Tenkrát na střední
TEREZA NAVRÁTILOVÁ
anO Stála u okna.
Venku poletovalo zimní ptactvo.
Před oči jí spadla další lokna.
Cítila v sobě prázdno.
Z gramofonu znělo jemný blues.
Všem okolo odcházela slova z úst.
Ta, co stála u okna, vše ignorovala.
Dřív ráda se na akci zasmála.
Dnes jen pozorovala mraky.
Chtěla by jako oni odplout taky.
Vznášet se v oblacích.
Nebýt neustále v rozpacích.
Přála by si čistou mysl.
Poklidnou ranní kávu.
Zrealizovat tuhle představu.
Nemít žádnou obavu.
Nevracet se domů pozdě k ránu.
Teď u okna jen vymýšlí popravu.
Praxe
Mám praxe
z básně.
Z breku, jsem plný vzteku.
Z radosti
nemám vůbec nic.
Snažím se najít ten správný klíč.
Všechny tyhle řádky, prosím, znič.
Moje praxe byla k ničemu.
Tohle by bylo k smíchu každému.
Jednou tohle všechno zahodím.
Tohle si nikdo nesmí přečíst.
Tebe naposledy doprovodím.
Sebe potom osvobodím.
Proč? Ptáš se.
Protože už mám na čase.
Slyším to i v tvém hlase,
že smrt už se na mě pase.
Tebe prosím znič ty řádky.
Ať si ve škole radši pouští pohádky.
Princezna
Prý jsi princezna.
Tomu nevěřím.
Mají mě za blázna.
Já si jen realitu vytvářím.
Prý jsi šlechty součást.
Já se snažím svoji mysl zmást.
Tohle všechno je lež.
Říkej si, co chceš.
Neuvěřím ti nikdy.
Radši koukám na hvězdy.
Hoří mi cigareta, kterou si v kapse nosím od léta.
Má v sobě jisté pocity.
Ty jsou navždy skryty.
Buď princeznou, ale tou, která sedí na baru.
Myslíš si, že jsi kráskou líbeznou, ale to je jen obrázek obalu.