Do skonání věků by Pointa Publishing

Kapitola 1.

Unaveně zabodla hrot zkrvaveného meče do rozpálené písečné země a oběma rukama se opřela o záštitu. Poklekla na jedno pískem obalené koleno, sklonila hlavu, položila ji na roztřesené ruce a zhluboka dýchala. Potřebovala zpomalit srdce rozbušené bojem. Před očima se jí míhaly různobarevné skvrny. Musela zavřít oči rozbolavělé mžouráním před nelítostnými slunečními paprsky. V duchu si řekla, že to bude jen na maličkou chvilku, než se vše uklidní. Vítala ticho, které se kolem ní rozhostilo. Mohla se věnovat jen svým myšlenkám. A ty se teď stále vracely k tomu, jestli už toho všeho nebylo dost… Již zklidněná se opět postavila a s ušklíbnutím si prohlížela nohy v páskových sandálech, které se vůbec nehodily pro bitvu na písečných dunách. Pokusila se otřít si špičku chodidla o lýtko, ale zlatavého obyvatele pouště, smíšeného s krví a potem, se nezbavila. Žhavá zrnka, ostrá jako lazebníkova břitva, jí nemilosrdně rozdírala měkkou kůži mezi prsty. Sprostě zaklela. Odpornější než písek byl pach. Pach krve a smrti, který se usadil v každé nitce oděvu, v každém vlasu na hlavě. Bude trvat dlouho, než se ho zbaví. Po čase nakonec ustoupí a zanechá po sobě pouze vzpomínky. Ty možná vyblednou, ale nikdy docela nezmizí. Stále a znova se bude budit s hrůzou v očích, s výkřikem na rtech… Kapička potu pozvolna stékala po opálené tváři přes koutek rozpraskaných rtů k bradě, kde zůstala chvilku viset, až ji nakonec přemohla gravitace a ona dopadla na vyprahlou rozpá-

lenou zem. Slunce nemilosrdně sálo všechnu dostupnou vláhu a měnilo poušť v místo žhavé smrti. V tuto hodinu se každý rozumný člověk snažil poušti vyhýbat. I žena se pozvolna chystala k odchodu, když jí na záda dopadla těžká ruka. Prudce se narovnala. Jak hloupě se nechala překvapit. Spěšně se otočila a uviděla vysokého šlachovitého muže, který v dlaních s dlouhými útlými prsty držel zkrvavený meč, jehož špička mířila na její břicho. Automaticky sáhla po své zbrani a během mžiku její hrot směřoval na protivníkova prsa. Mužova sluncem ošlehaná tvář nevyjadřovala žádné emoce. Pouze přimhouřil jasné zelené oči a pátravě se ženě zadíval do jantarových očí. Jeho oči však putovaly dál. Prohlížely si trochu rozcuchané husté tmavé vlasy protkané vyšisovanými rezavými pramínky, které měla žena stažené do copu. Jeho konec končil kdesi v mezírce mezi prsy v poněkud vyzývavém výstřihu světlehnědé kožené zbroje. Snažil se podívat na trénovanou postavu zahalenou ve žluté krátké plátěné tunice. Snad by i obdivoval její svalnaté, trochu kratší nohy, ale zrak se mu stále vracel na konec ženiných vlasů. Olízl si drsným suchým jazykem rozpraskané rty, které by se byly usmívaly, kdyby to tolik nebolelo. Pomaličku sklonil zbraň. Žena si všimla jeho pohledu, zvedla špičku meče a zakývala s ní muži před obličejem: „Kam si myslíš, že zíráš?“ Muž zatřepal hlavou, až se mu zavlnily světlé rozcuchané vlasy. Trochu se přiblížila, meč v její ruce se skoro dotýkal mužova obličeje. Zkoumavě obdivovala mužovy plné rty a řezané rysy. Pak s úsměškem dodala: „Natane, kdybys měl nějaké sliny, tak slintáš jako vzteklý pes. Zavři pusu, nebo ti tam vletí bludička.“ Čekala, že její společník odpoví nějakým vtipným způsobem, ale ten se jen unaveně zeptal: „Co teď?“ Nebylo pochyb, co svou otázkou myslí. Pohled jí sklouzl kamsi k horizontu, kde, jak oba dobře věděli, stálo honosné

Regentské město plné taveren, tržišť, domů a paláců. Odpověděla: „Nevím. Vyhráli jsme, takže budou oslavy. Třeba konečně dostaneme pořádně zaplaceno.“ Pobaveně zavrtěl hlavou: „Neříkalas, že je tohle poslední bitva?“ „Ano, říkala.“ „Takže z tebe bude usedlá panička s třema dětma?“ V očích mu zajiskřily šibalské plamínky. Odfrkla si. Tohle musela snášet pořád. Založ si rodinu! Jako by pro ženu nebylo lepší poslání. Se vzteklým švihnutím sklonila zbraň. Vycenila zuby na svého dlouholetého přítele a kamaráda ve zbrani Natana. Už si ani nepamatovala, kdy se poprvé setkali. Od onoho okamžiku uplynula už dlouhá doba. Vytáhla z kožené brašny kus naolejovaného hadru a naučenými pohyby začala čistit čepel meče. Natan svoji zbraň zlehka otřel o rukáv již hodně špinavé košile, zasunul meč do pochvy na boku a pomalu odcházel směrem k městu. Možná měl na Salomeu počkat, ale boj ho natolik vyčerpal, že neměl sílu na jakékoliv diskuse. A bylo mu jasné, že Sal tu jeho připomínku o budoucím životě nenechá jen tak být. Jakmile Salomea zbavila meč poslední krvavé skvrnky, zasunula ho do prostého koženého pouzdra a vydala se stejným směrem. Myšlenky se jí bez počátku a bez cíle rozletěly hlavou. Při marné snaze najít v nich smysl si nevšímala, že kráčí středem bitevního pole. Neviděla mrtvá světélkující těla zohavená mocnou válečnou magií. Nevnímala těla lidí, kteří s ní bojovali ve stejné jednotce. Necítila pach obrovských netvorů, jejichž zdechliny se pod vroucím pohledem slunce rychle rozkládaly. Dnes to byl skutečně masakr. Regent provincie podcenil sílu nepřátelské armády. Přesto však zvítězil. Snad kvůli pěšákům, možná to předurčili žoldáci. Kdo ví? Ze zamyšlení Salomeu vytrhl lehký závan vzduchu. Smysly, zdokonalené léty boje, bily na poplach. Nepatrný zvuk sem nepatřil, přece však byl velice známý.

Kapitola 12.

Zavrtěla hlavou, aby smutné myšlenky vyhnala z hlavy, a raději si odložila šaty, meč a boty. Za celou dobu neměla dostatek času, aby se pořádně prohlédla po boji s Omarem. Využila tedy toho, že v pokoji bylo velké zrcadlo, a začala si prohlížet záda. Nemýlila se. Na levé lopatce měla velký modrý otisk obrovy dlaně. Dostala zásah, když se po ní obr ohnal ve chvíli, kdy mu stiskla varlata. Díky tomu úderu se ale rychleji dostala za kolosova záda a mohla ho srazit na zem. Zprvu si neuvědomovala, že ji zranil. To až ve chvíli, kdy si měla večer lehnout na zem. Možná měla Koru poprosit o vyléčení, ale v bojích už utržila mnohem horší zranění a taky se z toho nesložila. Tak moc zaujatě si prohlížela svá záda, že nezaznamenala lehké vrznutí dveří. Proto ji vylekal hlas: „S tím modrákem bys měla něco udělat.“ Otočila se na Natana a probodávala ho pohledem. Sáhla po košili, ale Natan ji zadržel ruku: „Kruciš, Sal, nemusíš se oblíkat. Mně to takhle vyhovuje.“ Přitáhl si ji k sobě. Salomea ho s úsměvem chytila za ruce. Postavila se na špičky. Natan se jí díval do očí. Našpulil pusu k polibku. Salomea se k němu přiblížila natolik blízko, že mezi jejich ústy byla jen maličká mezera. Zašeptala: „Na to zapomeň.“ Zakroutila muži dlaní tak, až mu v ní zakřupalo. Natan ženu ihned pustil a zanadával: „Pořád stejná potvora. A už to bylo nadějný.“

Salomea na sebe hodila košili a rozesmála se: „Leda tak v tvých snech.“ „Hele, Sal, ty nesníš o takovým fešným chlapovi, jako sem já?“ „Přesně tak. Znám tě jako své boty a rozhodně bych tvé zlodějské ručičky nenechala, aby mne kdekoliv osahávaly.“ „Seš teda krutá, dotkla ses mých citů.“ „Ty ještě nějaké máš? Mám pocit, že jsi posledně vykládal šenkýřce, jak moc ji miluješ.“ „Že miluju vůni umytejch vlasů. To je dost velkej rozdíl.“ „A co Adéla? Sliboval jsi jí nehynoucí lásku.“ „K jejím ňadrům. Má je velký a hebký jako dvě pořádně zralý broskve.“ „A to vyznání Kláře?“ „Kuš, tam sem udělal botu, protože začala bejt svolná až ve chvíli, kdy sem začal mluvit o lásce. To ovšem nemění nic na tý věci, žes mě nazvala zlodějem.“ Ztěžka padl na záda na postel, založil si ruce za hlavu a jen tak na okraj se zeptal: „A co ty tvý broskvičky? Už je někdo okoštoval?“ Salomea se neudržela a hodila po něm botu. Hbitě ji chytil a odhodil na zem: „Přece se nebudeš čílit pro tak nevinnou otázku.“ „Raději mi pověz, co jsi zjistil v oáze, abychom to nějak začali řešit.“ Natan zvážněl, posadil se na postel a poplácal vedle sebe, aby si Salomea přisedla. Zatímco se uvelebovala, vytáhl z kapsy balíček a podal jí ho. Žena si opatrně vzala několikrát přeložený hedvábný kapesník, ve kterém bylo něco ukryto. Podívala se na Natana: „To bych teda od tebe nečekala. Hedvábí? To vypadá na nějakou zámožnou vdanou paničku.“ Natan zakoulel očima a látku opatrně rozevřel. Na ženině dlani se ocitla malá panenka. Salomea si ji přemýšlivě prohlížela. Natan ji palcem obrátil, aby ležela na zádech.

Žena vyjekla: „To je pixie!“ Nehtem přejela po průsvitných křidélkách. Nebylo pochyb. Proč u sebe Natan nosí mrtvou pixie? Natan jí četl myšlenky: „Našel sem ji kousek od pramene. Řek bych, že se srazila s ňákým z těch velkejch ptáků, co tam hnízdí.“ „Co dělá pixie v oáze v poušti?“ „To je dobrá otázka. Koukni, co má na noze.“ Až teď si Salomea všimla, že má drobná postavička kolem nohy uvázaný kousek pergamenu. Opatrně tkanici rozvázala a četla si drobné písmo. Zasupěla: „Tohle je podrobná zpráva, kde se právě nacházíme a kam míříme!“ „Přesně tak! Kapíruješ, co to znamená?“ „Že nás Bernard špehuje a někomu posílá zprávy, ale to jsme si přece mysleli.“ „To je hmatatelnej důkaz. Sal, to přináší dost zapeklitejch otázek.“ „Například?“ „Kdo o nás chce všechno vědět?“ „Řekla bych, že je těch možností víc. Regent, Správce provincie…“ „Kruciš, co takhle Vrchní mág?“ „Vrchní mág?“ zamračila se Sal. „Mám z toho takovej divnej pocit. Je tu moc podezřelejch věcí kolem. Furt nás honí. A ani pořádně nevíme proč.“ „Řekla bych, že důvody jsou hned dva.“ „Jistě, Kora a Gareth. Mám podivnej pocit, že se jedná o mnohem víc.“ „Děláš mi starosti, nikdy jsi nebyl takový sýček. Většinou mám tyhle řeči já.“ „Kněžka mluvila vo tom, že oslabila Vrchního mága a ty jeho magický schopnosti. Ale to, co sme prožili v jeho kanceláři, to rozhodně nebylo oslabený kouzlo. A ještě k tomu pixie. Uvědom si, kde teď sme.“

„V hostinci?“ zkusila zavtipkovat Salomea. „V hraničářský provincii…“ „A pixie jsou v lesích jako doma. Bernard nějak rychle utekl.“ „Směrem k hradu.“ „Taky sis všiml?“ K dalšímu rozhovoru se nedostali, protože někdo zaťukal na dveře. Natan spěšně schoval pixie. Salomea se šla podívat, kdo to je. S úlevou zjistila, že je to rozveselený Sam, který hned vysvětloval: „Všichni jste mi utekli.“ Vešel dovnitř. Salomea se šla podívat, zda už je přichystaná koupel, a oba muže nechala spolu. Měla pocit, že se potřebují domluvit, co a jak dál. Koupel byla připravená v zadní části prostorné místnosti, oddělené slabou papírovou stěnou. Z velké dřevěné kádě se valila pára. Salomea odhodila košili. Zkusila vodu. Byla tak akorát. Vzala do ruky žínku a s malým cáknutím vklouzla do vody. Ihned ji prostoupilo teplo. To bylo něco pro její rozlámané tělo. Jen tak seděla a užívala si chvíli klidu.

Kapitola 17.

To Gareth zvolil cestu akce. Nějakou dobu své bezvědomí jen předstíral. Chvíli si myslel, že ho tak nechají, protože přece není tak důležitý jako zlatý drak. A pak zjistil, že by to mohla být pěkná hloupost, přece jenom mohli zavolat léčitele do vězení. Proto si velmi oddechl v okamžiku, kdy ho Sfinx vzal do náruče a nesl ven z vězení. Ovšem co teď? Nevěděl přesně, kam jdou, ani netušil, jak Skalní město vypadá. Kde asi drží Koru? Neměl to moc promyšlené. V tom měla babička pravdu, vrhal se do všeho po hlavě. Některé věci dopadly dobře, některé hůř. Většinou ale z problémů vyplouval bez závažných následků. Hodně věcí mu bylo prominuto, a to neprávem. Za některé činy měl pykat mnohem tvrději než jen domácím vězením. Ne že by svých činů tolik litoval, spíš je teď viděl v jiném světle. Mnohé věci by udělal jinak. Čekal na vhodný okamžik, kdy bude moci utéct. Ten se mu naskytl ve chvíli, kdy ho Sfinx položil na lůžko v léčitelově domku a odešel hledat majitele. Gareth se pokusil vstát, ale bezmocně padl zpět. Točila se mu hlava. Své zranění hodně podcenil. Chvíli rozdýchával točící se svět. Raději zavřel oči. Když chtěl znovu vstát, jakási pevná ruka ho položila zpět. Uslyšel příjemný ženský hlas: „Nevstávej, udělá se ti hůř.“ Odpověděl Sfinxův hlas: „To jsem rád. Měl jsem obavy, že už nikdy nevstane.“

Gareth zamrkal a zadíval se do smějících se očí bestie. Neměl Sfinxe rád a evidentně to sfingu velice bavilo. Žena se obrátila na Sfinxe: „Rána vypadá vážně, ale myslím si, že se z toho dostane. Teď bych ale byla ráda, kdyby byl v klidu, a vypadá to, že mu vaše přítomnost moc nesvědčí.“ Sfinx se zašklebil: „Možná se jen díky mé přítomnosti probral. Ale chápu, že potřebujete mít klid pro svou práci. Počkám před pokojem. A ty, mladíku, pamatuj si, žádné hlouposti. Kolem domu bude rozmístěna stráž, takže na nějaký útěk ani nemysli.“ Gareth zamrkal, aby dal sfinze znamení, že to pochopil. Když Sfinx odešel a zavřel za sebou dveře, oddechl si. Pokusil se znovu vstát. Žena ho znovu vtlačila na lůžko se slovy: „Nedáváte mi jinou možnost.“ Než se Gareth nadál, byl přivázaný k lůžku. Žena mu připoutala nejenom tělo, ale i nohy a ruce. Rozčílil se a pohlédl ženě do tváře. Chtěl křičet a nadávat, ale když uviděl vážnou a přitom laskavou tvář, uklidnil se. Až teď měl čas, aby si ženu prohlédl. Nemohlo jí být více let než jemu. Měla tmavě hnědé oči, které si ho bedlivě prohlížely. Vysoké čelo lemovaly tmavé vlnité vlasy sahající na ramena. Úzká ústa i pokožku měla bledé, skoro až průsvitné. Tělo halily jakési neforemné tmavé šaty. Dívka se usmála: „Takže když jste si mne už dobře prohlédl, možná se dostaneme k léčbě vašeho zranění.“ Prohmatala mu zkušeně hlavu. Když mu tiskla bouli na spánku, slabě zakňučel. Něco zamručela a snažila se najít nějaké další zranění. Po chvilce zkoumání řekla: „Máte štěstí. Vypadá to, že lebka není vážněji poškozená. Dostat ránu do spánku není zrovna dvakrát dobré. Kdyby byla jen o trochu silnější, možná byste tady už jen slintal nebo nežil.“ Gareth se ušklíbl: „To mám opravdu štěstí.“ Dívka odešla ke stolu a připravovala tam nějaké bylinky.

Při práci se dívala na Garetha a při pohledu na jeho zmítající se ruce ho kárala: „Nepokoušejte se vstát, nebo se vaše bolest zhorší.“ Mladík mlčel. Už něco podobného zažil, když spadl z koně. Spánek to vyřešil. Za den nebo dva bude jako rybička. Ale nepomůže mu, když bude přivázaný. Napnul svaly, chtěl utrhnout smyčku kolem rukou, ale bolest ve spáncích byla tak nesnesitelná, že toho raději nechal. Dívka se usmála: „Horká hlava, co? Ošetřím vám zranění, ulevím vaší bolesti, ale slibte mi, že budete v klidu. Pokud se vše podaří, rozvážu vás.“ Mladík na důkaz smíru krátce zamrkal. Gareth své snažení vzdal, zavřel oči a přestal přemýšlet, jak by mohl utéci. Pomaličku se propadal do temnoty a usnul. Dívka mu zatím ošetřila zranění. Nelíbila se jí ale podlitina na spánku. Přinesla si tedy z police sklenici s vodou, kde měla pijavice připravené pro takovéto případy. Dvě mu přiložila na skráň a nechala je, ať se postarají o odsátí krve. Neměla co dělat, tak pozorovala spícího mladíka a v duchu se sama sebe ptala, kdo to může být. Asi to bude někdo důležitý, když ho přinesl Sfinx. Když byly pijavice hotové se svou prací, vrátila je zpět do sklenice. Zkontrolovala stav zranění a byla spokojená. Na ránu přiložila mast z bylinek. Mladíkovi pečlivě obvázala hlavu. Pokud to půjde dobře, tak se z toho do rána vyspí a bude moci vstát. Odvázala ho z lůžka. Šla se věnovat ostatním pacientům, kteří na ni čekali na chodbičce malého domku napůl postaveného z hrubých kamenů, napůl vytesaného ve skále. Ten mladík teď bude spát. Otázky mohou přijít později. Je možné, že se nikdy nedozví, kdo to je. Ne že by na tom záleželo, ale zdálo se jí, že je to sympatický mladý muž. Už odmalička byla zvídavá, a tak i v této chvíli chtěla vyzvědět, co se tomu mladíkovi stalo a proč.

Sfinx nechal kolem domu hlídkovat pět vojáků. Když se ujistil, že mladík nemá šanci proklouznout, vrátil se zpět do paláce. Jeho paní ho už jistě čeká. Cítil v kostech změnu. Možná konečně dosáhnou svého cíle. A zvrátí běh věků. Třeba se konečně dočká svobody, po které už tak dlouho touží. Chtěl by se vrátit ke svým bratrům a sestrám, kteří bojovali proti ostatním regentům. Netušil, proč si ho Amazonka vybrala jako osobního strážce a vykonavatele. Ne že by nebyl spokojený. Ale sfingy vždy patřily do bitev, pro to se narodily. Zahnal všechny myšlenky a vkročil do paláce. Stráže mu ihned sdělily, že je očekáván v pokojích pro hosty. Mlčky přikývl. Spěchal za svou paní a za jejími hosty.