38 | BUDOUCNOST
jen omyl, ale to, co se odehrává mezi tím. Vlastně neustále a v nejrůznějších souvislostech simulujeme ideální stavy, které jsou nedosažitelné – právě proto, že se stále projektujeme do vzdálené budoucnosti. Čím více jsme sami sobě mimozemšťany, tím lépe.
Miroslav Petříček Jeden z nejznámějších současných českých filozofů je pedagogem Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty UK. Odborník na moderní francouzskou filozofii se ve vlastních textech zabývá filozofií umění i podmínkami člověka v postmoderní době. Hledá inspiraci ve výzvách vědy a technologií, jeho dosud poslední knihou je Myšlení obrazem.
» TECHNOLOGIE UMOŽŇUJÍ ÚTĚK PŘED REALITOU. «
Lze uvažovat o budoucnosti oboru filozofie? Máme vnímat vědu a techniku jako zdroj nejzásadnějších podnětů k tomu, co bude člověk, potažmo filozof, řešit v příštích desetiletích? Možné to je, ale asi zbytečné: filozofie se pokouší nalézt nové odpovědi své době, a to takové, které otevírají nové možnosti – nejen myšlení, ale především době samé. Nikdy nemůže být tím, čím už byla, a tím méně předem vědět, čím se stane. Technologický vývoj je důležitý proto, že staví člověka před otázky, které by jej jinak nenapadly, mění vztah ke světu. Je však potřeba, aby myšlení za ním nezaostávalo, ale předbíhalo jej. Například se zamýšlelo nad tím, že stále více neseme odpovědnost za to, co nemáme pod kontrolou. Přináší virtuální realita do filozofie nové problémy, nebo to není od dob Platónovy jeskyně nic nového? Myslím, že Elon Musk například položil na stůl otázku, jak můžeme poznat, že nejsme jakési hodně dokonalé simulace světa 21. století, jak si jej vytvořili pro svou zábavu lidé ze vzdálenější budoucnosti. Jak by na tento problém nahlížel filozof? Virtuální realita je něco nového, určitě. Rozměr mezi vzorem a kopií je neprozkoumaná oblast a přitom to jediné, co žijeme: lidský život není jen pokus a není
V politice se dnes hovoří o postpravdivé době. Můžeme očekávat, že nastupující generace přestanou vnímat pravdu jako jednu z nejzásadnějších hodnot? Jak by to proměnilo společnost? Nebo je to tak, že „pravda má nás“ a na našem vztahu k ní vlastně tolik nesejde, protože ona bude mít vždy navrch? Pravda není hodnota sama o sobě už proto, že „vůle k pravdě“ se může zvrhnout v ideologii, není-li korigována hodnotami jinými. „Postpravdivá“ doba znamená možná právě toto: pravda sama nestačí; pravda vědy není schopna rozhodnout, zda má pravdu většina či menšina, žijeme ve věku falzifikace, nikoli verifikace. Pokud bych si myslel, že mám pravdu, znamenalo by to, že jsem ztratil kritický vztah k sobě i k realitě. Nevím, jak je to se současnou společností, ale myslím si, že už i ona má obezřetnější vztah k pravdě, protože pravd na ni dopadá ze všech stran spousta. A protože jsou všechny tak nějak pravdě podobné. Říká se, že sociální sítě a moderní technologie společnost atomizují, lidé si čím dál víc žijí ve vlastních světech či informačních bublinách, do kterých nevpustí informace, které nechtějí slyšet. Lze se obávat, že se společnost rozpadne do solipsistických vesmírů pro jednoho, nebo naopak, jak varují neurovědci, se promění v jakýsi lidský roj? Nemůže odtud přijít onen nedávno ještě vysmívaný „konec historie“? Obojí se už stalo. Pokročilé technologie umožňují útěk před realitou – útěk před svobodou. Na sociální síti se nemusím bavit s tím, s kým nechci, ale pokud se bavím jen s těmi, s nimiž se bavit chci, nakonec se bavím jen sám se sebou a za hradbou, kterou takto tvořím, jsou nenávistné komentáře těch druhých. Když to přeženu. Jenže: to platí jen pro společnost ve vyspělých zemích, a těch není většina.