KAPITOLA PRVNÍ
Kouř „Proč pláčeš?“ Bard a jeho malý učedník Rue stojí vedle kruhu obsidiánových kamenů, jemuž se říká Černý monument, a hledí do údolí plného stanů, pódií a praporů. Sopečné sklo se leskne ranním sluncem, nebe bez mráčků je pomněnkově modré a mezi květinami poletují sem a tam titěrní motýlci. Zdánlivě dokonalý začátek dokonalého dne. Přesto bard sotva zadržuje mocné, uslzené vzlyky. Rty má sevřené, pěsti zaťaté a tělo se mu samým úsilím chvěje, jen oči ho prozrazují: tváře má mokré od slz, kanou mu kolem nosu a odkapávají na plášť. „Proč jsi tak smutný?“ Rue starého králíka ještě nikdy takhle neviděl. Pevně se drží bardových kalhot a samotnému je mu do breku. Bard není schopen slova, a tak jen ukáže na dění pod nimi. Měla to být oslava: každoroční sešlost, na níž si bardové z celých Pěti říší vyměňují písně, historky a legendy. Jenže místo toho se koná pohřeb. Středem celého shromáždění je šestiúhelníkové pódium. Ještě včera večer seděli kolem a sledovali, jak z něj účinkující lapají diváky do svých kouzel. Ale dřevěná prkna jsou teď rozštípaná a tvoří pohřební hranici, na níž spočívá tělo Nejvyššího barda, zabalené v duhových vlajkách a praporech a zarovnané věnečky z narcisů. Rue se dovtípil, že Nejvyšší bard zemřel v noci, a tak teď celý festival truchlí. Kolem hranice se sešli všichni bardi. Oblékli se do těch nejzářivějších barev, na hole si připevnili barevné
2
vlaječky, dokonce i srst si nabarvili výraznými oranžovými, fialovými a světle zelenými odstíny. Shora z úbočí to vypadalo, jako by se dole srazilo několik duh, rozbily se a údolí bylo plné jejich střípků. Rue na to všechno hledí a škrábe se za uchem. „Já myslel, že když někdo umře, obléknou se všichni do černého,“ povídá. „Takhle to vypadá jako nějaká oslava.“ „On… on černou… černou nikdy neměl rád,“ vypraví ze sebe bard, než ho zase málem přemůže pláč. Dole se zablýskne, jak kdosi zapálí hranici, a navršené dřevo začínají olizovat plameny. Duhové vlajky černají a kroutí se. „Ty jsi ho znal?“ ptá se Rue. Nechápe, proč starý bard tolik smutní kvůli někomu, koho viděl jen na pódiu. „Velmi… velmi dobře,“ odpoví bard. Z hranice už stoupá kouř. Dřevo je proložené bylinami a kořením. Přestože oba stojí vysoko nad údolím, Rue ucítí jejich vůni: pačuli a levandule. Sladký bílý kouř se vznáší vzhůru a odplouvá s větrem. „Tak proč nejsi s ostatními dole?“ Bard ho vytáhl z postele za kuropění a Rue se od té chvíle těšil na další den šmejdění po festivalu. Připadá mu nespravedlivé, že o to přichází, i když všichni drží smutek. „Protože,“ a víc bard neřekne. Napřáhne tlapku, jako by se chtěl dotknout kouře, který se líně line z údolí. Rue má dojem, že ho slyší šeptat „na shledanou“, načež se bard obrátí a dá se na odchod. Ruea přitom táhne s sebou. * Celé dopoledne kráčejí po hřebenech na východ a bard drží svižné tempo, z nějž Rue sotva popadá dech. Malý králíček má spoustu otázek, ale nedostává čas je položit (což je podle něj bardův mazaný plán, jak se jim 3
vyhnout). Bublají tedy v něm a nutí ho při chůzi hopkat a nadskakovat. Když se konečně zastaví, aby si odpočinuli, začnou se z něj otázky hrnout ven, jedna za druhou, jako když přeteče konvice na čaj. „Odkud znáš Nejvyššího barda? Jak umřel? Proč jsme museli odejít tak brzo? Souvisí to nějak s tvým skutečným jménem? Jak se doopravdy jmenuješ? Proč mi to nechceš říct? A kam teď jdeme?“ Bard se sesune na zem, protáhne si nohy, zasténá a pak si lehne na chomáče vřesu a zahledí se do jasné modré nekonečné oblohy. „Ty děláš, že mě neslyšíš? Proč děláš, že mě neslyšíš? Je to tím, že se moc vyptávám? Je to tím? Je to tím?“ Bard dál mlčí, ale poklepe na zem vedle sebe. Rue si povzdychne, odloží hůl a ranec a lehne si vedle svého učitele. „Když ti řeknu, proč jsme museli odejít, slíbíš mi, že budeš pět minut zticha?“ zeptá se bard. Rue si přitom nemůže nevšimnout, že jeho hlas zní přiškrceně a drobátko chraplavě. „Zkusím to,“ odpoví. „Jak jsem říkal, znal jsem Nej vyššího barda dobře. Když jsem byl mladší. Kdysi pro mě byl jako otec. Můj vlastní táta zemřel, když jsem byl ještě malý.“ „Jak?“ zeptá se Rue a vzápětí se kousne do jazyka a doufá, že nepřerušil tok informací, který se k němu konečně rozproudil. „Na tom nesejde,“ opáčí bard. „Nejvyšší bard – ačkoli tehdy to byl ještě docela obyčejný bard – mě vychoval a naučil mě všemu umění, které znám. Býval bych velmi rád stál dole u hranice, zpíval písně a vyprávěl o něm příběhy, ale je to příliš nebezpečné.“ „Nebezpečné?“ Rue se posadí a hledí na barda. „Myslíš ten oheň a pačuli a vůbec všecko?“ 4
„Ne,“ opáčí bard. „Nebezpečné, protože mě někdo hledá. Někdo moc zlý. Proto musím nosit kapuci a nesmím nikomu říct, kdo jsem.“ „Proč tě hledají? Co jsi udělal?“ Rueovi se do hlasu chtě nechtě vkrádá jisté zvrhlé vzrušení. „Nic zase tak zajímavého,“ odvětí bard. „Jen jsem řekl něco, co jsem neměl, nic víc.“ „Ti, co tě hledají, nosí černé pláště?“ zajímá se Rue. „A pod nimi meče?“ „Možné to je,“ odtuší bard. Natáhne se k Rueovi a stiskne mu tlapku. „Proč, viděl jsi někoho takového? Sledoval nás někdo na festivalu?“ „Ne,“ řekne Rue. „Na festivalu ne.“ „Tak sis tedy jen něco představoval,“ úlevně vydechne bard. „To ani ne,“ namítne Rue. Zdvihne prst a ukáže po hřebeni nazpátek. „Tamhle nás zrovna jeden takový pozoruje.“ „Cože?“ Bard vyskočí a zahledí se na západ, a opravdu, asi padesát metrů od nich bez hnutí stojí postava. Přes hlavu má kápi a černý plášť se jí jemně pohupuje ve větru. Bard zahlédne pochvu s mečem a šedivou tlapku zlehka spočívající na jílci. „U všech fousků!“ zakleje a sebere ranec a hůl. Obrátí se k východu, jenže tam, přímo na cestě, stojí další dvě postavy, stejné jako první. Není kam utéct, po obou stranách strmě klesají svahy, na nichž by za chvíli uklouzli a upadli a byli lapeni. „Jsme v pasti, co?“ odtuší Rue a spodní ret se mu začíná třást. „Mrzí mě to.“ Na víc se bard nezmůže. Složí se znovu na zem a čeká, až nastane nevyhnutelné a cizinci přijdou k nim. * 5
Jak tak sedí mezi kameny a vřesem a naslouchá zvolna se přibližujícím krokům svých vrahů, zvedne oči a naskytne se mu velkolepý pohled. Odsud z Ostrovrchů je vidět celý Les chmurných srdcí. Rozprostírá se až k obzoru jako jednolitý oceán listí ve všech možných odstínech zelené. Zajímavé, pomyslí si. Víc než rok se tohohle okamžiku děsím. A teď je tady, a mně to vlastně zas tak nevadí. Je to pravda – cítí zvláštní klid. Chystá se na něj to nejhorší, co si umí představit, a nic to už neodvrátí. Všechny starosti, obavy a napětí jsou pryč. Samozřejmě že se mu bude stýskat po přátelích, po malém Rueovi, po jeho sestřičce a bratříčkovi. Podkin. Tak nakonec už ho opravdu nikdy neuvidí. Měl přece jen v Trnkovém háji zůstat o něco déle. Měl ho obejmout trochu pevněji, když odcházel… Jenže s tím teď už nic nenadělá. Znovu se zahledí na les. Těch dobrodružství, co tu zažil… A teď ho čeká smrt. A pod listy a větvemi, v chladné mechové temnotě lesního světa, půjde život dál jakoby nic. Bard vzdychne, chytí Ruea za tlapku a pevně stiskne. Vrahové v pláštích už jsou u nich. Jejich kroky se zastaví a Rue překvapeně zalapá po dechu. „Podívej!“ vyjekne. „Mají masky z kostí! Nejsou to kostečnice jako ta Zarza, o které jsi mi vyprávěl?“ Bard vzhlédne ke třem postavám, které je teď obklopují. Mají černé pláště s kapucemi a pod nimi dlouhé hábity. Zpod kápí se jim lesknou naleštěné kosti s vyrytými kroužky, spirálami a runami. Otvory v maskách jej pozorují tři páry chladných, klidných a bezcitných očí. „Ano,“ přitaká bard. „Jsou to kostečnice. Nemusíš z toho ale být tak na větvi. Přece jen mě přišly zabít.“ Jedna z postav si sáhne pod plášť. Bardův klid je najednou tentam. 6
„Počkej,“ řekne. „Než to uděláš, moc tě prosím, ať se na to tady chlapec nemusí dívat. V ranci mám pár drahokamů. Jsou tvoje, jen ho prosím odveď zpátky na festival… no, však víš, až… zkrátka potom… a sežeň někoho, kdo se o něj postará. Je to můj učedník. Potřebuje se naučit, co a jak…“ „Já jsem tvůj učedník?“ Rue málem vyletí z kůže. Bard si vzpomene, že mu ještě nevyprávěl o svém rozhovoru s Nejvyšším bardem. Měl se o tom nejspíš zmínit, jenže ten pohřeb… „Tohle vypij,“ poručí bardovi kostečnice a zpod pláště vytáhne místo nože ampuli. „A o chlapce se neboj.“ „To je jed?“ zeptá se bard. „Ten bych čekal spíš od Klanu stínů z Hulstlandu. Vy už nepoužíváte nože?“ „Vypij to,“ přikáže mu znovu kostečnice. Bard odšpuntuje ampuli a přičichne. Kozlík, špetka máku. Voní to spíš jako lektvar na spaní než jako smrticí jed. „Nedělej to!“ křikne Rue a oči se mu zalesknou slzami. Bard mu položí ruku na rameno. „Uklidni se,“ konejší ho. „Jestli jsem se za ta léta něco naučil, tak to, že není dobrý nápad se hádat se třemi vrahy, kteří by mě rozsekali na dvacet kousků, než bych stačil mrknout.“ A než ho Rue stihne zastavit, obrátí nápoj do sebe. Je hořký a ústa mu po něm úplně znecitliví. Napadne ho, že je v něm nejspíš i trocha magnolie, možná i levandule… … a pak ztratí vědomí.
7