V srdci skály
„Pardon, s dovolením, pozor.“ Proplétám se mezi lidma ve snaze dostat se včas do obchodu, než mi zavřou. Zborcená potem dobíhám na místo pár minut před zavíračkou.
„Dobrý den, jdu si jen vyzvednout balíček. Na jméno Váchová Jana.“ Dostanu ze sebe se sípáním.
Paní mi s úsměvem balík podává a já už s o poznání větším klidem a menším tempem mířím směrem k autu.
Když k němu dorazím, oddechnu si. Nevěřila jsem totiž, že mě neodtáhnou. Parkuju jako blbec, ale co jsem měla dělat? Jezdila jsem po okolí snad půl hodiny, než jsem konečně viděla nějaké volné místo. Před nějakým vjezdem. A i tak to bylo víc jak dva kilometry běhu. Ale když já se tak nemůžu dočkat.
Před barákem zaparkuju bez problémů. Hned za vchodem shodím boty a už utíkám pro nůž, abych mohla balík otevřít.
Mezitím z horního patra přiběhne i Mel, můj pes.
Bydlím s rodiči, kteří jsou ale momentálně na dovolené a vrací se dnes večer. Tak akorát, aby mi mohli pohlídat Mela, zatímco budu přes víkend pryč.
Ostrá čepel zajede do průhledné lepenky. Jsem opatrná, abych neprořízla to, co se skrývá uvnitř.I když vím, co jsem si objednala, stejně jsem natěšená jak malé dítě o Vánocích.
Vše si vybalím a rovnou i důkladně prohlédnu. Krabice a bordel uklidím a už se běžím do ložnice sbalit. Seznam jsem měla nachystaný už dávno dopředu, jen zásilka s vybavením měla trochu zpoždění.
* * *
Když přijíždím na místo, slunce už olizuje hory. Zajdu rychle hlouběji do přírody a rozkládám stan.
Rozdělat oheň stihnu těsně předtím, než slunce zaleze úplně. Už mi docela kručí v břiše, tak si otevřu alespoň konzervu, kterou si následně na ohni ohřeju. Není to žádná vysoká gastronomie, ale do rána zasytí.
Čekala jsem, že se tu budu bát, ale ani ne. Společnost mi dělá hmyz a malí živočichové. Schválně jsem si i nabila mobil, kdyby náhodou. Přeci jen je to, o co se jdu pokusit, nebezpečné. A nerada bych tu umřela.
Ráno mě vzbudí plný močový měchýř a mírná bolest zad. To nám to hezky začíná. Po vykonání potřeby se rozhlédnu kolem stanu. Ten výhled za to rozhodně stojí. A to ještě není vše.
Po pořádné snídani se obleču a vše potřebné zabalím do malého batohu. Dnes zkusím jít jen kousek a na pořádné prozkoumávání se vrhnu až zítra.
Stan jsem si záměrně postavila blízko jeskyně, do které se chystám spustit. Doporučil ji nějaký dobrodruh ve skupině a já si řekla, že to musím vidět.
S něčím takovým ještě zkušenost nemám, ale léta lezení po stěně a chození na túry mi dodaly odvahu. Bohužel zrovna nikdo neměl čas a já se sem chtěla vydat co nejdřív. Ale nejsem úplně blbá. Rodičům i kamarádce jsem dala souřadnice místa, kde budu. A taky tu je signál. Ten by měl být i dole.
Po pár minutách jsem u vchodu do jeskyně. Pořádně si uvážu lano. Kovové oko tu už někdo navrtal.
Začátek jeskyně je úzký, pak se rozšiřuje a následně zase zužuje. Nasaju zatuchlou vůni tlející hlíny a tekoucí vody. Cítím, jak se mi do žil vlévá nová vlna energie.
Pomalu slaňuju. Skála se pod mýma nohama lehce drolí. Vlhkost kamenů mi prosakuje až pod rukavice, ale je to příjemný pocit. Ještě nikdy jsem se necítila tak na živu. Prozkoumávání míst, kam mnoho lidských nohou ještě nevstoupilo.
Časem třeba najdu i taková, kde nebyl ještě nikdy nikdo. To by bylo super.
Země pod nohou zakřupe. Moje mise může začít. Odvážu si sedák, ten zůstane tady. Nechci s sebou tahat žádnou zbytečnou zátěž.
Ještě jednou se zhluboka nadechnu a vyrážím.
Čelovkou si svítím před sebe. Po chvíli se musím přikrčit, abych se nebouchla do hlavy. Po dalších sto metrech už jdu po čtyřech. Posledních pár metrů už se musím plazit.
„Wow,“ vydechnu úžasem, když se rozhlédnu kolem sebe.
Hned za úzkou chodbou se totiž rozprostírá obrovská jeskyně plná krápníků. Nemůžu uvěřit, že něco takového existuje a lidi to ještě nezničili.
Vytahuju foťák, udělám pár fotek. Snažím se být nanejvýš oparná, abych omylem nešlápla někam, kam nemám.
Při podrobném pohledu si všimnu další chodby, která se táhne z protější stěny. O tom ten muž nic nepsal. Buď si jí nevšiml, nebo se rozhodl nepokračovat. I já se nakonec vrátím. V práci jsem si vzala dovolenou, takže mám hromadu času to tu pořádně prozkoumat zítra.
Po necelé půlhodině už cítím na tváři odpolední slunce. A taky jemný déšť. Takže to trošku klouže, ale nic strašného.
Další den vstávám o něco dřív, ať stihnu prozkoumat i tu další chodbu. Přes noc přestalo pršet a půda už je suchá, když nepočítám jemnou rosu. Slunce zářící na jasné obloze mě pálí do tváří. Už se těším, až budu v chládku.
Sestoupím bez problémů a do jeskyně se dostanu celkem rychle. Dnes už se nezdržuju prohlídkou a zamířím rovnou k tunelu.
Hned pochopím, proč tudy muž nepokračoval. Je hodně úzký, takže se musím opět plazit po zemi. Ostré kamení mě občas škrábne do holé kůže. Mám dokonce pocit, že mi jeden natrhl kalhoty. Nezastavuju se.
Plazení v tak stísněném prostoru rozhodně není příjemné a neumím si představit, že bych musela v této poloze couvat. Snad to opravdu někam vede.
Uběhne bezmála dvacet minut, když vidím, jak se tunel rozšiřuje. Vyčerpaně si oddechnu. Už jsem se bála, že tu zešílím, chtěla jsem to vzdát. Zrychlím. Konečně jsem pár centimetrů od východu. Ruka mi zajede do měkkého, ledového bahna. Otřesu se zimou. Když ale zvednu hlavu, veškeré negativní myšlenky mě opustí. Nevím, jak něco takového budu někomu popisovat. To snad ani nejde. Pramínky světla zvolna pronikají úzkými komíny ve stropě amírně tak osvětlují celou tu nádheru a hrají si s částečkami prachu. Zlaté pruhy světla se zakusují do křišťálové hladiny malého jezírka. Ze stěny nad ním vytéká mírný pramínek vody, která láká k tomu, abych ji nabrala do dlaní a zhluboka se napila. Na stěnách se drží jemné mechové koberce a poskytují tak útočiště nespočtu malých tvorů. Pavoučků, mravenců i dalších, které nejsem schopna pojmenovat. Ve vlhkých, temnějších koutech rostou houby, které jsem snad v životě neviděla. V jezírku dovádí drobné rybky, které se sem zatoulaly z povrchu, ale i ty, které se tu narodily. Kolem poletují netopýři.
Navzdory chladu a vlhkosti je místo krásně živé. Jako stvořené pro klidnou meditaci nebo posezení s knížkou pod některým proužkem světla. Takovou harmonii jsem v životě nezažila. Kdyby to šlo, strávila bych tu i několik hodin.
Jelikož mi čas neúprosně ubíhá, tak se kochám jen pár dalších minut. Nesnažím se jít hlouběji, nechci to tu narušit. Takže jen vše nafotím a jdu zpátky. Zpátky do toho stísněného tunelu. Vůbec se mi nechce, už při cestě sem jsem měla dost klaustrofobické pocity.
Jak přicházím k východu, mám nepříjemné tušení. Zase se rozpršelo a pod komínem se mezitím vytvořila malá louže. Nic, co bych nezvládla překonat. Navleču si mokrý sedák a uvazuju lano. Pomalu a opatrně začínám stoupat. Celkem to klouže. Dokonce víc jak včera. A to žádný déšť nehlásili.
Rukama v rukavicích co nejpevněji držím druhý konec lana, kterým se posunuju vzhůru. Centimetr po centimetru,
zatímco nohama se snažím opírat o protější stěny komínu. Jde to pomalu, ale cítím se celkem jistě.
Už jsem téměř venku, když mi podjede noha a já se jenom rukama neudržím a padám. Dopadnu až do zúžení, přičemž se bouchnu do hlavy a nejspíš si i něco zlomím. Vzápětí se vedle mě sroluje i lano, které se vyvléklo z kovového oka.
Jsem v pasti. Dolů nemůžu, protože už bych se nedostala nahoru, navíc mám nejspíš fakt zlomenou nohu a naražených pár žeber. Takže jediný způsob je směrem vzhůru.
Zkusím se postavit na zdravou nohu a zachytit se rukama stěn. Ale nejde to, stěny jsou mokré. Přitom by stačilo vylézt jen kousek, ne víc jak 5 metrů.
Znovu to zkusím. Ale dopadne to ještě hůř. Spadnu zpátky. Ještě že pode mnou je průrva jen o pár centimetrů širší než já, takže nepropadnu až dolů.
Pomalu začínám panikařit. Cítím, jak se ke mně stěny začínají přibližovat a já nemůžu dýchat. Snažím se uklidnit, ale marně. Je mi to jasné, umřu tu. Na sto procent. Slzy mi začnou stékat po tvářích. Začínám hyperventilovat.
Když se o pár minut později uklidním, uvědomím si, jak jsem blbá. Mám přece mobil a tady by ještě měl být i signál. S roztřesenýma rukama si ho vyndávám z kapsy a zjišťuju, že mám rozbitý displej. Naděje se ale zatím nevzdávám a zkouším ho zapnout. Funguje. Najdu kontakt na moji mámu.
Zaleje mě vlna úlevy. Máma to po pár zazvoněních zvedá, ale přesně v tu chvíli z vrchu padá kámen, který mě trefí do ruky a já mobil pouštím. Sakra!
„Mami? Slyšíš mě? Jsem zaseklá ve skále a mám zlomenou nohu! Pošli pomoc!“ snažím se rychle zakřičet, ale vůbec nevím, jestli to mobil přežil a jestli mě na druhé straně máma slyší. Opět se rozbrečím a dojde mi, že se odtud musím zkusit znovu dostat sama.
Než se k tomu ale odhodlám, měla bych si odpočinout, uklidnit se a ideálně i něco sníst. Tyčinka i lahev s vodou jsou
sice po tom pádu pomačkané, ale to ničemu nevadí. Vodou se radši snažím šetřit, nevím, jak dlouho tu ještě budu.
Po pár hodinách se rozhodnu to zkusit znovu. Déšť mezitím ustal, takže si dávám větší naděje. Roztrhám si tričko a stáhnu si jím nohu. Bolestí syknu. Jde se na to.
Ještě pomaleji než minule se postavím a rukou nahmatám chyty. Snažím se být nanejvýš opatrná. Už jsem skoro navrchu, když z venku slyším hlasy, které volají moje jméno.
„Tady jsem!“ Snažím se křičet co nejvíc nahlas. Bohužel mě to rozhodilo, pokládám nohu na vratký stup, který se pod mou vahou odlomí. Padám.
Zády tvrdě dopadnu do místa, kde se komín zúžil. Vyrazí mi to dech. Pohled i mysl mi zahalí tma.