Plameny na moři

Nenávist, oheň, láska

Plameny na moři Ondra Berti

MODRÁ

29 dnů před katastrofou -LukkasJe ráno, už trochu pozdní, ale přece jen. Sedím na pláži a hledím do dáli a hlavou mi běhají všemožné myšlenky, tak, jako vždy, ale já jich nedbám, jen hledím do dálky a jediná myšlenka, kterou ponechávám, je ta nad hloubkou vody. Tak hluboká. A přitom tak mělká v porovnání s celým zbytkem světa. Tak blízko, tak daleko.

Hledím do dálky a upřímně se trochu nudím. Ještě chvíli přemýšlím, jestli je můj plán reálný, tak, jak jsem dělal již tolikrát, pak sám sobě kývnu.

Dojdu zpět do jeskyně, jež se stala mým domovem, i když jsem v ní posledních několik dnů moc nepobýval, musel jsem chodit po městě a riskovat dopadení, jestli jsem chtěl podpalovat. Stále si přijdu jako strašný člověk, že těm ženám podpaluju domovy. Někdy ale neNěkdy mi dojde, že to tak musí být, že jsem jen ruka spravedlnosti. Tehdy mnou probublá vlna nenávisti k ženám, které mě mučily, k těm, které mučí ostatní a vlastně k ženám obecně a nakonec i k mužům, jichž jsem se odmalička trochu bál a chtěl bych je sprovodit ze světa všechny, všechny a zůstat tu sámPředstavuju si sám sebe, samotného, jak se plavím na voru uprostřed oceánu.

Zavřu oči a usměju se.

Moc jsem tu nebyl, ale přesto jsem dokázal trochu vybavit svůj jeskynní domov. Jako postel mi slouží nasklá2

daný mech a řasy pokryté přikrývkou nabranou u Marthy.

Namísto stolu stojí uprostřed jeskyně hranatý kámen.

A všechno jídlo a pití je zastrčeno v její zádi, ohraničeno kusy kamenů, kterými ale téměř přetéká, tolik ho mám.

U Marthy si ale neberu jen potraviny. Také tam beru užitečné věci; jako třeba ohňomet, kterým vykonávám své pomstyplné činy. Anebo krátké kalhoty, samozřejmě ženské (to je mi fakt jedno), které hodlám použít nyní.

Rozhlédnu se, jestli se nikdo nenachází v blízkosti, jmenovitě dívka s blonďatými copy, pak se do nich rychle převléknu ze šedé uniformy, kterou na sobě střídavě nosím už mnoho dnů.

Střídavě, protože ji čas od času večer vyperu, pak ji nechám vysušit v nočním vánku na pokraji jeskyně. Vlastním i další kusy oblečení, ale většina z nich je viditelně ženská a já odmítám takové kusy nosit, jen z principu mého postoje vůči této společnosti, proto nosím kombinézu, i když je po noci schnutí většinou ještě trochu mokrá.

Dřív mi nevadilo, když jsem trochu smrděl, ale od dob, kdy jsem zas potkal copatou dívku, si na to potrpím.

Napadne mě, že bych možná mohl využít příležitosti a umýt si kombinézu i teď, proto vyjdu ven, jen v šortkách a vymáchám oblečení ve vodě, i s ponožkami a spodky.

Zas se nachytám, jak přemýšlím nad hloubkou oceánu.

Vynesu je na pláž a nechám je položené tam, na slunci, jež je dnes jistě tak úspěšně zahřeje, v možném spatření všech, které by šly okolo.

Já ale vím, že okolo žádná nepůjde, jelikož se všechny bojí děsivého podpalovače. Usměju se nad dobrým pocitem, který mi tento strach a toto označení přináší. Zároveň se sám nad sebou zděsím, ale jenom trošku.

Dojdu až k hladině, ponořím se do vody po holeně, pak po kolena, po stehna, po pas, po hruď, až stojím jen 3

s hlavou nad vodou. Pak se ponořím celý. Udělám jedno tempo. A druhé.

Přál bych si vidět všechna zvířata a květiny, jichž se mi dostalo předchozího dne, ale vím, že by pozorování jen ublížilo mým očím, proto plavu s očima zavřenýma a věřím, že všechny skvosty leží pode mnou, hluboko.

Několikrát se jen převalím na záda a nechám se nadnášet vodou a hlavně solí, i když ne úplně, tolik jí tu není.

Zdá se mi, že už tam jsem dlouho, ale je mi to ukradené, dál si plavu. S tím přestanu, jen když uslyším křik z pláže, ne příliš hlasitý, jako by se bál, aby nás někdo neslyšel.

Ten hlas bych poznal kdekoli. „Už plavu!” křiknu. Radši bych křičel její jméno, křičel bych ho z plných plic, ale nemohu, když ho neznám.

Plavu rychle, opravdu rychle a vidím, jak se pode mnou mění barvy oceánu. „Už plavu!” křiknu zas, ale tentokrát tišeji.

Když doplavu na břeh, doběhnu k ní s obrovským přáním ji obejmout, pak mi ale dojde, že nemohu, proto se jen podivně postavím vedle ní. „Rád tě vidím,” zamumlám. „Já tebe,” řekne ona a usmívá se, samozřejmě, že nad mou neschopností mluvit s ženami a humpoláckým chováním.

Chvíli na sebe hledíme, jako by se mělo něco stát, ale nic se nestane. „Něco jsem ti přinesla” řekne nakonec a podá mi tašku. „Dě – Děkuju,” prohodím a vezmu si tašku, aniž bych strhl pohled z dívky. Prohrabu tašku a najdu kusy sýrů, chléb i zeleninu, málo masa, opravdu málo. To vše jsem čekal, už jsem si na její dodávky a místní poměry zvykl.

Pak ale narazím na krabičku s dvěma vybouleninami.

Nejdřív nevím, o co se jedná, pak mi ale tvář zazáří.

4

„Myslela jsem, že by se ti mohly líbit,” podotkne úsměvně. „Jo,” zašeptám a podívám se na ni a zas se jí chci vrhnout kolem krku, ale nemůžu tak udělat. „Jo, líbí.”

Zeširoka se usmívám.

Rozbalím z krabičky brýle. „Jsou krásný,” mumlám a už běžím do vody. A vidím řasy a korály, sice ne tolik jako při našem útěku, zato mnohem přesněji. Vidím všechny ty barvy a zároveň ji, jak stojí na pláži, čeká na mě a směje se a já blbnu ve vodě a plavu a vidím ji a náhle se zdá, jako by včerejší skutečnost a její plameny zmizely z dohledu.

Ale jen na chvíli. Pomalu vylezu z vody, která mi už zas sahá jen po pas, po kolena, až po kotníky. Zas tam stojí, jako by byla z úplně jiného světa, ne tak hrozného, aspoň doufám. „A nějaký návrhy--” opravdu se snažím neříkat to přímo, „-- na dnešní večer?”

Samozřejmě, že čekám kladnou odpověď, vždycky byla kladná, ať už jsem si oběti hledal sám, nebo mi je hledala ona. Překvapí mě teda, když zakroutí hlavou.

A ne v dobrém slova smyslu. „To – To snad nemyslíš vážně!” Rozhlédnu se kolem sebe, mávám zmateně rukama. „Je teprve ráno, můžeme ještě nějakej dům najít, to zvládneme--” Ale ona kroutí vehementně hlavou. „Lukku – Lukku, poslouchej mě.” Chytne mě za ramena, abych sebou necukal. Po chvíli uspěje, hledím jí přímo do očí. „Nikdo dneska z domu nevyjde. Nikdo. Tvoje útoky se poslední dny stávaly každej den, ženy ve městě už je čekaj, ví, že se dneska něco stane. Věř mi, ptala jsem se všude a poslouchala, kde se dalo, ale nikdo nikam nejde.”

5

Aniž bych si to uvědomoval, přikyvuju, protože jejím výrokům nelze odporovat. „Ale myslim si,” pokračuje a náhle ode mě odvrátí pohled, „myslim si, že když počkáme do zítra, budeme zase úspěšný.”

Uvědomuju si, jak těžké pro ni musí být neustále zrazovat svůj lid, svou společnost, a to kvůli mně, mně a mým ideálům.

Zase přikyvuju a jsem čím dál tím přesvědčenější. „Jo,” mumlám. „Jo, jo, asi máš pravdu, počkáme do zítra.” Stejně mi ale rve srdce přerušit svůj nepřetržitý maraton podpalů. „Em--” zakoktám se. „Ne – Nechceš si tady se mnou sednout na pláž?” řeknu.

Usměje se. „Jo, vlastně, proč ne?” A posadí se. „Počkej,” vyhrknu, protože mě cosi napadlo, „něco přinesu.” Doběhnu, opravdu co nejrychleji, do jeskyně, do zadní části, která stejně přetéká.

Po několika málo sekundách se vrátím s pytlíčkem chlebových křupek s výborným kořením, které miluju a ona to ví, tudíž mi je většinou nosí, tedy kromě dneška.

Roztrhnu pytlík a sednu si k ní, do mokrého písku, nohy nám spočívají ve vodě a občas, když přijde silnější vlna, se nám umokří i oblečení. „Ještě jsem si úplně neuvědomil, jak tohle pro tebe musí bejt těžký,” začnu konverzaci, možná trochu moc statečně.

Bojím se, že nebude vědět, co tím myslím, ale nadarmo. „Ale prosimtě. Nedělám to jenom kvůli tobě a tvý svobodě, dělám to proti týhle pitomý společnosti, vždyť víš.” „Je pozoruhodný, jak si uvědomuješ zkaženost týhle společnosti, i když jsi v ní vyrůstala a neměla si nikdy možnost vidět její odvrácenou stranu, nebo kteroukoli jinou společnost.”

6

„Ty jsi žádnou jinou taky nikdy neviděl,” namítne. „Ne,” pokývám hlavou. „To neviděl.”

Necítím se sám, cítím se, jako bychom byli dva vyvrhelové společnosti, kteří dělají všechno pro její zničení, sedí na pláži, mokří si nohy, hledí do moře a cítí jeden k druhému silné pouto.

Pohlédnu na ní.

A ona na mě. „Fakt mi nechceš říct svoje méno?” zašeptám. „Ne,” odpoví. „Ne, promiň, ale nemůžu, už jsem ti to vysvětlovala.” „Já vim, já vim, že máš pravdu, ale můj mozek si to prostě nechce přiznat, odpusť mu to prosim.” Říkala, že nechce, abych byl spojovanej s jejím jménem, kdyby mě zatkly, ne kvůli ní, ale kvůli její matce a zbytku její rodiny. „Fakt je mi to líto, nejradši bych, abys bydlel u nás--” pokračuje.

V tu chvíli jí položím napnutý prst na rty, stejně jak ona učinila před dvěma dny ve druhé jeskyni. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.” A zas na sebe hledíme a mně přijde, jako bych i v jejích očích zřel lásku, ale třeba ne, co já vím, jistý si být nemůžu. „Pojď se radši bavit o těch společnostech, který sme nikdy neviděli.” „To jak jako myslíš?” zasměje se. „No, víš,” a teď se otevřu, jako jsem se před nikým ještě neotevřel. „V továrně byl jeden chlápek, jmenoval se Bradley.” Čekám, jestli něco řekne, ale nic neříká, jen hledí, tak pokračuju. „Daly mě tam jako strašně malýho a v tý budově plný chlapů sem moh dost dobře umřít, nikdo se o mě nemusel starat. Jenže postaral.” Do očí se mi nahrnou slzy a do hlavy myšlenky Nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam.

7

Co když ho zabily, za to, že mě znal?

Co když zabily všechny? „Bral jsem ho jako tátu. Nebo jako dědu. Dělal pro mě všechno; chodili jsme spolu do jídelny, vysvětloval mi, jak přežít. A vyprávěl. Vyprávěl právě o takovejchhle zemích, který neznáme.”

Stále zvědavě zírá a já jsem rád, že už nemusím mluvit o svém osobním životě a můžu přejít na fantastickou část. „Víš, nikdy jsem nepochopil, jestli on se už do továrny narodil, nebo jestli žil už v době, kdy chlapi byli volný a tenhle ostrov měl normální kontakty se zbytkem světa.

Každopádně říkal, že někde, nevím kde, nikdy jsem s ním na pláži nebyl, aby mi to moh ukázat, leží země, země zvaná Evropa. Teda říkal, že to není jednotná země, že je tam těch zemí víc, ale že jich dřív bylo ještě víc. „Říkal, že tam existují teplý moře a hory vysoké jako--” přeměřím si v mysli všechny měřitelné věci, které jsem v životě spatřil. „--jako padesát těch vašich domů naskládanejch na sebe. Říkal, že se tam skoro nepáchají zločiny, že tam většina lidí žije v míru. Říkal--” A zas ty slzy. „že si tam lidé mohou rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout a všichni maj stejný práva--” Už radši neříkám nic a dál jen křupu křupky. Náhle si uvědomim, že i když mám pytlík rozevřený, dívka si nebere, proto řeknu: „Klidně si ber.” „Jsem čerstvě po obědě,” zazubí se, ale jednu si přece vezme. Jen jednu. „Ta tvoje Evropa zní skoro jako ráj.” Zamračí se. „Mám takovej pocit, že i tam ale budou nějaký problémy, myslim, že člověk je naprogramovanej tak, aby dělal problémy.”

Pokrčím rameny. „Myslíš, že tam dobře vaří?” zeptá se.

8

„Jo,” odpovím, i když si vůbec nejsem jistý. „Myslím, že jo.”

Sedíme a představujeme si Evropu. Teda než se ozve ten podivný zvuk. Podobný tomu, když se u nás v továrně otevírala brána, abychom předali zboží paní v růžovém.

Brána. Se otvírá. Tady.

Myšlenky mi tancují hlavou a skáčou jedna přes druhou, ale já už šeptem křičím na copatou dívku: „Dolů!

Dolů!”

Poslechne mě, což mě potěší a já sám se přitisknu k zemi, až se téměř zahrabu do písku, který mi nyní objímá celé tělo svým sypkým objetím.

Téměř nic tam vlevo, u konce pláže, u druhé skály, nevidím, ale přesto jsem si vědom euta, co tam zastavuje a postav, co tam stojí a něco si povídají. „Jsou to ženy,” mumlá dívka s copy, která vidí o dost líp. „Zastavily a vylezly z euta a teď jim někdo jde naproti--” I když ji nevidím, vím, že zamžourá, a pak je její hlas náhle plný nadšení. „Jsou to muži! Jsou to další muži, stejně jako ty!” „To sis jako myslela, že ti tady celou dobu lžu?” zašeptám a taky je tam vzadu vidím. „Ne, jasně, že ne. Ale vidět je takhle na vlastní oči, to je něco jinýho, to musíš uznat.” „No dobře, no.” Nevšimli si nás. Aspoň prozatím. Hlavou mi probleskne otázka. „Co myslíš, že tam vyráběj?” „Těžko říct,” zamumlá dívka, ale nezdá se, že by jí to přehnaně vrtalo hlavou, dál zírá. „Mohlo by to bejt úplně cokoliv.”

Tak, jako ty naše, ani tato předávka netrvá dlouho.

Bedny jsou předány a my stále nemůžeme identifikovat, co se to v nich nachází. Muži zalezou zpět do svého pomyslného vězení. Ženy zavřou bránu a odjedou.

9

Chvíli trvá, než se opovážíme zas posadit. „To bylo – hustý,” řekne nadšeně dívka, teď už plným hlasem, přehnaně nadšeným.

Já mám ale z celé věci naprosto odlišný pocit. „Nikdy sem neviděl jinou továrnu, než tu naší,” zamumlám a dopadá na mě realita, že všichni tito muži trpí stejně jako já, že všechny tyto muže musím pomstít. „Bylo to hustý, ale zároveň mi to připomnělo, na jak tenkym ledě se tady nacházíme, co kdyby si nějaká všimla, že jsem zmizela a našly by nás--” ohlédne se okolo sebe a náhle vstává a mě překvapuje, jak rychle vše přešlo. „Zůstaň ještě chvíli,” prosím ji a má tvář musí vypadat opravdu zbědovaně, protože vypadá, jako by se nad tím doopravdy zamýšlela, pak ale zakroutí hlavou a řekne: „Ne, ne, bylo by to fakt moc nebezpečný.” Hledí na mě a smutně se usmívá. „Zítra touhle dobou jsem zpátky.”

Rozejde se k odchodu a já celou věc považuju za uzavřenou. Pak se ale otočí a dá mi pusu na tvář.

10