„Ne bezdůvodně,“ nedala jsem se. Kluci by se nespletli. Nikdy by nezaútočili bezdůvodně. Navíc vypadal podezřele. Takový ten typ flákače, který by pro pár šupů udělal cokoliv. Měl krví podlité oči, nejspíš dost nasával. Vlasy měl ostříhané na ježka, ale postavu celkem vypracovanou.
„Co vůbec děláte u školy? Tady se nemáte co poflakovat,“ vyjela jsem na něj. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala pomoc u některých rodičů, kteří vyprovázeli své děti do školy. Ale ti procházeli kolem nás a dělali, že nic nevidí. Divné. Ale vysvětlení na sebe nedalo čekat dlouho.
„Co to tu, proboha, děláte mému synovci?“ vyřítila se ze školy slečna Jenkinsová.
A jéje, tak on je její příbuzný? Pěkné. „Tenhle pobuda se mě a mou neteř snažil zastrašit. Poflakoval se na mém pozemku bez povolení.“
„To je pravda,“ přitakala Elise, která se mi postavila po boku. „Kluci ho poznali.“
„Nemluv nesmysly,“ odrazila ji slečna Jenkinsová. „Vidím, že na tebe tvá teta nemá dobrý vliv. Úplně tě pobláznila. Mazej do školy a koukej si hledět učení. Potřebuješ to jako sůl. Ještě pořád za svou třídou zaostáváš.“ Řekla to dostatečně nahlas, aby to všichni na dvoře slyšeli.
„Pozor, jak s mou neteří mluvíte, slečno Jenkinsová,“ zavrčela jsem. „Tohle si jako zástupce ředitele nesmíte dovolit.“
„A vy můžete jen tak obvinit mého synovce z něčeho, co neudělal? To vy byste se měla ovládat!“ začala křičet.
„Co se to tu děje?!“ zahřměl Jared. Blížil se k nám rychlými kroky.
„To je on, Jarede,“ ukázala na pobudu Elise. „Kluci ho poznali a začali na něj hned vrčet.“
„Ahoj, Franku,“ kývl na dotyčného Jared, když se postavil vedle mě.
Babizna se nenechala přehlížet dlouho. „To už je vrchol. Tak ona tu bude obviňovat nevinné občany. Navíc občany, kteří vlastním tělem brání naši vlast!“ Ukázala na mě tím svým kostnatým pařátem. No to je vrchol, co si to ke mně dovoluje?!
„To by stačilo,“ upozornil ji Jared.
„Ano, máte pravdu. Už toho mám dost. Nejen že se té kriminálnice zastáváte, ale už s ní i žijete na hromádce. Chudák dítě, které tam s vámi bydlí. Jaký příklad jí tím asi dáváte?“ odfrkla si a rozhlédla se. Když zjistila, že má pozornost všech okolo, spustila: „Vy jako ředitel dáváte špatný příklad mládeži, a to byste ji měl vést. Stýkáte se s pochybnou ženštinou a smilníte s ní před tím nebohým dítětem…“
„Tak dost!“ přerušil ji Jared. „Přestaňte tu hrát divadlo,“ žádal ji vztekle.
„Jaké divadlo?! Ta kriminálnice obvinila mého nebohého synovce z nějakého zastrašování. Větší hloupost jsem snad nikdy za dobu své učitelské kariéry neslyšela.“
„To váš synovec je kriminálník. Kriminálník, co zastrašuje ženské,“ upřesnila jsem.
„Nicol,“ snažil se mě Jared zarazit.
Nechápavě jsem se na něj podívala. Co to má znamenat? On mi nevěří?
„Ty mi nevěříš?“ Nevěřícně jsem na něj zakoulela očima. „Byl to on. Kluci nelžou a basta!“ zdůraznila jsem a ukázala na stále vrčící labradory.
„Odvolej je,“ řekl tiše.
„Ne,“ odsekla jsem mu.
„Odvolej je, hned.“ Teď mluvil klidně, avšak důrazně.
„To není žádné nedorozumění. Byl to on,“ nedala jsem se.
„Tohle je už opravdu moc,“ povzdechl si unaveně Jared a otočil se k Frankovi. „Omlouvám se za to, Franku. Tohle není přivítání, jaké bych si pro tebe přál, ale vítej doma.“
Frank pokýval hlavou. „Díky, Jarede. Rád tě vidím.“
Teď už mi to bylo jasné. Kamarádi z armády, co se znají celý život. Nedotknutelní. Tak tohle bolí. Najednou jsem viděla, jaká husa se ze mě stala. Jak jsem Jareda snadno pustila do svého života.