Lucie Melicharová
SILUETY
Poupě Růžové klubíčko na větvi plno sladké vůně. Pohodlně si lebedí v listoví jak v lůně. Čeká na ten správný čas, až bude moci vykvést, poslouchá svůj vnitřní hlas, kdy dokončit proces. Pomalu se rozevírá, probouzí se k životu, odvahu však ještě sbírá, potřebuje jistotu. Postupně se poupě rozevřelo v květ, už neskrývá se v masce. Slavík začal svou píseň pět o míru, naději a lásce.
Když prší Podívej se na ty kapky deště, podívej, jak se krásně třpytí. Vidíš, jak ten strom křičí: Ještě!, jak natahuje ruce, aby další kapky chytil? Sleduj, jak nám krásně prší! nohy už nám pohlcují louže. Prší, ale v mojí duši, jako by mi rozkvétala růže. Vidíš, jak ze stínu černých mraků vykukují zlatavé paprsky? Vidíš, jak již téměř v soumraku hrají barevnými odlesky? Cítíš tu opojnou dešťovou vůni? Voní jako svoboda. Je to jasné jako voda v tůni – život není náhoda. Pojď, společně se projdeme, za ruku mě pevně chyť, až k duze spolu dojdeme – až kam sahá slunce svit.
Labuť V měsíčním světle perla se třpytí, ze strany na stranu nese ji vánek. Se šaty vyšívanými stříbrnou nití přiláká z jezera černého krále. Černý král přiletí pro svoji nevěstu, svatební obřad zahájit touží, nevěsta bílá však v nočním šelestu kolem krále po špičkách krouží. Na verše milostného sonetu princeznu svou bílou vábí, ji však zajímá jen láska k baletu, jenž ji jako kouzlem svádí. Král vyzve ji s úklonem k tanci, čímž zahájí námluvní bál, chce dostat se k jejímu chladnému srdci, aby v něm roznítil žár. Bílá kráska ladně se vznáší, zlehka se krále dotýká sukní utkanou z bílého peří, když se kolem něj prosmýká.
Po špičkách kolem krále tančí, balet je k jejímu srdci klíč, v piruetách se kolem něj otáčí, a nechtíc v něm zažehne chtíč. Černý král zastoupí ji cestu, už přetekl pohár trpělivosti, už odnáší si svou nevěstu do svého jezerního království. V království chřadne peří bílé, labuť v mlhu šedou se rozpíná, král touží po své labutí víle, ta však zármutkem pomalu umírá.
Vánoční Na náměstí u stánků vánočních, kde na několika metrech čtverečních lidé svařené víno popíjejí, jedí, veselí se a koledy si prozpěvují. Ve vzduchu už cítit je zas, ten překrásný vánoční čas, kdy všichni by užívat si měli pohodu a štěstí, i kdyby jen tu chvilku na náměstí. Zelené jehličí protkané zlatou a červenou čeká jen, až pod ním dárečky přibudou. Dárečky v podobě úsměvů radostných, jenž odvedou pozornost ode všech žalostí.
Zima Chaloupka do stříbrného kabátu oděná na kraji lesa tiše si stojí, nad ní linou se mračna měděná, kolem ní záclona z chvojí. Na okně kočka pěkně si hoví, dívá se z okna a znuděně zívá, z dáli ozve se houkání soví, kde se asi její moudrost skrývá? Z komína valí se šedivá pára, sýkorky v krmítku sedí, vedle chaloupky jedlička stará, která zná spoustu odpovědí. Tajemství nesou se sněhovou závějí, jedlička zná je všechna, možná je řekne teď, možná později, chaloupka je jí však vděčná. Vločka za vločkou chaloupku halí, ledový šál něžně se třpytí. Očím, které ji sledují z dáli, připadá, že je utkaný stříbrnou nití.