ANINA PERPELLO
OBJETÍ PRÁZDNÉ
„Ty bláho, bude to mít taky někdy konec?“ zasténal Bílek, když si narovnával ztuhlá záda.
Oliver po něm hodil úšklebek: „Hádej.“
Odpoledne už se klopilo k chladnému podvečeru a oni se pořád ještě trápili na severním okraji lesoparku s následky probírky. Byla to ta nejhorší část, kde se kůrovec vyřádil nejvíc, nedaleko silnice, jež spokojovala jejich město se dvěma téměř neobývanými vesničkami v okolí.
Zůstali na poslední náročný úklid sami, jelikož Alexandra s děvčaty pomáhaly dávat do pořádku dětské hřiště, kde se před pár dny realizovali nějací vandalové bez špetky vkusu.
„Tos mě moc nepotěšil,“ zabručel Bílek, když přihodil na třetí – a snad i poslední – hromadu větví další várku.
„To taky nebyl můj úmysl,“ informoval ho škodolibě.
„Ale mohl by být!“
„Však zadarmo to neděláš, ne?“
„To ale neznamená, že se tu kvůli tomu sedřu z kůže.“
„Přeháníš.“
„Jo.“
Zachechtali se a sehraně se zase oba ohnuli k zemi.
V tu chvíli k nim od cesty dolehlo ječivé zakvílení. Následovala ostrá rána a nepříjemný skřípot mačkaného plechu.
Oliver i Erik se trhnutím narovnali a zadívali se mezi stromy ve směru hluku. Z nedalekého příkopu, sotva dvacet metrů od nich, trčel zadek šedého auta.
„Do prdele…“ vyrazil ze sebe Oliver. Bez přemýšlení pustil větev a už běžel k havárce. „Volej záchranku, Eriku!“ hodil ještě přes rameno, přeskočil pařez a zastavil se nad místem nehody.
Jedno kolo znatelně ojetého Volva trčelo ve vzduchu, čumák napůl v blátě, krásně prohnutý o zkřivený sloupek veřejného osvětlení. Uvnitř byli vidět schoulení dva pasažéři. Ani jeden z nich se nehýbal a z bručícího motoru se kouřilo.
Oliver při pohledu na téměř neznatelný dým zaváhal: „Neměli bychom jim pomoct ven?“
Za ním se však neozvala žádná reakce. Když se otočil, našel Erika kus za sebou. Sice s mobilem v ruce, ale byl úplně sinalý, oči měl nepřirozeně rozšířené a nepřítomné.
„Hej, Eriku! Volal jsi tu rychlou?“
Spolužák k němu toporně otočil hlavu a zavrtěl s ní.
„Sakra!“
Oliver spěšně vylovil z kapsy vlastní mobil, vyťukal známé trojčíslí a s přístrojem u ucha už slézal do příkopu. Jeho hovor byl přijat prakticky okamžitě. Začal na operátorku chrlit, co se stalo, než si uvědomil, že hrozně drmolí a přiměl se zadržet dech. Začal znovu a popsal jí místo nehody, jak nejlíp uměl.
„Stačí vám to tak?“
„Určitě. Pomoc už je na cestě,“ ujistila ho operátorka. „Zůstaň prosím na telefonu.“
„J-jo…“
Bílek se mezitím zvládl sesoukat do příkopu taky, ale pořád vypadal dost vykuleně.
„Můžeš ověřit, jestli je někdo z pasažérů při vědomí?“ zeptala se dispečerka záchranky ve chvíli, kdy už Oliver klepal na okénko u řidiče. Jeho hlava zůstávala zhroucená na volantu, nějaký pohyb zahlédl jen na opačné straně.
„Možná jen spolujezdec,“ odpověděl nejistě a koutkem oka zahlédl výhrůžný záblesk. Stočil tím směrem pohled a další otázku z druhé strany spojení už neslyšel – zpod motoru blikaly plameny.
Oliver narval mobil do kapsy bundy. „Eriku! Musíme je dostat z auta!“ vykřikl naléhavě a už tahal za kliku.
Naštěstí šly dveře otevřít a Oliver strčil hlavu do interiéru. Po nějakém airbagu nebylo nikde ani stopy, muž za volantem se pořád nehýbal a z vedlejšího sedadla se po něm stočily
vyděšené oči. Okamžitě ho poznal – byl to Přemek Horký, Cvičkův frajerský parťák.
Za rameno ho popadla roztřesená ruka a Oliver se ohlédl.
„Co když… co když jim jen víc ublížíme?“ dostal ze sebe Erik chraptivě.
„To auto hoří, ty vole!“ vyjel na něj. „Umřou, když je hned nevytáhnem!“
Bílkovi nejspíš konečně došlo, jak velký průser před nimi sedí, a trhaně přikývl.
Oliver zaslechl sténání a hned se zaměřil zpátky na pasažéry v autě. Řidič zrovna ztěžka zvedal krvácející hlavu z volantu.
„Pane, slyšíte mě?“ nahnul se k němu. Měli vážně štěstí, že se probral. Chlap nebyl zrovna věchýtek, a i když byli s Erikem dva, byl by dost problém vytáhnout ho z auta bezvládného.
Raněný zamumlal něco, co si Oliver vyložil jako souhlas a opatrně mu pomohl se narovnat, zatímco Bílek kolem něj protáhl ruku a odepnul muži pás.
„Horký, ty se můžeš hýbat?“ podíval se Oliver na mladšího pasažéra.
Přemek se třaslavě nadechl: „Já… Nejde mi to… odepnout…”
„Vydrž, hned jsme u tebe,“ slíbil mu a soustředil se na řidiče. „Chyťte se mě, pane. Eriku, pomoz mu vytáhnout ven nohy.“
Muž sice něco nesrozumitelně mumlal, ale spolupracoval s nimi. Společnými silami ho vyvlekli ven a podepřeli ho pod rameny, když se těžce zapotácel. Záře pod autem rychle zesilovala a do nosu je uhodil smrad spáleniny.
„Držíš ho?“ ujišťoval se Oliver.
„Jo,“ Erikův hlas byl trochu přiškrcený, ale reagoval už mnohem pohotověji. Obtočil si ruku řidiče kolem krku. „Zvládnu to s ním… Hlavně vytáhni i Přemka.“
Oliver přenechal raněného Erikovi a vzápětí klopýtal kolem zadku auta na druhou stranu. Jeho spolužák už pootevřel svoje dveře, ale s pásem panicky bojoval.
„Nemáš to někde zaseklý?“ vyhrkl Oliver a odstrčil jeho chvějící se ruce.
V autě bylo vedro k zbláznění. Oheň postupoval hrozně rychle. Oliver se potil horkem i strachem, kterému se vší silou bránil. Už tak se mu dost klepaly kolena.
Nacpal palec do zámku, cvaklo to a pás byl pryč. Horký to prostě nedokázal zmáčknout. Musel být v šoku.
„Dobrý, polez. Dělej!“ vytáhl ho ven ve vteřině, kdy se plameny objevily i uvnitř.
Než se odpotáceli co nejdál od nehody ke krajnici, kde Bílek opatrně pomáhal otřesenému řidiči si sednout, půlka auta už byla v plamenech.
Všichni tři kluci na tu zkázu bez hlesu zírali ještě ve chvíli, když se k nim s jekotem přiblížily první sirény.
Záchranka dojela jako první a Oliverovi se sakra ulevilo, když mohli otřeseného Přemka Horkého i jeho otce s krvavou ozdobou na obličeji předat do profesionálních rukou.
Hned po zdravotnících dorazili hasiči, které určitě zverbovala dispečerka, a zkušeně se začali připravovat k hašení lačně se roztahujícího ohně.
Skoro zároveň se přihnali i policajti ve dvou naleštěných autech a postavili hlídky po obou stranách cesty. Taky si bez otálení oba kluky odvedli stranou a kladli jim kopu otázek. Bohužel na většinu z nich ani jeden neznal odpověď. Při úklidu z lesa nezahlédli nic, co by mohlo nehodu způsobit.
Mezitím jeden ze zdravotníků starostlivě zkontroloval i jeho a Erika a pak záchranka zase odfičela. Policisté zajistili okolí, hasiči tančili kolem požáru a oni nahlásili Alexandře, co se stalo. Slíbila, že pro ně přijede, což oznámili i ochotnému policejnímu důstojníkovi, který jim chtěl zařídit odvoz domů.
Vzal si od nich kontakty na rodiče a ujistil je, že počká, dokud si je jejich současná zaměstnavatelka nevyzvedne. Pak už vyšetřovatel zamířil k veliteli hasičů, jehož mohutná postava na pozadí plamenů rozdávala úsečné rozkazy, a oni na kraji lesíka osaměli.
Konečně si mohli trochu vydechnout.
„Páni… Takové zpestření dnešní brigády jsem teda nečekal,” vydechl zmoženě Oliver.
Když se nedočkal odpovědi, zkoumavě se zadíval na zamlklého Bílka. Ten vypadal, že bude zvracet.
„Hele, nechceš si radši sednout?“ navrhl Oliver a už ho za loket vedl k hromadě pokácených stromů, které teprve čekaly na odvoz.
Ještě byli na dva metry od nich, když se pod Bílkem podlomila kolena.
Oliver ho spěšně podepřel: „Sem, pojď. Sedej.“
Bílek se usadil na tlustý kmen a on ho váhavě pustil ze sevření. Byl dost nezvyk vidět ho tak vykolejeného. Padající soumrak jen zdůrazňoval, jak je bledý, oči měl divně zastřené. Taky ho ta nehoda rozhodila, ale od Bílka by čekal trochu chladnokrevnosti, vzhledem k tomu, jak v pohodě většinou působil. Muselo to mít nějaký důvod.
Oliver se ohlédl se po pokřiku a hemžení kolem planoucího vraku, ale nikdo ze zaneprázdněných hasičů ani policistů si jich nevšímal. Chvíli dumal, jestli přece jen nepřivést někoho z dospěláků, ale pak usoudil, že bude lepší nechat Bílka, ať to rozdýchá v klidu.
Oliver se na nic nevyptával, ani na Erika nezíral. Jen seděl na kmeni hned vedle něj, s mobilem v ruce. Ta tichá chápavost mu pomohla se uklidnit. Jeho mladší spolužák musel být
taky pěkně mimo z toho, jak těsně se ocitli smrti… Ale držel se mnohem líp než on.
„Alex už je na cestě,“ oznámil Oliver a mobil zase schoval. „Každou chvílí tu určitě bude.“
„Oukej…” přiměl se alespoň nějak zareagovat.
„Budeš v pohodě?“
Erik ztěžka polkl. Až v ten moment si všiml, že se mu třesou ruce jak v zimnici. Semknul je k sobě mezi koleny. Zatraceně.
Byl fakt rád, že zrovna byli poblíž a ty dva vytáhli ven, ale… Přivolalo mu to spoustu vzpomínek.
„Sorry, že jsem tak… zatuhl,“ dostal ze sebe.
„Nemáš se za co omlouvat,“ ujistil ho Oliver. „Nejsme přece žádní profíci od záchranářů.“
Hořce se pousmál: „To máš recht, ale… kéž by jo.“
Oliver byl chvíli zticha. „Tys už u nějaké nehody byl?“ zeptal se pak váhavě.
Stiskl dlaně k sobě ještě pevněji. „…bohužel.“
„Stala se tobě?“
„Jo,“ zachraptěl Erik.
Další otázka zůstala viset ve vzduchu, skoro si ji mezi nimi mohl přečíst, ale Oliver ji nahlas nevyslovil. Jak jinak. Byl na to moc hodnej.
Erik zvedl hlavu a zadíval se mezi houstnoucí stíny pod stromy, které blikavě protínala modrá světla policejních aut. Nehezké praskání hořícího auta mu znělo zvláštně tlumeně. Ani nevěděl, jak se k tomu dokázal přimět, ale začal mluvit dál sám.
„Řídil tehdy táta. Já seděl vzadu. Normálně by z volejbalového tréninku vezl jen mě, jenže chtěl mámě na chvíli ulevit, tak vzal s sebou i mého malého brášku.“
Oliver se ani nepohnul a jen ho tiše poslouchal.
„V jednom dost nepřehledném místě přejelo jiné auto do protisměru. Táta ho uviděl až na poslední chvíli…“ trhaně se nadechl. Každé slovo bylo těžší a těžší. Ale když už jednou
začal, nemohl přestat. Od pohřbu o tom s nikým nemluvil.
Jednou to ze sebe přece potřeboval dostat. „Strhnul naše auto na stranu, aby se vyhnul srážce. Vrazili jsme v dost velké rychlosti do stromu a převrátili se na střechu.“
Ze vzpomínky na Petříkův slábnoucí pláč se mu sevřelo hrdlo. Nemyslel si, že to dokáže doříct. Jenže pak mu rameno sevřela Oliverova ruka.
„Přežil jsem to jen já,“ zakončil Erik ztěžka. Zimničné chvění ustalo; zůstala jen znovu oživená bolest a struhadlo v krku.
Když se na Olivera konečně dokázal podívat, překvapením pootevřel ústa. On sám to sice dokázal potlačit, ale jeho brigádnický parťák se rozbrečel místo něj. Ze skelných očí mu stékaly tiché slzy jedna za druhou.
Oliver si uvědomil, že na něj šokovaně hledí, stáhl ruku z jeho ramene a otřel si tvář rukávem.
„Promiň…” zahuhňal zpoza něj. „Nemám tu co bulet…”
Erik totálně netušil, co na to říct. Žloutek byl obecně emotivnější, ale tak silnou reakcí ho překvapil. A dojal… Rychle odvrátil pohled k silnici, když si uvědomil, že už ho taky štípají oči.
„V pohodě…” hlesl.
V jejich zorném poli se objevil jeden z policistů – klusal ke kombíku, který přistavil k okraji cesty. Vystrkovali z něj hlavy dva čumilové.
„Jak… Jak je to dlouho?“ ozval se zase Oliver.
Ztěžka se nadechl: „Bylo to předloni před Vánoci.“
„To je děsný… Je mi to líto, Eriku.“
„Jo… Mně taky.“
Zvědavcům bylo nejspíš dost důrazně vysvětleno, že se tam nemají co ochomýtat. Zadní světla kombíku už mizela v zatáčce a policista se vracel na své místo u výstražného trojúhelníku.
Oliver se opřel lokty o kolena: „A co tvoje máma?“ zeptal se tiše.
Erik bezradně pokrčil rameny: „Nese to špatně. Bere nějaké prášky na uklidnění a tak…“
„Proto se o tebe tak bojí, že jo?“
„Taky,“ připustil a otočil se k němu. Oliver měl zarudlé oči, ale jinak to vypadalo, že už se uklidnil. „Nechtěl jsem, aby to ostatní věděli. Byl bych pak snadnej cíl. Nebo by mě litovali a pořád mi to tím připomínali.“
„To naprosto chápu,“ kýval hned hlavou jeho spolužák.
„Ale ani jsem nechtěl, aby tím cílem ve třídě byl někdo jinej.“
„Ty přece nemůžeš za to, že si na mě Cviček zased,“ zamračil se Oliver.
„Ne, ale mohl jsem se tě zastat dřív. Máte to s Béďou těžký.“
„Já to tak neberu,“ odporoval mu. „Ty máš taky svoje starosti.“
„Jasně, ale… Jestli Cviček vymyslí zas něco podobného jak to kolo, řekneš mi o tom, dobře?“
Na to se Oliver nahrbil: „Já…”
„Chápu, že nechceš jít žalobníčkovat, ale nemusíš se s těmi pitomci potýkat sám,“ naklonil se k němu naléhavě, aby mu líp viděl to tváře. „Slib mi to.“
Oliverovy rty zacukaly v prchavém, ale o to vděčnějším úsměvu: „Tak jo… Díky, Eriku.“
„Za nic, Olivere.“
V příštím okamžiku sebou polekaně škubli, když se od cesty ozvalo krátké zatroubení. Z oktávky, která zastavila hned za jedním z policejních aut, se vynořila Alex, přeběhla do světel reflektorů a zamávala na ně.
„Tak pojďte, hrdinové! Musíte mi to všechno podrobně popsat!“