LUMINARELS
VIKTOR BRÁZDIL
„Nemusel jsi tu se mnou zůstávat. Zvládla bych to,“ řekla. Její slova zněla upřímně, ale v jejím hlase bylo cítit trochu vděčnosti. Chvíli mlčky stáli, Viktor nevěděl, co říct.
„Odkud znáš Markuse?“ protrhl po chvilce ticho.
„Z Kinory,“ odpověděla s klidným úsměvem.
Viktor chvíli mlčel, snaže se zpracovat tuto informaci, a pak opatrně pokračoval: „Zdálo se, jako byste se znali už delší dobu.“ Tázavě se na Teanu podíval.
Odmítavě zakroutila hlavou. „Znám se dlouho s Tarnem.
Přivážel do mého domova zásoby výměnou za jiné zboží,“ vysvětlila a usadila se na blízký kámen.
Než se Viktor stačil zeptat na něco dalšího, položila otázku: „Odkud ty znáš Markuse?“ V očích se jí blýskla zvědavost. Chvíli přemýšlel, co má odpovědět.
„Vloupal se k nám domů,“ odpověděl Viktor s jistým pobavením. Teana na něj tázavě pohlédla.
„Je to starý přítel mého mistra Alarica, u kterého jsem žil,“ dodal. „Tarn mi o nich mnohokrát vyprávěl. Vždycky jsem je chtěla oba poznat.“
Viktor se na Teanu zvědavě podíval, sedl si vedle ní a odvětil: „Alaric mi nikdy moc nevyprávěl o své minulosti, pokud to nebylo spojené s výukou. O Tarnovi se nikdy nezmínil, pouze o Markusovi a několika dalších lidech. Jediné, co o Markusovi vím od Alarica, je, že se znali ještě před velkou válkou.“ Pokrčil rameny.
Teana chtěla odpovědět, ale lázně naplnil tichý šepot z chodby. Oba ztuhli a otočili se směrem k chodbě, ve které předtím zmizel Markus s ostatními.
„Aha, zdá se, že přišla naše společnost,“ poznamenala Teana a na rtech se jí objevil hravý úsměv. Viktor s očekáváním přikývl,
sáhl do své vesty a po chvilce váhaní mezi lektvarem obratnosti a rychlosti vybral malou skleněnou ampulku naplněnou načervenalou kapalinou s malými odlesky.
Teana ukázala na sloup několik kroků za nimi ve směru, odkud přišli. Bez dalšího slova se oba za sloup skryli. Viktorem proběhlo vzrušení, když zvedl ampulku a nahnul si ji ke rtům. Lektvar, silnější než obvykle, pálil v hrdle, jeho hořkost se rozprostírala po jazyku a způsobovala jemné brnění.
Téměř okamžitě po vypití ucítil známý nával účinků. Vše kolem se začalo zpomalovat, jako by všechno bylo zahalené do mlhy času. Nebylo to tak extrémní jako po vypití toku času, ale nástup byl podobný.
Teana ho náhle šťouchla loktem, aby ho vytrhla z myšlenek.
„Tou chodbou jdou tak tři lidé a pak spousta menších tvorů, asi ti vřešťani,“ zašeptala. Před jejich zraky se v chodbě začala objevovat slabá světla.
„Já se postarám o mágy,“ pokračovala a stiskla mu ruku. „Ale ty malé bestie budou na tobě.“ Po tváři se jí rozlil rošťácký úsměv.
Viktor přikývl. Účinky lektvaru mu dodaly odvahu, ale jeho bujná představivost ho přiměla vidět ta malá monstra jako obrovské, smrtící nestvůry. Přesto se připravil, odhodlaný se postavit tomu, co přijde. Teana se celá zahalila a vytáhla obě své dýky. Viktor vytáhl svůj meč a nahlédl za roh.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešla malá stvoření podobná goblinům, byla sice menší, ale o to svalnatější. Ruce měla zakončené dlouhými drápy. Z dálky se zdálo, že mají hnědošedou barvu, ale Viktor si nebyl jistý, jestli ji nezkresluje elixír noci. Vešlo jich celkem šest a pak se ve dveřích ukázaly tři postavy v pláštích, držící stejné hole, jaké byly opřené o zeď. Kolem jedné z nich poletovala zářící koule a lehce osvětlova-
la okolí, Viktora teď trochu oslepovala kvůli účinkům elixíru.
Moc jich není, pomyslel si a vzápětí si vynadal, protože za mágy vešlo do místnosti dalších deset nestvůr. Byly mezi nimi různé rozdíly ve velikosti i vzhledu, goblini vypadali většinou
podobně až na barvu. Podíval se na Teanu, ale v tu chvíli uslyšel nepřirozený, uši trhající ryk jednoho z vřešťanů.
Když se podíval znovu, spatřil, jak se mágové sklánějí k mrtvým druhům. Dva z nich se otočili směrem do místnosti a ten třetí si přidřepl k tůňce, ve které ležela těla.
„Teď,“ zašeptala Teana a zmizela.
Viktor chvíli váhal, ale pak sebral odvahu, posílenou lektvarem rychlosti, vyběhl zpoza sloupu a udeřil na prvního vřešťana stojícího kousek od něj. Než se stačili vzpamatovat, stihl setnout ještě další dva. Vtom si všiml, jak jeden z mágů na něj namířil hůl a chystal se něco říct. Nestihl to. Před ním se zjevila Teana a zaútočila na něj. Než mu ale stihla uštědřit smrtící ránu, zakročil jeho druh, který stál vedle něj, a z ruky mu vyšlehl malý rudý blesk směrem, kde stála Teana. Ta ale zmizela dřív, než ji blesk zasáhl. Trefil jen sloup za ní.
„Stín!“ zakřičel ten, co vystřelil blesk, a okamžitě si všichni tři mágové stoupli zády k sobě. „Zabte ho,“ vykřikl jeden z nich, ukazuje na Viktora.
V tu chvíli se na něj obrátily oči zbývajících třinácti vřešťanů se špičatými zuby, které díky elixíru ve tmě zářily. Nejbližší vřešťan na něj skočil. Viktor jen tak tak stihl uhnout, vřešťan mu pařátem jen sjel po vestě. Vtom zahlédl, jak na něj letí další, udělal tedy půlobrat a nakopl ho tak, že ho shodil do jedné z tůní. Pak se otočil ke zbývajícím bestiím. Viděl, jak se na něj všichni řítí jako smečka hladových psů. Věděl, že ani s lektvarem rychlosti nemá šanci vyhrát v přímém boji, a navíc byli jeho protivníci velice rychlí.
Počkal, než na něj skočí první. Ve vzduchu sekl a vřešťan padl mrtvý do tůně.
Viktor udělal tři dlouhé skoky přes tůně, aby se dostal trochu dál a vytvořil si odstup. Jen co se otočil, uviděl, jak na něj letí další vřešťan, všiml si, že začali skákat po sloupech. Znovu udělal výpad a vřešťan se mu nabodl na ostří a dojel až k jílci. Pod jeho vahou Viktorovi klesla ruka s mečem k zemi. Viděl, jak se na něj řítí další vřešťan, instinktivně před sebe natáhl ruku a pocítil již známý pocit přívalu energie. Vřešťan narazil necelého půl metru před ním do bariéry, zablesklo se. Odražen odletěl vřešťan asi pět metrů nazpět, kde spadl na ostatní vřešťany, Viktor ale okamžitě pocítil příval únavy. Mezitím se mu povedlo vyprostit meč z mrtvého těla.
Jen co se mu to povedlo, vyhnul se dalšímu letícímu vřešťanovi a ten dopadl do tůně za ním. Viktor ho přeskočil, pokračoval dál a po chvilce si všiml, že už ho bezhlavě nepronásledují, ale rozeběhli se do stran. Doufal, že bude postup opakovat, asi nejsou tak hloupí, jak vypadali, pomyslel si. Slyšel za sebou vzteklé vrčení a škrábání drápů o zeď, chystal se otočit, ale v tu chvíli se před ním objevili dva vřešťani. Rychle se stočil na levou stranu hned poté, co skočili jeho směrem, a když se otočil, viděl, jak do sebe za letu dva narazili. Po tváři mu přelétl mírný úšklebek.
Zleva na něj vyskočil další, Viktor po něm sekl mečem a odrazil jeho útok pařáty. Zaskočilo ho, že jsou vřešťanovy pařáty tak odolné, neměl ale moc času nad tím přemýšlet, protože po něm vřešťan začal zběsile sekat. Viktor odrážel údery s námahou, kvůli vřešťanově výšce to bylo obtížné, protože všechny údery mířily Viktorovi na nohy.
Najednou se zpoza vřešťana vyřítil další a letěl k Viktorovi. Ten odskočil dozadu a napřáhl před sebe ruku, pokoušeje se
vyvolat stejný pocit, který měl při aktivaci náramku. Bohužel bezúspěšně, vřešťan na něm přistál a kousl ho do ramene, díky vestě se nedostal na kůži, ale stisk byl silný a zabolelo to. Viktor bodl z boku do útočníka a pokusil se ho shodit, když to udělal, ucítil, jak ho chytil předešlý protivník za nohu a snažil se ho odtáhnout někam pryč. Viktorův meč bohužel zůstal v mrtvém vřešťanovi. Pokoušel se něčeho zachytit, ale marně, vší silou kopl volnou nohou, ale protivníka to ani nevyvedlo z rovnováhy. Najednou na něj z boku skočil další vřešťan, Viktor mu dal pěstí, ale bylo to jako praštit do skály. Nakonec se mu ho podařilo shodit, ale bohužel mu tvor svými pařáty způsobil ošklivou ránu na paži. Teď už ho za nohy táhli dva vřešťani a Viktor slyšel, jak se blíží další.