Přijetí noci
Dana Kosíková
Sedím na lavičce, můj pohled zůstává upřený do temnoty před sebou. Každá minuta se vleče, jako by čas zpomalil jen proto, aby mě mohl víc trýznit. Srdce mi buší tak silně, že mám pocit, že mi každou chvíli prorazí hrudník
Snažím se uklidnit svůj dech, dostat pod kontrolu ten neklid, který mi pulsuje celým tělem. Ale je těžké na něco jiného myslet, když jsem tady – na tomto místě, kde se všechno zdá tak neskutečně pokroucené a tiché.
A pak to uslyším. Zvuk kroků.
Přichází zpoza dubu, tichý, nevýrazný, ale přesto tam je. První krok. Druhý. Vzduch kolem mě se najednou zdá těžší, jako by houstl každým dalším krokem, který se ozve.
Někdo tu je.
Zvednu pohled, ale nikde nikdo. Kroky utichnou. Zadržím dech, všechno ve mně ztuhne, jako bych se bála jediného pohybu, jediného zvuku, který bych mohla vydat. Je to on? Nebo něco jiného?
„Přišla jsi,“ ozve se hlas z temnoty. Je tichý, hluboký, a přesto v něm vibruje chladná jistota.
Rychle zvednu hlavu. Není pochyb. Je to on.
Na chvíli zavládne ticho. Jako bychom oba čekali, kdo z nás promluví první. Ale já nezareaguju. Jen ho sleduju, jak se objevuje zpoza stromů. Jeho postava je vysoká, temná, silueta se téměř ztrácí ve tmě.
„Nikdy bych nečekal, že mě budeš hledat,“ pokračuje hlas, teď o něco blíž. Pomalu vykročí směrem k lavičce, jeho kroky jsou klidné, rozvážné. „Ale taky jsem věděl, že se tomu jednou nevyhneš.“
„Neměla jsem na výběr,“ odpovím. Snažím se, aby můj hlas zněl pevně, ale slyším v něm slabý podtón nejistoty.
„Chci odpovědi.“
Jeho ústa se zformují do náznaku úsměvu, i když v jeho očích žádný náznak humoru není. „A odpovědi dostaneš,“ řekne jednoduše. „Ale otázka je, jestli jsi připravená na to, co uslyšíš“
Sedne si vedle mě, pomalu, jako by každý jeho pohyb byl pečlivě promyšlený. Lavička lehce zavrže pod jeho váhou. Jeho velká postava se vedle mě tyčí, nebezpečně blízko, až cítím jeho přítomnost jako fyzický tlak.
Má na sobě kapuci, která zastiňuje část jeho obličeje. Ale i tak cítím jeho pohled, ten nenapodobitelný pohled, který mě vždy pohlcuje. Hlavu má skloněnou, mírně natočenou ke mně, jako by mě studoval, zkoumal každý můj nádech, každý záchvěv mojí nervozity.
A já tam jen sedím, neschopná slov, neschopná pohybu. Děsí mě. Ta jeho klidná, tichá dominance, to, jak z něj vyzařuje něco, co nejde uchopit, co překračuje hranice lidského porozumění.
Ale zároveň… mě vábí. Něco hluboko uvnitř mě se nemůže odtrhnout. Je to jako magnet, který mě k němu přitahuje, i když vím, že bych měla utéct.
Nevím, jestli na něj někdy přestanu takhle reagovat. Nemám kontrolu nad svým dechem, cítím, jak se zadrhává v mé hrudi, jak moje tělo znovu zrazuje mé myšlenky.
A pak se na mě podívá. Jeho oči, ty oči, které už tak dobře znám. V temnotě tlumeného světla vidím šedé odlesky, které v nich tančí, jako by byly živé. Jantar proťatý bleskem bouře.
Ten pohled mě znovu ochromí. Slova mi zamrznou na rtech, a já nevím, co říct.
„Pořád reaguješ,“ poznamená tiše, hlas jako hedvábí klouže nočním vzduchem, ale v hlase je něco tvrdého.
„Pořád se mnou bojuješ, a přesto…“ Odmlčí se, jeho hlava se lehce nahne blíž ke mně, a já cítím tenkou hranici mezi mrazivým strachem a vřelým vzrušením. „Se mi nikdy neubráníš.“