SLOVA AUTORKY – UVEDENÉ NA ZAČÁTKU KNIHY
Jako autorka mám milou povinnost představit vám oba světy, ve kterých se odehrává příběh hlavní hrdinky Margot. Usaďte se, prohlédněte si mapu a seznamte se s Hominy a Lumeny…
Jak vznikly světy?
Homini(lidé) a Lumeni (bytosti) spolu žili v jednom světě. Zpočátku nebyly žádné nepokoje, protože Homini neměli představu, co všechno Lumeni dokážou. Jakmile to zjistili, někteří Homini začali Lumenům jejich moc závidět.
Schopnosti?
Schopnosti Lumenů jsou různé. Někdo působí jako kouzelník, někdo jako léčitel, někdo jako zvířecí terapeut, protože dokáže mluvit se zvířaty. Schopností je nespočet – telepatie, velká fyzická síla, ovládání rostlin, živlů, nálady či osob pomocí telepatie, schopnost vidět budoucnost, minulost a další… Lumeni se lišili i vzhledem – trpaslíci, obři, ale nejčastější je vzhled obyčejných lidí.
Někdo nemá žádnou moc, jen schopnost, která je společná pro všechny Lumeny – „probliknutí“. Doslova se rozsvítí na jednu až tři sekundy. Děje se to tehdy, když jsou šťastní, velice nadšení a srší z nich radost. V tu chvíli probliknou.
Ti nejsilnější Lumeni dokázali i negativně ovlivnit svět. Zvládli snadno manipulovat ostatními a byli samozřejmě důležití ve válkách o území.
Kvůli nim spolu Homini a Lumeni po staletí bojovali.
Lumeni byli na obou stranách, a proto nebylo možné, aby někdo vyhrál.
Kdo to změnil?
Nejstarší z mudrců dokázal svět rozdělit, protože měl největší moc a chtěl nastolit mír.
Mudrcové nepatří ani k jedné skupině, jsou něco jako čarodějové. Žijí většinou více než dva tisíce let. Ale jsou zaznamenány případy, kdy po naplnění svých úkolů odešli i mladší. Poselství mudrců se většinou ukazuje v průběhu jejich existence. Musejí splnit své poslání, svůj úkol. Pokud to nedokáží, stanou se démony…
Poslední nejmocnější mudrc rozdělil realitu na dva identické světy. Mluvil pouze latinou, proto je pojmenování latinské:
Bytosti se přesunuly do nově vytvořeného světa, který pojmenovaly Lumen Aptus (Světla schopní) –časem zkráceno na LUMENI nebo také LUMENOVÉ.
Nový věk Lumenů se začal počítat od nuly. Nyní jsou v roce 1999.
Svět, který zůstal lidem, byl pojmenován HOMINUM (lidé) časem zkráceno na HOMINI. Mají rok 13898.
Světy jsou propojeny dvěma hlavními bránami a mohou je používat pouze Lumeni.
Postupem času Lumeni ztráceli svoje neobyčejné schopnosti nebo je nerozvíjeli. Neměli potřebu být něčím výjimeční. Svět Lumenů upadal a oni se více
začali podobat lidem. Ale byl tu problém – prokletí, které Lumeny ovlivňovalo celý život: Pokud dlouhý čas vůči jejich věku neproblikli, začali šílet a bláznit. Konec pak přicházel v podobě sebevraždy nebo zešílení.
Samotný mudrc byl odsouzen k životu ve vyhnanství – ve světě Hominů. Nikdy neviděl své vytvořené dílo. Mudrc stanovil, že za přibližně 2000 let se objeví někdo, kdo nastolí správný směr světů, protože to bude období, kdy se oba světy začnou hroutit. Objeví se někdo, kdo zachrání svět – oba světy.
Ta doba nastala právě teď:
V Lumenu vládne už po staletí král. Král drží celou zemi při sobě. I díky poddaným, kteří pro královskou rodinu pracují.
Proto se v Lumenu snaží udržovat monarchii a s ní i spojené zásady a povinnosti.
Ve světě lidí jsou na tom podobně, jen by se mělo jednat o demokracii… Celá země patří pod vládu prezidenta. Ten sice má moc, ale spíše reprezentativní. Celou zemi řídí pan premiér.
Jako autorka mohu sdělit, že příběh je zasazen do doby, která se hodně podobá osmdesátým až dvacátým letům našeho světa.
Příjemné čtení.
7.KAPITOLA
MARGOT
Útěk za lepším životem? „Útěkem se řítíme doprostřed osudu.“
Titus Livius
Jak těžké je zeptat se, kam dál? Když už vím, že to bude pryč od mého dosavadního života.
Kdy bude příhodná chvíle zmizet? zeptala jsem se sama sebe.
Teď? Nebo nikdy?
Potřebuji zmizet…
Každý ve svém životě máme nějaký úkol. Já na ten svůj bohužel ještě nepřišla.
Je právě noc před mojí cestou. Nemohu spát a myšlenky mě honí. Pořád nemůžu přestat myslet, jako by mi měla prasknout hlava. Jako bych se tady v pokoji nemohla ani nadechnout.
Sedla jsem si na postel a pomalu se nadechla a vydechla. Převlékla jsem se a do deseti minut už jsem stála venku před domem.
Měsíc mi svítil na cestu a já to brala jako dobré znamení. Pobroukávala jsem si melodii, kterou jsem v poslední době nemohla dostat z hlavy.
Nikoho jsem nepotkala, ani hlídku. To bylo divné, raději jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Pro-
stě jsem se snažila na to nemyslet. Kolem továrny jsem instinktivně zrychlila a začínala se cítit svým způsobem svobodná. Bylo to až směšné, vždyť jsem zatím nedošla tak daleko.
Kráčela jsem dál a dál.
Na kopci jsem se rozhlédla a naposledy si prohlédla město, které už nikdy v životě neuvidím.
O pár dní později…
Spala jsem v posteli, byla jsem spokojená, cítila jsem se jako v bavlnce. Dokud mě někdo nechytl za kotník. Škubla jsem sebou. Ale když jsem otevřela oči, viděla jsem bránu skrze stěnu naproti mé posteli. Nedokázala jsem se pohnout, někdo mě držel za nohy a táhnul mě skrze díru ve stěně. Byla jsem svázaná, proto jsem se nemohla pohnout. Chtěla jsem křičet, ale bylo to tak rychlé, že jsem skoro přestala dýchat. A skrze bránu – stěnu jsem mizela pryč.
V tu chvíli jsem se probudila, jako už po několikáté.
Zase jeden z těch děsivých snů, co mě rozhodí na celý den. Tento sen byl nejhorší v tom, že se mi opakoval. Byl jako past, do které jsem spadla. Usnula jsem a těšila se, že si odpočinu. Ale opak byl pravdou. Cítila jsem se vyčerpaná a nešťastná.
Cesta mi ubíhala bez problému a já v myšlenkách probírala, co dál. Moc snadné, napadlo mě.
Měly jsme plán s Ruby, ale teď jsem sama. Nohy mě už bolely, ale už jsem se viděla ve městě, které bylo na obzoru.
Šla jsem jako tělo bez duše. Jako bych neměla nic dělat, nad ničím uvažovat. Jen jít a nechat se vést cestou. Myslela jsem si jaké to bude jednoduché: Vyjít vstříc tomu, čemu věřím – lepšímu životu. Vě-
děla jsem, že by to jinak nešlo. Ani jsem nevěděla, kam jdu. Ale šla jsem! Tiše se pro sebe ujišťovala, jak jsem šťastná, že jsem se na tuto cestu dala.
Stmívalo se a já se musela zase někam na noc uložit. Předchozí noci jsem zatím spala v lesích, kde jsem si postavila improvizované spaní. Něco mi říkalo, že se mám vyhnout hlavním cestám. Včera jsem spala pod vykotlaným stromem, kde jsem si ustlala na mechové posteli.
Zastavila jsem se, dívala se zaraženě před sebe: Byly tam dvě lesní cesty, jedna se kroutila lesem nahoru a druhá opačným směrem z kopce.
Byla jsem unavená. Rozhodnutí je jasné, z kopce se mi půjde lépe. Rozešla jsem se z kopce a po pár krocích slyšela hlasy. Zpomalila jsem, směřovala jsem blíže a uviděla oheň. Teplo plamene, který mě určitě zahřeje.
Seděli tam tři muži, vypadali podobně, všichni měli vousy a strhané obličeje...
„No, to si představ, ta měla tak velký kozy, že jsem měl co dělat,“ řekl se smíchem jeden a druhý se přidal: „Ale prosím tě, to jsi neviděl kozičky moji starý. Ta je má! Tak akorát do ruky, ale zato pevný…“
Začali se smát a třetí ten nebyl schopný slova, dokonce málem spadnul.
„Kamarádi, vy jste všichni máničky.“ opět se všichni řehtali a nemohl se zastavit.
„A teď klid, vážná věc,“ řekl jeden z nich a postavil se. „Co budeme dělat?“
„Já bych šel hledat ty největší kozy na světě,“ řekl ten vpravo.
Všichni se dali do smíchu a ten, co stál, jen ukazoval rukama, že se mají ztišit.
„Na rovinu, musíme zjistit, kam bychom se mohli na nějaký čas zašít.“
„To zní rozumně. Nakonec, ty jsi měl vždycky dobrý nápady!“
„Kdyby ten náš ubohej prezident dokázal něco udělat. Ale máme tady premiéra, který vše zařídí. Bohužel je to nafoukaný blbec, obyčejný lid ho nezajímá.“
„Prosím tě, naše země byla ve sračkách i předtím. Ale je pravda, že premiér je úplně jasnej příklad debila v kurníku...“
„Měli byste se krotit,“ řekl jeden z nich a podíval se přímo na mě. Viděl mě, schovanou za stromem.
„Máme tady dámu!“ Hluboce se poklonil.
„Ale prosím tě, není možný. A pokud myslíš mě, kvůli těm šatům minulej rok... Ty vole, to byla jen sázka,“ rozchechtal se.
„Nebuď zas tak sebestřednej,“ odbyl ho.
„Tak tě tady vítáme, u našeho stolu,“ řekl a uklonil se další z nich směrem ke mně.
Pomalu jsem vyšla ze své skrýše. Poslední z nich byl tak překvapený, že málem spadl. Protáhla jsem se kolem něj a sedla si k ohni. Hned jsem se snažila ohřát od tepla ohně.
„Cestuješ na lehko,“ prohodil ten, který se mi prve uklonil. „Problémy?“ Ani jsem se na něj nepodívala, cítila jsem na sobě pohledy všech. Čekali, až něco řeknu. Byli mnou doslova omráčení. Až na jednoho, který se předtím nemohl přestat smát: „Takže, poví-
dej! Na které straně jsi? Západ nebo východ s naším zasraným premiérem?“
„Nejsem na žádné straně, nedokážu posoudit situaci. Už chvíli cestuji a nevím přesně, proč se bojuje,“ řekla jsem nesměle.
„Docela dobrá odpověď. My všichni jsme na tom úplně stejně, sami nevíme, proč tenhle konflikt vznikl. Tak jsme si, řekli, že nemá cenu se zabít kvůli pár idiotům, kteří nemají co dělat.“
Dostala jsem kousek chleba, měli málo, ale i tak se rozdělili.
„Tak spusť, co tě sem přivádí?“
„Musela jsem zmizet ze svého života, už jsem nemohla jinak…“ řekla jsem tiše a věděla, že se mnou budou souhlasit.
„Chápu, věřím ti,“ přikývl jejích velitel.
„Zažili jsme taková zvěrstva na frontě, že na to nemám žaludek. Říct to nahlas nebo na to jen pomyslet. Zoufalé činy si žádají zoufalé dny… Celé to bylo jedno velké šílenství…!“
„Problém je, že Lumeni jsou na obou frontách, není možné, aby někdo vyhrál,“ řekl a plnou pusou muž sedící vedle mě.
„Lumeni?“ slyšela jsem tohle slovo poprvé, ale přišlo mi povědomé.
„No je pravda, že se o nich moc nemluví. Jsou to lidé jako my, jen mají různé schopnosti. Představ si kouzelníka, ale s docela zajímavým nadáním.“
„Jo jako ten, co byl u nás. Ten byl strašlivej. Uměl ovládat lidi. Dokázal jim vnuknout myšlenku na dálku a dotyčný to udělal. Rozkaz, který musel splnit.“
Pak si povzdechl. „Děsivé! Prostě jako by on byl loutkář a my jen jeho loutky. Bohužel jsem to taky zažil na sobě. Slepě jsme plnili úkoly a vraždili… Když jsme se pak probrali, měli jsme krev na rukou.
Zoufale jsem se ji snažil utřít do trávy, nešlo to! Bylo to, jako by se celý svět snažil mě prohlásit za vraha a strhnout do propasti. V ten moment jsem si to přál,“ přiznal smutně. A bylo najednou takové děsivé ticho, jak jsme všichni pomalu zpracovávali sílu jeho příběhu.
„A co raději něco veselejšího? Já jsem slyšel o ženě, která dokázala mluvit se zvířaty. To je docela dobrá vlastnost. Zvířata nejsou přece zlá stvoření.“
Trochu jsem se zachvěla, kolik asi toho ještě nevím. Sedím tady u ohně a přijdu si jako vetřelec z jiného světa, který nemá páru o tom kde je a co se ve světě děje.
„Ty holčičko, jseš tady sama? Pokud ano, měla by ses začít bát. My jsme ještě dobrý zběhové. Z front běhlo více lidí, a s některými bych ti neradil se potkat.“
U ohně panovala přátelská atmosféra a sama jsem se s nimi cítila v bezpečí. Dlouho se povídalo do noci. Nakonec si vyprávěli navzájem vtipy, aby se trochu probrali a rozveselili.
Rozdělili si hlídku. Spokojeně jsem si ležela u ohně a po dlouhé době usínala s pocitem bezpečí. Nakonec jsem právě já k ránu vzbudila všechny svými sny. Nebyla to ale náhoda, díky tomu zjistili, že je už někdo hledá. Jeden z nich se šel totiž vyčurat, a jak tak vykonával svoji potřebu uslyšel hlasy v lese.
Hned se vrátil a do pěti minut byli všichni pryč. Začínalo svítat a oni vypadali na denním světle plní energie.
„Tak kterým směrem jdeš?“ zeptal se mě ten, co mě objevil za stromem.
„Spíše na východ, ale chtěla bych se dostat dál od fronty. Uvidíme, kam mě nohy zavedou.“
„No, my půjdeme na sever. Bude tam nejspíš o něco chladněji, ale budeme mít klid a třeba si najdeme nějakou rozumnou práci.“
Vyprávěla jsem jim o své práci v továrně, a oni jen přikyvovali. Pro hledané zvědy se toho asi moc nenajde, museli by cestovat více na sever. Aby dokázali žít znova od začátku.
„Říká se, že na severu v horách žije Frederik, slyšel jsem to i na frontě… Je to člověk, který se dostal přes bránu do jiného světa, třeba by nás tam mohl provést a my byli v bezpečí?!“ uvažoval jeden z nich.
Nakonec jsme se rozloučili a já se vydala dál, přišla jsem si o něco silnější, když oni mohli jít proti systému vymanit se z procesu války. Proč já bych nemohla jít, kam se mi bude chtít? Ale strach mi nahlodával cestu. Jsem přece jen sama.
Vkročila jsem do města a poprvé jsem byla v rozpacích, kam jít dál. Ubytovala jsem se v jednom penzionu a doufala, že si vše nějak rozmyslím. První, co mě překvapilo, bylo že je penzion prázdný.
Dozvěděla jsem se v hospodě, že kvůli nepokojům na západě neměli větší počet zákazníků už dlouhou dobu...
Běžela jsem a držela jsem někoho pevně za ruku. Podívala jsem se na svoji dlaň, kterou svíral kluk. Mladší než já, snažil se vytvořit na obličeji trochu úsměvu, ale spíše měl vyděšený výraz.
„Kéž by ještě žil děda, on by věděl, co dělat,“ řekl tiše chlapec a nadechl se. Věděla jsem, že se snaží zadržet pláč.
„Prosím, věř mi. Vím, že to zvládneme“ pošeptala jsem mu klidnou myšlenku. V tu chvíli se ozvaly hlasy: „Musí být blízko, zdá se, že pořád využívá svoji sílu.“
„Sakra“ vytvořila jsem kolem sebe ochranou kouli a snažila se ukrýt svoji moc. Ale musela jsem se uklidnit, soustředit. Chlapec mi sáhl na ruku a já věděla, že se mně snaží pomoci a uchlácholit mě.
Nádech a výdech. Vytvořila jsem pomalu malinkou svítivou kuličku, která se pomalu zvětšovala. Tvrdě jsem si ji přitáhla k hrudníku. Po chvíli se vstřebala a zmizela ve mně. Chlapec vedle se usmál a přitulil se ke mně.
Za pár minut zmizela i ochranná koule. Věděla jsem, že jsme v tento okamžik v bezpečí.
„Musíme jít dál,“ zašeptala jsem a pomalu se s ním zvedala. Byli jsme v lese. Vypadal ponuře a temně.
„Chtěla bych tě ochránit, za nic nemůžeš. Seš můj malý bratříček a já se o tebe postarám.“
Brečela jsem s ním, tak aby mě neviděl.
Po chvíli se sen rozplynul a viděla jsem pokračování příběhu.
„Moc tě miluji, vážně vím, že jsi na mě naštvaný. Máš před sebou dobrou budoucnost. Viděla jsem ji ve snu.
Bohužel se mnou jít nesmíš. Jsi pro mě moc důležitý a já se bojím, že bych tě ztratila. A moje vidina tvého života by se rozplynula…“ odmlčela jsem se, slzy mi stékaly po tváři.
„Kdyby to jen šlo udělat jinak“ povzdechla jsem si a dřepla si k bratrovi, který na mě hleděl vykulenýma, uslzenýma očima.
„Sestřičko moje, chápu to. Ale děsí mě to. Už jsem dost velký, abych se o sebe postaral,“ řekl rozhodně, ale jeho hlas ho zradil.
Obejmuli jsme se a začala jsem pronášet kouzlo zapomnění. Doufala jsem, že si alespoň vzpomene, jak moc jsem ho milovala.
Se slzami v očích jsem se probudila. Byla to moje minulost?
A pokud ano, proč mě někdo pronásledoval?
Posadila jsem se na posteli a schovala si obličej do dlaní. Věděla jsem, že jsem to byla já. Ale spíše mi to přišlo jako někde v pohádce nebo v jiném světě. Pousmála jsem se nad tou představou. Škoda, že tady nemám Ruby, ta by věděla, co dělat.
Už jsem strávila dvě noci v hostinci a pořád se nedokázala rozhodnout, kterým směrem se vydat dál. Věděla jsem, že tady zůstávat nechci. Nejen kvůli nepokojům tady na západě. Lidé bývají podezíraví a jedna ženská na cestě. No, zní to trochu nebezpečně. Dívali se na mě jako na nějaký omyl, který sem přišel něco zničit…
„Dobré ráno,“ řekl mi v hospodě muž, kterého jsem míjela. Seděl u stolu s pivem před sebou.
Usmála jsem se a také ho pozdravila.
„Jak jste se vyspala?“ zase na mě promluvil.
Chtěla jsem říct, ať si všímá někoho jiného. „Dobře,“ odpověděla jsem a odcházela jsem pryč.
Ohlédla jsem se ještě na něj, pokynul mi hlavou jako starý známý.
Vylezla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu.
Bylo po dešti, užívala jsem si výhled, který jsem předchozí dny ještě neviděla, kvůli deštivému počasí.
Hory, vysoké hory se táhly na východě a bylo vidět, že na špičkách je sníh. Chvíli mi to vzalo dech.
„Být vámi, vybral bych si bezpečnější cestu,“ řekl ten samý muž, který mě před několika okamžiky zdravil. Sledoval mě?
„Vážně? Mně se ale zamlouvá,“ řekla jsem suše a chtěla jsem od toho muže zmizet pryč. Dotěrný vousatý muž. Vypadal jako žebrák. Prohlédla jsem si ho, byl ozbrojený? Všimla jsem si meče, který mu čouhal z pláště, co měl přes sebe. Jsme snad ve středověku?
„Nemyslel jsem si, že chcete umřít hned první dny své výpravy,“ usmíval se na mě.
„Bože, kdo jste, vy otravo!“ zakřičela jsem na něj. Možná jsem reagovala přehnaně, ale vyděsil mě. Věděl snad všechno o mém životě?
„Už jsme se potkali,“ pronesl tiše. Chtěl ještě něco dodat, ale nedokázal nic víc říct.