípne, možná dokonce rozbije. A jakmile jednou opravdu pochopíš tuhle hru, bude to počátek rovnováhy ve tvém životě. (James Patterson – Deník) 7.12. – Vítr, který slyšíš, je vždy zuřivější než vítr, ve kterém lezeš. (J.Tenzing Norgay – Píseň Everestu) 13


deník PM

8.12. – Nevěděl jsem, jestli utíkám nebo něco hledám. Měl jsem pocit, že dělám obojí najednou a nic z toho… (Tash Aw – Cesta za hedvábím) 9.12. – Věděl. A současně nic netušil. Velmi nebezpečný stav mysli. (R. Ludlum – Chancellorův rukopis) 10.12. – Bronzová neděle zažehla už druhou svíčku na adventním věnci. Nejkrásnější svátky v roce se blíží. Nechci psát o tom, jaký shon a spěch předchází posezení u štědrovečerní hostiny. Jak jsou svátky klidu těžce vykupovány za strkanice, tahanice i hádky mezi dospělými, kteří rok co rok stojí před důležitým úkolem – ve spěchu uklidit, nakoupit, navařit, napéct a pak udělat nezapomenutelný večer. Chtěl bych si povídat o smyslu Vánoc. O hvězdičkách v očích dětí. O stále se opakujícím lesku zlatých prasátek, zdobení stromečků, cinkání zvonečků, zapalování prskavek, mlsání vanilkových rohlíčků a rozbalování dárečků. O čase, který se na chvíli zastaví. O chvíli, kdy můžeme být spolu. Krása okamžiku není závislá na počasí ani na možnostech. Je v srdci každého z nás. Je tam, kdykoli to sami chceme. A bude tam, kdykoli to sami budeme chtít. Hezké dny předvánoční a krásné Vánoce. Kdykoli chcete… 11.12. – Užívej daru života. Užívej si úsměvy dětí, barvy oblohy, vůni kávy, teplý vítr i vyzvánění tramvají. Užívej si studenou zimu i dusné léto. Štěstí je čas. Nezapomeň na to. (Michal Viewegh – Andělé všedního dne). Nahý jsem brzy ráno do čerstvého sněhu vtiskl andělíčka. Bylo to rychlé a studené. Je čas… 12.12. – Kdysi mě chytla kniha, která se jmenovala NOBODY. Na jejím začátku se ocitáme na palubě luxusního zaoceánského parníku. Všichni pasažéři vědí, že na palubě je i jakýsi tajemný princ. Pak vidíme prince, jak hledí do dáli. Na obzoru spatří vzdálená světla neznámého města. Bůhvíproč svléká svůj drahý šat, zanechává ho na palubě a skáče do vln. O mnoho hodin později se nahý vynoří na pobřeží. Nemá u sebe jediný doklad. Nikoho tam nezná, nikdo nezná jeho. Je Mr. Nobody, nic neznamená a začíná úplně jiný život. Z ničeho, a proto ze všech sil. Dnes se mi skoro zdá, že téma tohoto spisu je i tématem mého života. Začínat pořád znova v nadšeném vytržení nováčků – od nuly. (Michal Horáček – Kdo víc vsadí, ten víc bere). PRÁVĚ DNES STARTUJI SVŮJ PROJEKT P! V NADŠENÉM VYTRŽENÍ! OD NULY. A PROTO ZE VŠECH SIL! 13.12. – Někdo začal tleskat a on musel odejít se skloněnou hlavou, aby mu neviděli do očí. Na chodbě ho doběhl generál a zastavil ho panovačně holí: „Jste blázen. Kam půjdete?“ 14


deník PM

Usmál se. „No přece KAM BUDU CHTÍT! Už bylo na čase. Děkuju vám za všechno.“ Generál ho změřil pohledem. „Trošku vám tuhle chvíli závidím…“ (Josef Formánek – Mluviti pravdu) 14.12. – Sebe jsi dostal proto, abys těm druhým měl co nabídnout. (P. Kosorin) 15.12. – „Myšlenka je to krásná, “ řekl jsem, “ale v podstatě se jedná o obelhávání veřejnosti. Toho se nebojíte?“ Přemek po těch slovech hněvem zrudl. Ano, tady jsem se ho dotkl na místě nejcitlivějším. „Nikoho neobelhávám, pane,“ řekl. „Nejednou se mi stalo, že se někdo při pohledu na můj promočený plášť zeptal: – To tam tak prší? – Na takovou otázku, pane, vždy odpovídám: – Ne, já jsem se sprchoval. – Tedy čistou pravdu. Připouštím, že lidé obvykle nevěří, že přicházím ze sprch, ale to už není moje věc. Pročetl jsem důkladně trestní zákoník. O tom, že by člověk nesměl být mokrý, když neprší, tam nenajdete ani zmínky, pane!“ To byl tedy Přemek Baštýř. Poctivec, svědomitý živitel rodiny, a přitom člověk s vlastní, originální invencí. Kolik je takových mezi námi? (Zdeněk Svěrák – Povídky) 16.12. – … Každý velký objev vypadá nejdřív jako marná hračka… „Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům. To já už obstarám.“ Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. „Tak, pane Tomšíku,“ řekl rozechvěně pan Vojta, „ukažte nám to nejdříve s rozběhem.“ Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky. „Počkejte,“ zarazil ho odborník. „Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!“ Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu. „A ruce, pane,“ poučoval ho odborník. „Vy nevíte, co s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!“ Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla. Rozpačitě se zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: „Špatně! Počkejte ještě!“ Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát. „Docela špatně,“ křičel odborník…„Udělejte to po mně!“ Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil – jenom ten dřep udělat, blesklo 15


deník PM

mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce. „Ale, pane Tomšíku,“ křičel pan Vojta, “vy jste neletěl!“ (Karel Čapek – Muž, který dovedl lítat). Moje doporučení – nenech si radit od žádného odborníka, který neumí to, co umíš ty! Jinak taky přestaneš létat. 17.12. – Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět. (Buddha) 18.12. – Když se pustíte do projektu, který není tak úplně jednoduché uskutečnit, nevyhnutně budete procházet lepšími a těžšími obdobími. Věříte v úspěch, jste plný elánu, a pak najednou začnete pochybovat, přepadne vás malomyslnost, přestanete si věřit, máte strach se změny a z neznáma. Pokud je člověk v takových chvílích sám, je velká pravděpodobnost, že rezignuje, že se vzdá. Máte-li ve svém okolí osobu, která vám věří, která věří, že svůj projekt dokážete uskutečnit, a která vám to dává najevo, všechny vaše pochybnosti a obavy se vypaří a zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Důvěra ve vás, kterou ten člověk vyjádří, se přenese také na vás. Vdechne vám sílu dotáhnout to do vítězného konce a dá vám takovou energii, že byste mohl hory přenášet. Když člověk není na svůj projekt sám, má síly za tři. Ale abyste správně pochopil, není nutné, aby vám ta osoba pomáhala nebo radila. Vůbec ne, důležité je především to, že vám prostě věří. (L. Gounelle – Muž, který chtěl být šťastný) 19.12. – Vyznačuje se malým vzrůstem, působí příjemně a přátelsky. Zpravidla má kudrnaté vlasy, bývá dobrosrdečný a veselý. Libuje si v pohodlném životě, nerad opouští své rodinné sídlo a cestuje po světě. Je prostého založení, má rád přímé jednoduché vyjadřování a nezajímá se o záhady. Má bystrý zrak a jistou ruku, libuje si v rodových historiích a ve psaní. Když má narozeniny, dává dárky ostatním. Nikdy nebojuje a jen zřídkakdy se zapojuje do válek nebo do jakýchkoli jiných sporů okolního světa. Jak se ovšem ukáže, je statečný v úzkých – pokud se dostane do nesnází, dokáže se rychle rozhodovat a je poměrně těžké jej zastrašit nebo zlomit jeho mysl. (HOBIT – Wikipedie) 20.12. – „Jak se mám?“, ptá se jedna jasnovidka druhé. „Dobře. A já?“ 21.12. – „Jenom za rok 2000 selhalo minimálně 25 předpovědí konců světa,” uvádí astronom Jiří Grygar. Podle něj by pouze v posledních dvanácti letech muselo dojít dle dosavadních předpovědí k dalším padesáti koncům světa. Předpověď konce světa na základě mayského kalendáře je také úplně scestná. Mayové totiž žádný konec světa nepředpověděli, pouze pracovali s konkrétními daty pro výpočet vlastního kalendáře. 16


deník PM

Můj návrh: Pojďme na tomhle světě pokračovat. Pojďme udělat něco hezkého. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít. 22.12. – Na to nejdůležitější se nemusíte nikoho ptát. Nejdůležitější odpovědi sami dávno znáte. (Mark Dzirasa) 23.12. – Nebe je veliká / klouzačka ledu / na hřbetě oslíka / za tebou jedu / na krku cinká mi / větévka uschlého bezu / v ošatce ze slámy / dárky ti vezu (Jarek Nohavica – Dárky) Pusť si to pohlazení v předvečer Vánoc… 24.12. – Říká se, že trochu vůně vždy zůstane na ruce, která růži předala. Stejné je to s dárky. Dávej je s láskou a budeš sám krásně vonět. A když dárek dostaneš, přivoň si k tomu, kdo ti jej dal. Voňavé a krásné Vánoce. 25.12. – Jsi 71% čisté vody, 18% uhlíku, 4% dusíku, 2% vápníku, 2% fosforu, 1% draslíku, 0,5% síry, 0,5% sodíku, 0,4% chloru. A k tomu jedna polévková lžíce různých stopových prvků – hořčíku, zinku, manganu, mědi, niklu, bromu, fluoru, křemíku. A k tomu ještě špetička kobaltu, hliníku, molybdenu, vanadu, olova, cínu, titanu, boru. (Bernard Weber – Den mravenců). Já jen, že o Vánocích se to hemží nejrůznějšími recepty. Tady máte recept na existenci člověka… 26.12. – Don’t underestimate the Force. (Darth Vader – Star Wars). 27.12. – Loď je nejbezpečnější v přístavu. Kvůli tomu se však lodě nestaví. (Paulo Coelho – Mágův deník) 28.12. – Celý svět je plný zázraků, na které jsme si však tak zvykli, že je nazýváme všedními věcmi. (Hans Christian Andersen) 29.12. – Vesmír nebyl těhotný životem. Padlo prostě naše číslo, stejně jako při ruletě v Monte Carlu. (Jacques Monod, nositel Nobelovy ceny) Nejsou ty projevy slepých náhod krásné? 30.12. – Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod. (Jan Werich) 31.12. – Super Silvestra a mějte se Pořád Fajn v novém roce 2013! Očekávejte neočekávané a krásné!

17


deník PM

2013 1.1. – O půlnoci když láme se rok jako chléb / sáhnu si na tepnu ucítím tep / to tepe krev slepého hodináře/ a je to zvláštní pocit / sám sebe vyrvat z kalendáře / venku na obloze svá pírka rozprostřel páv / půlnoc je chvíle prvních agenturních zpráv / a pevných slibů do nového roku / svět jako po narkóze / vstal a volá do útoku (Jarek Nohavica). 2.1. – Pane Josefe, když jste vydal Prsatého muže, dostalo mne nabízené originální balení. Ani jsem knihu tehdy nečetl. Chodil jsem ji chvíli obdivovat a ukazovat rodině a známým. Byl to malý obřad, navštěvovat ten solitér mezi nepřebernou nabídkou. A to jsem ještě netušil, co mě čeká při samotném čtení všech vašich děl! Pro mne jsme šamanem, hrajete si s písmenky a já se těším na nová kouzla. Dnes bych si váš každý další počin koupil i s roztrhaným přebalem. Už aby tady byl. S obdivem a úctou Petr Mutina. Vážený Petře, díky za krásný dopis. Nakopl mne dnes k psaní. Doufám, že Vás má další kniha, totálně bláznivá a jiná… opět překvapí. Josef (korespondence s Josefem Formánkem po přečtení jeho knih Mluviti pravdu a Umřel jsem v sobotu). 3.1. – Každý den s úsměvem! Spatřil jsem ten nápis na prodejně potravin sítě Enapo. Nikdy předtím jsem si vlastně ani té prodejny, ani toho nápisu nevšiml. Tak je to se vším. Je kolem nás tolik informací a my vnímáme jen to, nač vědomě zaměříme pozornost. Vše ostatní vymazáváme. Není to tedy tak, že by ta prodejna tady nebyla. Prostě jsem ji nevnímal. Tak je to s auty, pracovními příležitostmi, ale i s lidmi nebo s radostí. Nač zaměříme pozornost, to se nám pak v životě i děje. Začni dávat bacha na to, čemu věnuješ pozornost. Zjistíš, že je to, jako bys ve tmě rozsvítil baterku. To bys viděl jen to, nač kužel světla namíříš. Ostatní bude pořád existovat, ale ty tam jednoduše svítit nebudeš. Pokud se zaměříš na hezké věci, neznamená to, že ty špatné zmizí. Ale pokud si vybereš místa, která tě přitahují, dávají ti energii, radost a sílu, budeš mít určitě krásnější den a krásnější svět. 4.1. – Milá paní Eliško, máme s Fidlovačkou krásné techtle mechtle už nějaký ten rok. Jen opravdu málokdy podvedeme vaše divadlo s jiným. Spíše je pravidlem, že když vyrazíme do hlediště, tak k vám. Jste nám všem doma blízcí repertoárem i laskavým prostředím. Těšíme se na každé představení. Silvestrovské Techtle mechtle nebylo výjimkou a díky výkonu Davida Háka jsme na prknech Fidlovačky poprvé viděli současně i sluhu dvou pánů! Navíc jsme k očekávanému zážitku dostali další dárky navíc! Mohl jsem se s vámi na chvilku potkat a osobně vám poděkovat u skleničky šampusu, s dcerou jsme se 18


deník PM

vyfotili s Ivou Pazderkovou a Petrem Rychlým. Ivu jsme na jevišti obdivovali, kolik (vody) na Silvestra vypije opakovaně na ex… Petra za neutuchající entuziasmus, který rozdává všem kolem sebe. Václava Svobodu jednoduše baštíme vždy. Martina byla ve své roli působivá. S obdivem a úctou přejeme celému divadlu v Novém roce 2013 hodně zdraví, sil, nápadů a nadšení. / Milý pane Mutino, já už mám s Fidlovačkou techtle taky nějaký ten rok, ale když jsem s ní začala letos na jaře mít i mechtle, mám ji ještě o něco víc ráda. Ten letošní Silvestr se opravdu moc vydařil a už se těším na ten příští, protože pro Vás připravujeme nový muzikál. Fotografování ve foyeru divadla mělo velký ohlas a fotografie umístíme na našich webových stránkách. Kolegům, kteří se ochotně věnovali divákům v pauze i mezi představeními a bavili je nejen na jevišti, samozřejmě poděkuji za sebe i za Vás. Přeji Vám do roku 2013 hodně štěstí a krásných zážitků v Divadle Na Fidlovačce! Eliška Balzerová. (z další osobní korespondence) 5.1. – Člověka nemůžeme nic učit, můžeme mu jen pomoci, aby to objevil v sobě. (Galileo Galilei) 6.1. – Maestro cekejte prosim… Tímto skvělým oslovením a skvělou výzvou je doprovázena každá platba mou platební kartou. A já si to všiml až letos… 7.1. – Nikdy není nic definitivní a to je dobře. Kdykoli v životě můžeme změnit místo svého působení, prostředí, profesi i vlastní cíle. Jediné, co k tomu potřebujeme, je svoboda, zdraví a troška odvahy zariskovat. (Jiří Kolbaba) 8.1. – Možná právě teď přišel čas pokusit se věci měnit. Změna je možná, je v každém z nás. Držme si palce. (Táňa Fischerová – kandidátka pro volbu prezidenta ČR) 9.1. – Because We Can (Bon Jovi) 10.1. – Dávat je nejvyšší výraz moci. Samým aktem dávání prožívám svou sílu, své bohatství, svou moc. Tento zážitek zvýšené vitality a mohutnosti mě naplňuje radostí. Prožívám sám sebe překypujícího, rozdávajícího, živého, a proto radostného. Dávat je radostnější než přijímat. (Erich Fromm – Umění milovat) 11.1. – Svět je plný králů a královen. Nápis sprejera na části oplocení metra v rekonstrukci na Národní třídě v Praze je v angličtině. Má ještě pokračování, které už mi tak úžasné nepřipadá. Ale já si někdy vystačím s málem… 19


deník PM

12.1. – Paní Táňo, jste kouzelná! Je skvělé, co se okolo vás v poslední době odehrává. Máte skvělý tým a spolupracovníky. Díky za veřejnou volbu prezidenta, dostala jste se díky veliké společenské medializaci do mnoha otevřených srdcí. Ať vás doprovází síla! Vlastně ani nezáleží na tom, jestli teď vyhrajete volby. Věřím, že dokážete využít naši podporu k ušlechtilým a laskavým činům z jakékoli pozice, z jakéhokoli místa. Hodně štěstí. petr mutina (zveřejněno na www.prezidentkatf.cz) 13.1. – Air Franz One. Vladimír Franz zpestřil volbu prezidenta nejen svým zjevem, ale i autíčkem, ve kterém se během předvolební kampaně pohyboval. 14.1. – Představ si, že máš dvě pumy. Jako domácí mazlíčky. Jedna se jmenuje OPTIMISMUS a druhá PESIMISMUS. Jídlo máš jen pro jednu z nich. Která přežije? Ta, kterou budeš krmit! Kterou TY se rozhodneš krmit… Nějak tak to říkal Don Miguel Ruiz, autor Čtyř dohod, při své návštěvě Prahy před koncem minulého roku. 15.1. – Dopis rodičů svému tříletému synovi: Náš milovaný, rosteš jako z vody a je načase se naučit, jak svět okolo tebe funguje. Je to velmi jednoduché. Když něco chceš, dostaneš to, jen když se budeš chovat následovně: Musíš nás na své požadavky pořádně upozornit. Musíš křičet, třískat s sebou o zem, kopat nožičkami, trucovat, prosit. Potom všichni přiběhneme a budeme se ti věnovat, jak jen budeš chtít. Když za námi přijdeš jen tak, že si chceš hrát, většinou ti řekneme, že nemáme čas. Musíme mýt nádobí a uklízet. A číst noviny a odpovídat na e-maily. Když jsi potichu a kreslíš si, tak ti nevěnujeme žádnou pozornost, protože kreslení není hodné naší pozornosti. Také existuje spousta jiných věcí, které budeme považovat za úplně samozřejmé, a nebudeš za to od nás dostávat pozornost. Tady je seznam, kdy tě budeme ignorovat: Když budeš zdravý. Až když onemocníš, tak ti přečteme pohádku, koupíme vytouženou hračku, můžeš si dělat, co chceš. Když ze školy přineseš lepší známku než trojku. Jen za špatné známky jsme ochotní se ti věnovat. Jednička je samozřejmost, dvojka povinnost. Když budeš dělat to, co považujeme za správné. Až když začneš dělat věci, které my za dobré nepovažujeme, jsme ochotní se ti věnovat. Do té doby nám nestojí za to, přehnaně tě pořád chválit a říkat, že jsi něco udělal dobře. Takže je to teď na tobě, naše milé dítě. Všechny informace jsme ti napsali do tohoto dopisu. Jen na tobě záleží, abys zabojovalo o naší přízeň. Když to budeš dělat správně, jsme tady pro tebe. Tví – máma a táta… Připadá ti to přehnané nebo naopak povědomé? (Peter Sasín – Triumf) 20


deník PM

16.1. – Je lepší mít zhruba pravdu než se přesně mýlit. (Tomáš Sedláček – Ekonomie dobra a zla) 17.1. – Ptáte se na tajemství? Má jedno jméno – znovu! (Klíma) 18.1. – Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí. (Antoine de Saint-Exupéry) 19.1. – „Pojď dál,“ řekl Bůh.” Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?” „Jestli máš čas,“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“ „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“ Bůh odpověděl: „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví. Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili.“ Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“ Bůh se usmál a odpověděl: „Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí. Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“ Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl: „Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím.“ Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili. (Interview s Bohem) 21


deník PM

20.1. – Tomorrow – a mystical land where 99,9% of all human productivity, motivation and achievement is stored 21.1. – Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem tam a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro pamatování zabírala1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu. (Cimrman/Smoljak – Vyšetřování ztráty třídní knihy). Ode dneška jsem třídní 5.C… 22.1. – Na světě je to prý tak: všechno získáš časem, srdcem, úsilím nebo penězi… 23.1. – Nemám ambice. Jen tak mohu být svobodným člověkem. (Václav Malý) 24.1. – Pravda nepotřebuje, abyste v ní věřili. Pravda jednoduše je a žije dál, ať už v ní věříte nebo ne. Lži potřebují abyste v ně věřili… (5.dohoda) 25.1. – … dúfam že ťa nevyplašia moje metafory / myslím že nikto iný s tebou takto nehovoril / snažím sa len aby ďalší náš ďeň nebol o tom istom / a to je dovod prečo ľudí prirovnávam k listom / domnievam sa že v prekvapeniach spočíva istá sila / bol by som rád keby si ma aspoň raz prekvapila / veď každý deň nemusí byť každý / ja len dúfam že to bude navždy … (No Name – Stromy) 26.1. – Rome wasn’t built in a Day (Le Proverbe au Vilain – c. 1190) 27.1. – 45:55… Prezidentské finále superstar včera skončilo. Demokracie je západním světem uznávána jako optimální forma vlády, přesto je každé společenské uspořádání terčem kritiky… 28.1. – Ivan Lendl kdysi prohlásil, že pokud pro vítězství udělal maximum a přesto prohrál, necítil se poražen. Nu, vidíš, kníže: tak náš lid, má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse… 29.1. – Dnes máme větší domy a menší rodiny, více vymožeností, ale méně času, máme více titulů, ale méně zdravého rozumu, více znalostí, ale méně soudnosti. Máme více odborníků, ale i více problémů, více zdravotnictví, ale méně péče. Smějeme se málo, jezdíme příliš rychle, znásobili jsme naše majetky, ale zredukovali naše hodnoty. Učíme se, jak 22


deník PM

si vydělávat na živobytí, ale ne jak žít. Máme širší dálnice, ale užší obzory, cestujeme na měsíc a zpět, ale máme problém přejít přes ulici a navštívit sousedy. Rozbili jsme atom, ale ne naše předsudky, píšeme více, učíme se méně, plánujeme více, dokončujeme méně. Naučili jsme se spěchat, ale ne čekat. Toto je čas rychlého stravování a pomalého trávení, čas vysokých mužů a nízkých charakterů, kdy máme více volného času a méně zábavy, více druhů jídla, ale méně výživy. Proto nenechávej nic na zvláštní příležitost, protože každý den, který žiješ, je zvláštní příležitost. Vyhledávej vědomosti, čti více, seď na verandě a obdivuj výhled bez toho, abys věnoval pozornost svým potřebám. Buď více času s rodinou a přáteli, jez oblíbená jídla a navštěvuj místa, která máš rád – život je řetěz radostných momentů, není to jen boj o přežití. Používej své křišťálové číše, nešetři nejlepším parfémem a použij ho pokaždé, kdy cítíš, že chceš. Neodkládej nic, co vnáší smích a radost do tvého života. (Ze slovenského textu Paradox našich čias) 30.1. – Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí. (Albert Einstein) 31.1. – Luke Skywalker: Umět hnout kamenem je jedna věc, ale tohle je něco jiného. Yoda: Ne, není. Jiné je to v tvé hlavě. Musíš se odnaučit, co tě dřív učili. Luke Skywalker: Dobře, já to teda zkusím. Yoda: Ne, nezkusíš. Uděláš to nebo ne. Už žádné zkusím! (Star Wars V – Impérium vrací úder) 1.2. – Čím viac rozdáš tým viac budeš mať… (Peter Nagy) 2.2. – Pokud se nám podaří zrušit stereotyp dvou víceméně nepřátelských stran, mezi nimiž se pohybuje dítě přenášející nevybuchlou munici ve své žákovské knížce z jedné strany fronty na druhou, rozhodně to přispěje k větší pohodě dětí, která se projeví i na jejich lepších studijních výsledcích. (Tomáš Feřtek – Rodiče vítáni) 3.2. – Onehdy jsme jeli s přítelem taxíkem. Když jsme vystoupili, řekl přítel řidiči. „Děkuji za svezení, jel jste perfektně.“ Taxikář zůstal chvíli ohromeně zticha. Pak se zeptal: „Hrajete si na chytrýho, nebo co?“ „Ne, já si z vás nedělám legraci. Obdivuji vás, jak jste dokázal zachovat klid v tom hustém provozu.“ „Jo,“ řekl taxikář a odjel. „Nechápu, co tím sleduješ,“ ozval jsem se. „Pokouším se vrátit do lidských vztahů lásku,“ vysvětloval. „Jsem přesvědčen, že je to jediný způsob, jak tohle město zachránit.“ „Jak může jeden 23


deník PM

člověk zachránit město?“ „Nejde jen o jednoho člověka. Věřím, že jsem tomu taxikáři zpříjemnil den. Dejme tomu, že poveze ještě dvacet zákazníků. Bude se k nim chovat vlídně, protože se někdo zachoval vlídně k němu. Ti zákazníci pak budou dál také laskavější ke svým podřízeným, nebo k prodavačům v obchodech, nebo k číšníkům, dokonce i ke svým rodinám. Je možné, že se dobro, které jsem projevil vůči taxikáři, rozšíří alespoň na tisíc lidí. To přece není marné, co říkáš?“ „Teoreticky to vypadá dobře,“ připustil jsem. „Ale nejsem si jist, zda to může fungovat v praxi.“ „Když to nebude fungovat, není nic ztraceno. Nezabralo mi to mnoho času, když jsem toho taxikáře chválil, že svou práci dělá dobře. Nedostal za to ani víc ani míň peněz. Jestliže to bylo jen házení hrachu na stěnu, nic se nestalo. Zítra to mohu říci jinému taxikáři. Pokusím se mu dát pocit štěstí.“ „Ty jsi zřejmě trochu cvok,“ vyjádřil jsem své mínění. „Tohle přece nemůžeš dělat bez dalších lidí. Jsi na to sám.“ „Nejdůležitější je, aby se člověk nedal odradit. Působit na lidi z města, aby byli zase vlídní, to není snadný úkol. Mohu však do své kampaně přibrat další lidi…“ „Teď jsi právě zamrkal na jednu paní,“ konstatoval jsem. „Ano, já vím,“ odpověděl. „A jestli je to učitelka, její třída má před sebou fantastický den…“ (s použitím textu J. Canfielda) 4.2. – Venku za okny se ozvala houkačka auta policie. „To už si pro nás jedou!“ poznamenala Maruška. V matematice jsme právě ve skupinách řešili velkou bankovní loupež. V češtině jsme si všichni hráli na kantory, takže si děti pětiminutovku opravovaly navzájem. Hádání zvířat v přírodovědě zpestřil Dominik, když zmátl všechny ostatní svým masožravým bažantem… Vrcholem dne ale byla bláznivá hra na bodyguardy v těláku! 5.2. – Skoro jako v Bradavicích! Tak to ráno chvíli vypadalo, když se mezi dětmi objevila nejprve sova, pak obrovský pavouk a dokonce hroznýš! Jmenoval se Karel, a když nebyl v publiku, vystrkoval hlavu se zvědavým mrštným jazykem z krabice. Přednáška na horní škole o smyslech živočichů byla kořeněna různými bajkami. V tu chvíli často zvířata trumfovala dovednosti člověka. Následovala zajímavá hodina ve druhé třídě! Páťáci a druháci řešili slovní a matematické rébusy a zkoušeli netradiční postupy přemýšlení a řešení. A jak jim to společně šlo! Inspirováni hrami s písmenky cestou zpátky přes Zbraslav zvláště Martin s Adamem a Markem excelovali ve vymýšlení nejdelší české věty, která bude složena pouze ze samých souhlásek. Roznětkou byla – PLH PRCH SKRZ TRS PRV ZHLT HRST ZRN… Ve třídě jsme pak kalkulovali, jestli mohl namalovat Picasso za svůj život dvacet tisíc uměleckých děl. A pak jsme se ve slavné malíře na chvíli ve vý24


deník PM

tvarce proměnili. Picasso chodil rád do cirkusů a miloval klauny. Těch máme plnou třídu. Samozřejmě na odevzdaných obrázcích… 6.2. – Už umíme vyrobit papírovou skládačku origami, kterou vymyslel Japonec Mitsunobu Sonobe. Nejlepším třídním konstruktérem se stal Marek, který se svou pracovní skupinkou i nejlépe zvládl slohový popis pracovního postupu výroby. 7.2. – Potlesk, křížovka s tajenkou POCHVAL SE a usměvavý diktát, to byl ranní start do nového dne, kdy jsme se třeba dozvěděli, že pozdrav NAZDAR pochází z dob stavby Národního divadla. O zkomolenině NO NAZDAR není nikde ani zmínka, přesto ji děti použily, když měly v pracovce vyrobit filigrány. Ale napodobování zlatnických mistrů a piplačka s jemnými ozdobami dopadla nad všeobecné očekávání dobře. Svůj svátek tak prací oslavila i Phereniké – taková byla původní řecká podoba jména VERONIKA. (První složkou je základ slovesa ferein „nést“, druhá část niké znamená „vítězství“. Celý význam jména je „nositelka vítězství“). Vše nejlepší k svátku, Verunko. 8.2. – Máme reprezentanta ve školním florbalovém výběru – Vaška, který dnes místo vyučování proháněl malý děravý míček na turnaji. I jeho spolužáci se mohli hýbat více, než obvykle. Provětrali se i procvičili při běhacím diktátku z češtiny. V informatice sváděli souboj s počítačovým prostředím, ve kterém malovali návrh vlastního erbu. V matice stavěli trojúhelníky i z pastelek a na čtverečkovaném podkladu vzpomínali s tužkou v ruce na nedávnou geometrii ve sněhu. A společně jsme se pustili do rébusu, zda je nejdůležitějším dotazem člověka otázka JAK PŘEŽÍT? Bylo to tematické povídání. Přece jen, začínají prázdniny… 9.2. – Chtěl bych vidět ty pavučiny impulsů, které splétá šedá kůra mozková dětí, když přemýšlejí třeba o řešení matematického úkolu z minulého týdne: Odsouzenec dostane ještě možnost záchrany. Kat mu dá sáček, ve kterém je jedna bílá a jedna černá kulička. Odsouzenec si jednu z nich má vytáhnout. Bude-li bílá, dostane milost. Bude-li černá, bude popraven. Kat, který podává odsouzenci sáček, mu pošeptá: „Nemáš šanci, obě kuličky jsou černé.“ Odsouzenec se rozhodne vybrat ze sáčku obě kuličky a ukázat všem kolem, že se jedná o podvod. Vloží ruku do sáčku, ale v tom okamžiku jej napadne lepší řešení. Ví, jak získat svobodu. Jaké je to řešení? Tohle se dá probírat i doma s rodiči. Spekulovat, hledat vztahy a zákonitosti. A pak přijít s nápadem. U nás ve třídě padalo spousta kreativních tipů, s tím nejlepším přišel Marek. Ale uznej, že byla by škoda tady jej teď hned prozradit… 25


deník PM

10.2. – Umět, to je dočasné, ale rozumět, to je trvalé obohacení ducha. (Karel Čapek) 11.2. – Nepohodlný autobus byl plný povykujících dětí… Jejich hlavičky jsou teď plné nezapomenutelných dojmů. Děvčata seděla vpravo, hoši vlevo. Sami si tak sedli, já jsem jim nic nenařizoval. Z dívčí sekce se ozývalo žvatlání. Půjčovaly si navzájem jakési plyšové zvířátko a pořád opakovaly: Jééé, půjč mi ho ještě! Ten je sladkej! Mně ho taky podej!… Plyšová potvora s připitomělým úsměvem putovala z náruče do náruče a vždy vyvolávala novou bouři nadšení. Takhle jim to vydrželo asi půl hodiny. Na sedadlech za mnou seděli dva obrýlení chlapci s vysokými čely. Jejich rozmluva trvala celou cestu… Zcela vážně a ze všech stran rozebírali problém, jestli hovno hoří. Dva světy rozdělené jen úzkou uličkou. (Petr Šabach – Hovno hoří) 12.2. – Jak to někdy vidí děti – přírodopis I: Mravenec je savec… Kapr dýchá pusou… Veverka je hnusná k jídlu… Můra martináč má nejlepší sluch na světě. Svou samičku ucítí na 11 km… 13.2. – Naše třídní dohoda: Hrajeme fér / Uklízíme po sobě / Nebereme, co nám nepatří / Respektujeme se navzájem / Nerušíme v hodině, ale napít se můžeme / Neničíme cizí věci / Nikoho nebijeme / Mobil jen o přestávce a bez zvuku / Holky mají přednost (Pravidla 5.C ze dne 22.1.2013) 14.2. – Jak to někdy vidí děti – přírodopis II: Elektronické pole má nejlepší žralok… Krtek hvězdonosý se orientuje hmatem, takovýma žížalkama, které mu rostou z nosu… Sovy vidí ve dne i v noci, i když jsou to noční ptáci, tak vidí lépe ve dne… Káně vidí nosem… Sova pálená má uši po celém obličeji… 15.2. – Látce rozumíš bezpečně teprve tehdy, když jsi schopný ji vysvětlit vlastní babičce. (Albert Einstein) 16.2. – Vyrazíme na Šumavu! V rozkvetlém květnu bude škola v přírodě příjemným zpestřením školních povinností. Těší se na nás historická budova z roku 1840, která byla zrekonstruována na stylovou jihočeskou usedlost. 17.2. – Jak to někdy vidí děti – popis pracovní činnosti (Psaní domácích úkolů): Vyndám si sešit a pero z tašky. Otevřu si sešit a začnu psát. Píšu. Občas se zamyslím. Říkám si, jaká je to nuda, že musím psát úkoly… 18.2. – Logiku matematické řady, kterou už ve 13. století definoval Ital Fibonacci, nej26


deník PM

rychleji odhalil Martin V. Když pak na konci hodiny přišel ještě i na fígl s čísly v pavučině, byl vyhlášen počtářem dne. Smolařem dne se sám prohlásil Tomáš, protože se ze zdravotních důvodů nemohl v tělocviku zúčastnit divoké vybíjené učitele a pro žáky tolik atraktivní hon pozoroval jen ze zámezí. 19.2. – Monarchie je pohled do dětství naší současnosti, moderní doby, která se rodila a dělala první krůčky pod vlivným dohledem císaře. Cimrmanologové mu říkají Franta Pepa jednička. Jak se za něj žilo? Výstavu v Národním muzeu hltal každý z nás dnes po svém. Holky byly unešeny krásou vystavených korzetových šatů, kluci pohledy na obrázky, kde stály kněžny bez nich… Ale taky potrubní poštou, telegrafem, stařičkým telefonem nebo pijákem. Císařství za vlády panovníka Františka Josefa I. vzkvétalo, sám vladař chodil velmi rád v uniformě, kterou zdobila řada řádů. Ten nejvznešenější pojmenovala Terezka jako Řád zlatého ROVNA. Až jsem se lekl, když jsem to četl… 20.2. – Vašek měl 1 korunovou minci. Vojta měl mince tři – korunu, dvojkorunu a pětikorunu. A třetí kamarád měl pětikorunu, desetikorunu a dvacetikorunu. Od učitele dostali dvě mince. Spravedlivé dělení jsme v matematice vyřešili díky Martinovi a Markovi. Co bys třem kámošům s penězi poradil, aby se nepohádali, kdyby k těm svým penězům místo dvou mincí z hodiny matematiky dostali dvě padesátikoruny, jednu dvacetikorunu, jednu desetikorunu a dvoukorunu? 21.2. – Nejrychlejší skupina kluků, která si správně poradila se slepou mapou kontinentu, vesele poskakovala v kruhu s rukama okolo ramen a skandovanými výkřiky – Kdo neskáče není Čech – oslavovala svůj původ ze srdce Evropy a snažila se propadnout do třídy o patro níže. Ve stejné hodině a pořád na našem poschodí jsem se od jiných autorů dozvěděl, že sousedíme s Ukrajinou, protože Slovensko se k nám prostě nevešlo… Češtinu jsme měli u počítačů a řešili jsme, jestli slovo smajlík už patří do spisovné češtiny. Co vlastně znamenají emotikony, jak se dají vyjádřit emoce a překládali jsme obrázkové texty do rodného jazyka. Luštili jsme křížovku a navrhovali vlastní usměváčky. 22.2. – Pštrosa s pštrosicí a pstrosáčaty v Pštrosí ulici jsme při ranní jazykové rozcvičce nedali. Jednodušší vlky, plky nebo drbu vrbu ano. Možná je to tím, že se nám svět scvrkává do displejů mobilů. Pohráli jsme si proto s telefonem. Tedy v hodině informatiky – v dostupných zdrojích jsme hledali jeho historii. Když Graham Bell vymýšlel první před 27


deník PM

137 lety, použil k jeho výrobě i pivní bečku nebo jehlici na pletení! Dětem se historické aparáty z dobových fotografií zdály divné, připadaly jim jako mlýnek na kafe a překvapovalo je, že nebyly dotykové a hlavně – nešly dát do kapsy… 23.2. – Málo věřím v přirozené nadání. Podle mého je jen jedno nadání. Umění dělat jakoukoli práci s láskou. (Maxim Gorkij) 24.2. – Zkus nastříhat obdélník 20 cm x 15 cm tak, aby vznikla díra, kterou se protáhneš. Denis si s tím v týdnu hravě poradil. K dnešním narozeninám, Denisi, vše nejlepší. 25.2. – Viděli jsme prkna, která znamenají svět. Mekku českých umělců. V Národním divadle zrovna probíhala zkouška na čtvrteční premiéru baletu, takže jsme si prohlédli nejen skvostný interiér historické budovy a její základní kameny, ale měli jsme možnost nakouknout i pod pokličku divadelních triků. Sníh, padající na jeviště, byl z nich nejkrásnější podívanou. McDonalds a KFC zase nejzajímavější zastávkou na cestě zpátky. Jaké triky jen ty fast foody používají, že jako magnet přitáhnou celou tramvaj dětí? 26.2. – Dějepis: Kníže Břetislav II, který se ujal vlády v roce 1092, svěřil Vršovci Mutinovi do správy hrad Litoměřice. Vršovci, vedle Přemyslovců a Slavníkovců, jsou zřejmě nejstarším šlechtickým rodem. Tak to uvádí Václav Hájek z Libočan ve své Kronice České. I Kosmas a jeho následovníci zaznamenali, že když se v roce 1107 zmocnil trůnu Svatopluk a o rok později vyrazil se svou družinou pomoci králi Jindřichovi V. proti Uhrům, svěřil správu země právě Vršovci Mutinovi… Uběhla staletí. Mám ve správě třídu 5.C. A stále věřím, že mám tu nejlepší družinu. 27.2. – Popletník je strašidlo, které nás stále plete, a nám nezbývá, než proti němu stále bojovat tím, že budeme více znát a vědět. Dnes nám poslal dopis, který měl plno chyb. Kdo je našel, dokázal vyluštit šifru s dalším úkolem. Matematický diktát s opravdu, ale opravdu velkými čísly pak spíše zaujal, než vystrašil. Vždyť jsme počítali, kolik jsme na světě dní, odhadovali počet všech žáků v celé škole a žasli nad tím, kolik že to nul má miliarda nebo že jeden milion písmenek se vejde do jediné knihy. Závěrečný sloh a popis hastrmana byl už jen procházkou růžovou zahradou, tedy spíše zeleným rákosím… 28.2. – Spící obr dnes připoutal ke skále za nohy a ruce jednoho ze dvou bratrů a hlídal jej, protože připoutaný jediný znal tajemství obrova života. Druhému bratru, který přišel v roli zachránce, tak mohl zajatec důležitou zprávu naznačit jen pohybem úst. Jen výrazná tichá artikulace mohla sourozencům zachránit kůži. A dětem, střídajícím se v 28


deník PM

rolích, hezky aktivně nastartovat čtvrtek. Stihli jsme pak k denní dávce učiva vyrobit nápadité figurky z alobalu (ale Eliščina růže překonala všechny postavičky) nebo napsat dopis kamarádce o pondělní výpravě do Národního divadla. Není divu, že následný testík z vlastivědy na stejné téma byl hračkou. 1.3. – „Mám tě ráda jako matematiku!“ Za tato slova král vyhnal z království jednu ze svých tří dcer a zrušil čísla. Když pak nastal v zemi zmatek, volal děvče z exilu zpátky. „Vrátím se, tatínku, až když vyluštíš mou hádanku. Jde o dvě čísla. Jejich součet je 1000, jejich rozdíl 666.“ Já doufám, že králi někdo z dětí pomůže. Třeba Maruška. V regulérní třídenní šachové partii mne dnes porazila. Z proher nebývám veselý. Tahle je výjimkou. Mám radost, že máme ve třídě tak dobrého stratéga… 2.3. – Jak to někdy vidí děti – Co vyjadřují smajlíci: POKER FACE nebo JAK ŠTA nebo PROSTŘEDNĚ. SMUTNOST… Kapesní počítačka = KARKULAČKA. 3.3. – Je krásné, že jsme každý z nás trochu jiný. Proto hledejme nikoliv to, v čem se lišíme, ale to, co nám je společné, a buďme přitom v pohodě. Rozdíl není problém. Problémem je náš přístup k němu. (M. Herman – Najděte si svého marťana) 4.3. – Matematickou hádanku z prvního března vyluštila – Maruška! Zachránila tak království, do kterého se mohly počty a čísla vrátit. Nově hned zkoušíme prověřit, kolik zrnek rýže chtěl, coby svou odměnu, vynálezce šachů. Podle legendy kdysi indický matematik položil na první políčko šachovnice jedno zrníčko, a na každém dalším požadoval dvojnásobek předešlého. Zdánlivě malá odměna nám bortí i kalkulačky. Moudří lidé zjistili, že tímto modelem by rýži do všech políček šachovnice musela celá planeta pěstovat 80 let… 5.3. – Kulatá kostka. To bylo téma přemýšlecí rozcvičky. Z hlaviček na papír proudily nespoutané nápady. „Teoreticky to není možné“, napsal třeba Adam. Ale prakticky se i on krásně rozepsal, jak takovou věcičku použít. Brány fantazie zůstaly otevřeny i ve výtvarce. To jsme skládali rozstříhané prvky obrazu malíře Matisse, který byl srovnáván s Picassem, tak, aby vznikla postava. „Kto žil triezvo nad vodou to asi ťažko pochopí…“, jako by zpíval slovenský hitmaker, jehož zemi jsme dnes procestovali křížem krážem, o našem dnešním zasněném dni… 29


deník PM

6.3. – Jak to někdy vidí děti – Nezbytné podmínky pro život jsou: mobil, TV, dům, bazén, místo, kde vylučujeme odpadní látky, obchody, kamarádi, romantické komedie, písničky, ale hlavně pes. Narozeniny dnes oslavila Maruška – všechno nejlepší, ať se ti ve všem daří! 7.3. – Základem mužského křestního jména Tomáš je aramejské ‫ םות‬Tóm, resp. se členem ‫ אמות‬Tómá (dříve teómá), které v překladu znamená dvojče. Anglicky je to Thomas, italsky Tommaso, slovinsky Tomáž, finsky Tuomas, chorvatsky domácky pak Tomica. Tome, vše nejlepší k dnešnímu svátku! Brzy se uzdrav, jako i všichni naši marodi. 8.3. – „To je těžká věc, milostpane, čím já se budu živit, když nechám strašení? Dyť já nic jiného neumím než hejkat a řvát, totiž pokud jsem při hlase.“ To je Karel Čapek a jeho Případ s Hejkalem, to vážně nejsem já (ač si tak někdy připadám… ). Hrdinu povídky jsme dnes zkoušeli nakreslit podle toho, jak jsme se o něm dočetli. Tužka si na své přišla i v matice, geometrie šestnácti teček ale vše zjednodušila. A když jsme v informatice objevili i kouzla excelu, obávám se o osud kapesních kalkulaček, které asi budou brzy k ničemu. 9.3. – Koně nám propůjčují křídla, která postrádáme (Brown). Vše nejlepší k narozeninám, Alenko – a hlavně zdraví! 10.3. – Ukážu ti, co potřebuješ vědět. To ti pomůže, nebo taky ne, podle toho, jak s tím naložíš. (Sokrates svému žákovi) 11.3. – Navrhovali jsme vlastní divadelní sály, plnili je návštěvníky a počítali tržbu z vybraného vstupného. Hlavním bodem matematiky ale dnes byla čísla daleko menší, čísla desetinná. Pomáhali jsme si, jak jen to šlo. Třeba i slovenskými eury nebo kousky pizzy. Většina marodů je zpátky, takže jsme se mohli pustit do nového učiva i v češtině. Poznáváme, že slovesa jsou ohebná jako mladý proutek vrby. S těmi si ještě do Velikonoc vyhrajeme, než přijdou na řadu pomlázky… 12.3. – Dzień dobry! V zeměpisu jsme už dorazili do Polska. Více než polštinu ale zvládáme arabské číslice. Takže jsme mladším kamarádům mohli v matice vysvětlit, jaká je voda, když má 18,9 stupňů, kolik je 1,4 metru, jak moc je 1,3 milionů obyvatel nebo proč nestačí pětikoruna na banán, který stojí 5,60 Kč. Výtvarka probíhala chvíli i v počítačové učebně. Na youtube jsme se byli podívat, jak podle návodu nakreslit řeku a strom. Pak už se těžko říká, že TO nejde… Narozeniny slaví Hanka, tak všechno nejlepší! 30


deník PM

13.3. – „Chtěl bych napsat vše, co dovedeš vyjádřit – chtěl bych užít aspoň jedenkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala, jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše vyjádřil.“ Karel Čapek takto velebil českou řeč. Děti se mu pokoušely vyrovnat v psaní co nejdelšího souvislého textu na volné téma, aniž by opakovaly slova v práci již použitá. Čeština je úžasná a fantazie dětí bezbřehá. 14.3. – Básničky jsme dneska psali / tolik práce jsme si dali /a s písmenky jsme si hráli / trefit rýmy jsme si přáli. / To byl mazec moji milí / popřemýšlet aspoň chvíli / skládat slova ve větičky / pracovaly nám hlavičky / až se nám z nich kouřilo / ač papeže se volilo / někdy dříve a ne dneska / před námi je dlouhá stezka / spojit zvíře nebo město / uhníst verš jak dobré těsto / upéct malé dílko vlastní / jen z jedniček budem šťastní 15.3. – Jsou různé způsoby odmítnutí. Gestem (mávnutím rukou nebo zavrtěním hlavy), odmítnutí ignorováním (nevidím či neslyším). Taky odmítnutí s odložením (dnes ne). V naší 5.C aktuálně letí odmítnutí ve formě porouchané gramofonové desky. Stereotypní opakování NE, přestože nabízející různě zkouší a argumentuje. To je dnes hodně divná móda – vyhranit se okamžitě a proti čemukoli… Málo se ví, že existují i královské způsoby odmítání. Jde o odmítnutí jednou provždy. A bývá užitečné u lidí, se kterými jsme často ve styku… 16.3. – „Nechci Vás strašit, pane učiteli,“ říká žák pedagogovi, „ale tatínek říkal, že jestli nezačnu nosit lepší známky, dostane někdo pěknej výprask…“ (vtipmania.cz) 17.3. – Vojto, k dnešním narozeninám vše nejlepší! Ať se ti nejen ve florbale daří vymýšlet prima přihrávky všem svým spoluhráčům! 18.3. – Máme ve třídě povoleno používat taháky. Podmínkou je maximální velikost 7×7 cm, oboustranný tahák psaný pouze vlastní rukou. Rovněž máme povolena vlastní sluchátka a poslech hudby v hodinách, kdy píšeme samostatnou práci. Trošku toho domácího útulna ve škole nazaškodí… 19.3. – Ve zbraslavské knihovně bylo fajn, po zajímavém povídání jsme se dozvěděli, že Hanka a Adam jsou mezi TOP dvacítkou místních členů, kteří za minulý rok přečetli nejvíce knih. Vzhledem k tomu, že má knihovna více než 500 čtenářů, je to obdivuhodný úspěch. Hanko a Adame – gratuluji! Ve škole jsme pak zkoušeli AHA efekt v učení. 31


deník PM

Žáci si sami určili témata k procvičení a vysvětlení, ti rychlejší, kteří už látku zvládli, pak vysvětlili problematiku dětsky srozumitelným, jednoduchým způsobem spolužákům. Cílem bylo nastolení pocitu: „AHA, tak to tedy je!“ Třída byla rozdělena na několik bzučících úlů, v každém se řešila jiná zapeklitost. Bzučení přecházelo místy sice v halasný lomoz, výsledky ale předčily očekávání. 20.3. – Děti objevily hned ráno po příchodu do třídy na tabuli celou řadu hádanek. Dominik a Marek byli nejlepšími luštiteli, sami navíc vymýšleli vlastní chytáky s písmeny. Přemet stranou jsme metali v tělocvičně a hotová salta mortale pak v matematice – s desetinnými čísly a zlomky. Doma si budeme sledovat, kolik tekutin vypijeme o víkendu. Učíme se o člověku a můžeme se pak podívat pravdě do očí, tedy, alespoň co se pitného režimu týče… 21.3. – Příchod kalendářního jara jsme uvítali barevným oblečením. Do žluté, zelené a červené se dnes ustrojila celá naše třída. A že venku nesvítilo sluníčko? Však ono se brzy ukáže. Hitem dne byla produkce vlastního komiksu! Práce na počítači v originálním prostředí známého kocoura Garfielda nás pohltila všechny. A některé hotové příběhy opravdu stály za to. 22.3. – Co byste dělali, kdybyste se přes noc stali dospělými? Jak to vidí děti: Já bych ležel. / Jel bych do Ameriky. / Koupil bych si dům. / Koukal bych na TV a hrál na počítači. / Dělal bych si, co chci. / Po práci bychom šli s kamarády na pivo. / Nevěděl bych, co mám dělat. / Za druhou výplatu bych si koupila tablet. / Potom bych si koupila oblečení. / Běžela bych si udělat řidičák. / Chodila bych večer ven. / Koupila bych si velký dům s bazénem, notebook, velký mobil a tablet. / Koupila bych si pět psů. / Chodila bych do barů. / Kupovala bych si limuzíny. / Šla bych si hledat partnera. / Ochutnala bych růžové víno. / Užívala bych si života. / Přemýšlela bych, jak to skrýt… / A přála bych si, aby to bylo vše jako dřív… 23.3. – Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. (Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry) 24.3. – „…Šel dál a potkal obchodníka. Prodával pilulky utišující žízeň, a týdně se tím ušetří 53 minut. Kdyby měl Malý princ 53 minut, šel by pomalu ke studánce…“ Co by se stejným volným časem udělaly děti? Většina by si hrála na počítači, dívala se na telku nebo spala. Holky by nakupovaly nebo šly do cukrárny. Objevily se i hry s kamarády 32


deník PM

nebo se zvířátky. Výběr z nejzajímavějších nápadů je zde: Denis by si něco vždy ukuchtil, Verunka by dělala salta, Martin by stavěl kosmickou loď, Marek by vyráběl lepší atmosféru pro planetu Mars a Tomáš by ten čas střádal, ale kdyby ho někdo více potřeboval, daroval by jej… 25.3. – Dnes byl průměrný den. Vypočítali jsme, že průměrná výška žáka naší 5.C je 1,47 m. Pak taky, že v pitném režimu pokulháváme, protože přes víkend průměrný žák naší třídy vypil v průměru jen 1,35 litrů tekutin za den. Potěšitelnější je, že stejný žák kotoul vzad spíše udělá. 26.3. – Zřím tě… Avatar se objevil u nás ve třídě! Vlétl do výtvarky a celou dobu asistoval při barvení kraslic. Marek, Eliška a Andrea totiž jako by ze slavného filmu vypadli, měli modré a zelené ruce až po zápěstí, jak pomáhali s lovením vyfouknutých vajíček z barevných lázní. Předvelikonoční příprava se všem dětem krásně povedla. 27.3. – Jak to také vidí děti: Polsko hraničí s Blitvou, jeho severní pobřeží obtéká Maltské moře, úředním jazykem v Polsku je Ruština a Polsko je bohaté na zásoby sýrů… 28.3. – Podle údajů UNESCO z října 2008 chybí na světě 18 milionů učitelů. Tolik je jich potřeba k tomu, aby mohlo být dosaženo kvalitního základního vzdělání pro všechny do roku 2015, což je jeden z Rozvojových cílů tisíciletí. Mnohem více by jich bylo potřeba, pokud mají být více lidem přístupné i další stupně vzdělání… Den učitelů je den vyhlášený k poctě učitelů. Celosvětově se slaví 5. října. V České republice je určen na 28. března, kdy je výročí narození J. A. Komenského. 29.3. – Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. (Mark Twain) 30.3. – Na trhu v brazilském městě Recife prodává dvanáctiletý hoch kokosové ořechy. „Kolik stojí jeden?“ „Třicet pět.“ „Dej mi jich 10, kolik budu platit?“ Velká odmlka a chlapec nahlas počítá: Za 3 máme 105, za další 3 to bude 210. Odmlka. Ještě čtyři potřebuju. To je 315. Je to 350… Prodávající hoch nenásobí 35 deseti, ačkoli chodil 6 let do školy. Protože obvykle prodává ořechy po dvou nebo po třech, ví, že 2×35 je 70, 3×35 je 105, uvědomí si, že 10=3+3+3+1, a na základě toho vypočítá správně výsledek. Profesor M.Hejný, nositel medaile ministryně školství za matematiku a autor tohoto textu říká, že je jedno, jak dítě ke správnému výsledku dojde. Důležité je umět si poradit v praxi. 33


deník PM

31.3. – Jak to vidí děti: V pondělí jsou Velikonoce a všichni mají radost a skoro každý křičí. / Celé to probíhá takhle: ráno si kluci vezmou pomlázku a košík a chodí od domu k domu a šlehají holky pomlázkou a zároveň zpívají velikonoční písničku a holky jim pak za to dají sladkosti a barevná vejce. / Vždy něco dostaneme, třeba bonbón, čokoládu i lízátko. / Pomlázka slouží k omlazení holek tím vypráskáním. / Mně to připadá nespravedlivé. Nás vypráskají a my u toho křičíme a oni dostanou vajíčko a dobrůtky. Ale stejně mám radost, že vůbec přijdou a mají u sebe hezkou barevnou pomlázku. / Holky takovou radost asi nemají. To až odpoledne, kdy vezmou kbelíky vody a jdou zlít kluky. / O Velikonocích je všude hodně barev a děti křičí radostí a všude voní sladkosti. / Moc se na zítřek těším, protože se těším, až bude teplo. 1.4. – Laskavost je jazyk, kterému rozumíme všichni. Veselé Velikonoce! 2.4. – Damien Hirst se narodil v Anglii. Ve škole neměl z kreslení moc dobré známky, ale po dvou pokusech se mu podařilo dostat na výtvarnou školu. Ještě jako student zorganizoval několik úspěšných výstav. Vytvářel obrazy litím tekuté barvy na otáčející se plátno. Jak barva šplíchala na plátno, kapky stékaly k okraji a tvořily pruhovaný vzor. Zkoušeli jsme dnes tuto techniku na papírové talíře. Barvy se ve třídě díky odstředivé síle proháněly téměř bez limitu. Na rozdíl od některých písemek šlo ve výsledku tentokrát o prokazatelné a nenapodobitelné originály. Máme krásnou výstavku a z kreslení, na rozdíl od Hirsta, moc dobré známky. 3.4. – Jako včelka Mája! Nebo jako asiat. Nebo Francouz. Dokonce i jako kůň nebo koza. Jako bulvární novinář i jako smutné zpravodajství. Takhle různě jsme dnes zkoušeli číst statě z čítanky. Zažili jsme neskutečnou legraci! V imitaci vynikal hlavně Vojta, tomu pro samý smích a soustředění se na formu projevu ale nebylo tak dobře rozumět, jako akčnímu duu Martin Marek. Vůbec nejzábavnější čtení bylo v rolích bezzubé babičky či amerického puberťáka. 4.4. – Logo je poznávací značkou. Má odlišit službu či výrobek od ostatních. Nejstarší logo se našlo při vykopávkách v Egyptě. Na starověkém obrázku je zachycena kráva s vykresleným symbolem Královské správy na těle. V Evropě se za předchůdce loga považují erby středověkých rodů. Dnes jsme vyráběli vlastní loga. Z barevného papíru za pomocí nůžek máme plnou třídu nápaditých originálů. A jak viděly děti zeměpis Evropy? Úředním 34


deník PM

jazykem v Německu je Němština. Němci mají pohoří Alby a bohaté zásoby dopravních prostředků. Rakousko je náš severní soused. Hraničí dále s Lotyšskem nebo Lucemburskem. Mezi největší rakouská města patří Mnichov. 5.4. – Horor – je umělecký žánr. Dobrý horor nepracuje s hnusem, ale s napětím a momentem překvapení. Dnes vznikala malá napínavá umělecká dílka z per především klučičí části naší třídy. Holky většinou psaly moderní pohádky. Literatura nás tak ladně přenesla z pátečního dopoledne do volného odpoledne a na start očekávaného víkendu. 6.4. – Jedna moje známá se mě ptala, jak má ovlivnit a donutit své děti, aby se více učily. Položil jsem jí jednu zásadní otázku: „Řekni mi, jak je to s tebou? Vzděláváš se ve volném čase?“ Pohoršeně se na mě podívala… (Peter Sasín, NLP Akadémia) 7.4. – Bylo jednou jedno království, ve kterém nežili lidé, ale draci. Vlastně bylo naopak všechno. Ti draci žili v domech, neuměli létat, mluvili jako lidé, měli krále, který žil v paláci, a také princeznu. A lidé, lidé zase žili v jeskyních, neuměli mluvit, uměli létat i bez křídel a dokonce plivali oheň! A v té době náš příběh začíná... (S napětím čtu, když děti tvoří vlastní fantastické příběhy. Tenhle je třeba Martinův.) 8.4. – Martin V. byl za nejlepší příběh nominován za naší třídu a dokonce i celou školu do městské literární soutěže. A byl povýšen do rytířského stavu vypravěče! Máme ve třídě občas takový rituál a díky tomu rytířů už několik. Řád geometrie má Dominik D., řád matematiky Martin W. s Adamem, řád krásy jazyka získal Vašek, oceněnými jsou i Dominik A. s Markem. Ve vrcholném středověku byl každý rytíř automaticky šlechticem, ale ne každý šlechtic rytířem, protože k pasování na rytíře byla potřeba, aby odměněný dodržoval mravní kodex a systém stanovených hodnot. Uvidíme, kam to naši rytíři dotáhnou… Ale pozor – máme taky princeznu! Ta vynikla mezi tvůrci logotypů. Je to Míša, jednoduchost a současně nápaditost jejího návrhu překonala všechny ostatní a i ona už před tabuli poklekla k pasování… 9.4. – Bádali jsme po svých rodových předcích. Věda zabývající se rodovými vztahy a historií se nazývá genealogie. My jsme na to nešli tolik vědecky. Stačila spolupráce rodičů a prarodičů, aby děti zapátraly po svém původu co do nejzazší historie. Výsledky byly parádní! V grafech či v rodových stromech se objevovaly pohledy pod pokličku minulosti, které s léty budou nabývat na osobním významu. A mnohdy sahaly dostupné kořeny dále než za praprapradědečka a prapraprababičku! 35


deník PM

10.4. – Rozmnožovací soustava člověka! Dlouho se děti těšily na toto téma přírodovědy! Do připravené krabice mohly vhazovat lístečky s dotazy nebo s oznámením, co už o tom vědí. Sešlo se neuvěřitelných 29 dopisků! Většina z nich byly otázky. Většina z nich k tématu. A na většinu z nich jsme našli i odpověď. Ale proč se sex jmenuje sex – to zůstalo bez odpovědi. Přesto to byla zajímavá a pro děti atraktivní názorová konfrontace… 11.4. – O nás bez nás. Pohled do historického Mnichova. Jak zapeklitá někdy mohou být jednání mocností… Modelově jsme si vyzkoušeli rozdělit svět na kontinenty a zahájili jsme diplomatická jednání o posílení vlastních pozic. Žádné tajné pakty! Žádné neodolatelné nabídky. Křik přecházející v řev! Prosazení silou. Moc je silná čarodějka. Civilizační hru jsme dotáhli v pracovce. Na papír děti s použitím lepidla vytvářely knoflíkovou bitvu. Ó, Frodo, jak ti teď více rozumíme… 12.4. – …je tu ovšem ještě verze další / tuším, že je čtvrtá v pořadí / je to sice verze trochu starší / já však myslím, že to nevadí… Voskovec s Werichem jsou nezapomenutelně spjati s českou historií. Jejich Osvobozené a později Spoutané divadlo má co říci i dnešním dětem. Zahráli jsme si scénky z jejich Golema, a přál bych vidět oběma uměleckým velikánům, jak se u nich malí herci vydováděli! 13.4. – Přišly za mnou Maruška a Terezka. Držely se za ruce. Že jsou prý MARIE TEREZIE a navrhují zrušení povinné školní docházky. Vycházeje z toho, že císařovna, jediná vládnoucí žena na českém trůně, zavedla v roce 1774 všeobecnou vzdělávací povinnost. Její celé jméno však znělo Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, tak snad holky neseženou ještě další tři kámošky a hlavně potřebné kompetence. Uvažte! Zrušit školu. To by přece bylo škoda… 14.4. – Roztomilost je přece jediná zbraň, kterou ten malý člověk má. Tím dítě oblomuje srdce, která by mohla být zavřená. Kdyby se narodilo rovnou jako dospělý člověk, tak by to kolikrát rodiče nezvládli. A kdyby se narodilo v pubertě, tak by dlouho asi nežilo… (Tomáš Klus) 15.4. – Motýli jsou kromě Antarktidy rozšířeni na celém světě. Hned po broucích je to druhý největší řád hmyzu. Aby ne, vždyť čítá přes 180 tisíc druhů! Více než dvacet originálů jsme do této kolekce s dětmi ve výtvarce přidali. Nejkrásnější z nich nám teď zdobí okna třídy. Plní funkci vitráže či dekorativních malovaných skel. A když venku svítí sluníčko, hrají všemi barvami. 36


deník PM

16.4. – Společenskými hrami se lidé baví již od nepaměti. I ony se vyvíjejí, vedle evergreenu typu šachy je svět moderních stolních her plný fantazie, zábavy, přemýšlení, přátelství, komunikace, logiky i strategie. My máme týden čtvrtletních písemek nabitý velkým opakováním, takže pro zpestření a oddech jsme vložili do rozvrhu dvouhodinovku deskohraní. Byla přivítána s velikým zájmem a nadšením! Monopoly a Dostihy, ale i Aktivity, Želví závody, Šestá bere, Hotely, Uno, Záchranáři, Vesmír, Auto Evropa nebo úplně nejlepší Blábol, to vše se objevilo na spojených lavicích. Figurky, kostky a napodobeniny peněz neočekávaně intenzivně vtáhly do her všechny děti. Potom prý je naše mládež závislá jen na počítačích… Prvek náhody, vlastní dovednost a snaha vítězit – to je návyková kombinace. Fakt hustý… Určitě zopakujeme! 17.4. – „Tak co, kolego třídní, co vaše třída?“ „No, pane řediteli. Učí se dobře, to nemohu říct…“ Část z Cimrmanova Vyšetřování ztráty třídní knihy dnes pro nás sehráli v otevřeném amfiteátru znalci jednoho z největších Čechů – Adam s Tomášem. Venku bylo tak hezky, že i zbytek češtiny jsme trávili na sluníčku. V jeho paprscích jsme se dočetli o Masarykovi, že měl otce Slováka, matku poněmčenou Moravanku a manželku Američanku. Než se stal tatíčkem prezidentem, dostával se často do střetů s českým prostředím. Když prohlásil Rukopisy královédvorský a zelenohorský za padělky, vysloužil si dokonce pověst zrádce národa! A kam to dotáhl. 18.4. – Život je krásný. Píše se rok 1944. Guido je kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před zvěrstvy nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra… To je kraťoučká charakteristika italského oscarového snímku z roku 1997. Převýpravěním tohoto příběhu jsme se dnes v dějepise dostali k hrůzám 2.světové války, k tomu, že to vůbec hra nebyla. Naštěstí jsme mohli hlavy hned vyvětrat. Hudební výchova se nesla ve znamení vyjádření hudby tancem. Bosí na atletickém koberci a volní na sluníčku. Život je krásný… 19.4. – Měření úhlů zavedli učenci Mezopotámie před více než 4 tisíci lety! Celou kružnici rozdělili na 360 stejných částí a velikost úhlu jedné takové části zvolili jako jednotku. Tak vznikl jeden stupeň. Geometrie je noční můra žáků. A přitom není důvod se bát. Stačí pravítko, ostrá tužka, kružítko a papír. Zkoušet rýsovat. Třeba sekat nepřesnosti. Ale zkoušet znovu. Pokus a chyba. Cesta k úspěchu mívá stejné zákonitosti: Nevzdat to. 37


deník PM

20.4. – Do školy tři schody, ze školy tři schůdky. To by mohla být parafráze motta televizního seriálu, které hlásalo, že jen tři schůdky vedou do hospody, z hospody pak tři schody. V matematice a informatice jsme si na hospůdku zahráli. Vlastní výběr z jídelníčku, který nabízí učebnice, děti velmi zaujal. Každé mělo k dispozici vlastní pětistovku, vybírat tedy mohlo dle chuti a fantazie, stačilo si jen pohlídat součty, aby nikdo nepřekročil rozpočet. A když se z lavice zvedl Vojta, v ruce nastříhané proužky papírů jako opravdový vrchní, a začal zapisovat jednotlivé objednávky, zábava dostala neuvěřitelnou šťávu! Martin na tabuli zapisoval celkovou bilanci, počítali jsme denní tržbu naší hospody a plánovali jsme výhled na další období! U počítačů jsme pak každý ve wordu dle předlohy vytvářeli nové jídelníčky pro další hosty. Do školy i do hospody vedly dokonce jen dva schůdky… 21.4. – Už staří Římané svým „salve“ přáli zdravenému zdraví. Slušně pozdravit je jedna z nejdůležitějších věcí. Jenže se nám to, zdá se, trošku vytrácí. Nebylo tedy na škodu si některé pozdravy s dětmi připomenout. Samozřejmě i gestikulací vyjádříme skvěle své pozdravy. Ale český jazyk oplývá množstvím pozdravů, takže jsme si je připomenuli. Soudě podle ohlasů u nás nejvíce zabodoval: Tě péro, sombréro! Ale péro, neboli husí brk, je odpradávna, Dominiku, symbolem spisovatelů… 22.4. – Pondělí a začátek nového týdne. To bývá pomalejší rozjezd. Ne tak pro děti dnes ve třídě. Přišly se stávkou a peticí. Když se dozvěděly, že stávka je forma protestu spočívající v hromadném dočasném odmítnutí vykonávání práce a že právo na stávku v Česku zaručuje Listina základních práv a svobod, začal po třídě kolovat papír sbírající podpisy pro zrušení školy. Kupodivu se nesešla nadpoloviční většina, takže budova ještě stojí. A tak jsme alespoň podpisy společně využili k zahájení vstupu do učiva o procentech. 23.4. – Krásný kraj / všude kolem hezko / vítejte / v penzionu Česko (J. Nohavica). Přijímačky na střední školy prosely dnešní účast dětí ve třídě. Drželi jsme potícím se spolužákům palce a ve vlastivědě jsme se ve skupinkách pustili do zkoumání toho, co vlastně víme o tom našem Česku. Stejnojmenná stolní hra nám poskytla dostatek zábavy, napětí a nových vědomostí. Svátek slavil Vojta, takže vše nejlepší! 24.4. – Šetří energií. Dobře vidí. A umí asi i počítat. Dokážou totiž vykalkulovat, co by pro ně znamenala srážka s překážkou, takže se jí raději vyhnou. Píšu o sovách a dravcích (ne o dětech…). Dnes jsme je mohli vidět v akci. Ornitolog z nedaleké stanice nám 38


deník PM

své svěřence představil v plné parádě ve volném prostoru! Sova pálená, výr velký, káně a dokonce i orel skalní létali za kouskem masa jen těsně nad zemí nebo nad hlavami davu, který je sledoval. Když si Alenka s Denisem mohli navléknout rukavici a nechat na ni usednou káně, ostatní jsme tajně záviděli. Zlatým hřebem ukázek byl střemhlavý let sokola stěhovavého. Ten měl až do svého výstupu klapky na očích. Přesně jako pohádkový bystrozraký. 25.4.- Školní třetí čtvrtletí je sečteno. Subjektivní hodnocení učitelů je předkládáno žákům a posléze rodičům. (Marku, vše nejlepší k dnešnímu svátku. Oznámil jsem celé školní radě, že ti uděluji pochvalu za práci a za tvé výsledky.) Mne zajímá i objektivní hodnocení. A to mohou vyslovit pouze děti samy o sobě. Rozdal jsem malé dotazníčky. Mezi odpověďmi byly opět perly. Přece si je nenechám pro sebe… Jak to tedy vidí děti: Co tě zajímá? Rozmnožovací soustava nebo Co řeknou rodiče na mé známky… Co by ses chtěl(a) dozvědět? Vše, co budu v životě potřebovat nebo Už nic bych se nechtěla dozvědět… 26.4. – „…protože se nám váš nápad moc líbí a všichni bychom rádi měli – když jsme byli mladší – učitele s takhle bezva nápady, rozhodli jsme se, že Vás podpoříme Připravíme vám filtrovanou kávu z některé z našich arabik do termosky, kterou byste si vyzvedl….“ (Katka S., Mamacoffee) A tak byla včerejší třídní schůzka prošpikována vůní té nejlepší kávy v Praze! V téhle byla navíc lžička pochopení a špetka pohlazení od dárců. Před schůzkou děti během pracovní výchovy třídu přestavěly na kavárnu a patřičně vyzdobily. Na řadu přišly i rezervační cedulky pro mámu nebo pro tátu na lavicích, tedy na stolech. Věřím, že si rodiče včera školu aspoň trošku užili. Ale největší pecka? Do termosek od mamacoffee jsem celé dopoledne vařil čaj, třídní kavárna zůstala kavárnou, děti stavěly fronty na horký nápoj do darovaných kelímků. Nevěřili byste, kolik radosti se dá dostat do papírových šálků. Mamacoffee děkuji! Narozeniny dnes oslavili Adam a Martin V., vše nejlepší kluci! 27.4. – Ať už si myslíte, že to zvládnete nebo že to nezvládnete, v obou případech máte pravdu… 28.4. – Mámy jsou jako knoflíky. Drží nás pohromadě. Vše nejlepší, mami, k narozeninám. 29.4. – Čtení je nakažlivé! Už před časem na to upozornili autoři výročních knižních cen. Dokonce definovali diagnózu – APČ, což je Akutní Potřeba Číst (přiznávám, že lehké pří39


deník PM

znaky APČ pozoruji i u sebe…). Čtení je naštěstí i ve školních vzdělávacích programech, takže s knihou v ruce můžeme s třídou zažít výlety za hranice fantazie téměř pravidelně. A když je venku hezky, spojíme příjemné s užitečným a vezmeme knihy vyvenčit na sluníčko. Faktem zůstává, že máme jak dychtivé čtenáře, tak i velmi odolné jedince, dosud čtenářským virem nenakažené… (Narozeniny dnes slavila Míša D., vše nejlepší!) 30.4. – Trhni si nohou! To je oficiální pozdrav koloběžkářů. Dnes jsme se sjeli na koloběžkách. Díky vstřícnosti paní ředitelky jsme jen pro sebe měli uzavřené dopravní hřiště v areálu mateřské školky. Po úvodních lehkých bojích, ve kterých šlo o to, mít či nemít na hlavě přilbu, jsme téměř dvě hodiny kroužili po asfaltových stezkách a snažili se dodržovat silniční předpisy. Třeba i dávat přednost chodcům, což byli spolužáci bez dopravních prostředků. Zajímavá byla i neplánovaná hra na policisty, postupně se všichni chodci navlékli do žlutých vestiček, aby dohlíželi na pořádek v respektované uniformě. Píšťalka se ozývala téměř nepřetržitě. Za přestupky se udělovaly dvouminutové tresty ve formě přestávek bez koloběžek. Ale těch zase tolik nebylo. Povedlo se i počasí, takže start do nového dne byl akční a okouzlující. 1.5. – Byl pozdní večer první máj / večerní máj byl lásky čas / hrdliččin zval ku lásce hlas / kde borový zaváněl háj / o lásce šeptal tichý mech / kvetoucí strom lhal lásky žel / svou lásku slavík růži pěl / růžinu jevil vonný vzdech. Máchův Máj jako symbol svátku zamilovaných nebo mezinárodní Svátek práce? Buď jak buď, děti nemusí do lavic. Ať žije 1.máj! 2.5. – Milostný dopis byl zřejmě důvodem, proč byly po atentátu v květnu 1942 na zastupujícího říšského protektora SS – R. Heydricha vypáleny právě Lidice. Podle dobových pramenů znělo psaní asi takto: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši pozdě… Co jsem chtěl udělat, jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Zda tomu bylo opravdu tak, zajedeme se s dětmi podívat na místo činu. V rámci látky dějepisu připravujeme naučnou výpravu do Lidic. 3.5. – Pythagorova věta je známější než samotný Pythagoras. Tento téměř bájný řecký myslitel zavedl pojem filosofie. Když jej prý jeho žáci nazývali sofos – moudrý, řekl jim, ať mu raději říkají milovník moudrosti – filosofos. Jeho nástupci si později začali říkat filosofové. Byl to velký matematik a astronom v období ještě před naším letopočtem, 40


deník PM

leč z jeho díla se nic v písemné formě nezachovalo. Přesto jeho myšlenky žijí v různých podobách dodnes. Třeba taková Pythagoriáda. Na okresní kolo této soutěže se probojovali čtyři kluci z naší třídy. Ve škole vůbec nebyli, po víkendu můžeme tedy společně filosofovat, jak se jim testy vydařily. 4.5. – Co je to spravedlivě? To je, když nikdo nepláče… (Doktor z vejmínku). Narozeniny má dnes Natálka, všechno nejlepší! 5.5. – „V situacích, kdy se dostanu do nekonečných diskusí s lidmi, kteří mě doslova ubíjejí argumenty, že rozum je všemocný a že se musíme spolehnout na něj, tak používám záchrannou brzdu: s úsměvem požádám protistranu, ať zkusí navážit patnáct deka něhy. Ať mi ji následně zabalí a pošle domů, protože je mi smutno. Po tomto požadavku nastává zpravidla ticho. Jak patnáct deka něhy? To přece… nejde. Samozřejmě, že ne. Na něhu si nemůžeme sáhnout. Nemůžeme ji zvážit. Jako by nebyla. A přece každý pozná, když mu chybí. Na tomto jednoduchém příkladu se okamžitě ukáže rozpor mezi rozumem a city. A je potřeba říct, že city vyhrávají…“ (M. Herman – Najděte si svého marťana) 6.5. – Jsem sto let za opicemi. A dostal jsem se do současnosti. Děti mi tak měly vysvětlit, jak si člověk dokáže jednoduchými pomůckami usnadnit práci. Popsaly a demonstrovaly mi páku a kladku. Pochopil jsem i nakloněnou rovinu. A co kolo? Prý existuje horské nebo silniční. A pánské nebo dámské. Kolo má dvě nafouknutá kola. A blatníky. Ty slouží k zabrzdění. No, ještě ty člověčí pomůcky v přírodovědě raději znovu trochu probereme… 7.5. – Městečko na dlani. Dílo autora Jana Drdy nám posloužilo jako inspirace ve výtvarce. Každý si mohl dnes vykreslit to své a vložit do něj veškerou fantazii. Takže vznikaly velmi zajímavé konstrukce. Máme třeba Terywood, kde každý měsíc koncertuje One Direction, Weislwood s počtem obyvatel 2 goodgoby a Vojtowood s vlastním prezidentem Vojtou. V Kocourkově se vyučuje italština, francouzština, ale i latinština… V Hafíkově stojí vše jen 1 korunu a v Mišíkově se ve škole nevzdělávají děti, ale domácí zvířátka. Dále třeba ve Frenčově bydlí rodiny s příjmením pouze na F, v Dlouhovicích je casino Dragon fire, Los Vaškov má hejtmana Roztočila, v Mája Yorku žije 600 miliónů obyvatel, státní barva Dominikova je oranžová, Randákov, Dominiov a Mrakovice leží ve vesmíru, Elovíny se rozkládají na dvou ostrovech, v Alíkově jsou velké stáje, zato škola tam vyhořela… Prostě prda, pane Drda… 41


deník PM

8.5. – Ve třídě už stříháme metr. V sobotu odjíždíme na školu v přírodě! Už víme, jaké pokoje nás na Šumavě čekají a kvůli tomu procházíme všemi vývojovými fázemi demokracie. Přece jen, naskládat se do předepsaných místností bez toho, aby někdo určil jak, bez toho, abychom se nepohádali či abychom se nerozkmotřili ještě před startem, to dá docela fušku. Ale pokoj pro 10 kluků prostě k dispozici nebyl, vážně jsem zvědav, jak se pánové nakonec dohodnou. 9.5. – Venku voní šeříky. Na den přesně před 68 lety přijely sovětské tanky do Prahy. Ve skutečnosti vjely do již svobodného města. Dohoda s Němci o kapitulaci byla podepsána 8. května. Dobové prameny uvádějí, že v čase pražského povstání, kdy v hlavním městě umírali lidé a rozhlas stále volal o pomoc, stála v Plzni americká armáda připravená zasáhnout! Její velitel generál Patton ovšem nedostal svolení Prahu zachránit. Československo se mělo stát po druhé světové válce sovětskou državou, takže se čekalo na armádu Rudou… No to jsme se v dějepise dneska dozvěděli věci! 10.5. – Prší. To je, když z oblohy padají kapky. Ale i hraná varianta hry mau-mau. A v tomto případě jde o jednoduchou karetní hru pro dva až pět hráčů. Hraje se s mariášovými kartami, kdy cílem hry je zbavit se všech svých karet. Naše třída vyráží zítra na školu v přírodě. Karty bereme samo sebou s sebou. Bude to velká hra pro 21 hráčů! S cílem nezbavit se ani jednoho. Nám nevadí, že prší. Ono to přejde. A než se tak stane, dáme si třeba mau-mau. 11.5. – Šumava. Hory, lesy, klid. No, klid… Je to jako ve včelím úle. Bzučením 42 dětí ožilo stavení Baurů dvůr. Máme za sebou první den školy v přírodě. Byl prošpikován hrami. Stolními i venkovními. Když na chvíli přestalo pršet, hned jsme byli v lese! Skauti mezi námi přišli se spoustou zajímavých nápadů, jak si odpoledne zpestřit. Zkoušeli jsme našlapovat tak, že ani větvička nezapraskala, zkoušeli jsme schovky za stromy, největším zážitkem byl pak dobrovolný přesun přes pole. Podmáčená půda pohltila nejednu holínku, do cíle se ale dostali všichni. Naše vychovatelka Terezka přišla s inovací slepé báby a kočičkovým rozesmáváním. Podvečerní dostihy, bang nebo karty, malování červených křížů, pinčes i florbal ovšem byly jen čekáním na vrchol dne. Právě totiž začíná na žádost dětí pyžamová párty. Tak pohledám noční obleček a jdu se přidat… 12.5. – Dneska je neděle / a je to tu veselé / jsme na škole v přírodě / a je to tu v pohodě / hrajeme tu hodně hry / neplují tu žádné kry… Nedělní chvilka poesie. Děti vlastní tvor42


deník PM

bu přednášely ostatním, zlatým hřebem představení byl duet ve hře na flétnu v podání Marušky a Verunky. Odpoledne nás pohltila hra na blázny, ale poté jsme pohořeli jako stopaři. Ztratili jsme značky a šipky, které nám zanechali na cestě druháci. Na pension nás vyhnaly kroupy, v krátké přepršce jsme si stačili zasoutěžit o to, kdo jich nejvíce nachytá. Vítěznému Vojtovi stačilo obrátit kšiltovku, která předčila spojené dlaně ostatních. Podvečerní deskohraní v učebně přerušilo sluníčko, když vykouklo, zvítězila vybíjená a fotbal venku. Druhá pyžamová párty po tak nabitém dni přece teď už nemůže být tak dlouhá… 13.5. – První vyučování na horách jsme po jazykolamové rozcvičce zvládli. Po obědě jsme zabodovali a druhákům vrátili včerejší debakl ve stopavačce. Tentokrát jsme se jim v lese ztratili my – a je to 1:1. Po podvečerních hrách jsme počkali na setmění – a pak byla překvapivá bojovka! Tedy, takové malé demo. Po dvojicích do lesa, podpis u svíčky a krátké pokračování do tmy. Někdo s malou dušičkou, někdo s plnou pusou řečí, ale všichni to vzrušení přežili. Teď, chvíli před večerkou, se barák otřásá v základech. Že by polštářová bitva? 14.5. – „Mám něco s hlasem“, hlásil nadšeně Marek. Po hodinách přírodovědy totiž věřil, že je to první známka dospívání. Radoval se předčasně. Zázvorový čaj a pilulka proti bolení v krku trošku utlumila jeho překvapení. V hodině dějepisu jsme se dostali k poválečné totalitě. Ale tady na Šumavě to byla dnes fungující demokracie. Dokonce jsme si došli do nedaleké vesnice prohlédnout hasičské muzeum. Stříkačka z roku 1878, to je taky trochu dějepis. Svět je báječné místo k životu – takové zase bylo téma podvečerní slohové práce. Stačili jsme rozehrát i turnaj v pinčesu. A den zase utekl jako splašená gazela. 15.5. – Nádherný den! Venku i v nás! Hned po snídani jsme vyrazili na výlet do Kašperských Hor. Všichni. Páťáci a druháci pohromadě. Nejprve jsme prolezli městská muzea motorek, hraček i Šumavy. Pak jsme – někdo busem, někdo pěšky – pokračovali na hrad Kašperk, který nechal v roce 1356 založit Karel IV. Při návratu z něj jsme na autobus téměř běželi. Skoro atletický výkon jsme dotáhli do vrcholného výkonu tím, že jsme s deseti vytrvalci vystoupili cestou a do místa přechodného bydliště jsme si zapochodovali. Pořád svítilo sluníčko, takže jsme až do setmění trávili čas na něm. A pak, před večerkou, se odehrál nádherný kulturní zážitek. Penzion Baurů Dvůr, ve stylu jihočeské usedlosti, je při troše fantazie nádherným uzavřeným amfiteátrem. Téměř padesátihlavé publikum 43


deník PM

se do něj usadilo a vyslechlo flétnový koncert Marušky a Verunky, které hrály u otevřeného okna nad hlavami nadšených diváků! Potlesk a žádosti o pokračování nebraly konce, co ale propuklo, až obě umělkyně sešly dolů mezi fanoušky, to se dá přirovnat snad jen k atmosféře při vyprodané světové show! Z naprostého ticha vybouchlo nadšení a bouřlivé ovace, které dostaly obě flétnisty do nádherných rozpaků. Fantastičtí posluchači tak krásně odměnili odvahu svých spolužaček. Společná závěrečná píseň z repertoáru Jarka Nohavici, kdy na střídačku zpívali páťáci a pak druháci, jako by byla složena právě pro tuto příležitost. 16.5. – Nejdelší den na šumavské škole v přírodě končí. Je skoro půlnoc. Od rána až doteď byli všichni na nohou. Ráno začalo neuvěřitelnou podívanou! Na dvorku visely rozvěšené a mezi sebou svázané tenisky, pohorky i sandály a vytvářely nečekanou scenérii pro probouzející se spáče. Holínky chystaly překvapení v podobě vody uvnitř. Stály na hrazení nad hlavami dětí, kdo se pokusil je sundat, sprchoval se v pyžamu! Dopolední škola rychle utekla i proto, že se u obou tříd na chvíli vystřídali učitelé a o zpestření tak bylo postaráno. Odpoledne bylo zasvěceno olympiádě netradičních disciplín. Soutěžila smíšená družstva, jejichž složení určil los. Kdo navleče na sebe co nejvíce vrstev oblečení, kdo vytáhne nejrychleji pouze pusou z velkého hrnce plného vody plovoucí jablko, kdo nejdále dohodí vajíčkem, kdo oběhne nejrychleji slalom s kalíškem plným vody bez toho, že by ji vylil a kdo se nejdéle udrží na polínku – to byla překvapení, která na děti čekala. Nebyl nikdo, kdo by se nerval jako lev nebo lvice. Všechny výsledky byly neskutečně vyrovnané. Z řady vystupoval pouze jediný nadlidský výkon! Zatímco průměr na žáka v rovnováze na polínku se pohyboval lehce pod deset vteřin, Marek vydržel famózních třicet minut! Pak byl svými šťastnými členy týmu téměř odnesen do občerstvovací stanice, aby se znovu naučil chodit… A to zdaleka nebylo vše! Ruská ruleta k nám na Šumavu totiž také našla cestu. Šest dobrovolníků s večerníkovskými čepičkami opakovaně trnulo, koho si vybere osud vložený do rukou pistolníka. Ten ranou dlaní rozhodl, zda žloutek vystříkl do vlasů vyvoleného a pokračoval i na triko a džíny. Vzrušení a zábava nebrala konce. Druháci se na úplný závěr dne taky popasovali s bojovkou. Po vrzajících schodech prošlapali cestičku osvětlenou pouze svíčkou, aby podepsali dokument o své statečnosti. Poslední večer skončil. Hvězdičky v očích dětí jdou spát… 17.5. – Závěrečná bilance školy v přírodě: Odjelo nás 49, vrátilo se nás padesát. Martin s Eliškou se k nám připojili o minulém víkendu, jediný marod nevydržel do konce po44


deník PM

bytu, to když Míša musela domů kvůli obavám, že po nedávno odstraněných mandlích hrozil zánět průdušek. Podle deníku zdravotnice Péti šel nejvíce na odbyt mukosolvan a náplasti, dále byly rozdány čtyři prášky na stýskání a odstraněny po většině planých poplachů jen tři klíšťata. Vedle nespočtu modřin vyteklo z jednoho prstu trochu krve. Všichni přežili. Průměrně jsme přibrali 1,5 kg, nejmenší Eliška z druháku snědla se svíčkovou šest knedlíků! Těch tvarohových, ve velikosti tenisových míčů, jsme spořádali dohromady téměř dvě stě, krém k buchtičkám by se vešel do dvou kbelíků. Deset hodin jsme pochodovali, patnáct hodin jsme se učili, třicet hodin jsme si hráli, čtyřicet hodin jsme spali a sto hodin jsme se smáli. Pochutnali jsme si na padesáti kopečcích zmrzliny, na odbyt přišlo i 77 balíčků chipsů. Byly dvě bojovky, navštívili jsme 4 muzea a hrad Kašperk. V Ruské ruletě bylo rozbito celkem tucet vajec. Přišly celkem skoro tři stovky pohledů, nafotili jsme 969 fotek, nejlepší brzy zveřejníme na webu. „Ani nevíte, jak mi chyběla televize, mobil a youtube…“ povzdychla si Eliška W., když nastoupila do autobusu, který nás vezl ze Šumavy zpátky domů. Vítej, civilizace. 18.5. – TOP 10 ŠVP: Nejkrásnější počasí. Nejkrásnější místo. Nejlepší ubytování. Nejlepší personál. Nejchutnější jídlo. Nejsrandovnější pobyt. Nejpestřejší program. Nejlepší dospěláci. A hlavně – nejskvělejší děti. A největší spolupráce páťáků a druháků. 19.5. – Dosud nezveřejněných perliček ze Šumavy je vagón! K nejzajímavějším patří: PETKA. To byla nejoblíbenější hra páťáků před večerkou. Ona je to vlastně „flaška“, ale známější klasiku nahradila prázdná PET láhev minerálky… BAŽINY. Když jsme při návratu z prvního výletu měli náš penzion na dohled, děti si zkrátily cestu přes louku. Za bujarého veselí se propadaly do mělkého podloží, bahno jim sundávalo holínky nebo je alespoň zpomalovalo v běhu. Zkratka se změnila v dobrodružný úprk, a to vždy, když se i v příštích dnech naskytla příležitost. A pak, že do stejné řeky, tedy bažiny, dvakrát nevstoupíš… BOJOVKA. Stmívalo se. Na cestě šipka, kudy máš jít. V lese už je tma a v něm, kus před tebou, je vidět plápolavé světlo lucerny. Dojdi a přečti vzkaz. Podepiš se a – pokračuj dál do temného lesa! Alternativa pro druháčky byla v budově. Vrzající schody, všude tma, v horním pokoji svíčka a podpisový arch. Všichni to dali! Někdo s méně, někdo s více bouchajícím srdíčkem. Jen Honzík si v pokoji rozsvítil, prý aby lépe viděl na papír, kam se podepsal… KANADA. Poslední noc. Druháci se ráno probudili a všichni do jednoho měli pomalované obličeje! Vypadali jako piráti, kočky, zajíci nebo dokonce jako Harry Potter! (Jak se to stalo? Asi kouzelný prášek…) Páťáci zažili ve stejný den ranní poplach! Táňa, 45


deník PM

Peťka, Terezka a Jitka vším, co měly po ruce, mlátily a ztropily pořádný randál! Rozespalé děti se neochotně, přesto rychle, belhaly z pokojů, které byly oblepeny pavučinami. Cesta z postelí byla lepkavá… RUSKÁ RULETA. Nespotřebovali jsme všechna vajíčka. Asi tucet nám zbyl. Rozdali jsme je do některých kufrů. Při balení si děti na nacpané věci v zavazadlech sedaly, aby se vše vešlo. No, potěš… (Ne, dělám si srandu. Tohle poslední jsme neudělali. Ani léky na stýskání nebyly jiné prášky než obyčejný B komplex. Ale jak říká Gandalf v Hobitovi, každý dobrý příběh potřebuje své vylepšení…) 20.5. – A jsme zpátky v lavicích…Ze Šumavy nám zbylo ještě pár bonbónů, tak jsme si o ně dnes zahráli v hodině přírodovědy. Sladkou odměnu získal buď ten, kdo si myslel zvíře, na které ani po sérii 10 otázek nikdo ze třídy nepřišel, nebo naopak se k odměně dostal úspěšný řešitel tajenky. K mému překvapení se dnes hodně dětí hlásilo k tabuli! Vojta tam zůstal skoro celou hodinu češtiny, další dobrovolníci se střídali na stupínku v matematice. Překvápko se událo i na těláku, když jsme hráli přehazku. Dívčí kvarteto s Alenkou, která dva měsíce necvičila, se podobně jako Švýcarsko na hokejovém MS, dostalo až do samotného finále! Ale stejně jako reprezentanti helvétského kříže včera ve Stockholmu nakonec i holky dnes zůstaly jen krůček od zlata… 21.5. – Poplach! Houkání hasičských sirén. Evakuace školy! Celé budovy! Do tří minut byli všichni nastoupeni na shromaždišti. Až na trojici z naší 5.C… Fingoval jsem návrat pro třídní knihu a Marek s Dominikem zase schovávání na toaletě. Zasahující jednotka hasičů, která hlasitým příjezdem splašila půl obce, nás poté v bezpečí doručila k ostatním. Kluci dostali masky na obličej a prošli fiktivním požárem pod dozorem profesionálů, já měl prchat oknem z prvního patra. Než pod něj hasiči přistavili vozidlo, skandovali seřazení žáci všech ročníků, zřejmě znalci kreslené ICE AGE, sborově: „SKOČ! SKOČ! SKOČ!“ Jistější cesta dolů byla ale počkat na vycvičenou jednotku. Díky výsuvné záchranné plošině jsem se dostal nejprve na zem a pak stejným způsobem – ovšem opačným směrem – třicet metrů nad Zbraslav! Téměř v oblacích jsem lámal hasiče, aby stejný zážitek umožnil také dětem. Cvičení skončilo dříve, než se tak mohlo stát. V klidu třídy jsem posléze dotazy zjistil, kdo se o pana učitele nebál. Tyto necity jsem pak vyvolal k tabuli, aby si trochu strachu přece jen užili. Vše dopadlo dobře. Cvičení i zkoušení z dějepisu. Ve výtvarce jsme proto mohli ven do zahrady, z výšky tak krásné, abychom se pokusili na papír zachytit prchavá stádia rozkvetlé a prosluněné přírody. 22.5. – Voda. Zásah! Potopena! Hráli jsme lodě. Výstřel do prázdna nebo přímo na komo46


deník PM

ru. Vítězství či pád. Čtverečkovaný papír byl napěchován strategií, šmrncnutý matematikou (osová závislost) a vlastivědou (dvě vybrané mocnosti proti sobě). Preferuji tento drobný způsob bojů před žabomyšími válkami, které občas mezi sebou děti vedou… 23.5. – „Myslím, že by se něco mělo dělat, aby se zvýšil průměr inteligence obyvatelstva.“ To je replika postavy krále z Werichovy pohádky Královna Koloběžka První. Moudrý vladař v ní dospěje k názoru, že příčinou sporu mezi rybářem a mlynářem není ani tak voda, jako spíš nedobrá vůle, pýcha, malichernost. Zkrátka titěrnosti, kterými někteří lidé zkracují život sobě i druhým. Postav je v příběhu, jak říkají Cimrmani, jako na orloji, a tak jsme se mohli rozdělit do skupin a dramatizaci díla si ve třídě vyzkoušet. A dopadlo to výborně! Zvláště proto, že na hodině pracovky si malí herci sami z ústřižků látek připravili kostýmy a masky. Jane Werichu, skládám hold vašemu přínosu pro zvýšení průměru inteligence obyvatelstva. Neboť slovy Zdeničky z pohádky, budoucí Královny Koloběžky První, největším nepřítelem člověka je hloupý člověk… 24.5. – Snad nejznámější labyrint navrhl a postavil legendární Daidalos ve staré řecké mytologii pro krále Minóa. Úkolem bylo zadržet strašného Minotaura – tvora, který byl z poloviny člověkem a napůl býkem. Daidalos postavil labyrint tak šikovně a chytře, že on sám mohl jen stěží uniknout poté, co stavbu dokončil. Pojem labyrint se často zaměňuje s termínem bludiště. Zatímco labyrint má jen jediný vstup a k dosažení středu se používá výhradně jedné cesty, bludiště mohou mít více vstupů a více nejednoznačných tras či slepých uliček. Zřejmě ty nejstarší labyrinty byly ve tvaru čtverce nebo obdélníku. A to umíme! Takže jsme se dnes v geometrii do návrhů bludišť a labyrintů pustili. Náčrt na papír byl přerýsován do přesného plánu. Excel v hodině informatiky byl pak finálovou rovinkou pro originální stavbu. Vznikaly jednoduché projekty, ale i takové, ve kterých několikrát zbloudil i samotný autor… 25.5. – Jak to vidí děti – Svět je báječné místo k narození: Jsem rád, že žiju, protože si můžu užívat. / Jsem rád, že jsem člověk a ne ufon. / Moje rodina je bezva. Prostě super. Máš koho obejmout. / Jsem ráda, že mám svou rodinu, kde mě mají rádi a za nic by mě nevyměnili. Toho si vážím. / V mé obci je to dobré. Až na bezdomovce u obchodu Albert. / Chci vyletět na měsíc a tam udělat pár kroků. Chci objevit nějaký vynález, který by potěšil každého ze světa. /Chtěl bych vyrobit teleportér. /Chtěl bych dosáhnout vyššího postavení. Chtěl bych mít své slovo. A chtěl bych pomoct všem. / Chtěla bych být bohatá, mít koně, tablet a hezkej mobil. / Chtěla bych být právničkou. /Chtěl bych jednou založit 47


deník PM

svoji vlastní rodinu a s ní zažít hodně legrace a úspěchů. /A všem novorozencům bych vzkázal – vítejte na světě! 26.5. – Jak to vidí děti: V naší obci se mi žije dobře. Protože tam žijí a bydlí dobří lidé. / V naší obci se mi žije dobře, protože mám hodně kamarádů. / Obec, ve které žiju, je hezká a mně se líbí, že je tu jak příroda, tak i silnice. Je tu sice pár věcí, které nejsou právě optimální, ale bez nich bychom to měli strašně lehký… / V obci je to hezký, až na pár drobností (nebudu jmenovat). / V naší obci se mi žije dobře, možná bych ji víc vylepšil, protože tam chybí nějaké věci – domy, zábavní parky nebo třeba aqvapark. / Není tady moc obchodů, ale jinak to tady je docela dobrý. Mám tady dobrý kamarádky a také tu mám babičku. Je to docela dobrá obce ta Zbraslav. / Zbraslav, tam je to nádherné. Doufám, že ten kdo tam bydlí, že se mu to tam líbí. / V obci Zbraslav se mi žije dobře. Obzvlášť krásné místo je Zbraslavské náměstí a jeho pomník. Je tu zde i hezký park s lezeckou sítí a velkými kameny, na kterých je dobré si povídat s kamarády. / Mně se na Zbraslavi docela líbí, máme blízko Lídl, školu, Albert, cukrárnu… a tak dále. / Žije se mi tu hezky se svojí rodinou na Zbraslavi nejjižnější části Prahy. 27.5. – Testy. Celoplošné. Malé. Velké. Jakékoli. To je rozbuška stresu. Malého. Velkého. Nebo i celoplošného. Dnes jsme celé dopoledne proseděli u počítačů. Z obrazovek na děti skákaly otázky i možnosti odpovědí. Každý si s ájinou, češtinou a matikou poradil podle svého. Děti se ale bavily teprve ve chvílích, kdy o přestávkách mohly zůstat u obrazovek a spustit svoji oblíbenou hru. Kdyby se tak všechny učebnice předělaly do počítačových stříleček, strategií nebo do simulací módních salónů, zajistilo by to růst všeobecné vzdělanosti… 28.5. – Buráky! Sever ani nemusel válčit s jihem, abychom dnes buráky louskali. Pravda, nejdříve jsme je použili jako názornou matematickou pomůcku. Děti se zhrozily, když dostaly čisté papíry. Ale byl to jen prostředek na výrobu papírových kornoutů. („A jak se dělají kornouty?“, ptala se Míša… Díky Vojtovi, Markovi a Denisovi jsem ani nemusel na nečekanou otázku odpovídat…). Do těch si posbíraly buráky, které jsem rozsypal na zem před tabuli. Ve skupinách pak zkoušely z hromádek skořápkových plodů vymyslet nějaké zlomky. Najednou je nám jasnější, že tři šestiny není více než jedna polovina, že se dá celek rozdělit na různý počet stejných částí a ty se dají sčítat, že nás prostě zlomky nemusejí zlomit. Odměnou za hravě zvládnutou hodinu byly vyloupané oříšky. 48


deník PM

29.5. – Dnes jsme se s dětmi nemohli nějak dorozumět… Takže jsme vyzkoušeli komunikaci pomocí morseovky. Ta měla dříve význam v telegrafickém spojení hlavně u námořnictva a u armády. Ale i nám dnes velmi dobře posloužila. Šifrování dlouhými a krátkými signály nám pomohlo vyztužit most od člověka k člověku, — / -.. // … / .-. / -.. / -.-. / . // -.- // … / .-. / -.. / -.-. / .. / .-.-.-. /// 30.5. – To je vůně! Budu dlouho po škole. Tedy – ve škole. Vlastně – ve třídě. Tady to totiž tak krásně voní! V pracovce děti vytvářely hudební nástroje z těstovin a kuchyňského koření. Spaghetti, lazagne, farfalle či fusilli daly základ kytarám, bubínkům, flétnám, trubce, harfě, ale i banju nebo dokonce balalajce. Červená paprika jim dala barvu a muškátový květ, skořice a vanilkový cukr zase to nádherné aroma. Právě vůně má výrazný vliv na lidskou psychiku, často se záměrně navozují příjemné vůně, které zpříjemňují lidem pobyt v nějakém prostředí. Vědci jsou přesvědčeni, že si každou vůni, kterou náš mozek zaregistruje, zapamatujeme napořád. Takto tohle ukládám do paměti. Tohle bude vůně páté C… 31.5. – Švihadlo o přestávce. Náš nový hit! Jako na běžícím pásu se před tabulí střídají zájemci, opakovaně se snaží překonat svůj předcházející výkon, vzájemně se hecují nebo rozesmávají, vzájemně si fandí nebo uzavírají sázky. První pokusy byly v přezůvkách, další už bez svetru nebo i v bílých ponožkách… Začátečníci se zlepšují každým pokusem, jiné klokánky musíme chtě-nechtě zastavit sladkou odměnou dříve, než se unaví, jinak by už nikoho dalšího ke švihadlu nepustili. Takže to pak zkoušejí na jedné nebo druhé noze. Mít v rukou točící se lano je teď prostě cool... 1.6. – Vše nejlepší k svátku, moji malí milí. Zažívejte fantastická dobrodružství a buďte dětmi co nejdéle! Váš Petr Pan 2.6. – Na dubu žaludy, na buku bukvice, na bubnech kedlubny, na klice střevíce, dvě lodě ve vodě, jeleni v ječmeni, kohouti na pouti upadli do proutí, slimáček si vleže leze, bosý kos si klusá v rose, kus cukru tu Lucka cucá… Kolik slov této básničky řekneš na jedno nadechnutí? Děti mají neskutečnou vyřídilku! A Denis s Martinem se dostali až nakonec. Jenže pak před třídou jako z kulometu vypálil Adam na jeden šup ještě i pokračování: za kasárny husar troubí, že je dobrá husa z trouby, a to tele u jetele jemně tou svou pusou mele! (Neblbni, brašule, praskne ti cévka… Pelíšky) 49


deník PM

3.6. – Voda. Školy jsou zavřené. Dnes se objevil na chvíli jen Dominik, i on už je zpátky doma. Je opravdu hodně vody. Po pár letech je zase opravdu hodně vody. Při povodních v roce 2002 jsem byl spoluautorem Povodňového speciálu, který na 80 stránkách za 1 Kč v nákladu 80 tisíc výtisků putoval po celé republice. Když se Vltava vylila z koryta v roce 2006, psal jsem si, co mi tenkrát běželo hlavou. To téma je pořád aktuální… 4.6. – …Je to velký tajemství, o němž jsem ti nikdy nevyprávěl. Tajemství cesty, jejíž každá část vede ze včerejška do zítřka. Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš stále dál a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky, barevné míče, mýdlové bubliny, papírové draky i mě. Slibuji, že ti nikdy nebudu vyčítat, až poznáš, že svět je mnohem zajímavější, než tvůj táta… Je to tak zvláštní: jak rosteš, přestáváš mít strach a já se začínám bát. …Ne, nikdy jsem nevěřil, že budeš žít v domě svých hraček, ale až vyrosteš z mého náručí a můj svět bude pro tebe příliš malý, nikdy nezapomenu, jak jsi vířila prach a roznášela panenky po celém domě. Nosila jsi s nimi i kus slunce. Prach se usadil, panenky uklidila máma, ale tvoje zář zůstane navždy v nás. …Kdybys viděla moji tvář, jistě by ses ptala na co myslím a já, asi bych nedokázal říct ani slovo. …. Kdo ví, možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou a vůbec si neuvědomíš, že jsi se změnila uprostřed svého snu. Ale možná, že to poznáš na mně. Až jednou budu docela jiný, trochu zamyšlenější, trochu vážnější, trochu smutnější, ale nesmírně bohatý. Dnes v noci jsem viděl princeznu. A cítím se jako král. Vše nejlepší k dnešním narozeninám, Péťo (s použitím textu M. Černého). 5.6. – Mancato! V karetní hře Bang! je to jedna z nejoblíbenějších karet. Znamená, že pistolník minul cíl. Prostě – vedle! Podle povodňových informací z celé republiky doma tuto kartu letos postrádalo téměř 20 tisíc lidí, kteří museli být evakuováni, protože divoká voda zamířila přesně… Zasáhla pak méně či více bolestivě ještě i další rodiny. Ze Zbraslavi je na chvíli poloostrov, škola už je ale otevřená. Pro ty šťastnější, kteří se do ní dostanou, máme připraven veselejší program než ten, který způsobily deště v posledních dnech. A třeba právě Bang! patří do velmi vyhledávaných aktivit. 6.6. – Školní jídelna nadále drží pohotovost a plní úkoly spojené se zásobováním povodňových čet, takže se pro žáky nevaří. O hladu ale naše třída nezůstala. V rámci pracovky jsme vyráběli obložené chlebíčky! Mohli jsme pro tyto účely využít kuchyňku, kterou má škola k dispozici. A zatímco náhradní vyučovací program plní ostatní třídy jen minimálně, našich sedmnáct kuchařů lámalo rekordy jako dnešní stav vody na Labi! Na finální 50


deník PM

výtvory dětí se přišla podívat velmi zajímavá porota. Pan ředitel s paní zástupkyní, nová paní učitelka třídní, která bude mít současnou 5.C po prázdninách na druhém stupni, a přišla i kolegyně Martina, která měla vést hodinu hudební výchovy. Nemohl chybět ani vyškolený zdravotní dozor – Péťu ze školy v přírodě už děti znají. Tato pětice nakonec hodnotila umělecký dojem ručně připravených studených obložených mís. Ochutnávka dobrot byla součásti akce. Hitem byly okurkové chlebíčky nebo ty s překvapením. Za téměř sedmdesáti chuťovkami se jen zaprášilo! Zůstala hořčice a pár kousků nakrájené veky. A plná spokojená bříška nadšených autorů. 7.6. – Já se svou kytarou zpívám písničku prastarou, že jednou z malých budou velcí… Jarek Nohavica má dnes narozeniny. Diana z naší třídy taky. Jsem rád, že jsem měl to štěstí osobně se poznat s Jarkem i celou 5.C. A všem přeji vše nejlepší! 8.6. – V záhlaví písemného testu byla pod kolonkou pro jméno ještě jedna – s názvem hodnocení. „Tam si můžeme napsat, co chceme?“ Ptal se Martin před začátkem písemky. „Tak jo. Můžete. Napište, nač se cítíte.“ Přistoupil jsem na tu hru. A sotva byly práce odevzdány, dostaly děti za úkol otevřít si žákajdy a napsat si tam známku, kterou si do hodnocení uvedly před začátkem práce. To byl trošku šok! Dvě mínus, když to možná dopadne na jedničku? Myslím, že je důležité, jak se cítím. Jak si věřím. Předtím, než se do čehokoliv pustím. A je zajímavé, že většina známek u nás ve třídě byla nakonec lepších, než si žáci sami napsali. Takže se buď podcenili, anebo, a to spíše, si dopředu dělají alibi. A to přece není nutné. Víra ve vlastní síly je důležitou součásti sebevědomí. Nebojte se na sebe spolehnout! 9.6. – Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co děláte. (Karolína Světlá) 10.6. – Mozek člověka, jak říká Denis, váží stejně, jako tři plechovky fazolí…Opakování v hodině přírodovědy se týkalo našeho řídícího orgánu. Zapsat číslo deset miliard, což je počet nervových buněk, které prý obsahuje zvrásněný povrch mozku nebo vyluštit několik hádanek, to byla práce pro šedou kůru. Trénink mozku nejrůznějšími příklady v dětství je jednodušší, než v dospělosti. Od narození prodělávají mozkové buňky překotný rozvoj, utvářejí spojení, která mohou formovat celoživotní prožívání. Člověk už nikdy nebude mít takové schopnosti, jako v dětství. Jak to tedy také vidí žáci: Jaký je černoch, když spadne do vody? Hnědý… / Kdo má klobouk na noze? Trpaslík… / Které české slovo se špatně čte a také špatně píše? Cizí… Orandžové… 51


deník PM

Nevím to jistě… / Co dělá osel, když na něj svítí slunce? iá… / Co je přesně ve středu Prahy? Hluk… Centrum… Karlštejn… 11.6. – V češtině se nám ze cvičení vysypala znaménka. Na hromádce bylo 19 čárek, 11 háčků, 4 tečky a jeden kroužek a před námi text, kam jsme to všechno měli na původní místa vrátit. Ve výtvarce se nám zase slévaly barvy. To jsme hledali pestré a přitažlivé vzory, inspirováni ruským malířem Kandinským. Umělec věřil, že barvy vyjadřují pocity stejný způsobem jako hudba. A mají moc, která přímo ovlivňuje duši. Barvy jsou prý jako klávesnice. A malíř je rukou, která hraje… Naše třída se tak na dvě hodiny proměnila téměř v koncertní sál. 12.6. – Ač jejich nářek dávno ztich / i havran přestal krákat / pláč našich dětí ztracených / v nás nepřestává plakat. Lidice. Připomínka toho, co je zlo a co je láska… 13.6. – „Ten dnešní den nějak rychle letí“, konstatoval Dominik o velké přestávce, když jsme si na sluníčku v kruhu hráli s hakisákem. Za sebou jsme už měli opáčko z češtiny, hry na počítači, bonbónový kvíz ze včerejších Lidic a suplovanou ájinu. Průřez dějepisným učivem a výroba státních vlajek pomocí vylepované mozaiky z barevných papírů, které následovaly, rozběhnuté dopoledne nijak nezabrzdily. V hudebce pak holky obdivovaly, jak dokáže hrát paní učitelka zpěvu na klavír s těmi vysokými podpatky a než dnes naposledy zazvonilo, stačili jsme ještě venku na zahradě vymyslet každý vlastní doplňovačku s tajenkou. Zítra už bude hračkou přeťukat ji do excelu. Vážně těch šest čtvrtečních hodin rychle uteklo… 14.6. – K symbolickému odpočítávání čtyř týdnů adventu slouží před Vánoci tradiční adventní věnec. Kdyby se i prázdniny, což jsou zcela jistě pro všechny děti druhé vánoce v roce, odpočítávaly podobně, zapálili bychom dnes druhou svíčku… Přesně za dva týdny si žáci vyzvednou svůj dáreček ve formě vysvědčení. Známky do něj si vlastně nadělují celý rok sami. Kantor, ten by měl být jen aktivní doprovod dětí do dalšího levelu a zapisovatel jejich nových a nových úspěchů… 15.6. – Matka telefonuje učitelce: “Prosím Vás, nedávejte dětem úkoly z matematiky, ve kterých stojí láhev piva 1,80 Kč. Manžel nemohl celou noc usnout!” (vtipmania.cz). Narozeniny má Verunka, vše nejlepší! 16.6. – Jak to vidí děti – dějepis: Romantismus je romantická telenovela. Osvícenství 52


deník PM

byla doba, kdy probíhalo posvícení. V roce 1989 se chopili vlády komunisté v čele s Klementem Gottwaldem a sametová revoluce nám přinesla obnovu totalitní vlády… 17.6. – Celá třída se dnes vměstnala do kanceláře starosty Zbraslavi. Když se děti usazovaly do sedačky, ke stolu nebo i na koberec, pořád se rozhlížely, jakoby čekaly, kdyže přijde starší prošedivělý úředník… Pan Háněl, který nás k sobě uváděl, asi nepůsobil starostovským dojmem. Když nám pak ale začal povídat o fungování krizového štábu během povodní, o rozpočtu města, o tom, jak oddává svatby nebo o zasedání zastupitelstva, mínění si děti poupravily. Teď víme, že Praha má celkem 57 městských částí a ne všechny mají své vlastní číslo. Jako třeba Zbraslav. Zato je ale druhá největší mezi nečíslovanými, má 10 tisíc obyvatel a sympaťáka starostu. 18.6. – Dějepis nám zpestřila a velmi obohatila babička Elišky a Martina. Válku paní Dolečková pamatuje jako dítě, kterému odvedli maminku, protože tatínek bojoval po boku Francouzů v odboji. Vězněná maminka tajně učila na Moravě cizí děti a svou vlastní Mílu viděla až za dva roky. Tatínek byl po válce za věrné služby vlasti komunisty poslán do věznice Mírov. Přesto dnes babička hovoří o vděčnosti, že měla to štěstí, že se s oběma rodiči shledala a že všichni válku přežili. Z časů, o kterých čteme v učebnicích vlastivědy, nám se vzpomínkami přinesla ukázat i dobové originály. Fotky, dopisy, školní rozvrh dětí, ale i „bombardovací lístek“, což byla taková dopisová sms, kterou po náletu posílali přeživší svým nejbližším… Tato psaní měla na poště největší prioritu. A adresátům došla – následující den… Děkujeme za vyprávění, ze kterého v tom dnešním horku běhal mráz po zádech. 19.6. – Z přírodopisu víme, že ČR leží v mírném podnebném pásu. To se blbě vysvětluje dětem, když je venku čtyřicet stupňů! Nechali jsme polemik a vyběhli ze školy do nedaleké cukrárny na zmrzku. Jen Tomáš s Vaškem si dali kopečkovou, ostatní točenou, míchanou z černého rybízu a kaktusu. A vody, která díky mrazícímu stroji tuhne. Skoro na led. Takže to byla vlastně taky nauka o přírodě. A jak osvěžující… 20.6. – Jak to vidí děti – přírodověda: Mezi základní krevní skupiny patří krevní skupiny A, B, C. / Na které světové straně zapadá slunce? Na východě. / Proč se medvěd lední neživí tučňáky? Jsou na něj rychlí nebo jsou malá kořist. / Období vývoje člověka: novorozenec-batole-školák-pracující člověk-starý člověk… 21.6. – Je půl páté ráno. Vlastně jen před chvíli skončila naše společná akce. Byli jste 53


deník PM

všichni skvělí, báječní, boží! Žáci, sourozenci a rodiče! Rozloučení s pátou třídou, před zahájením prázdnin, před přechodem do dalšího levelu, kterým bude druhý stupeň školy, jaké tady ještě nebylo! Děkuji za aktivní účast, za pomoc, za spolupráci. Nejen včera. Během celého pololetí. Byla to parádní nezapomenutelná jízda! 22.6. – První brambůrky vyrobil v roce 1853 afroamerický kuchař George Crum v New Yorku. Byl rozezlen zákazníkem, který si objednal francouzské brambory a následně je nechal vrátit s tím, že jsou plátky brambor moc silné. Crum tedy nakrájel plátky tak tenké, že nešly uvařit v rozpáleném oleji v kotlíku, proto je usmažil. Ačkoliv pak očekával kritiku, hosté byli velmi nadšeni z této pochutiny. To platí dodnes. V pátek jsme před tabulí otvírali bar, kterému šéfoval Vojta. V nabídce byly mj. právě chipsy a vše, co zbylo a dalo se použít z přebytků velkolepé akce s rodiči. Hrací kostka určovala pořadí, v jakém každý fasoval pití a slané pochutiny dle výběru a pak spolu s Vojtou obsluhoval dalšího příchozího. Každý chtěl nejen brát, ale i dávat. Za hodinu jsme stihli dvě úplná kolečka, slané zmizelo, láhve s nápoji budeme dojíždět celý týden. 23.6. – V omezeném nákladu pro neomezené použití vydávám noviny – speciál pro všechny moje páťáky. Jako poděkování za půlroční spolupráci, jako vzpomínku, jako dárek pro 5.C. Třeba se k nim časem alespoň někdo vrátí a zasměje se nad tím, co jsme spolu zažili. Narozeniny má dnes Andy, všechno nejlepší! 24.6. – Jak sebe vidí děti: Co se ti povedlo ve 2. pololetí? Dokázala jsem se víc skamarádit se spolužáky. / Mám nové kamarády. / Víc se snažím. / Zlepšila jsem se v češtině. / Povedlo se mi zlepšit známky. / Povedly se mi závěrečné testy. / Zlepšila jsem se ve všem! Co tě překvapilo ve 2. pololetí? Že nás přišel učit pan učitel. / Že byl na nás hodný. / Že nás vzal na zrmzku. / Že hodiny byly zábavnější. / Výlet do Lidic. / Škola v přírodě. / Že jsme ze třídy udělali kavárnu před třídní schůzkou. / Že školní rok utekl tak rychle… 25.6. – Už se neučí. Už se uklízí. Už se odevzdávají učebnice, aby v aktovkách udělaly místo novým. (Ve třídě to podle toho taky vypadá…). Jednotvárnost povinností pomáhá rozptýlit kreslení. Zkoušeli jsme kreslit podle návodu. Adam bez pomocí gest popisoval, co jako jediný vidí na obrázku, ostatní se snažili na papír zachytit vlastní představu toho, co slyší. Ještě i Tomáš testoval stejnou roli jako Adam. Nejpovedenější kopie byly oceněny. Kreslili jsme i na papírový tácek pod párek, který nám zbyl z akce (zbyl papír, ne ten párek). Okraje obdélníkového prostoru posloužily jako 3D rámeček, na táccích 54


deník PM

vznikaly originální smyšlené rodové erby dětí. A do třetice malůvky – dnes měli kreslíři navrhnout vlastní reklamu, kterou by si umístili na tramvaj. Bylo by v Praze veselo, kdyby se TOTO prohánělo po kolejích… Nejvíce práce a radosti jsem si přivodil sám, protože tolik ručně vyzdobených diplomů jsem mladým kreativcům ještě nikdy nevyráběl. 26.6. – Decibel je jednotka nejznámější svým použitím pro měření hladiny intenzity zvuku. Třeba práh slyšitelnosti je 0 decibelů (dB), tikot hodin odpovídá asi 35 dB, šelest listí pak 60 dB. Silniční provoz dá 80 dB, hlasitý výkřik asi 96 dB. Vzhledem k tomu, že se jako práh bolesti uvádí 102 dB, nemůžu říct, že bychom v posledních dnech v rámci předprázdninového úklidu třídy na stovku dosáhli. Pravda, dopadnout špendlík na zem bychom asi neslyšeli, ale překřikovanou jsme zvládali docela dobře. Okenní skla se prý vysypou při 128 dB (což je dokonce o 8 decibelů více, než vydá výstřel z děla), takže měřeno touto hodnotou, nic mimořádného se u nás nedělo. Windows = OK. 27.6. – Jedním z hlavních témat 21.století je úspora energie. A víte co? Dnes ve škole energie stříkala do všech směrů! Nebylo to ale plýtvání! Byla to životní energie účastníků DESKOHRANÍ. A v té se dalo koupat! Tělocvičnu školy jsme změnili na herní doupě. Z Václaváku, z pasáže Rokoko, z prodejny HRAS, k nám přijeli Olaf a Číňák (děkuji, že jste přijali mé pozvání!) a přivezli s sebou pořádnou nálož deskových her k vyzkoušení! Další krabice dodaly samy děti. K naší 5.C se přidali druháci z déčka, kteří s námi byli na škole v přírodě a přizvali jsme i paní učitelku Hanku a její 4.B. Show byla velkolepá! Postřeh, souboje více hráčů, jemná motorika, náhoda, strategie, taktika, prostorová představivost – to byly dnešní předměty. Nikdo nesledoval, zda zvoní či kdy už bude konec. Pokud jde ve škole pořád ještě o známky, pak za dnešek máte všichni JEDNIČKU! 28.6. – Říká se, že každý člověk, který tudy projde, tady něco zanechá a něco si odnese. Většinu z toho nemůžeme ani vidět, ani slyšet. A při sčítání lidí se to neprojeví, ale nic bez toho nemá smysl. Marku, Adame, Vašku, Dominiku, Natálko, Andreo, Alenko, Míšo, Denisi, Martine, Eliško, Maruško, Terezko, Vašku, Diano, Andreo, Verunko, Míšo, Hanko, Dominiku, Martine, Vojto a Tomáši, děkuji za spolupráci. Být aspoň chvíli vašim třídním učitelem mi bylo ctí a velkým potěšením. Ať se vám daří! 29.6. – Podle patentového zákona je vynález patentovatelný jenom tehdy, pokud je funkční. Na to naráží PERPETUUM MOBILE. U něj se předpokládá nefunkčnost. Latinský překlad názvu perpetuum mobile zní doslova „věčně v pohybu“, izolovaný stroj by tak měl 55


deník PM

v prostředí s třením vydržet ve věčném pohybu. A jedinou dodanou energií by byl počáteční impuls, který by stroj uvedl do činnosti. Jakmile by byl jednou stroj spuštěn, mohl by pracovat neomezeně dlouhou dobu, což by znamenalo porušení zákona o zachování energie. Stroje, které se jeví jako perpetuum mobile a přitom neporušují žádný z termodynamických zákonů, ve skutečnosti využívají neobvyklé zdroje energie. Jsem stroj. Jsem PERPETUUM MOBILE. Využíval jsem půl roku velmi neobvyklé energie. Silné energie, kterou dodávaly děti z 5.C a 2.D zbraslavské základní školy. Zvažuji o prázdninách cestu na patentový úřad a formální přezkoušení funkčnosti… 30.6. – Máme to za sebou (GPS navigace). Hezké prázdniny! 1.7. – Příroda se pohybuje v kruzích. Umění po přímých liniích. Vše přirozené je zaobleno, vše umělé pozůstává z úhlů. Člověk zbloudivší ve vánici motá se sám sobě navzdory v dokonalém kruhu, nohy člověka městského, zbavené přirozenosti, pravoúhlými ulicemi a podlahami, odnášejí ho vždy dál a dál od sebe sama. Krása je příroda v stavu dokonalosti, okrouhlost je jejím hlavním znakem. Pohleďte na měsíc v úplňku, na zlatou kouli z pohádek, na kopule velebných chrámů, na čokoládový dort, na svatební kroužek, na kruh v cirkusu, na oblé bříško maminek. Jak se začneme pohybovat v přímé linii a otáčet se podle ostrých rohů, naše nátura se začne měnit. Má to takový výsledek, že příroda, jsouc přizpůsobivější než umění, snaží se vyrovnat s přísnějšími předpisy. Příroda prohrává nejrychleji ve velkém městě. Příčina je v geometrii, nikoli v morálce. Přímá linie jeho ulic a staveb, hranatost jeho zákonů a společenských zvyklostí, nepoddajnost dlažby, tvrdá, přísná, skličující a nesmlouvavá pravidla na všechno, co se kde hne – i na jeho zábavy a sporty – chladně vyjadřují výsměšné pohrdání města nad ladnými křivkami přírody. (O. Henry – Katedra filantromatematiky) 2.7. – Stupně k úspěchu: Nechci / Nemohu / Nevím jak / Já bych chtěl / Já bych vlastně měl / Já bych mohl / Já věřím, že mohu / Já mohu / Já dělám. Otázkou je pouze, z jakého stupně jsi ochoten začít… 3.7. – Na podvečerní procházce při debatách o životě jsme s Táňou, Katkou a Matoušem našli peněženku. Naditou. Ležela na střeše Corsy. Byli jsme čtyři. Nezaváhali jsme, co s nálezem provedeme. Jen jsme každý hledali jinou formu postupu. Zajímavý zážitek… Já s T prohlížel zvonky domu, před kterým stálo auto. K hledala v peněžence doklady. M 56


deník PM

oznámil nález telefonem policii. Pikantní bylo, že tam mu řekli, že na místo nikdo nepřijede, ale zda se mohou spolehnout na to, že nález vrátíme majiteli… Stalo se. Každý den jeden dobrý skutek je příjemným pohlazením pro duši. I bez nálezného. (…každý den ztratím hlavu / a najdu řešení / a tak v tom pořád plavu / to už se nezmění. / Nejsou jen ztráty / jsou i nálezy / měls křeslo zlatý / teď sedíš na mezi / a na té mezi / nabereš dech / a v tom to vězí / takhle to nech … / Zdeněk Svěrák – Ztráty a nálezy) 4.7. – Mezi kulturní dědictví Českého Těšína patří legendární kavárna Avion, která stála v meziválečných letech na levém břehu řeky Olše u hlavního mostu do Polska a byla centrem kulturního a společenského dění své doby. Scházeli se v ní Češi, Poláci, Němci, Židé, měšťané, umělci i pašeráci. Dnešní budova stojí tamtéž, jen když před několika lety znovu ožila, název Avion nemohla používat. Zvolila jméno Noiva, což je čteno pozpátku právě Avion. Nedávno se opět přece jen dostala k možnosti získat původní označení. Avion je tak znovu na světě! Dali jsme si tam dnes frapé, koukali z terasy na mezinárodní ruch na mostě, na upravené domy v Polsku a poslouchali šum hraniční řeky Olše. (…až budu starým mužem / budu svoje místo mít / u okna kavárny Avion / koupím si pergamen / a štětec a tuš / a budu pozorovat lidi / kam jdou asi / a budu starý muž… Jarek Nohavica) 5.7. – Je hodně hvězd. Polárka je ale jen jedna. KUBO, VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM! 6.7. – Co je globalizace? Čech a Slovenka v polské metropoli, kam se dostali německým autem, popíjejí v italské restauraci etiopskou kávu, na náměstí tančí parta mladičkých Chorvatek slavících čerstvý vstup své země do EU španělský tanec Macarena. Ve stáncích prodává Indka holandské tulipány, Ukrajinka litevské uzeniny i černoch ruské matrjošky a vše fotí japonský automat. Krakow je nádherné město… 7.7. – V polském městě Krakow žil podle pověsti v 16.století šlechtic jménem Twardowski. Ten zaprodal svou duši ďáblu za znalosti a magické schopnosti. Aby se nikdy do pekla nedostal, přidal do úpisu bod o Římu. Pouze na tomto místě mohla jeho duše ďáblu propadnout. Do metropole Itálie se šlechtic nikdy nechystal, přesto si ho čert vyhmátl. Stalo se tak v hospodě stejnojmenného názvu. Nábožný nešťastník se cestou, když ho čert odnášel, modlil tak intenzivně, že ho pekelník upustil! A legenda praví, že od té doby pan Twardowski, postava podobná Faustovi, skončil na měsíci, odkud se na Zemi dodnes dívá… Nejen tato povídačka nás zavedla do nejnavštěvovanějšího města Polska. 8.7. – Další legenda praví, že Krakow založil král Krak, poté, co lstí přemohl sedmihlavé57


deník PM

ho draka, který sužoval město nad řekou Wislou. Chrabrý zástupce lidské říše dal obávané bytosti k snědku ovce a taky kožešinu naplněnou sírou. Drak pak nemohl uhasit žízeň a pil z řeky tak dlouho, dokud nepukl. Dračí jeskyně je dodnes atrakcí vrcholku Wawel, na kterém stojí stejnojmenný hrad. Tam jsme si pochutnali na staropolské polévce žurek a typickém domácím bigosu. Zahnat žízeň se nám podařilo obyčejnou kolou. Ta, pravda, v dobách sedmihlavého draka ještě nebyla… 9.7. – Krakowské náměstí je největší v celé Evropě. Bavilo mě s kafíčkem v ruce sledovat ruch velkoměsta. Každou hodinu se odněkud z výšky rozléhal zvuk trubky. Melodii hranou do čtyř světových stran z nejvyšší věže v Krakowě má na svědomí trubač – Hejnal. Před dávnými věky dávala stráž trubkou znamení k otevření nebo uzavření městských bran. Také troubila na poplach, když ke Krakowu dorazili Tataři. Město sice tehdy stihlo zavřít brány, ale tatarský šíp prostřelil krk hejnalisty, než dokončil signál. Na památku této události zní i dnes neúplná melodie. Tak mě napadá, že i nedokončené věci mohou mít svůj význam, že i nedokončené věci mohou mít smysl, který dojde k svému ocenění… 10.7. – Výbojní Tataři se ve 13. století pokusili dobýt i několik stovek kilometrů vzdálený Spišský hrad. Ten, ač bez světoznámého trubače, jako jeden z mála hradů jejich vpádu odolal. Ale prý raději ihned po něm zesílil opevnění. Dnes jedna z nejrozsáhlejších zřícenin na Slovensku je kulturním dědictvím země. Při svých prázdninových toulkách jsme se ubytovali v těsné blízkosti této památky UNESCO ve Spišském Podhradí. Přímo k penzionu nás doprovodila místní policejní hlídka. Takhle nějak si představuji heslo pomáhat a chránit… 11.7. – Slovenský web vesele-veci nabízí fakt hezký plakát. Domácí pravidla na něm uvedená nemohou chybět v mém deníčku, takže tady jsou: U NÁS DOMA / jsme opravdoví / děláme chyby / říkáme promiň / dáváme druhou šanci / hrajeme si / rádi se objímáme / odpouštíme / jsme otevření / milujeme / tancujeme a zpíváme / podporujeme se / žijeme život naplno. 12.7. – Víte, človíčku, vono dobro a zlo je takovej věčnej zápas. Nebo blbost a chytrost. Kdyby nebylo blbosti, chytrost by neexistovala. Údělem chytrosti je ovšem se s tou blbosti mydlit, aby to zůstalo v rovnováze. Vono se to, človíčku, nedá vyhrát, ale zaplať pánbůh za každej pat, abych se vyjádřil šachově. (Jan Werich) 13.7. – Zahrál jsem si po letech tenis. Za každý povedený míček jsem se pochválil. V duchu, šeptem i nahlas. Dokonce i za ten, který nakonec do hřiště nedopadl. Můj parťák 58


deník PM

mě po zápase upozornil, že tohle se nedělá. Že ne? Já přitom chválil i jeho dobré údery. Tak proč bych měl tleskat jen někomu a sobě ne? Já to tak mám nastavené. Já se vážně chválím často. Tenis mi přišel jako dobrá paralela se životem. Dostáváme rány. Někdy hodně dobře mířené. Učíme se je vracet. Někdy stačí nastavit raketu. Někdy je obrana dřina. Někdy ale dokážeme z nevýhody udělat výhodu. A pravidelně jsme i na podání, takže máme první úder a můžeme určit způsob hry. Mezi porážkou a vítězstvím bývá tenká linie. Nakonec mi dojde, že nejde jen o vítězství. Že jde hlavně o to, jak tu hru hrajeme. K čemu by bylo po nezdarech se okřiknout? To mě nikam neposune. A tak se spíše chválím. Při hrách i v životě. Povzbuzuje mě to. Mám dokonce dobrý pocit. Zkus to. Dělá se to. A funguje to! 14.7. – Naučila jsem se, že bys neměl procházet životem s rukavicemi zadáka (určenými na chytání míčů) na obou rukou, musíš být schopen některé věci nechat padnout na zem. Naučila jsem se, že když jsem něco rozhodla se srdcem na dlani, obvykle to bylo správné rozhodnutí. Naučila jsem se, že ti život někdy dá druhou šanci. Naučila jsem se, že žít není totéž jako prožívat život. (Maya Angelou) 15.7. – Zavařeninová sklenice plná dnes už neplatných desetníků! Pobavil jsem se, když ji táta vytáhl odněkud ze skříně. A pak rozdal partii mariáše! Zavzpomínal na hospodské valchy a nechal mě nahlédnout pod pokličku vyzkoušených taktických variant tohoto symbolu karbanu. Jednoduchou barevnost karet dala světu Francie. Je pikantní, že její král Karel VI. ve 14. století karbanu propadl, což mu však nebránilo schvalovat zákazy karetních her o pracovních dnech prostému občanovi. Hry se šustivými obrázky podmíněné kusem štěstí a náhody přežily věky a neztrácí na přitažlivosti. Mohou odhalit i charakter hráče. Při hře se pozná flegmatik, hazardér i švindlíř. Karty ovlivnily i jazyk. Vždyť i bez nich se v životě dá přiznat barvu, trumfovat nebo hrát s otevřenými kartami… 16.7. – Stála u zastávky tramvaje. Těhulka v přiléhavém tričku. Na něm komiksová bublina, která začínala někde u pupíku a v ní nápis: COMING SOON… Super nápad! 17.7. – Už jsi dnes složil někomu kompliment? Ne kvůli ostatním. Kvůli sobě. Všimni si, co se stane, když pochválíš dítě. Uvidíš, jak se mu rozzáří oči, jak má hned více chuti si hrát nebo se smát. A hned taky ucítíš, co to udělá s tvými pocity. Rozdávej upřímné komplimenty. Nejen dětem. Často. Klidně po kýblech. Hledej k nim důvody. Uvidíš, co to udělá se světem kolem tebe. 59


deník PM

18.7. – O zakopávání. Někdy si všimni, co dělají lidé, když klopýtnou na chodníku. Jejich první reakce je pohled okolo sebe. Na ty, kdo jejich zaškobrtnutí mohli vidět. Jakoby hledali, na koho by se dalo zakopnutí svézt. Či snad se rozhlížejí, před kým si udělali ostudu? Nebo snad – v případě, že by zádrhel dopadl ještě hůře – na koho by se mohli obrátit se žádostí o pomoc? Tak jako tak, je méně těch, co se usmějí, zakroutí hlavou a pokračují dál v cestě. Pouze omrknou místo na zemi, zda tam vůbec něco bylo… Myslím, že je to tak i v životě. Za sebemenším klopýtnutím, které nás vyvede z rytmu, hledáme viníka. Ale stejně jako na chodníku ani v životě tam žádný není. Na vině jsme sami. Jen jsme prostě chvíli nedávali pozor či nedostatečně zvedli nohu. Větších překážek si všimneme, neviditelné drobnosti nás minimálně vyhodí z rytmu. Je na nás, na koho se budeme čertit, důležitější ale je, jak vše vyřešíme. Jak rychle se dostaneme zpátky do tempa. 19.7. – Všechny Fordy jsou úplně stejné – na rozdíl od lidí. Každý nový život je novým jevem pod sluncem. Nikdy nic stejné před ním nebylo a nikdy nebude. Každý člověk by si toho měl být vědom. Měl by se usilovat objevit v sobě tu jedinečnou jiskru, která ho odlišuje od jiných lidí a foukat do ní ze všech sil, aby se rozhořela. Společnost a školy ji v něm možná budou chtít udusit, protože jejich snahou je zformovat nás všechny nastejno. Já ale říkám: nenechejte tu jiskru zhasnout – ta jediná z vás může něco udělat! (Henry Ford) 20.7. – O Jeruzalému jsou popsány stohy stran. Jedno z nejstarších měst na světě má na 70 jmen, mnohá jsou básnická. Je opředeno zkazkami, bajkami, legendami, příběhy i fantaziemi. Já jsem s nadšením vyslechl povídání svého výborného kámoše Pavla o jeho návštěvě. Viděl jsem osobní fotky a ozvučená videa, při vyprávění na mě dýchal duch pupku světa. Ale nejvíce na mě zapůsobilo, když Pavel mluvil o tom, že byl v městě proroků poděkovat. Jen tak sám pro sebe, sedě na kamenných schodech. To se mi moc líbilo! Taky vyjadřuju vděk za to, koho mám, koho jsem potkal, že jsem a kdo jsem, za to, co můžu vidět, poznat, naučit se, pochopit. Dělám to často, na různých místech, ani nemusím cestovat po světě. A jako bych tím byl blíže pokoře i úctě k věcem, které jsou větší než já. Blíže k věcem, na které občas zapomínám… 21.7. – Bruslařky : bruslaři – 31:24. Počítáno dnes před devátou ranní na zhruba pětikilometrovém úseku stezky podél Vltavy. A to jen v protisměru. Cyklisté : cyklistky – 43:26 (dobrá třetina jich měla žlutý dres. Dnes končí v Paříži Tour de France, tak možná proto.) I běhajících žen bylo o trochu méně než mužů. Maminek s kočárkem zase více než 60


deník PM

tatínků. Chodců se psem více než chodkyň. Tři borci si to svištěli na inlajnech s hůlkami k běžkám. Věková struktura sportujících – od mávajících miminek až po osmdesátiletého dědu na favoritce v růžovém trikotu. Co to všechno znamená? Nic. Prostě začala hezká neděle. 22.7. – Musíme myslet na budoucno. Proto taky na podzim nosíme jablka do sklepa, potom je přebíráme a nahoru nosíme jenom ty nahnilé. Ty zdravé necháváme na pak. Takže celou zimu jíme nahnilé a na jaře vyneseme poslední shniláky na hnojiště. Na budoucno jsme mysleli, to se upřít nedá… (V. Komárek) 23.7. – Víte, co je nejdůležitější, když se ocitnete v jámě? Přestaňte kopat. (Warren Buffett) 24.7. – Pilný jako včela. Co to znamená? Pozoroval jsem dnes medovou dělnici při práci. Fialový záhon levandulí, to je takový voňavý klas vedle klasu. Z jednoho na druhý si sedala včela. Tipoval jsem, kolik zvládne nabrat nektaru do sosáku a pylu na chloupky nožiček. Jakou má asi kapacitu? Kolik unese? Zda se na chvíli zastaví, zda si odpočine. Dá tak deset, dvacet návštěv a odfrčí do úlu. To jsem si myslel. Pak jsem počítal, když změnila květ. A přestal jsem, když bez přerušení seděla na stém! Když jsem začal s pozorováním, už tam byla! Když jsem skončil se sčítáním, ještě tam byla! Odkud přiletěla? Kdy z úlu ráno vyrazila? Kdy jako dnes odletí? Kolikrát se otočí mezi plástem a květinou? Lítá pořád na vyzkoušené naleziště? A jak ho vůbec našla? Když tam je více včel a čmeláků, navíc stejně pracovitých, jak dlouho má cenu se tam vracet? Jak včela ví, že se na levandulovém klasu otevře další květ? Jak pozná, že tam před ní ještě nikdo nepil? A jaký je vůbec pitný režim včely, když jsou venku tropy? Tak malý kousek života a tak veliká moje nevědomost. Jdu si něco o tom přečíst. Taky chci být pilný jako včela. Ale je včela vůbec efektivní? No jo, vždyť už jdu… 25.7. – Tak k těm včelám… Už jsem trošku moudřejší. Včelí společenstva mají promakanou dělbu práce. Potravu a vodu do úlu dopravují dělnice. Už tři týdny po vylíhnutí vyrážejí do akce. Prý přesně vědí, kam poletí. Mají průzkumnice, které ostatní informují speciálním tanečkem o místech naleziště. Každá včela má v sobě přesné hodiny a asi i nějaký druh kompasu. Zná čas, kdy květina poskytuje jídlo. Vždy najde stejné místo, vždy ví, jak se vrátit domů, i kdyby se na cestě vyskytla překážka. Jenže bacha – svou činností se včela upracuje a následně uhyne! (Pokud tedy dříve nepoužije žihadlo, to umí61


deník PM

rá hned.) Měl bych nějak přimět ty zdejší pilné levandulové včelky, ať si chvíli odpočinou. Ať přežijí aspoň toto léto. (Vše nejlepší k svátku, Kubo.) 26.7. – Po dlouhém čase jsem byl na stanovém táboře. Přesněji řečeno, v jeho bezprostřední blízkosti. Vzpomínal jsem na bobříky, stezky odvahy, ranní probouzení trubačem, noční hlídky. Měl jsem pusu od ucha k uchu. Jo, z první řady v divadle se to směje. Prázdniny jsou super. I ty Mikulášovy. V Celetné. 27.7. – Souhlasím s Fulghumem, že vždy vstupujeme do děje až po pro nás neznámém opravdovém začátku a odcházíme dřív, než celý příběh skutečně skončí. Když jde o film, který znám, a dostanu se ke scénám dosud neuvedeným, třeba v rozšířeném DVD vydání, přiznávám, že dávám ty nové střípky do hotové mozaiky dohromady pracně. Přece jen, už je ve mně stopa prvně spatřeného. Fakt je, že některé scény mohou změnit názor na mé předešlé závěry, celkové poslání díla ale zůstává stejné. V knihách je to stejné. A v životě – jakbysmet. Asi nejde o to, mít pod kontrolou okamžik po okamžiku. Důležitý je celek. 28.7. – Za vločkou vločka / z oblohy padá / chvilinku počká / a potom taje / na staré sesli / sedí pan Lada / obrázky kreslí / zimního kraje. Zavzpomínej si na Ladovskou zimu Jarka Nohavici. A bude ti v těch hicech lépe. 29.7. – Studentům přeji, aby si uchovali – případně aby v sobě objevili – schopnost odpovědného samostatného myšlení. Tedy i tázavost. Aby o člověku, o jeho osudu a o světě vůbec, uvažovali i filozoficky. Aby se neupsali jen jednomu zvolenému úhlu pohledu. Potkají-li někoho, kdo jim předkládá něco, co se jim nehodí do krámu, aby to řečené jednoduše nezavrhli, ale aby o tom přemýšleli. (Petr Příhoda, nositel novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky) 30.7. – Červená. Na semaforu. V momentě, kdy šlápneš na brzdu, přilítne na přední okno odněkud pěnová sprška. Hned ji začne roztírat rychlá ruka nezvaného čističe skla. Na posunky majitel končetiny nereaguje. Houbičkou vydrhne přilepené zbytky much, stěrkou slízne rozmazanou směs, oběhne auto a totéž bryskně zopakuje z druhé strany. Svou práci dokončí. Čas má přesně vypočítaný. Tobě se blýská výhled a v něm naskakuje oranžová. Otevři okno. Pak podej minci. Dělávám to. A vždy si pak říkám, jak by bylo fajn, kdyby mi někdo neočekávaně a takto důkladně otřel skla mých růžových brýlí, přes které hledím na svět. Co bych asi ještě viděl, co nevidím teď…

62


deník PM

31.7. – Nejneuvěřitelnější komedie píše život. Počkej, až zasáhne čas. Jeho alchymie všechno promění v komedii. Všechno. I ukřižování. (Josef Škvorecký – Příběh inženýra lidských duší) 1.8. – Cestou na Sněžku jsem si dal závazek pozdravit každého, koho potkám. Směrem nahoru i směrem dolů. No, to jsem se přecenil! Zpočátku to ještě šlo. Chodců nebylo tolik a stoupání jsem udýchával v pohodě. Nebyl to zase tak řídký vzduch tam nahoře, spíše rostoucí výška schodů na zvolené stezce a tedy rychlejší tlukot srdce na jedné straně a pro mě neuvěřitelný dav turistů, který se na našem nejvyšším vrcholu promenádoval na straně druhé, co mi znemožnilo předsevzetí dodržet. Jak se tam ale, kruci, dostaly kočárky? Jak se tam dostaly ty kameny vložené do dlouhých kilometrů 11 stezek, které vedou na vrchol? Jak by se dala využít ta masa lidí, která na špičku Krkonoš stoupá z polského i českého úbočí? Pro samé otázky jsem zapomněl na pozdravy. Napravím to – měj dobrý den! 2.8. – Dávám zpětnou vazbu. Hlavně, když se mi něco líbí. To chválím velmi rád. Dnes jsem poslal hodnocení prodejnímu e-shopu Českých drah. Vaše pochvala byla zaevidována – byla automatická reakce. Budiž. Třeba si to kromě počítače někdo i přečte a někoho za to dále poplácá po ramenou. Komentář si obvykle též neodpustím, když se mi něco nelíbí. Ano, pak si hned říkám, že jsem měl raději mlčet… Ale v obou případech si myslím, že jen tak se dají věci posunout vpřed, k lepšímu. Ono totiž nic není samozřejmé… 3.8. – Radost je kofein pro naši duši bez vedlejších účinků. (Vladimír Vymětal) 4.8. – Švihal jsem si to včera místy rychlostí 158 km/hod a nikdo mě nepronásledoval. Klimatizace, ticho, voda a kafe za jízdy, dokonce jsem mohl i psát nápady nebo posílat sms. Slastmi poloprázdného prázdninového pendolína jsem byl nadšen. Vyzkoušel jsem hned také osobní vlak, kam jsem přestoupil. V něm si slečna u okna rozbalila bublifuk a pouštěla mýdlové bubliny! To jsem netušil, že cestování po kolejích může být tak báječné… 5.8. – Staří páni nebo dokonce veteráni nezní tak cool jako OLD BOYS. Měl jsem tu čest zahrát si v exhibičním zápase spoluhráčů bývalého fotbalového reprezentanta Karla Kuly, který tímto slavil životní jubileum. Proti staré gardě Baníku se slavnými dvojčaty v sestavě za utěšené divácké kulisy jsme si všichni aktéři připadali zase chvíli jako kluci. 63


deník PM

To když jsme se fotili před zápasem v dresech… Čas zpomalil pohyby, zbrzdil rychlost, přiskřípl obratnost a obrousil vytrvalost. Netknutou nechal chuť pomazlit se s míčem, hecovat se a popichovat se i radovat se z gólů. Do tkaniček kopaček jsme si všichni navlékli pokoru a v lehce zpomaleném tempu pak připustili, že už nemusíme jenom vyhrávat. Stále ale máme ještě velkou snahu neprohrát! Zápas OLD DOGS skončil remízou. Karle, vše nejlepší. Pro mě jsi vždy byl a zůstaneš hvězdou! 6.8. – S malou dušičkou jsem objednával kafe v takové malé polské kavárně. V nabídce byly u tohoto nápoje uvedeny dvě ceny. Čtyři zloté a zlotý jeden. Druhý případ byl v menu s poznámkou – „pro starší lidi“. Blíže nedefinovaný údaj. Kávu přinesla mlaďounká obsluha. S úsměvem od ucha k uchu jsem přijal posléze i účet. Byl na vyšší částku. Moc mě potěšil! 7.8. – První spoj chytil zpoždění ještě před příjezdem do mé nástupní stanice. Uvedených pět minut bylo devět. Na přestup do rychlíku dle jízdního řádu jen sedm minut. Ale o hodný kus dále. Na courák expres nečeká. A namísto zrychlení na trati osobák ještě další minuty deficitu nabral. Tak to je jasné jako facka! Umím počítat. Tohle nestihnu. Doporučené spojení je nefunkční, ani když venku nesněží… Nevím všechno předem. Naštěstí. To je dobrá zpráva. Logika je silný hráč. Okolnosti silný spojenec. Když vše nasvědčuje, že je výsledek předem daný, občas vstoupí bez klepání prvek náhody. A lehce chod dějin odkloní nebo je dokonce převrátí naruby. Spoléhat na rozum? Ano. Věřit v náhodu? No jasně! Takto se dá z problémů vytvořit příležitost. Nebo třeba jen stihnout vlak. To si budu pamatovat… Budu si to pamatovat? 8.8. – Z ledničky jsem vytáhl malou PETku s perlivou vodou a vyrazil s Peťkou nakoupit. „Mám u sebe neotevřenou lahev, kterou jsem nekoupil u vás,“ hlásil jsem v krámu u pokladny. „Vím, že toto neprodáváme, ale když vidím, jak je ta voda chlazená, hned bych vám ji sebrala,“ odvětila horkem splavená pokladní při pohledu na orosenou etiketu. „Nechte si ji a osvěžte se,“ vystřelilo ze mě jako z kanonu. „Ne, já to tak nemyslela.“ „ Ale já ano, opravdu, uděláte mi radost, když si vodu necháte.“ „To nemůžu.“ „ Můžete, já budu mít dobrý pocit a budu se těšit, že se na mě vždy, když přijdu do obchodu, usmějete.“ Odkráčel jsem s nákupem. Vím, že každý další bude příjemný. Předal jsem trošku radosti. Stačilo 0,2l. 9.8. – Věřte v sebe sama a jednou přijde den, kdy ostatní nebudou mít jinou možnost, než věřit s vámi. (Oscar Wilde) 64


deník PM

10.8. – VSTUP NA VLASTNÍ. Při sobotním ranním klusání jsem na stezce narazil na ceduli s uvedenou výzvou. No to je přece super! Většinou se setkávám se zákazy vstupu, s označením, že je pozemek soukromý. Teď vstupuji na vlastní! Není mým koníčkem obklopovat se věcmi ani pachtit po majetku, ale tohle bylo příjemné. Já tedy doufám, že se nevrací éra, kdy všechno bude patřit všem. Ale slunce, vzduch, příroda, voda ať v kategorii společného bohatství zůstanou navždy. Co na tom, že z mé dnešní cedule déšť dokonale smyl původně červeně zvýrazněné slovo nebezpečí… 11.8. – Ve skutečné revoluci se nedostanou do popředí nejlepší lidé. Násilná revoluce nejprve padne do rukou úzkoprsým fanatikům a pokryteckým tyranům. Potom se dostanou k moci okázalé intelektuální nuly té doby. To jsou náčelníci a vůdcové. Svědomití a spravedliví lidé, vznešené, humánní a věci oddané povahy, nesobecké a inteligentní osobnosti, ti mohou hnutí vyvolat v život – ale hnutí se jim vymkne z rukou. To nejsou vůdcové revoluce. To jsou její oběti: oběti znechucení a rozčarování – často výčitek svědomí. Naděje groteskně zrazené, ideály zkarikované – taková je definice revolučního úspěchu. V každé revoluci byla srdce zlomená takovými úspěchy… (Joseph Conrad – Západu na očích) 12.8. – Na vizitce na prsou označení brigádník. Se sklopenýma očima k čtečce čárových kódů mě dnes obsluhoval v sámošce, další s úsměvem v kavárně, kde mi naservíroval studenou kávu, a pak v metru ze mě slečna s dotazníkem tahala rodné číslo. Pomocníků je plno. Ochotně spolupracuji. Někde vidím nadšení, jinde rozpaky, jindy neochotu a pouhou potřebu vydělat první peníze. Rozumím. Všichni jsme začínali. Dokonce si myslím, že všichni stále denně s něčím začínáme. A svého času sháněl brigádu i Bill Gates. 13.8. – Mám čerstvý vpich. Od komára. Vlastně komárky. Jen samičky tohoto hmyzu potřebují krev, aby získaly proteiny pro vznik vajíček. Komárům stačí nektar. Ti se krve ani nedotknou. Komáři žijí na zemi už prý více než 70 milionů let. Celé tělo je přizpůsobené jediné činnosti – sání! Když už samička nasaje, vpravuje do ranky chemikálii, která tlumí bolest. Pak může sát tak dlouho, dokud neuhasí žízeň. V tom případě odebere krve až do trojnásobku vlastní váhy! Prý to ale s tím sáním není pro ni zase tak jednoduché. Nejprve hledá místo, kde je kůže měkká. Dělá průzkumné vrty. Hledá žilku a není moc trpělivá. Takže klidně raději změní oběť. Je pomalá. Co jsou to tři kilometry za hodinu? A je špatný letec. Už po sto metrech odpočívá. Uteče jí malé dítě! Tak proč jsem vždy tak popíchaný… 65


deník PM

14.8. – Špatní objevitelé jsou ti, kdo si myslí, že neexistuje země, když vidí jen moře. (Francis Bacon) 15.8. – Karlův most je zdrojem energie. Ani ne tak sám o sobě, jako spíše, když je plný lidí. Z celé země, z celého světa. Nikdo je nenutí, aby po druhém nejstarším mostě u nás kráčeli. Aby zavítali právě tam. Chodí sem, protože chtějí. A jen tak mohou vyzařovat pozitivní energii. Ta tam pak přímo sálá. Já vím, že peoplemetry mají úplně jinou funkci, ale něco podobného tak nainstalovat na pražském kamenném mostě… K měření aktuálního stavu pozitivního záření. Displeje na Václaváku a na Staromáku by pak uváděly hodnoty v číslech a třeba avizovaly: Určitě dnes navštivte Karlův most – podává se tam extra dávka. Ale tohle se stejně nedá změřit. Tohle můžeš jenom cítit… 16.8. – Nemůžeme se vrátit do jeskyní. Je nás příliš mnoho. (Stanislav Jerzy Lec) 17.8. – Na in-line bruslích se cítím trochu jako kačer. Nemyslím na to, užívám si jízdu, ale při pohledu na kolemjedoucí nebo protijedoucí si to s úsměvem připomínám. Většina z nás máchá rukama a posouvá nohama podobně. Je to takový neohrabaně opatrný pohyb, který zvyšuje rychlost. Přitom s vírou, že nám nikdo nevstoupí do cesty. Ruku na srdce, kdo umí bleskově na bruslích zastavit? Ještě k těm kačerům a kačenám: Když koukám na ty opravdové z ptačí říše, to se zase nemohu zbavit dojmu, že takto nějak se pohybovali brontosauři. Velká kolébka jako tělo, ocas vyrovnává úklony hlavy, někde uprostřed dole dvě nožky. Pohyb ze strany na stranu, zepředu dozadu. Koukni na kachny. A obrázky pravěkých ještěrů. No? Možná si můžu na in-line bruslích připadat jako tyranosaurus. Wow! To zní lépe! (Vše nejlepší k svátku, Peti). 18.8. – To, co vidíme, závisí hlavně na tom, co hledáme. (Sir John Lubbock). Vše nejlepší k narozeninám, Katko. 19.8. – Nebe na zemi je dostupné! V centru Prahy, je to kavárna ve 4.patře… Taky je tady restaurace Andělská křídla nebo U básníka pánve či Na houpacím koni. V dobovém vagonu na Václaváku je Cafe tramvaj, na Národní třídě je Sametová restaurace. Jinde Pohádková cukrárna i Pitomá kavárna. Bar Krásný ztráty. Také Café Na půl cesty a čajovna Jedna báseň. Kavárna Na kus řeči i Mezi řádky. Čajovna Peklo nebe ráj, cukrárna Nádherné úterý a kavárna Sudička. Najdeš i Můj šálek kávy, kavárnu Fantazie, čajovnu Metamorfoza. Kofein tady vaří i Shakespeare a synové! Hrátky se slovy mě baví. 66


deník PM

20.8. – Zapomněl jsem doklady. Zjistil jsem to v autě za volantem. Na papírech nezáleží můj způsob řízení. Pokud je mám u sebe. Když ne a vím to, jezdím stejně, jen přemýšlím, co když mě zastaví hlídka a bude je chtít vidět? Jsem klidnější, když mám co ukázat. V autě, v práci, v životě. A přitom vím, že to na výsledek nemá žádný vliv. V autě, v práci, v životě… 21.8. – …vím, byla by to chyba – plivat na pomníky / nám zbývá naděje, my byli jsme a budem / boľšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki / spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm! (Karel Kryl) 22.8. – Již delší dobu si všímám, že mezi nejpoužívanější česká slova se bez pardonu tlačí – TAK. V řeči mluvené i v psaném textu. Příslovce? Spojka? Částice? Podle toho, jak je použito. Mně se zdá, že nejčastěji je to úderné ukončení debaty. V tramvaji, v buse, na ulici, je ho prostě plno. I pro sms je to jednoduché. O třech úderech do klávesnice počítače ani nemluvě. TAK jo, TAK co, TAK kdy, TAK kdo, TAK kde, TAK jak. Tak nevím, zda je to pravda. Není to totiž tak jednoznačné. Ale prostě mně to tak přijde. Tak čau. 23.8. – Hloupí i moudří jsou neškodní. Škodliví jsou jen polohloupí a polomoudří. (J. W. Goethe) 24.8. – „Bimbác je buchtovej.“ Zazní v úvodu pohádky Tři veteráni. Nebo to byl Servác? Na tom teď nezáleží… Já jsem čajovej. A mám rád legendy. Jedna z těch, která vypráví o objevení čaje, splétá příběh o čínském oráči a léčiteli Šen-nungovi, který téměř tři tisíce let před našim letopočtem přišel na léčivou moc mnoha bylinek. Měl totiž průhledné tělo a vnitřnosti, a tak mohl pozorovat účinky rostlin na lidský organismus. Když mu při vaření vody nad ohněm napadaly do kotlíku lístky z nedalekého stromu, chtěl je jen vytáhnout. Vůně a barvy si nemohl nevšimnout. Ochutnal, byl okouzlen osvěžujícím pocitem a v útrobách se přesvědčil o pročišťující schopnosti této kombinace. Bum, čaj byl prý na světě! Náhody hrají velkou roli v našich životech. I bez průhledných těl. 25.8. – Mám plné bříško. Mám kde spát. Nic mě nebolí. Líbí se mi tato životní filosofie Medvídka Pú. Jak jednoduchá… 26.8. – Na louce vyrostla květina nebývalého druhu / když si ji nakrájíš do vína uvidíš v pokoji duhu / marně jsem listoval v herbáři vypadá trochu jak jetel / roste jen od srpna do září na to je třeba brát zřetel / Míti svou duhu kapesní to je dnes určitě terno / duhová šťáva kape z ní utopí v sobě chladno a černo (Karel Plíhal) 67


deník PM

27.8. – Já už tak trochu i něco pamatuji. Třeba konec minulého století. Bylo někdy více lékáren? Tenkrát zcela jistě ne. Jsme teď více nemocní? Nebo jen podléháme reklamě? Lékárny jsou všude, některé jsou otevřené non stop, léky se dají sehnat na benzinkách nebo v sámošce… Jarda Dušek používá termín lekař. Líbil by se mi i pojen lekarna. Tam mě vylekají, co všechno mi je. Ne, že bych tam nechodil. Pro mě už rýma nebo bolení v krku je veliká komplikace. A ne že bych neviděl, že jsou lidé, kteří se bez opravdových léků neobejdou. Jen mi přijde, že jsme více zdrogovaní… Proto se mi moc líbí novinka na trhu – sladká první pomoc! Parodie na nejobvyklejší farmaceutické produkty. Podobné krabičky, podobná balení, podobné tvary pilulek – a podobný účinek. Když svou víru vložíš do kapsle, taky tě dají dohromady. Jenže cucáš mentolku nebo sladkost! Bez vedlejších účinků. Proti čemu? Alergie na úterý? Na školu? Na šéfa? Proti všemu! Firma, která toto dodává, se jmenuje Nekupto. Tak tohle si právě kup! 28.8. – Uprostřed frekventovaného hlavního nádraží stojí PIANO! Do hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků se rozléhají tóny z bíločerných kláves. To je překvápko! Otevřené černé křídlo, omšelá židlička a pozvánka pro kolemjdoucí – HRAJTE! Pár zvědavců okolo a jeden preludující odvážlivec. Takové věci jsou nakažlivé, tvrdí pražský kavárník, autor nápadu. Já tleskám a dodávám – bavte se a hrajte. Buďte spontánní. Vše ostatní dodám. Zn.Váš vesmír… 29.8. – Lídr není jako teploměr. Je jako termostat. Neodráží okolní teplotu. Lídr teplotu tvoří. (Mark Dzirasa) 30.8. – Klasická situace. Před nosem zavřené dveře tramvaje. Úprk na poslední chvíli byl k ničemu. Svěšená ramena. Nastoupí nadávky nebo jen smíření. Ale ejhle – dveře se otevírají! To už není taková klasika. Koukal jsem, kdo do tramvaje takto naskočil. Dvojice. Ani náznak poděkování k řidiči. Oddechla si, že TO neodjelo. Tak mě napadá… Koukáme vůbec ještě na to, že vlak, metro, tramvaj, bus, letadlo ještě někdo řídí? Že tam sedí člověk? Jak vypadá? Nastoupili bychom, kdyby se nám na něm něco nezdálo? A co by to muselo být? Vždyť přece spěcháme… Nebo už je to automat v nás a všemohoucí podvědomí? Někdo nás naučil, že něco jede dle jízdního řádu. Otevře TO dveře, přidává TO, brzdí TO, cuká TO, mění TO směr, zastaví TO, znovu TO otevře dveře. Žádné – dobrý den, žádné – děkuji, žádné – nashle… Roboti za volantem jsou prostě na spadnutí. Přijdou na řadu hned po bezobslužných kasách v marketech. A až přijdou, třeba si toho ani nevšimneme… 68


deník PM

31.8. – Mou sestru Katku potkala sousedka. Byl všední den, ráno. „Do práce? A těšíte se?“ Nemohla tomu uvěřit… Když jsem dnes na jiném místě a v jiném čase chválil prostředí kavárny, mladík, který připravoval cappuccino s úsměvem přikyvoval a pochvaloval si, že je rád, že zrovna tady může pracovat. Jen nedávno jiný barista mezi presovačem a pultem, odkud mi horký nápoj podával, tančil! Mám to vyzkoušené – káva a služby od nadšených lidí mají teprve ty správné grády! 1.9. – Inzerát na každém rohu: Vykoupím vaši nemovitost. Někteří lidé jsou movití. Tak mě napadá, zda nemovití jsou vlastníky nemovitostí. A mohou mít nemovitost movití? 2.9. – To je mi novinka! Když naskočí na světlech na velké křižovatce u Tančícího domu červená, objeví se panáček. Ne na semaforu. Ne kreslený. Živý. Před kapotou aut v první řadě. Ukloní se. Vyhodí do vzduchu tři barevné kužele. Malou chvíli žongluje otočen na jednu stranu, malou chvíli na druhou. Znovu úklon. Smeknutí kšiltovky. A trádá mezi vozidla. Přesně vypočítaný interval. Tuším, že tak jedno ze šesti otevře okénko a vhodí minci, než naskočí zelená. To už žonglér, placen v minutové mzdě, uhne stranou. Nasadí čepici, pootočí kužely a koukne na semafor. Žlutá znamená – připravit na nové číslo – dalším jiným překvapeným divákům. 3.9. – Niebo w gembie. V polských cukrárnách téměř standardní nabídka. Něco jako nebe v ústech. Prostě, něco tak dobrého, že se to rozplývá na jazyku. Něco tak obrazně velkého, že zavíráš oči, protože konce stejně nedohlédneš. Něco tak báječného, že se na chvíli zastavíš, zasníš, potěšíš. Jasně, že co cukrárna, to jiné složení. Stejně tak, jako každý máme své sny, své představy, své nebe. Nejen v puse. V hlavě. V srdci. 4.9. – „Držíte…“ „Děkuji.“ Vzal jsem si občanku zpátky. A začalo mi v hlavě šrotovat, jak to mohl průvodčí myslet, když mi kontroloval lístek koupený v e-shopu a osobní doklad. Jistě koukl na datum narození, na fotku a na mě. Pokud takto, tak jsem to vzal jako lichotku, jen jsem se chtěl ujistit, zda jsem se nepřeslechl: „Promiňte, co jste to říkal?“ „Jestli držíte průkazku, když jsem vám ji podával…“ Aha, tak to byl dotaz. Nevadí. Držel jsem. A celá ta chvilka domněnek byla fajn. A držím. Dělám, co můžu. 5.9. – Na sloupu veřejného osvětlení jsem si všiml Anarchistického měsíčníku. Byl to jeden nalepený list staršího data. Anarchie se vyznačuje mimo jiné neorganizovaností. 69


deník PM

Proto není divu, že perioda vydání prostě nemůže být dodržena. Vzpomněl jsem si, jak kdysi odpovídal Miroslav Horníček na otázku, zda si anarchista může poručit. Prý může, ale nesmí se poslechnout… 6.9. – Vize a plány. Noční můra manažerů. Pohledy zpátky, jaké to bylo. Opatrné pohledy vpřed, jaké to bude. Omezení tím, co víme. Mrákoty při představě, že jednou kdosi bude porovnávat plán a skutečnost… Mám dobrou zprávu. Existují dostupné vzory, od kterých se dá naučit, jak vzhlížet k budoucnosti. Jsou to děti! Chytí se maličkostí. Nezatížené detaily okamžitě příští dobu vymalují. Třeba včera. První trénink dívčí fotbalové školičky. Jen jsem chtěl, aby malé gymnastky, baletky a malířky slyšely, že se i holky opravdu obouvají do kopaček a mají své turnaje. Všude po světě. Ve Švédsku, například, kde jsem kdysi na podobném byl. „Kde je Švédsko? Jak je to daleko? Jak se tam dostaneme? Čím tam pojedeme? Jestli busem, tak to mi bude blbě. Jestli letadlem, tak když vyletíme ráno, tam už budeme obědvat?“ To byly bezprostřední reakce! Že ještě ani neumíme kopnout do míče? No a co jako? A že to úplně přesně nevyjde? A co přesně vyjde? Je přece více toho, co nevíme, než toho, co víme. Ať jsme sebevzdělanější… Snít. Popustit uzdu fantazii. Nebát se. Vyslovit přání. V každém je už obsažena jeho realizace. Je to cesta, jak se pohnout z místa. S dětmi je sranda. A ony ani neví, jak je beru vážně… 7.9. – Si na krátkém vodítku! Upozornění na značce u stezky pro chodce a pro cyklisty. Vážně zajímavá věta. Když to přečteš nahlas, zmizí gramatická chyba. A můžeš se zamyslet. Ne nad tím, zda z cedule spadlo J nebo P. Nad sebou. 8.9. – Zase jedna zajímavá cukrárna. V Modřanech. K návštěvě láká podtitul: „Snídejte šampaňské!“ Ta výzva se mi líbí. Ač na šampus nejsem. Prostě snídej to nejlepší, nač máš chuť. A žij to nejlepší, nač máš chuť! 9.9. – Dítě už v sobě všechno má. Co tedy pro něj můžeme udělat? Milovat ho a inspirovat, důvěřovat mu, nepřekážet a pořádně si to spolu užívat. (Katka Králová) 10.9. – Normálně jsem sebou sekl na zem! Z ničeho nic. Na úplně rovné stezce. Vlastně to nebylo normálně. Když padáš, a není to zrovna na zadek, natáhneš před sebe ruce? Já to ani nestihl. Šel jsem se proběhnout. Šel, je na místě. Můj pohyb byl blíže chůzi než běhu. Pomalinku jsem se šoural, smrákalo se, viděl jsem srpek měsíce na podvečerní obloze, zajímavé mraky, všude okolo ticho, klid, myslel jsem na spoustu věcí a současně vůbec na nic. V uvolněném stavu jsi nejblíže ke všem svým zdrojům. To třeba mě napadají 70


deník PM

úplně skvělé věci. Teď jsem padl sám. Bác! Najednou jsem byl na zemi. Zapomněl jsem zvedat nohy, či co. Odřel jsem si nohu, bok, předloktí. Celý jsem se na jedné straně zašpinil. Hned jsem z toho překvapení vyskočil zpátky na nohy. Proti mně cyklista. Asi nemohl věřit svým očím… Převázal jsem v předklonu tkaničky, pak jsem znovu vyběhl. A zbývající trať jsem se smál. Nevěřícně kroutil hlavou. Budu se méně spoléhat na autopilota. A více vnímat. 11.9. – Největší dobrodružství, jaké můžete zažít, je žít život svých snů. (Oprah Winfreyová) 12.9. – Honda. Vínově červená. Nebo bílá Fabia. Tmavý Ford. Občas mě předjíždějí různá auta se stejným nápisem „PŘEPRAVA KRVE“. Ani vlastně nevím, zda je ve vyhlášce nařízení, které těmto vozidlům umožňuje právo přednosti v jízdě nebo jiné speciální výhody. Mně, pravda, stačí ten nápis a někde v mozku se sepne kontrolka: Bacha, tohle je důležité, dávej ještě větší pozor! I když ta auta nehoukají a evidentně i mohou vypadat každé jinak. Ale současně mě napadá, že tenhle nápis vlastně na cestách vozíme všichni. V každé chvíli přepravujeme krev. Pět, šest litrů řidiče. A další baňky případných spolujezdců. A tohle jsou ještě důležitější převozy. Nezáleží na barvě a druhu vozu. Záleží na obsahu přepravek. Aby se nerozlil. Nejen na cestách. Co dát nápis na čelo? Každému z nás… 13.9. – Existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme vůbec nic udělat. Jeden se jmenuje Včera a druhý Zítra. Dnešek je tím správným dnem, kdy můžeme milovat, konat a především žít. (Dalajláma) 14.9. – Některá fakta jsou neuvěřitelná! Prý pokud budete bušit hlavou do zdi, spálíte sto padesát kalorií za hodinu. Pokud byste křičeli celých osm let, sedm měsíců a šest dní, vyprodukovali byste dostatek energie na zahřátí jednoho šálku kávy! Nu, nic moc. Lepší je, že pokud byste prděli důsledně šest let a devět měsíců, vyprodukovali byste dost plynu na vytvoření energie srovnatelné s energií atomové bomby… Dám si raději to kafe. Hned. A bez křiku. 15.9. – Tak mě někdy napadá, co by bylo… Kdyby týden nekončil nedělí, ale každý den by byl nový a jiný / Kdyby hodiny pořád pokračovaly a neběhaly v kruhu / Kdyby neplatil jízdní řád z minulého dne / Kdyby světlo nestřídalo tmu / Kdyby zima nestřídala teplo? Žádný západ a východ slunce. Žádná pravidelnost. Žádné narozeniny, výročí. Nekonečná čára, žádný kruh. Jen číselná řada, pořád dál a dál. Nic by se neopakovalo. 71


deník PM

A úplně vše by bylo vždy nové. Jak by se asi plánovalo? Kterého by bylo dnes? A jaký by byl den? 16.9. – Nic není samo o sobě dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme. (Shakespeare) 17.9. – Máme pět rovnocenných smyslů? Myslím, že podceňovaná chuť je smyslem nejlidštějším. Ano, i zvíře spase raději travinu, která chutná lépe než jiná. Ale jen pokud má hlad! Páření bývá na pořadu dne pouze v daných cyklech. A že by si jiný živočich poslouchal pro zpříjemnění večera libozvučné tóny? Jen člověk jí, i když nemá hlad, stačí, aby dostal chuť. Miluje se, i když zrovna netouží rozšířit rod. Poslouchá hudbu, kterou si vybere podle chuti. Hladí jen to, nač má chuť. Kouká na filmy, na které má chuť. Čichá k vůním, které mu chutnají. A někdo píše, když má chuť něco sdělit (a nemá zrovna chuť pracovat…). Mňam, rozkošný smysl, ta chuť… 18.9. – Když jsme zkoušeli kroužit okolo kuželů a posouvali míč placírkou, zeptala se Hedvika: „Dáme i ŠAVLIČKU?“ To bylo tak milé a úsměvné! Holky v mé Dívčí fotbalové školičce nemají fotbalové domácí úkoly, takže je fajn, že si včerejší kapitánka vzpomněla na minulý trénink. To jsme kromě placírky už kopali také šajtličkou – ale šavlička se mi líbí ještě více! 19.9. – Pravda, jak víte, je to, co zjednodušuje svět, a ne to, co vytváří chaos. (Antoine de Saint-Exupéry) 20.9. – Víš, že nemůžeš dokázat, že něco nedokážeš? Tohle je fakt zajímavé, když se nad tím zamyslíš. Proto je zvláštní, že pokud stojíme před něčím úplně novým, pokud se pouštíme do něčeho úplně nového, máme nastavené obranné mechanismy odporu. Bráníme se novým věcem. A třeba nám právě nové věci přinesou něco lepšího. Zážitky, dovednost, zkušenost. Když se ptali Vlasty Buriana, jestli umí hrát na klavír, komik odpověděl, že neví, že to ještě nikdy nezkusil… Prostě to zkus! 21.9. – Na břehu Berounky stativ. A kamera. Za kamerou žena. Před kamerou muž. Střídavě svlékal a oblékal bundu. Přitom se pohyboval před objektivem vpřed a vzad. Vždy krok před hladinou se zastavil a vrátil. Proběhl jsem kolem. Zpátky se vracím stejnou cestou. Kamera zmizela. Žena taky. Zůstal muž. Mokrý do nitky, zabalený ve staré dece. Takže přece jen skočil! A ona? Odešla, protože skočil a ona to nechtěla? Odešla, protože 72


deník PM

skočil a ona to chtěla a teď už ve střižně nebo doma zpracovává záběr? Každý máme hnací motory. Nejlepší je, když je palivem vlastní motivace. Ne pokyny někoho jiného. Ten chlapík u vody se třepal zimou a smál se. Nepohodlí nevnímáš, když děláš, co opravdu chceš. Ať už je to cokoli. 22.9. – Dozvěděl jsem se, že když se mračíme, dáváme do pohybu více obličejových svalů, než když se usmíváme! Takže úsměv dá menší námahu. Navíc existuje spojitost mezi šťastným výrazem a pozitivním myšlením. Tak do toho! Nejen v neděli. Méně se nadřeme a svět bude veselejší 23.9. – PODZIM je tady! Začal včera v noci, přesně 43 minut po dvaadvacáté hodině. Neřeším tak velké věci, jakým je vstup Slunce do znamení Vah. Zajímají mě maličkosti. Zda třeba výrobci nezmění balení papírů a nezačnou na něj místo toaLETNÍ psát „toaPODZIMNÍ papír“… 24.9. – Nikdy nejsem tak zaneprázdněný jako ve svém volném čase. (Cicero) 25.9. – Do pěkné šlamastiky se dostal pan Brouček, který se v rámci epochálního výletu Svatopluka Čecha objevil v 15. století. Často jen žasnu nad věcmi okolo sebe, jak asi fungují… Jak to, že dokáže létat taková masa hmoty, jakou je letadlo? Navíc přenese z místa na místo najednou stovky pasažérů. Vždyť ve známé rýmovačce se mluví jen o tom, že všechno lítá, co má peří… Jak to, že se jiná masa hmoty, jakou je loď, nepotopí, přestože není vyrobena ze dřeva, které plave? Jak funguje tužková baterka? Jak žárovka? Jak funguje mobil, když vyťukám devět čísel tak blízko na klávesnici u sebe a ono to zvoní třeba na druhém konci Evropy? Já se tak dostat do 15. století, uměl bych pouze barvitě líčit, co v budoucnosti všechno máme. Co bych tehdejšímu světu se všemi svými dnešními zkušenostmi a schopnosti mohl dát? Ještě, že stroj času je jen science fiction. Mívám dost přemýšlení s tím, co mohu dát světu současnému… 26.9. – Vzpomínka. Rozbíhal jsem se proti vlnám, narážel do nich, ony mě odhazovaly zpátky, vrážely do mě, já vstával a znovu a znovu se do nich vrhal. Bylo mi skvěle. Byl to přímo sportovní výkon. Cítil jsem tu sílu, cítil jsem, kolik mi to dá námahy čelit vlnám, ustát příliv nebo po dopadu vstát. Znovu a znovu. Odcházel jsem za půl hodiny, bylo mi, jako po bitvě… Přitom mi bylo prima. Byl jsem unavený. Měl jsem dojem, že jsem něco udělal. Pro sebe něco udělal. A že ještě nejsem do starého železa, když se umím takto prát… Druhý den, jsem šel do vln znovu. Zase sám. Nevím, co mě to napadlo, ale tento73


deník PM

krát jsem se otočil po směru vln. Zašel kousek do moře, když se blížila vlna, rozběhl jsem se ke břehu, ona mne dohnala, já se odrazil a ona mě vzala s sebou… Někdy se mi povedlo odfrčet dvacet, třicet metrů. To jsem se smál na celé kolo, jel jsem na vlně jako surf, nic jsem nedělal, žádná námaha, neskutečná volnost, neskutečný zážitek. Sotva jsem zastavil, vracel jsem se do moře, obracel po směru a těšil se, že mě zase pohladí a odnese. Někdy se jen přehnala okolo. Zkoušel jsem pořád dokola nasedat na další, zažíval pocity nadšení, souladu. Vydržel bych tam věčně. Žádná síla, žádné vyčerpání, žádný boj. Najednou jsem měl pocit, že je sice fajn být silný a pořád sobě nebo někomu něco dokazovat. Ale že mnohem lepší jsou pocity, které jsou pro mě nové. Že bez boje je ten zážitek ještě lepší. Že nemusím pořád bojovat. Že nemusím pořád vyhrávat. Že nasednout na vlnu je krásnější než se jí postavit… Nebyl jsem unavený. Byl jsem šťastný. Zkouším to od té doby v životě. Ono totiž nikdy není pozdě. Někdy mě vlna semele, někdy se objeví a já ani nestačím nasednout a dostanu ránu. Pak si vzpomenu na rána na Galapágách. A porozhlédnu se po vlně, se kterou chci plout… 27.9. – Táta, to je velké dítě, které jsem měl, když jsem byl malé dítě. (Alexander Dumas ml.) Vše nejlepší k narozeninám, tati. Jsem rád, že jsi můj táta. 28.9. – O tři měsíce dospělejší, krásnější, usměvavější. A překvapenější. Počáteční rozpaky byly na místě. Máme se ještě rádi? Máme se ještě rádi. Byl jsem se na chvíli podívat za svými páťáky. Oni už jsou šesťáci, možná by se i urazili, ale já si je ukládám mladší. Debatní kroužek na pár minut, jeden přes druhého, řekli jsme si všechno a současně jsme si neřekli nic. Prostě – návštěva. Rád budu sledovat, jak rostou. Nejen do výšky. Každý, kdo chce, vyroste. 29.9. – Pamatujte si, že štěstí nezáleží na tom, co máte, ale co si myslíte. (Dale Carnegie) 30.9. – Hranolky nebo brambory? Chvíli nemyslete na to, jak je to se zdravou výživou. Prostě – co vám více chutná? Mně hranolky. Proč? Vždyť jsou z brambor. Tak v čem je finta? V přidané hodnotě! Jsou to brambory jinak. Nemusí jít vždy o ekonomický přínos přidané hodnoty. Jde o to, mít něco navíc. Dát něco navíc. Být žádaný. Poskytnout jiným užitek nebo zážitek, který je lepší, než běžný stav. Lepší než očekávání. Dobrá zpráva je, že každý máme něco. Každý můžeme zvýšit hodnotu poskytovaných požitků. Obrazně řečeno – hezky zabalit, opéct, přidat přílohu. Udělat z předávaného zážitek nebo jen milé překvapení. Poskytnout vlastní originál. Ptát se jiných i sám sebe, co pro vás mohu 74


deník PM

udělat, aby na tom obě strany byly lépe, než jsou teď? Hranolky? To je jen začátek. A důkaz, že někdy stačí málo… 1.10. – Představ si to. Někdo zaklepe na dveře. Zpozorníš. Otočíš se za zvukem. Dveře se otevřou, objeví se hlava. Rozhlédne se. Omluví se, to je omyl, zmizí a zavře za sebou dveře. Co se děje dále? Necháš to plavat a pokračuješ v činnosti? Kéž by! Okamžitě probíhá hodnocení. Právě proběhlo skenování. Stačí ti dvě tři vteřiny a už můžeš dát dohromady spoustu vlastních závěrů. Vysoký, nízký, sympaťák, otrava, proč ty brýle? Barva vlasů, hustota, málo nebo moc se usmíval, škoda, že nevstoupil, dobře, že nevstoupil, byl to myslivec nebo voják, když měl uniformu, byl to student, když měl kšandy, co hledal, koho hledal, co chtěl, proč byl tady, nemůžu mu pomoct, stejně mu nechci pomoct, příjemné vyrušení, ne, hrozné, že mě vyrušil… Dvě vteřiny, chápeš? Hodnotíme okamžitě. Každého. Všechny. Bez dalších informací činíme úsudek. Ani jej nemusíme dál vyhodnocovat. Prostě si uděláme vlastní závěr. Který navíc většinou vážně nikoho nezajímá. Náš mozek je super počítač… A dost záleží na to, co si do něj vkládáme. 2.10. – Bude to, jako by přijela obrovská cisterna s hasičskou stříkačkou. Ale z té nebude tryskat voda, aby něco uhasila. Bude tryskat do pléna energie a nadšení! Oč jde? Po roce je zpátky festival Inner Winner. Vloni jsem šel opatrně ochutnat z jeho nabídky, leč hned jsem bubnoval ostošest, v hypnotickém stavu jsem byl součásti imaginárního orchestru pod taktovkou mága Libora Činky, s Jirkou Vokáčem jsem pak doslova prošel ohněm, chodil jsem po střepech a teď už se těším na opáčko! Třídenní fesťák není teorie, to je umění vnitřního vítěze v praxi. 3.10. – Marmeláda. Stojím před regálem a nemůžu si vybrat. Vlastně můžu. Ale zatím nechci. Koukám, jak je to bývalé ovoce krásně baleno. Ty skleničky. Jejich tvary. Různé velikosti. Víčka s nápisy. Pokud obal prodává, tak já jsem nejlepší cílová skupina. Balení je rafinovaný způsob, jak zaujmout. Když už si někdo dal tu námahu, aby nabídka vypadala právě takhle, dokážu to obdivovat. A můžu si vybírat. Zase tolik marmelády nesním. A pivo nepiju vůbec. Na lahve přesto koukám s oblibou. Na knížky pak přímo se zalíbením. Na obalech ujíždím. Je v nich fantazie. A často je mi fuk, co ukrývají. Jen u lidí to mám trochu jinak. 4.10. – Proč máme více spojenou lišku se stavebním spořením než s živočichem? Slý75


deník PM

chali jsme pohádky o chytré lišce, dokonce jsme je mnozí sami vyprávěli, ale kolikrát jsme ryšavou šelmu viděli? V lese pochybuji, v zoo asi ano, ale tam byla zajímavější fauna. A pak pár obrázků. Stopro násobně častěji jsme o lišce slyšeli v souvislosti se spořením. O krávě v souvislosti s Milkou. Zemana, Sobotku nebo Kalouska známe více, než vlastního souseda. Jemu se můžeme vyhnout, reklamě stěží. Má obrovskou sílu. Ač nad ní máváme rukou, její účinek je v četnosti. Informace do nás padají jako do popelnice. Otevřou si sami víko podvědomí a už se sypou… Vypnu telku i rádio, ale pak jedu autem alejí billboardů. Snažím se nekoukat vlevo vpravo. Stejně to vnímám. Stejně pak vím, co tam je psáno. Co to využít jinak? Psát na billboardy slovíčka v cizí řeči. Cesta do práce, městem či po dálnici by byla účinným jazykovým kurzem. A těch jazyků, co by se dalo za život jednoduše naučit… Takto zase jen vím, že se blíží volby. A že všichni slibují totéž. Najednou jsem rád, že to vnímám. Budeme se mít lépe! Žádná ze stran si nezaplatila reklamu, aby nám řekla opak. Zvážím iniciativu pro co nejčastější volby… 5.10. – Hurá! Pomaturitní sraz. Po kolika už letech? Hurá? / Nevracej se ke starým napajedlům jenom pro vodu – čekají tam na tebe přátelé a sny. (Africké přísloví) 6.10. – …my jsme dvě koleje co jdou vedle sebe / do stanice Absolutno / a kdybys ty neměla mě a já jsem neměl tebe / bylo by na světě smutno (J. Nohavica) Vše nejlepší, M.M.T., k narozeninám. 7.10. – …zjistil, že takřka všichni účastníci jeho studie změnili svůj žebříček hodnot. Přestali se starat o kariéru a vydělávání peněz, dávali přednost zlepšování svých vztahů, meditacím a rozjímání, pobytu v přírodě. Zmizela jejich agresivita a neklid, naučili se odpouštět sobě i druhým, více vnímali potřeby svého těla, dokázali víc prožívat emoce. Dramatická změna často přinesla rozpad starých vztahů, výpovědi z práce, chvíle samoty nebo nedorozumění. Ale pokud lidé dokázali svou zkušenost dobře integrovat, cítili se nakonec šťastnější a svobodnější. (Andělé a neurony, Respekt 39/2013, NDE) 8.10. – Bez ohledu na to, jaké výzvě teď čelíte, vězte, že nepřišla, aby zůstala. Přišla, aby pominula. Během těchto chvil dělejte, co můžete, s tím, co máte, a požádejte o pomoc, když ji potřebujete. Ve vás je síla, která je silnější než cokoliv, čemu čelíte. (L. Brown) 9.10. – ABRAKADABRA má zázračné kořeny. Vychází z Avrah KaDabra, což by se dalo přeložit jako „mluvím a tím tvořím“. Učenci věří, že rčení pochází z Imperiala Aramaic, 76


deník PM

což byl jazyk mocných říší s třítisíciletou historií. Mám firmu na zázraky. A jsem jako tygr. Věděl jsi, že tygr má jen 5% úspěšnost při lovu? Jde po všem, co se pohne. Ale i tak mu to k životu bohatě stačí. Nebo už jsi slyšel o tygrovi, který by zemřel hlady? ABRAKADABRA také vykazuje 5% úspěšnost v dělání zázraků. Jsem možná první, kdo zázraky plánuje a dělá. Je to o udržení pozornosti. A velké důslednosti. Nic jiného. Právě proto, že to neděláš, garantuji jen 5% účinnost. Nemusíš tomu věřit. Prostě to zkus! Dovol si přemýšlet o zázraku. Dovol si přát zázrak. Přej si, a bude ti dáno. 10.10. – Péťa mě zavedla ke stánku se Slovanským pečivem. Více než kvůli cukrovinkám kvůli prodavačce. Opravdu sršela energií. Na trhu měla ve svém stánku pult plný malinkatých dobrůtek. Určitě šedesát, možná i sedmdesát doma upečených druhů! „Každé pečivo má svou historku, vyberte si,“ nabídla cukrářka. Se zájmem jsem dával do krabičky a přitom poslouchal, jak se Bůh hromu opíjel hromničkami. Že peciválky v sobě obsahovaly povzbuzovadlo, aby lenivci neprospali celý den. A marcipánky prý jsou nejstarším pečivem. Legenda praví, že někdy v 9. století, při obléhání města, vojákům už nezbývalo moc proviantu a rychle docházely síly. Vojevůdce Marcus rozkázal sehnat vše, co mohlo mít výživnou hodnotu. Našel se cukr, mandle a úly s medem. V hmoždíři se vše rozdrtilo a smíchalo, výsledná hmota se natřela na chleba. Kalorická bomba zabrala, vojáci si pochutnali a nepřítele porazili. Marci-pane byl na světě (pane je italsky chléb). Nejvíce mě ovšem zaujaly vandrovníčky. Pekly se na plotně a připálené zespodu signalizovaly, že cesta bude špinavá a prašná. Doprostřed cukrovinky se dávalo červené ovoce. Symbolizovalo oheň, který vše zlé spálí. Ale hlavně – kulatý tvar zabezpečoval, že žádný tulák na svých cestách nezabloudil a vrátil se domů. Vandrovníčky, ty si budu dávat! 11.10. – Herec Maroš Kramár říká, že ze sportu má nejraději turistický salám. A jedna moje kamarádka se jakémukoli sportu vyhýbá obloukem. Tedy, vyhýbala. Než vyzkoušela zumbu! Ta ji dostala do varu! Cvičení, tanec prostě takový společný divoký pohyb prý vznikl úplně náhodou. V devadesátých letech přijel na hodinu aerobiku kolumbijský trenér, který si zapomněl kazetu s hudbou. Zaimprovizoval, použil tu, kterou poslouchal cestou na trénink a klientům se hodina líbila tak, že si pak říkali o další. To vše je tak inspirativní, že jsem neodolal a ochutnal. Bavilo mě to! A víte co? Nemusíme být Beto Perez, jak se Jihoameričan jmenuje, abychom mohli zkoušet, improvizovat a objevovat každý den. 12.10. – Štěstí je bohatství ducha, zato peníze bohatství hmoty. Obojí vyrůstá ze 77


deník PM

stejného podhoubí – z pozitivního myšlení. Z vykonávání činností, které nás baví a naplňují. A z obklopování se lidmi, které máme rádi a je nám s nimi dobře. (Amancio Ortega, zakladatel obchodů značky ZARA) 13.10. – Když byl Kuba malý, přinesl ze školy poznámku v žákovské knížce, že při vyučování vykřikuje správné výsledky, aniž je tázán. Můj syn mi to vysvětloval, že se hlásí, ale když není vyvolán, stejně odpoví. Aby prý bylo jasné, že to ví. Rád na to vzpomínám. Nevíme všechno. A to, co zrovna ano, přirozenou touhou potřebujeme sdělit. Nevědět a neříct je snadné. Vědět a nechat si to pro sebe, to je složitější. Ale hlavně – je to často škoda. 14.10. – Do včerejška jsem vůbec netušil, že existuje liga v improvizaci. Improliga. Jde o setkání dvou týmů z různých měst, které na prknech divadla usilují o přízeň publika. Hráči společně trénují, ale vážně nevím co, když každé představení je úplně jiné. A to je podmínka! Bojuje se podle pravidel, přesto nejde o to, navzájem se vyřadit ze hry, ale naopak spolupracovat a mít radost. Když vám ještě řeknu, že jako divák vůbec netušíte, co se bude odehrávat, že při vstupu do sálu dostanete hlasovací kartičky k vyjádření podpory konkrétního výstupu, že napíšete na lísteček i svá dvouslovná témata, která byste chtěli spatřit na jevišti, že uvidíte neuvěřitelnou improvizační rozcvičku, skvělou moderátorku a ještě lepšího sudího, po kterém můžete veřejně a beztrestně házet v případě nesouhlasu s jeho výroky bačkory – které taky dostanete u vchodu (tomu říkám demokracie!), že si nebudete moci nevšimnout zběsilého mávání rukama asistentky, která nekompromisně ukazuje, kolik času zbývá do konce aktovky, že uslyšíte kytaru a housle, že budete mít před očima průběžný bodový stav, a přesto nebo právě proto budete v jednom kuse překvapeni a překvapováni, co se okolo vás děje, může to být pro vás natolik nový zážitek, že při svých dennodenních improvizacích, které všichni děláme, získáte větší nadhled a méně obav z vlastních chyb. Protože chyby jednoduše nejsou. Jsou jen lépe nebo hůře odehrané role, ve kterých se objevujeme. A to si pište, že každý z nás hraje denně svou vlastní improligu. 15.10. – Největší z malířů je – podzim! Nevím, jak jen to ten umělec dělá. A kdy přesně vezme do ruky štětec. Kdy namíchá a nanese na listy barvy tak, že výsledek zalahodí každému oku. A přesto i následující den sáhne do svého nikdy nedokončeného díla, aby je vylepšil. Logiku už v tom nehledám. Stejně jako ji nenajdu v hudbě. Prostě si jedno ráno pobrukuju tu a příště zase jinou melodii. Logiku nemají ani obrazy nebo sochy. Dokonce 78


deník PM

ani hvězdná obloha. I na to vše koukám jako z jara po celý rok. Přitažlivé věci nepotřebují důvody a už vůbec ne vysvětlení. Záleží na vkusu. Jak jednoduché. A logické… 16.10. – Když jsem byl malý kluk, ještě mobily nebyly. Takže když jsem chtěl s kámoši třeba ven, svolat jsme se nemohli. Ani si písnout přes pc. Fungovalo domluvit se den předem. Na čase a místu. Nebo prostě na sebe zazvonit u dveří. To už je let… Mobil mám na stole, sedím u počítače. Je tři čtvrtě na osm ráno. A – zazvoní zvonek. Tak nějak nesměle. To není pošta. Otevřu. Za dveřmi nikdo. Vykouknu z okna. Před domem dvě kočky! Kdy na vás naposledy – a jestli vůbec – zazvonily holky? „Šly jsme kolem, tak jsme zazvonily, neva?“ Volaly na mě zespodu. Karolínka s Dominikou. Školačky. Hráčky naší dívčí fotbalové školičky. Včera nebyly na tréninku. Kája měla výtvarku a Domča balet. „Neva! Zvoňte klidně každý den!“ Zamávali jsme na sebe. Domluvili jsme se na čase a místu. Zítra se sejdeme zase na hřišti. Ještě jsem se nepřestal smát… 17.10. – Vždycky jsem chtěl vyprodat nějaký sál. Ten zázrak se brzy splní. Prostě zabírám celé kino! A díky podpoře stejně pozitivních a nadšených lidí tam mohu pozvat děti. A zažít plný vyprodaný dům. Myslím přitom na kostely. Jsou totiž důmyslně postavené. Pojmou hodně lidí ve stejný čas na stejném místě, to znamená hodně společné energie a přítomní ani neví proč, cítí se lépe. Já na modlení moc nejsem. Ale vím, že hodně dětí v kině, to bude taky síla! Navíc se tam dozvím, jak se stát rytířem. Už se těším! 18.10. – Jsou dva způsoby řešení těžkostí. Buď změníte ty těžkosti, nebo změníte sebe, abyste je vyřešili. (Phyllis Battome) 19.10. – Neurolaboratoř. Barevný stůl. Po kratších stranách vždy jedna židle. Na stole monitor se třemi otevřenými okny grafů. Uprostřed stolu závodní dráha. Taková půlmetrová lajna s vyznačeným středem. Na každém konci malý kruh. Dva hráči. Každý má čelenku. Na čele tři diody nebo snímače. Z čelenky dráty, které míří do počítače. Na dráze kulička. Mentální přetlačovaná může začít. Cílem je pouze myslí dosáhnout toho, aby se kulička po čáře přesunula ze středu do kruhu soupeře. Obrazovka promítá grafický souboj myšlenek. A kulička se pomalinku valí tu jedním, tu druhým směrem. Nevěřím vlastním očím! Sedám si ke stolu. Můj soupeř Jarda má prý za sebou šňůru vítězství. Hodně pije vodu. Hlasitě dýchá. Pevně svírá roh stolu. Usmívám se, když se kulička dostane na jeho polovinu. A začínám chtít hrát. Běž, běž. Běž! Mumlám rty, abych nerušil. Po roce začal festival Inner Winner. Paráda! A já jsem vnitřní vítěz. Mám to teď změřeno. 79


deník PM

S kuličkou jsem dvakrát za sebou vyhrál. Že je to placebo? V tom případě nevím, jak se cítil Jarda. Protože já jsem rád ve své kůži. Já jsem rád ve své hlavě vítěze. 20.10. – Pokud soudíte lidi, nemáte čas je milovat. (Matka Tereza) 21.10. – Úspěch vzniká přemýšlením o úspěchu. Co se ti povedlo? Buď zdráv. Mentálně i fyzicky. Více pochval. Více komplimentů. Více úsměvů. Více radosti. Více lásky. Pečuj o vztahy. Raději svobodu než vždycky pravdu. Nebojuj. Neodsuzuj. Než promluvíš, nadechni se. Hledej ve všem dokonalost. Koupej se v nadšení. Focus na priority. Uč se. Vzdělávej se. Čti. Pokora. Vděčnost. Úžasní lidé přitahují úžasné lidi. Jsi král. Země je kulatá a ne vždycky tomu tak podle některých bylo. Takže můžeš opravdu cokoliv. Dělej to pak nejlépe, jak dovedeš. Slib, že se nevzdáš. Žij vědomě. A věř pocitům. / Nepovažuji tento mnou vytvořený seznam za afirmace. Spíše za svou filosofii. Za svůj postoj a snahu se s tajemstvím světa vyrovnat po svém. Důraz je na „po svém“. Připouštím, že jsem dlouho chtěl měnit svět kolem sebe. Tu urputnou snahu jsem před rokem opustil. Nebo spíše začal opouštět. Se světem nepohnu. S vlastním egem se sice někdy pořád přetlačuju, ale začínám chápat, že tato má nová cesta je daleko ušlechtilejší. 22.10. – „Doktore Papaderosi, co je smyslem života?“ Následoval obvyklý smích a lidé se začali vrtět jako před odchodem. Papaderos zvedl ruku, uklidnil sál a dlouho se na mě díval a očima se ptal, jestli to myslím vážně; z mých očí vyčetl, že ano. „Odpovím na vaši otázku.“ Ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku z kůže, zalovil v ní a vyndal malé kulaté zrcátko, velikosti asi čtvrtdolaru. A řekl tohle:„Když jsem byl malý chlapec, za války, byli jsme velmi chudí a žili jsme v odlehlé vesnici. Jednoho dne jsem na silnici našel střepy rozbitého zrcátka. Havaroval tam německý motocykl. Snažil jsem se najít všechny kousky a dát je dohromady, ale nešlo to, a tak jsem si nechal jenom ten největší střep. Tenhle. A o kámen jsem ho obrousil do kulata. Začal jsem si s ním hrát a fascinovalo mě, že můžu odrážet světlo do tmavých míst, kam se slunce nikdy nedostane – do hlubokých děr a štěrbin a tmavých komůrek. Hrál jsem takovou hru – dostat světlo do těch nejnepřístupnějších míst, jaká najdu. Zrcátko jsem si nechal, a jak jsem vyrůstal, vždycky jsem ho, když jsem neměl co na práci; vytáhl a v té hře jsem pokračoval. Když jsem dospěl, pochopil jsem, že to není jenom dětská hra, ale metafora, jak bych mohl naložit se svým životem. Pochopil jsem, že já nejsem to světlo ani jeho zdroj. Ale světlo – pravda, porozumění, poznání – tu je a na mnoho tmavých místech zasvítí, jedině když je tam odrazím. Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám. Nicméně 80


deník PM

s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světa – na tmavá místa v lidských srdcích – a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělat obdobně. O tohle mně jde. To je můj smysl života.“ A pak vzal opatrně do ruky své malé zrcátko, zachytil jím zářivé denní světlo, které sem dopadalo oknem, a odrazil je na můj obličej a na ruce složené na stolku. (Robert Fulghum) 23.10.2013 – Můj deníčku. Všechno nejlepší. Je to přesně rok, co jsem si tě začal psát. Nějak jsem měl pocit, že se sám sobě vzdaluju. A že chci být zase sám sobě blíže. Bez dalšího vznešenějšího cíle jsem tak ťukal řádek po řádku. Psal jsem o tom, co mě zaujalo, co se odehrálo, co mě inspirovalo, co mi dodávalo energii, co se mi líbilo. Ptal jsem se, volal, přemýšlel i snil. Každý den. Dělal jsem to s nadšením. Nechtěl jsem přeskočit ani jediný den. Nechtěl jsem přijít ani o jediný den. Teď jich mám 365 v balíčku. Ten čas existoval. A já jsem za něj vděčný. Hrál jsem si. A hraju si dál. Třeba s PM, s písmeny, která psána vedle sebe mohou mít různé významy. PM jako PetaMetr je délková jednotka, jako ProMethium jde o chemický prvek, z angličtiny Particulate Matter jsou prachové částice, v teorii množin se těmito písmeny vyjadřuje Princip Maximality, řízením projektů se zabývá Project Management. PM byla i matka Ježíšova – Panna Maria či titul nejvyšších římských kněží, později papežů, Pontifex Maximus. Private Message je soukromá zpráva v diskusích, zasílána tak, aby ji nikdo jiný neviděl. To všechno je deník PM. Z latinského Post Meridiem znamená navíc PM odpoledne. Pokud bych přirovnal život k jedinému dni, vstupuji do svého odpoledne. A jdu do něj šťastný. A právě posílám jednu Private Message: Smyslem mého života je být šťastný. Moje štěstí není, co mám, ale koho mám. Nejde o to, kým někdy budu, ale kdo jsem. Buďte taky šťastní. Poznáte, kdy nejste. Pak něco změňte. Poznáte totiž i to, kdy jste. Hodně štěstí. PM – Petr Mutina.

81


deník PM

Petr Mutina deník PM © Petr Mutina www.petr.muti.cz Vydáno nákladem autora Layout: Roman Šumanský Tisk: Ján Fenčák - REPROMA Foto: Petr Mutina - Guayaquil, Ekvádor, 2012 Vydání první Praha 2013

82


denĂ­k PM

83


denĂ­k PM

84


Deník PM