Z Dastyho deníčku

VETERINA

Od té doby, co mě Sima má, je pro ni život neuvěřitelnou jízdou plnou výzev. Někdo musí za adrenalinové zážitky draze platit a složitě je zařizovat u nejrůznějších agentur. Simě stačí třeba pouhá návštěva veterináře spolu se mnou. Měla na paměti tak trochu divoké story od rodičů o mých lumpárnách na veterině ve Svratce. Lehce se obávala, zda moje návštěva ordinace nezanechá následky na jejím vybavení či přímo na paní doktorce. Proč by měla? Jsem přece vzorný hodný pejsek. Protože mi končí očkování proti vzteklině, objednala mě Sima na dnešek na štípanec. Mně byla nějaká injekce celkem šumák a nechápal jsem, proč z ní Sima dělá takovou vědu. Když se vrátila z práce, nervozitou se skoro nedokázala trefit klíčem do zámku. Koukal jsem na ni nevěřícně: „Simo, kdo z nás dvou jde na očkování? Ty nebo já?“ Snažil jsem se ji utěšit. I když už dávno stres nezajídá, vytáhla z mrazáku zmrzlinu a musela do sebe kopnout čtyři lžičky na kuráž. Mně slíbila, že dostanu do misky, když zvládnu návštěvu veteriny jako hodný a slušně vychovaný pejsek. Nejsem si jistý, jestli jsem odměnu neměl slíbit spíš já Simě. Taky mi vyprávěla, jak se jí Pavel dnes v autě při pracovní cestě na místní šetření smál: „Ty se bojíš víc jak ten pes!“ Vytáhla mě dřív na vychajdu a snažila se mě trošku utahat. Jednak abych nevytlačil bobek paní doktorce v ordinaci, a za druhé neměl roupy a nevyváděl skopičiny. Vzala si sebou kabelku, kterou běžně na vychajdy nenosí, protože potřebovala peněženku, můj očkovací průkaz a jiné nezbytnosti. Celou procházku jsme se o kabelku přetahovali.

Hledal jsem v ní kokina, ale ty měla Sima v kapse. Tak jsem aspoň kabelku řádně olízal. Simě by moje sliny na kabelce normálně vadily, ale dnes přepnula do stresového módu.

Upatlané koženky si vůbec nevšímala. Soustředila se jen na hodiny, abychom se dostavili včas. Čím víc se blížila doba audience, tím víc jsem se bál, že Sima omdlí. Šťouchal jsem

do ní čumákem, abych ji povzbudil. Na recepci jsme dorazili přesně. Jé, už čekárna se jevila zajímavou. Sima mě držela za postroj, protože na vodítku jsem se točil jak na kolotoču. Tolik míst k čuchání. Paní doktorka si mě zaregistrovala a vyslechla si náš příběh o tom, jak jsme si zbyli. Sima jako již poněkolikáté sklidila zasloužený obdiv, že mě nestrčila někam do útulku. Když na něj přišla řeč, radši jsem si sedl a tvářil se jako úplně hodný pejsek. Protože se obávám, že zlobivýho by mě tam strčit mohla. Do útulku jako vážně nechci. Pak jsme byli pozváni do ordinace. Zvážený nejsem, protože se paní doktorce polámala váha. Ne moji zásluhou. No co už, prý příště. Paní doktorka rozhodla, že mi rozdělí vakcíny, abych je líp snášel. Menší drobná sestřička (kdybych na ni vyskočil, má moje tlapičky až na hlavě) si mě prohmatala. Ach, jak příjemně drbkala. Taky mi do zadku strčila teploměr, což už teda tak rajcovní nebylo a nakonec mi prohlédla zuby. Kouknul jsem na Simu, která seděla na židli a držela mě, jestli je ještě pořád vystreslá. Co vám mám povídat, prostě vstupní prohlídka. Jsem dle mínění paní doktorky a sestřičky ve skvělé kondici a navíc z nich mám dvě nové kamarádky. Papal jsem piškotky a mohl jsem šmejdit po ordinaci, jak mi bylo libo. Nakonec jsem dostal injekci, ale ani o ní nevím, protože moje pozornost byla zaměřena na dobrůtky. Píchanec viděla jen Sima. Kupodivu neomdlela. Bylo hotovo, ještě zaplatit a šup ven. Ani se mi moc nechtělo, protože uvnitř byla fůra neočmuchaných míst. Sima už mě však táhla pryč. Když jsme vyšli ven, hned jsem vyčenichal něco úžasně voňavého v trávníku. Sima naši anabázi zakončila slovy: „Fuuuj, ještěže už to máme za sebou!“ Asi jí doma naleju panáka.

MISTR POHLREICH

Mám rád hry. Nejradši mám tu kuchařskou na Mistra Pohlreicha. Hrajeme ji každý den. Vždycky, když si Sima chystá něco k jídlu. Hra začíná, když Sima otevře lednici. Zvuk otevírání mé bílé svatyně poznám neomylně, i kdybych chrápal jak na lesy. Sima vytáhne na linku potřebné ingredience, já je ze země zkontroluju nasísáním. Klidně bych mohl na linku vyskočit a prověřit vše daleko důkladněji, ale čuju v kostech, že bych mohl mít problémy. Sima mě pak lehce odežene, abych se jí nemotal pod rukama a nohama. Nedivím se jí. Nedávno přese mne málem hodila tlamu, když jsem se nečekaně zjevil u kuchyňské linky. Jako správný pan Pohlreich se jí do vaření nemotám. Lehnu si poblíž a sleduju, kdyby náhodou něco spadlo. Jsem mrštnější než Sima a hned spadlý kousek šunky nebo sýru ulovím pro sebe. Akorát zeleninu jen očuchám a nechám ležet. Je hnusná. V neděli si Sima vařila těstoviny bolognese. Co taky jinýho, že? A víte proč? Protože Sima je těstovinový úchyl. V rodině se traduje story, jak po třech týdnech v Norsku, kde jedli těstoviny minimálně jednou denně, přijeli domů. Všichni se těšili, jak si pošlou do bříška řízek nebo svíčkovou. A hlavně si byli jistí, že těstoviny nechcou vidět minimálně půl roku. Co myslíte, že provedla Sima? Hned druhý den si je připravila k jídlu. Dnes oběd uvařila v pohodě, pak ale začala přerovnávat těstoviny, rýži a mouky ve skříňce. Přivábilo mě šustění, tak jsem nelenil a oprdelkoval Simě za zadkem. Co přesně udělala za pohyb, nevím, ale najednou se na nás snesl déšť špaget. Na Simě neměly na čem držet, ale mně se zapíchaly do kožuchu. Trčely ze mě jak hůlky z japonské gejši. Simu můj asijský vzhled nijak nevzrušil. Posbírala, co se dalo a to, co jsem nestihl pokřoupat a vrátila vše do poličky. Škoda, že nevysypala penne, trubky by se chroupaly o poznání líp. A třeba včera si vařila – světe div se – vývar s nudlemi. Nikoli však s tenkými vlasovými, ale s těmi širšími, které vypadají

spíš jak linguine. Sima povečeřela a pak vždycky, když šla kolem chladnoucího kastrolu na sporáku, tak si nabrala do šufánku. V jednu chvíli ji jedna nudle – svině klouzavá – vypadla na šporhelt. Zanetopýrkoval jsem ušima, že by mohla být pro mě, když už teda spadla. Bohužel jsem zrovna přišel ze zahrádky a stál mezi dveřma. Sima mi nudli hodila, ale ta vzala v letu faleš a přistála mi na uchu. Čučel jsem jak peří a zuřivě ji hledal. Než mi ji Sima stihla vyprostit z chlupů, svým vrtěním jsem z ní vyrobil slušný indiánský copánek. Jíst už se moc nedala. Tak jsem smutnýma očima vymámil aspoň piškotek. Jsem zvědavý, co budeme vařit příště.

LEV SALÓNŮ

Kapitolu o mně, coby o lesním švihákovi jsem chtěl psát už včera. Jenže Sima díky mně zase posunula hranice své komfortní zóny. Musel jsem počkat, až psychicky přechroustá nastalé události a z velkého průseru se stane veselá příhoda z natáčení. Tedy z venčení. Měli jsme pohodový víkend. Sima celou neděli něco kutila na noťasu, nějaký Flér nebo co, tomu já prd rozumím. Odpoledne jsme se vydali jako vždycky na vychajdu. Protože už se zase oteplilo, nezvolili jsme trasu tzv. „posedovku“ (delší cesta kolem posedu), ale „silnicovku“ kolem silnice. Vylepšili jsme ji ještě kolečkem ve stinném lese. Listí na stromech jemně šustilo lehkým vánkem, prostě letní náladovka jako prase. Jdeme jako dycky a já čuchám, čuchám a hledám něco zajímavého. Odběhl jsem kousek stranou a juuu přede mnou krásně voňavá hnědá hromada (rozumějte voňavá jen pro mě). Vzpomněl jsem si, jak se Sima, než jde ráno do práce, vždycky našplíchá voňavkou. Že bych jí udělal radost a navoněl se taky? Skvělý nápadíček. Hups na záda a pěkně se v té kupce vyválet. Když mě Sima zblýskla, jak si v ní rochním a vyvaluju jak

vorvaň, žádná radost z ní rozhodně nevyzařovala. Okamžitě mě zatáhla za vodítko a snažila se mě zvednout na nohy. Když jsem se konečně postavil na všechny čtyři a Sima uviděla, teda spíš ucítila, tu spoušť na mých zádech, postroji a vodítku, nebyla schopna slova. Kdyby mě seřvala, asi bych snesl její naštvání líp. Mlčky mě vyvedla na cestu, držela mě dva metry před sebou (za sebou by bylo možná lepší, páč by necítila ten můj odér). Modlila se, abychom nepotkali nikoho, kdo by se se mnou chtěl muchlovat. Byl jsem cítit již na dálku. Blízké kamarádění proto opravdu nehrozilo. Sima cestou domů horečně přemýšlela, co se mnou. Ví, že nesnáším vodu a sprchování. Byl jsem v klidu, do vany mě nemá krze moji velikost šanci strčit. A co jiného hrozí? Prostě frajersky ovoním celý náš byt. Zapomněl jsem na zahradní hadici. Sima mě bravurně dosmýkala na zahrádku, aniž bych se někde v bytě o něco otřel. Koukal jsme dost vyjeveně, protože jsem očekával granulky s masíčkem jako odměnu za mé voňavé zušlechtění. Ne, že mě uváže u plotu jako nějaké smradlavé toulavé psisko. A pak přitáhla hadici. Únik byl zhola nemožný. Po hrubém očištění proudem ledové vody, mě tam nechala uvázaného, abych trochu oschl. A šla se převlíct a vysprchovat. Ani jsem neblafnul. Ve vzduchu byl cítit průser století. Sima se vrátila jen v tričku a gaťkách, evidentně jí bylo úplně jedno, že sousedům dělá trochu peepshow. Sundala ze mě postroj a vzala mě znovu hadicí. Ještě stále jsem smrděl. Chtěl jsem jí uniknout dovnitř, což se mi po chvíli povedlo, protože jsem už neměl postroj a Sima mě neměla za co chytit. V bytě nastala malá potopa, jelikož jen jsem tam vlezl, pěkně jsem se otřepal. Sima mě pak zahnala do koupelny a vydrbala šampónem. Jestli si myslíte, že má nějaký speciál na psy, tak leda prd. Při ruce byl akorát šampón Yves Rocher. Po třetím kole oplachu na zahrádce, už jsem byl úplně grogy. Nevím, jestli mi moje parádění v exkrementu stálo za tu sprchovací očistu, páč vodu nesnáším. Jsem chtěl být za lva salónů a místo

toho jsem byl za smraďocha. Přece jen jsem byl stále trochu cítit. Ovšem potom, když jsem definitivně doschnul, tak jsem musel konstatovat, že mám po šampónu Yves Rocher krásnou hladkou srst. „Simo, asi bys mě měla šampónovat častěji. A neboj, hovnům už se radši vyhnu.“