Tancuj si svůj sen

Probudím se relativně brzy a úplně svěží. Na to, jak pozdě jsem šla spát, se cítím úplně fit a nabitá energií. Potichu se protáhnu, brácha ještě spí, ale když uslyším z bytu šramot, vylezu i já. Mamka chystá snídani, a tak jí můžu povyprávět, jak proběhlo včerejší vystoupení a jak jsem si užila ples se spolužáky. O Patrikovi takticky pomlčím, přivezl mě totiž ve stejnou dobu, jako kdybych jela tramvají, takže není třeba to zmiňovat. Mamka by určitě měla strach, že jsem sedla k někomu cizímu do auta. Jenže Patrik není cizí, je to kamarád a je fakt, že jsme spolu za poslední dobu prokecali neskutečné množství času. Když vstanou všichni ostatní, dáme si snídani a jdu si zabalit šaty a boty. Potom se učešu a namaluju a je pomalu čas odjet do kulturáku. Když přijedeme, mistrák už je v plném proudu, zrovna soutěží junioři ve věku 12–13 let a akorát zahlídnu tančit i Pavlínu s Petrem. Snad minutu po mně dorazí i Jakub, vypadá, že je taky v dobré náladě, a to je dobře.

Rovnou se stavíme na prezenci, dostaneme číslo 2 a společně zamíříme po schodech nahoru na balkón, kde jsou šatny pro páry. Tím pádem máme krásný výhled i na parket. Zrovna začíná finále juniorů a k naší

velké radosti do něj Pavlína s Petrem postoupili. Tak aspoň někdo z naší taneční školy bude ve finále, blikne mi hlavou. Ještě před pár týdny bych si myslela, že ten někdo budeme my. Ale nakonec jsme tu dneska v trochu jiné pozici. Převlíkáme se beze slov. Tipla bych si, že Jakubovi se honí hlavou hodně podobné myšlenky. Jsem oblečená první, ještě na sebe mrknu do zrcátka a domaluju si pusu. Když je hotový i Jakub, vezmeme si s sebou pití, ručníky a kartáč na očištění bot, kdyby to náhodou na parketě klouzalo. Mlčky spolu dorazíme ke stolu, kde sedí naši rodiče, všechno si odložíme a prvně jdeme pogratulovat Pavlíně a Petrovi k finále. Ještě nevědí, jak skončili, hodnocení ve finále bylo neveřejné, ale už samotná účast v něm je skvělý úspěch. A potom už začíná roztančení pro nás. My zdejší parket známe dobře, jen lehce si vyzkoušíme pár jednodušších figur, nepouštíme se zbytečně do těch složitějších, aby nás to nerozhodilo. Potom se postavíme ke kraji parketu a Jakub mi ukazuje ty nejlepší: „Támhleti jsou z Hradce, současní mistři republiky ve standardu, v latině i v kombinaci všech deseti tanců, ti dneska vyhrajou. Pak jsou tady dva silní Třinečáci, támhle a támhle.“ Ukazuje mi jeden pár za druhým. Sleduju ty nejlepší a říkám si, že je možná dobře, že naše ambice po poslední porážce klesly až na dno a nemusíme být tím pádem ve stresu. Při slavnostním nástupu pak poznávám spoustu párů, které už jsem viděla v Blažovicích. Následuje představení poroty, sponzorů a pak už promluví prezident našeho tanečního svazu: „Prohlašuji toto mistrovství

České republiky za zahájené.“ Všichni tleskáme a mně

běhá mráz po zádech. Pak mě Jakub chytne za ruku a stiskne. Naše první mistrovství je tady.

Užíváme si soutěž od prvního tance. Usmívám se na lidi i na Jakuba, nic nepokazíme a nikdo se nám na parketě neplete. I tak je pro nás ale velké překvapení, když se dostaneme do 2. kola. Jakub jde zkontrolovat postupující páry víceméně ze zvyku, ale vrací se klusem a s očima navrch hlavy: „My jsme postoupili!“ Radujeme se společně, jako bychom právě vyhráli. Dalším kolem je semifinále. Dvanáct nejlepších párů se střídá na parketě ve dvou tanečních skupinách. Když stojíme nachystaní na waltz, všimnu si, že v naší skupině jsou jak hradečtí mistři, tak oba Třinečáci. Ale pak už není na pozorování okolí čas. Tance jsou dlouhé a během pauzy mezi nimi se sotva stihneme napít a už jdeme zase na parket. Dotančíme quickstep unavení, ale v povznesené náladě. Přijde za námi i Sára, aby nám řekla, že se jí to moc líbilo a vůbec by se nedivila, kdybychom postoupili do finále. A vtom už moderátor čte postupující páry: „Do finále postupují tato čísla: 2, 3, 8, 10, 12 a 17.“ Všichni do jednoho zbystříme, protože jsme se taky mohli přeslechnout. Ale ne, je to pravda, to už nás moderátor představuje jmenovitě a zve nás na parket. Jsme tam! Jsme ve finále mistrovství republiky! Jestliže první dvě kola se nám tančilo dobře, finále je ještě úplně jiný level. Jsme v absolutní euforii. V jednom rohu sálu se narychlo zformovala parta našich kamarádů a fandí a povzbuzují, kdykoliv se k nim přiblížíme. V průběhu valčíku Jakub na-

jednou nečekaně změní směr. Trochu mě to rozhodí, ale pokračujeme dál. Dojde mi, že jsme právě málem vrazili do Hradečáků, a taky si nejde nevšimnout, že netančí, ale právě se přesunuli na kraj parketu, kde se partnerka snaží rozhýbat bolavý krk, a následně se pokouší ještě pokračovat v tanci. Nakonec zvládneme bez většího zaváhání i poslední dva tance, po kterých se finálové páry chytí za ruce a uklání se divákům na všech stranách sálu. Diváci tleskají a já jsem nadšená. Všechno je rázem zapomenuto, ztráta Lukáše, únava z tréninku i problémy s jídlem.

Než se sečtou výsledky, moderátor si pozve na pódium současného mistra republiky ve standardu dospělých a ptá se: „Mariáne, kdo si myslíš, že dneska vyhraje mládež?“ Vysoký, hubený kluk se zasměje a odpovídá: „Já už vím, kdo vyhrál. Vyhrál ten nejlepší.“ Moderátor se ale nedá odradit a pokračuje: „Jistě, a druhý byl ten méně lepší a třetí ještě o trochu méně. Ale přesto, Mariáne, kdo byl podle tebe ten nejlepší?“ Marián se na chvilku zamyslí, ale tentokrát už konkrétní jméno vysloví: „Já si myslím, že to byl mistr pan Sikora.“ Sálem se ozve salva radosti z rohu, kde je parta Třinečáků. A Marián pokračuje: „Líbil se mi také samozřejmě pár číslo dvě.“ Výbuch radosti se tentokrát ozve z našeho rohu. Jsem v rozpacích. Vždyť jsme přece v Blažovicích byli mezi posledními, jak nás někdo může jmenovat jako favorita mistrovství? Nestihnu o tom přemýšlet moc dlouho a už nás moderátor zve na slavnostní nástup a vyhlášení výsledků. Na šestém místě končí pár z Orlové, na pátém z Brna. Při

čtvrtém místě se s Jakubem chytneme za ruku. Jasně, čtvrté místo je vždycky to nejhorší. Člověk sice dostane diplom a kytku, ale to nejkrásnější, to nejcennější, to, po čem toužíme, totiž medaile a pohár, se dostávají samozřejmě až od místa třetího. Jenže tady už nemáme nejmenší šanci, stojíme tam s Hradečáky a oběma Třinečáky, jistojistě to budeme my, kdo získá nepopulární bramborovou medaili. „Čtvrté místo získává pár číslo 8.“ Jeden třinecký pár se uklání, dostávají diplomy a zařazují se pod stupně vítězů. A my dva s Jakubem se objímáme. Dokázali jsme to! Medaile je doma! Za pár vteřin se dozvídáme, že jsme porazili dokonce i bývalé mistry z Hradce. Pro zářivou stříbrnou medaili si pak dojdeme jako ve snu. S úsměvem přebírám nádhernou kytici i diplom, Jakub dostane obrovský pohár. Vítězem je opravdu „mistr pan Sikora“, jak předpověděl Marián. A protože se jedná o mistrovství České republiky, na počest mistrů si poslechneme českou hymnu. Když dozní poslední tóny, přijímáme gratulace od ostatních finálových párů a gratulujeme těm nejlepším. Potom mě Jakub obejme a odcházíme k našemu stolu, kde už čeká zástup dalších gratulantů. Jedním z prvních je samozřejmě paní Kolářová, pak Sára s Martinem, Lenka s Jirkou, Patrik, Pavlína, Petr, prostě všichni, a až na konci toho mumraje stojí naši rodiče. Teprve objetí s nimi mi vžene slzy do očí. Dokázali jsme to společně, já, Jakub a naše rodiny.