48
Pozorovala čísla nad vchody. Tady někde už ten dům musí být. Tady! Jde brzo, možná by ještě měla čas podívat se na zvonky. A třeba zazvonit, i když není pravděpodobné, že by v pátek před polednem byl někdo doma. Před domem stála Nadica a vesele se na ni usmívala. Tady? „Pro nás je to velká čest, že nám chceš dát svoje knížky,“ vedla ji Nadica dovnitř do knihovny. Představovala jí ředitelku a kolegyně a ukazovala půjčovnu pro děti, čítárnu novin, knihovnu zahraniční literatury a multimediální pracovnu. Knihovna zahraniční literatury, to bylo ve skutečnosti jen pár polic, a v multimediální pracovně také nebylo tolik počítačů, kolik byla zvyklá vídat v Česku. Lidí ale byly v knihovně spousty a Nadica zářila. To má opravdu takovou radost z několika knížek? pomyslela si Monika s českou skepsí. „O nás všichni píšou jako o nějaký říši zla, CNN, BBC, jako by všichni Srbové byli vrazi, a ty si to nemyslíš. Víš, jak je to pro nás důležitý?“ podívala se na ni Nadica s obdivem. Role představitelky Západu, jejíž hlas je stejně důležitý jako hlasy CNN a BBC, uvedla Moniku do rozpaků. Proto jen pohladila Nadicu po ruce, tak jako hladila dceru, když se kvůli něčemu trápila. A pak se odhodlala a řekla Nadice o Draganovi: kdysi ho milovala, a do Leskovace přijela mimo jiné také proto, aby se s ním po letech znovu setkala. Podle adresy měl bydlet tady, v tomhle domě „Nepomohla bys mi ho najít? Prostě bych
49
se jenom ráda dozvěděla, jak žije...“ „Můžu ho zkusit najít,“ řekla Nadica, ale obdiv v jejích očích trochu pohasl. Takhle by se na ni asi podívala dcera – babičky by přece měly milovat jenom vnoučata. „Ale nebude to jednoduchý. Ve válce hodně lidí zmizelo. Odešli do ciziny, přestěhovali se, a taky...“ nedořekla, ale nebylo těžké si to domyslet. Druhý den šla celá skupinka spisovatelů na diskusi o překládání do domu, který kdysi patřil bohatému továrníkovi. Před chrámem se chystala svtba, v odpoledním slunci se leskly zlaté trumpety cikánské dechovky. „Zahrajte pro našeho hlavního hosta,“ Saša dal vysokému muzikantovi několik bankovek a kapela spustila mámivou balkánskou melodii. „Jeho máma mi dělala chůvu, znám ho,“ řekl jí Saša a Leskovac zase změnil podobu, Monika si připadala trochu jako na americkém Jihu v dobách Chaloupky strýčka Toma. Okouzleně poslouchala hudbu, a i když se jí z dunění trubky trochu rozbušilo srdce, pocítila najednou klid a štěstí a uvědomila si, že na tenhle okamžik hned tak nezapomene. A že se jí bude po Leskovaci stýskat. Po slunci a teple, po dlouhých diskusích o nejlepších světových románech, po Vranacu a pleskavici v restauraci Malý Manchester, po slovech, linoucích se k nebi, po Sašovi a Goraně a Nadice... A pak dostala honorář a hned ho utratila – koupila si svetr a sukni a namlouvala si, že tím pomáhá obnovit textilní průmysl
a někdejší slávu malého Manchesteru, protože svetr i sukně byly vyrobené v Leskovaci. Možná jsem měla koupit sukni dceři, nebo manšestráčky na vnouče, napadlo ji pak s výčitkou – ale máma a babička z ní bude až zase doma. Festival skončil a Monika odjela domů. V Leskovaci bylo teplo jako v létě, doma v Česku už podzimní mlhy a ráno mrazíky. Na konci října nečekaně napadl sníh. Ten den ráno odvezli dceru do porodnice. Odpoledne šla Monika jako každý den k mamince. Tentokrát nespěchala, čekaly na zprávu z porodnice spolu. A po dlouhé době si povídaly i o něčem jiném, než jaký má maminka dneska tlak a co jí má Monika zítra přinést. „Mami, pamatuješ se na Dragana?“ zeptala se dokonce Monika. Čekala, že maminka jen zavrtí hlavou a nejistě se usměje, aby se nepoznalo, že vůbec neví, o čem a o kom je řeč. V poslední době se tak usmívala čím dál častěji. Nejistě a zmateně. „Mockrát jsem si na něj vzpomněla,“ překvapila ji maminka, „vždycky když jsem slyšela o tý válce, a říkala jsem si, jaký bylo štěstí, že sis ho nevzala. Ty na něj pořád myslíš?“ podívala se na Moniku překvapeně a podezíravě a pak se rozesmály, jako by obě byly o hodně let mladší. Monika pak začala povídat o Leskovaci, ale maminka usnula, už se zase propadla do toho svého nejistého světa. Telefon z porodnice zazvonil ve chvíli, kdy se Monika vrátila domů. „Máme holčičku,“ oznámila dcera šťastným a rozjásaným
hlasem, a Monika tu zprávu hned volala mamince: „Máme holčičku,“ zopakovala, jako by se to děťátko narodilo jim všem. V noci roztál sníh – a maminka umřela. Svět byl najednou úplně jiný. Jeho středem byla ta krásná malá holčička, vnučka, všechno se točilo kolem ní. A všichni. Monika se předháněla s druhou babičkou, která bude častěji hlídat, a nevadilo jí, že času na psaní má čím dál míň. Neměla čas ani na smutek. Věděla, že tohle je štěstí, skutečné štěstí, ne jenom prchavý okamžik, kdy se pozlacený kov zaleskne ve slunci. A pak jí jednou přišel e-mail ze Srbska. „Vážená paní Moniko, dozvěděl jsem se, že jste byla v Leskovaci a chtěla jste se setkat s mým synem Draganem. Bohužel Vám musím napsat, že můj syn Dragan...“ Zvedla od počítače oči. Nechtěla číst dál. Chtěla by se dozvědět jenom dobrou zprávu. Že Dragan má čtyři děti, prosperující hospodu a žije šťastně v Manchesteru. Nebo v Leskovaci. Nebo že nemá rodinu ani restauraci, ale zato Moniku pořád miluje. Chtěla se dozvědět cokoliv, jen ne to, co dopis pravděpodobně obsahoval: že Dragan už není na světě, protože byla válka a... Nadechla se a bez velkého přemýšlení zprávu smazala.