PÍSEŇ DLASKA
REEM
„Dobré ráno, krásko!“ zazubila se na mě Marika, která se stále tvářila, že má energie na rozdávání. Na sobě měla zelenou sukni po kolena, žluté triko s volánovými rukávy a podkolenky s červenými pruhy. Vlasy sčesané do dvou vysokých culíků. Nechápala jsem, jak může pořád vypadat tak dobře.
„Já usnula,“ konstatovala jsem zjevnou skutečnost a posadila se na pohovce, kam jsem se v noci uklidila, abych nechala kamarádku pracovat.
„Jako vždycky, má drahá, jako vždycky.“ Pomalu upíjela ještě kouřící čaj ze svého stoletého hrnečku s kalandrou. „Tady,“ podala mi druhý hrnek. Ten měl na sobě obrázek havrana. Pousmála jsem se nad tím.
„Ten je novej!“ Prohlížela jsem si ho zálibně ze všech stran. „Je skvělej!“
„No jasně, přece si nemyslíš, že svojí nejcennější návštěvě dám něco starýho a ošklivýho,“ opět odhalila svůj téměř dokonalý chrup. „A navíc, brzo si ho společně poslechneme,“ mrkla na mě.
„Už se nemůžu dočkat!“ Zavdala jsem si horké tekutiny a slastně polkla. „Ty vždycky víš, co potřebuju!“ pochválila jsem její výběr čaje, jelikož se mi v ústech rozlévala má nejoblíbenější příchuť ibiškového květu.
„Takže?“ nadhodila jsem po chvilce ticha.
Marika mě celou dobu upřeně sledovala, čekala až s tím přijdu jako první. Skočila ke mně na pohovku a chytila kolem ramen.
„Už jsem ti snad někdy nepomohla? No řekni.“ V hlavě jsem začala pátrat po společných chvílích. Pravda byla, že mě vždycky podržela, už od prvního okamžiku, kdy jsme se poznaly. Ona přestoupila na naši školu hned po svátcích Hačibi. Vypadala hrozně cool, každý jí záviděl její oblečení, její názory, prostě všechno. A ona si sedla vedle mě, holky, které se každý vyhýbal. Byla jsem ta špatná a jenom podívat se na mě přinášelo smůlu, alespoň to se o mně tenkrát tradovalo. Ona o tom ale neměla nejmenší tušení. A tak jsme se spolu začaly bavit a já se do ní totálně zbláznila. Jenže bývala často nemocná.
V těch chvílích jsem ji nemohla navštěvovat, a tak jsme se snažily všelijak obcházet pravidla, najít si vlastní cestičky. Tak se Marika pomalu začala sbližovat s technologiemi. Vždycky byla neskutečně chytrá a díky tomu je z ní dneska počítačový mág. V jistých kruzích je navíc dost známá.
„To se asi ještě nestalo,“ přisvědčila jsem po chvilce a snažila se uklidnit rozvířenou hladinu čaje.
„Tak vidíš. Dalo mi to docela zabrat, ale řekla bych, že všechno proběhlo hladce i když se jisté potíže vyskytly, ale detaily tě nebudu nudit. Každopádně, to, co jsem zjistila, je fakt něco! Popravdě vůbec nevím, jestli se tomu dá věřit.“ Spiklenecky ztlumila hlas a skousla si spodní ret. Její pohled mě přímo vybízel.
„Už mě nenapínej,“ naléhala jsem na ni, protože jsem byla čím dál tím zvědavější, což byl samozřejmě její záměr.
„Podívej, ty dvě jména jsem našla hluboko, hodně hluboko, dalo by se říct, že to bylo v místech, kde by to normální člověk nehledal. Možná právě proto to tam bylo. Jen je to vážně divný…“ Marika se podrbala pod okem. Bylo to nevinné gesto, které vždy značilo problémy. Usilovně přemýšlela o získaných informacích a pak to na mě bez obalu vychrlila.
„Rok narození té Marie je 1758, Jakuba 1755,“ vzhlédla. Dívala se mi přímo do očí. Mračila se, zjevně sama nevěděla, co
si o tom myslet. Já na ni zůstala zírat s pusou dokořán. Musí to být chyba, něco takového přece není možné.
„Ten článek byl z dvacátého století, 1998 to myslím bylo, jak je něco takového možné?“ pomalu jsem položila hrnek na stůl, který jsem v rozrušení málem minula.
„To není všechno, nikde není zmínka o jejich smrti… Upřímně si myslím, že by mohli být pořád ještě naživu!“ Jiskřičky v jejích očích se rozzářily ještě víc. Vypadala vážně hodně nadšeně.
„To není možné. Lavetex…“ Hlas mě ale zradil. Zůstala jsem na ni němě zírat. Hlavou mi běžely různé možnosti, ale žádná z nich nebyla dostatečně uvěřitelná. V našem světě věda hodně pokročila, ale nesmrtelnost je nemožná!
„Myslím si, že se tehdy snažili vytvořit takzvaný kámen mudrců, o kterém jsem našla zmínky už v šestnáctém století. Tam to tedy bylo hodně divoké, podrobnosti si nechám na jindy, ale možná právě toto položilo základy pro Lavetex, který vznikl až mnohem, mnohem později. Ale všechno to jsou jen moje domněnky. Pravděpodobně mám hlavu plnou nesmyslů.“ Mluvila jako o překot, musela jsem se hodně soustředit, abych pochytila všechna její slova, ale stejně mi nějak unikal smysl toho všeho.
„Wow! Úplně to nedává smysl, co myslíš?“ Slova ze mě vycházela neskutečně pomalu. Snažila se probojovat si cestu do reality, ale celé to bylo jako z říše snů. Do našeho světa to prostě nemohlo patřit.
„Do čeho jsi se to zamotala, holka? Soudě jen podle toho, kde byly ty informace, nejde o nic malýho a rozhodně bych to nebrala na lehkou váhu. Musí to něco znamenat,“ řekla, ale poslední věta patřila spíš jí samotné.
„Začíná to být trochu…“ Jenže jsem nevěděla, jaké to začíná být, proto jsem raději přeskočila na další myšlenku. „Nezjistila jsi náhodou ještě něco? Co by mi pomohlo… já nevím, cokoliv.“
„Jsem přece génius! Ale nejsem si jistá, kam tě to zavede, jestli tě to vůbec někam zavede. Podívej,“ podala mi růžový papírek, který celou dobu žmoulala v ruce. Byla na něm adresa. Tedy jen název města a jeho přibližná poloha. „Jejich poslední známé místo pobytu, jestli je na tom něco pravdy, netuším. Dalo mi vážně hodně práce zjistit, kde je to místo na dnešní mapě a není to vůbec daleko.“ Marika přešla k velké mapě naší země, která visela na zdi a ukázala prstem. „Mělo by to být někde tady.“
Nadechla jsem se. V hlavě se mi začínal rýsovat vážně divný plán.
„Takže? Mám si zabalit?“ naklonila se ke mně blíž, oči dokořán.
„Vlastně… tohle musím udělat sama.“ Neměla jsem na výběr. Musela jsem zjistit, co to znamená. Nemohla jsem ji do toho zatáhnout ještě víc. Ne, když vím, jak lehce dokáže onemocnět.
„Nemusí to znamenat vůbec nic.“
„Já vím, ale byla by škoda to nezkusit,“ řekla jsem prostě. Chápala mě, věděla jsem to.
„Jsi blázen,“ ulevila si a znovu se posadila vedle mě. „Jsi zatracenej blázen!“ hodila mi do obličeje polštář, který jsem zachytila dřív, než stihl dopadnout na podlahu a položila si ho na kolena.
„Já vím, proto mě miluješ,“ zasmála jsem se.
„Jo, holka, to máš sakra pravdu!“ poplácala mě po zádech a dopila čaj. „Jen mi slib, že se nenecháš natáhnout do ještě větších sraček, protože už teď toho máš po kolena.“
„To ti asi slíbit nemůžu, jakmile se na tebe jednou nalepí taková předpověď… asi není cesty zpátky. Moc ti děkuju za pomoc.“
„Řeklas to Tomovi?“
„O tý předpovědi? Neblázni! Znáš ho, víš, co by si o tom myslel. Víš… trochu mě celá tahle situace děsí,“ špitla jsem. „Tak moc, že se nemůžu pořádně nadechnout.“
Marika mě pevně objala. „Já vím, jen nemám ponětí, jak jinak bych ti mohla pomoct,“ šeptala mi do vlasů, zatímco mě k sobě tiskla a já jí byla nekonečně vděčná, protože byla jedním z mála lidí, na který jsem se mohla spolehnout.
„Ahoj.“
„Poslední dobou se nějak míjíme.“
„Jo, asi hodně práce.“ Sedla jsem si vedle něj na postel.
„Řekneš mi konečně, co tě tak trápí?“
„To není nic vážnýho, jen jsem potřebovala na chvilku vypnout, byla jsem u Mariky.“
Prohlížel si mě svým pátravým pohledem, ale když slyšel o mojí kamarádce, viditelně se uklidnil. Jakmile muž slyší o holčičích starostech, bere zpátečku a na nic se neptá.
Políbila jsem ho. „Nemusíš se bát. Už budu v pohodě.“ Potkali jsme se před pár lety, byla to úplná náhoda. Byl okouzlující, byl silný a nepovyšoval se. Respektoval mě. Vzal mě pod svá křídla a všechno mě naučil. Jsem mu za to opravdu vděčná. Byla jsem žačka, co se zamilovala do svého učitele. Přímo ukázkový případ toho, jak málo stačí, aby se dva lidé sblížili.
Nejsem schopna říct, jestli mě skutečně miloval, možná to byla jen jakási vzájemná výpomoc, ale ráda jsem tomu věřila. Bylo to tak snazší. Jenže když nad tím zpětně přemýšlím, jak by mohl cítit něco víc? Vzal mě k sobě, učil mě, nechal mě u sebe bydlet. Bylo jen přirozené, že to sklouzlo i k sexu a jakémusi pokřivenému obchodně osobnímu vztahu. Je ale jedno, jak to bylo doopravdy. Okolnosti se změnily a já věděla, že mu už nemůžu věřit, i když bych hrozně chtěla.
Políbila jsem ho znovu a naléhavěji. Nebránil se. Pevně mě k sobě přitisknul, začal mě svlékat. Ano, takhle to bude nejlepší, bude lehčí zapomenout a odejít.
Když jsem se probudila, byla jsem sama. Neřešila jsem to, bylo to úplně jedno, až se vrátí, už tady nebudu. Teď mě osud lákal někam úplně jinam a já jsem se rozhodla to pozvání přijmout.
Pobalila jsem si nejnutnější věci, samozřejmě jsem nezapomněla na svůj první nůž, který mi dal táta v den mých sedmých narozenin. Možná tam se zrodila moje vášeň, kdo ví.
Bylo hezké myslet si, že mě k mojí lásce dovedl táta. Měla bych ho zase navštívit, už je to pár měsíců, co jsme se viděli naposledy.
Rozhlížela jsem se po bytě, potřebovala jsem ještě něco dalšího? Chvíli jsem chodila sem a tam, ale nic mě nenapadalo. Ve skutečnosti toho k životu moc nepotřebujete. V dnešní době je všechno podstatné ukryto v náramku.
Potom mi došlo, že jsem přeci jen na něco zapomněla. Náušnice. Koupil mi je Tom a já jsem jen obyčejná holka, takže když jsem je tehdy uviděla, beznadějně jsem té kráse propadla. Dva oválné granáty, každý z nich asi dva centimetry veliký, do třetiny překryté stříbrným listem, který byl upevněn k samotnému zapínání. Byla to dokonalost. A bylo to jen a jen moje, vyrobené na zakázku. Nemohla jsem je tam jen tak nechat.
Zasunula jsem je do vnitřní kapsy batohu, sedla si ke stolu a napsala vzkaz, který musel vyznít tak, aby se mi už nikdy nechtěl ozvat.
Ze soustředění mě však vyrušilo zapípání vchodových dveří.