Slovo abonenta
Od nejútlejšího věku byl můj život provázen hudbou, neboť maminka hrála na klavír a varhany, tatínek na kytaru a mandolínu, navíc oba krásně zpívali. Jako velmi malého chlapce mě brávali na koncerty do mušle, která dříve stála v parku u divadla a zde jsem se poprvé setkal s malým orchestrem a populárním repertoárem. V roce 1959 rodiče usoudili, že jsem již natolik zralý, abych byl schopen absolvovat první koncert Severočeského symfonického orchestru ve velkém sále divadla. Od té doby jsem rodiče provázel na většinu koncertů i v dalších letech a teplickému orchestru jsem zůstal věrný dodnes. Začal jsem navštěvovat lidovou školu umění a kromě hry na klavír jsem měl i hodiny hudební nauky, které probíhaly právě v den konání koncertů. Velmi častým zpestřením výuky bývaly návštěvy generálních zkoušek orchestru. Měl jsem tedy jedinečnou možnost slyšet koncert dvakrát a porovnávat fázi finální přípravy s konečným výsledkem. V průběhu téměř padesáti let jsem absolvoval ohromné množství koncertů teplického orchestru, vnímal jsem pomalý přerod našeho hudebního tělesa i personální změny. Zažil jsem spousty našich i zahraničních sólistů a celou plejádu kmenových i hostujících dirigentů. Některé koncerty byly nezapomenutelné, s vynikajícími výkony jednotlivců i celého tělesa. Tehdy se mi dojetím i krásou téměř dostaly slzy do očí a v zádech probíhalo tajemné mrazení. Musím však zároveň poctivě přiznat, že se mi něco líbilo i mnohem méně. Platí to hlavně o době, kdy první skladba programu musela být z pera některého ze současných skladatelů. Postupem doby jsem byl svědkem řady změn. Měnila se skladba repertoáru, v roce 1979 se měnil název tělesa na Severočeskou státní filharmonii a velmi podstatnou změnou bylo přesunutí konání koncertů z teplického divadla do nově otevřeného Domu kultury v roce 1986. Divadelní budovu mám rád, mám-li však srovnat zvukovou kvalitu produkce, pak koncertní sál Domu kultury má mnohem vyšší parametry, neboť největším kladem tohoto prostoru je jeho akustika. Měl jsem velké štěstí, že jsem navštívil zahajovací koncert. Seděl jsem ve druhé řadě za profesorem Václavem Holzknechtem, slyšel jsem tedy, jak k sousedům svým zvučným a nezaměnitelným hlasem pronesl slova velké chvály nad tímto sálem a navíc mu imponoval fakt, že se zde povedla právě akustika. Řadu let jsem chodil na koncerty sám. Na konci osmdesátých let minulého století jsem si všiml, že stejnou zálibu sdílí i jedna z mých pacientek. Netrvalo dlouho a koncerty se staly místem našich pravidelných setkání a mnoho sezon jsme již spolu absolvovali jako manželé. V rámci své profese jsem měl možnost poznat i řadu hudebníků. K mé velké radosti se změnila ještě jedna podstatná záležitost. Pamatuji se, jak v šedesátých letech bývalo občas v hledišti žalostně málo posluchačů, v posledních letech bývá naopak téměř plné a často bývá vyprodáno. Stoupá počet majitelů abonentních vstupenek, na koncerty dojíždějí i lidé z okolí, pravidelnými návštěvníky jsou i obyvatelé z příhraničních oblastí Německa a stále větší procento posluchačů tvoří mladí lidé. Na rozdíl od dob dávno minulých se naše filharmonie stále častěji prezentuje i v mnoha zemích Evropy. Nezbývá než popřát našemu „letitému“, leč stále mladému hudebnímu tělesu do dalších let stálý příliv kvalitních členů, výborné podmínky, vedení i zázemí a v neposlední řadě čím dál tím větší množství spokojených posluchačů u nás i v cizině. MUDr. Alois Štěpánek abonent, který si zakoupil v roce 2008 svou jubilejní 50. abonentní vstupenku
V archivu SČF byla dodatečně nalezena fotografie, která dokumentuje v textu uvedenou situaci při koncertu k otevření Domu kultury v roce 1986. V první řadě zcela vlevo prof. Václav Holzknecht, v druhé řadě druhý zprava MUDr. Alois Štěpánek.
18