LÁSKA AŽ ZA HROB
Venku foukal silný vítr a déšť klepal na skla oken. Žluté světlo pouličních lamp chabě ozařovalo mokrý chodník. Pootevřeným oknem zavál dovnitř ledový průvan, až se mi z něj naježily chloupky na rukou.
Místnost nebyla o moc líp osvětlená než ulice venku. Za mými zády, vedle pohovky, svítila malá stolní lampička, na poličce se mihotaly plamínky dvou hořících svíček a přede mnou zářila obrazovka televize. Přítmí bylo ale úmyslné. Se sestrou jsme se právě chystaly pustit si horor. Jen jsme se už nejméně deset minut dohadovaly, jaký si dáme. Tak jako tak to bude něco, co už jsme obě viděly alespoň pětkrát. Milovnice hororů se holt nezapřou.
„Tak co, Vio, dáme teda To?“ zeptala se sestra, už poměrně znuděná.
„Když to jsem viděla už aspoň desetkrát.“
„V zajetí démonů...?“ zkoušela to dál.
„Minimálně pětkrát...“
„Hmm, nějakou klasiku? Halloween? Pátek třináctého? Kruh...?“ pořád se nevzdávala.
„Nemám chuť na nic tak starého! Chtěla bych vidět nějaký novější film, co ještě neznám. Dneska večer se chci bát!“ řekla jsem rozhodně.
Mia rezignovaně pustila ovladač do klína a zamyslela se. Já vzala do ruky mobil a začala hledat na internetu. Netrvalo dlouho a okamžitě mě zaujala propagační fotka k novému hororu.
„Mio? Asi jsem něco našla,“ vyjekla jsem nadšeně.
„No konečně! Ukaž.“
I sestru fotka znepokojivě se usmívající ženy zaujala, a tak bylo rozhodnuto! Dáme si Úsměv.
Rozvalily jsme se na pohovce, nohy natáhly na stůl, vzaly si k tomu misku s popcornem a pustily film.
Neměla jsem tušení, jakou kvalitu mám od filmu čekat, ale velmi brzy jsem si uvědomila, že je to bomba. Několikrát jsme u lekaček obě vyjekly. Naskočila mi husí kůže, a tak jsem došla zavřít okno, ale ihned mi došlo, že to nebylo ze zimy. Chvílemi jsme koukaly jen skrz prsty a závěr filmu jsme sledovaly přitulené k sobě. Asi to zní směšně, když jsem říkala, jaké jsme milovnice hororů, ale milovat horory a zároveň být posera se přece nevylučuje.
Než film skončil, svíčky dohořely a místnost ještě více potemněla.
„Wow, tak tohle jsem fakt nečekala,“ byla má první reakce, když se spustily závěrečné titulky.
„To jsme dvě! Ještěže jsi ten film objevila. Jen mám takový pocit, že dnes určitě neusnu.“
„No, tak to nejsi sama,“ odpověděla jsem s nejistým úsměvem.
A taky že ne. Když jsme si lehly do svých postelí a já zavřela oči, pořád jsem před sebou viděla postavy s tím ohavným úsměvem. A aby toho nebylo málo, neustále jsem měla pocit, že mě z rohu pokoje někdo sleduje. Nakonec jsem si přes hlavu musela přehodit deku a všechny končetiny pod ni dokonale schovat, abych se aspoň trochu uklidnila. Maličko to pomohlo.
Usnout se mi ale nedařilo, a tak jsem jen projížděla Instagram a sledovala hloupé příspěvky. Zároveň se tu ale objevovaly i přípravy na Halloween, které jsem zběsile lajkovala. Halloween je, překvapivě, můj nejoblíbenější svátek. Ty skvělé výzdoby, tajemná atmosféra,
koledování, sledování hororů, kostýmy, dlabání dýní... No prostě o Halloweenu jsem ve svém živlu.
Tenhle rok navíc na 31. října vycházel krvavý úplněk, což byla úžasná náhoda. Už jsem se nemohla zítřejšího večera dočkat.
Ráno mě probudil až šramot z přízemí. To nejspíš babička připravovala snídani. Když jsem se trochu probrala, mrkla jsem na mobil – bylo skoro devět. Celá rozlámaná a ještě v pyžamu jsem sešla dolů. Sestra už byla vzhůru a pomáhala babičce s lívanci. Zastyděla jsem se, že jsem spala tak dlouho, zatímco ony už tady pracovaly.
„Dobré ráno,“ řekla jsem rozespale a vzápětí jsem dlouze zívla.
„No, dobré...,“ odpověděla Mia lehce podrážděně, ale zároveň s úsměvem. „Doufám, že ses dobře vyspala...“
„A víš, že jo?“ odpověděla jsem jí provokativně. Ona místo odpovědi jen obrátila oči v sloup a pak se ke mně vydala s obracečkou na lívance v jedné ruce a naběračkou na těsto v druhé. Objaly jsme se na pozdrav a ona dávala pozor, aby mě neupatlala těstem.
Teď se ke mně obrátila i babička. Měla krásné bílé vlasy na mikádo, drobné modré oči, vrásčitou tvář a vřelý, upřímný úsměv. „Dobré ráno, Victorie,“ pozdravila tichým, jemným hlasem.
Přešla jsem k ní a také ji objala. „Dobré ráno.“
Babička byla asi jediný člověk, který nám říkal našimi celými jmény, ne jen zkrácenými verzemi, které používali všichni ostatní. Já se sice jmenuji Victoria, ale pro všechny jsem Via, a sestra – moje dvojče – je zas Miranda, ale nikdo ji neoslovuje jinak než Mia.
Když byly lívance hotové, babička nás vyzvala, ať si jdeme sednout ke stolu a chvíli počkáme. Chtěla nám je ještě ozdobit.
„Tak co, jak šlo usínání?“ zeptala jsem se Mii.
„Nakonec to nebylo tak hrozné, i když jsem měla trochu nepříjemný pocit. Co ty?“
„Usínala jsem dlouho. Pořád jsem viděla ty obličeje a zdálo se mi, že mě z rohu místnosti někdo sleduje...“
„Páni, tak to už chápu, proč jsi spala tak dlouho,“ zasmála se.
„Už se to nese!“ zavolala babička z kuchyně. „Ták, tady to máte. Dobrou chuť.“
„Děkujeme,“ odpověděly jsme obě najednou.
Ach, ta babička. S lívanci si opravdu vyhrála a nazdobila nám je tak, aby vypadaly jako halloweenské dýně. A každá měla jiný obličej! Měla jsem z toho radost, a než jsem se pustila do jídla, v rychlosti jsem si je vyfotila. Starat se o dvě dospívající holky pro ni určitě nebylo snadné, ale bylo hezké, jak se k nám pořád chovala, jako by nám bylo deset.
Když jsme sklidily ze stolu a špinavé nádobí daly do myčky, chystala jsem se jít do pokoje převléknout. Dnes nám škola dala volno, a tak jsme se s Miou a jejím přítelem domluvili, že půjdeme nakupovat.
Zrovna jsem položila nohu na první stupeň schodů, když se rozřinčela pevná linka. Dost mě to zaskočilo. Neznám nikoho, kdo by ji ještě používal, ale babička je ze staré školy, s mobilem neumí a je potřeba, aby měla občas možnost telefonovat. Mia už byla nahoře a babička seděla v obýváku. Vyřídit ten hovor bylo tedy na mně.
„Prosím?“
„Dobrý den, tady psychiatrická léčebna Little Hill. Mohu se zeptat, kdo je u telefonu?“ ozvalo se ze sluchátka. Mně se v ten okamžik rozbušilo srdce, vyschlo mi v ústech a přísahám, že by se ve mně nikdo krve nedořezal.
„Ehm, tady... Victoria Graveyardová,“ vysoukala jsem ze sebe nejistě.
„Slečno Graveyardová, tady vrchní sestra Colinsová.“ Ve sluchátku zapraskalo. Byl to starý telefon. „Chtěla bych vás informovat, že váš otec, pan Charles Graveyard, dnes v noci utekl z našeho zařízení...“
Hrklo ve mně.
„Při útěku...,“ pokračovala vrchní sestra, ale já ji přerušila: „Děkuji vám za zprávu. Na shledanou.“ A zavěsila jsem. Na chvíli jsem se zamyslela a rozhodla se, že o tom babičce nepovím. Zamířila jsem za Miou. Pro ni to asi bude nejtěžší...
Před necelým rokem jsme totiž jeli s Miou a rodiči na výlet. Sestra měla čerstvě řidičák, a tak ji mamka nechala řídit, i když s tím táta nesouhlasil. Já s ním seděla vzadu a máma na místě spolujezdce. Všechno bylo v pořádku, Mia řídila docela dobře a dodržovala předpisy. Vše se pokazilo v jeden okamžik, když jsme jeli po hlavní a řidič nám nedal přednost, snad se nevěnoval řízení... na tom nezáleží. Ve velké rychlosti to do nás napálil zboku. Máma byla na místě mrtvá. My vyvázli s pohmožděninami nebo lehkým otřesem mozku. Řidič toho druhého auta nakonec v nemocnici podlehl zraněním.
Pro nás dvě to pak bylo strašně těžké. Mia si to pořád dávala za vinu a já jí neustále opakovala, že ona za to přece nemohla. Nejhorší ale bylo, že táta se po tomhle incidentu zbláznil. Několik dní nevytáhl paty z ložnice. Jen tam seděl, mlčel nebo si čichal k máminu oblečení. Nosily jsme mu tam jídlo, ale nikdy se ho ani nedotkl. Když nám začal tvrdit, že dokonce mámu vídá, zavolaly jsme sanitku a ta ho odvezla na psychiatrii Little Hill. Ale ještě než ho odvezli, stihl obvinit sestru, že to všechno byla její vina.
Mia byla zoufalá. Ocitla se na dně a neměla daleko k tomu, aby na psychiatrii skončila taky. Tehdy se nás ujala babička – tátova matka. Společně jsme se o Miu staraly a pomáhaly jí, než se z toho dostala a přestala se tolik užírat vinou.