Po několika hodinách chůze opustili průsmyk a vydali se přes kopcovité lesy a louky, až dorazili k místu, které jim velitel Glarton popsal. „Tak a jsme tu,“ řekla Eilif a dala pokyn k zastavení. Všichni, včetně Eilif a Liliany, byli nervózní z toho, co je čeká. Slunce pomalu začínalo zacházet za obzor, když Eilif rozhodla, že zlezou poslední kopec, který je dělil od místa určeného k přepadení, a počíhají si tam na svou kořist. Udivilo je však, co uviděli, když vylezli na kopec a podívali se protějšímu zalesněnému kopci.
Stál tam neobvykle veliký, opuštěný vůz, bez stráží a bez koňského spřežení. Navíc bylo zřejmé, že už tam tak nějakou dobu stojí. „Je to on? Ten, co máme přepadnout?“ šeptali si vojáci mezi sebou.
„Ticho!“ okřikla je nervózně Eilif. „Vy dva a ty, Lili, pojďte se mnou. Ostatní tady čekejte na můj povel,“ řekla
a společně se opatrně vydali k vozu.
Čím blíže k vozu byli, tím více vnímali stopy po souboji, ale zpozorovali, že se obloha začíná zatahovat velice podivnými temnými mračny, která se přibližovala jakoby odnikud. Eilif se to zdálo podivné, ale soustředila se na to, co se děje před nimi. Pomalu a opatrně se přibližovali k zásobovacímu vozu, ale nikde nenacházeli žádná těla, ale ani zbraně, ani tažné koně. Opatrně došli až k vozu a Eilif s Lilianou nervózně odhrnuly plachtu na zadní části přívěsu. Spatřily ohromné množství zbraní a zbroje nejrůznějšího druhu a velikosti, mimo jiné taky soudky s medovinou a další zásoby jídla a vody. Vůz byl plně naložený a Eilif si vůbec nedokázala představit, jak by ho bez koňského spřežení mohli dopravit až na místo určení. Kvůli obří velikosti vozu bylo dle jejího úsudku potřeba nejméně čtyř koní.
„Veliteli, tohle musíte vidět!“ zasyčel muž, který měl
za úkol zjistit, co se skrývá za vozem na straně směrem k lesíku. Eilif a Liliana k němu přispěchaly a uviděly hororovou scénu. Těla vojáků, bezpochyby těch, kteří vůz doprovázeli, byla roztrhána na kusy a poházena všude kolem. Některá byla částečně rozpárána nebo zmrzačena tak, že z jejich těl vyčnívaly jen holé kosti.
Zůstali stát jako opaření, byli zhrozeni z pohledu, který se jim naskytl. Nechápali, jaké nestvůry mohly něco takového udělat. Ovšem až na Eilif. Na tělech vojáků totiž našla stejné stopy, jaké měli povraždění obyvatelé Dragwellu. Byli podobně zmrzačení a roztrhaní. Okamžitě se jí zmocnila úzkost a žaludek se jí sevřel tak, až měla pocit, že omdlí. Chytila se okraje vozu, otočila se a měla nutkání zvracet. Liliana myslela, že to způsobil pohled na tu hrůzu, a okamžitě se jí ujala.
„V pořádku?“ zeptala se jí, když už se jí udělalo lépe.
„Ano,“ odvětila Eilif celá bledá.
„Chápu, že je to odporný pohled,“ dodala Liliana.
„Tím to není. Ti mrtví vypadají totiž úplně stejně jako ti, kdo zemřeli v Dragwellu,“ řekla rozechvěle Eilif. „Naše rodiny…“
Liliana na to okamžitě reagovala a pokynula mužům, aby se přeskupili. Vojáci byli také zaskočení neobvyklými zraněními, která někdo mrtvým mužům způsobil.
Sotva jim Eilif rozkázala uchopit předek vozu a zvednout jej, aby s ním mohli popojet a dát se do pohybu, ozvalo se z lesa hrozivé chraplavé vrčení a syčení. Muži okamžitě strachy upustili vůz a očima plnýma hrůzy se dívali na místo, odkud se strašidelné zvuky ozývaly.
„Lili, drž se u mě. Taste meče a utvořte co nejmen-
ší kruh,“ rozkázala Eilif vojákům a připravovala se na nejhorší. Najednou věděla, že stvůry, jež tohle provedly, se stále ještě zdržují poblíž a číhají na ně. Když tam tak nerozhodně stáli před velkým vozem, zvuk se náhle začal ozývat znova, ale tentokrát z jiného místa. A zas z úplně jiné strany, potom už ze všech stran. Vojáci z hrozivých zvuků téměř šíleli a vyděšeně se kolem sebe rozhlíželi. Jakmile zvuky ustaly, Eilif věděla, že se schyluje k něčemu zlému. „Všichni nahoru, okamžitě!“ rozkázala mužům a ti se v panice snažili rychle vyškrábat na dřevěnou střechu vozu, která byla naštěstí dost velká na to, aby se na ni všichni vešli. Jeden z nich, ten, který původně šel s Eilif obhlídnout vůz, uklouzl a spadl, když už byl skoro nahoře. Vykřikl a zřítil se na cestu. Snažil se rychle postavit na nohy a opět se vyšplhat nahoru. Jiný muž mu podával ruku, aby mu pomohl vylézt. Pevně ho chytil a táhl.
Vtom vojáka za nohu uchopila obrovská bestie s rudě zářícíma očima, která vypadala jako kříženec vlka a medvěda. Voják zařval, když si nestvůra stoupla na zadní, drápy ho chytila za nohu a probodla mu ji. „Pomozte, prosím!“ křičel muž se slzami v očích a ještě naposled zavzlykal, než jej nestvůra strhla dolů a spolu s dalšími příšerami, které se tam náhle objevily, rozsápala.
Muži byli tváří v tvář démonům, kteří před nimi nyní stáli, strachy a hrůzou bez sebe. Nestvůry obklíčily vůz ze všech stran a zlověstně vrčely.
„Co budeme dělat?!“ naříkali muži, vyděšení k smrti.
„Hej, ty tam, podej mi tu sekeru,“ řekla Eilif a ukázala na jednoho z mužů.
„Tady je, veliteli!“ řekl poslušně voják a podal jí svoji jednostrannou obouruční sekeru. Eilif jí začala vší silou mlátit do střechy vozu a vypadala jak smyslů zbavená.
Vojáci na ni s údivem hleděli, nechápali, proč mlátí do dřeva pod sebou, ale Lilianě to bylo okamžitě jasné. Eilif ve střeše vysekala díru, tak akorát velkou na to, aby se jí mohla protáhnout dovnitř vozu. Když tam po chvilce prolezla, začala ihned hledat cokoliv, co by jim pomohlo v boji proti nestvůrám.
Nejdříve uviděla kuše i s náboji. Prohlédla si je a zjistila, že střely jsou výbušné. Šipky měly očividně potenciál vytvořit ničivý efekt, a tak ihned usoudila, že v boji s nestvůrami se budou báječně hodit. Bez váhání jich popadla co nejvíce a začala je podávat mužům stojícím na střeše vozu.
Vtom dovnitř jedna nestvůra strčila hlavu, otevřela chřtán a pak stiskla čelisti, ale Eilif to postřehla a stačila pohotově uhnout. Nestvůra se snažila protáhnout až přímo k ní, ale víc než hlavu do vozu nedostala. Eilif od sebe příšeru držela pouze nohama, kroužila jimi kolem její tlamy a odkopávala ji pryč. Mezitím se muži a Liliana na střeše snažili sekat do ostatních nestvůr, které se na vůz pokoušeli dostat. Když se nestvůře uvnitř přece jen podařilo prodrat se do vozu ještě o něco víc, Eilif si uvědomila, že teď už se ocitla ve velkém nebezpečí, teď už na ni netvor brzy dosáhne, a zmocnila se jí panika. Rychle vytáhla z opasku meč a několikrát nestvůru bodla přímo do hlavy. Ta se pak stáhla zpátky mimo vůz.
„Není ti nic?!“ zeptala se vystrašeně Liliana, když viděla, že Eilif útok nestvůry přežila a vyškrábala se zpátky na střechu.
Eilif byla trochu zadýchaná a rozčílená, ale jinak byla v pořádku. „Nic vážného,“ odpověděla a postavila se. „S těmi nestvůrami si poradíme,“ řekla, když nabíjeli kuše, které jim z vozu předtím podala. „Teď všichni namířit… pal!“
Muži poslechli rozkaz svého nového dočasného velitele a vypálili z kuší proti nestvůrám smrtonosné výbušné šipky. Ohnivé exploze rozrazily večerní šero a osvětlily okolí, a to včetně nestvůr, které se pod ohnivými útoky svíjely a vydávaly příšerné skřeky. Střely způsobovaly malé výbuchy, které však zanechávaly vážná bolestivá zranění.
Nestvůry zlověstně kvílely a skučely hrůzou, jak je postupně zasahovaly explodující šipky a ohnivé výbuchy. Plameny požíraly jejich těla a ony vydávaly strašlivé zvuky bolesti a zoufalství. Eilif a všichni její spolubojovníci včetně Liliany byli v euforii, že se plán vydařil, ale ještě více je povzbudilo, když Eilif s vytaseným mečem skočila mezi zmatené nestvůry a zuřivě se do nich pustila se slovy: „Za Dragwell!“
Zamířila k nejbližší nestvůře, která kvůli zranění způsobenému šipkou stále hořela a svíjela se. Bez zaváhání ji probodla mečem a poslední zavytí nestvůry zaniklo v burácení plamenů. Pohled na tuhle heroickou scénu evokoval ve vojácích hrdinství a hrdost, že mají takového odvážného a statečného velitele. Muži Eilif vzápětí následovali, také skočili mezi nestvůry, které už se stahovaly kolem Eilif a chystaly se na ni vrhnout v přesile.
Temné nestvůry však byly stále ještě dezorientované a zaskočené nečekaným útokem, a proto Eilif a její vojáci na ně nyní mohli úspěšně zaútočit. Dva muži stále stříleli výbušné šipky a ostatní urputně bojovali po boku Eilif a Liliany. Eilif se nenechala unést emocemi, držela
svoje muže pohromadě a takticky manévrovala od jedné nestvůry k druhé, aby získali co největší výhodu a mohli je postupně jednu po druhé zneškodnit.
Nakonec, když už slunce úplně zmizelo z obzoru a démoni byli buď poraženi, nebo prchali zpět do lesa, Eilif a její muži stáli na bojišti a vítězoslavně na nestvůry pokřikovali. Všichni byli sice vyčerpaní, zranění, ale zvítězili. Až na jednoho vojáka, kterého nestvůra napadla a zabila hned na začátku, divoké střetnutí přežili a byli za to vděční Eilif, jejich novému veliteli. Nebýt jejího velení, všechny by je už nyní pohltila temnota. Eilif stála uprostřed té spouště a v ruce svírala meč smočený v krvi nestvůr.
Liliana k ní přistoupila s úsměvem na tváři. „Dokázali jsme to,“ řekla s hrdostí.
Eilif úsměv opětovala. „Ano, dokázali,“ vydechla si úlevou.
„Sláva našemu veliteli!“ zakřičeli muži, zvedli Eilif na ramena a pohupovali s ní. Projevovali tak radost a vděčnost. Liliana stála opodál a radovala se s nimi. Byla šťastná, že si Eilif vydobyla takový respekt a oblíbenost.
Eilif byla mužům vděčná za projev náklonnosti a vděčnosti. „Tak jo, to už stačí, musíme odsud co nejrychleji zmizet. Kdo máte sílu, pojďte se mnou, popadněte vůz vpředu za hlavní tažné vzpěry k spřežení a jedeme pryč.“