Před letadlem na něj čekala černá limuzína se dvěma pracovníky v rudých sametových oblecích. Předložil jim své dokumenty a nasedl do vozidla. Zatím s nikým z nich neprohodil ani slovo, což mu bylo značně nepříjemné, ale jeho postavení si to vyžadovalo.
Hartland, hlavní město Fálské federace, znal pouze z fotek a doslechu. I přesto ho velmi ohromil místní architektonický styl. Představoval si, že honosně budou vypadat pouze vládní budovy a císařský palác, ale opak byl pravdou. Přestože se Pike ve stavebních stylech nevyznal, celé město něm vzbuzovalo údiv. O Hartlandu se totiž vždy mluvilo jako o zapadlé socialistické skládce pro lidi bez citů a ctností. Až teď si však uvědomil, že to po celou dobu byla pouhá propaganda a lidé si tu žijí stejně, ne-li lépe než v Alianci.
K císařskému paláci dorazili po více než hodině cesty, ale koukal na něj z dálky už posledních deset minut. Palác, postavený v honosném barokním stylu, se tyčil na malém kopci uprostřed města, což vládci poskytovalo úžasný výhled na celé okolí. Limuzína zastavila před pětimetrovým pozlaceným plotem obklopujícím celý kopec. Ozbrojená stráž jim zkontrolovala dokumenty a vpustila je dovnitř. V celém areálu bylo nejméně tisíc ozbrojených vojáků v rudozlatých uniformách a desítky vojenských helikoptér. Připadal si jako na vojenské základně.
Major se již připravoval vystoupit, ale jeden z mužů v limuzíně ho na poslední chvíli upozornil, že se nacházejí teprve před hlavním vstupem do budovy, jenž sloužil pouze pro vojáky. Politikům a diplomatům byl vyhrazen postranní podzemní vchod.
Než se dostali do gigantické podzemní haly, museli projet třemi různými kontrolami. Během té první museli všichni vystoupit z auta, jelikož jej bylo třeba zkontrolovat kvůli bombám, kyselinám a plynotvorným zařízením.
Druhá kontrola zahrnovala kompletní prohlídku asistentů a zavazadel. Přiděleným asistentům Pike věřil, jednalo se
pravděpodobně o agenty v utajení, ale svým zavazadlem už si tak jistý nebyl. Agent Hill mu zajistil prvotřídní falešné dokumenty ohledně jeho osobního kufříku, které je měly oprostit od prohlídky. V papírech stálo, že se uvnitř nachází položky, jež mohou vidět pouze pověřené osoby, mezi nimiž byl pouze císař a jeho ochranka a jež by se při rentgenové kontrole mohly poškodit. Pike těmto věcem sice nerozuměl, ale přišlo mu to jako obrovská hloupost. Po dvou minutách dohadování je nakonec ochranka nechala pokračovat. Velitel ostrahy se dle obličejové mimiky mínil zbláznit.
Na řadě byla třetí kontrola. Tou bylo kompletní prověření politika, diplomata, vojáka či osoby žádající o vstup do paláce. Ačkoliv jeho dokumenty byly prvotřídními falsifikáty a měl skutečné diplomatické povolení, mírně pochyboval o tom, že ho nechají projít. Před kontrolou dokumentů prošel Pike dvěma ocelovými přístroji, byl otestován na přítomnost drog, jedů, hořlavin, kyselin a několika dalších sloučenin, o kterých dosud nikdy neslyšel, a byl také kompletně prošacován. Poté se pozornost přenesla na dokumenty. Třem vojákům předal tři různé obálky, každému po jedné, s průkazy totožnosti, důvodem návštěvy a oficiálním povolením od velvyslanectví obou zemí a byl požádán, aby se v mezičase vrátil zpět do auta. Čas strávený u třetího stanoviště mu připadal jako věčnost, ale pohledem na hodinky zjistil, že zde čekají teprve necelých deset minut. Jako každý voják se bez své zbraně cítil nesvůj, ale nedal to na sobě znát. A stejně by mu zde nebyla nic platná.
Zpozorněl, když uviděl pět přibližujících se vojáků se samopaly a muže, který je vedl směrem k jeho limuzíně.
Přišli na to, pomyslel si a už se pomalu chtěl natáhnout k láhvi jednoho z nejkvalitnějších bourbonů a rozbít ji, aby se měl čím bránit.
Dva vojáci se pomalu zastavili u auta, každý po jedné straně a zbytek mužů prošel téměř bez povšimnutí k jeho zadní
části. Pike se nemohl otočit, a tak je jen koutkem oka sledoval skrze zpětná zrcátka. Atmosféra byla tak hustá, že by ji bylo obtížné krájet i nožem typu santoku, jedním z nejostřejších nožů pocházejících z bývalého Japonska. Zničehonic uslyšel hlasité roztříštění skla, okamžitě popadl láhev z poličky před sebou a otočil se. Zahlédl však pouze, jak vojáci vytahují jakéhosi muže z auta za ním. Hodili mladíkem o zem tak tvrdě, že si dle křiku poranil nos, svázali ho a odvedli pryč. Na zemi po něm zůstal jen krvavý flek.
Za okamžik se vrátil jeden z hlídačů, kterému prve předával dokumenty, omluvil se Pikovi za zdržení a nechal ho i s asistenty projet do vnitřní části paláce.
Objevili se v gigantickém garážovém komplexu o velikosti většího garážového domu. Představoval by si zde přítomnost tanků a vojenského příslušenství, ale to by byl ovšem naprostý omyl. Prostor byl zaplněný tuctem limuzín, sportovními auty nejdražších značek, a dokonce se zde nacházely modely, které měly zatím existovat pouze na papíře.
Potom, co řidič limuzínu zaparkoval, došli k autu dva vojáci. Jeden z nich otevřel Pikovi dveře a převzal si od něho kufr. Marcus s tím zprvu nesouhlasil, ale muž se mu zapřisáhl, že mu zavazadlo po celou dobu zůstane na očích. Ten druhý, podle odznaků s vysokou hodností, Pika přivítal s nataženou rukou.
„Vítám vás, pane velvyslanče. Byl váš let příjemný?“
„Vzhledem k okolnostem… ano,“ zaváhal Pike a pozdrav přijal.
„Jistě. Ta nepříjemnost ve vašem hlavním městě. Příšerná událost,“ poznamenal důstojník, téma ihned opustil, jako by ho nezajímalo a dodal: „Následujte mě prosím.“
Voják s kufrem kráčel za nimi.
„Omluvte mou nezdvořilost, jaké je vaše jméno?“ zeptal se Pike. Přímá otázka na jeho hodnost by ho rovnou prozradila.
„Kontradmirál Nick Nelson. Co vás přimělo nás navštívit?“
„Tentokrát má návštěva není pod záštitou mé vlády. Rád bych se pokusil napravit nepříliš dobré vztahy mezi našimi národy.“
„Upřímně doufám v úspěch vašich snah,“ přikývl kontradmirál.
Zbytek cesty strávili v tichosti.
Po pěti minutách vešli do oválné haly, jejíž stěny lemovalo jedenáct výtahů mířících do různých pater. Uprostřed se nacházela plně prosklená místnost ochranky.
„Tady naše společná cesta bohužel končí, pane velvyslanče,“ omluvil se kontradmirál. „Vám a pouze vám je určený výtah číslo sedm. S mým kolegou se zanedlouho setkáte v nejvyšším patře.“
„To je nepřípustné!“ namítl Pike. Nedokázal by se podívat do zrcadla, pokud by celá mise padla jen kvůli jeho nepozornosti. Kufřík si od vojáka převzal, poděkoval a zamířil k otevřenému výtahu na pravé straně místnosti. Uvnitř hrála příjemná klasická hudba, na jeho vkus však příliš orchestrální.
Výtah ho vyvezl do nejvyššího patra celé budovy, kde na něj již čekala císařova ochranka. Deset mužů, oblečených v sametu rudozlaté barvy a s dlouhými meči na opasku, budilo velmi silný respekt.
Jakmile vykročil, všichni císařovi ochránci mu zasalutovali a rozestoupili se podél stěn jedním synchronizovaným pohybem. Prošel okolo nich a zastavil se až před pozlacenými dveřmi, které se samovolně otevřely, načež vstoupil do honosné místnosti. Dveře se za ním opět okamžitě zavřely. Před oknem táhnoucím se přes celou stěnu stál zády k němu muž. I přes uniformu šla rozpoznat jeho velmi vysportovaná postava.
„Major Marcus Pike,“ pronesl onen muž, přičemž každé slovo vyslovil s důrazem. Až poté se pomalu otočil. „Konečně se setkáváme.“
„Velice mě těší, Vaše císařské Veličenstvo,“ uklonil se Pike. Chtěl před ním zdvořile pokleknout, ale císař ho ihned zastavil mávnutím ruky.
„Nechte těch falešných projevů úcty,“ poznamenal, přistoupil ke stolu a opřel se o něj. „Před šesti lety jste se stal
prostředníkem vaší vlády a posloužil její propagandě, aby mezi našimi národy po třiceti letech nastal mír. A i přesto jsme se nikdy osobně nesetkali. V televizi jste mi avšak připadal nižší.“
„Má návštěva má dobrý důvod, Vaše –“
„Ticho!“ vyštěkl císař Lane, vytáhl ze stolu pistoli a zamířil s ní přímo mezi Pikovy oči. „Povězte mi, majore, proč bych vás neměl na místě zastřelit?“
„Nejenže by vám má krev potřísnila ten krásný koberec, ale také by vám utekla má zajímavá nabídka,“ prohlásil a otevřel osobní kufřík. Sarkastický přístup majoru nebyl vlastní, i přesto se však pokusil co nejvíce napodobit ten císařův.
„Co pro mě máte za nabídku?“
„Jak jistě víte,“ vzpamatoval se Pike z namířené zbraně, „všechny Průchody přestaly fungovat. Tyto tři přístroje vám zaručí jejich plnou provozuschopnost.“
„Předpokládám, že mi je hodláte nabídnout. Co žádáte na oplátku?“
„Naše světy jsou na tom stejně špatně jako ty vaše. Nabízím vám plnou kontrolu nad těmito přístroji, pokud našim světům poskytnete dostatek potravin, alespoň na několik týdnů, a pokud to bude zapotřebí, necháte mě a členy mého týmu Průchodem projít na místo, jaké si vyberu.“
„Proč jste si tak jist, že vás nezabiju a ty přístroje si nenechám?“ usmál se císař.
„Nemám –“
CVAK!
„Nabídku přijímám,“ dodal a položil pistoli na stůl. „Musíte ale uznat, že je to krásná maketa.“
„Co prosím?“
„Ta zbraň. Je to překrásná maketa,“ zasmál se hlasitě.
„Proč jste mě nezastřelil?“ zeptal se nerozhodně Pike.
„Ještě hodně toho o našem národu nevíte, majore.“