Mezitím Niran ustoupil a stoupnul si dál za Tariel, před kterou se shromažďovaly hyeny lačnící po čerstvém mase. Na jejích dlaních se objevily jemné zelené plamínky, a když je vypustila, proměnily se v ohnivé střely, které zamířily směrem k hyenám. Ty se zalekly a začaly uhýbat, zatímco střely létaly kolem nich. Tariel cítila, jak se adrenalin rozproudil v jejích žilách, ale udržovala klid a soustředění. Nepoužila příliš mnoho energie, aby si šetřila síly. Niran s obdivem sledoval její výkon. Hyeny se po smršti ohnivých šipek strachem rozutekly do širokého okolí a zanechaly po sobě jen rozvířený prach všude kolem.
„Skvělá práce, Tariel! Tvoje kontrola nad ohněm je zatím dobrá. A je ještě jedna věc, kterou bys mohla zkusit. Je to vytvoření ohnivého štítu, který tě může ochránit před projektily, jako jsou šípy, nebo oštěpy. Je to užitečná a základní dovednost, kterou by ses měla naučit. Koneckonců, obrana je nejdůležitější.“
Tariel se rozhodla poslechnout Nirana a zkoušela nové techniky ohnivých kouzel. Snažila se vytvořit ohnivý štít, jak jí Niran řekl, ale bez výsledku.
„Nedokážu si to přesně představit,“ řekla Tariel.
„Nic se neděje,“ odvětil Niran. „Až přijde správná chvíle, jsem si jistý, že ho použiješ jako nic. Tvoje ohnivé střely byly přesné a účinné. Nyní se ale musíš snažit o něco víc,“ povzbuzoval ji Niran. „Zkus vytvořit ohnivé plameny kolem sebe jako obranný mechanismus. Tím odradíš nepřátele a ochráníš se před jejich útoky. Stačí si představit, jak se ohnivé plameny vznášejí kolem tebe a tvoří ochrannou bariéru. Zkus to.“
Tariel přikývla a soustředěně zapojila představivost a pocit síly vnitřního ohně. Pomalu kolem sebe začala vytvářet plameny, které se spojovaly a pomalu tvořily živoucí bariéru. Niran ji povzbuzoval: „Pamatuj, udržuj koncentraci a věř v sebe. Ty jsi ta, kdo ovládá ohnivou moc! Není tomu jinak.“
S každým dalším pokusem Tariel získávala větší jistotu a kontrolu nad svými ohnivými kouzly. Niran pokračoval
v radách: „Teď se zaměř na vytvoření ohnivého štítu. Vizualizuj, jak se plameny spojují a tvoří tvůj neprostupný štít, který nenechá projít nic skrze něj. Nesmí to být pouze oheň, leč pevné ohnivé skupenství.“
Tariel se plně soustředila a představovala si, jak se ohnivé plameny spojují a vytvářejí před sebou neprostupný štít.
Postupně se zeleně smaragdový štít formoval a poskytoval jí pocit bezpečí a ochrany. Cítila ten žár, který se před ní vytváří a dostává podobu štítové bariéry.
Niran ji povzbuzoval a dodával sebevědomí: „Bravo, Tariel! Učíš se rychle, ale…,“ dodal a vyslal proti Tariel malou ledovou kuličku o velikosti klubíčka, která hravě pronikla přes její ohnivý štít a zasáhla ji na levé noze, což Tariel donutilo kouzlo ukončit a pokleknout na koleno.
„Ale štít jsi vytvořila jen na oko. Pouhé kmitající plameny žádný projektil nezastaví. Pamatuj si to a příště se polepši. Teď vyzkoušíme něco dalšího…“
„Nerad vás přerušuji ve výcviku,“ vstoupil do konverzace Qyalen, „ale před námi se tvoří divná světélkující mračna a vůbec se mi to nelíbí.“
Tariel předala Niranovi Qyalenovu informaci a Niran vypadal, že ho to přinejmenším vyděsilo, což u něj bylo neobvyklé.
„Zeptej se Qyalena, jak daleko ty mraky jsou a jestli nevidí poblíž nějaký úkryt. Skálu nebo nějakou úžinu či něco podobného.“
Tariel udělala, jak Niran řekl, a odpověděla: „Bouře tu prý bude co nevidět a úkryt na obzoru není žádný. Co je to za mraky, Nirane?“
Niran vypadal, že ji ignoruje, a začal mraky pečlivě studovat.
„Táhne se to k nám od písečných dun v Arathonu. Z pouště Quagmira. Vyřiď Qyalenovi, ať za žádných okolností nelétá dolů a zůstane vysoko nad těmi mračny, ano?!“ Jeho hlas zněl naléhavě a nekompromisně.
Poté co Tariel předala vzkaz Qyalenovi, se podívala na mračna, která už se přibližovala tak rychle, jako by to byla
obrovská mořská vlna na obzoru. Pocítila vzrušení a obavu zároveň. „Jak moc je ta bouře nebezpečná?“ zeptala se Nirana ustaraně.
Niran se na ni obrátil: „Musíme se co nejdříve dostat do bezpečí. Tahle písečná bouře je nebezpečnější, než tušíš a může mít nepředvídatelné důsledky. Zkusme najít nějakou jeskyni nebo úkryt, kde bychom se mohli schovat. Třeba Qyalen něco z výšky přehlédl.“
Z dálky bylo vidět, jak se mračna pohybují jako živé bytosti, vrhající se s divokou silou vpřed. Oblaka prachu se nebezpečně rozprostírala po obzoru, zakrývajíce veškeré světlo. Uvnitř mohutně pableskovaly hromy.
Tariel a Niran začali spěchat vpřed, hledajíce jakýkoliv kamenný přístřešek, kráter či prohlubeň, která by je ochránila. Zvuk bouře se stále zesiloval a mračna se valila nad nimi jako rozburácené stádo milionu koní. „Už není čas!“ zakřičel Niran na Tariel, aby přehlušil burácení bouře, a začal vytvářet ledové bodce uvnitř půdy. „Máme asi minutu, než se sem ta bouře dostane. Vytvořím úkryt. Snad vydrží a budeme se v něm moci schovat!“
Niran se snažil, aby konstrukce byla dostatečně pevná, aby na ni později mohl postavit to, co je ochrání. Vítr náhle zesílil a začal foukat s takovou vervou, že jejich vlasy divoce vlály ve vzduchu. Písek, který byl také unášen, jako by se měnil v drobné pevné částice, které je prudce bily do kůže a obličeje a štípaly jako včelí bodnutí. Oči nedokázaly odolat napadení drobnými zrnky, která způsobovala pálení a slzení. Bouře s sebou přinášela i zvuky zuřícího písku, který vydával podivné syčivé tóny. Tariel a Niran si byli vědomi ohromného nebezpečí, které jim hrozilo. Písečná bouře byla ničivá a nebylo možné před ní na otevřeném terénu uniknout. Museli se co nejdříve schovat, než je bouře pohltí. Bodavý písek ji pálil na těle a měla pocit, že jí oči shoří bolestí. Hned jak byla konstrukce úkrytu hotová, včetně výztuh, rychle se do ní nasoukali. Niran pohotově zvedl ruku nad hlavu a vyvolal nad nimi ledovou kopuli, aby je svrchu
mohla ochránit. Bouře se teprve teď v plné síle rozpoutala nad jejich hlavami, zatímco oni byli v bezpečí. Tariel se podívala na Nirana a hledala v jeho očích naději, že to přestojí ve zdraví. Niran se usmál, když viděl její výraz, a přikývl. „Ano, bude to v pořádku!“ křičel, aby přehlušil bouři.
„Jste v pořádku?!“ zeptal se Qyalen znepokojeně. „Ta písečná bouře vůbec nevypadá dobře.“
„My jsme zatím v bezpečí, ale co ty?“
„O mě se bát nemusíš, kroužím nad bouří a všechno pozoruju z dostatečné výšky.“ Tariel spadl kámen ze srdce, že je Qyalen v pořádku. „Kdyby něco, tak mi dej vědět a já okamžitě přiletím dolů.“
„Děkuju ti, ale snad to nebude nutné, tady by ses asi ani nehnul.“
Bouře nad nimi zuřila, ale Tariel se cítila v bezpečí. Pozorovala bouři přes Niranovu ledovou kopuli nad nimi a viděla nejrůznější změť předmětů a drobnějších kamenů, které jsou unášeny silným větrem.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ řekl Qyalen znepokojeně.
„Co se děje?“
„Vidím před sebou nějaké divné obrovské oko, myslím, že by to mohlo být něco jako hurikán. Tariel, musíte odtamtud okamžitě pryč, míří přímo na vás!“ zaburácel Qyalen a zeptal se znovu, jestli se je nemá pokusit zachránit.
„Hlavně to ne!“ zakřičela na něj Tariel. „Takhle silný vítr by tě smetl jako stéblo trávy, nebyl bys tu schopen letu!“
„Co se děje? O čem se to bavíte? Je Qyalen v bezpečí?“ zakřičel Niran znepokojeně.
„Prý se blíží nejspíš nějaký hurikán a míří přímo na nás.“ Niran se zhrozil a uvědomil si, že jeho kouzlo hurikán určitě nezadrží. Dívali se do dálky, odkud se příšerný vír začal rychle blížit k jejich úkrytu. Hrozivý zvuk hurikánu se ozýval jako temný, nesnesitelný řev, který přehlušoval i bouřlivý rachot písečné bouře.
Hurikán se přibližoval s ničivou silou, pohlcujíc vše, co mu stálo v cestě. Písek a kamení byly unášeny vzduchem,
vrhaly se proti jejich krytu a dělaly na ledové kopuli veliké praskliny.
Zvuk hurikánu pronikal do Tarieliných uší jako drásavý výkřik temných sil přírody. Byl to zvuk zkázy a ničení, který jim dodával pocit bezmocnosti. Cítili, jak se vše kolem nich otřásá a okolní země se proměňuje v chaotickou vřavu. Niran si pevně přitiskl ruce k uším, aby ztlumil hrozivý zvuk, ale marně. Tariel se snažila udržet klid, ale i její srdce bušilo v hrudi jako o závod.
Tariel se odvážila pohlédnout směrem k hurikánu a její pohled byl naplněn hrůzou. V husté vřavě se k nim blížil obrovský strom, který byl přímo vtažen do mohutného víru. Strom se točil jako zuřivý bumerang, sbíral další předměty na své cestě a zdál se být nepřekonatelnou silou samotného přírodního ničitele.
Ozvala se ohlušující rána, když strom rozbil jejich úkryt, a náraz tak otřásl zemí, až to z něj Tariel vyrazilo.
Niran se ocitl zcela odkrytý vichřici. Prudce se mu do tváře přivalil písek a kamení, které pálilo jako žhavá uhelná zrna. Ale i přes ten zdrcující útok se Niran vzpamatoval a rychle se zvedl, ve snaze najít Tariel.
Viděl ji ležet několik stop vzadu, přitisknutou k zemi a všemi končetinami se držící trhliny v zemi, jako když se vystrašená kočka drží stromu.
Niran se neohlížel na hurikán, který ho sužoval. Vyskočil z rozbitého krytu směrem do vzduchu a nechal se jím odnést přímo k ní. Srdce mu bušilo v hrudi a strach o Tariel ho pálil jako žhavé uhlíky, když letěl vzduchem. Vyvolal si z rukou dlouhé ledové cepy, kterými se zaryl do země, když už byl u ní.
„Tariel!“ volal Niran její jméno a padl na kolena vedle ní. Její tvář byla zpředu pokryta jemnými škrábanci, které krvácely, a její oči byly rudé bolestí. Byla zraněná, ale zdálo se, že se jinak drží obstojně.
Niran neváhal ani okamžik. Vzal ji do náruče a začali se přesouvat pryč od vichřice. Hurikán však neustále zuřil ko-
lem, rozbíjel kamenné útvary a poháněl se dál svou ničivou cestou.
S každým plazivým krokem, který Niran s Tariel udělal, se zdálo, že síla hurikánu narůstá. Vítr je strhl ze země a nekompromisně vymrštil vzduchem. Niran se snažil pevně držet Tariel, ochránit ji vlastním tělem před dalším nebezpečím, zatímco byl sám vystaven vichřici a její destruktivní síle, ale Tariel mu vyklouzla z dlaně.
Tariel se zuby nehty opět držela země a doufala, že už to brzy skončí. Nemohla nic dělat. Byla to ještě větší bezmoc než paralýza, kterou zažila při otravě jídlem. Zakusila sílu přírodních živlů v takové míře jako nikdy předtím.
Když se Niran opět dostal k Tariel, byl si vědom toho, že pro ně musí rychle najít bezpečí. Upřel pohled na okolní krajinu, která byla pohlcena chaosem a zkázou. V dálce zahlédl skalní útvar, který by jim mohl poskytnout dočasný úkryt. S posledními silami se vydal tím směrem, s Tarielinou rukou kolem ramen, doufaje, že najde ochranu před neúprosnou silou hurikánu.
Konečně se dostali ke skalnímu útvaru, který pro ně byl jako pevnost uprostřed ničivé vichřice. Byla to vysoká stěna, která se tyčila proti náporu hurikánu. Niran se přimáčkl ke skalnímu povrchu, drže Tariel těsně u sebe. Cítil teplo jejího dechu na své tváři a její tělo, které se třáslo vyčerpáním.
Útvar jim poskytoval dočasný úkryt před silou přírody. Hurikán obklopoval skalní zeď jako zuřivý vlk a neúnavně na ni útočil. Niran a Tariel se opírali o stěnu a čekali, až síla hurikánu ustane. Niran nechápal, jak je možné, že Qyalen tohle místo neviděl. Ze vzduchu by nemělo být přehlédnutelné. „Byla to snad magie, která tohle místo skryla?“ napadlo ho bláhově, neboť taková magie by podle něj nebyla možná.
V tom rušivém okamžiku burácejícího hurikánu Niran pohlédl Tariel do tváře a prohlížel si její ztrápený výraz. Jeho srdce krvácelo, když ji takto viděl. Když mu pohled opětovala a dívala se mu do očí, na chvíli to vypadalo, jako by se čas zastavil a oni se ocitli v bublině vzduchu, kde není nic slyšet.
Její oči byly unavené, ale plné odhodlání. Věděl, že se musí vzchopit a najít způsob, jak ji před hurikánem ochránit.
Vtom se však opřeli znovu o stěnu a zpoza ní se zablesklo tak mocně, až byl vidět proud světla, který vyrazil ze stěny. Ozvala se ohlušující rána a stěna za nimi se pohnula, otevřela se dovnitř a oni propadli do prázdné tmy.
ZAPOMENUTI V ČASE
Tariel pocítila, že se pod nimi ztratila pevná půda a propadají se do neznáma. Zatímco padali, Niranova ruka instinktivně objala její pas a pevně ji přitiskl k sobě. S Tariel pevně objatou v náručí padal skoro volným pádem dolů, uvědomuje si, že se nejspíš ocitli v dalším nebezpečí. Jeho srdce vědělo, že by udělal cokoli, aby ji střežil a uchránil před nebezpečím. Byl překvapen, jak silný ten pocit byl, i tváří v tvář smrti. Hurikán nad nimi stále zuřil, ale teď už od něj byli daleko. Náhle ucítili, že prudce jedou po zemi jako po skluzavce. Ta se najednou stočila a vyhodila je dopředu.
Když se vzpamatovali, celý pomlácení a zřízení, zjistili, že jsou v absolutní tmě. Najednou byl hurikán slyšet až v dálce, jako by byli schovaní uvnitř pevnosti.
„Co se to stalo?“ zeptala se Tariel udiveně a zmateně. Všimla si, že přistáli na místě, kde není vůbec nic vidět.
„Použij svůj oheň, abychom se mohli podívat, kde to jsme,“ řekl Niran naléhavě. Tariel se po chvíli soustředění objevil v dlani malý plamínek, který osvěcoval jejich siluety, a viděli pouze sebe navzájem.
„Vypadá to, že jsme omylem narazili na jakýsi podzemní úkryt či chodbu,“ řekl Niran překvapeně, když rukama nahmatával okolní stěny.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Tariel zmateně.
„V každé tmě se skrývá jiskřička naděje, stačí jen odvážně rozdmýchat plamen a zářit světlem,“ řekl Niran a Tariel do-
šlo, co tím asi myslí. „Můžeš zkusit ten oheň trochu rozšířit?“ dodal zvýšeným hlasem.
„Jistě, zkusím to,“ zasténala Tariel bolestivě, když se zvedla ze země. Po chvíli se kolem rozhostilo světlo z většího plamene a začalo odhalovat místnost kolem nich.
„Zkus si představit, že plamínek nemusíš mít neustále napojený na sebe, ale můžeš se pokusit do něj vložit určité množství energie a nechat ho poletovat uprostřed místnosti.“
Tariel udělala, jak Niran navrhnul, a plamínek v její ruce utvořil formu koule, která se vznesla nad její dlaň a zlehka poletovala nad jejich hlavami.
„No výborně,“ pochválil ji Niran.
Když se začali rozhlížet kolem sebe, všimli si, že stěny místnosti byly zdobeny obrázky starověké architektury, která vypadala jako dílo tisíce let staré civilizace. Materiál, kterým byly stěny pokryty, byl neobyčejný. Zdálo se, že kombinuje prvky kamene, který vydával matný lesk, a kovu, který zářil tajemným světlem.
Na stěnách byly vyryty nápisy a symboly, které měly neznámý původ. Působily jako záznamy z dávných dob, zprávy napsané jazykem, který jako by už dávno upadl v zapomnění. Křivolaké tvary a složité vzory tvořily neuvěřitelně detailní a elegantní kompozice.
Místnost nebyla příliš velká, ale vytvářela dojem ohromného významu. V jejím středu se nacházel mramorový stůl, který byl pokrytý dalšími starobylými symboly. Podlaha byla vykládaná dlaždicemi, z nichž každá v sobě měla vyrytou malou kresbu.
Vzduch v místnosti byl studený a zvláštně klidný, jako by zde čas přestal běžet. Z urputného horka v pustině se přesunuli do chladného prostředí. Niran a Tariel chvíli jen zírali na tuto neobvyklou komnatu, fascinováni její atmosférou tajemna.
„Jak neobvyklé,“ procedil Niran tiše a jeho hlas přecházel do šepotu, aby nevyrušil náladu tohoto mystického místa. „Takovou architekturu jsem ještě nikdy neviděl. Musí to
snad být stopy dávné civilizace, které tu byla před námi už hodně, hodně dávno.“
Tariel přikývla, oči jí zářily vzrušením a zvědavostí. „Myslíš, že ty nápisy něco znamenají? Možná bychom se měli pokusit je rozluštit. Možná nám pomohou najít cestu dál.“
Niran neodpověděl, jen přistoupil blíže k jedné z výrazných zdí a pečlivě se díval na nápisy. Byl jimi zcela zaujatý. Symboly se zdály být vyryty s precizností a pečlivostí, která naznačovala, že mají hluboký význam. Přikládal svou ruku k povrchu a cítil chlad z kamene a jemnou vibraci, jako by k němu samotný materiál promlouval. Nikdy v životě neviděl nic podobného.
To snad nemůže být z našeho světa, zamyslel se a pak odpověděl Tariel: „Ano, máš pravdu, tato zpráva něco skrývá. Jestli předpokládám správně, tak to nejspíše bude znamenat něco jako uvítání v tomto místě. To by znamenalo, že nás teprve čekají nějaké hlavní síně.“
Niran a Tariel se rozhodli prozkoumat místnost dále a najít další náznaky, které by je mohly vést k odhalení tajemství tohoto místa. Pomalu se pohybovali po místnosti, zastavujíce se u každé zdobené zdi a zkoumajíce nápisy a symboly.
„Tariel, u sta hromů, kde ksakru jste? Hurikán už je pryč a po vás není ani stopy!“ zaburácel hlubokým hlasem Qyalen, až to s Tariel otřáslo, jak se lekla.
„Omlouvám se, ale stalo se to všechno tak rychle, že jsem se s tebou nestihla spojit,“ odvětila pohotově. Poté mu řekla vše, co se jim pod hurikánem stalo, a řekla mu, že si může u zmíněného skaliska klidně odpočinout, než prozkoumají tohle pradávné místo.
„Musíš být už jistě unavený,“ prohlásila.
„Ano, docela jsem,“ konstatoval. „Budu tam tedy čekat, dokud se vám nepodaří vylézt na jiném místě, a já si tě pak najdu. Ale informuj mě prosím, co vidíte a co se tam děje.“
„Samozřejmě,“ slíbila Tariel.
„Tariel, vím určitě, že jsem to místo ze vzduchu neviděl… Dejte si velký pozor, na co tam narazíte.“
„Je v pořádku?“ zeptal se Niran Tariel, když poznal, že právě proběhl jejich rozhovor.
„Ano je, jen je trochu unavený z toho letu, tak bude odpočívat u skaliska, než mu dáme pokyn, kde se nacházíme,“ odpověděla Tariel. Už ji ani nepřekvapovalo, že si toho Niran všimnul. Za tu chvíli s ním už si na to zvykla.
Když se přiblížili ke konci místnosti, zpozorovali v jedné z nich skrytý průchod. Byl tak dokonale skryt, že by snadno unikl jejich pozornosti, pokud by se nedívali s pečlivostí, kterou tomuto místo věnovali.
Niran a Tariel se na sebe podívali a oba věděli, že musí jít dál. Vstoupili do průchodu a ocitli se v úzké chodbě. Stěny byly vytesány z hrubého kamene a zdály se být starší než samotná místnost, kterou opustili. Světlo z nově vytvořených Tarieliných plamenů osvětlovalo jejich cestu, která se vinula stále hlouběji, dolů do temnoty.
„Co uděláme? Jdeme dál?“ zeptala se Tariel Nirana, který si zadumaně prohlížel stěny dolů se táhnoucí chodby. Niran se krátce zastavil a zamyslel se nad dalším postupem. Bylo jasné, že musí pokračovat do této podzemní chodby a najít jinou cestu ven.
„Zpátky se teď určitě nedostaneme, takže navrhuji jít vpřed a doufat, že ta chodba někde ústí. Jak jsi na tom? Nejsi zraněná?“ zeptal se, když se proti sobě mačkali v úzké chodbě tak blízko, že cítili svůj dech na tváři.
„Jsem v pořádku, mám jen škrábance od toho hurikánu a jsem potlučená, ale nic vážného to není.“
„Inu dobrá,“ přikývl Niran, „vydáme se tedy dál, jdi prosím první, ať osvětluješ chodby před námi.“
Niran a Tariel spolu se zeleně svítícím plamenem v Tarielině dlani postupovali vpřed, osvětlujíce další části chodby. Postupovali opatrně a obezřetně. Nemuseli se vyhýbat nerovnostem ani překážkám, jelikož podlaha byla dokonale rovná, jako by ji vytesali ti nejzkušenější stavařští mistři. Tarielina ohnivá magie byla jejich jediným průvodcem v této temnotě.
Po dlouhém putování, než se chodba konečně začala rozšiřovat, Tariel cítila, jak se vzduch opět měnil. Byla to předzvěst toho, že co nevidět dorazí na nové místo. A měla pravdu. Před nimi se objevil velký klenutý oblouk, zdobený stejnými materiály, které byly nahoře. Ústil do jakéhosi sálu, který byl velice špatně vidět, neboť Tarielino kouzlo nebylo dost silné.
„Zkus ten oheň rozšířit, aby více plál, Tariel,“ řekl Niran zírající do tmy, když prošli klenbou. Tariel přikývla, zavřela oči a soustředila svoji představu na oheň tak veliký, jako když ve vedlejší vesnici oslavovali příchod letního času, když byla malá.
„Počkej,“ řekl Niran tiše a Tariel otevřela oči. Pochodně, přidělané na zdech síně, se začaly jedna po druhé rozsvěcet, světlo rozptýlilo temnotu a ukázalo jim překrásný pohled na starověkou síň.
Síň byla náhle osvětlena také slabými slunečními paprsky, které pronikaly skrz praskliny vysoko ve stropě a osvěcovaly sochy dvou draků u stropu, které byly vytesány z lesklého kamene. Sochy vypadaly, jako by byly ochránci tohoto místa. Stropy byly tak vysoko nad nimi, že nad světly dolních pochodní nebyly skoro vidět. Byly vysoce klenuté a zdobené složitými ornamenty. Sloupy se tyčily kolem místnosti a od půlky byly stočené do spirály, o čemž by Tariel řekla, že je konstrukčně neproveditelné. Sloupy byly zdobeny sochami a reliéfy zobrazujícími postavy jakýchsi hrdinů. Vzácné minerály a drahokamy zářily na zdech, rozprostírajíce světelnou atmosféru.
Vysoké stalaktity a stalagmity vytvářely fantastické tvary a zrcadlily se v podzemním jezírku, které se nacházelo v samém středu síně. Přes sluneční paprsky viděli, jak vzduchem poletují jemné částice písku, které se nad jezírkem formovaly a utvářely nad ním jakousi fontánu. Niran a Tariel se na sebe podívali, plní úžasu nad tím, co si právě prohlížejí. S úžasem hleděli na okouzlující scenérii, ale věděli, že se nemohou příliš zdržovat. Museli pokračovat v hledání cesty ven.
„Takové kouzlo jsem ještě neviděl, je to pozoruhodné. Nerozumím tomu, jak to funguje,“ zmínil Niran. „Pokračujeme,“ zavelel a s ostražitostí se pomalu rozešel kupředu, až to Tariel přišlo trochu komické. „Společně to zvládneme. Doufejme, že nás tato jeskyně přivede k cíli.“
Tariel přijala jeho rozkaz a s důvěrou se vydala za ním.
Přestože byla síň prostorná, vládla v ní jakási atmosféra klidu a mystičnosti.
Když dorazili k okraji jezírka, Niran si všiml zvláštního znamení vyrytého na jednom ze sloupů. „Je to to co si myslím?“ zeptala se Tariel udiveně, když oba zírali na znamení ve tvaru, V. Byl to znak Volariter, který měli jak Tariel, tak i Niran vypálené na zátylku. Bylo to znamení toho, že v sobě nesou magickou moc a sílu. Vzájemně si pohlédli do očí, oba očividně zmateni, jestli je tohle všechno práce prvních Volariter, kteří létali po této zemi.
Za jezírkem pokračovali vpřed, prohlížejíce si stěny síně.
Tariel náhle na konci sálu zpozorovala vzdálený světelný odlesk a společně se přiblížili k tomuto zdroji světla.
Když se dostali blíže, žasli nad tím, co spatřili. Na konci síně se nacházel oltář zářící magickým světlem, které vyzařovalo z několika drahokamů, osazených v jeho povrchu. Byl to oltář neuvěřitelné krásy, zdobený jemnými vzory a symboly, které na sebe poutaly jejich pohledy. Na oltáři ležela kniha, která byla pokrytá prachem, a zdálo se, že je mnohem starší než všechny ostatní objekty v síni. Její obálka byla vyrobená z kůže, která byla zpracovaná tak dokonale, že vypadala jako vybledlá zlatá barva. Symboly a písmo, které zdobily obálku, byly nádherné a neznámé. Z podstavce knihy vyzařovalo zvláštní, fialové světlo a z knihy vedly po oltáři malé, fialové žilky směrem do prasklin v podlaze síně.
Zrovna když se Niran a Tariel chtěli knihy dotknout a otevřít ji, z místnosti vedle nich, která byla oddělená klenutým obloukem, se ozvalo lehké chichotání.
„Být vámi, tak na to radši nesahám,“ zvolal jemný dívčí hlásek, který zněl jakoby z větší vzdálenosti, jako ozvěna z jiného světa.
Tariel a Niran se vylekali a rychle se ohlédli směrem ke klenutému oblouku, zpoza kterého se ozval tajemný hlas. Jejich srdce rychle zaplesala, a protože nikoho neviděli, rozhodli se opatrně vydat za hlasem a objevit jeho zdroj.
Pomalu a tiše se přiblížili ke klenutému oblouku, který vedl do další místnosti. Byl celý pokrytý stejnými materiály jako předsíň, do které spadli předtím. Za obloukem nebylo nic vidět, neboť se zdálo, že vedlejší místnost je zahalena tmou.
„Kdo je tam?“ zeptala se Tariel, držíc Bleskoun pevně v ruce.
Tariel se podívala na Nirana, který její pohled pochopil a souhlasně na ni kývl, že opravdu jdou dovnitř prozkoumat, kdo se tam skrývá. Jako první vykročil směrem do tmy.
Tariel a Niran odvážně překročili hranici oblouku a náhle se ocitli venku. Uvědomili si, že stojí v úžasné krajině, která připomínala scénu z pohádky. Sluneční svit je po přechodu z tmavé síně na okamžik oslepil.
Hned jak se rozkoukali, všimli si, že pod jejich nohama se rozprostírá jemná zelená tráva, která lákavě pokrývá krajinu a je zdobená několika rozkvétajícími květinami. Kousek od nich tekla průzračná řeka, jejíž voda zářila ve slunečním světle a lehce šuměla. Po levé ruce za řekou se tyčil les, jehož stromy měly koruny plné zelených listů, které se jemně pohupovaly ve větru. Les působil tajemně a lákavě, jako by skrýval neuvěřitelná dobrodružství, tajemství a krásu.
V dálce před nimi se vedle poklidné řeky nacházel malý domek, který vypadal jako příbytek z vyprávění. Jeho střecha byla pokryta slaměnými taškami. Kolem něj se rozprostíraly květinové keře a u dveří ležely veliké dýně. Domeček vypadal přívětivě a útulně, jako útočiště uprostřed této přírody.
Za domečkem se nacházela malá skalka, která vytvářela dojem harmonie a klidu. Na ní rostly drobné barevné květiny, které se neúnavně snažily ozdobit ji svou krásou. Skalka působila jako magnet přitahující pozornost svou jedinečností a jemností.
Tariel a Niran se zastavili a pozorovali tu idylickou scenérii. Slunce celou krajinu zdobilo světlem a hřejivou teplotou, při které měla Tariel chuť se natáhnout do trávy a jen tak se vyhřívat a vstřebávat sluneční teplo. Byli ohromeni krásou tohoto místa a nebyli schopni se pohnout. Cítili, že zde narazili na něco zvláštního a výjimečného.
„Nestůjte tam jak trubky a pojďte přeci dál,“ pokynul jim z dálky znovu dívčí hlásek.
Tariel a Niran se podívali směrem za tím nečekaným hlasem. Vycházel z domečku před nimi. Vkročili skrz otevřené dveře domku, které byly z dubového dřeva a zdobené malým kulatým okénkem uprostřed. Spatřili malou dívku stojící u rozžhaveného kotlíku plného zeleniny, brambor a masa. Její dlouhé zlaté vlasy se leskly ve slunečním světle, které tam pronikalo skrze barevné reliéfy zdobených oken.