Brana 18/4

foto Dreamstime | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

iNform

uvnitř

04|2018 brana.cb.cz

humor

pán bůh uzdravuje

léčí

inzerce

AKTUÁLNÍ NABÍDKA SPECIALIZOVANÝCH ZÁJEZDŮ 25. 8.–1. 9. 2018 To nejlepší z Izraele – základní poznávací zájezd 19 890 Kč + 140 USD 7.–15. 9. 2018 Izrael – po stopách dávných a nedávných bojů zejména pro milovníky vojenské historie 20 990 Kč + 120 USD 21.–29. 9. 2018 Izrael a Svátek stánků s účastí na židovském poutním svátku Sukot v Jeruzalémě 21 580 Kč + 150 USD 7.–17. 10. 2018 Izrael od Dan po Bersabé s odletem z Vídně a odjezdem z Brna/Bratislavy 23 980 Kč + 150 USD

17.–24. 10. 2018 Poznejte Izrael nenáročný poznávací okruh vhodný i pro seniory 20 980 Kč + 120 USD 30. 10. – 6. 11. 2018 Krásy Izraele III – střední a jižní Izrael 22 890 Kč + 150 USD 8.–18. 11. 2018 Velký okruh Jordánskem a Izraelem for Singles 28 980 Kč + 220 USD 29. 11. – 6. 12. 2018 Izrael o Svátku světel s výjimečnou atmosférou svátku Chanuka 19 790 Kč + 100 USD

Přihlášky a detailní informace:

Olivetour Agency, e-mail: info@olivetour.cz, tel.: +420 722 305 735

z obsahu 4 Slovo

Let balónem

editorial

Milí čtenáři,

6 Rozhovor

Zdravá víra potřebuje radost

14 Téma

Humor léčí, Pán Bůh uzdravuje

18 Nový domov

Od svých hrdinů víry Češi

čerpají dodnes

20 Rodina

Milovaná princezna

26 Do písma

Zlý duch od Boha

příště Odhodlání nebo rezignace Tři eseje podle knihy Ester

Jana Šrámková, Kateřina Korábková a Eva Čejchanová

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 04/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 1. 4. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Jana Hušková – Mgr. Martin Srb Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný

na kurzu rétoriky nám herec Jan Přeučil vysvětlil, že smích je úlevný nejen pro duši, ale i tělo. Neboť když se smějete, musíte zapojit sedmnáct svalů, zatímco když se mračíte, používáte jich „jenom“ čtyřicet tři. Zkrátka být naštvaný a mračit se na celý svět dá větší námahu nežli se smát a být veselý. Stále se zlobit nebo být jen vážný unavuje člověka i jeho okolí.

Ne náhodou se říká, že humor je kořením života. A dodejme, je ho potřeba jako sůl. Nevadí, když ho není mnoho, ale nesmí chybět, protože život je jinak mdlý a nechutný. Tím spíše křesťanský život bez radosti a humoru je nepřitažlivý, nebo dokonce odporný. Však si vzpomeňte, na jakého křesťana rádi vzpomínáte – na věčně nazlobeného mravokárce, který si neustále stěžuje, jak to jde s církví od desíti k pěti, nebo na toho, který se smál? Mně se vybaví kazatel Vlado Fajfr, který dokázal nakazit radostí, jen vstoupil do dveří. Však také říkával, že křesťan nemá mít tvář protaženou jako housle.

Skvělou inspirací jsou naši starší bratři ve víře – Židé. Jejich humor a vtipy na vlastní adresu jsou pověstné. V tomto čísle o jejich přístupu k životu, tak často těžce zkoušenému, skvěle píše hebraista docent Tomáš Novotný. Vtip je v tom, že si Židé sami ze sebe (a dokonce i ze své víry!) dovedou udělat legraci. Však také psycholog Jaro Křivohlavý říkával, že schopnost udělat si legraci sám ze sebe je známkou duševního zdraví.

Ale tady začínám mít obavu o nás křesťany, když bereme sami sebe i svou víru tak smrtelně vážně, že se rychle cítíme uraženi a pohoršeni, nastaví-li nám někdo zrcadlo vtipem. Jako například ve filmu Anděl Páně 2, kde Petronel vysvětluje Uriášovi, že andělům bohatě stačí pomodlit se k Duchu svatému a ten jim hned pomůže. Načež se objeví bílá holubice a pokálí ho (musel jsem to napsat slušně). Pozorně proto čtěte, co svěžím perem sděluje profesor Pavel Hošek o humoru. Dokonce i Pán Bůh má otcovskou radost k zalknutí, když si jeho děti myslí, že nad ním zvítězily!

Věřím tedy, že vás dubnové vydání časopisu BRÁNA neunaví, ale potěší a v lecčems i překvapí, jako například rozhovorem s herečkou Jaroslavou Kretschmerovou. Protože humor léčí a Pán Bůh uzdravuje.

Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak. brana.cb.cz

Bronislav Matulík

slovo

Ř 8,5 a Ez 37,5

Let balónem text samuel jindra ilustrace brána

M

ilí čtenáři, dovolte mi začít lekcí poezie a fyziky zároveň.

Naším učitelem bude Marek Eben. V jedné své krásné písničce líčí svou meditaci nad horkovzdušnými balóny: „Vzhůru, nese tě to vzhůru, / nedá se to nahmatat ani změřit, / vzhůru, nese tě to vzhůru, / nezbývá nic jiného nežli věřit, / že když odhodíš všechna závaží / a nažhavíš srdce hořáky, / vzhůru, že poletíš vzhůru / až nad mraky.“ Nejde mu na rozum, jak je možné, že balóny létají. A tak činí následující úsudek: „A tak má každý balón svoji duši / duši neviditelnou, co ho nese vzhůru.“ Načež skromně dodává: „Dál mi to rozebírat nepřísluší / na to jsou odborníci nahoře na kůru.“

bách – buď jako splasklá neforemná hromada čehosi, anebo jako elegantní dopravní prostředek, který se vznáší vysoko nad zemí.

Lidé žijící podle své přirozenosti („podle těla“ viz Ř 8,4) se podobají splasklým balónům. Jsou odsouzeni k pouhé pozemské existenci bez vzdálenější perspektivy. Užitek takového přežívání je sporný. Nic neriskují, ale také se nikam neposunou.

Lidé žijící podle Božího ducha („lidé Ducha“ viz Ř 8,5) jsou jako vznášející se balóny. Zemi, s níž původně byli spojeni, vnímají z nadhledu. Mají svobodu pohybu. Vidí dál, než je možno dohlédnout z povrchu země.

Proč balón létá?

Míří za obzor.

Nevím, jak jste na tom Jakým balónem chceš být – splasklým, vy s fyzikou balónů. Marek Eben se tváří, jako nebo letícím? Dovolme by tomu nerozuměl. Ve onomu nenahmatatel„Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné.“ (Ř 8,5a) skutečnosti odhalil velmi nému a nezměřitelné„Hle, já do vás uvedu Ducha a oživnete.“ (Ez 37,5b) správně jednu moc důlemu Božímu „nic“, Božitou věc. To, co náš život žímu duchu, aby nás nadnáší a táhne vzhůru a kupředu, se nedá nahmatat ani změřit. naplnil. Splasklý balón se může vznést. Je to trochu napínaJe to jakési neviditelné „nic“. Ovšem balón bez tohoto „nic“ je vé, ale stojí to za to! splasklou neforemnou věcí k nepotřebě. Marek Eben zbytek svých Vzduchoplavci potřebují znát odpověď na následující otázky: úvah odkázal odborníkům na kůru. Tak bych se s vaším dovolením toho rád ujal a chvilku o balónovém létání s vámi přemýšJak se splasklý balón plní? lel. Zdá se mi, že balóny nás mohou ledasčemu dobrému naučit.

U horkovzdušného balónu je to vcelku jednoduché. „Motorem“ či srdcem balónu jsou veliké hořáky. Balón se plní horkými plyBalón splasklý, nebo letící? ny, které z nich proudí. Trochu obrazně řečeno: aby se balón Podle apoštola Pavla a jeho výkladu v listu Římanům se totiž mohl vznést, musí se nejprve rozhořet jeho srdce a poté odhobalónům hodně podobáme. Můžeme existovat ve dvou pododit přebytečná zátěž.

4 duben 2018

O tyto dvě věci – zátěž a hořáky – jde především, pokud chceme náš balón naplnit Božím Duchem.

Zátěží, která nás poutá k zemi, je naše vina. Této zátěže se zbavujeme vyznáním hříchů. Pokání vede ke svobodě, o níž jsme četli: „…spravedlivý požadavek zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.“ (Ř 8,4) Dále jde o naše srdce. To musí hořet touhou nezůstat na zemi, ale být Bohu blíž. Palivem tohoto plamene touhy po Bohu či lásky k Bohu je Boží slovo. Když soustavně přikládáme do tohoto ohně Boží slovo, náš balón se plní Božím duchem. „Hle, nechám na vás proudit svého Ducha, uvedu vám ve známost svá slova.“ (Př 1,23, viz také J 6,63) Stručně shrnuto: Bůh dává „náplň“ svého Ducha každému, kdo činí pokání a miluje Hospodina. (Ef 1,13) Odhazuj hřích, dopřej svému srdci dostatek Božího slova a tvůj balón nezůstane prázdný!

Co znamená vznášet se?

Naplněný a odlehčený balón se vznáší v atmosféře. Tam může zachytit vzdušný proud, kterým je pak unášen. Horký vzduch uvnitř a vzdušný proud vně balónu způsobuje jeho pohyb.

Přesně tento pohyb od nás Bůh očekává. Přeje si, abychom se plní Ducha odpoutali od země a nechali se proudem Ducha unášet. (2P 1,21) Už samo odpoutání od země je dobrodružné. Ale nechat se nést vanutím Ducha může být neméně napínavé. „Lidé těla myslí na věci těla, ale lidé Ducha na věci Ducha. Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a k pokoji.“ (Ř 8,5n) Ježíš říká, že „vítr vane, kam chce“ a že „tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“. (J 3,8) Lidé unášení vanutím Božího ducha dovolují Bohu, aby určoval směr jejich letu. Pokud naše srdce hoří láskou k Bohu, dovolíme mu, aby si nás používal.

Pro takové lidi žádné setkání, telefonát či rozmanité okolnosti života nejsou náhodné. Vnímají, že je na to konkrétní místo Bůh zavál. Buď si jist tím, že pokud tvé srdce hoří pro Boha, nejsi tam, kde jsi, náhodou. Buď si jist tím, že tam máš důležitý úkol. Splníš jej?

Kam doletím?

Let balónu je na první pohled trochu riskantní.

Zdá se, že bezpečnější je ležet splaskle na zemi.

Ale odměna za riziko letu je dobrá. Z výšky lze dohlédnout dál, až za obzor pozemšťana.

Takový výhled je otevřen lidem plným Ducha. „Přebývá-li ve vás Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,11) Vzkříšení, tedy proměnu a obnovu od základu, můžeme zakusit už nyní.

Osvobození od tíže viny, náprava pošramocených vztahů, nalezení smyslu života – to je dostupné těm, kteří důvěřují Kristu. Ale je to jen náznak oné Velké Proměny, budoucího vzkříšení, které zasáhne naše těla i našeho ducha tak, že si to asi ani v nejbarvitějším snu neumíme představit.

Snad bychom to mohli přirovnat k tomu, jako by nás náš naplněný balón vynesl až do nekonečného mezihvězdného prostoru. Nebojme se rizika letu, cíl za něj stojí!

Kdo jsou vzduchoplavci?

Ti, kdo naplnili balón a letí, mění totožnost.

Z pozemšťanů se stávají vzduchoplavci, zvláštní druh lidí.

Lidé plní Božího ducha také zásadně mění totožnost. Snad bychom mohli říci, že z pozemšťanů se stávají „duchoplavci“. Ale Pavel používá jiný titul: „Všichni, kdo se dají vést Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství… A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží, spoludědicové Kristovi.“ (Ř 8,14–16) Být Božími dětmi je mimořádná výsada. Božím vzduchoplavcům nehrozí už pozemská nebezpečí. Vlastně jim hrozí nebezpečí jediné, a to že přestanou pečovat o náplň balónu a klesnou opět na zem. Pokud však jejich balón zůstane plný, Boží duch je bezpečně donese až k očekávanému dědictví. Všechny Boží děti tvoří balónovou flotilu. Vzájemně si slouží tím, že se povzbuzují, když vidí, že některý balón klesá. Nenechají se žádnými lákadly, která se tam „dole“ nabízejí, stáhnout na zem. Váží si šance být mezi těmi, kdo směřují k převzetí odměny za vytrvalý let!

Milí přátelé, přál jsem si nadchnout vás pro balónové létání. Opusťme přežívání a pochybné pozemské jistoty splasklého balónu! Připojme se k flotile Božích „duchoplavců“. Je dobře, že můžeme prostorem Božího ducha letět společně. Je to radost a potěšení.

PharmDr. et Mgr. Samuel Jindra (1967) Více než dvacet let pracoval jako kazatel v Církvi bratrské, nyní psycholog v individuálním i párovém poradenství. S rodinou žije v Pardubicích, kde je zapojen do společenství Archy. Podílí se na práci poutního domu ENGEDI v Bystrém.

■

2018 duben

5

rozhovor

Zdravá víra potřebuje radost ptala se Eva Čejchanová foto Bronislav Matulík

Kdo hledá vzdělání, jde za učitelem. Kdo hledá uzdravení těla, jde za lékařem.

Kdo hledá uzdravení duše, jde za psychiatrem. Kdo hledá pomoc u Boha, jde za duchovním.

Kdo potřebuje všechny čtyři, jde za Maxem Kašparů.

J

ste zapsán v České knize rekordů jako držitel nejvyššího počtu titulů v ČR. Šel jste za vzděláním cestou systematického rozšiřování komplexu vědomostí, nebo jste hledač?

To druhé, a to v každém směru. Jako středoškolák jsem nechtěl studovat. Ale v letech 1968 a 1969 bylo možné dostat se do školy i se špatným kádrovým profilem, tak jsem to zkusil a ono to vyšlo.

Počítal jste někdy roky, které jste strávil na studiích?

Ano, bylo jich 56. Nastoupil jsem v šesti letech do základní školy v obci Žirovnice, kde jsem teď jmenován farářem. Pak byla střední škola a pak následovaly všechny ty vysoké.

Jaká byla vaše cesta k osobní víře?

Já jsem vždycky všechno doháněl. Vystudoval jsem stomatologii a šel jsem pracovat na psychiatrii. Šest let jsem si při práci dodělával odbornost, abych mohl v oboru psychiatrie oficiálně působit. Po revoluci, když jsem měl jakési základy z podzemních teologických studií v Praze, mi biskup Vlk zavolal s tím, že bude světit několik dospělých ženatých diákonů. Když jsem řekl, že nemám vystudovanou teologii, řekl mi: „To si doděláte.“ Takže jsem si při službě diákona dostudovával teologii.

A pak mě povolali učit na teologickou fakultu do Budějovic, a když jsem poznamenal, že nemám pedagogické vzdělání, slyšel jsem to znovu: „To si doděláte.“ S rozhodnutím dát život Kristu jste tedy také něco doháněl?

6 duben 2018

Moje víra měla dvě etapy. Prvně jsem uvěřil v Boha, potom i Bohu.

Psychiatrem jste 45 let. Ještě před třiceti lety byla návštěva u psychiatra cejch. Dnes se zdá, že k psychiatrovi chodí i lidé, kterým by pomohl psycholog nebo nějaká vrba…

I dnes je ještě návštěva psychiatra cejchem. Znamená to, že má člověk zdravotní problém – je schizofrenik, neurotik, psychotik, psychopat… Naopak mít svého psychologa je dneska moderní, lidi se tím chlubí. Je to takový americký způsob myšlení.

Jak jsou na tom dnes křesťané s psychickým zdravím oproti nevěřícím?

Na to bylo prováděno několik výzkumů, ve Spojených státech se dělají výzkumy naprosto na všechno. J. B. Shaw řekl, že zná malou lež, velkou lež a statistiku, a ani já statistikám moc nevěřím, protože velkou roli tam hrají chyby v proměnných. Kdo to je „křesťan“? Jeden z těch, kdo se za něj považuje, mi uvedl jako rozdíl mezi křesťanem a ateistou to, že chodí na půlnoční.

Tohle subjektivní hodnocení pak naprosto zkresluje výsledek. A pak – ani nevěřící nebývají úplně nevěřící, oni věří v „něco“.

Nebo mají jiné bohy.

Kdybychom stáli na tom, že křesťan je ten, kdo žije Kristovým evangeliem, objevují se ve vaší ordinaci křesťané?

Pokud jde o skutečnou chorobu chemického podkladu, jako je třeba endogenní deprese, ta si nevybírá. Postihuje nevěřící

stejně jako křesťany. Ale mezi křesťany není třeba tolik neuróz, protože věřící žijí zdravějším způsobem života. Zdravá víra rozvíjí lidskou osobnost.

Ale existuje i patologická víra, která ji karikuje.

To sice je problém, ale povahový, není to nemoc.

Zdravá víra dává prostor pro radost. Veselého dárce miluje Bůh. Lidi, kteří mají smysl pro humor.

Lidi, kteří se dokáží radovat.

Na druhé straně jsou věřící typu „černá sukně, bledá líčka, jedním slovem katolička“. To je postoj „čím jsem smutnější, tím jsem zbožnější, a když už jsem skoro tak smutná, že je to smrtelné, tehdy jsem nejzbožnější“. Tak to ne. Zdravá víra je postavena z poloviny na citu a z poloviny na rozumu, je tam smysl pro radost, otevřenost, pro spolupráci, odpuštění, velkorysost a hodnocení věcí z více stran, ne z jednoho úzkého úhlu pohledu. V tomhle vidím pozitivum zdravé křesťanské víry oproti ateismu nebo oproti patologické víře.

Jak je to s poruchami osobnosti mezi křesťany?

Porucha osobnosti zásadně souvisí s charakterem, dříve se jí říkalo psychopatie. Existují disociální psychopaté, anetičtí psychopaté, narcističtí, anxiózní, závislí psychopaté. Ve skupině věřících křesťanů nenajdeme disociální psychopaty, ti jsou v kriminálech. To jsou lidé tvrdí, bezcitní, domýšliví, sebevědomí, takoví, o kterých se říká, že mají ztrátu svědomí. Ale na druhé straně se zde setkáváme s lidmi bolestínskými, s typy, které ve společenství hledají oporu, nějaký věšák. Často se setkávám s tím, že se na zdravé církevní společenství navěsí člověk tohoto typu – psychopat závislý,

→

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD., dr.h.c. (1950) Pracuje (teď už jen jeden den v týdnu) jako psychiatr v Pelhřimově, vyučuje jako vysokoškolský pedagog na univerzitách v Nových Zámcích a v Jihlavě a slouží jako řeckokatolický kněz v obci Žirovnice na Pelhřimovsku. Napsal 25 publikací týkajících se všech oborů, ve kterých působí, ale i výuky esperanta, jemuž se aktivně věnuje.

2018 duben

7

rozhovor

který potřebuje, aby ho někdo nesl. Přijde na to, že křesťané nikoho nevyhodí. Přišly za mnou dvě dívky s tím, že k nim na set­ kání mladých chodí nevěřící dívka, která ho povahově naprosto rozbíjí. Ve společenstvích spolužáků ani jiných kolektivů neobstála a tito mladí křesťané najednou nesli její břemeno.

Jak by mělo společenství křesťanů na takového psychopata reagovat?

Rozdělit celé společenství na dvě. Problémový jedinec plus jeden člověk ze společenství a ve druhém zbytek. Problémový člověk se nespokojí s jedním členem v partě a odejde jinam.

Když hledíte na lidi z kazatelny, umíte přepnout nejen v projevu, ale i ve vnímání? Nevidíte před sebou „diagnózy“?

To je pravda, diagnostikuji pořád. To je rozdíl mezi mnou a mým kolegou z gynekologie. Já mohu diagnostikovat prodavačku, když stojím ve frontě na banány. Říkám si – je unavená, roztržitá, úzkostná, nedívá se zákazníkovi do očí, má komplex méněcennosti… Než si ty banány koupím, mám ji přečtenou. A vidím to i v kostele – způsob, jakým se na vás lidé dívají a jak reagují. Říká se tomu virtuální dialog. Mluvím z kazatelny a vidím, jak někdo sklání hlavu, tak řeknu: „A nedávno jsem měl tento případ v ordinaci…“ A najednou se ta hlava zvedne. Ano, spolupráce psychiatra a duchovního ve mně je. Psychiatrickou zkušenost lze velmi dobře využít v kněžské praxi.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Jako kněz jsem vázán zpovědním tajemstvím, takže nemohu být konkrétní. Ale případy popsat mohu. Přišla ke mně paní vyznat se z toho, že dlouhodobě zaned­ bává nedělní bohoslužby. Došli jsme až k tomu, že má nemocnou maminku, která potřebuje trvalou péči a kterou nemůže nechat ani hodinu samotnou. Ani nevěděla o tom, že má na základě lékařské zprávy nárok na příplatky od okresního úřadu na péči o osobu blízkou. Přišla 8 duben 2018

s „hříchem“, ale protože z ordinace vím, jak se dá lidem pomoct, odešla s praktickou pomocí.

Nebo přišel muž s vyznáním hříchu lenosti, a že se to odráží na životě rodiny.

Tak jsem se ho zeptal, jak spí po půlnoci a jestli je mu hůř ráno, nebo večer. Položil jsem mu ještě pár otázek a došel jsem k tomu, že to není lenost, ale endogenní deprese. Pozval jsem si ho do ordinace a mluvili jsme o tom. Přišel a bylo to vyřešeno. Hned.

KRITICKÉ MYŠLENÍ SE DNES NENOSÍ.

JE V MÓDĚ POVRCHNOST V NÁZORECH.

Vidíte někdy u lidí, kteří k vám přijdou na pastoraci, psychické problémy?

Ano. Hlavně když připravuji snoubence ke svatbě.

Tam máte obrovskou zodpovědnost…

Ano, a právě proto je to někdy obrovský průšvih. Dívám se na něj a během dvou, tří setkání vidím opilce, grobiána, hulváta, sprosťáka. A říkám jí: „Fakt si ho chcete vzít? Nerozmyslíte si to, slečno?“ A za dva roky se řeší neplatnost manželství.

Chápu, že je tam určitá zaslepenost, ale někdo jim musí říct: „Pozor, nebude to dobré!“ Pokud bude trpět klaustrofobií a bude mu dělat problém jezdit výtahem, tak řeknu: „Klidně si ho vezměte, pak ke mně může chodit na terapii a odbourá se to.“ Ale jestliže je někdo psychopat, jestli je to porucha osobnosti a ještě toho nejhoršího charakteru, tak se s tím nehne.

Teď řeknu něco kacířského: Devět z deseti manželství je podle mne neplatných. Často tam není ani víra.

Když tohle vidíte, musíte takový pár oddat? Nemáte z Boží autority právo veta?

Musím. Nemám právo veta.

V čem vidíte kořeny rozpadu hodnot?

V povrchnosti ve společnosti, ve vzdělání, v církvi, ve vztazích i ve vztahu k Bohu.

Jestliže chceme hovořit o člověku jako o fenoménu, tak se musíme dotknout otázky Boha. To nelze minout.

A třeba v humoru. Komici vymřeli. Komik dělá inteligentní humor, ale dneska jsou tu baviči. Přijdou na jeviště, řeknou dvě tři záchodová slova, a lidé tleskají.

Povrchnost v názorech. Kritické myšlení se nenosí, tak se papouškuje: „Žena má nezadatelné lidské právo a nezcizitelnou občanskou svobodu jít na potrat, neboť si může o svém těle rozhodovat sama.“ Takhle vám to opravdu někdo citoval?

Ano, hezky naučeno. Papouškova řeč. Ať si nechá rozhodovat o svém těle, uříznout si ruku nebo nohu, ale to dítě je někdo jiný!

Ona je nositelkou druhé osoby! Lidi dnes nepřemýšlí.

Vidíte naopak u lidí, kteří k vám přijdou jako k psychiatrovi, zoufalou potřebu Krista?

Ano. To je u lidí, kteří potřebují odpuštění. Nejvíc jsou to právě ty post abortivní syndromy, tedy ženy po interrupci. Ona je sice ateistka, ale cítí, že se stalo něco zlého. Že je něco špatně. Zoufale by potřebovala, aby jí bylo odpuštěno a aby i ona sama sobě odpustila. Ale tam je problém.

Jak já mohu pomoct zatvrzelé ateistce?

Beru ji dál jako pastorační cíl, ale obsah pastorace nemohu uskutečnit.

Psychiatrie jako lékařský obor je součástí vědy, zatímco teologie je nauka o Bohu. Zdá se, že tyto dva světy stojí proti sobě. Když se ale sejdou v jednom člověku a netluče se to, může to být obrovský bonus. Na tisíc psychiatrických případů údajně připadá jeden, který nepotřebuje psychiatra, ale exorcistu. Za léta praxe jste měl asi víc

Pater Gabriel Amorth, hlavní exorcista katolické církve, před půldruhým rokem zemřel. Měl za sebou 70 tisíc exorcismů.

Má za něj katolická církev náhradu?

Má. Existuje mezinárodní asociace exorcistů, kteří si vychovávají další. Jsem toho názoru, aby každý, kdo by se měl do této služby pustit, na tři roky odjel do Itálie a studoval to prakticky u těch nejzkušenějších. Aby byl přítomen stovce exorcismů a udělal si z toho teoretické i praktické zkoušky, než bude sám nějaký exorcismus vykonávat.

Vyučuje, ordinuje, káže a ...přednáší Max Kašparů na konferenci Odboru pro manželství a rodinu v Havlíčkově Brodě přednášel na téma Manželství normální a nenormální.

než tisíc psychiatrických případů. Máte zkušenost i s posedlými?

Ano. V tomto oboru sloužím jako filtr pro rozlišování, který případ půjde k psychiatrovi, a který k exorcistovi.

Jste členem klubu Sisyfos. Jak může být skeptik aktivní v boji s démony?

Jednoduše. Díky pochybnostem jsem se propochyboval k víře. V Polsku byla loni konference klubu Sisyfos přímo věnovaná exorcismu. A na začátku března i v Praze.

Jak lze bezpečně rozeznat psychiatrický případ a posedlost?

Chce to zkušenost. Dnes už vím, na co se hned na začátku ptát. Posedlost mívá přímou vazbu na okultismus, magii a všechny ty „para...“ V páté knize Mojžíšově je psáno, že takové věci se Hospodinu hnusí.

O konkrétních případech mluvit nebudu, nechci tomu dělat publicitu. Lidi z toho

pak dělají senzaci nebo vidí působení démonů v každé nicotnosti.

Posedlost je ale realita v Ježíšově době běžná a v současném světě s ní také musíme počítat. Jak se dá dneska řešit?

V Čechách je spousta samozvanců, kteří se do vymýtání ženou. Ale to je nesmírně nebezpečné. Z jejich pokusů může být nejen ostuda pro všechny křesťanské církve, ale i fatální malér. Když chce doktor něco dělat, musí mít atestaci – tři roky pod vedením primáře, pak si musí udělat zkoušky a pak teprve může samostatně působit.

Tady to není snazší. V katolické církvi mohou exorcismus provádět kněží, kteří mají od biskupa povolení pro konkrétní případ, popřípadě jsou touto službou pověřeni na nějakou dobu a toto pověření se pak obnovuje. Biskupové ho mohou provádět bez povolení, protože z pozice svého titulu už mají plnost Kristova kněžství.

Pověření ale ještě nezaručuje úspěch…

To je pravda. K exorcismu je potřeba člověk svatého života. Modlitba, pokání, půst.

Nejlepší je, když ho provádí řeholní kněz, který má za sebou společenství modlícího se kláštera a současně žije v celibátu.

Protože u ženatých duchovních může být ohrožena rodina. Vyženete démony z koní a oni vlezou do prasat. Stěhují se.

V jednom případu exorcismu ve východním Německu z osmdesátých let, který skončil smrtí studentky, se exorcista ocitl před soudem. Na straně obžaloby byl teolog, který popíral existenci satana, a obhajobu kněze, který exorcismus prováděl, vedla ateistka, která během procesu uvěřila.

Setkal jste se někdy s tím, že by teolog nevěřil na satana?

No jistě, z teologických fakult vychází takových 90 procent. Nevěří ani ve Zmrtvýchvstání! To, že má někdo titul teologa, ještě vůbec neznamená, že jde za Bohem.

Absolvent teologické fakulty je mnohdy teologií naprosto nedotčen, protože tam studuje obory jako Pedagogika volného času, Sociální práce, Dějiny výtvarného umění, Charitní práce a další takové. Musíte se ptát, jaký obor na teologické fakultě vystudoval. Teologická fakulta by měla produkovat lidi, kteří spějí k poznání Boha a Krista, a proto je to Theo-logos, ale není to tak. Bůh je do názvu v podstatě propašován.

Otázka na závěr. Máte obrovský přehled a nesmírný rozsah vědomostí. Řekněte, co je pro člověka nejdůležitější?

Vztahy. Vztah k sobě, vztah ke druhému a vztah k Bohu. Jestliže tyto tři vztahy nemáme v pořádku, nemůžeme se cítit dobře.

■

2018 duben

9

reportáž

S RYBIČKAMI VE SBOROVÉ HERNĚ text Pavla Lioliasová foto Bronislav Matulík

Při mé první návštěvě sboru na Praze 13 mě zaujalo, že vedle hlavní místnosti je hezky vybavená dětská herna. Až později jsem zjistila, že se nevyužívá jen při nedělních bohoslužbách. Sedm let tu přes týden funguje Rodinné centrum Rybičky. Měsíčně se tam zastaví kolem padesáti rodičů s dětmi.

O

tevírám dveře budovy a slyším tóny klavíru a zpěv. Vítá mě usměvavá Lenka Malá, jedna ze dvou zdejších lektorek, a vede mě do herny. Ta je právě prázdná, procházíme proto do druhé místnosti, kde se běžně v neděli konají bohoslužby. Teď jsou všechny židle uklizené na jednu stranu. Na klavír hraje druhá vedoucí rodinného centra Mirka Prchalová.

Kolem ní stojí čtrnáct maminek a jeden tatínek se svými dětmi. Společně právě zpívají „Holka modrooká“. Zdá se mi, že sice slyším zpívat víc rodiče, malí hudebníci to ale dohánějí usilovným doprovodem na xylofon, tamburínu a další nástroje. „Chtěli jsme víc sloužit na Praze 13.

Náš sbor je složený z mladých rodin, takže se hernička nabízela. Známe maminky nejen ze sboru, ale i z našich přirozených vztahů. Takže touha tam byla pořád. Ale nejdřív chyběli lidi a pak zase prostory,“ vysvětluje Lenka situaci, za které mateřské centrum Rybičky vzniklo. Teď má otevřeno celý pracovní týden. Od pondělí do čtvrtka se tu každý den věnují maminkám s dětmi, v pátek chodí cvičit senioři.

Kromě zpěvu i divadlo a tvoření Zatímco si povídáme, děti dozpívaly a přesunuly se zpátky do herny. Je čas na svačinu. Každý rodič si nosí vlastní. „Děti už dojedly,“ říká po chvíli Mirka, „tak já půjdu nachystat divadlo,“ a mizí ve dveřích. Lenka zatím připravuje hlediště, skládá lavičky a několik židlí do tří řad. „Kluci, holky, podívejte, mám tu zvoneček. Zvoní, zvoní, vyzvání, k divadlu jste přizváni,“ láká Mirka děti. Pak jim odehrává příběh o princezně Krasomíře a malé diváky do děje přímo za 10 duben 2018

pojuje. Třeba když společně s princeznou tančí na píseň „Maličká su“, kterou už si procvičili ráno. Nebo pomáhají princezně sbírat její rozsypané korále a společně je navlékají zpátky na šňůrku. „Princezna korále má a my si je taky uděláme,“ přechází Mirka volně do další části dopoledního programu. Na stole už se objevují barevné těstoviny, vystříhané papírové květiny a provázek. Rodiče začínají vyrábět náhrdelníky se svými ratolestmi. A Mirka popisuje, kde bere pro vyrábění inspiraci. „Ze začátku to byla hodně investice do vymýšlení programu. Člověk si musí vyrobit takovou zásobu nápadů, ke kterým se pak dá vracet. Konkrétně tyhle korále vyráběla dcerka na nějakém táboře dorostu, něco najdu na internetu,“ vysvětluje. „Už je to lepší, ale začátek byl intenzivnější. Člověk musel investovat do vymýšlení víc. Teď už občas sáhneme do historie, co už jsme třeba vyráběli, ale pořád vymýšlíme i nové věci.“ Právě vyráběním oficiální část dopoledního programu končí. Je krátce před půl dvanáctou.

Lepší než šišlat na děti Většina maminek ale v herně ještě zůstává. Společně si povídají a po očku pozorují děti, které si hrají. A že je na čem a s čím.

V místnosti nechybí malá trampolína, skluzavka, plyšové hračky, kostky nebo stavebnice. „Do Rybiček jsme začaly chodit v listopadu. S dětmi přijdeme tak jednou za týden,“ popisují mi dvě maminky Veronika Hrobáriková a Stela Tomešová. Obě oceňují různorodý program v centru. „Učitelky děti vedou k hudbě, to je skvělé. Při divadle se naučí v klidu sedět a nezasahovat do toho. I cena je bezva, dnes se v cen-

na slovíčko

S Lenkou Malou a Mirkou Prchalovou, které rodinné centrum Rybičky vedou

Mluvíte s rodiči v centru o víře?

V herně to žije Každý den chodí do rodinného centra kolem patnácti rodičů s dětmi.

trech platí daleko víc,“ shodují se. A jsou také rády, že můžou aspoň jednou za čas opustit domov. „My to tady potřebujeme. Nemůžeme jen sedět doma a šišlat na děti,“ dodávají se smíchem.

Herna se pomalu začíná vyprazdňovat. Hračky mizí zpátky do poliček. „To tady nech, to není naše,“ bere blonďaté holčičce její maminka z rukou barevnou hračku a udílí závěrečné pokyny: „Řekni pá pá.“ „Ahoj, děkujeme za návštěvu,“ loučí se Mirka s Lenkou. Klub oficiálně končí ve dvanáct. Pak nezbývá než uklidit, prostory odpoledne využívá třeba mládež nebo dorost. Rodinné centrum Rybičky otevírá zase další den v devět hodin dopoledne.

Určitě je tady hodně času si povídat a sdílet se. A maminky už nás znají, tak jsou docela otevřené si povídat o svých životech. Není to ani tak evangelium nebo přímo o víře, ale spíš takové to sdílení životů. A do toho my můžeme přidat svoje zkušenosti ze vztahu s Bohem. Každé pondělí a úterý máme taky krátké zamyšlení z Bible. A také jednou za měsíc zveme někoho z kazatelů. A tam je taky náznak křesťanských hodnot. I když samozřejmě nejde přímo o křesťanské slovo, spíš je to povídání obecně o vztazích, o hodnotách, které předáváme dětem a podobně.

■

info box

Rodinné centrum Rybičky Aktivity pro děti a rodiče fungují od pondělí do čtvrtka, vždy od 9 do 12 hodin v prostorech Třináctky – Křesťanského centra Luka na Praze 13. V pondělí a úterý je program téměř stejný, liší se jen doporučené stáří dětí (pondělí je určené spíš menší dětem do dvou let, úterý je pro starší). Lektorky pro děti připravují pohybový, hudební a výtvarný program. Ve středu je krátká hodina tělocviku pro rodiče s dětmi a taky konverzační angličtina pro dospělé, kteří mají zařízené hlídání dětí.

V centru učí Američanka Stacey, která navštěvuje zdejší sbor. Ve čtvrtek je naopak angličtina pro děti – nechybí básničky, písničky a hry v česko-anglické verzi. „Máme papouška Petera, který přiletěl z Ameriky, a tak si s dětmi hraje, zpívá si s nimi,“ vysvětluje Lenka. Vstupné na jedno dopoledne je sedmdesát korun. V pátek se pak v centru na hodiny cvičení scházejí senioři. Podrobné informace jsou dostupné na webu: rybicky.13ka.cz

Rodinné centrum funguje přímo pod sborem. Vy obě jste na poloviční úvazek zaměstnankyněmi sboru. Jak funguje podpora ze strany církve?

Sbor centrum dotuje, není to výdělečné.

Cílem sboru je takhle sloužit. Každý měsíc od nás také klienti dostávají informace, co se tu děje. A i my se scházíme každý měsíc se staršovstvem a informujeme je. To je skvělé, protože je opravdu pořád cítíme v zádech. A tím, že k nám chodí každý měsíc aspoň jeden kazatel, jsou i oni v obraze, jak to tady funguje.

2018 duben

11

téma

Proč se bereme

tak vážně text kolektiv autorů foto istockphoto a archiv

Humor léčí, Pán Bůh uzdravuje. Nejde o protiklad, neboť humor je dar od Boha. Tak proč bychom se měli brát tak vážně a nezasmáli se i naší křesťanské omezenosti?

Vždyť smyslem laskavého humoru je přitakání sobě i druhým navzdory lidské slabosti a hlouposti. Je to pokorná radost nad tím, že jsme milováni, i když jsme tak zjevně nedokonalí.

Č

lověk je (pokud víme) jediný tvor ve vesmíru, který má smysl pro humor.

Jenže co to vlastně je, ten humor? Co se přesně děje, když komik řekne vtip a posluchači se válí smíchy? Podobné otázky už dlouho vrtají hlavou psychologům, lékařům i filosofům. Na co ti moudří a vzdělaní pánové přišli? Zhruba řečeno, výbuch smíchu je zřejmě něco jako „kýchnutí“. Je to blažená a radostná reakce lidského vědomí na setkání s nenadálou a osvobodivou nepatřičností. Působí blažené pocity úlevy, které zřejmě souvisejí s prožitkem osvobození od tísnivých mezí závazného řádu. Poskytuje chvilkové uvolnění od povinné uspořádanosti společenských vztahů. Zdá se, že neúprosný řád přírody a společnosti lze unést a přežít jen tehdy, pokud je občas odlehčen osvobodivou parodií. A proto my lidé odnepaměti pořádáme maškarní bály a karnevalové taškařice, kdy je všechno alespoň na chvíli vzhůru nohama…

A proto si také říkáme vtipy a vyprávíme veselé příhody, proto vymýšlíme legrační nápady. Nečekaná vítězství osvobodivého humoru uprostřed všedních dnů prozrazují, že závazný společenský řád není tak strnulý, děsivě neúprosný a neměnný, jak nám jeho strážci (obvykle se smrtelně vážnou tváří) tvrdí.

Vtipné příběhy a žertovné situace nás zbavují stresu a napětí.

Podobně jako osvědčená rada vyděšeným studentům před zkouškou, aby si velevážené pány

profesory ve zkušební komisi (při vší úctě) představili v pyžamu. Pomáhá to, mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti. A opravdu tady nejde o nějaký nedostatek respektu. Jde o způsob, jak ten respekt ve zdraví přežít. A když už mluvíme o zdraví, moudří lékaři už dávno zjistili, že smích prokazatelně prospívá lidskému zdraví. A naopak lidé, kteří se v jednom kuse mračí a berou se smrtelně vážně, bývají častěji nemocní.

Zdá se, že smysl pro humor je něco bytostně lidského. Patří k nám lidem stejně neodmyslitelně jako hudba nebo poezie. Nemluvím o zlém, nemilosrdném humoru, o hořké ironii a sžíravém sarkasmu, nemluvím o jízlivé jedovatosti. V jistém důležitém smyslu to totiž nejsou podoby humoru, ale politováníhodné výsledky toho, co zbyde, když se z humoru vytratí radost a pokora. Humor je buď laskavý, nebo to není humor.

A laskavý humor vlastně není jen nějaká záliba v legraci, je to postoj k životu. Je to velkorysé přitakávání světu v jeho nedokonalosti, v jeho nemotornosti a neohrabanosti. Je to i přitakávání druhým lidem v jejich slabostech. A je to také přitakávání sobě samému – navzdory vlastní nedokonalosti a hlouposti. Je to způsob, jak říct sobě, životu a světu ano. Jak se nenechat uhranout, zlomit nebo vyděsit chybami a kazy v sobě a kolem sebe. Je to způsob, jak říci sobě, světu i všem lidem kolem sebe: „Oukej, je malej, tlustej, brejlatej, ale náš!“ A najednou je zřejmé, jak blízko má zdravý smysl pro humor k biblickým postojům, jako je milosrdenství a pokora. Je-li humor velkorysým přitakáním jisté neodmyslitelné nepatřičnosti a nepřiměřenosti všeho lidského pachtění, zdá se, že tajemně a hluboce souvisí s postojem milosrdné sympatie odpouštějící druhým i sobě selhání a pochybení, která, i když jsou závažná, nemají sílu proměnit laskavé přitakání ve znechucené odmítnutí. Vždyť ani Bůh sám, jak vypráví žalmista, při pohledu na lidskou pošetilost nepropadá zuřivému hněvu, ale neubrání se úsměvu – jako milující otec při pohledu na své zarputilé dětičky.

Nikde není tato hluboká, vpravdě teologická dimenze Božího smíchu vyjádřena lépe než ve slavném příběhu Talmudu, ve kterém rabínští učenci „přelstili“ Hospodina. Vedli tehdy učený spor o tom, zda je určitá pec rituálně čistá, nebo ne. V jejich diskuzi došlo k tomu, že rabi Eliezer jediný tvrdil to, co všichni ostatní popírali. Eliezer nakonec zvolal: „Jestli mám pravdu já, ať se tento strom vytrhne z kořenů.“ A strom se vzápětí vytrhl z kořenů.

Ostatní rabíni dali hlavy dohromady a řekli: „Od stromu se nepřijímá argument, když učenci vykládají Tóru.“ Nakonec Eliezer zvolal: „Jestli mám pravdu já, ať to potvrdí hlas z nebe.“ A vzápětí se z nebe ozvalo: „Eliezer má pravdu.“ Rabíni dali hlavy dohromady a dospěli k závěru: „Od hlasu z nebe se nepřijímá argument, když učenci vykládají Tóru.“ „A co na to Hospodin?“ ptal se kdosi proroka Eliáše, který celou situaci v nebi sledoval. „Smál se na celé kolo a volal: ‚Moje děti nade mnou zvítězily, moje děti nade mnou zvítězily!!!‘ “ Ano, zdá se, že laskavý humor lidských tvorů je ve skutečnosti odrazem laskavého humoru jejich nebeského Stvořitele. Tak proč se my křesťané bereme tak smrtelně vážně? Čteme-li pozorně evangelijní vyprávění, nemůže nám ujít, že nejzamračenější ze všech bývali vesměs ti, kteří Ježíše vůbec nechápali. Lidi, kteří aspoň trochu rozuměli tomu, co se Ježíš snaží říct, vidíme často ve chvílích kajícího pláče. Jejich pláč ovšem brzy a nutně přechází v radostné zvednutí hlavy. Srdce těch, kteří byli Ježíšovi nejblíž, byla plná vděčnosti a úžasu nad darovaným odpuštěním. Mračí se vzteklý starší bratr marnotratného syna, mračí se ustaraná Marta rozzlobená na „línou“ Marii, mračí se zapšklý farizeus děkující v synagoze za to, že není jako onen špinavý celník opodál. Ježíš nikoho z těchto zachmuřených a věčně naštvaných horlivců nepochválil, to tedy opravdu ne.

Nedá se nic dělat, pokud se v jednom kuse bereme smrtelně vážně, ze všeho nejvíc se podobáme úzkostným farizeům. Pokud jsme od rána do večera zachmuřeni vlastními a cizími hříchy, těžko budeme lidem kolem sebe přesvědčivě přinášet radostnou zvěst – evangelium. Z Ježíšova evangelijního příběhu je myslím zřejmé, že Pán Bůh není zvědavý na naši zachmuřenost. Možná tím děláme dobře sobě, ale jemu ne.

Jaký z toho plyne závěr? Zdá se, že hlubinným smyslem laskavého humoru je přitakání sobě i druhým navzdory lidské slabosti a hlouposti. Biblicky řečeno, duchovním smyslem humoru je pokorná radost nad tím, že jsme milováni, i když jsme (tak zjevně!) nedokonalí. Pokud odmítáme laskavý humor jako něco nepatřičného, buď si nemyslíme, že jsme nedokonalí, nebo nevěříme, že nás Bůh miluje. Jinými slovy (a s odkazem na největšího zneuznaného génia českých dějin) známkou duchovní zralosti je i schopnost s trochou dobromyslné ironie nahlížet své vlastní cimrmanství…

Prof. Pavel Hošek, Th.D. (1973) Teolog, religionista, pedagog a kazatel Církve bratrské. Působí jako vedoucí katedry religionistiky na ETF UK a jako vedoucí katedry systematické teologie, filosofie a religionistiky na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.

Zabývá se vztahem teologie a religionistiky a mezináboženským dialogem. Publikuje a je například autorem knih Židovská teologie křesťanství, Bohové se vracejí, Islám jako výzva pro křesťany, Evangelium podle Jaroslava Foglara aj.

■ →

2018 duben

13

téma

Židovský humor Doc. ThDr. Tomáš Novotný (1952), vysokoškolský pedagog a teolog. Přednáší na Filozofické fakultě Ostravské univerzity obory biblistika a religionistika, nová náboženská hnutí, hebrejština a kořeny evropského myšlení, a také na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Založil pěvecký sbor Adash a později vedl mužský pěvecký sbor Noach.

Když vyprávíte židovský vtip gójovi, tak se směje třikrát: Jednou, když mu ho vyprávíte, podruhé, když mu ho vysvětlujete a potřetí, když ho pochopí.

Když vyprávíte židovský vtip policistovi, tak se směje dvakrát: Jednou, když mu ho vyprávíte a podruhé, když ho vysvětlujete – a pochopit, to ho nikdy nepochopí.

Když vyprávíte židovský vtip politikovi, tak se směje jednou – když mu ho vyprávíte.

Vysvětlit si ho nenechá a nikdy ho nepo­ chopí.A když vyprávíte židovský vtip Židovi, tak se nesměje vůbec. Jenom řekne: To je staré – já znám lepší verzi.

Jedním z paradoxů dějin židovského národa je to, že vůbec nejstarší historický doklad o existenci tohoto národa, který se našel na nápisu egyptského faraona Merneptaha (1215 př. n. l.) říká, že Izrael už neexistuje, protože se ho podařilo vyhladit.

Ještě kurióznější je, že druhá nejstarší zmínka o Izraeli v mimobiblických pramenech na nápise moabského krále Meši (860 př. n. l.) také říká, že se už Židy podařilo definitivně vyhubit.

14 duben 2018

Paradoxem tohoto absurdního dramatu dějin je navíc to, že Židé jsou jediným starověkým národem té oblasti, který přežil až do dnešních dnů. Žádný jiný národ, který známe z Bible (Amorejci, Jebuzejci, Kananejci atd.) fakticky neexistuje.

Tyto skutečnosti nás vzhledem k židovskému humoru učí dvojímu: 1. Dějiny židovského národa jsou až do dnešních dnů vlastně dějinami pokusů tento národ vyhladit. A tak i židovský humor je humorem utištěných, slabých a pronásledovaných.

2. Jedním z důvodů, proč se židovskému národu podařilo vše přežít, je kritické sebevnímání. Tm, že si dotyčný sám ze sebe dělá (někdy i krutou) legraci, otupuje hrot kritice zvenčí a sám sebe vidí s jistým nadhledem.

Důležité však je tento humor studovat z materiálů tradovaných v jazyce jidiš nebo v hebrejštině. Tím je možné si zajistit, že se jedná skutečně o židovský humor a ne o vtipy o Židech vyprávěné majoritní společností, často s antisemitským podtextem.

Židovský humor je tedy sebeobranný, obrácený velice často do vlastních řad a není mu vlastně nic „svaté“. A je až neuvěřitelné, jak do dnešního dne v židovském prostředí narazíme například na veliké množství vtipů o holocaustu. A existují dokonce celé studie o humoru přímo v koncentračních táborech.

Tento sarkastický, sebezesměšňující humor pak našel veřejný projev v činnosti i u nás známých amerických komiků a tvůrců filmů, z nichž prý až 70 % pocházelo z východoevropských židovských rodin. Ostatně, když mluvíme o židovském humoru, máme skutečně na mysli především východoevropské, tzv. aškenázské Židy. Humor sefardských nebo orientálních Židů u nás není prakticky známý. Častým tématem vtipů je například židovská paranoia a stihomam. To je hezky vyjádřeno i v rozhovoru Steina a Horovitze: Potká Stein Horovitze: „Jakpak se mají? A odkud jdou?“ Horowitz: „B-b-byl j-j-j-jsem n-n-na ko-ko-konkurzu na-na-na hlasatele v ro-ro-rozhlase.“ Stein: „A co, přijali jich?“ Horowitz: „N-n-ne. J-j-j-jsou t-t-to a-a-a-antisemiti.“ Na téma antisemitismu navazuje i následující vtip: Jede Katz v metru a čte si noviny neonacistické strany. Zahlédne to Goldstein. Přesedne si k němu a šeptem se ho zeptá: „Vysvětlej mi, prosím vás, jak můžou číst takový antisemitský plátek našich nepřátel?“ A Katz mu to klidně vysvětlí: „To je úplně jednoduché: Když čtu naše tiskoviny, tak je to samé, jak jsme pronásledovaní, jak nás asimilace ničí, jak nám všude

házejí klacky pod nohy. Ale tady si čtu o tom, jak ovládáme celý svět, máme pod palcem bohatství všech zemí, stojíme v pozadí všech politických rozhodnutí a tak. A to je opravdu příjemnější čtení.“ Ovšem druhou a pravdivou stránku této skutečnosti vyjadřuje klasické židovské moudro: Když někdo pronese větu „Za všechno zlo ve světě mohou Židé a cyklisté“, tak se většina lidí zeptá: Proč cyklisté?

To nás přivádí k dalšímu stereotypu, totiž že Židé, zvláště ortodoxní, při hovoru náruživě rozhazují rukama. Proto se už před mnoha lety, když se zaváděly telefony, vyprávěl v Rusku vtip o Židovi, kterému vysvětlovali, jak má telefonovat. Tak, jak to bylo běžné u prvních telefonů, mu ukázali, že k přístroji jsou připojené dvě součásti – jednu si musí přiložit k uchu a druhou držet u úst. A Žid se jich na to zeptal: „To chápu. Ale jak mám mluvit?“ Od ruských Židů z doby asi před sto lety taky pochází vyprávění o lodi, která se potopila uprostřed moře. Všichni zahynuli, jenom dva Židé se po nějakém čase objevili na pobřeží. Všichni se divili, jak je to možné, ale Židé jim klidně odpověděli, že to je jednoduché: Prostě si celou dobu povídali.

Do vlastních řad míří i vtip vycházející ze skutečnosti, že i pro neortodoxní či nábožensky i národnostně velice okrajové Židy bývá značně důležité, aby si jejich děti vybraly partnera židovského původu.

Ptá se Kohn Grünberga: „Co, že jsou v poslední době takový ztrápený a nešťastný?“ Grünberg: „Ale, co jim mám povídat, můj syn bude mít svatbu.“ Kohn: „A to je snad spíše radostné, ne?

A koho si bere, jak se jmenuje?“ Grünberg: „No, jmenuje se Vladimír.“ Kohn: „Tak to jich chápu, že jsou tak utrápený.

To fakt nezní moc židovsky.“

V židovské sebereflexi je běžným stereotypem i to, že si Židé stále na něco stěžují. Proto se v židovském prostředí říká, že když jste v lepší restauraci, tak tu a tam přijde číšník ke stolu a zeptá se: „Je vše v pořádku?“. Když tam ovšem sedí židovský pár středního věku, tak se ptá: „Je něco v pořádku?“ Na židovskou sebeironii ohledně jídelních zvyků navazuje i úsloví, že v gójské restauraci vidíte lidi, jak jedí, a slyšíte je, jak mluví. V židovské restauraci slyšíte, jak jedí, a vidíte, jak mluví.

Velice zajímavý humor je ten, který vychází z židovských reálií a náboženství.

Protože však znalost tohoto pozadí není v našem prostředí běžná a tyto vtipy jsou pro většinu z nás bez vysvětlení nesrozumitelné, nebudu je zde uvádět.

Jelikož se však blíží židovský svátek Pesach, obdoba našich Velikonoc, měl bych uvést alespoň jeden vztahující se k tomuto svátku: Ptá se žena své přítelkyně: „Nevíš, ve kterém měsíci je Pesach?“ Přítelkyně: „Nevím. Já vůbec nevěděla, že je Pesach těhotná.“

V současném Izraeli se však situace změnila. Izraelci už nejsou utiskovanou menšinou, a proto si humor musel najít jiné objekty. Kromě Arabů a různých národnostních skupin jsou vděčným objektem ultraortodoxní židé, kteří rozčilují ostatní Izraelce tím, že když studují (třeba i celý život) v náboženských školách, mají nárok na státní podporu a nemusejí pracovat. Zároveň vzniká v izraelské společnosti napětí vlivem výlučnosti těchto skupin a jejich hlasitého volání po nároku, aby se ostatní v jejich blízkosti oblékali a chovali podle jejich představ. Krásně to vyjadřuje i následující závěrečný izraelský vtip: Do autobusu z Bnej Brak do Jeruzaléma naskočí na poslední chvíli velice spoře oblečená dívka a posadí se vedle ortodoxního studenta ješivy.

Ten sáhne do tašky a podá jí jablko.

Dívka se na něj podívá a udiveně se zeptá: „Proč mi dáváte jablko?“ Ješivebocher jí to vysvětlí: „Eva, teprve když snědla jablko, tak viděla, že je nahá.“ Druhý den nastoupila do téhož autobusu táž dívka, tentokráte daleko slušněji oblečená, a posadila se vedle stejného studenta.Jakmile dosedla, tak sáhla do kabelky a podala mu jablko.

Ješivebocher se podivil, proč mu i ona dává jablko. A dívka mu to vysvětlila: „Adam, teprve když snědl jablko, pochopil, že když chce žít, musí pracovat.“ ■ →

2018 duben

15

téma

O humoru, radosti a Pánu Bohu Rozhovor s Jaroslavou Kretschmerovou ptal se Bronislav Matulík foto Josef Ptáček

Divadelní a filmová herečka, stálá členka Studia Ypsilon, hostovala v Karlínském divadle, v divadle Kalich, spolupracuje s divadlem Na Jezerce, hraje v muzikálu Mamma Mia. Ztvárnila více než sto rolí v divadle, filmu a televizi, byla nominována na Českého lva za vedlejší roli ve filmu Otesánek (2001).

Věnuje se charitativní činnosti, rozhlasu a dabingu – svůj hlas propůjčuje například Barbře Streisand.

Kdysi herec Miloš Kopecký řekl, že když lidé přijdou do divadla a alespoň na dvě hodiny zapomenou na svá trápení, je to velká věc. Vidíte to podobně?

Ano, určitě! Je to velká věc, když divadlo pomáhá lidem zapomenout na starosti a umožňuje divákům ocitnout se na dvě hodiny v jiném světě… Ačkoli je to svět iluzí a fantazie, hodně se tomu opravdovému podobá, ale divadlo si může dovolit víc nadhledu, nadsázky a pomáhá lidem podívat se s humorem i na vážné věci.

Komediální herci léčí humorem diváky, ale možná i své kolegy. Kdo vám ordinuje tuto medicínu?

Moji milí kolegové z Ypsilonky, legendární dvojice Jirka Lábus a Olda Kaiser, skvělý Boleček Polívka z Divadla na Provázku, rozkošný Jirka Schmitzer, se kterým mám tu čest dělat občas rozhlasové pohádky pro děti i pro dospělé, a v neposlední řadě úžasný Arnošt Goldflam, který to všechno často režíruje…

Diváci mohou mít někdy pocit, že je s vámi samá legrace nejen na jevišti.

Jaké to je vzít na sebe roli někoho jiného a rozesmát publikum, aniž by vám bylo 16 duben 2018

veselo? Je v tomto herectví těžká profese, nebo naopak ozdravná?

Pokud je divadelní či filmová role dobře napsaná, hraje se skoro sama. Často se stává, že ta dobrá role herce přímo nese…

Zatím jsem díky Bohu nikdy nepropadla skepsi ani malomyslnosti, ani když jsem byla někdy unavená ze zájezdů a hrála jsem ten večer těžké představení. Pokaždé jsem s radostí a s vírou v půl osmé šla na jeviště a vše fungovalo tak, jak má. Díky Bohu! Divadlo je vlastně služba.

Někdy ale musíte hrát doopravdy někoho, kým absolutně nejste, například neuvěřitelnou Florence Foster Jenkinsovou ve hře „Je úchvatná“, kdy jste se musela naučit zpívat falešně. Vy jste však zpěvačka par excellence. To musela být hrozná dřina. Jak dlouho se připravujete na takovou roli?

O které postavě by se dalo říci, že je vám nejbližší, že jste ji skoro ani nemusela hrát, a proč?

Někdy i půl roku, ale když se to povede, je to skvělé. Člověk občas zpívá falešně nevědomky, ale zpívat na jevišti dvě hodiny o čtvrt tónu vedle a ještě v sopránové poloze, to byl pro mě zpočátku opravdu oříšek… Žádná technika na falešný zpěv neexistuje. Musí se to prostě nadřít!

Určitě všechny role swingových zpěvaček a bezesporu Mařenka z Prodané nevěsty…

Je to krásná role, výborná muzika Bedřicha Smetany. Ta holka je statečná a nevzdává se,

Zůstaneme-li u toho, že dělat divadlo je z velké části namáhavá práce a dřina, stále vás to baví, nabíjí a léčí?

V čem je Bůh větší než humor?

Ve všem! Myslím, že pro každého věřícího je i radost víc než humor.

Ano, baví, nabíjí i léčí. Ale stejně jsem nejradši, když bavíme, nabíjíme a léčíme diváky. Před časem přišla do Ypsilonky jedna paní a postěžovala si před představením, že ji bolí hlava… Když po dvou hodinách odcházela, radovala se, že už ji hlava nebolí! Tak takovéhle léčení mám nejraději… (úsměv) Pocházíte z umělecké rodiny. Byla vaše cesta k herectví přímočará? Co rozhodlo o vaší budoucí kariéře a životním poslání?

Kde se tam objevuje víra v Boha?

Oba rodiče i babička s dědou milovali hudbu a divadlo. Babička byla členkou opery Národního divadla, tatínek byl členem Hudebního divadla Karlín a divadla Na Fidlovačce, maminka studovala na pražské konzervatoři, takže nebylo těžké se rozhodnout, čím budu, až budu velká… (úsměv)

V jedné scéně, když Mařenku rodiče a kamarádky strojí za nevěstu, podá jí otec Krušina Bibli…

Říkala jste mi, že s kolegou Jiřím Lábusem moc nepoužíváte moderní

i když to ve třetím jednání vypadá dost beznadějně. (úsměv) Drží ji láska k Jeníkovi a víra.

Jaroslava Kretschmerová a Jiří Lábus V groteskní komedii Hlava Medúzy od francouzského autora Borise Viana.

technologie, jako je osobní počítač či smarthphone, že jste v tom „stará škola“. Některým lidem může připadat podobně archaické věřit v Boha a být křesťanem… Jak jste se k víře dostala?

Ježíše, aby se stal mým Pánem a Spasitelem. A On to udělal, naplnil mě Boží pokoj a já poznala, že Ježíš je opravdu ta cesta, pravda i život.

Setkala jsem se s jedním křesťanským učitelem. Říkal mi o Bohu, o Ježíši a přitom četl z Bible. Musím se přiznat, že jsem tomu moc nerozuměla. Asi nejvíc mě zaujalo, že mnohé verše měl v Bibli barevně podtrhané. Vyprávěl, že Bůh je láska, že Ježíš zemřel i za moje hříchy a že mě nespasí moje dobré skutky ani členství v nějaké církvi, ale když se upřímně celým srdcem obrátím k Bohu, udělám pokání a přijmu Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele… Čas plynul a já téměř zapomněla na pana učitele i na jeho rodinu. Když ale potom přišla do mého života celkem vážná osobní situace, začala jsem si uvědomovat, o čem vlastně mluvil… Naděje, že Bůh opravdu je a že k němu člověk může kdykoliv přijít, naštěstí zvítězila. Tehdy jsem se poprvé v životě s pomocí křesťanských přátel opravdu modlila a poprosila

Povídáme si o radosti a o tom, že humor léčí, ale Bůh uzdravuje. Můžete se s tím ztotožnit? V čem je Pán Bůh větší než humor?

V čem je Bůh větší než humor? Ve všem!

Myslím, že pro každého věřícího je i radost víc než humor… Apoštol Pavel křesťany povzbuzuje, aby se radovali neustále, píše jim to dokonce z vězení. A Nehemjáš mluví o Boží radosti, která je naše síla.

Proč se tedy neradovat?!

Někteří lidé ale třeba nemají smysl pro humor, i vtipy se jim musí vysvětlovat, jenomže tím končí legrace. Možná podobně těžké je vysvětlovat lidem víru v Boha. Přesto stojí za to vtipy říkat a lidem o Bohu vyprávět. Co byste o Bohu lidem nejraději pověděla vy?

ně zemřel na kříži a že nepřišel svět odsoudit, ale zachránit. To čteme v Janově evangeliu ve třetí kapitole. A myslím si, že náš národ vždycky miloval Boha víc než náboženství. Koneckonců i Voskovec s Werichem říkávali: „Čtěte Bibli, tam to všechno je.“ Můžete na závěr našeho povídání říci, co vám udělalo v poslední době opravdu radost, co vás potěšilo nebo kdo vás zdravě rozesmál?

Kromě Jirky Lábuse, který mě rozesměje vždycky, se raduji z každé maličkosti.

A jsem nadšená z mladé generace, která se zajímá o naši českou národní identitu, o Mistra Jana Husa, Komenského, o Jednotu bratrskou, o Bibli kralickou… Ale teď mám hlavně radost, že se podařilo dokončit film o Jeronýmu Pražském, jehož premiéra bude 16. dubna v pražském kině Lucerna. Přijďte všichni, těšíme se na vás.

■

Já bych to nebrala tragicky! Řekla bych jim, že Bůh je dobrý, že je miluje, že za 2018 duben

17

nový domov

Od svých hrdinů víry Češi čerpají dodnes ptala se Jana Hušková foto archiv Niny Sterneck

Nina Sterneck přišla do Česka, aby se zapojila do práce Univerzitního křesťanského hnutí, jehož cílem je sdružovat a podporovat křesťany na vysokých školách. Členkou této mezinárodní organizace se stala ještě jako studentka v Německu a dle svých slov skrze ni získala tolik, že chtěla „dát i něco zpátky“. Nyní už rok a půl žije v Pardubicích a spolupracuje se studenty z různých měst.

Jak se liší místní sbor od toho, který jsi navštěvovala v Německu?

Sbor CB v Pardubicích je mnohem větší než ten, z něhož pocházím. Bylo o něco těžší se tam s lidmi seznámit, protože si vás hned nemusí někdo všimnout. Nicméně je tam řada velmi milých lidí, kteří se snaží vtáhnout nově příchozí mezi sebe a nabízí i překlady do angličtiny. V celko 18 duben 2018

vém měřítku mám pocit, že české sbory působí mnohem víc jako komunita nebo velká rodina. Němečtí křesťané mají samozřejmě také přátele v církvi, ale podle mě jen pro malé množství z nich je sborové společenství skutečně středem jejich sociálního života.

Jaké výhody má to, že jsi cizinka, pro tvoji práci v Česku?

Přestože cizí jazyk může být bariérou v konverzaci, status cizince přináší i různé benefity. Můžu například lidem položit otázku, která by od jiného Čecha působila příliš osobně až drze, ale mně jako cizince jednoduše odpoví. Nebo můžu stočit téma konverzace směrem k víře tím, že položím naivní dotaz typu: „Slyšela jsem, že všichni Češi jsou ateisti, je to pravda?

Platí to i u tebe?“ Vnímáš u sebe nějaké obdarování od Boha užitečné pro tvou práci se studenty?

Myslím, že dokážu vidět na všem něco pozitivního a rozpoznat v lidech potenciál. Tím můžu být studentům nápomocná, zvlášť když jsou ve stresu ze zkoušek

nebo si neví rady, čemu by se měli v budoucnu věnovat.

A v čem je podle tebe potenciál mladých Čechů?

Spousta mladých křesťanů, se kterými se ve studentských skupinkách setkávám, má řadu skvělých nápadů, jak se svými blízkými mluvit o víře zajímavým a přitažlivým způsobem. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak to ovlivní celé jejich sbory. Češi jsou obecně velmi tvůrčí a umělecky založení. Nikdy jsem nepotkala tolik lidí, kteří by uměli hrát na nějaký nástroj nebo pravidelně chodili do divadel. Například minulý týden jsem šla na jeden maturitní ples, kde mě doslova ohromila výzdoba i prezentace jednotlivých tříd. Češi jsou také velmi dobří při nacházení řešení v jakékoliv situaci. Tuhle flexibilitu a schopnost rychle reagovat, zvlášť mezi studenty, opravdu oceňuji.

Jsou Češi něčím inspirativní pro tvou vlastní víru?

Bohoslužby nebo způsob, jakým zde lidé mluví o své víře, se příliš neliší od toho, na co jsem byla zvyklá v Německu. Díky tomu jsem se tu snadněji začala cítit „jako doma“.

Co mě ale fascinuje, je historie českých hrdinů víry, na nichž místní církev stojí. Mám na mysli například Jana Husa nebo Moravské bratry. To slouží mimo jiné jako skvělá příležitost k rozhovorům o Bohu. Zatím jsem nenarazila na žádného Čecha, který by mi nedokázal říct alespoň něco o Janu Husovi, přestože se považuje za ateistu.

■

Dorostová akademie Inspiruje, motivuje a připravuje nové vedoucí dorostů.

„Důvěřuji Pánu, že pro mne připravil novou roli, abych povzbuzoval křesťany ve svobodném světě.“

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

■ Kurzy pro dorost

Rok po propuštění Petra Jaška na svobodu

Evangelikální fórum Ohlédnutí za konferencí Církev uprostřed genderového chaosu konané 20. až 22. února 2018 v Praze ■ Reflexe Petra Rause

04 | 2018

PŘEDSTAVUJEME

iNform DOROSTOVÁ AKADEMIE

M

áte začínajícího nebo naopak letitého, ale už vyprahlého vedoucího, který potřebuje inspiraci a dovednosti? Co všechno nabízí dorost sborům ve vzdělávání? Všechny naše kurzy jsme zařadili pod Dorostovou akademii. Pořádáme je prostřednictvím naší servisní organizace Dorostová unie, z. s.

Nové obzory 5.–7. ledna V lednu se konalo setkání Nové obzory pro ty, kdo se zajímají nejen o svůj dorost. Inspirativním hostem 3. ročníku byl krajský velitel Royal Rangers Michal Jungmann. Vyprávěl o rozvinuté službě v pražských Royalech a dalších vizích. Tým vedoucích dostal za úkol zamyslet se nad biblickou stezkou a jejím vylepšením.

O tom, jak reálně zvládat a uspořádat svůj život, mluvil Daniel Jokl, celocírkevní pracovník pro dorost. Zababa (kazatel Petr Kučera) nás navodil na téma – Půvaby celocírkevní práce. Čerpadlo 16.–17. 2. 2018 Načerpání inspirace a povzbuzení, 22hodinovka pro rádce a vedoucí.

Rádcovská škola 26. 8. – 1. 9. 2018 Hry, které si zkusím; ducháč, který si připravím, mentoring, který sám zažiji. Letní interaktivní kurz poslední týden v srpnu pro začínající vedoucí nebo pro ty, kteří se rozhodují.

Kavalírská cesta v září 2018 Po vzoru středověkých mladíků chceme připravovat a sbírat cesty „na zkušenou“ do zahraničí pro mladé vedoucí. První cestu můžeš podniknout v září do indické křesťanské školy.

PRASE PRAcovní SEtkání vedoucích – nejsi v tom sám. Prase není zaměřeno na to, jak pracovat s dorostenci, ale je určeno k budování osobností samotných vedoucích. ŠHVT 16.–18. 3. 2018 Škola hlavních vedoucích táborů. Kurz akreditovaný ministerstvem školství (s oficiálním certifikátem), kterým za roky prošlo už více jak 400 vedoucích.

Biblická stezka 4.–6. 5. 2018 (a finále 1.–3. června) Orientační závod dorostenců v lese s úkoly a znalostmi z přírody a Bible. Každý rok přes 500 účastníků.

Sjezd dorostů 26.–29. 10. 2018 v Praze 6 Celorepublikové setkání dorostů CB. Na výběr bude z 20 seminářů a 40 workshopů. Posledního sjezdu se zúčastnilo 630 účastníků celkem z 48 dorostů.

■ Daniel Jokl, celocírkevní pracovník pro Dorost

Církev uprostřed genderového chaosu

V

únoru se pod hlavičkou Církev uprostřed genderového chaosu sešlo letošní Evangelikální fórum, v jehož rámci se konají plenární přednášky, panelová diskuze i networky a semináře v menších skupinách.

Skvělá příležitost pro setkání lidí, které dané téma zajímá a kteří hledají odpovědi především v evangeliu. Taková setkání přinášejí požehnání a současně odhalují, že i když hledáme poctivě, se znalostí Písma

a s modlitbou, odpovědi nacházíme různé. Církev není a nebude jednobarevná.

Prvním pozitivem fóra bylo aktuální téma, které lidi zajímá a církev by k němu neměla mlčet.

Nejpřínosnější se mi zdály přednášky hlavního hosta, kterým byl profesor psychologie na Regent University ve Virginii Mark A. Yarhouse. Projevil v nich jak svou bohatou zkušenost, tak hluboké biblické zakotvení, které mu brání

seznamte se

duben 2018

akceptovat černobílé zkratky. Bylo zřejmé, že jasně rozpoznává hranice, přece ale v centru jeho výpovědi stál pastorační aspekt – důraz na milost a na službu potřebnému člověku. Pravda bez lásky nikomu nepomůže.

Další velmi přínosné momenty se nejspíš objevovaly i na seminářích či workshopech, ovšem nemohu je hodnotit komplexně, protože se konaly po jednotlivých skupinách.

Co se nepovedlo? Nelíbil se mi kulatý stůl na téma Interpretace biblických textů spojených s homosexualitou.

Zatímco stanovisko ředitele Centra biblických studií UK Jana Roskovce bylo zřetelné a promyšlené, pozice Jana Valeše neměla žádný tvar. Rozplynula se do naprosté neurčitosti.

Druhým negativem byly podle mne workshopy. Věnovaly se kde čemu, přestože hlavní téma bylo tak nosné a důležité. To mi přijde škoda.

Za nejméně vydařenou část programu pokládám přednášku Dana Drápala nadepsanou Homosexualita v Bibli.

Celá by se dala shrnout pár slovy: Pokud se chcete o tomto tématu něco dozvědět, podívejte se do mé knihy.

Fórum jako celek ale oceňuji. Pokud se podaří udržet jeho akademický charakter, aby nesklouzlo k pouhému potvrzování si, co už stejně dávno víme, bude i dál přínosem jednotlivcům i celé církvi.

Petr Raus

Vikář Vít Hlásek Coby ročník 1990 patřím už k polistopadové generaci. Já i mé dvě mladší sestry jsme se narodili do atmosféry svobod­ né společnosti. V podstatě celý můj život je spjatý se sbo­ rem Církve bratrské v Hradci Králové, kde jsem už od dětství mohl vyrůstat „v milosti a v po­ znání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“. Tento sbor považuji za svůj duchovní domov i navzdory skutečnosti, že po příchodu na Evangelickou te­ ologickou fakultu jsem všední dny trávil v hlavním městě.

V prvních dvou letech studia na univerzitě jsem do Hradce Králové dojížděl každý víkend, abych se zde věnoval práci s mládeží a účastnil se bohoslužebného života sboru. Nyní zde příležitostně sloužím kázáním. V tomto sboru uvěřila i má manželka Markéta, se kterou letos oslavíme třetí výročí svatby.

Touha po hlubším porozumění Bibli, kterou jsem už jako teenager rád a pravidelně četl, vlastní teologické otázky a zájem o cizí jazyky mne přivedly ke studiu teologie. Rád jsem využil možnosti výjezdů do zahraničí (půl roku jsem strávil v USA a celkem dva roky v Norsku). V současné době dokončuji magisterské studium teologie na Univerzi­ tě Karlově.

Vědomí povolání ke službě kazatele ve mne uzrávalo postupně až v průběhu teologického studia. V souvislosti s tím se proměňoval i můj přístup k teologii. Začal jsem si více uvědomovat, že teologická práce by měla být podřízena misijnímu poslání církve, zatímco zpočátku jsem studium vnímal hlavně z perspektivy osobního zájmu. Stu­ dium teologie, které bývalo hlavně mým koníčkem, se pro mne tedy v posledních letech stalo především přípravou na odpovědnou službu Bohu v církvi.

K povolání kazatele přistupuji s velkým respektem.

S manželkou jsme si vědomi toho, že to nebude jednodu­ ché (např. už jen skloubit povolání kazatele a zubařky). Vě­ říme však, že nás Bůh povede tak, jako nás vedl doposud.

V Církvi bratrské jsem vyrostl a díky obětavé službě svých bratří a sester jsem v ní mnoho načerpal. Jsem za ni vděčný a rád bych přispěl k jejímu růstu. Avšak především: Soli Deo gloria!

Vít Hlásek, M.Th., vikář

církev bratrská

iNform Rok po propuštění a návratu Petra Jaška do vlasti

M

ilí sourozenci v Kristu, dnes uplynul přesně jeden rok od chvíle mého návratu z Chartúmu do vlasti. S vděčností v srdci jsme si dnes s rodinou, kolegy i přáteli připomínali čas strávený v Súdánu i doma v ČR. Jsme vděčni za širokou modlitební podporu bratrů a sester napříč všemi křesťanskými denominacemi v České republice. Přes veškeré útrapy spojené s mým vězněním v pěti súdánských věznicích jsem rád, že můj

příběh přispěl k větší informovanosti o pronásledování křesťanů v Súdánu.

Nedávno mi jeden bratr připomněl slova Richarda Wurmbranda, zakladatele Mezinárodní křesťanské asociace a Hlasu mučedníků, která pronesl, když se vrátil z vězení: „Když jsem se neočekávaně vrátil z vězení, chtěla mě moje žena políbit. Řekl jsem jí, že jí musím nejprve říct dvě věci. Nemysli si, že přicházím ze smutku do radosti. Přicházím z radosti s Kristem ve vězení do radosti s Kristem ve své rodině. A nemysli si, že přicházím od cizích lidí ke svým. Přicházím od svých ve vězení ke svým ve své rodině. Teď mě můžeš políbit.“ Moje situace byla velmi podobná. Také jsem přišel z místa radosti v Pánu, kde jsem mohl zvěstovat evangelium svým spoluvězňům a mnohé z nich vést ke Kristu. Čas, kdy jsem byl ponižován a urážen, bit a mučen islamisty, byl zastíněn časem mé kazatelské služby ve

věznici Al-Houda. Moje radost byla tak zřejmá a vyzařující, že se mnozí novináři po mém návratu divili a nechtěli věřit, že se mnou bylo tak zle v Súdánu zacházeno. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem se mohl zotavit a radovat díky mému osobnímu vztahu s Pánem Ježíšem Kristem.

A tak stojím v úžasu, když se podívám zpět a mohu vidět, jak Boží myšlení a cesty převyšují ty naše lid-

ské. (Iz 55,8–10) Jsem vděčný Pánu za jím danou milost trpět pro jeho jméno. (Fp 1,29) Jsem rád, že moje strádání a utrpení ve vězení mohlo přispět k většímu povědomí o pronásledování, které zakoušejí naši bratři a sestry v Súdánu kvůli svému křesťanskému svědectví.

Děkuji vám za vaše věrné a vytrvalé modlitby za mne, moji rodinu a mé súdánské bratry a za veškerou vaši pomoc a podporu. Byli jsme plni smutku a pláče, ale nyní se můžeme společně radovat.

Plně důvěřuji Pánu, že pro mne připravil novou roli, abych povzbuzoval křesťany ve svobodném světě, aby se modlili za pronásledované bratry a sestry a pomáhali jim způsobem, ke kterému je Pán povede.

S přáním hojnosti Božího pokoje a radosti, s vděčností a hlubokou úctou ■ Dne 26. 2. 2018 Váš Petr Jašek

Reakce na stanovisko předsedy Rady CB k Alexandru Barkócimu V čísle 3/2018 časopisu Brána jsem našel vyjádření Davida Nováka ke službě evangelisty Alexandra Barkóciho. Byl jsem na tento článek předem upozorněn jeho autorem, protože je o mě známo, že mě s evangelistou pojí přátelské vztahy, a také protože jsem jedním z organizátorů konference Na hlubinu, kde je br. Barkóci pravidelným hostem. Nicméně musím zareagovat na výše zmíněné stanovisko, a to z několika důvodů.

Prvním z nich je načasování. Článek se objevil týden před konferencí Na hlubinu, kde jsme čekali cca 500 účastníků. Konferenci plánujeme dva roky, služba br.

Barkóciho je v našich končinách známá řadu let, ale teprve teď, týden před konferencí má předseda potřebu reagovat.

Druhým z nich je vytržení z kontextu. Z kontextu života a služby. Mám za to, že pokud máme hodnotit službu jiného služebníka Slova, měli bychom jej hodnotit na základě ovoce. Ovoce služby br. Barkóciho je bezesporu kladné – vede posluchače ke Kristu, nabádá ke změně smýšlení, vyzývá k obnově vztahu s Bohem, slouží osobní pastorací. Mnoho lidí díky jeho službě přijalo a přijímá veliké Boží požehnání. Děje se to také na konferenci Na hlubinu. Autor tyto výsledky služby zamlčel, zaměřil se pouze na několikaminutové video, na které ve svém stanovisku reaguje. Tímto způsobem bychom si mohli pustit desetiminutové video kteréhokoli kazatele a na základě toho jej hodnotit. Bojím se, že se takto začneme chovat vůči sobě navzájem.

Třetím, obecným důvodem je fakt, že taková vyjádření vnáší rozkol mezi evangelikální křesťany v Čechách. To poslední, co potřebujeme, je vrážet do našich vztahů nesmyslné klíny vymezování se jeden vůči druhému.

Křesťané v Čechách potřebují být jednotní, vždyť máme společného Pána a společnou budoucnost. Konference Na hlubinu byla demonstrací jednoty opavských křesťanů se společným slavením večeře Páně. Tuto jednotu si v Opavě nenecháme vzít.

Jistě mohu souhlasit s obsahem stanoviska bratra předsedy, nemohu se však ztotožnit s tím, že je zde nově jakési nutkání se ke všemu a všem vyjadřovat, zaujímat stanoviska, distancovat se, vymezovat se. Zdá se mi, že někdy je výstižnější o věci pomlčet. Pokud však musíme mluvit, mluvme soukromě a s osobami, kterých se to týká.

VÝZVY A PROHLÁŠENÍ

duben 2018 tisková prohlášení Ekumenická rada církví odmítá zdanění církevních náhrad Ekumenická rada církví se znepokojením přijala informaci, že Poslanecká sněmov­ na Parlamentu ČR podpořila v prvním čtení návrh KSČM na zdanění církevních náhrad. Upozorňuje přitom na své vyjádření, které přijalo Valné shromáždění ERC už 21. listo­ padu 2017: „Valné shromáždění ERC konstatuje, že přijetím zákona č. 428/2012 Sb. a následným uzavřením příslušných smluv je z pohledu Ekumenické rady církví otázka majetkového vyrovnání s církvemi vyřešena. Tento dosažený stav byl výsledkem kompromisu všech zúčastněných stran a umož­ nil obnovení majetkové základny a nezávislého postavení církví, jejichž existence a působení je nezbytným prvkem demokratické společnosti.“ Na tomto vyjádření Ekumenická rada církví trvá a za smutnou ironii považuje skutečnost, že se tento návrh pro­ jednává právě nyní, kdy si připomínáme výročí komunistic­ kého převratu v roce 1948 a oběti totalitního režimu, který následoval. Proti snahám o legitimizaci a relativizaci komu­ nistického bezpráví je Ekumenická rada církví připravena jednat všemi dostupnými demokratickými prostředky.

Ekumenická rada církví vyzývá k modlitbám za čínské křesťany Ekumenická rada církví dlouhodobě sleduje osudy skupiny čínských křesťanů, kteří v České republice zažádali o azyl.

Vyjadřujeme svou vděčnost za to, že několika žadatelům byl už azyl udělen, čímž je jen potvrzena skutečnost exis­ tence vážného pronásledování v jejich původní vlasti. O to více jsme znepokojeni tím, že většina ostatních žadatelů byla odmítnuta. Vyjadřujeme vážné obavy o jejich další osud v případě, že by byli nuceni se do Číny navrátit.

Odmítáme, aby se Česká republika podílela, byť nepřímo, na podpoře totalitních praktik a potlačování náboženské svobody skupin a jednotlivců. Věříme proto v úspěch dalších kroků, které právní zástupci žadatelů o azyl budou podnikat.

Jako gesto podpory a solidarity s čínskými křesťany vyzý­ váme farnosti, sbory a obce členských církví ERC ke zvlášt­ ním modlitbám za žadatele o azyl v neděli 11. března 2018.

ThDr. Petr Jan Vinš,

kazatel Matúš Kušnír

generální sekretář ERC

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE březen 2018 ▪ Redakce webových stránek CB Webové stránky CB bude nyní spravovat 1. místopředseda místo tajemníka. Pod­ něty, zprávy a iNform ke zveřejnění bude schvalovat 1. místopředseda.

▪ Samostatná stanice Šumperk O samostatnosti stanice jednal první místopředseda přímo v Šumperku.

Hovořil spolu s bratry o vazbě na sbor Vsetín-Maják. Na základě informací, které Radě poskytl, Rada schválila udělení samostatnosti stanici Šumperk.

▪ Zástupce české Rady na slovenské konferenci Rada pověřila prvního místopředsedu Petra Rause, aby zastupoval českou část Církve bratrské 4. a 5. května 2018 v Levicích.

▪ Studijní volno David Beňa a Petr Raus za Odbor pro vzdělávání doporučili udělit studijní volno kazateli pardubického sboru Martinu Tabačanovi od 14. 5. do 10. 6. 2018 dle žádosti. Rada žádost schválila.

Dále Rada schválila udělení studijního volna kazateli Pavlu Plchotovi ve dnech 1. až 30. 6. 2018.

▪ Účast starších na pastorálkách Rada diskutovala zájem staršovstev účastnit se lednových pastorálních konferencí s kazateli. Rada souhlasí s tím, že sborům v případě vhodného tématu nabídne 20 míst pro starší a očekává, že se sbory s předstihem rozhodnou a ozná­ mí svou účast.

▪ Volby a instalace kazatelů V Černošicích bude 9. září 2018 instalo­ ván za kazatele Petr Grulich. →

zprávy

iNform Rozhovor s Jiřím Serbusem Na základě povolání ke službě, dokončeného vikariátu a doporučení Sboru Církve bratrské v Benátkách nad Jizerou Rada jednala s vikářem Jiřím Serbusem o přiznání volitelnosti za kazatele Církve bratrské a uznání ordinace udělené v Apoštolské církvi.

Bratr vydal svědectví o své víře, jak se stal křesťanem, i o svých pozitivních i negativních zkušenostech při službě v Apoštolské církvi. Od roku 2003 je s rodinou členem benáteckého sboru CB, brzy se zapojil do služby, zvláště pak na stanici v Milovicích. O deset let později prožil nové povolání ke službě na konferenci CB na Žižkově a byl přijat do vikariátu.

Rada souhlasí s udělením volitelnosti bratru Jiřímu Serbusovi. Bratr podepsal osobní souhlas s Vyznáním víry Církve bratrské.

ROZHOVOR S DANEM JOKLEM Rada vedla rozhovor s Danielem Joklem, který představil práci, nové příležitosti a rozvojové snahy Odboru dorostu. Informoval o dobré spolupráci s předsedou Odboru Petrem Kučerou, o těsné spolupráci s Dorostovou unií, o návštěvě Odboru duchovní výchovy skautu, o možné spolupráci s Dětskou misií a také seznámil radu se záměrem ustanovit v rámci seniorátů Seniory pro dorostovou práci. Podařilo se získat granty do Dorostové unie, uvažuje se tedy o částečném úvazku nových pracovníků.

Rada souhlasí s pořádáním akcí dorostu pod hlavičkou Dorostové unie a pověřuje také bratra Jokla zastupováním CB v jiných organizacích obdobného typu jako je např. odbor Duchovní výchovy skautu.

Rada jednala s bratrem o udělení diakonské ordinace, kterou následně schválila. Rada rozpoznává u bratra obdarování ke službě dorostům s celocírkevní působností. Vidí jako potřebné, aby bratr byl i tímto způsobem církví oddělen a pověřen ke své službě. Ordinován bude na konferenci v Litomyšli.

duben 2018 Diakonská ordinace podle Řádu CB Diakonská ordinace je pověření Církve bratrské k vykonávání služby diakonského, evangelizačního či pastoračního rázu ve sborech, v Církvi bratrské nebo v necírkevních zařízeních (vězeňských, zdravotních, při spolupráci se složkami státní správy apod.). Na návrh staršovstva jsou Radě předkládáni kandidáti a kandidátky na diakonskou ordinaci (Sk 6,1–7; 1Pt 4,10–11) z řad Členů, se kterými Rada vede rozhovor.

Pokud Rada diakonskou ordinaci schválí, provede ji předseda Rady nebo jiný pověřený ordinovaný člen Rady. Ordinovaná osoba během uvedení do služby skládá slib diákona.

VIZITAČNÍ ZPRÁVY Rada schválila vizitační zprávu mezinárodního sboru International Church of Prague (ICP), jehož působnost má své kořeny ve skupině členů anglického a amerického velvyslanectví, která se v roce 1988 začala scházet ke studiu Bible. Vizitaci provedl kazatel Daniel Fajfr.

Pro povzbuzení církve ze zprávy uvádíme: Sbor se výrazným způsobem podílí na misii v naší zemi. Výmluvná je již skutečnost, že třetinu členů tvoří misionáři zapojení do nejrůznějších misijních společností. Pořádají se kurzy Alfa a organizují se různá fóra, například v oblasti podnikatelské etiky. Dále sbor podporuje několik českých pracovníků, kteří konají misii zejména mezi studenty. V současné době ICP spolupracuje se společenstvím Network Praha. Finančně podporuje již několik let ETS. Sbor participuje na všech celocírkevních sbírkách.

Rada dále schválila vizitační zprávu Sboru CB v Chrudimi. Sbor navštívil předseda RCB David Novák a první místopředseda RCB Petr Raus. Chrudim nyní čeká volba nového staršovstva, po níž oba vizitátoři sbor znovu navštíví.

Poděkování Děkujeme našim milým bratřím a sestrám a všem přátelům za projevy účasti při odchodu našeho manžela a tatínka, kazatele Jaroslava Kubového.

Manželka a dcery s rodinami

V Novém Městě nad Metují byl zvolen kazatel Jakub Škarvan.

V Pardubicích bude uveden do služby vikář Jan Macek 9. září 2018.

▪ Informace z jednání statutárů CB Tajemník informoval o setkání statutár­ ních zástupců 10. 2. 2018 v Praze 1. Na programu bylo školení o bezpečnosti práce a také jednání ohledně valorizace mezd. Většina přítomných vyjádřila názor, že Rada by prováděla valorizaci mezd o inflaci, a zbývající případné navýšení si budou dělat sbory samostatně. Tajemník připraví návrh komunikace se sbory s po­ ukazem na data ze statistického úřadu jak valorizovat mzdy kazatelů. Každý sbor může přidat kazatelům, Rada bude své celocírkevní pracovníky a ústředí řešit samostatně.

▪ Zástupce Rady v Diakonii CB Rada pověřuje zastupováním Rady CB ve správní radě Diakonie CB ředitelku kanceláře Lydii Boszczykovou.

▪ Hospodaření RCB Rada vzala na vědomí tabulky hospodaře­ ní za rok 2017 včetně návrhu na rozdělení hospodářského výsledku. Dále projednala a schválila rozpočet ústředí na rok 2018.

▪ Služební cesta IFFEC do Indie Rada souhlasí se zahraniční cestou do Indie předsedy RCB Davida Nováka a ka­ zatele Daniela Fajfra na zasedání IFFECu v září 2018.

▪ Služební cesta Zbigniewa Lipuse Rada schválila žádost o služební cestu 19. 4. až 26. 4. 2018 do USA do partner­ ského sboru Cherry Hills v Denveru, který spolupracuje se sborem Vysoké Mýto na pořádání English campu. Cesty se účastní spolu s bratrem Pavlem Rausem.

kalendář

iNform

duben 2018 13.–14. 4. 2018 Křesťan za katedrou 7. ročník se bude konat v Třinci. Téma: Návrat ke kořenům. Hlavními řečníky budou Jan Hábl a László Demeter. Pořádá SCEAV ve spolupráci s Církevní základní školou a mateřskou školou Třinec a křesťanským Gymnáziem Beskydy Mountain Academy ve Frýdlantě nad Ostravicí a Sítí křesťanských učitelů.

22. 4. 2018 Všichni jsme lidi Veřejné shromáždění proti antisemitismu v prostorách Valdštejnské zahrady.

Pořádá Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, z. s.

Varování před působením hnutí Sinčchondži Aktualizované prohlášení ČEA a KMS ke spojení bývalého šéfredaktora internetových novin Křesťan Dnes Rastislava Čižmára s náboženskou organizací Sinčchondži a jejím zakladatelem Man Hee Leem a k současnému působení tohoto hnutí pod značkou Global Christian Leadership.

Podle dostupných svědectví se jeví, že Rastislav Čižmár a hnutí Sinčchondži nadále působí v Praze a pořádá semináře pod značkou organizace Global Christian Leadership, což je předsunutá organizace kryjící skutečné hnutí (Sinčchondži), do něhož jsou zejména mladí lidé verbováni. Členové Sinčchondži typicky vystupují pod hlavičkou zdánlivě nezávislých vzdělávacích (biblických) institucí a zásadně nesdělují ani jméno své církve,

28. 4. 2018 Modli se a pracuj Konference Dětského odboru pro učitele nedělních besídek. Zveme všechny pracovníky s dětmi, kteří alespoň někdy pociťují potřebu načerpání nových sil pro náročnou, ale požehnanou službu dětem, na jarní konferenci Dětského odboru CB. Hostem bude kazatel Daniel Komrska, konference se koná ve sboru CB Praha 1, Soukenická.

4.–6. 5. 2018 Biblická stezka regiony Akce pro děti a vedoucí dorostu.

Téma letošní stezky budou ze staro­ zákonních knih Jozue, Soudců a Rút.

1.–3. 6. 2018 se uskuteční finále Biblické stezky v České Třebové.

11.–12. 5. 2018 Výroční konference Církve bratrské Delegáti všech sborů Církve bratrské se tentokrát sejdou v Litomyšli na Výroční konferenci.

ani jméno zakladatele či charakteristické doktríny, které by budoucím konvertitům mohly znít kontroverzně. Nástrojem náboru je kromě seminářů a programu s názvem Most také poskytování osobnostních profilů technikami jako je enneagram nebo tzv.

Landscape Montage Technique, což je technika art terapie, užívané také pro diagnostiku schizofrenie. ČEA i KMS nadále varují zvláště pražské kazatele před působením tohoto hnutí.

David Novák, předseda ČEA, Jiří Unger, tajemník ČEA, Lubomír Ondráček, předseda Užšího výboru KMS, Hana Pospíšilová, tajemnice KMS

Číslo 04/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 1. 4. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Švédský sen text Vendula Maulerová foto Lenka Petková

V

ždycky jsem znovu a znovu překvapená, když čtu české články vyjadřující se o severských státech jako o „ráji na zemi“. Samozřejmě, švédská společnost má své přednosti, ale jako každá země se i Švédsko potýká s určitým typem problémů. Pokusím se nastínit obojí.

Pracovat nebo studovat ve Švédsku je jedna z nejlepších věcí, které se můžou člověku přihodit. Švédové jsou velmi mírný národ. Za všechno se několikrát omlouvají, i kdyby to neměla být jejich vina. Jakákoliv forma šikany, ať už ve škole, nebo na pracovišti se zde bere velmi vážně.

Když jsem ještě pracovala v jiné zemi, ucházela jsem se o lepší pozici společně s jinou dívkou.

Přestože jsem uměla lépe jazyky, které byly pro pozici potřeba, bylo mi řečeno, že místo dostane ona, protože je hezčí a přinese firmě víc peněz (bavíme se o restauraci, nikoliv o Miss Universe).

Takové věci se ve Švédsku nedějí. Snaha o rovné příležitosti je tady na prvním místě. Na fyzickou atraktivitu se hledí zřídkakdy. Dokonce je možné mít neoholené nohy a pracovat v modelingu!

Společně s rovnými příležitostmi se ve Švédsku snaží o úplnou rovnost ve všem. Tamní hlavní církev Svenska Kyrkan nedávno vydala prohlášení, že o Bohu by se mělo referovat genderově neutrálním označením. (Toto označení „hen“ nemá v češtině ekvivalent. Jde o uměle vytvořený tvar, někde mezi „han“ – on a „hun“ – ona. Neplést s „det“ – ono.)

Hlavní švédská hodnota je nezávislost, což vede i k tomu, že když do autobusu přistoupí těhotná žena nebo starší člověk, téměř nikoho nenapadne, aby jim uvolnil místo. Naopak, když se k tomu chystáte, může se stát, že se na vás lidé otočí a řeknou vám, že tím naznačujete, že jsou nesoběstační a že to od nás není hezké.

Kromě státní církve se můžete připojit k mnoha dalším církvím. Všechny jsou ale nějakým způsobem poznamenané švédskou mentalitou, ve které se s pravidly šetří. Pojem zákonictví tu téměř neexistuje, protože pravidel je poskrovnu a jejich vymáhání není centrum zájmu. Plynou z toho i dobré věci: Švédi nemají problém odpouštět. Chápou, že každý chybuje a odpouštění a milost je ta část

Písma, kterou se jim daří dodržovat. Relativně.

Hlavním švédským mottem je „lagom“, což znamená ani moc, ani málo – tak akorát. Může se to použít téměř v jakékoliv situaci. Typický švédský křesťan věří v Boha lagom. Mít vztah s Bohem rozhodně není lagom. A mít jiný politický názor než feministicko-socialisticko-ekologicko-vegansko-… taky není lagom.

Abych se vrátila k původní úvaze o Švédsku jako ráji na zemi. V mnoha oblastech se tady žije lépe. Daň, která se ale platí za udržení rovnováhy ve společnosti, je do jisté míry svoboda slova. V porovnání s tím, co si politik nebo kazatel může dovolit říct na veřejnosti v Česku, si pracovník švédských státních služeb musí velmi rozmyslet, jak se bude vyjadřovat, aby nepřišel o práci.

■

Vendula Maulerová Původem z CB Frýdek-Místek, žije už tři a půl roku ve Švédsku, kde pracuje v laboratořích European Spallation Source ERIC v oblasti jaderné fyziky a zároveň se snaží dokončit studium fyziky na univerzitě v Lundu. Je součástí lundské Pingstkyrkan, kde působí jako klavíristka a zpěvačka.

2018 duben

19

rodina

milovaná princezna podle autentického vyprávění sestry z CB napsala Eva Čejchanová Ilustrační fota PIXABAY Jména a ostatní identifikační prvky byly změněny.

Držel ji ve výšce za hlavu tak, že nedosáhla nohama na zem. Zbitou, paralyzovanou strachem.

Stačí, aby škubnul. Nebo aby ji nepostavil zpátky na podlahu, ale odhodil na roh toho skleněného stolku… a je konec.

N

ebylo by to těžké, za ten rok a půl od svatby strašně zhubla. Zavřela oči a myslela na jedinou věc: Musí tuhle chvíli přežít. Ničím ho nevyprovokovat, neudělat sebemenší chybu. A pak odejít a už se nevrátit. Zvládne to. Musí to zvládnout. Dostat se živá do fáze po útoku, kdy Martin na zemi brečí a vyčítá jí, k čemu ho to zase přinutila. Vždycky to tak je. Bože, prosím, stůj při mně…

Výraz v jeho obličeji se začal měnit a ruce se mu začaly chvět. Pustil ji a sesunul se na zem. „Proč mi to děláš? Proč mě pořád podvádíš?“ vzlykl. Iva opatrně a bez jediného slova vycouvala z místnosti, v pokoji vzala tašku a potichu do ní naházela pár osobních věcí. Když vyšla na chodbu, její muž brečel schoulený u vchodových dveří. Byla rozhodnutá, tentokrát ji tady neuvězní. Opatrně otevřela. Musela ho dveřmi trochu odsunout, aby se škvírou protáhla, ale byl tak zaměstnán

20 duben 2018

vlastním utrpením, že se nechal. Jakmile byla z bytu venku, utíkala, co jí síly stačily.

Pryč, co nejrychleji. Kamkoli. Než se vzpamatuje a zatáhne ji do toho pekla zpátky.

Teprve daleko ve tmě ulice se zastavila.

Kam půjde? Ke kazateli. Ví o všem, chodili tam na pastorace, nemusela by vysvětlovat vůbec nic. Ne, tam nemůže. Neví, jak dlouho bude potřebovat azyl, už takhle jim naložili dost… Najednou stála přede dveřmi se svým rodným příjmením. Zvonek. „Utekla jsem,“ Iva nebyla schopná říct víc. „Pojď dál,“ otevřela jí švagrová doširoka dveře jejich domova. Iva překročila práh… a zůstala tam rok.

Seděla v křesle naproti psycholožce. Doporučili jí to, aby jí pomohla věci pochopit, přijmout a aby jí nezůstala traumata. „Tak povídejte,“ řekla psycholožka a čekala. Nenaléhala, neptala se, nechala Ivu,

psychologie aby se po počátečních rozpacích ponořila do vzpomínek a nechala je přes rty plynout ven…

Potkali se ve sboru na mládeži.

Ivě bylo dvacet a Martinovi o pár let víc. Zatímco Iva ve sboru vyrůstala, Martin se tam jednoho dne objevil a začal tam chodit pravidelně. Nebylo možné si ho nevšimnout. Víc než hezký kluk s příjemným chováním. Všechny holky tam po něm pokukovaly, takže když si začal všímat Ivy, byl to pro ni malý zázrak. Byla vychovávaná ve skromnosti a o sobě moc valné mínění neměla. Když se za ní ohlíželi kluci, napadlo ji, že má tričko naruby, kečup na nose nebo na zádech nalepenou nějakou vtipnou ceduli, ale rozhodně ne to, že se jim ta krásná holka s hřívou až do pasu líbí.

Ty první týdny chození byly jak sen. Užívala si Martinovy pozornosti a vnímala, že jí ho holky závidí. Byla zamilovaná a milovaná se i cítila. Doprovázel ji, kamkoliv šla. Měla radost z toho, že nepropásne jedinou chvíli, kdy by mohl být s ní. Rozuměla mu.

Doma to neměl lehké. Nebylo to tam takové jako u Ivy. Jeho táta mámu celé roky podváděl a bil. A Martin v tom vyrůstal a trpěl s mámou. Když vyprávěl, jak bývala koupelna celá od krve, Ivě dobře nebylo.

Chápala i to, že se pak Martin začal pomalu ze sborového života stahovat, a tak přestávala chodit i ona. Chtěla být s ním. Ale všechno to, co zpočátku vypadalo jako projev čisté lásky, pomalu vedlo k přerušování vazeb s okolím a k postupné izolaci. Sbor jí začal chybět. Byla to součást jejího života, součást jejího já. A tak se jednou na mládež vypravila sama. Druhý den ji při setkání čekalo překvapení. „Kvůli komu jsi tam šla?“ spustil Martin zostra. Jak kvůli komu? Kvůli nikomu!

Kvůli všem, kvůli Bohu, kvůli sobě! „Kdybys tam někoho neměla, tak tam přece nejdeš!“ Vysvětlování se tehdy poprvé zvrhlo v obhajobu a bezna-

Domácí násilí je vězení, z něhož vede cesta ven PharmDr. et Mgr. Samuel Jindra, psycholog v Poradně pro rodinu Pardubického kraje, kazatel CB

Domácí násilí je v současnosti jedním z velkých témat naší společnosti. Samotný jev však není novým produktem poslední doby. Promítá se do něj to, co provází lidské syny a dcery od dob, kdy Adam s Evou opustili bránu Edenu: problém moci a autority, otázky lidské důstojnosti a její ochrany, ale také komplikovanost naší duše, která umí stejně silně milovat i nenávidět, poddávat se i vzdorovat, uctívat i ponižovat. Zřejmě v každé době a v každé společnosti byly ty nejdůvěrnější vztahy ohroženy zneužitím síly.

Ponechme stranou právní či sociologická vymezení domácího násilí, ačkoliv mají svou významnou funkci. Zůstaňme u prostého popisu: jde o takové chování v rámci partnerského či jiného rodinného vztahu, které je určováno agresí, vyvolává strach a vede k závažnému poškozování obětí.

Důležitou okolností je, že násilí se děje mezi osobami, které jsou navzájem spojeny významnými a zpravidla těžko odstranitelnými vazbami. Znamená to, že oběť nemůže uplatnit účinné obranné strategie jako například ukončit jakýkoli kontakt s násilníkem. Mají a možná budou dál mít mnoho společného. Oběť je tedy nucena s agresorem nějak vycházet. Navíc mají zpravidla i společné zážitky, které zdaleka nemusí být jen špatné. Většinou je mezi účastníky domácího násilí citové pouto, které neumožňuje rychlá, radikální řešení. Kromě toho taková řešení vyvolávají obavy z dalšího prohloubení týrání a škod.

Mluvíme-li o násilí, často máme představu facky nebo kopance. Více strachu a úzkosti však přináší vyhrožování ublížením nebo ještě něčím horším. Duševní bolest způsobuje ponižování, lhostejnost a výsměch či neustálá kontrola nebo podezřívání. Do těžké nejistoty může uvést vydírání, odpírání základních potřeb a péče, omezování nedostatkem peněz nebo zákazy kontaktů s druhými. Hluboká zranění přináší zneužívání a násilí v sexuální oblasti.

Kdo takové vztahové zlo páchá? Lze takové osoby včas rozpoznat? Vymezit, kdo se s velkou pravděpodobností stane při vhodné příležitosti násilníkem, vůbec není jednoduché, už proto, že určitá míra agrese je obvyklou, a dokonce žádoucí složkou chování většiny lidí. Jednoznačné prognózy tedy není možné vyslovit. Na pozoru bychom měli být, pokud máme co do činění například s člověkem, který pochází z rodiny, v níž bylo přítomno zaned­ bávání, zneužívání či týrání. Rizikoví jsou také ti, kdo mají problémy s neuměřenou konzumací alkoholu nebo jiných návykových látek, anebo u nichž pozorujeme neobvyklou míru impulsivního chování, podezřívavosti a žárlivosti, nepřátelskosti, panovačnosti a agresivních projevů.

Je důležité si připomínat, že násilník nemusí být člověk zcela bez schopnosti zahlédnout a uvědomit si, co dělá. Naopak velmi často je fáze týrání vystřídána fází lítosti, omluv a slibů agresora. Bývají plané, ale na straně oběti vedou jednak k udržování naděje, že se násilník změní, a dále to posiluje sklon hledat vinu u sebe. Navíc je těžké v milovaném člověku zahlédnout toho, kdo náš život ničí.

Domácí násilí je vězení, z něhož vede cesta ven, jen zřídkakdy však bez pomoci zvenčí.

Proto je tak důležité, abychom v případě, že doma zažíváme nějaké trápení, měli důvěrníka, který není uchycen uvnitř sítě rodinných vazeb, a je s to dění u nás doma posoudit. Svěřit se mu a vzít vážně, co vidí, je první krok ke svobodě. →

→

2018 duben

21

rodina

dějná obhajoba v hádku. Zatímco Ivu to vykolejilo, Martin druhý den přišel, jako by se nic nestalo. Podruhé to bylo totéž, jen obvinění bylo daleko hrubší, hádka bolavější a snaha dokázat nevinu beznadějnější. Potřetí už tam nešla. Ten výbuch jí za to nestál. Měla ho ráda, chtěla s ním být a on, když uvidí, co všechno je pro něj ochotná obětovat, sám pochopí, že nemá proč žárlit.

bude mít důvod trpět jakoukoli nejistotou, že by ji mohl ztratit. Budou manželé, před celým světem svoji. Svatba ukončí tohle trápení, pak už bude jen dobře…

Začali docházet ke kazateli na předsvatební přípravu. Mluvil s nimi oběma i s kaž­dým zvlášť. Nesvěřila se s ničím.

Chtěla se vdát. Působili jako šťastný pár.

Ale to se spletla. Martin dělal scény, když promluvila na ulici s nějakým mužem, když se na někoho usmála nebo když jenom byla někde, kde mohl být nějaký muž. Obviňoval ji, nadával jí, křičel na ni.

A ona ho přesvědčovala o své nevině, vysvětlovala a vysvětlovala. Po čase zjistila, že se bojí říkat mu i banální pravdu, a začala přemýšlet, jestli to má cenu. Pravda byla hodnota, která se u nich v rodině vždycky držela.

Přišel s prstýnkem. Že ji miluje a že si ji chce vzít. Že se o ni postará, že chce, aby nemusela pracovat a aby zůstala doma.

Ze všech pocitů, které tehdy Ivu zaplavily, nejintenzivněji cítila radost a překvapení, že ji někdo chce na celý život, že by z ní mohla být vdaná paní. Naplní se jí život láskou, rodinou, dětmi. Uklidní se to. Svatbou všechny hádky skončí. Martin už ne-

Iva se v křesle zavrtěla. Když to teď vidí zpětně, těch vzkazů od Boha, že to není cesta pro ni, bylo docela dost. Další obvinění a další hádky, po jedné takové zahodila zásnubní prstýnek do zahrady. I když ho pak oba dva na kolenou hledali, nenašli ho. Už nikdy. Datum svatby, které padlo na 1. dubna. Slova kazatele dva dny před svatbou, která přišla jakoby odnikud: „Ještě máš, Ivo, čas to celé zrušit.“ Netuší, co ho přimělo vyslovit tuhle větu. Nehnulo to s ní. Nevšímala si znamení. Na apríla se vzali.

A teprve pak to doopravdy začalo. Když šli z nedělní bohoslužby, dostala první facku. Za to, že se dívala na jednoho bratra, takže s ním určitě něco má. A za to, že to zapírá. Na svahu v trávě u cesty hledala řetízek, který jí serval z krku. Domů přišla s natrženým rukávem. Další bohoslužby

22 duben 2018

a další facky. Za to, že ji tamten bratr pozdravil a usmál se na ni. Proč by to dělal, kdyby spolu něco neměli? Proč ho podvádí? Proč mu lže? Nešlo mu vysvětlit, že kromě něho neměla v životě nikoho, ani před svatbou ani po ní. Viděl to o svatební noci a stejně to pro něj nebyl důkaz. Nešlo mu vysvětlit, že jí křivdí, že nemá pravdu, že není věrnějšího tvora, než je Iva. Neměla mu svoji nevinu jak dokázat a ta bezmoc byla devastující.

Začala se ve sboru všem bratrům vyhýbat a její nedělní ranní modlitby se soustředily na jedinou úpěnlivou prosbu: Pane, prosím tě, ať se mě žádný z bratrů nesnaží oslovit…

Martin si žádnou práci nehledal. Byl přesvědčen, že ho Iva podvádí s jeho otcem, a nemohl ji nechat bez dozoru. Když byli pohromadě, nemohl jít v klidu ani na záchod, dal by jim příležitost. A se sousedem. Otevřela ventilačku ve chvíli, kdy byl Martin ve sprše. Co jiného by to bylo než znamení, že za ní soused může přijít?

Přestěhovali se. Ani jednou nevynášela koš sama. Nedělal to Martin, ale díval se, aby s nikým nemluvila. Kdykoli vytírala schody, stál tam.

Začaly chybět peníze. Když už nebylo za co jíst a dluhy rostly, Iva sebrala zbytky sil a přesvědčila Martina, že půjde do práce. Souhlasil jen s podmínkou, že Iva bude v ryze ženském kolektivu. Jenže kde je ryze ženský kolektiv? V samoobsluze, kde ji vzali, měla majitelka syna, který občas v obchodě hlídal, aby si lidé neodnášeli věci. Denně bylo doma zle. Denně ji Martin vozil do práce a jezdil pro ni hodiny před koncem pracovní doby, které pak prostál u pokladny, odkud sledoval každý její pohyb. Prý to dělá pro ni, protože ji miluje. Ze začátku mu to věřila.

Rodinný život se jí smrskl na vysvětlování, beznadějnou obhajobu a rány. Sbírání střepů šťastného dětství, které si ve vzácných drobnostech přinesla z domova a které rozbíjel o stěny. Tohle byl její muž.

Dala slib před Bohem, přece ho nemůže vzít zpátky?!

Realita se začala ztrácet v mlze. Co když má Martin pravdu? Co když je to

pastorace tak, jak jí pořád dokola opakuje? Co když ho opravdu podvedla a jenom si to nepamatuje? Co když to opravdu její podvědomí vytěsnilo, protože nebyla schopna unést tu vinu? Proč by ji mlátil, kdyby nic neudělala?

Už nemohla.

Kdyby měli dítě, měla by pro co žít. Řekla Martinovi, že by si přála, aby měli rodinu a že vysadila antikoncepci. Na ten večer nikdy nezapomene. Na tu chvíli zvláštní naděje, že v ní možná zrovna začal nový život, a na jeho slova jen pár minut poté: „A že chceš dítě zrovna teď? Ty už těhotná seš a já ti mám dělat vola, že?!

Pamatuj si: Jestli bude mít to děcko modré oči, tak ho zabiju!“ Zhaslo poslední světýlko. Jestli teď opravdu otěhotněla, tak je ve strašném průšvihu. Všechny děti u nich v rodině měly po narození modré oči. Jestli přijde, nemá to maličké jak ochránit. Tu noc probrečela v rohu pokoje. Byla na dně.

Před ní nebylo už nic než beznaděj. Volala k Bohu a prosila o záchranu. Tak jako nikdy v životě.

A Bůh ji slyšel.

Uplynul rok a půl. Dala mu čas, ale Martin u sebe chybu nehledal. Když pak Iva řekla kazateli, že podepsala papíry, viditelně se mu ulevilo. Viděl tři cesty a tahle byla jediná, na které byl život.

Je po všem. Už nikdy se to nevrátí. Iva se pohroužila do myšlenek. Kde byla vina?

Uvěřila, že nemá hodnotu. Že ji nikdo jiný nebude chtít. Že mu ubližuje a že si za to zaslouží trest. Že kdyby se chovala jinak, měli by krásné manželství. Uvěřila, že to všechno je její vina. Uvěřila lžím.

Bože, odpusť mi. Zapomněla jsem, že jsem Boží dítě. Že mě miluješ, že jsi mě stvořil jako jedinečnou, cennou bytost a že pro tebe mám obrovskou hodnotu. Že jsem tvoje dcera, dcera nejvyššího krále, tvoje milovaná princezna. Otče, prosím, odpusť mi to. TOHLE je moje vina. Už nikdy to nezapomenu.

Sbor by měl být záchrannou sítí Mgr. Daniela Zdislava Klimešová, někdejší farářka CČSH a vězeňská kaplanka, nyní členka sboru CB Teplice, v civilním zaměstnání sociální pracovnice Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Teplice.

Pastorační péče má být jistě vykonávána s moudrostí a uvážlivě, je třeba při ní trpělivě na modlitbách hledat Boží vůli a vyhýbat se nerozvážnosti, impulzívnímu jednání a zkratkovým řešením problémů. Domácí násilí je ovšem problém, který předně vyžaduje okamžitou a rychlou pomoc. Zkušenosti a statistiky bohužel ukazují, že týrané ženy (v 95 % případů domácího násilí jsou oběťmi právě ony), pokud vůbec vyhledají pomoc, pak většinou až tehdy, když četnost a intenzita útoků vzrostou natolik, že zač­ nou pociťovat obavy o holý život.

V takové situaci je nutné bezodkladně podniknout velice konkrétní kroky směřující k ochraně života a zdraví takové ženy. Poskytnutím útočiště počínaje, přes finanční pomoc (protože oběť bývá často na agresorovi ekonomicky závislá), pomoc s vyhledáním lékařské a psychologické péče a právního poradenství až například po doprovázení dotyčné ženy při pohybu na veřejnosti. Tyto kroky nelze přenechat profesionálům a omezit se pouze na duchovní péči o týranou ženu, případně o takový manželský pár. Konkrétní a hmatatelná pomoc musí jít ruku v ruce s tou duchovní, nebo – troufám si říci – musí ji předcházet.

Odborníci týraným ženám doporučují vytvořit si podpůrnou síť přátel a příbuzných, kterým důvěřují a od nichž mohou očekávat pomoc. Takovou sítí by mohl a měl být sbor, nebo alespoň někteří jeho členové, přinejmenším pak staršovstvo, respektive členové staršovstva a jejich manželky a rodiny. Je však třeba jednak respektovat přání oběti zachovat maximální možnou míru důvěrnosti, ale hlavně důkladně zvážit rizika plynoucí z případných rodinných a přátelských vazeb zúčastněných bratří a sester na agresora, je-li i on členem sboru.

Co se týká pastorace samotné, je vhodné úzce spolupracovat s odborníky na danou problematiku a se zainteresovanými profesionály. Konzultovat mimo jiné například to, zda je v tom kterém případě vůbec vhodné vést společné pastorační rozhovory s obětí a agresorem, nakolik může pastorace, eventuálně uplatňování biblické kázně účinně ovlivnit agresivní chování útočníka, a nakolik se jedná o agresi vyvolanou projevy psychických onemocnění či poruchami osobnosti. Anebo zda se v některých případech raději nevyhnout individuálnímu pastoračnímu rozhovoru mezi týranou ženou a pastorační pracovníkem – mužem aj. Spolupráce s odborníky je o to důležitější, jsou-li v rodině děti.

Jak vyplývá z duchovních zásad Církve bratrské, je rozvod v závažných případech, mezi něž domácí násilí patří, legitimní. Pokud se ovšem týraná žena rozhodne za podpory a pastoračního vedení kazatele, staršovstva či pastoračního pracovníka manželství zachovat a hledat cestu ke smíření a obnově vztahu, pak je nezbytné nastavit a důsledně dodržovat vhodná bezpečnostní opatření. Mohou jimi být například SOS telefonní čísla, zajištění případné pomoci na útěku a přenocování, uložení důležitých dokumentů, hotovosti a náhradního oblečení v domácnostech pomáhajících bratří a sester, doprovázení na cestách a podobně.

■

2018 duben

23

confessiones

Malý Westminsterský katechismus text Jan Asszonyi foto archiv

Co je nejvyšším cílem člověka? Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat. Jaké pravidlo nám Bůh dal, aby nám ukázal, jak Jej máme oslavovat a radovat se z Něj? Jediným pravidlem, které nám ukazuje, jak Boha oslavovat a radovat se z něj, je Slovo Boží, jak je obsaženo v Písmech Starého a Nového zákona.

P Jan Asszonyi (1966) Kazatel sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; s manželkou Danielou má dva syny 15 a 17.

24 duben 2018

rvního července 1643 se v anglickém Westminsteru sešel synod (The Westminster Assembly), jenž dal v letech 1647–1648 církvi nejenom v Anglii, Skotsku a Irsku brilantní poklady ve formě vyznání víry a dvou katechismů – menšího a většího (rozšířeného).

Počátky procesu, který vedl ke vzniku westminsterských dokumentů, musíme hledat už v období anglické reformace v 16. století. Úsilí krále Jindřicha VIII. (vládl 1509–1547) o zrušení prvního sňatku s Kateřinou Aragonskou vedlo v roce 1534 nejenom k jeho rozvodu, ale předně k církevnímu „brexitu“ – úplné odluce od římskokatolické církve.

Dalších zhruba sto let anglických dějin je naplněno bouřlivými událostmi, při nichž se krvavě naplňuje zákon „cuius regio eius religio“, tedy čí země, toho víra. Významnou roli v této době sehrál anglický tzv. Dlouhý parlament. John Murray (1898–1975), skotský reformovaný teolog a učitel na Princetonském teologickém semináři, o něm píše, že je to jeden z nejvýznamnějších parlamentů v historii Anglie.

Na pozadí občanských válek Karla I. Stuarta se Skoty parlament svolal Westminsterský synod teologů. Tvořilo jej 120 farářů, 20 členů dolní komory

a 10 členů horní komory parlamentu. Skotská anglikánská církev pověřila 5 farářů a 3 presbytery, aby na synodu zastupovali skotskou církev. Jeho úkolem bylo revidovat 39 článků víry anglikánské církve. Posléze se ale objevily další potřeby pro život církve, a tak byla přijata bohoslužebná agenda a Typ presbyterního (z)řízení církve.

Během práce na těchto dokumentech dostala zvláštní skupina synodu úkol připravit materiál pro vyznání víry. Po dlouhé a komplikované přípravě, která je svědectvím o úžasné pečlivosti a trpělivosti, bylo do parlamentu předloženo v prosinci 1646 všech 33 článků vyznání. Dolní komora vzápětí vydala příkaz k tisku 600 kopií Westminsterského vyznání víry. Světlo světa tak spatřilo jeho první vydání.

Od dubna 1647 se synod věnoval rozhovorům o větším katechismu, aby 15. října mohl být sepsán vcelku a 22. října odeslán do parlamentu.

Malý (kratší) Westminsterský katechismus byl předložen v anglickém parlamentu 25. listopadu 1647 a po jeho schválení byl potvrzen Westminsterským synodem v červenci 1648. Tyto jedinečné dokumenty jsou svědectvím o tom, že i zprostřed turbulentních politicko-náboženských a krvavých dob mohou vyrůst vzácné duchovní květy, jejichž vůně dalece přesáhla svou dobu a místo.

Smysl katechismu Překlad řeckého slova „katécheó“ doslova znamená „(nechat) zaznít znova“. V katechezi jde tedy o to, nechat znovu a znovu srozumitelně zaznívat nejdůležitější základy křesťanského učení a života. Myslíme-li na srozumitelnost, pak se ukázalo, že Martinem Lutherem zpopularizovaná forma otázek a odpovědí je pro pochopení obsahu lepší než prosté učení se nazpaměť textům modlitby Páně, Desatera přikázání anebo Kréda (Apoštolského vyznání víry).

Malý Westminsterský katechismus jako kratší verze většího byl určen pro vyučování reformované víry u dětí a těch, jejichž „schopnost porozumět je omezená“ (viz úvod ke skotské verzi katechismu). Velký katechismus pak byl určen pro kazatele, kteří jej měli vyučovat ve svých kázáních.

Obsah katechismu Srovnáme-li texty reformačních katechismů, zjistíme, že každý z nich vyjadřuje osobitý přístup k obsahu víry. Zajímavé je především srovnání východiska Heidelberského katechismu (1563) s malým Westminsterským.

Heidelberský katechismus hned v úvodu oslovuje člověka v jeho bídě: „V čem je jediné tvé potěšení v životě i smrti?“ Celý katechismus je postaven do rámce útěchy. Prof. Pavel Filipi tento úvod nazval „označením tóniny, v níž je celá skladba komponována“. Výchozím tématem není spekulace o Bohu, nýbrž okamžitá situace člověka. Katechismus vede posluchače k uvažování, jak to pověděl jeden z jeho autorů Zacharias Ursinus: „Komu patřím, kde se vidím, kde je můj životní prostor?

Existuje dobro, které přebije všechno zlo a hřích?“ V odpovědi na tyto otázky spočívá skutečná útěcha člověka, který je konfrontován každý den se zlem a nedokonalostí. Katechismus je tak hned od začátku člověku a jeho situaci velice blízko, soucítí s ním a snaží se mu pomoci.

Východisko Malého Westminsterského katechismu je jiné. Není to nynější stav člověka a lidstva, nýbrž ideál, k němuž byl stvořen: „Co je nejvyšším cílem člověka? Oslavovat Boha a radovat se z něj.“ Toto východisko není nikterak misijní a okamžité situaci člověka se příliš neblíží, může jí být dokonce velice vzdálené.

Proč oslavovat Boha, když potřebuji žít tady a teď? Vezmeme-li ovšem v úvahu, že katechismus necílí na nevěřící, nýbrž na děti věřících, pak je jeho systematické východisko i další postup otázek pochopitelný a ospravedlnitelný. Nejprve je představen Bůh, potom jeho dobré věčné záměry, stvoření jakožto dílo Boží prozřetelnosti a pak první lidé – prarodiče, kte-

ří zhřešili tím, že přestoupili Boží zákon.

Až pak v 16. otázce zjišťujeme, jak se týká Adamův hřích každého člověka – v něm jsme zhřešili všichni. Zdá se mi, že pojetí Malého Westminsterského katechismu je pro použití v reálné katechetice složitější pro svůj počáteční, spíše dogmatický (teoretický) než pastorační charakter.

Další základní témata křesťanské víry – christologie (užitky Kristova výkupného díla), Desatero, (v Malém Westminsterském katechismu pod výborným nadpisem O vděčnosti), modlitba Páně a svátosti jsou oběma katechismům společné, byť je každý pojednává svým způsobem.

Malý Westminsterský katechismus obsahuje 107 otázek. Prvních 12 otázek se týká Boha Stvořitele, otázky 13–20 se zabývají dědičným hříchem a padlou lidskou přirozeností. Otázky 21–38 se týkají Pána Ježíše Krista a užitků, které plynou z jeho vykoupení; otázky 39–84 se věnují Desateru a následují otázky 85–97 se zabývají svátostmi křtu a večeře Páně.

Závěrečné otázky 98–107 pak vykládají modlitbu Páně. Je zjevné, že katechismus vychází přísně z textů Písma a zpět do nich míří.

Malý Westminsterský katechismus a Svobodná církev reformovaná (Církev bratrská) Jan Balcar, vůdčí postava, která stála u zrodu Svobodné reformované církve na Bystersku, byl ve svém duchovním vý-

voji velice silně ovlivněn německým reformovaným svobodným evangelickým sborem ve Vratislavi zřízeným v roce 1860.

Jan Balcar se seznámil s kazatelem tohoto sboru Danielem Edwardem, který jej v roce 1866 povolal za kolportéra Biblické skotské národní společnosti. Kontakty s vratislavským sborem a skotskou biblickou společností nasměrovaly probuzenecké hnutí na Bystersku k reformované teologii, a tedy i k malému Westminsterskému katechismu. Kazatel Josef Michal ve sborníku k 100. výročí Církve bratrské zmiňuje, že už v roce 1870 vyšel péčí Svobodné evangelické církve skotské Malý katechismus vestminsterský. Přinejmenším od té doby patří k reformačním dokumentům, k jejichž odkazu se Církev bratrská hlásí.

Pozapomenutý odkaz Jaké místo mají reformační katechismy včetně malého Westminsterského v životě dnešní Církve bratrské? Zdá se, že spolu s několika dalšími reformačními katechismy a konfesemi je jejich místo pouze v prvním článku Ústavy. Zdá se, že ze života nám nějak vypadly, nevíme si s nimi rady. Je otázkou ke zvažování, zdali se tak stalo právem a katechismy jsme právoplatně nahradili jinými způsoby vyučování (snad se stejným obsahem), anebo je čas se ke katechismům vrátit.

■

2018 duben

25

Do Písma

Zlý duch od Boha ptala se eva čejchanová foto archiv

Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina.

1 Samuelova 16,14

V

ýraz „zlý duch od Hospodina“ se jeví jako protimluv. Jak může být od Hospodina něco zlého? Pokud to není zlo vzniklé odnětím dobra, ale jedná se o zlo prvoplánové, jak může být připisováno Bohu?

Viktor Ber, Th.D. (1972) Kazatel Církve bratrské, vyučuje Starý zákon na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S man­ želkou Renatou a čtyřmi dětmi žijí v Poděbradech.

26 duben 2018

Ano, takový výraz trochu uráží náš sluch, ale ve Starém zákoně není neobvyklý. Zlého ducha posílá Hospodin i v Soudcích 9,23 mezi šekemské muže a krále Abímeleka. A známý je i zlý duch v 1K 22,19–23, kde prorok Míkajáš prorokuje králi Achabovi nejdřív trochu ironicky velký úspěch, ale když král vytuší, že něco neklape, a vynutí si opravdové proroctví, Míkajáš popisuje vidění nebeské rady, kde se Bůh ptá: „Kdo zláká Achaba, aby vytáhl a padl u Rámotu v Gileádu?“ Nabídne se mu jakýsi duch a říká: „Já ho zlákám tím, že se stanu zrádným duchem v ústech jeho proroků.“ A Bůh ho tam poslal. Izajáš dokonce Hospodinu přisuzuje kromě působení pokoje výslovně i tvoření zla: „Působím pokoj a tvořím zlo.“ (Iz 45,7) V 1K 10,21 čteme: „Nemůžeme pít kalich Páně i kalich démonů.“ A v souvislosti s vyháněním zlých duchů Ježíš sám v Mk 3,22–25 říká, že je-li dům vnitřně rozdělený, nemůže obstát. Co je to za ducha? Jedná se o nějakého zlého ducha ve službách Boha?

Rozhodně. Tady se mluví o duchu, který slouží Bohu. Nejde o démona, který chodí a jedná proti Boží vůli. Je nástrojem Boha k vykonání nějakého soudu. V 1S 15 je Saulovi království odebráno a my jako čtenáři čekáme, jak konkrétně se to bude dít.

Jaké zlé duchy v Bibli najdeme? Démony, zlé duchy (duch nečistoty apod.) a zlého ducha od Boha?

Mohli bychom se snažit o nějakou kategorizaci, ale tu v Písmu nenalézáme. Je třeba vzít v úvahu, že Starý zákon navíc mluví o „zlém duchu“ jinak než Nový zákon např. o démonech. Když sám čtu, snažím se v první řadě hledět na kontext daného oddílu. Povšimněme si například, jak text vyprávění o Saulovi prezentuje Český ekumenický překlad. Mezi verše 13. a 14. zařazuje větší nadpis, pak menší nadpis a ještě vysvětlující podnadpis.

Tím vzniká mezera oddělující informaci, že Duch Hospodinův se Davida zmocňoval i nadále (v. 13) a že odstoupil od Saula, kterého zároveň (?) začal přepadat zlý duch od Hospodina. Duch Hospodinův jako by přešel ze Saula na Davida. Sice to tak pisatel neřekl, ale události zařadil za sebe, což nám takovou myšlenku „podsouvá“. I když království dál spravuje Saul, přítomnost Božího ducha je vidět na Davidovi. Všímají si toho lidé kolem. Vidí, že Saula přepadá zlý duch, a řeší to tím, že pozvou Davida (o kterém neví, že byl pomazán), aby Saulovi hrál na citaru, protože tehdy od něho zlý duch odstupoval. Lidé vidí působení obou duchů a podle nich rozpoznávají, u koho je přítomen Bůh. Zlý duch je komplikace, která ze Saula dělá ještě politováníhodnější postavu a která zároveň ukazuje na význam všeho, co se děje. Začínáme se bát o Saula i o lid, o království.

Později (1S 18,11–12) se ale zlý duch od Hospodina staví proti Božímu duchu při Davidovi, to když Saul vrhá kopí a pokouší se Davida zabít. Že se mu to nepodaří, vezme Saul jako důkaz, že Davida chrání Bůh. To je přece rozpolcenost…

V této situaci není Saul popsán jako někdo, kdo je manipulován zlým duchem tak, že nemá vlastní vůli, jak si to představujeme u posedlých. Saul nebyl posedlý, jen „běsnil jako posedlý“. Nebyl loutkou zlého ducha, v jeho chování se projevoval jeho vlastní charakter.

inzerce

O co v té situaci tedy šlo?

Ve vyprávění jde daleko více o vztahový trojúhelník Saul– Hospodin–David. Seslání „zlého ducha“ mimo jiné pomáhá vyjádřit situaci a vztahy obou královských postav, které se v našem příběhu velice zajímavě rozvíjejí. Podle některých vykladačů si Saul vlastně do domu pozval „trojského koně“.

David byl nově pomazaným králem Izraele, ale Saul to ještě nevěděl. Možná by čtenář čekal, že David bude Saulovi škodit. Ale on se jako nepřítel nechová. Přichází jako ten, kdo Saula uklidňuje, kdo mu pomáhá. David a Duch Hospodinův při něm dávají úlevu Saulovi od Hospodinova zlého ducha.

David přináší Saulovi nikoli zkázu, ale prospěch – a čtenář může doufat, že David přinese úlevu a prospěch také izraelskému národu.

Také je třeba být opatrný ve výkladu jednotlivých výrazů. Například slovo „satan“ znamená mimo jiné „odpůrce“ ve smyslu právním, oponent. V knize Numeri, když Bileám jede na oslici, čteme, že se mu Hospodinův posel postavil do cesty jako protivník, hebrejsky jako satan. (Nu 22,22) Jedná se zde o označení role či funkce, nikoli o démonickou bytost.

Znamená to, že výraz „zlý duch od Hospodina“ může mít stejný význam jako „anděl od Boha pověřený vykonat zlý soud“?

Ano, nemluví se zde o nějaké na Bohu nezávislé síle. Musíme být ale opatrní i v Novém zákoně, abychom si nepředstavovali satana jako někoho, kdo má na Bohu nezávislou moc.

I on musí Boha poslechnout.

Co můžeme čekat v dnešní době my? Saul skončil špatně.

Má se Boží „pomazaný“ děsit toho, že jednoho dne od něj Bůh odstoupí a přijde něco takového?

Toho bych se nebál. Není Boží svévole, že Boží duch od Saula odstoupil. Vedly k tomu minimálně dvě události přímé Saulovy neposlušnosti, dokonce zpronevěry. (1S 13 a 15) Saul má problém s nepevností. Selhává. Zlo přichází tam, kde se Saul špatně rozhoduje. Nedostane se do domu náhodou, jakoby otevřeným oknem. Navíc zde nemluvíme o nějakém náhodném Izraelitovi. V Saulově příběhu se Písmo vyrovnává se složitou otázkou království v Izraeli. Podle Starého zákona je království docela podezřelá instituce, snadno se může zvrtnout proti Bohu. Velmi záleží na tom, kdo je králem. U svedení krále Achaba lstivým duchem v ústech falešných proroků jde také o hodnocení krále a izraelského království. Zdá se, že králové (vedoucí) jsou v tomto ohledu prostě více „na ráně“.

Celkově Saul není nesympatická postava, nesloužil cizím Bohům, měl formální autoritu, dobře bojoval. Ale i dnes, když je člověk povolán do nějaké funkce, bez poslušnosti Bohu se z ní může stát jen slupka. Svévole a trápení. Na to si musí dávat pozor každý Boží služebník.

■

kultura

UNITED je víc než jen festival text Tereza Zgarbová foto archiv united

F

estival UNITED je křesťanský multižánrový festival, který se koná na konci prázdnin ve Vsetíně. Za jeho vznikem a realizací stojí lidé napříč všemi denominacemi. První ročník se konal v roce 2011, v minulém roce účast přesáhla 4 500 lidí. Multižánrovost se promítá ve škále koncertů různých hudebních stylů i v bohaté nabídce dalšího programu, která zahrnuje semináře, workshopy, divadlo,

tedy pod pokličku festivalu a seznamme se se svědectvím několika lidí, kteří právě na festivalu UNITED prožili něco mimořádného.

Jednou z důležitých a nepostradatelných součástí festivalu jsou dobrovolníci.

Přijíždějí do Vsetína o několik dní dříve, aby pomohli festival připravit a zároveň načerpali duchovní mízu do nadcházejících náročných festivalových dní.

k dispozici účastníkům festivalu při osobní modlitbě. Duchovní poradci jsou zde pro lidi, kteří prožívají těžkosti a potřebují se o ně s někým podělit, případně poradit, společně se modlit apod.

O tom, že se zázraky dějí i dnes, vypovídá také následující příběh o modlitbě za nemocného chlapce trpícího koktavostí: „Pomodlili jsme se a řekli mu, ať nám něco poví, třeba kam chodí do školy atp. Nena-

film, sporty, street scénu, službu modliteb a duchovní poradenství. „Cítím, že UNITED je něčím obzvlášť výjimečný. Je to akce, kde se sejdou lidé ze všech koutů České republiky i ze zahraničí.

A to je na tom to krásné – lidé se najednou rozhodnou přijet do malého města chválit a oslavovat Boha s ostatními. Najednou nejde o to, do jaké církve kdo patří. Nejde ani o to, jestli se návštěvníci navzájem znají.

Důležité je, že uprostřed nich je Bůh.“ (ze svědectví jednoho z účastníků) Čím je tedy festival UNITED výjimečný? Domnívám se, že to nelze říct v několika bodech. Každý člověk přece považuje za jedinečné něco jiného. Nahlédněme

„Tento festival jsem navštívil zatím pouze dvakrát, jednou jako účastník před několika lety a podruhé letos jako dobrovolník. A už teď jistě vím, že se chci opět účastnit jako dobrovolník. UNITED mi vždy přinesl spoustu zážitků a hlavně mě pokaždé o dost přiblížil k Bohu. Za to cítím velikou vděčnost a moc si přeji, aby podobné pocity mohl prožít každý, kdo se této akce zúčastní.“ (ze svědectví jednoho z dobrovolníků) Na první pohled možná méně viditelnou, avšak o to nepostradatelnější součástí festivalu jsou modlitebníci a duchovní poradci. Modlitební tým se modlí 24 hodin denně za průběh festivalu a současně je

stala žádná změna, jeho stav byl stejný. Řekli jsme si, že i Ježíš se modlil za slepého dvakrát a ten až poté viděl dobře, takže my se také nemusíme zdráhat pomodlit se znovu. A tak jsme se modlili znovu. Opět jsem se zeptal, kam chodí chlapec do školy, co studuje, na sourozence atd. A brada mi spadla, protože náš nový kamarád mluvil, jako když bičem mrská.“ (ze svědectví jednoho z modlitebníků).

O tom, zda je festival UNITED výjimečný, se můžete přesvědčit i letos, a to od 23. do 25. srpna 2018. Hlavní téma ponese název Mezi námi. Více informací naleznete na www.festivalunited.cz.

28 duben 2018

■

náš tip

Poslední útěk Jeronýma Pražského Do kin přichází nový křesťanský film!

Snímek Poslední útěk Jeronýma Pražského přibližuje život zapomenutého českého mučedníka. Jeronýmova osobnost je, na rozdíl od lidsky „nedosažitelného“ Jana Husa, velmi blízká každému obyčejnému člověku. Nikdo z nás totiž neví, jak by se zachoval tváří v tvář hrozbě smrti, ale každý má volbu rozhodnutí. Jeroným nejprve před koncilem odvolal, protože ho přemohl obyčejný lidský strach ze smrti. Nakonec ale nezradil víru ve spravedlnost a v pravdu Božího slova, kterou celý život hájil, a šel ve stopách svého přítele Jana Husa vstříc smrti na hranici.

Hlavní postavy 75minutového dramatu ztvárnili Ondřej Vetchý a Jitka Čvančarová. Film Lubomíra Hlavsy, který má za sebou díla jako Hrabě Zinzendorf – Síla přesvědčení, Český Rixdorf, David Zeisberger – Apoštol indiánů a Jan Hus – Cesta bez návratu, vznikl v koprodukci s náboženskou redakcí ČT Brno a na jeho výrobu přispěla řada křesťanských sponzorů.

Kino-premiéry budou 16. dubna v Kině Lucerna v Praze a 20. dubna v Kině Metropol v Olomouci a v Kině Retro v Zábřehu. ČT odvysílá film v průběhu května či června.

Soud Jejího Veličenstva

V ČR poprvé vydalo nakladatelství BB art v r. 1996.

Román Leona Urise, autora bestselleru Exodus, je výsledkem prolínání autorovy práce a jeho reálného života a dokazuje, že pravda má potenciál obhájit se sama. Kniha pojednává o renomovaném londýnském lékaři, který podal žalobu na spisovatele, jenž jej v jednom odstavci své knihy označil za účastníka sadistických pokusů na lidech v Osvětimi. Lékař se v soudním procesu domáhal náhrady škody za urážku na cti.

Román, který v originále vyšel pod názvem QB VII, je psán dechberoucí formou, na jakou jsme u Urise zvyklí.

Vznikl na základě skutečného soudního procesu, kterým se dr. Dering, bývalý vězeň polského původu v Osvětimi, dožadoval astronomické částky kvůli jednomu odstavci v Urisově knize Exodus, kde byl v souvislosti s nelidskými sterilizačními experimenty v Osvětimi jmenován. Uris ani vydavatel před soudem nestáli, protože okamžitě uznali, že se o urážku jedná. Soud rozhodoval už jen o výši odškodnění. Před tribunálem se začali střídat svědkové a oběti zvěrstev, které Dering páchal. Jejich svědectví ukázala lékaře v mnohem horším světle než žalovaný odstavec. Deringova čest byla ohodnocena na půl penny.

O procesu existuje i záznam v podobě soudní reportáže, kterou shrnuje kniha s názvem Půl penny.

Uvedení knihy Wittemberská Jitřenka Bronislav Matulík

V loňském roce jsme si připomněli 500. výročí reformace, kdy Martin Luther přitloukl 95 tezí proti odpustkům na dveře wittemberského kostela.

Augustiniánský mnich, profesor biblické teologie odmítl kupčení s Boží milostí. Mnozí současníci ještě před tímto činem žasli nad jeho výklady epištoly Římanům a učením o spasení z milosti. Nicméně sporem o prodej odpustků a později disputacemi s Dr. Eckem v Lipsku, kde se Luther přihlásil k Husovi, začala reformace církve, která zasáhla všechny oblasti života církve včetně manželství.

Martin Luther se oženil, a tak porušil řádové sliby. Ujal se uprchlých jeptišek, a jednou z nich byla Katharina von Bora, jeho budoucí žena. Právě její životní příběh se stal předlohou další knihy Jiřího Hlavničky.

V pátek 20. dubna 2018 se uskuteční uvedení knihy a průvodcem této události bude hudebník, zpěvák a multiinstrumentalista Tomáš Najbrt, znalec a obdivovatel reformační Lutherovy hudby. Při té příležitosti také zazní nové křesťanské písně tohoto autora.

Představení knihy se připravuje ve Velkém klubu modlitebny Sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15. Vstup je pro všechny volný.

Wittemberská Jitřenka manželka Martina Luthera. Napsal Jiří Hlavnička, grafiku obálky a úpravu navrhl autor.

Vydal Jirkapress.cz v roce 2018.

texy Eva Čejchanová ■

2018 duben

29

diskuze

Církev a politika připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Má být církev apolitická, aby se sbory a křesťané nerozdělili kvůli názorům na výsledky parlamentních a prezidentských voleb? Máme se v církvi vyhýbat hodnocení nynější politické situace v zemi, nebo se spíše učit kultivovaně a přitom jednoznačně vyjadřovat své postoje? Jak to dělat?

Máme problém, králi. Jótam, jediný rival, kterého jsi během cesty k moci nezabil, vyřvává z kopce básničku. Cituji: Lvům se nechce vládnout, na trůn se cpe myš, samozvaný králi, už mě nebabiš.

Pavel Černý emeritní předseda RCB

K poslání církve nepatří pouze vyučování,

evangelizace a diakonie. Toto všechno je součástí misijního pověření a jednotlivci se zapojují do těchto služeb podle svých obdarování. Církev je pestrá. Analogicky by bylo problematické chtít všechny křesťany politicky unifikovat a vecpat do jedné strany. Jsem rád, že máme v církvi pravicově orientované členy (např. ODS), a také i levicově zaměřené (např. ČSSD). Církev nemůže být apolitická, ale nesmí se ztotožnit s jednou politickou stranou. Musí vychovávat a působit proti extremizmu pravicovému i levicovému. Úlohou církve ale 30 duben 2018

není předpisovat jednu politickou stranu.

Nevěřím v existenci křesťanské politické strany! Mezi křesťany vždy budou politické rozdíly podle sociálního a kulturního zařazení či podle lokalit bydliště.

Rozhodně nedoporučuji v církvi konat politickou agitaci. Naším úkolem je vychovávat, učit kriticky myslet, modlit se a zároveň poměřovat politickou situaci normou Písma. Ano, mám vážné otazníky nad volebními postoji některých křesťanů a jejich politickou orientací. Obávám se o jejich politické směřování. To ale nevyřeší hádky, které spíše utvrzují v současných názorech a staví vysoké hradby rozdělení.

Kultivovaná diskuze je nesmírně potřebná, ale nezajistí ji sociální sítě. Skutečná diskuze probíhá z očí do očí a musí být podložena zkušenostmi a osobním svědectvím.

Doporučujme ke čtení dobrou literaturu

(např. TGM – Česká otázka) a podle Komenského si sundejme „brýle mámení“. V tom můžeme jeden druhému pomáhat. Podporujme křesťany, kteří mají charisma pro politickou práci, a podílejme se na budování občanské společnosti. Každý z nás je před Bohem a před lidmi politicky zodpovědný!

Daniel Fajfr emeritní předseda RCB

Obecně vzato církev nemůže být apolitická,

poněvadž je součástí společnosti. Snad jen sekty k tomu mají důvod. Politika se týká správy obce, státu, a to je záležitost služebná. Církve to mají dokonce ve svém popisu

glosa práce, mají se modlit za všechny v moci postavené. Co se týká konkrétní angažovanosti, ta záleží na jednotlivcích, kteří církev tvoří. Od aktivních, někteří realizují konkrétní politické programy, jiní se v nich angažují způsobem odpovídajícím občanské společnosti, až po pasivní, kteří politikům a politickým uskupením vyjadřují své sympatie nebo antipatie. Za normálních okolností nesmí ale politice sloužit kazatelna. Rozdílné názory na výsledky voleb jsou plodem demokracie.

Na otázku, zda se máme učit kultivovaně a přitom jednoznačně vyjadřovat své postoje, odpovídám: Jsem pro. Svoje názory můžeme sdílet, někdy je třeba konkrétně se vyjádřit. Po nedávných prezidentských volbách jsem ocenil interne-

tové články, jejichž autoři polemizovali s některými nekritickými názory, které s nebývalou vehemencí a s rádoby biblickou argumentací téměř adorovaly prezidenta Zemana a vyzývaly k jeho podpoře.

Osobně považuji za zcela zásadní, aby angažovaní politici byli především morálními autoritami, až potom politiky.

Je smutné, že premiér v demisi a současně i nejoblíbenější politik je odstrašujícím příkladem. Nejen že čelí obviněním z podvodů v kauze Čapí hnízdo, nyní poslední soudní instance potvrdila dokonce jeho vědomou spolupráci s StB. Jeho nemorálnímu pragmatizmu je třeba se postavit a je dobře, že se tak děje. Nakonec nám nezbývá, než se i za takové politiky modlit a nerezignovat.

Přiznám se, že poprvé od roku 1989 se

vážně obávám o směřování naší země.

Jsem znepokojen, jak se cíleně proti sobě štve tzv. inteligence a obyčejný lid, vesnice a Praha, jak se z Pražského hradu ozývají sprostoty nejhrubšího zrna a urážky proti inteligenci, novinářům či veřejnoprávním médiím. Ne nadarmo komunistický manifest začíná slovy, „veškeré dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů“. Komunisté toto zjednodušení dotáhli k dokonalosti, a jak vidno, někteří se od nich poučili a pokouší se proti sobě poštvat i jakousi neexistující kavárnu a zbytek národa.

Tohle má velmi nebezpečný potenciál, který v dějinách stál miliony lidských životů. V této situaci už nejde o to, zda má politika směřovat doleva či doprava, ale kam bude směřovat naše země.

Má k nastalé situaci ve státě církev mlčet a jen trpně přihlížet? Politika je oblast velmi třaskavá a někdy stačí velmi málo, aby emoce vzplály a přerostly ve vzájemné antipatie a někdy až nenávist. Proto si myslím, že je případné se v církvi o politice bavit, ale s mírou.

Politika není to hlavní, co jako věřící máme řešit. Zároveň by k politickým cílům neměla být využita kazatelna.

Sbor i církev musí unést voliče všech

David Novák stávající předseda RCB

stran a všech osobností. Ano, může pro nás být nepochopitelné, jak mohl ten či onen volit toho či onoho, ale neměli bychom kvůli tomu s dotyčným bratrem nebo sestrou přestat mluvit.

Jiná otázka je, zda by se kazatelé nebo církevní představitelé měli k politice vyjadřovat třeba formou různých prohlášení. Myslím, že měli, ale v rozumné míře a kultivovaným způsobem. Nemyslím si, že by díky jejich prohlášení příliš mnoho lidí zásadně změnilo svoje postoje nebo hodnotové orientace. Zároveň se ale někdy lidé zajímají, co si o tom „církev myslí“. Vím, že kazatel ani rada CB není církev, ale svůj hlas by občas pozvednout měli.

Platí ale i to, že ne každý má chuť na politiku reagovat, což je zcela v pořádku. A tedy pokud se kazatel k politice nevyjadřuje, nijak se neproviňuje na svém úřadu.

Dlužníkův úděl Jan Jandourek, český sociolog, spisovatel a esejista

Staré přísloví „bez peněz do hospody nelez“ je celkem pragmatická ekonomická i psychologická úvaha. Když na něco nemáme, nemůžeme si to koupit. Neměli bychom ani předstírat, že můžeme, protože dříve nebo později vyjde pravý stav věcí najevo.

Jak víme, člověk ale může nakupovat, i když peníze nemá. Prostě si je půjčí, a až mít bude, tak je vrátí. Je to záležitost důvěry, jestli je někdo ochoten se na chvíli zříci části svého majetku a doufat, že ho ještě za svého života uvidí.

Protože věřitel se zříká svých peněz, které si mohl sám užít, řeší se to úrokem. Vracíme více, než jsme si vypůjčili. Středověká společnost něco takového považovala za nemorální a nehodné křesťana, protože úrok nahlížela jako krádež. Protože si ale lidé půjčovat chtěli a na Židy se křesťanská pravidla nevztahovala a nesměli se věnovat řemeslům, věnovali se finančnictví oni. A to se všemi riziky, protože někdy ti, kteří nechtěli peníze vracet, sáhli i k pogromům.

Nechuť k úroku byla pochopitelná ve společnosti, kde bylo těžké peníze rozmnožit. S moderním podnikáním, kde je možné s trochou šikovnosti majetek znásobit, je tomu už jinak.

Všechno může fungovat k oboustranné spokojenosti, pokud peníze nešikovně neprojíte.

Větší problém je, když na dluh žije stát.

Ten představují lidé, kteří tu dnes jsou a zítra tu nebudou. Dluh se dá také přenést do budoucnosti na dosud nenarozené. Ti přijdou na svět a najednou zjistí, že dluží peníze, ze kterých nikdy nic neměli.

Jedním z rysů naší společnosti je, že je to společnost zadlužená. Možná bychom se měli vrátit aspoň v něčem k myšlení našich předků.

Bez peněz do hospody nelez. Nebude z toho nic dobrého, jen větší chudoba a navíc ostuda.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 duben

31

čteme

Hřích a následky Kaťuša, sirotek, žila na ruské vesnici. Dvě

staré bezdětné slečny ji jako malé děvčátko přijaly na vychování, a tak pomáhala a uklízela v domácnosti. Stala se z ní dívka k pohledání. Kdo by tady na vesnici to chudé děvče hledal?! Až jednou k tetičkám na návštěvu na čas přijel krásný mládenec, student, kníže Nechljudov. O Velikonocích si pak v chrámě při „Vzkříšení“ všiml té svátečně vystrojené krásné dívky. Jaký div, že se zamiloval? Ona si dobře všimla jeho pohledu, a tak vznikla láska dvou mladých nevinných lidí.

Slečny to však zpozorovaly a vyděsily se. Jak by se mohl bohatý šlechtic z vysoké společnosti spojit s chudou venkovskou dívkou?! On se ovšem musel brzy vrátit zpět do města. „Sbohem, Kaťušo!“

Vzkříšení Lev Nikolajevič Tolstoj Odeon, Praha 1967, 392 stran

Tolstoj je významný spisovatel. Jeho dílo patří právem ke klenotům písemnictví 19. století, vyniká myšlenkou i poutavou řečí. Jeho nejznámějším dílem je patrně Vojna a mír, obsáhlý román Napoleonova tažení do Ruska. Kutuzov obratně vyvádí ruskou armádu z marných střetů s Napoleonem a stále ustupuje. Francouzi nakonec podléhají vysílení fyzickému i morálnímu a v panice prchají zpět ze země. Neporazitelný útočník utrpěl porážku díky taktice ústupu před zlem.

Země strpěla nesmírné škody včetně vypálené Moskvy, ale zlo bylo poraženo.

Tato válka je předobrazem Tolstého filosofie „neodporovat zlému“, za kterou byl mnohokrát kritizován. Jak čelit zlu? Jak dojít k nápravě světa? To byly otázky, jež jím zmítaly celý život.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

„Spánembohem Dmitriji Ivanoviči,“ odpověděla mu Kaťuša v slzách a on nasedl do bryčky. Setkal se s ní opět po třech letech jako mladý důstojník, ale to už měl za sebou školu vojenských radovánek. Zůstal na statku týden. V každém člověku rostou dva, jeden duchovní a druhý živočišný. Nechljudov v hloubi duše věděl, že se zachoval bídně a krutě. Narodilo se děcko a slečny Kaťušu vyhnaly.

Po několika letech seděl u soudu jako člen poroty. Soudili mladou ženu pro zločin vraždy – travičství. Poznal ji, byla to ona. Porota sice usoudila, že zločin nespáchala, ale v zápisu udělali procesní chybu a soudce ji odsoudil na Sibiř. Nechljudov se rozhodl, že musí vše obětovat, aby byla osvobozena.

Využíval společenských známostí, rodinného majetku… Bylo to marné, úředníci měli jiné zájmy. Ani car milost neudělil. Nechljudov však pokračoval v úsilí nápravy.

32 duben 2018

Vzkřísit ubožáka není v lidských silách. Lidské oběti jsou marné. Jen Bůh, který stvořil, má moc i vzkřísit.

V žaláři ji navštěvoval a následoval ji i v transportu až na Sibiř. Uplácel stráže.

Chtěl sdílet její osud. Nabízel jí ve vězení sňatek, ale byla to už jiná žena. Odmítla ho. S Kaťušou byl konec. Mířila jinam. Nepotřebovala ho. Nespal celou noc, jak se stává lidem, kteří čtou evangelium a přemýšlejí: „Hledejte nejprve království Božího.“ Žijeme v bláhovém přesvědčení, že jsme pány svého života.

Román Vzkříšení je smutným svědectvím o poměrech v carském Rusku. Širá a krásná je Rus. Skvělé myšlenky o boji proti zlu. Revoluční nadšení mládeže. Pokusy o nápravu. Šlechetná rozhodnutí bohatých statkářů vrátit vesnice lidu. Jsou přesvědčeni, že tam je zdravé jádro ruského národa, v tom pokorném, ale zbědovaném mužiku. Avšak je tu i zničující rozkladná bída vysoké společnosti. Požitkářství. Pochybené soudnictví. Úplatky. Žaláře. Transporty. Sibiř. Zklamání. To vše v tomto románu najdeme.

Spisovatel a myslitel kníže Tolstoj byl bohatý muž. Kdysi hazardní hráč! Na konci svého života se rozhodl odejít na vesnici, žil v chudobě a sloužil povznesení mužiků. Skončil jako podivín, aniž by nalezl pochopení a vděčnost.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 18. 4. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Taková dlouhá cesta od autora Luďka Rejchrta. Výhru věnuje redakce.

Tajenka z čísla 03/2018: Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je. (Př 4,13) Knihu Klaun si povídá s Bohem vyhrává Pavel Lázňovský, Velká Dobrá. Připravil Dušan Karkuš.

2018 duben

33

post scriptum

A proč? text kateřina roszová

S

edím si v klidu domova u kávy a najednou se blíží moje malá dcera. Oči navrch hlavy, vzrušený výraz a na rtech otázka: „Maminko, a proč…?“ Kdo na tyto otázky odpovídal, určitě ví, o čem mluvím.

Nekonečný koloběh otázek a odpovědí malého tvora, který tak nadšeně touží poznávat svět kolem sebe. Jeho pravidla, zákonitosti, fungování, smysl. Série nekonečných „proč“ sice většinou dřív vyčerpá dotazovaného než malého tazatele, ale to už k této výchovné chvíli patří. Mimochodem, chvíli neskutečně důležité pro další rozvoj dítěte.

Většinou se snažím poctivě odpovídat a nic nezamlčovat. I když je pravda, že některé otázky mě s neochvějnou jistotou dostávají do úzkých. Naposledy v době, kdy se jedna z malých tazatelek dožadovala vysvětlení, proč prezidentská volba dopadla, jak dopadla.

Neméně dobrá byla otázka během naší bezmála půlhodinové cesty metrem, kdy moji dceru zaujala žena/muž cestující s námi ve vagonu. Pohlaví

Při poctivých odpovědích docházíme k dalším Proč.

spolucestující/ho nebylo na první pohled zřejmé, o to více ale přitahovalo pozornost dítěte, které má rádo v těchto věcech jasno. Což ostatně díky pronikavému hlasu posléze pochopil každý spolucestující v bližším i vzdálenějším okolí. Tehdy jsem poprvé zaznamenala skutečný a nefalšovaný údiv v očích mé malé dcery. Pochopila, že jsou otázky, na které ani maminka nezná odpověď. Dnes už podobný výraz vídám častěji… Žijeme v době, která má podle mého soudu, dvě výrazné charakteristiky. Příliš se neptá po důležitých věcech a často má na všechno odpověď hned. Mám pocit, že nejen naši předkové, ale i my musíme při poctivých odpovědích na řadu otázek 34 duben 2018

Kateřina Rószová redaktorka Radia Proglas

nutně docházet k dalším proč. Někdy se totiž dotýkají samé podstaty lidství.

A všechno to přitom začíná prostou dětskou otázkou: „Maminko, proč…?“ Psychologové doporučují brát tyto otázky maximálně vážně a snažit se s dítětem být. Nikdy dřív nebylo tak snadné sednout jako dnes k počítači a všechno si vyhledat. Nikdy dřív nebylo tak snadné získat odpověď hned. Děti se učí rychle a tuto dovednost brzo okoukají. Myslím si ale, že jim bereme radost z hledání. Schopnost počkat si na odpověď, možná si k ní i částečně dojít. Nemusí nás vždycky potěšit.

Před časem mě kamarádka upozornila na článek. Psalo se v něm, že psychologové zkoumali, proč v dnešní době ubývá dětí, které se ptají „proč“? Článek dospěl k vysvětlení, že dnešní děti od přehnaně starostlivých a ambiciózních rodičů, internetu, televize atd. dostávají na všechno odpovědi dřív, než se stihnou zeptat. Nezbude prostor pro vlastní úvahy. Příliš mnoho předžvýkaných informací zabíjí touhu ptát se. Kam to ale povede?

Otázka proč doprovází zdravý vývoj dítěte a bez ní by bylo něco v životě našich malých v nepořádku. Myslím si ale, že stejně důležitá je pro každou fázi našeho života. V životě se bojím nejen těch, kdo už se nepotřebují ptát, ale i těch, kdo na všechno mají odpověď. Historie ukazuje, že v obou případech ještě stále náš vývoj není u konce.

A tak se přiznám, že už s podstatně větším klidem vyhlížím ty dva cůpky na hlavičce, vzrušený výraz v očích a tu lahodně znějící otázku: Maminko, a proč?

■

Bible nás učí, že náš život je plný zkoušek (1Pt 4,12). V každé z nich můžeme počítat s Boží pomocí, ovšem to neznamená, že by­ chom během nich nikdy neměli pocítit bolest nebo dokonce neúspěch, selhání. Právě na­ opak. I zážitky, které můžeme v první chvíli pociťovat nepříznivě, nás často vyučují, při­ pravují na budoucí chvíle, o nichž ještě nemá­ me ani tušení (Žd 12,11).

Nemusí jít jen o zkoušky takzvaně ži­ votní, které se týkají zásadních rozhodnutí: vždyť i ze školního zkoušení si často více zapamatujeme momenty, kdy jsme uděla­ li chybu. A kolikrát se pro nás „zkouškou“ stane, když jen zkoušíme objevovat svět, v němž dočasně pobýváme, a přitom po­

Riziko a neúspěch slouží k dobrému

Pokus a omyl znáváme hranice svého poznání nebo schopností. I v takových případech si můžeme vážit neúspěchu.

Svět kolem sebe zkoušíme poznávat a ovládat už odmalička. Někteří si na těle neseme vzpomínky na svou dětskou nešikovnost, které nám dodnes připomínají, jak se nemá za­ Bezpečně vědět cházet třeba s ostrým nožem v kuchyni. Podstatně hůře by na tom ale byly děti, které by neznamená jistotu Archimedův zákon známe na se nikdy nesetkaly s ostrými nebo jinak nebezpečnými předměty. Dejme tomu, že se ve základě pokusů a pozorování. vyšších ročnících základní školy obnoví povinná výuka v dílnách a na pozemcích. (Ponech­ Podle Karla Poppera (dole) me stranou, proč by se měla či neměla zavést.) Děti, které byly vychovávané „v ochranné ale není dokázaný, stačilo bublině“, se najednou ocitnou ve větším nebezpečí než jejich spolužáci, kteří už nějaké to by najít jediný protipříklad setkání s nožem či pilkou mají za sebou. Je dokonce možné, že se mohou děti z přemíry a přestal by platit. bezpečí cítit natolik znuděně, že začnou samy nebezpečí vyhledávat.

Trochu to připomíná situaci, kterou už před lety spatřili vědci v mikrosvětě uvnitř na­ šeho těla a kterou nazvali hygienickou hypotézou. K tomu, aby naše obranyschopnost správně fungovala, potřebuje dostatek podnětů, které si ozkouší. Podle této hypotézy trpíme některými nemocemi právě proto, že vyrůstáme v příliš čistém prostředí. Podobně i různé druhy otužování a očkování jsou za­ ložené na tom, aby obranyschopnost prošla žádoucí zkouškou.

Koneckonců samo vědecké poznání je založeno na pokusu, tedy na zkoušení neznámého s rizikem neúspěchu. Kdybychom zůstávali jen u toho, co „bezpečně“ víme, nepoznali bychom nic nového. Ba co hůř, ani ono „bezpečné“ vědění není nic jistého. Podle myslitele Karla Poppera není v lidských silách dokázat platnost jakýchkoli poznatků (k tomu bychom potřebovali nekonečné množství pokusů), zato je relativně snadné libovolný poznatek vyvrátit (stačí nalézt jediný protipříklad).

Jenže kde je hranice, kam až se v pokusech a zkouškách můžeme pustit? Dítěti neprospěje, když je necháme samotné v kupce hnoje – ani v kupce sena se zápalkami. Přehnané otužování naši obranyschopnost spíše oslabí. Bezhlavé experimentování ohrožuje badatele i jejich okolí. Nevymlouvejme se na to, že jsme dostali svobodu. Kromě toho máme i svědomí a rozum a můžeme se poučit i ze slepých uliček, kterými prošli naši předkové. Biblické příběhy ukazují, že navzdory našim úspěchům či neúspěchům má Bůh vše pevně pod kontrolou. text Martin Srb foto Deutsche Fotothek, Getty Images