David Fízer SLAVKA ,
OD DCERY
Drahá mami, je to už jednadvacet let od tvého odchodu do nebe, ale já si na to stále nezvykla.
Máti, má drahá mamko, ty mi tu stále chybíš. byť to je dlouhých jednadvacet let, tak mi tu po mém boku něco chybí a to jsi ty.
Někdy na tebe strašně moc vzpomínám, dívám se na noční oblohu, která je bohatá hvězd, já vím, že ta jedna hvězdička jsi ty.
Je mi někdy smutno, že tu nejsi, ale mám zas radost, že na mě alespoň koukáš, v podobě té svítící hvězdičky.
Mami, ty jsi mi dala život.
To ty jsi o mně pečovala, nejlíp, jak jsi uměla. To ty jsi byla po mém boku, když mi nebylo nejlíp. Tys mě naučila se o sebe postarat. To ty jsi ze mě udělala ženu.
Život byl na tebe nespravedlivý, tolik smrti kolem tebe, tolik tragických událostí kolem tebe, ale přesto jsi měla ve své duši lásku.
Ach mami, někdy mám sny, v těch snech vídám tebe.
Někdy si představuji, že tě potkám a řekneš mi ahoj.
Mami, byla jsi nejlepší. Děkuji ti za tvou péči a lásku.
TATÍNEK
Ahoj táto, byli jsme dlouho od sebe, dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem tě neslyšela, ach, jak mi jen chybíš, mít to štěstí a vidět tě, mít to štěstí a obejmout tě, jak bych byla jen ráda.
Mít to štěstí.
Můj tatínku, můj ochránce, můj bojovníku.
S maminkou jsi dal život mně a našemu Emilovi. Budoval jsi náš domov.
Budoval jsi naší vesnici, vedl jsi ji a provedl jsi ji v těch nejtěžších časech.
Šel jsi do války a bratra Emila jsi vzal s sebou.
Bojovali jste spolu na Dukle. Šli jste tam dva, ale vrátil se jen jeden.
Bráška tam zůstal, jeho duše vyhasla na bojišti.
Všechny nás to ranilo.
Po válce se ti odpočinku nedostalo, byl jsi ocejchován, byl jsi zatčen, byl jsi uvězněn na Sibiři.
V žaláři jsi strávil dlouhých deset let.
To jest odměna za statečný boj na Dukle, to jest odměna za ztrátu syna na bojišti.
Ahoj táto, byli jsme dlouho od sebe, dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem tě neslyšela, ach, jak mi jen chybíš, mít to štěstí a vidět tě, mít to štěstí a obejmout tě, jak bych byla jen ráda. Mít to štěstí.
Ahoj tati, s maminkou jsme se museli odstěhovati, jsme teď v Československu, maminka je nešťastná, truchlí za ztráty, které utrpěla, hodně vzpomíná, nechce tu být.
Já vím, že to všechno podstupuje kvůli mně.
Je mi ji líto.
Ahoj tatínku, máma nám zemřela.
Rakovina ji pohltila.
Možná je to pro ni osvobození.
Posledních letech nechtěla už žít.
Hodně se trápila.
Teď už je zas s Emilkem, konečně se zas objali a řekli si ahoj.
Tati je mi smutno.
Ahoj Slávko, dcero moje jediná.
Už mě po deseti letech pustili ze žaláře.
Jsem tu u nás doma.
Tam k vám domů mě nepustí.
Den co den, noc, co noc vzpomínám, myslím na Vás, v noci koukám na noční ozdobu posázenou hvězdami, myslím na naší mámu a na tvého brášku Emila.
Představuji si, že na ně koukám a oni na mě.
Slávko, dceruško, chybíte mi všichni.
Chtěl bych tě zas vidět, chtěl bych poznat svou vnučku.
Procházím se tu po našem starém domově, po ulicích, kde jsme žili.
Je to tu bez Vás tak prázdné.
Ano, procházím se po ulicích, kde jsme společně chodily, když se tak procházím, tak někdy doufám, že se potkáme a řekneme si ahoj. Chybíte mi, mé srdce pláče. Moje myšlenky jste jen vy.
Nemůžeme se setkat, a tak vám píšu jen těch pár řádků.
Ahoj táto, byli jsme dlouho od sebe, dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem tě neslyšela, ach, jak mi jen chybíš, mít to štěstí a vidět tě, mít to štěstí a obejmout tě, jak bych byla jen ráda.
Mít to štěstí.
Dopisy, které nám z našeho domova zasíláš, jsou posázeny perlami, společně je doma čteme a pláčeme smutkem.
Naše maminka u toho už není, ale já cítím, že tu je, je přece v našich srdcích a to nám nikdo nevezme.
Jak je to jen nespravedlivé, že tu nemůžeš být s námi, tvá vnučka se na tebe vyptává, chtěla by tě viděti.
Josefa, otce mé dcery, mého muže chtěli také označiti, chtěli ho také uvěznit.
Ale osud si to nepřál. Štěstí tentokrát vyhrálo. Konečně.
Ach tatinku můj, všem nám tu chybíš, touha tě zas vidět je obrovská.
Vnučka by tě chtěla poznat. Zná tě jen z dopisů, které jsou vzácné.
Proč to jen nejde, aby bojovník žil se svou rodinou. Ach táto, ty můj bojovníku, netrap se za nás.
Ahoj Slávko, dcero má, živote můj, žij, žij naplno, buď šťastná, opatruj se.
Koukám na tebe, koukáme tu na tebe s maminkou, s babičkou a s Emilkem.
Jsme všude s tebou, kam půjdeš ty, půjdeme i my. Ahoj dcero má.
Ach táto, jak to bylo jen nespravedlivé, jak to bylo jen těžké si nedokážu ani představit.
Tvé tělo bylo studené, přesto plné lásky a naděje.
Drát ti sebral život, drát, který jsi měl omotaný kolem krku. Kdo ti to jen udělal?
Ten, kdo ti omotal ten drát kolem krku a život ti tak vzal ti sebral i tvé trápení.
Já vím, že teď je tvá duše na lepším místě, už jsi šťastný. Ahoj tati, můj bojovníku.
SESTŘENKA
Sestřenko Heleno, tebe smutek obklíčil.
Dvakrát vdaná, dvakrát vdova.
Dvakrát štěstí, dvakrát neštěstí.
Proč?
Proč smrt?
Proč ne život?
Ale smrt, ano?
Proč?
Do boje za svobodu muž byl vyslán.
Muž ve Varšavě zabit byl.
První muž, první láska, první smrt muže.
Vdova se z tebe stala.
S druhým mužem jsi na dovolenou jela.
Na dovolenou jste nedorazili.
Cesta se tragickou stala.
Autonehodu jste měli.
Muž na místě zemřel.
Opět vdova se z tebe stala.
Proč?
Proč smrt?
Proč ne život?
Ale smrt, ano?
Proč?