Literární cena Gymnázia Jiřího Wolkera

Literární cena GYMNÁZIA JIŘÍHO WOLKERA 2018

Úvodní slovo

V roce 2018 realizovalo Gymnázium Jiřího Wolkera první ročník literární soutěže, která

zahrnovala čtyři kategorie: 1. Próza Střední školy, 2. Poezie Střední školy, 3. Próza 2. stupeň Základní školy a 4. Próza 5. třídy Základních škol. Odborná porota ve složení pánů Michala Marka, Aleše Procházky a Aleše Pospíšila nakonec vybrala vítěze jednotlivých kategoriích z celkově padesáti přihlášených autorů a autorek. Jejich texty a texty těch, kteří byli oceněni Zvláštní cenou poroty, najdete v této publikace. Za její podobou stojí pedagogové Moravské střední školy, konkrétně Robin Michenka a David Bartoš. O samotné ilustrace se postarala studentka, toho času 3. ročníku, Klara Jug. Tisk publikace zajistila WALKER reklama s.r.o. s panem ředitelem Josefem Janečkem. Celý projekt byl završen představením publikace v rámci výstavy uskutečněné v Kině Metru 70.

Tímto děkujeme všem účastníkům soutěže, děkujeme porotě, děkujeme Klaře za ilustrace,

děkujeme školským institucím Gymnáziu Jiřího Wolkera a Střední moravské škole za podporu.

Obrovský dík náleží panu Josefu Janečkovy za velkorysost při tisku publikace i samotné výstavy.

Děkujeme zkrátka všem, kteří za celým projektem stojí a přejeme, vám čtenářům, příjemnou četbu.

Za organizační tým David Bartoš a Robin Michenka

3

4

OBSAH

7

O ŘÍ Š KOVÁ ČO KOLÁDA

9

ČTYŘI DÍ V KY A J EDNO VELKÉ VÍTĚZSTVÍ

13

BLEDULKA

17

O KO UZELNÝCH BROM BŮ RKÁCH

21

NA ČEM O P RAV DU ZÁLEŽÍ

24

JAK MI LUJÍ S E AN DĚLÉ

27

P RO S Í M O MI LOST

28

TMAVÝM MĚSTEM

31

P S ANÍ

32

ŘEKA

35

MÚZA

36

P O HŘEB

39

O P O NA

40

CESTA

42

JAK ŽI JÍ HV ĚZDY

46

ŽI VOT NA DNĚ SKLEN ICE

49

JÁ

5

6

Oříšková čokoláda Kategorie IV. 5. třída ZŠ - próza Zvláštní cena poroty Natálie Dobiášová Základní škola Němčice nad Hanou

Jednoho dne se otevírala nová školka.

Oba dva chtěli jít studovat na kuchaře. Na

Nebyla to ledajaká školka, byla pro tabulkové

střední škole se znova potkali. Tentokrát

čokolády. Tento rok udělala paní ředitelka

si nesedli vedle sebe, ale Čoklidka seděla

výjimku a pustila do školky malinký lískový

v první řadě a Louskáček v poslední. Paní

oříšek. Byl to hodný milý chlapeček, který měl

učitelka

rád pohádky o superhrdinech a moc rád si

Měli společně upéct pizzu. Louskáček byl

kreslil. Jmenoval se Louskáček.

s Čoklidkou v jednom týmu. Společně

Všechny čokolády se mu smály, až na jednu.

s ostatními spolužáky upekli úžasnou pizzu

Byla to kakaově hnědá čokoláda. Jmenovala

a všichni dostali jedničku. O přestávce chtěl

se Čoklidka. Čoklidka měla ráda básničky

Louskáček pozvat Čoklidku na školní ples, ale

a

byl

bylo pozdě. Čoklidku už pozval černý Čoko. Byl

smutný, jak se k němu všichni chovají, a utekl

to nejsilnější žák ze třídy, ale zároveň i velký

do kouta. Čoklidka si ho všimla a běžela ho

tyran. Jakmile se dozvěděl, že chce Louskáček

utišit. „To nic, neboj se, můžeme být kamarádi,

pozvat Čoklidku na ples, řekl mu: „Ani na to

jestli chceš.“ Louskáček přikývl a usmál se.

nemysli, Čoklidka bude moje holka. Zkusíš

A takhle to zůstalo. Byli kamarádi až do první

ji požádat o jeden tanec a něco se ti stane!“

třídy.

Louskáček se okamžitě zarazil a smutně přikývl.

pohádkové

princezny.

Louskáček

zadala

žákům

týmovou

práci.

V první třídě si sedli hned do první

Mezitím se Čoklidka doma připravovala na

řady. Ve třídě se jim nikdo neposmíval,

školní ples. Vzala si krásné modré šaty s perlami

protože do třídy chodily různé čokolády

a rubínový prsten. Nesměla chybět perlová

i všechny druhy oříšků. Po skončení prvního

korunka na hlavu a zlaté střevíčky. Čoklidka se

školního dne se Louskáček vrátil domů

připravila a černý Čoko ji přišel vyzvednout.

a oznámil svým rodičům. „Mami, tati, mám moc

Louskáček se taky připravoval s nadějí, že by

rád jednu holčičku, ale nevím, jak jí to mám říct.“

s ním Čoklidka mohla tancovat. Oblékl si zlaté

Maminka s tatínkem se zarazili a odpověděli.

sako, bílou kravatu a k tomu zlaté kalhoty

„No, víš, Louskáčku, musíš si na to přijít sám.“

s černými botami. Chtěl už odejít, když tu

U Čoklidky bylo to samé. Vtip je v tom, že oba

náhle uslyšel hlas: „Nic není nemožné, možná

dva jsou zamilovaní do toho druhého, ale neumí

si s tebou zatancuje.“ Louskáček se ohlédl

si to říct. A tak se to s nimi táhlo až na střední.

a najednou se ozvalo: „Já jsem tvoje svědomí,

7

milý Louskáčku.“ Než stačil odpovědět, ozval

Po plese to začalo chodit jako každý další

se zvuk klaksonu. Tatínek už netrpělivě čekal

den. Minuly týdny a u Čoklidky se chystal její

v autě a křikl na něj: „Tak co, synku? Chceš tam

nejšťastnější den. Slavila totiž osmnáctiny

tedy jet nebo ne?“ „To se ví, že pojedu. Všichni

a Louskáček se jí chystal sdělit něco úžasného.

na mě už čekají.“

Když byl na řadě s předáváním dárku, zašeptal

Čoklidka a černý Čoko dorazili na ples. Na

Čoklidce do ucha: „Čoklidko, nechceš si

plese už jsou skoro všichni. Hraje pěkná muzika

mě vzít?“ „Cože? Není na to brzy?“ „Na co

a Čoklidka a černý Čoko jdou k baru. Černý

není brzy?“ zeptala se maminka. Čoklidka

Čoko podává Čoklidce punč, ale Čoklidka má

odpověděla: „Louskáček si mě chce totiž vzít.“

oči někde jinde. Louskáček se začervenal,

To bylo divení. Rodiče se ale nakonec vyjádřili

když si všiml, že se na něj Čoklidka usmívá.

a přislíbili ruku dcery. Chystala se tedy veliká

Zrovna vyhlásili dámskou volenku. Louskáčka

svatba. Obřad byl honosný a novomanželé byli

požádala bílá čokoláda jménem Chloe. „Smím

krásní a šťastní.

prosit, Louskáčku?“ Louskáček přikývl a Chloe

Uběhlo pár měsíců a u našich mladých manželů

ho vytáhla na parket. Byl to nádherný tanec,

se ozýval křik třech malých čokoládek, které se

akorát mu něco chybělo. Chyběla tam ta pravá

jim právě narodily. Byla to trojčátka a jmenovala

láska. Černý Čoko si všiml, že se Čoklidka pořád

se Tatianka, Figárek a Lindorka. Nejmladší

dívá na Louskáčka s Chloe. Hudba přestala

Lindorka měla jméno po prababičce Lindoře.

a Louskáček se přiblížil za Čoklidkou. „Čoklidko,

Trojčátka měla jednu zvláštnost, měla v sobě

nezatančíš si se mnou?“ „Ale jistě, Louskáčku,

mléčnou čokoládu s lískovými oříšky. Všechny

moc ráda.“ Louskáček ji chtěl vést na parket,

dětičky rostly a rodiče měli kupu starostí, ale

když tu jim vkročil do cesty černý Čoko. „Co

i radostí. Když jim děti začaly chodit do školky,

to děláš s mojí holkou?“ Čoklidka se zarazila

rozhodli se, že si zařídí cukrárnu.

a zčervenala. Hádají se o ni dva kluci. Chloe si

V cukrárně prodávali nugátové kuličky, malé

všimla, že Louskáček je teď s Čoklidkou. Chtěla

ovocné mufi nky, marshmalownové sněhuláky

to Louskáčkovi oplatit, a proto šla za černým

a spoustu jiných cukrovinek, po kterých se

Čoko. „Ahoj fešáku, nechceš si zatancovat?“

sbíhaly sliny. Podnik jim vzkvétal a děti rostly.

„Ale jistě, krásná dámo.“ Všichni byli spokojeni

Kdyby nebylo Louskáčka a Čoklidky, neměli

a pěkně tancovali. „Večer se krásně vydařil,

bychom smíchané čokolády. Ať žije Louskáček

nemyslíš, svědomí?“ říkal si pro sebe Louskáček.

a Čoklidka!

„Ovšem, Louskáčku, vydařilo se to pěkně.“ Ples skončil přesně o půlnoci. Louskáček se zeptal

P.S. Víte, co se stalo s černým Čoko

Čoklidky. „Poslyš, Čoklidko, nemohl bych tě

a Chloe? Po plese se jim to rozpadlo.

doprovodit domů?“ Čoklidka odpověděla. „Jsi hodný, Louskáčku, ale přijede pro mě tatínek.“ Tak se tedy oba rozloučili a doma se uložili ke spánku.

8

Čtyři dívky a jedno velké vítězství Kategorie IV. 5. třída ZŠ - próza 2. místo Josefína Glosová Základní škola Zdeny Kaprálové a Mateřská škola Vrbátky

Předškolačky

Do mateřské školky v Klášteře chodila Lili. Měla pět let. Byla ve školce moc spokojená, hrála si

se všemi dětmi, ale hlavně se svými třemi nejlepšími kamarádkami. Jmenovaly se Klára, Bětka a Zuzka.

Všechny měly nastoupit na klášterskou základní školu. Když přišly prázdniny, holky si slíbily, že se každý den odpoledne budou setkávat u jejich oblíbeného místa v parku. Měly tam skrýš. Ve stínu velkého dubu, schovaná za keři, byla malá jeskyně. Tam si to dívky vyzdobily podle svého.

Jeskyně

Co si holky slíbily, to dodržely. Pravidelně se setkávaly už celý týden. Dnes ale jedna chyběla.

„Proč Bětka nepřišla?“ zeptala se Klára. „Je nemocná, bolí ji v krku.“ řekla Zuzanka. Zuzanka bydlí ve stejné ulici jako Bětka, proto ji vždy vyzvedává. „Tak co budeme dnes dělat?“ zeptala se Lili. „Bětka bude mít pozítří narozeniny.“ nadhodila Klára. „Akorát pro Bětku nic nemáme.“ zesmutněla Zuzka. „Potřebujeme nápad. Co má Bětka ráda?“ doplnila.

9

„Vybarvování mandal. A taky zvířata. Co kdybychom pro ni sehnaly mandalu se zvířaty?“ řekla Lili. „Jo!“ vykřikly Klára a Zuzka zároveň. „Tak já přinesu dvacku!“ nabídla se Zuzka. „Dobře. Tak já taky.“ řekla s úsměvem Lili. „Já teda taky něco přinesu. Uvidím, co budu mít v pokladničce.“ řekla Klára. Chvíli si povídaly a potom se rozloučily.

Setkání

Dívky se druhý den setkaly v jeskyni. Bály se prvního nákupu a hlavně prodavaček.

„Holky, přinesly jste ty peníze?“ šeptla Lili. „Nešeptej!“ odvětila Zuzka. „Ty taky šeptáš!“ řekla Lili. „Kašlete na to a pojďte to koupit!“ okřikla je Klára. „A jdeme!“ řekla Zuzka.

Holky vyrazily do města. Po chvíli došly na náměstí, kde potkaly dvojici šesťáků. „Hele, co to svíráš v té ručičce?!“ řekl první kluk. „Peníze, co jiného?!“ odvětila Zuzka. „Dej mi ty peníze a nebuď drzá!!!“ řekl zase.

Zuzka se bránila: „Nejsem drzá, proč mi to říkáš?!“ „Prostě mi je dej a neptej se!“ vypálil. „Tady.“ vytrhla Klára Zuzce peníze z ruky. Kluci vzali peníze a utekli za roh. „Proč jsi jim to dala?!“ zeptala se Zuzka. „Měla jsem z nich strach. Stejně jsem vzala víc. Neumím to spočítat, ale je to asi sto korun.“ odpověděla Klára. „Aha, tak to jo.“ pousmála se Zuzka. Holky odešly do obchodu, vybraly dárek, požádaly o zabalení s cedulkou „Bětka“, zaplatily a odešly. Bětčina oslava se vydařila. Děvčata se bavila a na setkání s šesťáky brzo zapomněla.

10

Škola

Holkám uběhlo léto jako voda. Byl první školní den. Dívky se těšily do školy, konečně se dočkaly.

„Ahooj!“ vykřikla Lili a rozběhla se za Klárou a Zuzkou na školní dvůr. „Je to tu nádherný.“ rozplývala se Zuzka. „Tak s tím je konec!“ řekl ten kluk, který dívky v létě otravoval. Jmenoval se David.

Klára řekla: „Co zase chceš? Vždyť jsi nám sebral peníze, to ti nestačí?!“ David odvětil: „Přestaňte mě provokovat. Jak by se vám líbila tahle flaška se sirupem ve vlasech?

Tak mi dejte všechny své aktovky. Já vám dám si dovolovat.“ Děvčata otráveně jedna po druhé odevzdaly aktovku. David si vybral aktovku Lili, vysypal z ní věci, hodil je do kontejneru a odešel. Lili pěkně naštvalo, že jí zničil nové a nepoužité věci, hned se rozbrečela. Bětka viděla uplakanou Lili z dálky a tak přiběhla co nejrychleji za kamarádkami.

Společně se Zuzkou i Klárou pomohly Lili s věcmi, které David vyhodil. Její pouzdro a krabička na svačinu byly špinavé. „Jsi v pohodě? Neměla bych to někomu říct? Co se přesně stalo?“ vyhrkla. „Nic, nikomu to neříkej. Jinak dopadneme hůř.“ začala se strachovat Zuzka. Děvčata se přes to nemohla přenést po celý zbytek dne. „Ta škola dneska fakt špatně začala.“ vzlykala Zuzka.

Po týdnu „Jdeme na oběd?“ tázala se Klára. „Asi jo.“ odpověděla Bětka. Holky se rozběhly. Najednou se zpoza rohu vynořili David a jeho kamarád Adam ze sedmičky. Chodba byla úzká, a tak klukům nedělalo problém holkám zabránit v úniku. „Ale ale, kohopak to tu máme?!“ pousmál se David. „Hej, pusť nás!“ bránily se Zuzka, Lili a Klára. Bětka se prosmýkla kolem kluků a utíkala se schovat. David chytil Kláru, která sebou cukala. Adam ji přidržel a Klára dostala od Davida velkou ránu pěstí do břicha.

David řekl: „Tohle máš za to, že se jich vždycky zastaneš!“ Klára se svalila na zem a svírala si břicho.

11

„Proč jste to udělali!?“ vykřikla Lili. Adam a David utekli do šatny. Lili Kláře pomohla dojít za zdravotnicí, zatímco Zuzka ji utěšovala. Kláře se naštěstí nic vážného nestalo.

Jak to dopadlo

Bětce došla trpělivost a řekla kamarádkám: „Jdeme to ohlásit, jinak se to zhorší!“

Dívky ji prosily na kolenou, aby to neříkala. Měly strach, že je kluci za tohle zbijí. Bětka neposlechla kamarádky a šla za paní ředitelkou. Což bylo správné rozhodnutí. Tato šikana byla odporná a kluci k ní neměli žádný důvod. Paní ředitelka ji vyslechla a rozhodla, že informuje mámy a táty agresorů a zavolala také rodičům děvčat. Kluci byli potrestáni dvojkou z chování a důtkou ředitele. Třídní učitel další den udělal třídnickou hodinu, aby seznámil děti se šikanou, poučil je a vysvětlil jim, jak se chovat v takové situaci. Holky byly potom na škole spokojené. Kluci je už neotravovali a raději se drželi dál.

12

Bledulka Kategorie III. ZŠ - próza Zvláštní cena poroty Natálie Rajštetrová Základní škola a gymnázium města Konice

Jihlavské

sídliště

Březinova,

nový

„Máš kruhy pod očima,“ rozkřičí se na ni

domov rodiny Venclovy. Žádný čistý vzduch

hned ráno matka. „Nevím, proč jsi včera tak

a klid, na který byla Martina zvyklá. Každá

ponocovala!“

patnáctiletá holka by měla radost, kdyby se

Strašně ráda by jí teď Martina vyčetla, že kdyby

přestěhovala do města. Širší výběr obchodů,

se nestěhovali, nyní sedí u snídaně v Mikulově,

velká nákupní centra, restaurace… Martina si

pěkně vyspaná a s úsměvem na tváři. Základní

připadá divná, ale ono opustit rodný Mikulov

škola Tomáše Garrigua Masaryka vypadá šedě

a velmi dobré kamarády, není lehké. Vždyť tady

a zašle. Vysoká budova s oprýskanou omítkou.

budeš chodit do prestižní školy, na gymnázium

Typická městská škola. Takové se Martině nikdy

Jihlava. Budeš mít vysokoškolský titul. Přehrává

nelíbily. Vevnitř to vyhlíží stejně. Všude prach

si Martina dokola v hlavě slova svého otce.

nebo rozbitá podlaha. U šaten stojí tři holky ve

Sám je architekt a ze své dcery očekává dobré

značkovém oblečení a divně na Martinu dívají.

výsledky na gymnáziu a později na vysoké škole.

Ještě, aby ne, vždyť ona na sobě nemá nic

Taky díky otcově práci teď trčí tady. Zničil dceři

značkového.

dětství jen kvůli kariéře.

Devátou A jen stěží najde. Její členové na pohled

„To je tak nespravedlivé!“ bouchne Martina do

působí dost namyšleně a povýšeně. Při vstupu

plastového parapetu. Stojí u okna. Venku prší.

nové spolužačky všichni ztichnou a sledují jen

Malý, ale špinavý parčík nahání trochu strach.

ji. Ona cítí, že rudne. Není zvyklá být někde

„Martino!“ vletí do jejího pokoje, který díky

nová. Zamíří k jedinému volnému místu, v první

velkému množství krabic vypadá spíš jako sklad,

lavici u okna vedle blondýna s modrýma očima.

paní Venclová, její matka. „Už máš dávno spát.“

Pod jeho modrou mikinou se rozhodně svaly

Martina s brekem zaleze pod peřinu. Zítra jde

neskrývají, je totiž v celku drobný. Podle všeho

poprvé do zdejší školy. Pozná Jihlavu víc, než

se s nikým moc nebaví a oni s ním jen kvůli

jen z okna, ale vůbec o to nestojí. Nejraději by

domácím úkolům.

se tu zamkla a už nikdy nevyšla. Jedině tehdy,

„Ahoj,“ pozdraví ho šeptem Martina. „Máš tu

kdyby jí rodiče oznámili, že se vrací do Mikulova.

volno?“

Mikulov, sluníčko, jih, vinná réva, dědečkovy

„Jo,“ přikývne.

krásné chladné sklípky, jejich malá rodinná

„Jak se jmenuješ?“ vyzvídá Martina.

základka, vtipní a milí spolužáci. Čisto a klid.

„Šimon Šebestík,“ představí se kluk. „A ty?“

13

„Martina Venclová.“

„Včera jsme se přistěhovali,“ vysvětlí Martina.

„Radím ti, jdi odtud rychle pryč,“ řekne Šimon.

Vzpomene na Mikulov, vinici, teplo, dědu

„Co?“ podiví se Martina.

a kamarády.

„Vypadáš jako normální holka a tady takové

„Mikulov…hmm, tam bydlel můj praděda,“

rozhodně nenajdeš,“ vysvětlí. „Všechny pijí

řekne jen tak mimochodem ta divná holka.

alkohol, kouří, berou drogy a kluci se k nim

Martina se lekne ještě víc, než když na ni prvně

chovají hnusně.“

promluvila.

„Já, kdybych mohla, tak se nestěhuju,“ ujistí ho.

„Chutná ti víno?“ zeptá se Bledulka, aniž by si

„Vůbec nejhorší je Vanesa Bojanová,“ kývne

všimla údivu v Martinině tváři.

k holce, která sedí úplně vzadu u dveří. Její

„Co?“ vyhrkne Martina. „Jo…myslím, že jo.“

zrzavé vlasy jí splývají až k džínům s vysokým

Chce se jí zeptat, jak ví, nad čím přemýšlela,

pasem, ve kterých má fi alové tričko. Až teď se

že jí hlavou proběhl Mikulov. Umí copak číst

Martina odváží porozhlédnout po celé třídě. Kluci

myšlenky?

vesměs stejní, v černých mikinách, vysokých

„Klidně se ptej,“ pohlédne na ni tajemně.

ponožkách, vlasy buď s malým culíkem, nebo

„Umíš číst lidem myšlenky?“

s gelem na hlavě. Zkrátka nic moc.

„Říkati stříbro, mlčeti zlato,“ řekne polohlasem.

První týden utekl jako voda, i když byl

Martina se zvedne a peláší pryč. Bledulka jí

nesnesitelný. Kantoři, žádná sláva a o nových

nahnala pořádný strach. Stále se otáčí za

spolužácích nemluvě. Jestliže projde tímto

sebe, jestli za ní nejde. Doma nad ní musí stále

parkem, měla by se dostat na zastávku

přemýšlet, ale ta cigareta jí chutnala.

trolejbusu, odkud by jí měl trolejbus dopravit

„Chodíš někdy parkem?“ zeptá se Šimona, když

kousek od sídliště Březinova. Parčíkem vedou

dorazí do třídy. Přikývne. „Nevšiml sis někdy

chodníky a kolem nich stojí lavičky, sem tam

takové černovlasé bledé holky?“

nějaký odpadkový koš a uprostřed altánek.

„Ne,“ zavrtí hlavou. Nechce mu říkat, že jí četla

V parku Martina potkává hlavně psy a jejich

myšlenky, ani, že jí donutila vzít si cigaretu.

páníčky či matky s kočárky. Na lavičce u stromu,

Před obědem má pocit, že snad bez tabákové

trochu stranou, sedí holka. Zvláštní holka. Její

tyčinky nedokáže žít. Jde to vůbec? Za celý svůj

tmavé oči bedlivě sledují Martinu a v bledé

život zkusila jen jednu. Co když to s ní udělala ta

nenalíčené tváři měla melancholický úšklebek,

holka? Pokaždé, když šla parkem, rozhlížela se,

který na ni působí divně. Bledé ruce schovává

jestli tu někde nesedí Bledulka. Až téměř týden

v rukávech černé klokaní mikiny s kapucí.

po jejich prvním setkání tam seděla znovu. Snad

„Kam jdeš?“ promluví tajemně na Martinu.

ještě bledší než minule, a ač byla už zima, ona

„Na… na zástavku,“ mámí ze sebe Martina.

stále schovávala bledé ruce do černé mikiny.

„Proč se ptáš?“

„Nechyběla jsem ti ten týden?“ usměje se na

„Pojď si přisednout,“ poklepala na lavičku vedle

ní, ale spíš než milý smích to byl škodolibý

sebe.

úšklebek.

Co mi ta holka může chtít? Ptala se sama sebe

„Proč se ptáš, stejně to vyčteš?“ odpoví

Martina v duchu, ale na lavičku se vedle podivné

Bledulce otázkou. Bledulka se ušklíbne. Martina

holky posadí

zrychlí krok a spěchá od ní pryč. Bledulka, ač

„Dáš si?“ holka jí nabídne cigaretu. Martina

se nezdá, začne za Martinou utíkat, a když ji

okamžitě zavrtí hlavou. „Dej si,“ přesvědčuje ji.

chytne, stiskne ji velmi pevně. Martina na ni

Martina náhle pocítí strach, jestli si nedá, něco

hodí polekaný pohled. Bledulka má oči černé

špatného se stane. Bledulka na ni naléhá čím

a chladné stejně jako ruce.

dál tím více. Nakonec Martina po cigaretě

„Pojď, dáme si cigáro, vím, že po něm toužíš,“

natáhne ruku.

šeptne.

„Zapálím ti ji,“ řekne a z klokaní kapsy vytáhne

„Tak mi řekni, jak se jmenuješ,“ stanoví si

černý zapalovač. „Dej tu cigaretu do pusy

Martina podmínku.

a potáhni,“ nařizuje jí. Martina uposlechne

„Bella,“ představí se. Sednou si na tu samou

její pokyny. Brzy se z cigarety čoudí. Zase tak

lavičku, kde seděly před týdnem. Martina si

špatné to není, myslí si Martina. Bledulce se

byla jistá, že Bella trpí nějakou psychickou

z obličeje vytratí melancholický úšklebek a tváři

poruchou, jinak tohle lidem nedělá. Možná taky

se snad i šťastně.

haraší v bedně mně, říká si pro sebe Martina.

„Nikdy jsem tě tu neviděla,“ promluvila opět,

Od té doby na ni Bella v parku čekala každý

když si i ona zapálila.

den. Vůbec, ale neskončily u cigaret. Další týden

14

15

dokonce Bella přitáhla rum. Martina, ač moc

něco jí říkalo, ať nechodí.

dobře věděla, že s ní Bella nějakým záhadným

Martina poslechla Bellu a udělala, co jí řekla.

způsobem manipuluje, s tím nic nedělala.

Každý den pak chodila parčíkem, a doufala,

Promluvy rodičů do duše jí už netrápily, byly jí

že tam bude Bella sedět na lavičce, jenže tam

už jedno. Taky se ptali své dcery, proč páchne

neseděla. Martina jí chtěla pomoct, nikdy

kouřem nebo proč vypadá, jakoby požila

neměla sestru a Bella by ji nahradila. Nejraději

alkohol, ale Martina vždy jen pokrčila rameny.

by chodila po městě a ptala se lidí, zda tu bledou

To, jestli půjde na učiliště, gympl nebo skončí se

holku s tmavýma očima, černými vlasy a černé

základním vzděláním, jí bylo taky jedno. Šimona

mikině někde neviděli, ale něco jí říkalo, že to

považovala spíš za podivína a přehnaného šprta.

dělat nemá.

Ona jako jediná od něho neopisovala úkoly

Rozhodně jí promlouvala do duše Bella. Dají

před hodinou, bylo jí jedno, jestli ho bude mít,

se číst myšlenky i na dálku? Bella Martině moc

nebo ne. Jediné v co věřila, byla Bella, cigarety

chyběla, ač s ní prožila asi kratší dobu, než

a alkohol. Vlastně jí nakonec ani nezajímalo,

s kýmkoliv jiným.

odkud Bella přišla či co je vůbec zač. Měla, ale pocit, že má Bellu ráda. „Holky i kluci jsou zrádci,“ začala najednou Bella, když tak seděly v parku, na své lavičce se svým rumem v ruce a cigaretou v puse. „Život je plný zrádců, vlastně on je sám takový zrádce.“ „Proč si to myslíš?“ překvapivě na ni Martina pohlédla. „Přátelé jsou tu, jen když oni potřebují tebe, když tebe něco trápí, dělají, že to nevidí, kluci se k holkám chovají hnusně, rodiče z tebe chtějí chodící dokonalost, aniž by je zajímalo, co chceš ty.“ Bella vypadala, že se každým okamžikem rozbrečí, ale na to byla až moc silná. Martina pochopila, že Bellu zničili lidé. Na bledých rukách, dnes výjimečně měla vyhrnuté rukávy, viděla staré jizvy, které měla i na krku.

Sebepoškozování.

Přátelé, ty v životě zkrátka potřebujeme, a to hlavně v těch těžkých chvílích. Máš těžké období? A vidíš ty lidi kolem sebe? To jsou praví přátelé. Nejen kluci k holkám se chovají ošklivě, ale i holky ke klukům. Neumí si vážit toho druhého. Rodina je základ státu, a to jakou máš rodinu, se hodně odrazí v tvé budoucnosti.

Ono život není jen o nás, ale i o druhých lidech.

Jak se ti v životě povede, hodně závisí na tom, jaké potkáš lidi.

Martina hledí do země a sem tam potáhne cigaretu. Bella hledí někam pryč, odvrácená od Martiny. Náhle však vstane a vytrhne Martině cigaretu z ruky. „Nech to, je to svinstvo. Jdi domů, řekni vašim, co chceš, že nechceš jít na gympl, protože vím, že nechceš. Řekni jim, že se ti stýská po Mikulově. Ve škole se omluv Šimonovi za svoje chování a začni se učit a nekašli na všechno.“ Belle tekly slzy. Potom, co Martině všechno řekla, se otočila a pomalu šla zachmuřeným parčíkem pryč… Martina za ní chtěla jít, ale

16

O kouzelných brombůrkách Kategorie III. ZŠ - próza 2. místo Lucie Malíčková Gymnázium Jiřího Wolkera

Nevím, v jakém stádiu zoufalosti jsem byla, ale prostě jsem neměla svačinu. Zato však úpornou chuť

na něco k jídlu. Vzdechla jsem, zvedla jsem se z lavice a zamířila dolů do šaten v naději, že ve skříňce zbyly ty sušenky z minulého týdne.

Zámek se s cvaknutím otevřel a já utrápeně zaúpěla. Moje spolu-skříňko-majitelka tu zanechala jen prázdný obal a pár drobků. Zvedla jsem ho, abych se ujistila, že tam fakt nic nezbylo, a z kapsy mi vypadly klíče.

Zaklela jsem a klesla na všechny čtyři, abych je zpod skříňky vytáhla.

Haleluja! Moje spása! Pod skříňkou byly asi sto let staré chipsy! Ignorovala jsem znepokojivě staré datum spotřeby, vydolovala klíče a pak se usadila se skříženýma nohama, abych svou nově nalezenou oběť snědla.

Roztrhla jsem pytlík a začichala jsem. Ještě že jsem měla tu rýmu, jinak bych sebou asi sekla už teď, protože z chipsů se vyvanul oblak zajímavého pachu doprovázený menším tmavorudým obláčkem. Ignorovala jsem možnost, že to obsahuje brom, porušila základní pravidlo zkoumání cizorodých látek a prostě si půlku balení vysypala do pusy. „Brambůrky promluvily,” zaduněl jakýsi hrobový hlas a já sebou trhla. „What?” houkla jsem za roh šatny na toho člověka, který na mě volal, ale nikdo tam nebyl. „Brambůrky promluvily,” zopakoval ten hlas. „Tak ať zase mlčí, já právě svačím!” odsekla jsem nabroušeně. „Brambůr-“ „Hele, jestli ještě jednou řekneš-“ „Kámo?“ naklonila se do šatny spolužačka se znepokojivým výrazem. „Hm?” vzhlédla jsem. „Jseš v pohodě?“ ohrnula pohrdavě ret a šla ke své skříňce, nejspíš si přelíčit rtěnku. Zakoulela jsem očima. Holt třídní primadona je třídní primadona. „Jo, v naprostém psychickém pořádku,“ odvětila jsem a chtěla se se svými „brambůrkami“ přesunout na záchody. „Hele! Dej mi!“ vyšpulila Primadona rty a napřáhla ruku - nehty měla jasně žluté. Zavrčela jsem, ale nakonec jsem jí dovolila, ať v pytlíčku zaloví a pár si vezme.

Konečně jsem se prosmýkla na chodbu a zamířila k záchodům. Zamknula jsem se v kabince, posadila se na zavřenou mísu a chřoupla pár dalších chipsů. „Kdyby to jen nebyla taková namyšlená fiflena,“ ulevila jsem si. „Tvé přání bude splněno,“ ozval se znovu hlas. Brambůrky promluvily a já málem dostala infarkt.

Dveře na záchody se za doprovodu skřípání otevřely. Snažila jsem se co nejtišeji odemknout kabinku. Lehce

17

18

jsem pootevřela a v mém zorném poli se objevila naše učitelka. Chtěla jsem nepozorovaně zase zamknout svou kabinku, bohužel mě učitelka zmerčila. „Co tu děláš? Nemáš náhodou hodinu?” připomněla mi tak matikářka krutou realitu. Obrátila jsem oči v sloup, ale pouze v duchu, protože nechci dostat úkol navíc z matiky. Poté jsem si vzpomněla, že v ruce pořád držím chipsy, a na tu scénu s Primadonou. „Brambůrky?” dělala jsem, že nevidím její nechápající a podezřívavý výraz. Natáhla jsem k ní ruku s chipsy. Po nepříjemném tichu si vzala pár „brambůrků“ a odešla do svého kabinetu. Jakmile se za ní zavřely dveře od záchodů, zamkla jsem se zpátky do kabinky. „Ať není taková Fúrie,” zkusila jsem vyslovit své přání. „Tvé přání bude splněno.” Tentokrát jsem se hlasu nelekla, protože jsem ho čekala, ale to mu na nepříjemnosti neubralo.

Po chvíli začal cvrlikat zvonek, jako oznámení začátku přestávky. Zaraženě jsem ztuhla. To tu sedím tak dlouho? Pak jsem nad tím jen pokrčila rameny. Strčila jsem do dveří a poté se vydala chodbou k naší třídě.

Nebyla jsem ani v polovině cesty, a přesto už jsem slyšela hlasité projevování naší třídy. Ve dveřích do místnosti jsem se ještě musela přimáčknout ke kraji, protože dveřmi proletěly dvě šmouhy běžících kluků.

Zakroutila jsem očima nad hyperaktivitou naší třídy a sedla si na svoje místo v předposlední lavici. Do židle vedle mě spadla má nejlepší kamarádka. „Hele! Co to máš? To jsou chipsy?

Dej mi taky!” vychrlila na mě a bez svolení vyhrábla poslední drobky chipsů a nasypala si je do pusy. „Hej! To je moje svačina!” řekla jsem naoko uraženě. Sáhla do batohu a vytáhla dva čokoládové donuty. „Tak tu máš,“ podala mi je. „Awww, nebuď tak milá.” usmála jsem se „Tvé přání bude splněno,“ ozvalo se mi v hlavě, a já strnula. Rozjařené jiskřičky v jejích očích zmizely, a místo toho se v nich objevil drzý odraz. „Taky že milá nebudu,“ schovala donuty zpátky a ušklíbla se nad mým výrazem. A sakra… „Dobré ráno třído, můžete se posadit,“ pozdravili jsme naši matikářku a já se začala věnovat aktivitě, která se pro mě v matice stala rutinou, a tou bylo přemýšlení nad blbostma. Přemýšlela jsem nad tím, co komu dám na Vánoce, když mi do mysli zabloudila myšlenka. Uplynul přesně rok, co jsem našla záhadné „brombůrky“. Bývalá Primadona začala být na každého milá, a stala se mojí kamarádkou. Naší učitelce z matiky bylo ukradený, jestli ji někdo poslouchá, proto většina naší třídy spala. Nejvíce mě ale mrzí moje bývalá kamarádka, která začala být odtažitá a škodolibá. Ale člověk za všechno dobré musí zaplatit.

19

20

Na čem opravdu záleží Kategorie III. ZŠ - próza 1. místo Sára Opavská Základní škola a gymnázium Konice

„Manželství, rodina a domov má být

spát. Nevidím to ani na děti, ani na svatbu. Nejspíš

zázemím člověka. Domov je totiž víc než nádražní

už ani na vztah.

peron, kam se přichází, kudy se prochází, odkud

„Jste zamilovaná?” vyruší mě z přemýšlení v metru

se nepřetržitě odchází. Není ani nocležna, ani

mladý muž. Je vysoký, svalnatý, má černé kudrnaté

příležitostná stravovna.“ (Jan Procházka)

vlasy a hnědé oči, vypadá jako by ho někdo vystřihl

„Chtěl bych mít děti”, začal zničehonic po čtvrté

z časopisu. Na sobě má úzké rifl e a koženou bundu

sklenici červeného vína, které tak oba milujeme.

s kožichem. Voní ženským parfémem. Hned jsem

Při této představě mi naskočila husí kůže, určitě se

poznala, že má rád muže.

necítím na to mít děti, určitě ne teď.

„Ano,” odpověděla jsem tak rychle a zasněně,

Mluví z něj víno, pomyslela jsem si, a jeho žádost,

že jsem si to ani neuvědomila. Mladík se na mě

jako řečenou do větru, ignorovala.

šarmantně usmál a pokračoval.

„Chci si tě vzít,“ pokračoval. Málem jsem se udusila,

„A on vás také miluje?” Neuměla jsem odpovědět,

když jsem si uvědomila, co právě řekl.

tak jsem chvíli přemýšlela.

„Jsi opilý,” odpálkovala jsem ho a rychle změnila

„Myslím, že ano,” řekla jsem nejistě.

téma. „Už jsi četl tu knihu?”

„Jaké to je milovat a být milován?”

“Zítra začnu,” řekl a s úsměvem se doplazil do

„Není krásnějšího pocitu, když se můžete svěřit

ložnice.

člověku, který vás příjme bez výhrad. Zná všechny

Je mi jasné, že jeho „zítra“ bude minimálně ještě

vaše touhy, má s vámi společné cíle, a když se

měsíc trvat. Jdu se osprchovat, a než se vrátím,

podíváte do jeho očí, vidíte jistotu a bezpečí. Je

už dávno spí. Ale já nějak nemůžu usnout, pořád

opravdu krásné, když se o vás někdo stará víc

musím přemýšlet nad tím, co říkal. Jsem na vrcholu

než o sebe, protože jste pro něj tak moc důležití,“

své kariéry, nemůžu si teď na tři roky odejít na

odvětila jsem. Chtěla jsem pokračovat, ale zarazila

mateřskou, ani nevím, jestli děti vůbec někdy chci.

jsem se. Kdy naposledy jsem se takhle vlastně cítila?

Co když budu špatná máma? Navíc poslední dobou

Muž si všiml mého ticha a zklamaného výrazu.

se nemůžeme vystát, až na tenhle večer to byla

„Nikdo vám nemůže lásku vzít a vy ji neztrácejte.

hrůza. Každý máme svoji práci a další jiné aktivity

Neumíte si ani představit, jak těžké je někdy lásku

a většinu času trávíme odděleně, už spolu ani moc

najít, najít někoho, kdo vás bude brát takového, jaký

nemluvíme. Jestli chce teď děti, ať si najde někoho

jste.“ Něžně se usmál, ale poznala jsem jeho smutek

jiného. Vždy jen přijde domů, nají se a jde si dělat

a tázavě se podívala. Jako by věděl, na co se chci

svou práci, pak se znova nají, osprchuje se a jde

zeptat, řekl, „Neumíme si vybrat, kdo se nám bude

21

líbit, ale je zlé, když vás rodina zavrhne pro to, kdo

ležela na něm. Celé metro se na nás otočilo a my

doopravdy jste.“ Soucítila jsem s ním, vážně mi ho

se jen na sebe smáli,“ vzpomíná paní Bergová. Za

bylo líto. Ještě jsme si povídali, a když byl čas se

tu dobu, co vyprávěla, jsem stihla všechno posbírat

rozloučit, protože jsem musela přestoupit na jiné

a přisednout si vedle ní.

metro, políbila jsem ho na čelo a ukázala, že mu

„Jak to dopadlo?“ vyzvídala jsem jako malé dítě,

držím palce. Láskyplně se usmál a já měla zase nad

opravdu mě to zaujalo.

čím přemýšlet.

„Pan Berg mě doprovodil až do divadla na taneční

Tak jsem se zdržela při loučení, že mi málem ujelo

a po něm mě pozval na kávu. Od té doby spolu

druhé metro, tak tak jsem to stihla, a to jsem

žijeme. Máme krásné tři děti, které, i když přišly

ještě při mém neštěstí vrazila do starší paní. Té se

dříve, než jsme čekali, moc milujeme. Jsem

díkybohu nic nestalo, ale její tašku, která byla plná

babička šesti vnoučat a nemůžu být šťastnější.“ Při

papírů, jsem rozsypala po celém metru. Začala jsem

vzpomínkách na krásná léta se paní Bergová usmívá

se omlouvat a sbírat je. Bylo už dost pozdě a mě

jako sluníčko. Až jsem se i já zasnila, jaké by bylo,

čekala ještě dlouhá cesta. Doufám, že mě teď paní

kdybychom měli děti a pak vnoučata a u krbu spolu

Bergová, jak se mi později představila, nevynadá,

sledovali, jak si hrají. Ta krásná představa. Úplně

co jsem to za nemehlo. To by mi ještě scházelo, už

jsem zapomněla na to, o čem jsem přemýšlela

teď mám hlavu jako škopek. Ale naopak, podívala

včera večer a nechala jsem se pohltit touto krásnou

se na mě milým babičkovským pohledem, až mě to

představou o vysněné budoucnosti.

zahřálo u srdce.

Paní Bergová vystoupila a mě čekala ještě

„To je vtipné, takhle jsem se poznala se svým

půlhodinová cesta domů metrem. Jelikož jsem od

manželem,” povídá ta stará paní, nevšímajíc si

oběda nejedla a je už pozdě večer, vytáhla jsem

toho, že sbírám její papíry, „To bylo před 45 lety,

večeři koupenou v automatu, protože všechno bylo

drahoušku. Psal se rok 1974 a já jsem byla ještě

už zavřené, a chtěla si do ní kousnout. V ten moment

mladá a krásná. Metro vypadalo úplně jinak a já

mi přistály oči na skrčeného muže na druhé straně

jsem spěchala na taneční vystoupení. Bohužel,

metra. Seděl na zemi. Byl starý, měl velké zelené oči

nebo dnes vlastně bohudíky, se dveře, které byly

a zarostlý obličej vousy. Oblečení, které měl, a že

opravdu těžké, zavřely a metro chtělo vyjet a můj

ho bylo málo, nešlo už určit, k čemu vlastně dříve

manžel, tehdy vlastně cizí muž, mi je otevřel. Jen

sloužilo. Nejspíš ho nosil už dlouho. Napadlo mě, že

na malý kousek a chtěl mě protáhnout. Dostala

ho tu nevidím poprvé, asi nemá domov. A mně, plnou

jsem se dovnitř, ale přistáli jsme oba na zemi, já

emocí z celého dne, bylo až do breku, když jsem si

22

uvědomila, jak mu musí být v těchto mrazech zima.

děti. Ani nevím, čeho jsem se tak bála, vždyť je to

Po chvíli jsem se na něj znova podívala a všimla

zázrak. Miminko. A nakonec vždy, když člověka život

si, jak sleduje moji housku. Vstala jsem, přišla až

srazí na kolena, není to lehké. Proto pomáhejme,

k němu a podala mu ji.

kde můžeme. Vím, že někteří lidé si za to, jak v životě

Pán se na mě nevěřícně podíval a pak řekl něco ve

dopadli, můžou sami, ale pojďme jim pomoct. Taky

smyslu: “To si nemůžu vzít.” Usmála jsem se na něj

si ji zaslouží. Naučila jsem si vážit těch opravdu

a řekla, že dary se nevrací. Taky se usmál. Vzal si

důležitých věcí. Lásky, rodiny a domova. Neberme je

housku a já měla krásný pocit až někde u srdce.

jako samozřejmost, važme si jich.

Vždyť o tom to je, navzájem si pomáhat, co kdybych

„Bez lásky se nedá nic dělat. Čím těžší je práce,

já byla v jeho situaci, pomyslela jsem si.

které ve jménu lásky věnuješ své síly, tím větší je tvé

„Jsem doma!“ křikla jsem a nemohla uvěřit svým

nadšení. Čím víc dáváš, tím se stáváš větším.“

očím. Byla tma. Po celém bytě byly rozmístěné svíčky a uprostřed pokoje sestavené do srdce.

(Antoine de Saint-Exupéry)

Vletěla jsem mu do náruče. Plakala jsem.

„Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek

Plakala. A plakala. Nevěděla jsem, jestli štěstím,

štěstí.“

že ho mám, nebo štěstím, že jsem si dnes konečně uvědomila, jak moc je pro mě důležitý.

(Lev Nikolajevič Tolstoj)

„Omlouvám se,“ řekl, „měl jsem s tebou víc mluvit,

„Domov není, kde jsme se narodili; domov je, kde

víš, vyhodili mě z prá…,“ políbila jsem ho. Vůbec mě

všechny naše pokusy utéct utichají.“ (Nagib Mahfuz)

nezajímalo, co zavinilo naše spory, byla jsem tak šťastná, že mi přišlo, jako by ani žádné nebyly.

Co vám budu říkat. Užili jsme si krásný večer, a vlastně už všechny, vyříkali jsme si určité věci a byli jsme spolu šťastní. Ten den, kdy jsem potkala tři osoby s jejich příběhy, ať už se smutnými nebo veselými konci, mi otevřel oči. Neříkám, že jsem odsuzovala lidi s jinou orientací, ale teď se na ně dívám s pokorou. Nemají to těžké a každý jeden, který neskrývá to, kým je, je ten nejstatečnější člověk. V mých očích určitě. Změnila jsem názor na

23

Jak milují se andělé Kategorie II. SŠ – poezie Zvláštní cena poroty Adéla Růžičková Reálné gymnázium a základní škola města Prostějova

Pověz mi, deko, deko, halící nahá těla.

Plameni svíce, odrážející se v očích milenců.

Pověz mi, kouři, kouři cigarety zapálené v noci probdělé.

Jak že se milují andělé?

Pověz mi, dívko, co vášeň jsi tak chtěla, co zulíbané máš líce od planet prstenců, zrozena ve sluneční bouři hvězdy nám vzdálené.

Pověz mi, jak jen milují se andělé?

Pověz, slečno vesmírná, pověz, nechť jsi má.

24

25

26

Prosím o milost Kategorie II. SŠ – poezie Zvláštní cena poroty Adéla Růžičková Reálné gymnázium a základní škola města Prostějova

Kulka, spoušť a teplá krev stékající po mých rtech. Žiletka, tepna a bolavé srdce ležící vyřezáno na mé ruce.

Bolest, vina a láska, přes oči páska, z bezmoci ukovaná pouta.

Vinou zahnané do kouta na kolena padlé tělo mé malátné.

V slzách utopené oči ke stropu se točí.

Prosím o milost, již přešel vztek a přešla zlost, už nemám sílu, abych vzdorovala vlivu všeho, co na mě padá, a tak to má maličkost vzdává.

Kulka, spoušť a teplá krev stékající po mých rtech. Žiletka, tepna a bolavé srdce ležící vyřezáno na mé ruce.

27

Tmavým městem Kategorie II. SŠ – poezie Zvláštní cena poroty Adéla Růžičková Reálné gymnázium a základní škola města Prostějova

Jdu tmavým městem ve chvíli, kdy barvy, tvary pomíjí, kdy domy na sebe se tisknou, aby měly situaci jistou, že není cesty ven, pro toho, jenž je domy obklopen.

Pro toho, kdo vysává teplo a světlo z žil města, pro toho, na koho tma již klesla a chraplavým zvukem hlesla, že za ním povždy kosu nesla.

A ty domy se nade mnou stále sklání a do temnějších uliček mne vhání, do temnějších uliček –nejistých ulic, kde není vzduchu dosti do plic. …a já stále ve městě, vstříc své zkáze na cestě…

28

29

30

Psaní Kategorie II. SŠ – poezie 2. místo Ela Filoušová Gymnázium Jiřího Wolkera

Černá krev v žilách z papíru a já se léčím, dávám se na víru.

Hrotem jemně šimrám stránky občas z rozmaru dělám kaňky.

Našedlé linky, vždycky plné obloučků, ale to písmo? Horší než pro kočku.

Jenomže krasopis není má překážka A nový sešit? Doktora náhražka.

Nemůžu spát, ale nechci melatonin, raději koukám do starých novin, černá písmenka na bílém pozadí, tisknutá k sobě, leccos mi prozradí.

Takže vždycky plním bloky, a inkoust voní zemitě, já dělám to už roky – Copak vy to nevíte?

Nikdo to neví, nikdo se neptá, tak píšu dál – dost mě to deptá – U sebe v pokoji deník tlačím k hrudi, jen škrábání pera ze spaní mě budí.

31

Řeka Kategorie II. SŠ – poezie 2. místo Ela Filoušová Gymnázium Jiřího Wolkera

Stojíce u řeky, přemítám.

Potřebuji kámen?

Ne. Mé těžké srdce mne potáhne dolů.

Na druhém břehu Přízrak, stojí tam.

Copak jsem blázen?

Ne. Jeho tenké paže mne vezmou domů.

Kam? Dlouhou dlaní mi pokyne, je skutečný, jak by ne.

Dám sbohem jeho prázdným očím.

Nadechnu se.

Skočím.

Kam?

32

33

34

Múza Kategorie II. SŠ – poezie 2. místo Ela Filoušová Gymnázium Jiřího Wolkera

Když bere mne do svých útlých paží ke spánku kolébat se mne snaží sny mi šeptá do ucha je úplně lehká, snad ani nedýchá.

Polibky sladší než pampelišek med a tvář má vždy hebkou jak růže květ jen v jejím obětí dovedu psát, píšu jen tehdy, když slyším ji se smát.

Když je se mnou, život dává smysl když jsem s ní, zdravá je má mysl ale nikdy se nezdrží, nikdy nepočká hned odlétne pryč jak křehká babočka.

Vždycky odchází milovati jiné a čas bez ní tak pomalounku plyne.

Její absence mi srdce žalem bourá ale ona se nevrací – vždycky byla coura.

35

Pohřeb Kategorie II. SŠ – poezie 1. místo Dominik Zajíček Gymnázium Jiřího Wolkera

Je klid a ticho – pohřební síň

a žádný další přívlastek

a mír a svíce – součet vin

a jim dochází teď a tady

a kyselé víno života

že nevrátí se nazpátek

které se nedá pít

jak papírová loďka malá

a ztichlá hudba života

co chlapci v řece uplavala

který se nedá žít

když na břehu si s matkou hrál

pak katafalk

ten syn tu sedí v první řadě

tam černá rakev bílé tělo

a z tváře je mu vidět stesk

pohled smrti

a vedle ještě bolest žal

a zkamenělo

a tohle trio nájemníků

už žádná radost žádný hněv

těchto Sálů pohřebních

jen katafalk - a tam rakev

mu slibuje svou společnost

žádná láska a žádné snění

a že ho nikdy neopustí

konec - a víc už nikdy není

a že může být jejich host

blíží se ti zapomnění

na slavnosti co tma jim hostí

konec kdy nedá se nic říct

v Síních pohřebních

jenom pláč hostů v oblecích

tam tančí spolu všichni v kole

a dam zde v dlouhých černých šatech

jejich tanec vždy prach jen zdvih

co sedí v předních lavicích

tak lehký je

tam přemýšlí o starých časech

a v tomhle kole

o růžích které uschnuly

prý má být on a s nimi snít

a nevykvetou znova zase

se smutkem bolestí a žalem

o květech které odpluly

co na hlavu mu budou věnec vít

a jim je to líto, zdá se

věnec všech květin jeho matky

že neuslyší už další smích

co po zahradě kvetly jí

jenž žena z rakve mívala

až na růže

že ztraceno je v krůpějích

ty uschnuly

slz utřených do kapesníků

a nevrátí se zpátky

že ztraceno co předtím bylo

přes proudy řeky zemřelých.

jen život pouhý – a to je vše

36

37

38

Opona Kategorie II. SŠ – poezie 1. místo Dominik Zajíček Gymnázium Jiřího Wolkera

A když nahlédneš za oponu odhrneš ten závěs co je mezi tebou a neznámým řekni mi, co uvidíš, říkej to znovu opakuj to jako pozdrav svým přátelům když strhneš plátno mezi životem a tamtím neuvidíš nic, je tam jen prázdno a tma a prachová zrnka minulých dní co nechytíš a proplují ti mezi prsty.

39

Cesta Kategorie II. SŠ – poezie 1. místo Dominik Zajíček Gymnázium Jiřího Wolkera

Vidíš tu krev, co kape nám z oblaků?

splynula s koncem soumraku

A hladoví lidé se plouží ulicí

já lehl jsem do rudé vody

plouží se zmateně po poušti po prachu

pršící z krvavých oblaků

jdou ránem jdou dnem temnotou jdou

a začal jsem litovat všechny lidi

a jenom krev zde na ně kape z oblaků

bloudící jako já v údolí opaků

choulí se pod stromy vzdorujíc soumraku

v údolí v němž není návratů

pod stromy suchými větve jak kosti jsou

a brečel jsem po osobě, co nejvíc mi chybí

a s nimi zmírají a s nimi trpí tmou

kterou jsem hledal v provazech kapek červených

s kapkami krve co padá z oblaků

oblaků

s kapkami krve, co prší z oblaků

vždyť já jako soudce tvůj

co padá lidem na tváře a slepuje jim oči

ubohý šílenec v zajetí rarachů

a svět mrtvý a tmavý je se s nimi točí

já jako soudce tvůj a i tvůj žalobce

do řeky krve co stéká sem od mraků

jsem jako had, jenž plazí se ve prachu

do řeky krve co valí se údolím

a tys jako Eden můj

valí se údolím tíživých opaků

ty jako Pilát můj a já jsem ve hrobce

tam kde smrt je zrození a hrobku staví snům

jsem ve hrobce co povstala od mraků

tam kde jsem šel a kde jsem tiše snil

a tys ten kříž můj

šel jsem tím údolím od rána k soumraku

a pak můj epitaf

tam viděl jsem opadlé květy minulých dní

skropený krví co padala z oblaků.

tam sed‘ jsem si a čekal než z nich ten poslední spadne na holou zem a vítr ho unese k moři krve co natekla z oblaků já vstal též a šel cestou co nikoho nesnese pod stromy s plody zemřelých snů chtěl jsem je utrhnout a do dálky s nimi plout chtěl jsem je utrhnout a vyvléct se z pout až k moři krve co pršela z oblaků a když jsem došel k jeho břehu a jeho hladině co na obzoru

40

41

Jak žijí hvězdy Kategorie I. SŠ – próza Zvláštní cena poroty Jana Chlupová Střední odborná škola podnikání a obchodu

Svět nebyl vždy takový, jak ho známe. Čas nás donutil zapomenout na magii a zázraky. Vnutil nám hlas rozumu, jemuž jsme dnes zvyklí naslouchat. Přesto nám v duši stále doutná vzpomínka, která obrací náš zrak vzhůru ke hvězdám.

Když se zrodí nová hvězda, jedná se o kouzelný okamžik. Vidíme hvězdy jako vesmírná tělesa, ale netušíme, že mají duši stejně jako my. Ta jejich je ale plná zázraků, hoří jasným plamenem, jenž je udržuje naživu po tisíce let.

A když se zrodí nová hvězda, také jí ostatní říkají, „nehleď k Zemi, maličká. Je to svět bez kouzel, pochmurný a pomíjivý.”

Mladá hvězda je důvěřivá, neváhá a nezpochybňuje. Její život je fascinující, spolu se sestrami se cítí šťastná a v bezpečí. Většina hvězd nikdy svým zrakem nespočine na Zemi, je tolik jiných světů, pro které můžou zářit.

U některých se však objeví jistý neduh, zvědavost. Jen na chvíli, na malý okamžik, obrátí pohled tím zakázaným směrem a vzápětí zahanbeně odvrací oči. Nevidí nic zajímavého, jen nerozum a zaslepenost.

Jedna hvězda je však jiná než ostatní. Pokládá otázky: „Proč lidé již neumějí kouzlit?” „Poslouchají hlavu, a ne vlastní srdce,” odpovídá jí moudrá přítelkyně. „Proč lidé nezáří?” „Nemají odvahu snít, má drahá, často dokonce ignorují našeptávání vlastní duše, a pak nikdy nemůžou být šťastní a zazářit.” „Proč lidé také nežijí tak dlouho jako my?” „Nemají v duši žádný zázrak. A vůbec, neptej se již, maličká! Země není hezké místo,” napomene ji druhá hvězda káravě.

Jenže zvědavost je silnější než nejistota a poslušnost. Malá hvězda dnem za dnem pozoruje Zemi. Vidí věci, které ji děsí. Války, nenávist, bolest, bídu i utrpení. V tu chvíli se touží otočit a už nikdy se neohlédnout. Zapomenout na ten krutý a barbarský svět.

Jenže je svědkem věcí, které ji donutí dívat se dál. Lásky a zrození.

Cítí se zmatená. Bylo jí řečeno, že lidé žádné zázraky konat nemohou. Jenže ona viděla, jak na svět přišla Emma. Drobná dívenka s chomáčkem světlých vlásků na hlavě.

42

43

A její rodiče na ni koukali s láskou a něhou, která zjemnila každý ostrý rys jejich tváří.

Hvězda nikdy neviděla nic tak kouzelného a zázračného, jako byla tato událost.

Od té doby zářila na obloze hlavně pro tuto rodinu, zvláště pak pro její nejmladší členku.

Viděla Emminy první krůčky životem, každou noc jí svítila do oken. S nekonečným ohromením ji provázela životem. První zoubek, první Vánoce, všechna odřená kolena, neúspěšné pokusy o hru na flétnu, první školní den i první pusu. Nebylo nic, na co by se vždy těšila více než na to, až Emmu znovu spatří.

Ostatní hvězdy daly najevo jisté znepokojení. Přítelkyně se nakonec přeci jen rozhodla malou hvězdu znovu varovat. „Moje milá, ty k nim nepatříš. Tvůj život není s nimi, ale s námi. Nejsi první, kdo se takto pozapomněl. Jsou dokonce hvězdy, které padly, vzdaly se vlastního zázraku a ohně, aby mohly strávit pomíjivou chvíli tam na zemi. Přineslo jim to ale jen nekonečný smutek. Nebuď jedna z nich,” promluvila vážně, v jejím hlase se nesl náznak naléhavosti, jež dodala jejím slovům patřičnou váhu.

Mladá hvězda zaváhala. Pravdou bylo, že lidem záviděla. Jako hvězda necítila tolik, co oni. Žádná láska, jen náklonnost. Žádná radost, jen spokojenost. Žádný smutek, jen odevzdanost. Čím jasněji začínalo světlo hvězdy zářit, tím více pocity bledly ve srovnání se žárem v srdci. Možná to vše bylo právě o tom. Mladé hvězdy měly k lidem mnohem blíže. Čas však tyto podobnosti smýval jako déšť křídu na betonu.

I přesto všechno nikdo nedokázal hvězdu odradit od jejího pozorování. Emma dospívala, teď již byla spíše ženou než dítětem. Jak jen ten čas rychle plynul! Co přišlo hvězdě jako drobná chvilka, byla pro člověka velká část života!

Hvězda si nikdy neuvědomila, jak je lidský život vlastně křehký. Až do chvíle, kdy déšť nesmýval křídové barvy, ale krev.

Emma vlastnila řidičák teprve chvíli, byla na svůj úspěch při zkoušce však patřičně hrdá. Rodiče jí dokonce přispěli na omšelé levné auto, které pro ni však bylo největším pokladem. Možná bylo staré, ale spolehlivé! Jednoho dne však za přispění bouře selhalo.

Hvězda nikdy necítila takový děs, jaký v ní vyvolal zvuk tříštícího se skla a skřípějícího kovu.

Emma skončila v nemocnici. Podle lékařů na tom byla rozhodně zle. Prodělala několik operací a upadla do kómatu. Nikdo jí nedával moc nadějí.

Pro hvězdu to byly krušné chvíle. Sledovala svou oblíbenkyni chátrat. Kde byla ta veselá a usměvavá dívka? Jak ji mohly nahradit propadlé tváře a změť hadiček? Jak mohl

44

smích nahradit zvuk přístrojů, jež informují, že její srdce ještě stále bije? Jak mohly ty něžné láskyplné výrazy rodiny vystřídat zachmuřené tváře, svěšené koutky úst a slzy neustále chvějící se na řasách?

Možná v tu chvíli si hvězda uvědomila, proč ji lidé tak zaujali. Nešlo o jejich krátké životy, které vedle plamene hvězd působily spíše jako škrtnutí zápalkou. Hlavní se ukázalo jejich vědomí brzkého konce, jež je donutilo cítit věci naplno v tu jedinou přítomnou chvíli, protože ta další už možná nikdy nepřijde. Třeba lidé byli lepší než hvězdy. Možná neměli kouzla, ale dokázali to nahradit něčím jiným. Ne rozumem, jak jí všichni namlouvali, ale pocity. Hvězda věděla, jaké je to být. Lidé uměli žít.

Emma však umírala.

Na Zemi se zázraky nedějí. Jedna hvězda na obloze však pro Emmu zářila jasněji než ostatní. Hvězda, která jí věnovala vlastní zázrak.

Noční oblohou se mihl zlatavý záblesk. „Padá hvězda, něco si přej!” nesl se vzduchem hlas lidí, kteří ten div spatřili.

A Emma navzdory všem předpokladům a skličujícím závěrům lékařů otevřela oči.

Všichni tomu jen stěží mohli uvěřit, ale bylo tomu tak. Ačkoliv už všichni ztratili naději, stal se zázrak a Emma přežila. Ze začátku byla zmatená. Všechno bylo stejné, a přitom naprosto odlišné, než byla zvyklá. Věděla, kdo je. Věděla, kdo jsou její rodiče, odkud pochází, znala svůj život. Přesto měla pocit, jako by vše zažívala poprvé. Dotyky byly intenzivní, vůně omamné, barvy jasnější, než byla zvyklá. Všichni si dělali legraci, že je to tím, že přežila vlastní smrt. Vliv zlých zážitků díky smíchu vždy vymizí.

Když se Emma zotavila, její zmatek se vytratil. Jedna věc se však změnila.

Ačkoliv nechápala proč, každý večer sedávala u okna a vzhlížela ke hvězdám se směsicí touhy a stesku, jež se jí usídlily na duši.

45

Život na dně sklenice Kategorie I. SŠ – próza 2. místo Barbora Smékalová Gymnázium Jiřího Wolkera

otáčí, ale já dělám, že nic neslyším. Je mi z něj špatně. Jak jsem si ho mohla vzít? Mávám na Sedím u okna se sklenicí vína. Co bude

obsluhu a objednávám si něco silnějšího. Mezitím

teď? Odejdu? Mám spoustu otázek, ale nikdo nemá

ke mně svižným krokem přijde a usedá na protější

odpověď. Pozoruju lidi v parku a sahám po krabičce

židli. Přivřu oči a vypiju drahou whiskey, kterou mi

cigaret. Je tam už jen jedna. Přemýšlím už několik

právě přinesl mladý číšník. Vytrhne mi skleničku

hodin.

z ruky a hodí s ní o zem. Roztříští se na tisíce malých

Najednou přijde on, přišel potichu a rozhlédl se.

kousků.

„Už zase?“ zeptá se zatím klidným hlasem. „Jenom

„Chceš dopadnout jako minule? Donutíš mě, abych

jedna sklenička,“ odvětím, ale vím, že on už to

tam zavolal znovu?“ Podívám se na něj a vidím tu

pozná. Zvedne obočí, otočí se a odchází do kuchyně.

zlost v očích, zvedám se a jdu k baru zaplatit. Vyjdu

Za chvíli to začne. Každý den je stejný.

ven a mířím do nejbližší trafi ky pro cigarety. Jde

„Zase jsi nevařila? A proč je rozházené prádlo

pořád pár kroků za mnou.

v koupelně? Co jsi proboha dělala?“ křičí na mě

Konečně mám cigarety a zapaluju si první z krabičky.

skoro až hystericky.

Dělá se mi špatně, sednu si na lavičku. On vedle mě.

„Co je ti do toho, co jsem dělala?“ odseknu mu.

„Nechceš si promluvit?“ začíná potichu.

„Jsi moje manželka! Máš mi uvařit večeři, ale místo

„Není o čem.“

toho zase radši piješ,“ jeho kroky se zrychlují

„Vážně? Myslím, že bys měla být opatrná a přestat

směrem ke mně.

pít. Vždyť víš, co ti říkal doktor, “ snaží se přetvařovat.

Bolí mě hlava, nevnímám slova. Stejně říká pořád

„No a? Myslíš, že se to tady dá vydržet? Nedá.

to samé. Vzhlédnu směrem k němu a jeho dlaň míří

A s tebou už vůbec ne.“

k mé tváři. To už dlouho neudělal. Dnes to bolí víc

Už je mi líp, zvedám se z lavičky a jdu směrem domů.

než kdy jindy. Odcházím z ložnice se sklopenou

On jde spát, já zůstávám v kuchyni až do rána.

hlavou a slyším jeho vyčítavá slova. Přikládám si led

Je asi 8 a on přijde do kuchyně. Prý pojedeme na

na rudou tvář, vracím se do ložnice a lehnu si do

výlet a potom na oběd. Aspoň si vyčistím hlavu

postele. Asi za hodinu usne a já jdu do kuchyně pro

a večer půjdu do baru. Nasedáme do auta, nechce

svou peněženku. Je v ní jen pár drobných. Půjčím si

mi říct, kam přesně jedeme. Za pár minut mi to

od něj, toho si nevšimne. Beru si tisícovku, oblékám

ale dojde. Jedeme kousek od centra města a já už

bundu a odcházím.

vidím tu známou bílou budovu, už se nemůžu bránit,

Usedám na své místo v mém oblíbeném

zase budu já „ta nemocná“. Ale za všechno může

podniku. Snažím se ignorovat pohledy ostatních

on. Znovu vypráví lékařům „můj“ příběh. Nechají si

a objednávám si rovnou láhev vína. Sakra, odešla

mě tam na léčení. Jako vždy. Sestra mě odvede na

jsem moc brzo, slyším bouchnutí dveří, je tady.

pokoj.

„Co tady děláš?“ rozkřikne se po baru. Hosté se

Sednu si na postel a dívám se z okna.

46

47

48

JÁ Kategorie I. SŠ – próza 1. místo Aneta Koňárková Střední škola designu a módy Prostějov

Když jsem se probudila, uviděla jsem bílý strop. Tak jako už několik měsíců.

Každý den ten samý, hnusný bílý strop se zářivkou uprostřed umístěnou tak, abych na ni nedosáhla.

Těch dlouhých 7 měsíců, co jsem strávila na tomhle místě. Tak dlouhá doba a nikdo nic nedělá. Nebo dělá, cpou mě léky. Ale něco vám řeknu, už dlouho to na mě nezabírá.

Moje noční můry se vrátily v plné síle a možná jsou i několikrát horší než dřív. Myslím, že je ty léky popohání.

Pomalu zamrkám, abych si zvykla na to světlo. Pomalu se začnu protahovat, abych zahnala otupělost po noci strávené v nekonečné křeči. Usnout se mi podařilo až nad ránem. Jako poslední 2 měsíce každý den. Uslyším příjemné křupnutí mojí ruky.

Povolila jsem si klouby v rameni. Tímto stylem si prokřupávám každý kloub, co v mém zatraceném těle je.

Dřív jsem tady nebyla sama. Asi před měsícem mi odešel jediný kontakt s realitou.

Anna. Má velice pobožné jméno, že? Bohužel pro ni si její rodina myslela, že ji posedl ďábel. No můžu s jistotou říct, že ďábel to nebyl. Diagnostikovali ji parafilii což je ve zkratce psychická a sexuální porucha. Jde o to, že je člověk hodně nadrženej a zvedla se u něj citová rovina. Většinou si to daná osoba vyřeší v ústraní se svým partnerem, ale nevyřeší to osoba, které je 19 a žije v křesťanské rodině s necitlivou matkou a sadistickým otcem, který se nebojí si svou touhu vybít na své ženě. No Anna tu svoji poruchu musela od někoho geneticky převzít, že?

Když jsem sem přišla, tak Anna tu už byla dva měsíce. Chudák holka to neměla lehké.

Snažila se svoji touhu nějak odstranit. Odstranit tím, že ji ve své mysli přesune do pozadí. No bohužel se to s přibývajícími lety zhoršovalo a ona už tomu nemohla dál zabránit. Povídala mi o tom, jak si každý večer dělala dobře, aby si ulevila. Není na stejné pohlaví a tak se nemusím bát, že by mě chtěla znásilnit. Tehdy si musela od té bolesti nějak pomoct, proto si koupila takovou pěknou hračku, kterou měla hodně dobře schovanou.

Ale její matka… její matka nikdy nebrala v potaz soukromí devatenáctileté holky.

49

Večer rozrazila její dveře a viděla něco, co snad nikdy nedoufala, že uvidí. Anna měla roztažené nohy do praku a zasouvala do sebe pomocníčka, ústa otevřená v němém výkřiku slasti, prohnutá do luku. Od krůčku ke slasti jí vyrušil pronikavý řev její matky…

A tak skončila tady. Doktoři jí tvrdili, že její rodiče zaplatili za to, že tady bude a toho „démona“ z ní dostanou, ale že na její poruše není nic zlého, pokud nemá touhu někoho znásilnit.

A teď už jsem o ní dva měsíce neslyšela. Prostě zmizela. Nevím, jestli jí třeba neodvezli jinam, nevím, jestli se třeba nezabila, ale o tom pochybuji. Tady byla jako v hotelu, zrovna ona. S diagnózou neutuchající chuti po sexu. Kdo by to nechtěl co? Nemusela chodit na terapie. Domluvila si to sama, když vlastně nemá poruchu ovlivňující životy, pouze její debilní matku a sadistického otce. Ale je pryč. Nevím, zda ji práskl její doktor… nevím, co se stalo.

Když už jsem se pomalu posadila, spustila jsem nohy z postele na chladnou podlahu pokoje. Chlad mi projel od konečků prstů. Pomalu jsem došlápla celým chodidlem a vydala se lehkým krokem ke své skříni s oblečením. Oblečení tady bylo stejný, asi abychom mezi sebou nedělali rozdíly. Všichni nosíme dlouhé tepláky a bílá trička s krátkým rukávem. Prostě jedno a to samé, každý den.

Když sem se oblékla, musela jsem počkat, až pro mě dojde sestra a odvede mě na snídani.

UDĚLEJ TO. ZAB JE. UDĚLEJ TO. ZAB JE. UDĚLEJ TO. ZABJE. UDĚLEJ TO. ZAB JE. UDĚLEJ… Zase. Teď to byl jeden hlas. Nespecifický. Nevím, zda to byl muž či žena, ale opakuje furt to samé.

Zatřesu hlavou, většinou se to zklidní. Dneska to taky pomohlo.

Na dveře někdo zaklepe a bez pozvání vstoupí dovnitř vysoká sestra s vlasy svázanými do utáhnutého drdolu s čepičkou na hlavě. Vzpomenu si, co o tomhle říkala má spolubydlící. „Vypadá jak sestřička z levného porna.“ Tehdy jsem se začala nekontrolovatelně smát. Nebylo to zrovna vhodné, protože jsme byli na sezení. Teď se mi pouze zvedne nepatrně koutek rtů.

Nazuju si pantofle a vydám se za sestřičkou. Zaklapnou se za mnou dveře a já ji následuju. Dlouhou chodbou plnou dveří od pokojů. Tady na tom patře jsou jen pokoje.

Všechny ordinace, klubovny, jídelna, prostory pro rehabilitace jsou umístěny dole.

Vede mě po schodech dolů, a pak další chodbou až do jídelny. Pokyne mi, abych se posadila na místo. Všímám si, že už jsme tady zhruba všichni. Proto si sednu na lavici a čekám na příděl jídla a prášků. Každý tady má svůj jídelníček a své léky. Bohužel zde má každý i svou sestru. Moje sestřička mi za chvíli přinese jídlo s plnou lahvičkou

50

prášků. Nějaká kašovitá strava a na kraji nakrájené jablko. Hnus.

Dnešek zahajuji u psychologa hodinovým sezením a povídáním o ničem. Potom mám školu. Normální jako každý teenager.

Když do sebe hodím pilulky, tak se zvednu s tím, že už můžeme jít. Pomalu mě vede za doktorem Mureiem, jedním z nejlepších psychologů vůbec. Prý se to říká, ale já si myslím, že je to jen další debil, co z našich rodičů tahá peníze, aby měl z čeho jezdit na dovolenou, a pacienty nadopuje utlumovákama.

Zaklepe a vstoupí. Já stojím přede dveřmi a čekám, až mě zavolá. Sestra po chvilce vyleze a řekne, že můžu jít dál.

Jeho kancelář je zařízená do hnědé. Všechno tu je ze dřeva, stůl, knihovny, židle, pohovka, na které většinou ležím a i část stěny kde má krb. „Aaa, slečna Farnerová. Posaďte se a povězte mi, jak se vám daří a co vaše léky?

Zabírají?“ Na všechno jsem pouze kývala. Podle toho, co by chtěl slyšet. Neměla jsem v plánu mu nějak odpovídat. Vím, že by nerad slyšel, kdybych mu řekla, že léky nezabírají, že mám noční můry a že hlasy neodezněly.

PŘESKOČ STŮL A UDUS HO. PŘESKOČ. ZAB HO. UDUS HO. PŘESKOČ. ZAB HO. PŘESKOČ.

PŘESKOČ. PŘESKOČ. PŘESKOČ.

Teď jich bylo víc. Změť několika hlasů volajících na mě.

K zbláznění. „ …a teď byste mi mohla říct, co si myslíte, že je na obrázku.“ Až teď jsem ho začala zase vnímat. Nějak smysluplně abych mu dokázala odpovědět.

Koukla jsem se na ten obrázek, co držel ve svých kostnatých prstech a zaměřila se na to, co mi to připomíná. Připomínalo mi to tvář ze snu, co mám každou noc. Rozjetou tvář co se na mě šklebí. A snaží se mě vystrašit. Už pár let se jí to daří celkem dobře.

Má rozšklebenou lebku, jako by do ní silou napálil autobus a hlava pukla. Jako křehké vajíčko. Oči bílé, mrtvolně zakalené. Zuby jako noty na buben, tam je jeden a tam zase jen půlka. Tvář pokrytou krví.

Moje máma.

Zavřu oči a snažím se tu představu vyhnat z hlavy.

VIDÍ TO. JSI SLABÁ JAKO ONA. ZAB JE ZA TO. VIDÍ TO. ZAB HO ZA TO. VIDÍ TO. ZAB HO ZA TO. VIDÍ TO. ZAB HO ZA TO. „Co tam vidíš?“ Zhluboka se nadechnu, než jsem schopná věty. Musím se uklidnit, nesmí to poznat. „Připomíná mi to přejetou kočku, co jsem jednou viděla na cestě.“

51

52

Literární cena Gymnázia Jiřího Wolkera 2018 Michal Marek/organizátor soutěže a předseda poroty Aleš Procházka/porotce Aleš Pospíš/porotce Jakub Souček/iniciátor soutěže David Bartoš/koordinátor projektu, kurátor výstavy Robin Michenka/sazba, grafi cká úprava Klara Jug/Ilustrace

Autoři textů/

Partneři: Gymnázium Jiřího Wolkera Gaudeamus o.p.s.

Moravská střední škola WALKER reklama s.r.o.

Soutěž proběhla za fi nanční podpory Gaudeams o.p.s.

Publikace byla vydána za podpory Walker reklama s.r.o.

Výstava ke křtu publikace byla realizována ve spolupráci s Kino Metro 70 Prostějov, p.o.

Tisk: WALKER reklama s.r.o., www.wr07.eu Prostějov 2019