Ukázka z knihy
Dopil zbytek vína ve sklenici, opláchl si vlasy a zvedl se z vody. Vystoupil z vany, osušil se ručníkem z jemné savé látky a zlehka se potřel olejem s vůní cedrového dřeva. Chvíli se ještě prohlížel v zrcadle a nakonec si oblékl lehký saténový župan. Pak zamířil do své královské ložnice, která sousedila s koupenou.
Byla to velká vzdušná místnost s několika měkkými pohovkami, toaletním stolkem a stolem, kam mu sloužící servírovali snídani, kterou si s oblibou ráno vychutnával, anebo víno. Nejlépe obojí, víno i snídani. Anebo jen to víno.
Někdy mu ke spokojenosti stačil jen tento omamný nápoj, který sem dováželi z tajného ostrova umístěného uprostřed oceánu. Pro něj odtamtud samozřejmě vozili jenom ty nejlepší ročníky.
Celé ložnici dominovala obrovská postel, jeho oáza večerních potěšení, jež byla umístěná blízko vstupu na balkon, který byl zastíněný stříškou porostlou plazivými růžemi. Shodil z ramen župan a odhrnul lehký průhledný závěs, jenž halil jeho velké královské lože.
Na měkkých polštářích ležela polonahá žena a svůdně se na něj usmívala. Její hladké tělo, které jen zčásti zakrývala krajková noční košilka, se pyšnilo nádhernou opálenou barvou, přesně takovou, jaká se mu líbila. Měla dlouhé lehce zvlněné černé vlasy, které jí spadaly na útlá ramena, a rty nabarvené na rudo.
Sebral z nočního stolku bílý vyšívaný kapesník a podal jí ho.
„Utři si to,“ nařídil chladně a ukázal na její ústa. „Víš, že takové věci nesnáším.“
„A… ano, můj pane,“ zarazila se polekaně žena, která nebyla jeho manželkou, i když se jí na první pohled velice podobala. Rychle si od něj kapesník vzala a snažila se červenou barvu ze rtů setřít. Rtěnka však držela pevně, a i když se
jí ženě konečně podařilo zbavit, její rty byly zrudlé a horké od úporného úsilí sedřít látkou kapesníku každičkou stopu své neposlušnosti.
„Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ obořil se na ni soudce rozzlobeně. „Nic na sebe nedávej, žádný make-up, žádná líčidla, žádné šperky, zkrátka nic! Jestli i příště přijdeš namalovaná, bude to naposledy, co překročíš práh paláce. Rozumíš?“ zeptal se důrazně.
„Ano, pane, rozumím,“ přikývla ustrašeně.
„Proč jsi to zase udělala?“ otázal se přísně a v duchu si položil otázku, jak je možné, že ho ani jeho konkubíny neposlouchají. Knížata ho neposlouchají, lid ho neposlouchá, jeho syn je k ničemu a královna je nejraději, když ho celé dny nevidí. Jak je to vůbec možné? Tohle už je opravdu čiré zoufalství.
„Chtěla jsem se vám líbit,“ špitla.
„Kdyby ses mi nelíbila, vůbec bys tady nebyla,“ zamračil se na ni. „Takže příště žádné zkrášlování, je to jasné?“
„Naprosto, můj pane,“ odpověděla a ještě jednou si pro jistotu přejela kapesníkem po rtech.
„To stačí,“ zastavil ji a kapesník si od ní vzal. Hodil ho zpátky na noční stolek a lehl si do postele. Zabořil se do nadýchaných polštářů a chvíli si jen tak užíval dotek chladivé látky na své kůži. Miloval jejich měkkost a vůni vanilky. I žena vedle něj voněla vanilkou. Takhle to měl nejraději.
„Mám vám nalít, můj pane?“ nabídla se žena a z nočního stolku vzala lahev bílého vína.
„Ano, ale dneska jen trochu,“ nařídil. „Zítra ráno musím být při smyslech, mám důležité jednání,“ dodal, i když moc dobře věděl, že nakonec stejně neodolá a vypije všechno, možná i víc.
Žena mu nalila zlatou tekutinu do vysoké sklenice a podala mu ji. Přičichl a zlehka se napil. Víno bylo silné a aromatické. Vonělo po rozkvetlých broskvích, i když chutí připomínalo spíše zralá jablka. Bylo ovocné a osvěžující. Dalším douškem sklenici vyprázdnil. Žena mu dolila.
Tiše jí začal vyprávět o svých vladařských těžkostech a starostech. Všechno to říkal právě jí, své večerní společnici, protože neměl nikoho jiného, komu by se mohl svěřit. Držet všechnu svou frustraci uvnitř bylo dusivé, potřeboval se té tíže, která mu ležela na hrudi, zbavit. Popisoval jí problémy, jimž musí čelit, a také plány, jež vymyslel, aby komplikace vyřešil. Co na tom, že svá řešení nikdy neuskuteční, protože netuší, zdali jsou uskutečnitelná? Co na tom, že vůbec nemá ponětí, jak ze svých problémů ven? Ona nic z toho neví a vědět nebude. Je tady jen pro jeho vlastní uspokojení. Myslí si o něm, že je úžasný, velký soudce, který vládne obrovské zemi. Obdivuje ho a zbožňuje, stejně jako ty ostatní… Stejně jako všechny jeho milenky. Nikdy se nedozví, jak ubohým vládcem ve skutečnosti je, nikdy se to nesmí dozvědět, protože…
Protože miloval, že ho milují.
Zbožňoval ty přívaly obdivu a touhy, které z nich cítil při každém doteku. Dotkl se jich už tolikrát, že ho jejich myšlenky a vzpomínky už dávno neničily ani ničím neděsily. Bylo tomu tak i proto, že si vybíral jen jednoduché lehkomyslné ženy, které neměly minulost zatíženou ničím složitým, žádnými velkými myšlenkami, žádnými ponurými vzpomínkami, žádnými excelentními plány do budoucna, žádnými temnými tajemstvími. Žily si v přepychu, který jim poskytoval, a nemusely se vůbec o nic starat, snad jen o to, aby pro něj byly stále stejně atraktivní. Byly to jeho hloupoučké hračky. Myslely si o něm, že je téměř bůh. Taky jako bůh většinou vypadal, pokud nebyl příliš zatížený svými starostmi nebo litry silného vína. Pro ně byl ale vždy krásný a impozantní. Učiněný nadčlověk a vládce. Být s ním v jedné místnosti, v jedné posteli, nalévat mu víno, poslouchat jeho hlas, milovat se s ním, to byla nejvyšší meta, jaké mohly dosáhnout. Pocity, které z nich cítil, když se jich dotkl, byly mnohdy opojnější než alkohol. A když se k tomu všemu ještě napil vína, staly se pro něj tyto jeho večerní dýchánky učiněnou drogou.
Jemně ji hladil po stehnech, bocích a po ramenou. Možná je příliš hubená, napadlo ho, ale to bude tím, že je ještě tak
mladá. Jinak je ale krásná. Její vlasy a barva pleti jsou skoro takové, jaké měla ona…
Ne, nesmí na ni myslet!
Kdykoliv na ni jen pomyslel, okamžitě se začal propadat do lítosti nad sebou samým a zmocňoval se ho vztek.
Ne, večer na ni myslet nesmí! Večery patří jen jemu a jeho potěšení. Alespoň v tuto denní dobu si musí odpočinout.
Silou vůle se snažil přinutit myslet na ženu, která s ním byla v jeho komnatě.
Ale jak na ni nemá myslet, když kráska, jež vedle něj ležela a nyní si začala svlékat krajkovou košilku, je jí tolik podobná? Proč si vždycky vybírá ženy, které mu ji připomínají?
Proč? Aby měl pocit, že je s ní? S královnou?
Zoufale zavřel oči a promnul si je.
„Není vám dobře, můj pane?“ uslyšel její hlas. Alespoň její hlas je jiný! Příjemnější. „Mám vám ještě nalít víno?“
„Nalij,“ přisvědčil a vzal si od ní plnou sklenku.
Bude se muset opít, aby na ni opravdu zapomněl a užil si dnešní noc.
Bude se muset opít tak jako téměř každý den.
Co na tom, že se pak za to bude ráno nenávidět a slibovat si, že už to nikdy neudělá. Udělá to znova. Zas a znova, protože…
Protože nebyl žádným bohem, žádným vyvoleným. Přes všechnu svou moc, přes své postavení i přes svůj titul byl stále jen člověkem. Ubohým slabým člověkem. Neschopným vládcem.
Když byla lahev prázdná a prázdné byly i jeho myšlenky až na neodolatelnou chuť na ženu, která ležela vedle něj a jejíž měděná kůže lačnila po doteku, nastal čas na jeho večerní zábavu.
Všechny jeho ženy věděly, co dělat, aby ho co nejvíce potěšily. Všechno udělaly za něj. On mohl jako opravdový král jen ležet, nemusel ani hnout prstem. Udělaly vše za něj a ještě to braly jako nejvyšší poctu a zbožňovaly ho. Cítil se úžasně, i když jen na okamžik. Na kratičký okamžik, který
odnesl spánek a roztříštilo ráno. A pak už následovalo jen peklo, protože…
Protože byl jen ubohým slabým člověkem. Neschopným vládcem.
Tu noc usnul rychle. Víno a kráska ho ukolébaly ke spánku, který byl zpočátku sladký, než dostal hořkou pachuť zmatených snů složených z dávných vzpomínek na mládí či spíše na nějaký jiný dávný život.
Před očima se mu míhaly nejrůznější obrazy, jež zpočátku vůbec nedávaly smysl. Viděl svého otce, viděl sám sebe jako malého chlapce, jak si hraje v palácových zahradách, viděl
Noemi, byla nádherná a procházela se s ním po mořském pobřeží, viděl mraky a slunce, poušť a moře, viděl neznámé tváře, viděl bývalého velekněze a viděl sám sebe klečet před
Chrámem. A pak uviděl Fiora a sen nabral zcela nový směr. Už to nebyly jen obrazy a útržky minulosti, už to byla ucelená vzpomínka na něco, co se skutečně kdysi muselo stát.
Ano, muselo se to stát, ale už dávno, opravdu dávno, v době, kdy měl ještě spoustu energie a naději na šťastný konec. V době, kdy byl hodně mladý a Fiore byl stále člověkem, kdy byli přáteli a rádi spolu chodili do místních hospod na sklenku něčeho dobrého.
Ten den si s ním Fiore domluvil schůzku na pláži za městem. Odpoledne mu posel doručil dopis, v němž ho veleknězův syn zval na jejich oblíbený „noční hon“, jak svému bloudění po barech říkávali.
Noční hon…
Chodívali spolu, ale každý se snažil ulovit něco jiného a nad ránem se většinou jeden druhému ztratili. A možná se ztratili i sami sobě…
Už dlouho spolu takhle nikde nebyli, snad tři týdny, možná měsíc. Velekněz svého syna v Chrámu neustále něčím zaměstnával a André musel chodit ven sám, případně s jinými mladými šlechtici, s nimiž ale většinou nebyla žádná kloudná zábava. V pití neměli výdrž a na hospodské rvačky byli moc nóbl. Zbývaly tedy lehké holky a s těmi zase nechtěl
mít nic společného on. Těšil se, až si s Fiorem zase jednou někam vyrazí. Měl pocit, jako by ho neviděl už věčnost, a navíc se poslední dny neskutečně nudil.
Zahlédl ho už z dálky a rychle k němu zamířil přes navlhlý písek. Fiore stál po kotníky ve vodě, nohavice kalhot měl povytažené a lýtka mu omývaly vlny. Díval se na zapadající slunce a z držení jeho těla čišela jakási únava. Únava přímo hmatatelná. To ho překvapilo. Fiore byl málokdy skutečně unavený, většinou byl neustále plný elánu a měl dobrou náladu. Co celý ten předchozí měsíc dělal?
„Tak jsem tady,“ řekl André na uvítanou, když si zul boty a došel až k němu. „Co máš dneska v plánu?“
„Nic zvláštního,“ pokrčil rameny Fiore, aniž odtrhl oči od narudlých mraků na obzoru. „Chtěl jsem si jít jen někam sednout a v klidu se napít… Prostě jako vždycky.“
„Jsem pro,“ usmál se André. „Musíš mi povědět, co tě zaměstnávalo celou tu dobu, kdy jsme se neviděli.“
„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ zadíval se na něj jeho přítel konečně. V obličeji měl strhaný výraz a pod očima tmavé kruhy, které nedokázalo zakrýt ani líčení, jež nosili kněží z Chrámu.
„Chápu, že jsou vaše Chrámové aktivity tajné, ale já jsem přece jen budoucí soudce, přede mnou není potřeba cokoliv skrývat,“ pokýval André hlavou. „Mně to klidně říct můžeš. Ode mě se to nikdo nedozví.“
„Já vím,“ zasmál se veleknězův syn znenadání. „Jako budoucí vládce máš samozřejmě plné právo to vědět, ale tak jsem to nemyslel.“
„Jak jsi to tedy myslel?“ zeptal se André zmateně.
„Tak, že nevím, jestli bych ti o tom měl vyprávět. Myslel jsem, že nemáš rád, když mluvím o tom, co musím v Chrámu dělat,“ vysvětlil Fiore s trpělivým úsměvem. „Přece jen, není to nic hezkého, a co hůř, baví mě to, i když je to mnohdy vyčerpávající.“
„Dneska to slyšet chci,“ řekl odhodlaně.
Ano, když spatřil Fiorův unavený obličej, zvědavost mu
nedala a jednoduše musel zjistit, co takovým způsobem zmohlo člověka, který se jindy zdál téměř nezdolatelný.
„Dobře,“ souhlasil pobaveně Fiore. „Ale neviň mě, jestli pak budeš mít v noci špatné sny.“
„Svoje noční můry si nechám pro sebe,“ usmál se na něho a vyrazili k přístavu, kde bylo nejvíce putyk.
Po cestě začal Fiore své vyprávění.
„Asi před měsícem jsme zaznamenali podezřelé aktivity na hranicích země. Různé menší incidenty, nepatrná zanedbání nebo úmrtí a podobně. Nebýt neustálého dozoru Chrámu, nejspíš by si nikdo ničeho zvlášť nápadného nevšiml.
Nejednalo se totiž o nic velkého, jen drobnosti. Ale i drobnosti musí Chrám prošetřit, je naší svatou povinností dohlížet na tuto zemi a na soudce. Původně jsme se domnívali, že se může jednat o nějaké machinace místních pouštních gangů, boj o moc, podplácení úřadů, vyřizování účtů. Zkrátka něco takového, občas k tomu dochází. Můj otec tam vyslal své muže, aby všechno prošetřili a rozhodli, jestli je třeba našeho zásahu, nebo ne. A otcovi muži zjistili, že…“ odmlčel se a povzdychl si.
„Co zjistili?“ zeptal se André znepokojeně. „O co tedy šlo?“
„Zjistili, že v tom tentokrát místní gangy prsty nemají a…“ pokrčil rameny, „že jde o něco většího.“
„Jak většího?“ nechápal.
„Jakýsi zárodek spiknutí tamních knížat.“
„To snad ne!“ vyjekl soudcův syn polekaně.
„Ano,“ přikývl ponuře Fiore.
„A co se dělo dál?“ chtěl vědět.
„Otec tam vyslal mě, mého bratra a ještě pár dalších schopných lidí, abychom to tam obrátili vzhůru nohama a chytili všechny viníky, jenže…“ pokračoval Fiore. „Jenže…“
„Jenže co?“ nevydržel to. „Dneska to z tebe musím přímo páčit.“
„Na nic moc jsme nepřišli,“ shrnul Chrámové vyšetřování mladík. „Jakmile si knížata všimla, že se najednou do hry dostal Chrám, stáhla se a všechny důkazy se jim podařilo
zahladit s takovou dovedností, že jsme kromě tří chudáků, kteří žádné zvláštní podrobnosti nevěděli a jen plnili něčí rozkazy, nikoho nechytili.“
„To není dobré,“ pokýval André nespokojeně hlavou. „A od těch tří jste se tedy nic nedozvěděli?“
„Nechal jsem je dovléct do Chrámu a vyslýchal jsem je celý týden,“ zašeptal Fiore. „Celý týden od rána do večera nebo alespoň dokud byli ještě schopní vnímat…“
„A… A co ses dozvěděl?“ zeptal se opatrně. Jakmile začal Fiore vyprávět o svých vyslýchacích metodách, raději se snažil trošku změnit téma. Nepotřeboval vědět podrobnosti jeho práce. Většinou to nebylo nic hezkého.
„Nic,“ prohlásil Fiore a rozhodil rukama v beznadějném gestu. „Nedozvěděl jsem se vůbec nic.“
„Nic?“ zopakoval po něm překvapeně. „Po týdnu vyslýchání ses nic nedozvěděl?“
„Ne,“ přisvědčil Fiore. „Proto si myslím, že nic nevěděli, i když otec má za to, že to byli speciálně trénovaní vojáci, kterým bylo nařízeno nepromluvit ani za cenu vlastního života.“
„Když jsi z nich nic nedostal, proč je nepředvést před soudce?“ napadlo ho. „Můj otec přece umí…“
„Pozdě,“ zarazil ho Fiore. „Z těch tří už nikdo nic nedostane.“
„Jak je to možné?“ vyděsil se. „Soudce by přece mohl!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Z mrtvých už ani soudce nic nevytáhne.“
„Z mrtvých ?“ zasténal a zlá předtucha mu sáhla na čelo, kde mu okamžitě vyvstaly drobné kapičky ledového potu.
„Po týdnu ničeho mě to jejich vyslýchání přestalo bavit,“ zašeptal Fiore temně. „Byla to hrozná otrava. Dokázal jsem z nich vypáčit jen křik a prosby. Už jsem se na ně nemohl ani podívat, vypadali den ode dne ohavněji. Tak se stalo, že jsem dneska ráno začal experimentovat, abych si tu nudu trošku zpestřil, a…“
„A…?“ zopakoval po něm André přiškrceným hlasem.
„A nechal jsem se unést,“ pousmál se mladík a omluvně se na soudcova syna zadíval. „Ale říkám ti, André, oni stejně nic nevěděli. Kdyby ano, řekli by mi to.“
„Ty jsi… Ty jsi je zabil? “ zarazil se a několik kapek potu mu hrůzou sjelo až na krk. Ani se je nenamáhal otřít, tak ho přítelova slova vyděsila.
„Více méně to byla nehoda,“ pokrčil rameny Fiore. „Neměl jsem to tentokrát v úmyslu. Trochu jsem je přecenil, myslel jsem si, že vydrží víc, ale týden intenzivních výslechů už na ně byl asi moc.“
„Takže jsi je opravdu zabil?“ zastavil se a pohlédl na něho, jako by ho viděl poprvé v životě. Věděl, že v Chrámu občas umírají lidé, lidé, kteří byli podezřelí ze zločinů nebo rovnou zločinci, ale… Ale Fiore mu nikdy neřekl, že by někdy někoho z nich sám zabil. Byl si vědom, že pracuje na výsleších a že mučí ty, kteří nechtějí mluvit, ale že by zabíjel…? A ještě o jejich zabití mluvil, jako by to bylo něco normálního!
„Hrozně jsem tím rozzlobil otce,“ pokračoval Fiore, jako by ho neslyšel. „Byl přímo nepříčetný vzteky. Chtěl je totiž zítra předat soudci. Jak jsem říkal, je přesvědčený, že museli něco tajit, a byl si jistý, že jsem odvedl špatnou práci, když jsem z nich nic nevytáhl a pak jsem to úplně pokazil. Ale přísahám ti, André,“ pohlédl na něho vážně. „Oni skutečně nemohli nic vědět. Věř mi, ani soudce by z nich nic nedostal. Je jedno, jestli jsou živí, nebo mrtví, odhalit jádro spiknutí by nám stejně nepomohli.“
„Je jedno, jestli jsou živí, nebo mrtví?“ zopakoval po něm André šokovaně. „Fiore, co to povídáš?“
„Je mi to líto,“ vyhrkl Fiore a polekaně se na něj zadíval. „Omlouvám se. Vím, že to byli důležití svědkové, ale… Ale nemusíš se bát, to spiknutí odhalíme i bez nich. Říši nic nehrozí… Říši ani soudci nebo tobě…“
„Mlč!“ křikl na něj zlostně a rukou si přejel po čele. Z toho bude mít opravdu noční můry.
„André, přísahám,“ nenechal se mladík jen tak odbýt. „Nemusíš se bát, říše je v bezpečí!“
„Ale o to přece vůbec nejde!“ rozkřikl se zoufale. „O říši vůbec nejde! Je mi jasné, že to Chrám nějak vyřeší.“
„Tak… Tak s čím máš tedy problém?“ zeptal se nechápavě Fiore.
„Ty nevíš?“ zaúpěl soudcův syn a chytil se za hlavu.
„Ne, já…“ zarazil se Fiore. „Já opravdu nevím. Pokud ti nevadí, že jsem zpackal výslech, tak co tedy?“
„Nevěděl jsem, že také zabíjíš lidi,“ zašeptal zdrceně André. „Nevěděl jsem, že v Chrámu děláš i tohle…“
„Ach tak, takže toto ti leží na srdci,“ rozesmál se znenadání syn velekněze. „Vadí ti, že jsem ty lidi zabil.“
„Čemu se směješ, pitomče?“ obořil se na něj rozzlobeně.
„Vždyť je to přece strašné! Můj přítel je vrah!“
„Vrah?“ rozesmál se ještě více. „Ale kdepak, milý André. Vrah ne.“
„Tak co tedy?“ křikl na něj vztekle.
Fiorův smích byl jako rány nožem, bodal mu kdesi hluboko v útrobách. Už tak pro něj bylo bolestivé, když se dozvěděl, že Fiore musí v Chrámu vyslýchat lidi za pomocí mučení, ale teď, když věděl, že jeho přítel neváhá někoho zabít, to pro něj bylo ještě horší.
„Jsem jednoduše členem Chrámu,“ pokrčil rameny Fiore. „Na Chrám se nevztahují běžná pravidla. Být zabit knězem z Chrámu a být zabit normálním člověkem jsou dvě naprosto rozdílné věci. My jsme Chrám, my jsme zákon. Pokud někdo zemřel rukou Chrámu, byl zabit vyšší mocí.“
„Ano, ano, to já vím, ale…“ zamumlal zlostně. „O tohle mi taky tak úplně nejde!“
„Tak o co ti jde?“ zamračil se Fiore.
„Jde o to, že jsi mi nikdy neřekl, že také zabíjíš lidi!“ vyhrkl a v momentu, kdy se jeho slova dostala na svět, věděl, jak hloupě teď ve Fiorových očích musí vypadat. Na okamžik zatoužil, aby byl raději němý a hluchý.
Fiore se rozesmál tak, až mu málem vytryskly slzy.
„André!“ zvolal a zalykal se smíchem. „Jsem členem Chrámu, syn velekněze a budoucí velekněz, samozřejmě, že pod mýma rukama občas skončí něčí život!“
„Přestaň se smát!“ okřikl ho a k jeho zbožné prosbě o němotu a hluchotu se přidala ještě slepota. Někdy si přál, a v tuto chvíli bylo to přání obzvlášť intenzivní, aby Fiora nikdy nespatřil. Nikdy.
„Omlouvám se, André,“ snažil se zkrotit svůj smích Fiore.
„Ale když ty máš vždycky tak naivní představy.“
„Tak mám, no a co?“ zamračil se. „Co je špatného na tom, že mě nikdy nenapadlo, že bys byl schopný někoho zabít?“
„Smrt v Chrámu není o schopnosti nebo neschopnosti zabíjet,“ snažil se mu vysvětlit Fiore a rukávem si otíral oči. „Všechno se to děje pro dobro říše. Je to něco, co prostě musíme jako knězi sem tam udělat.“
„A co ti tři dneska?“ obořil se na něj. „To jsi taky musel udělat? Podle toho, co jsi mi před chvílí řekl, jsi nic takového dělat nemusel.“
„Ti tři dneska…“ pokrčil rameny Fiore. „To byla nehoda.“
„Houby nehoda,“ šlehl po něm nenávistným pohledem. Ano, kéž by ho nikdy nespatřil… „Jsi vrah a je to.“
„Mysli si, co chceš,“ zasmál se znovu Fiore. „Ať jsem, co jsem, je mi to jedno. Dneska večer se chci pořádně napít a na všechno zapomenout.“
„Kdybych udělal něco takového jako ty, chtěl bych to samé,“ zabručel rozzlobeně. „Stačilo mi to všechno jen slyšet a mám chuť opít se tak, abych si nic z toho nepamatoval.“
„Výborně!“ zajásal Fiore. „Dáme si tedy něco pořádného k pití!“
„Ano, to tedy dáme,“ souhlasil a znovu se dal do kroku. Šel rychle a bez dalších řečí. Opravdu se teď potřeboval napít. Chtěl spláchnout pachuť slov, která si právě vyslechl.
Prošli okolo přístavního mola a zamířili do podniku, který spolu navštěvovali nejčastěji. Uvnitř svítila načervenalá světla, ale nevěstinec to nebyl, i když se v lokálu pohybovala spousta individuí, která by za peníze prodala i vlastní orgány. Nebylo tam příliš bezpečno, a když si člověk nedal pozor, mohl ztratit víc než jen peněženku, ale na druhou stranu tam měli výborné pití, rychlou obsluhu a všichni si tam byli rovni. Místní štamgasti si rádi dělali legraci z toho, že kdyby se ve dveřích objevil sám soudce, nikdo by se mu ani nepokoušel klanět a nejspíš by mu někdo potají vybral kapsy. Zvlášť Fiore to tam měl rád, protože nikdo nedbal na
to, že je z Chrámu, nikoho to tady příliš nezajímalo. A nikoho ani nenapadlo podezřívat jeho, Andrého, že by mohl mít něco společného s palácem. Nejspíš ho všichni považovali jen za znuděného šlechtice, který si sem přišel povyrazit za děvkami a lahví něčeho ostřejšího.
Posadili se k baru, na němž jako obvykle hořely svíčky, dekorace, která sloužila jen k tomu, aby si lidé měli čím zapálit cigarety nebo doutníky, případně cokoliv jiného, co chtěli zrovna kouřit, a Fiore si objednal víno a on pivo a místní pálenku. Nějakou dobu mlčeli a jen popíjeli. Fiorův jemný profil se ostře rýsoval proti světlu svíčky. V teplém šeru místnosti jeho pleť nepůsobila tak bledě a unaveně, podobal se teď své zdravě opálené sestře, Andrého nádherné snoubence.
„Viděl jsi teď někdy Noemi?“ zeptal se Fiora jen tak, aby nějak zapředl hovor.
„Viděl,“ přikývl, aniž by se na něj podíval. Nevypadalo to však, že by chtěl svou odpověď dále rozvádět.
„A kdy?“ vyptával se dál. Dneska se asi bude muset opít už jen proto, aby to tu se svým přítelem vydržel, a to se na něj předtím tolik těšil.
„Ráno,“ odpověděl Fiore a zhluboka se napil.
Upíjel pivo a čekal, zdali ještě něco dodá.
„Dneska ráno,“ rozvedl Fiore svou odpověď nepřítomně.
„Snažila se mě ochránit před otcem.“
„Cože?“ zarazil se překvapeně se sklenicí na půli cesty k ústům. „Snažila se tě…?“
„Ochránit,“ doplnil Fiore. „Když se otec dozvěděl, co jsem provedl s těmi třemi, které jsem měl vyslýchat, popadl ho nepříčetný vztek. Kdyby nebyla nablízku Noemi, možná by mě také zabil.“
„Vážně?“ zalapal po dechu. „To by přece neudělal. Vždyť jsi jeho budoucí nástupce.“
„To ano, ale jeho záchvaty vzteku bývají mnohdy skutečně nebezpečné,“ pokrčil rameny Fiore. „Musel jsem doslova utéct.“
„A… A udělal ti něco?“ zeptal se opatrně.
„Díky Noemi jsem vyvázl jen s několika modřinami,“ zasmál se, dopil víno a objednal si další. Barman rovnou přinesl i druhé pivo.
Zase nastalo ticho, které rušily jen poklidné hlasy návštěvníků podniku, a také bylo slyšet, jak někdo v rohu místnosti brnkal na loutnu. Za dvě nebo tři hodiny se pokojné rozhovory změní v hysterický smích žen a opilecké výkřiky mužů, ve zpěv a tabákovým kouřem načichlý hluk. A pak někdy k ránu opět nastane klid. Někteří usnou s hlavami na politých deskách stolů, jiní budou skelným pohledem očí oslepených alkoholem koukat kamsi do svých snů, další si s děvčaty odejdou najít nocleh a ti, kteří se nedokázali pořádně opít ani si nezvládli najít společnost, zmizí do tmy sami. Tak jako vždy.
„Proč jsi mi nikdy neřekl, že v Chrámu zabíjíš lidi?“ zašeptal André.
„Pořád ti to ještě leží v hlavě?“ zeptal se otráveně Fiore. „Zapomeň na to.“
„Na něco takového nikdy nezapomenu,“ zamračil se do svého půllitru piva. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem věděl, že bys na to reagoval přesně tak, jak jsi reagoval,“ pokrčil rameny Fiore. „Začal bys z toho šílet a prohlásil bys mě za vraha nebo něco podobného. Stačilo mi, jak jsi vyváděl tenkrát, když jsem se ti svěřil, že při výsleších v Chrámu musím lidi mučit. Nechtěl jsem ti způsobit další nervový šok.“
„To od tebe bylo opravdu ohleduplné,“ zamumlal rozmrzele. „Ale stejně jsi mi ho nakonec způsobil.“
„To proto, že máš o mně neustále jakési naivní představy,“ povzdechl si Fiore. „Patřím k Chrámu a lidé z Chrámu mají k obyčejným smrtelníkům daleko. Od lidí z Chrámu můžeš očekávat cokoliv a většinou nic dobrého. A ode mě jakbysmet.“
„Kdybych od tebe neměl očekávat nic dobrého, nemohl bych se s tebou dále přátelit,“ poznamenal ponuře. „Nechci
od lidí už dopředu očekávat něco zlého, podezírat je a mít se před nimi na pozoru. Jak bych takhle mohl žít? Svět by se pak pro mě stal strašným místem.“
„A co když je svět strašným místem?“ otočil se na něj vážně. V zorničkách se mu odráželo světlo svící.
„V tom případě se stanu soudcem a udělám ho lepším,“ prohlásil pevně a zadíval se mu do očí. Neměl v úmyslu jim uhnout. Chtěl, aby věděly, že svá slova myslí vážně.
„Jsi naivní,“ zívl Fiore a odvrátil se.
„No a?“ odsekl rozzlobeně.
„Jsi budoucí soudce, neměl bys být tak naivní,“ řekl varovně, i když tón jeho hlasu zněl stejně lhostejně jako vždycky.
„Já chci být naivní,“ odbyl ho tvrdohlavě. „Chci být a budu.“
„V tom případě budeš hloupým vládcem,“ zkonstatoval Fiore, otočil se a zády se opřel o barový pult. Díval se teď do sálu, který se plnil lidmi.
„Nevím, co je hloupého na tom chtít udělat ze světa lepší místo,“ zamračil se.
„Něco takového…“ protáhl Fiore líně, „je zhola nemožné.“
„Jsi hrozný pesimista, víš o tom?“ nařkl ho otráveně.
„A ty jsi zase naivní,“ zopakoval Fiore.
„To už jsem slyšel několikrát,“ utopil své zamumlání v pivu.
Dnešní večer skutečně nebyl příliš povedený. Nejdříve se dozvěděl, co Fiore provedl, a teď se s ním dokonce začínal hádat. To nebylo dobré, možná by měl jít raději domů anebo si k pivu objednat dalšího panáka něčeho silnějšího.
„Á, syn velekněze!“ uslyšel za sebou nečekané zvolání.
Rozmrzele se otočil, aby zjistil, kdo je to přišel obtěžovat, a u vchodových dveří spatřil hezkého vysokého mladíka.
„Dany, jak se vede?“ pozdravil nezvaného hosta Fiore.
Mladík zamířil přímo k nim.
„Už jsem tě dlouho neviděl, Fiore. Kam jsi zmizel?“ usmál se mladík, z něhož přímo sršela dobrá nálada.
André se znechuceně otočil zpátky a zahleděl se do nitra baru, kde byly na poličkách vyrovnány lahve s alkoholem.
Moc dobře toho vysokého usměvavého muže znal a Fiore ho znal ještě mnohem lépe. Rád s ním chodil popíjet a snad s ním rád dělal i jiné věci, o nichž André raději nechtěl nic vědět. Jemu byli lidi jako on přímo odporní. Nesnášel je. Rozhlédl se po lahvích. Pokud rychle neodejde, bude si muset objednat rovnou celou flašku a ne jen jednoho panáka…
„Měl jsem hodně práce,“ odpověděl Fiore mladíkovi.
„No jo, vypadáš nějak utahaně,“ zasmál se nenáviděný štamgast.
André v odrazu v lahvích viděl, jak mladík ledabyle pohodil hlavou a dlouhé blond vlasy mu zpola zakryly tvář. Znuděným afektovaným gestem si je odhrnul na stranu. Dneska byl oblečený vybraněji než obvykle. Připomínal šlechtice z lepšího domu. Barman mu automaticky podal sklenku laciného červeného vína.
„Přišel ses tady trochu odreagovat, budoucí veleknězi?“
„Rád bych se odreagoval hodně ,“ ušklíbl se Fiore a sáhl po mladíkově sklence plné tekutiny barvy krve. Zhluboka se napil. „Hej, krasavče, pojďme spolu zabít čas, dokud mládí hřeje nás,“ zanotoval oblíbený popěvek barových děvek.
„Je mi líto, dědici Chrámu,“ rozesmál se mladík a znovu si afektovaně uhladil vlasy. „Dnes jsem již rezervován,“ pronesl teatrálně jako herec na jevišti.
„Rezervován?“ zopakoval po něm posměšně Fiore. „A kdo si tě rezervoval, smím-li se ptát?“ podíval se na něj ironicky. „Pokud vím, na žádné rezervace sis nikdy nepotrpěl. Kdo dal víc, ten vyhrál. A ty víš, že já dám vždycky víc.“
„To je možné,“ připustil mladík, „ale dneska je to jiné. Dnes si mě povolala jedna vysoce postavená panička, abych společně s jinými bavil hosty na její párty. Sem jsem se stavil jen na skleničku na kuráž. Možná bys mi dal více než ona, ale pochop, tohle je příležitost, jak se dostat do vyšší společnosti. To si prostě nemůžu nechat ujít.“
„Já pro tebe nejsem dost vysoká společnost?“ zamračil se Fiore. „Kdo je výš než lidé z Chrámu? Snad jen soudce.“
„To sice ano, ale s lidmi z Chrámu raději nikdo nechce mít co do činění,“ zasmál se mladík. „Schůzky s tebou mi v kariéře nepomůžou.“
„Jsi nevěrná děvka, víš o tom?“ zívl unaveně Fiore a znuděně se rozhlédl kolem sebe. „Zklamal jsi mou důvěru, najdu si někoho jiného. Už tě nikdy nechci vidět.“
„Dneska tady nic moc nenajdeš,“ posmíval se mladík. „Všichni, kteří za něco stojí, budou tam, kde já.“
„Ale ne,“ zasténal Fiore. „Myslel jsem si, že si na dnešní večer někoho jednoduše zaplatím a bude to. Chtěl jsem to mít bez práce.“
„Smůla,“ pohodil hlavou mladík a natáhl ruku, aby si od Fiora vzal svou sklenku.
„Mám opravdu špatný den,“ povzdechl si Fiore a jedním douškem vypil mladíkovo víno. „To máš za tu zradu,“ zasmál se a podal mu prázdnou číši.
„Vezmi si ještě tohle,“ oplatil mu úsměv mladík a vtiskl mu do dlaně ručně ubalenou cigaretu. „Ber to jako omluvu.“
„Uvidíme, jak to budu brát,“ odbyl ho ledabyle Fiore a cigaretu si vzal.
„Nuže, užij si večer,“ popřál mu se smíchem mladík a odešel.
Fiore se znovu opřel zády o barový pult a koukal, jak se spolu podnapilé páry motají na tanečním parketu.
„Jak se s ním vůbec můžeš bavit?“ nechápal André.
„Není tak špatný,“ pokrčil Fiore rameny a otočil se, aby si ze stolu vzal svíčku.
„Mně teda připadá dost špatný,“ prohlásil André nesmlouvavě a napil se piva. Kývl na číšníka, aby si objednal rum.
„Tobě připadají špatní všichni lidi, s nimiž trávím volný čas,“ mávl rukou Fiore.
Dneska skutečně nebyli v dobré náladě.
„Spát s lidmi za peníze je nechutné,“ poznamenal André s opovržením.
„Vidíš a možná je to lepší než to, co dělám v Chrámu,“ zamumlal Fiore a zapálil si cigaretu o svíčku.
Na to nebylo co říct. Kupovat si něčí tělo a ubližovat tak jen sám sobě pro své vlastní pobavení a mučit a zabíjet druhé, i když pro dobro soudce a země… Tyto dvě věci se ani nedaly srovnat.
Fiore si dlouze potáhl z cigarety.
„Tabák, tráva a ještě něco…“ zašeptal a zálibně si prohlédl úzkou ruličku papíru napěchovanou sušenými bylinami, z jejíhož konce stoupal šedavý dým.
„Nekuř to,“ podíval se na něj André vážně.
„Proč?“ nechápal Fiore a znovu si potáhl.
„Protože jsi potom agresivní,“ připomněl mu.
Fiore se na něj dlouze zadíval, v očích měl hlubokou černou prázdnotu.
„Opravdu?“ zeptal se nepřítomně.
„Opravdu,“ potvrdil svá slova André a měl co dělat, aby se v té černi neutopil.
„A to je špatně?“ pronesl jeho společník a na rtech vykouzlil mírný úsměv.
V načervenalém barovém šeru vypadal jako démon, který člověka svádí na scestí. A André se rád nechával svést. Přestal se bránit.
„Ne,“ slyšel sám sebe říkat. „Vlastně to není špatně.“
„Tak vidíš,“ usmál se veleknězův syn ještě víc a otočil se zpátky do sálu.
Není to špatně. Alespoň budou tento večer jenom spolu a užijí si pořádnou zábavu. Po téhle cigaretě na žádné pochybné prodavače svých těl nebude mít chuť, teď už se bude chtít jen rvát. Stejně jako on po dalším pivu a rumu.
Už si ani nepamatoval, jak rvačka začala a kdo ji vlastně vyprovokoval. Možná to byl on sám, možná Fiore a možná to byl někdo úplně jiný anebo si jen nějací místní hospodští starousedlíci snažili vyřešit vlastní účty a rozpoutali mezi sebou pěstní souboj, do něhož se potom oni dva s chutí připojili. Na to, aby si pamatoval takové podružnosti, by musel méně pít, ale ten den pil hodně. Více než obvykle. V jedné chvíli zkrátka seděl u baru a popíjel pivo s rumem
a v druhé už stál na nohou a uhýbal něčím ranám, přičemž jich sám několik rozdal. A Fiore stál vedle něj, oči mu žhnuly a likvidoval protivníky svým tajným Chrámovým uměním.
Po chvíli se už rvali skoro všichni, muži i ženy. Slyšel křik mnoha hlasů a tupé zvuky ran, které se rozléhaly místností.
Hospodský něco vztekle vyřvával, ženy, které se do bitky nechtěly zapojit, se schovávaly v koutech a křičely vzrušením nebo strachem. Rval se a cítil se dokonale spokojený.
Co se týkalo síly a rychlosti, nikdo se mu nevyrovnal. I když byl zcela opilý, dovedl se ohánět jako tvrdě trénovaný voják, neomylně a přesně. Ale nikdy nikoho nezabil, tím si byl jistý. Nebyl vrahem. Nikomu ani doopravdy neublížil.
A pak se mu pod ruce dostala jakási žena. Možná poslal k zemi jejího milence nebo manžela, možná zákazníka, nevěděl a bylo mu to jedno, ale skočila na něj jako rozzuřený pes, kousala a škrábala ho svými dlouhými nehty a nechtěla mu dát pokoj. S ženami se nikdy nepral, neuměl se s nimi prát. V pohybech žen bylo cosi nevypočitatelného. Nedokázal odhadnout, co udělají, jak zaútočí, kam zaútočí. Ženy byly nebezpečné, mnohem nebezpečnější než muži.