Perspektivy

Zuzana Arazim Dolejší

ZAROVNANÁ

Mám výsadní postavení: přestože jsem snadno dosažitelná, nikdo se mě nedotkne. Nestojí na mě skříň, ani stůl, ani židle. Nezakrývá mě ani kousek koberce, ani pohozené šatstvo, ani jeden z odložených kufrů. A když přijede ten na vozíčku, trefí se koly vždy mimo mě. Navíc jsem nejdéle ze všech vystavena přímému slunečnímu záření. Mohla bych se cítit jako hvězda ve světle reflektorů. Jen ne a ne se opálit, připálit, či aspoň trochu zčervenat Nevím, jestli jsem v tomto výjimečném postavení jediná, ale kam se kouknu, vyčnívám jen já. Dává mi to pocit téměř trojrozměrného vidění, i když jen tuším, než vidím, že ostatní jsou níže. Dokonce si myslím, že z toho věčného nedotčení mám jinou barvu než mé ochozené sousedky. I když tu svou samozřejmě nikdy nezahlédnu. Z té jedinečnosti bych se až začervenala, kdybych toho byla schopná. Jenže k čemu mi to je, když o mě nikdo z kolemjdoucí nezavadí nohou a podezírám je, že ani pohledem. A to se prosím všichni dívají pod nohy. Zvlášť když je nablízku ten na vozíčku. Takže o mém vyčnívání nikdo neví, a z toho bych naopak zrudla vzteky. Ještě že nemohu projevovat emoce navenek, obávám se, že i přes mou protipožární nalakovanost bych svou vzteklou červení dovedla vyvolat požár.

Každé léto (ano, naučila jsem se rozeznávat časové úseky, umím totiž rozpoznat intenzitu světla a také teplotu, ale dá se to poznat i na oděvu a chování těch, kteří kolem mě chodí) sem přijíždí nějaká návštěva. Každé léto po dobu asi dvou měsíců naslouchám novému stylu chůze. Jedno mají všechny kroky společné. Všechny našlapují obzvlášť tiše a pokud možno nenápadně za přítomnosti toho na vozíčku. Jako by se před ním ti, co kolem mě chodí, chtěli schovat. A přece je mi jasné, že všichni přichází kvůli němu. Naslouchají mu s hlavou vtaženou mezi rameny, se sklopeným zrakem. A přesto, opakuji, nikdo si mě za celou dobu nevšiml. Všichni si dohlédnou tak na špičky svých tanečních bot. Jediný, kdo se dívá za všech okolností nahoru, je ten na vozíčku. A všechny kolem sebe přiměje, aby se k němu sehnuli.

Letos v létě se však objevilo něco nevídaného. Toto léto přijela osoba, jejíž zásluhou všichni kolem mě (což jsou všehovšudy asi čtyři různé osoby) začali chodit mnohem vzletněji. Chtělo by se říci, že jejich pohyb už se nepodobá chůzi, ale radostnému tanci. Co v té nové je? Naděje?

Musím říct, že i já cítím její zásluhou každou pozitivní emoci mnohem intenzivněji. A začínám doufat, že si mě snad někdo konečně všimne, cítím, jak se k ní (samozřejmě bezvýsledně) vyvyšuji, stoupám, snažím se natáhnout celou svou plochou a zakřičet na ni, dát o sobě vědět. Ale je dost možné, že už o mně ví, ona je tak vnímavá. Neumím poznat, zda je žena či dítě, vypadá už jako mladá slečna, ale chová se jako malé děvče. Všude poskakuje, klouže se po nás, někam si postaví židli a seskočí z ní, občas si z ničeho nic udělá přemet a často se směje. Připadá mi, jako by všechno kolem ní zářilo jasněji a vřeleji. Je to tím smíchem nebo v sobě nese světlo? Tady v Itálii bychom jí pojmenovali Lucia. Ten na vozíčku vždycky přijede a sleduje ji. Mám z něj pocit, že by se k jejímu skotačení přidal, jako by v tu

chvíli zapomněl na své uvěznění. Vnímám, jak jeho oči tančí s ní. Vnímám, že se její zásluhou povznáší duševně i tělesně. I ostatní kolem něj najednou chodí odvážněji. Už se tolik nebojí. Nebojí se, protože ten na vozíčku je lepší.

Dnes ráno přichází Lucia plná očekávání, slyším, jak našlapuje opatrně, trochu s trémou, ale odhodlaně. Těsně přede mnou se zastaví a snožmo mě přeskočí. Aha! Tak o mně ví! A je si vědoma mého vyčnívání, dokonce ho podporuje. Ráda bych jí nějak naznačila, že chápu, co svým chováním vyjadřuje, jenže se mi opět nepodaří ani zrudnout. To už se však ke mně sklání a něco mi šeptá. Škoda že nerozumím lidským slovům. Zní však laskavě, tak citlivě a s velkou obavou. Mohu se jen domnívat, že mluví o mé výjimečnosti a tom, že mi to jednou může uškodit.

Uslyší zavrzání ostatních parket pod koly vozíku ve stejné chvíli jako já a okamžitě se narovná. Chvíli to vypadá, že se pokusí mě nohou zatlačit dolů, mezi ty, ke kterým patřím. Pak si to rozmyslí a nohou mě zlehka pohladí po okraji. A má oči už jen pro toho na vozíku. Dává mu na srozuměnou, že by se měl soustředit, naznačuje mu pouhým pohledem a strnulým postojem, že se stane něco důležitého, zlomového. Pak skotačivě pro cosi odběhne, aniž by tím porušila atmosféru plnou napjatého očekávání. Svižně se shýbá a zase narovnává a jak mohu svým téměř prostorovým zrakem zahlédnout, pokládá cosi bílého a oválného na podlahu. Její pohyb se zpomalí, až když pokládá poslední předmět na mě. Jako by na mě mrkla, jako by úmyslně postavila ten předmět na místo, kterému se bude muset vyhnout.

Přemluvím svůj nedokonalý prostorový zrak, aby se zdokonalil a zhlédnul tak zbytek podlahy. Ty oválné bílé předměty se mírně kolébají na mých kolegyních v přibližně stejných vzdálenostech, než stihnu rozpoznat útvar, který tvoří, ozve

se hudba. Dávno jsem si všimla, jak na ty, co po mně chodí, působí. Jejich krok se nevědomky přizpůsobí rytmu, zlehčí se a uvolní. Jediné kroky, které se ani v hudbě nemění, jsou kroky Lucii. Ta jako by slyšela hudbu stále. Dokonale následuje nyní všemi slyšený rytmus. Přitančí mezi předměty rychlými točkami a ladně povyskočí.

Dopadne tak lehce, že to sotva zaznamenám a oválné předměty se sotva zhoupnou. Našlapuje na špičky, důrazně ale neslyšně. Proplétá se mezi předměty všemi směry. Různě se u toho natáčí, její tělo se stává tisícem vln, které rozhazuje a zase sčesává dohromady, vždy zcela v souladu s rytmem hudby. Teprve ve chvíli, kdy se ke mně mírně skloní, si všimnu, že má přes obličej pásku. Nevidí. Své okolí vnímá svým tělem, splývá s ním. Ona, prostor a hudba se spojují v jedno.

Vychutnávám každý její pohyb všemi smysly, kterými jsem s to vnímat. Zprvu pozoruji, jak za okny postupuje slunce, jistě také bedlivě sleduje ten zázračný tanec. Přesto se nezadržitelně blíží k západu. A Lucia stále tančí. Dává mi konečně zapomenout na čas a posléze i prostor. Dává mi možnost být její součástí, součástí prostoru, do kterého se vnořila.

Až když se unaveně sesune těsně vedle mě, uvědomím si, že přes překotný tlukot jejího srdce a přerývavý dech není slyšet žádný lahodný tón. Mám strach, že se její srdce co nevidět rozpadne. Ona se však usmívá, jako dítě odpočívající v dlouho očekávané matčině náruči. Ten na vozíčku její úsměv nevidí. Neslyší ani zběsilý tlukot jejího srdce. Oboje Lucia věnuje jen mně.

Ráda by se usmívala i pro někoho jiného, ten však spí. Pravidelně oddechuje, paže mu volně visí podél těla, občas mírně škubne prsty. Pokud mohu soudit, jeho oči jsou zcela suché. Ach, jak bych teď zaplakala, celá má hmota je naplněna bolestí, kterou ze sebe neumím dostat. Lucia však ano. Pokládá na mě tvář a smáčí ji slzami. Tichými, a přece řvoucími zklamáním.

Bezmyšlenkovitě mi přejíždí prstem po mé nejostřejší hraně.

Cítím, jak prstem pulzuje krev, která se skrz oslabenou kůži chce vydrat ven. Brzy se už promíchá se slzavým proudem a já svědomitě nasávám obě tekutiny. Mé emoce se nemohou projevovat navenek, mohu je však přijmout zvenčí. Konečně tedy červenám. Rudnu zklamáním a ponížením místo Lucii.

Když už není co vstřebávat, Lucia s úmyslným heknutím vstane a probudí vozíčkáře. Ten zvedá oči a hlas v otázce s posunkem k místu, kde ležím. Lucia patrně přisvědčí, vozíčkář někam odjede. Cestou mele něco pro sebe ve smyslu „já to věděl“ a souhlasně si pro sebe přikyvuje.

Jsem celá otupělá přijatou bolestí, tak ani neodhadnu, za jak dlouho přichází velký muž s těžkým kladivem. Rozhlédne se po místnosti, ukáže na mě a čeká na vozíčkářovo přikývnutí. Pak do mě uhodí. Několikrát. Odolávám a vyčnívám. Kladivo znovu zatlačí, tentokrát s ostrou násadou. Zlomí mě to. Jedna část mého bývalého já už klesla. Nyní prosím o další úder, abych mohla klesnout za ní. Vyslyšeno. Jsem dole. Srovnaná, zlomená, poskvrněná.

Velký muž po mně několikrát přejde spokojeným krokem a odchází z místnosti. Je to první a poslední osoba, která na mě šlápla. Od tohoto léta však o mně všichni vědí. Jsem ta jediná zlomená, zhnědlou krví špinavá, nejošklivější. Každý mě vidí a nikdo se mě nedotkne. Přestože jsem snadno dosažitelná.

LIST

Bez okolků prozradím, kdo jsem: list, co opadá. Utrhnul jsem se z dubu a poletuji povětřím. Docela mě mrzí, že jsem pozbyl zelenou barvu, už nejsem ani zlatavě žlutý, začínám hnědnout a okraje se mi začínají kroutit, schnu. Pocházím ze stromu kousek od školky. Strašně jsem doufal, že mě nějaké dítě sebere, když jsem byl ještě zlatý a trochu dočervena a pronese něco jako „jé, koukni, to je hezký list“ a nalepí si mě na obrázek. Znáte to, je podzim, všichni začínají být naštvaní, že se musí tepleji oblékat a všechny přesuny s dětmi tak trvají déle. A rodiče se snaží najít aspoň něco hezkého na tom, že si občas musí i vázat šálu kolem krku a chránit si tváře proti šlehajícímu větru, a tak k dětem pronášejí polopravdy v duchu „já mám podzim tak ráda, podívej, jak jsou ty listy barevné, podívej, jak si vítr pohrává s těmi listy“, a snaží se ignorovat, že děti, které už trochu tuší, jak to každý rok chodí se zajímají jen o to, kdy už budou Vánoce a myslí nepokrytě na to, jaké dostanou dárky. Učitelky ze školky se také snaží, takže každý rok chodí na „krásnou podzimní procházku“ a sbírají „krásné podzimní listy“ aby si děti mohly vyrobit „krásný podzimní obrázek“. Mně je jasné, že jsem svou příležitost nechat se na pár dnů až týdnů vystavit na čtvrtku či se nechat obkreslit propásl, ale ještě se mi nechce zetlít ve shrabaném listí, když nemám ani záruku,

že bych posloužil třeba ježkovi k zahrabání na zimu. Ještě bych chtěl něco v onom pověstném podzimu života zažít.

Tak jsem se nechal sebrat větrem a hodlám se na někoho přilepit. To se však dělá docela obtížně, když jste suchý jako otep slámy. Zkouším se tedy nechat poponést aspoň do nejbližší louže po včerejším dešti. Nasávám vodu, i když to moc nejde, stejně to nesmím přehnat, ztěžkl bych a nemohl se vznést.

Leda, že by mě někdo zvedl…

„Proboha, podívej, jak couráš tu šálu po zemi. Bože můj, široko daleko jen jedna louže a ty si v ní musíš vymáchat novou šálu, dávej přece pozor, pro rány boží“ Tyhle parodie na modlitbu na mě asi zafungovaly, protože cítím, že se na chlupaté šále vynáším někam vzhůru, pak mě rázným pohybem něčí ruka setřásá, nerad se pouštím šály, ale aspoň dopadám na vedle stojící auto. Zachytím se stěrače na čelním skle a čekám, prohlížím si skvostně bílou kapotu. Jestli pak se projedu? Jak dlouho vydržím?

Ha, někdo přichází a usedá za volant. Podle chůze mladá řidička. Mám štěstí, že vzhlíží spíše ke slunci, než aby si před jízdou zkontrolovala průhlednost skla. Nemám dojem, že bych jí překážel, vždyť jí ani nevadí ten leták vedle mě. Mně teda vadí, je nějak nepřirozeně barevný, celý lesklý, velký a za jízdy hlasitě pleská do skla, zatímco já jen nesměle šustím. Vypadám vedle něj ještě zuboženěji. Očividně nejsem sám, komu vadí. Slyším, jak dálniční policie napomíná řidičku (zaslechnu, že se jmenuje Lucie), ať si příště zkontroluje, že má dálniční známku dobře viditelnou. Leták je odstraněn a zmuchlán, já jsem více vystaven pohledům i větru, ale kupodivu obojím ušetřen. Asi jsem usnul, nevím, když je tma, jako bych nebyl. Slunce už muselo dávno zapadnout, ale přesto mě něco probralo. Strašná rána. Otřáslo to se mnou, ale držím se. Něco na druhé straně auta odpadlo. Slyším Lucku, jak vyděšeně někomu do

telefonu popisuje, co se stalo (vrazila jsem do auta, pomačkala ho, nikdo mě neviděl). Neví, co má dělat. Pohled jí tentokrát ve světle pouliční lampy padne na mě. A napadne mě. Nápadně jí totiž svou pozicí za stěračem napovídám, že by ji mělo napadnout aspoň nechat vzkaz pro řidiče toho nabouraného auta. Napadne ji totiž, že zmuchlaný a opětovně narovnaný letáček v její kapse, kam by dopsala své telefonní číslo s omluvou a návrhem na domluvu s náhradou škody, by se za stěračem na zaparkovaném autě přes noc udržel, když i já jsem vydržel celou jízdu. Jenže nemohu vydržet všechno. Třeba to, když mě Lucka pomačká a zmuchlá v dlani. Už nešustím tak nesměle. Jsem drcen, rozpadám se v prach. Dopadám do louže, vedle zmuchlaného kdysi lesklého letáčku. Stihnu zahlédnout, že na odjíždějícím bílém autě se za stěračem nic nechvěje ve větru. Čelní sklo je čisté. Na rozdíl od Lucčina svědomí.

LŮŽKO

Sedím v ordinaci a čekám. Lucka je tu tentokrát se mnou, nevím proč, vždyť to ani tentokrát nebude bolet. Zahlédla v mém diáři datum a čas procedury a trvala na tom, že mě přiveze a počká tu se mnou.

„Tati,“ vytrhne mě Lucka z přemýšlení. „proč sem vlastně musíš jít? Pořád tomu nerozumím“

„Hm“ řeknu prostě. (A pomyslím si „proč bys měla?“)

Předvolali si mě před měsícem. Přišlo mi na letáku oznámení, že jsem o více než pět let překročil průměrnou délku života a zároveň nebylo shledáno, že by z mého života plynul prokazatelný prospěch společnosti, tak se musím podrobit tzv. uzavírací proceduře. Pokyny jsou jednoduché: Každý měsíc po dobu jednoho roku sem budu docházet, lehnu si na lůžko potažené kovovou drátěnkou a počkám. Ze zadní části těla mi sušeným mrazem oddělí tenkou vrstvu těla. Ta se rozdrolí na prášek, propadne drátěnkou a já odejdu bez ní. Dožívat. Moje tělo nechce umřít, tak se mu musí pomoct. Dvanáct procedur by mělo stačit.

Dívám se na lidi kolem sebe, všichni jsou stejně staří jako já, všichni stejně smíření, ale nikdo s sebou nemá doprovod. Jsem polichocen i zahanben. Jsem víc milován než oni? Nebo jsem naopak větší slaboch? Měl jsem říct Lucce, ať počká v autě?

Jsem volán do ordinace, Lucka jde se mnou, furt nevím, jak jí zastavit. Při pohledu na lůžko se rozesměje: „Tati, ty chodíš do solárka? To máš teda pravdu, že to nebolí.“

Pobaveně mrknu na sestřičku, která se upřímně uchechtne – nejspíše si taky vzpomíná, jak i já jsem poprvé říkal, že to lehátko vypadá jako solárium. Chtěl jsem tehdy být za každou cenu vtipný. Dnes také. Nevím proč. Lucka celou dobu čeká. Vím, že by si nejraději četla, jak je zvyklá, ale bojí se, co bych si pomyslel. Furt se bojí, co bych si pomyslel. Asi proto se mnou šla. Bála se, co bych si pomyslel, kdyby nešla. A teď přemýšlí, co má říct, abych si o ní nepomyslel nic špatného. Nevím proč. Přeji si, aby si Lucka četla tu knížku, kterou schovává v batohu. Jenže ona si nečte, takže vidí to, co já jen slyším. Drobný prášek, který s nesmělým šustěním padá pod lůžko. Zaslechnu ještě jiné šustění, jako by někdo muchlal v dlani papír.

„Tak zase za měsíc?“ Loučíme se se sestřičkou i s dalšími čekajícími v ordinaci. Lucka se snaží dokázat, že je vtipná po

mně: „Raději dřív, ať táta stihne nachytat do léta bronz! Už jsem mu koupila pod stromeček plavky, nejnovější model!“

Před střediskem se Lucka sklání pro uschlý list. Mačká ho v dlani a poslouchá, jak nesměle šustí. „Říkáme si, co tu ten list dělá, že? Už tu přece dávno nemá být, vždyť je zima, listy mají na podzim opadat a pak zetlít. Pokud se tedy nedají k něčemu využít.“ Sleduji, jak prášek z uschlého listu padá k zemi, Lucka v druhé ruce svírá zmuchlaný leták, poznávám v něm předvolání k uzavíracím procedurám.

„Tati, sem už nikdy nepůjdeme.“

Cítím neskonalou úlevu, vím, že to myslí vážně. Ale nahlas říkám: „Nevím proč“.