Viselec
„Když se tady podepisuji krví, / jsem pak zapsán smrti, / A běda mi, že se zjevuji, / Že jsem si nebránil zlého ducha.“
Johann Wolfgang von Goethe, Faust
Uprostřed temných lesů se choulí malá vesnice jako koťátko zatočené do klubíčka v černém pelíšku. Místo pozapomenuté bohem i lidmi. Na jejím konci stojí dům připomínající krabici, v němž se schovává několik bytů. Pro jeho obyvatelé je to jediný domov, který si mohou dovolit. Skromný a prostý, přesto ho milují. V jejich očích svítí jako maják na břehu toho nejrozbouřenějšího moře.
Poslední dubnová noc se přikradla po špičkách z lesa a zahalila vše závojem tmy. Všichni šli spát. Jen v jednom okně se ještě svítilo. Světlo v místnosti se neklidně mihotalo a tančilo po stěnách stejně jako dvě nepokojné duše, které ho nechávaly svítit.
„Proč se ke mně tak chováš? Já jsem ti nic neudělala,“ křičela dívka s dlouhými hnědými vlasy na mladíka stojícího u dveří. Její křik se nesl jako zvuk sirény, která volá na poplach.
„To bys nepochopila,“ snažil se jí odbýt unaveným hlasem, na němž snad ležela všechna tíha světa.
„Tak mi to vysvětli! Ty jsi se ani nepokoušel mi něco vysvětlit,“ nechtěla se dívka nechat odbýt a zamířila k němu svůj naléhavý pohled. Jejím hlubokým modrým očím bylo těžké odolat, ale teď se proměnily v hotovou zbraň, která by ho ráda probodla, kdyby to uměla. Její hlas zněl zlomeně a měl v sobě pachuť slz.
„Buď ráda a dej mi pokoj,“ mávl rukou a otočil se stranou. Chtěl se vyhnout jejímu pohledu, jakoby se snad bál, že v jeho očích zvládne rozluštit jeho tajemství. Jeho černé vlasy byly rozcuchané a pleť měla nehezký voskový nádech, i když dříve míval pokožku olivovou.
„Kubo, v čem je problém. Já se nepřestanu ptát, dokud mi to neřekneš!“ křičela hnědovláska jako smyslů zbavená. Jinak hezká tvář se jí zkřivila do nehezkého a rozběsněného výrazu.
„Jdu pryč,“ otočil se ke dveřím Jakub a jeho pohyby byly náhle rychlé a rozhodné. Zdálo se, že ho něco pohání kupředu stejně jako bič kočího zapřaženého koně.
„Utíkat, to je tvůj styl. Ty nikam nepůjdeš,“ rozběhla se ke dveřím a chytila ho rozechvělou rukou za rameno. Její stisk byl ale náhle pevný, že by byla schopná mu na rameni udělat modřinu.
„Dej mi pokoj,“ snažil se ji ze sebe setřást až nebývalou silou.
„Kam chceš jít?“ ptala se a nechtěla ho pustit. V modrých očích se jí zaleskly kromě slz i tisíce otazníků slzy.
„Co je ti po tom, Kláro,“ strčil do ní s nebývalou hrubostí, až upadla na zem. Nikdy od něho fyzické násilí nezažila a nemyslela si, že ho použije tentokrát. Dalo jí proto práci, než se zmohla na slovo.
„Hodně. Žijeme spolu,“ sbírala se plačící dívka ze země až se zajíkala.
„Jdu se projít do lesa. Klidně tam i přespím. Je to lepší, než být tady.“ otevíral Jakub dveře jakoby ho z lesů něco volalo. Na sobě měl jen černou košili a džíny, přestože dubnové noci v místních lesích byly chladné. Jeho to ale nijak netrápilo, pálil ho zevnitř silný plamen.
„Ne, ty nikam nepůjdeš,“ vyběhla za ním na chodbu a skočila mu na záda. On ji ale dokázal rychle setřást. Jeho oči po-
divně zářily a temně plály, snad se v nich odrážely plameny samotného pekla. Jinak hnědá barva očí s nazlátlými tečkami, kterou se za normálních okolností pyšnil, se proměnila v červenou. Chytil jí silně za hrdlo a zvedl ji do vzduchu jako malou hadrovou panenku.
„Ty už mi pít krev nebudeš. Nechtěla si mě pustit, tak půjdeš se mnou,“ říkal až s podivně ledovým klidem a jeho hlas zněl jinak, než jindy. Klářiny nohy se jen třepotaly ve vzduchu. Jeden černý střevíc jí spadl z nohy na podlahu. Nemohla vydat ani hlásku, jeho ruka jí dusivě svírala hrdlo. Snažila se bojovat, ale sevření nepovolovalo. Kopala kolem sebe ze všech sil a rukama se pokoušela uvolnit sevření jeho ruky, docházely ji ale síly. Chyběl jí kyslík, proto byla čím dál tím slabší. Postupně ztrácela vědomí, dělaly se jí mžitky před očima, až ztratila vědomí úplně.
„Vezmu tě tam, kam musím. Už nemám čas. Sama sis o to řekla,“ pokračoval, zatímco ona se změnila v bezvládnou loutku. Oknem do místnosti škvírou mezi závěsy pronikl ostrý paprsek světla. Snad záblesk, snad jen iluze, ale v tu chvíli působil jako dobře mířená střela. Zasvítil Jakubovi přímo do běsných krví podlitých očí. Na okamžik ho oslepil. Ztratil rovnováhu těla a černou prázdnotu měl i v hlavě. Leknutím pustil Kláru a ta spadla na zem. Obličejem se praštila o zem, že jí tekla krev z nosu a rtu, který si rozsekla. Lapala po dechu, její hruď se zvedala v křečovitých nárazech, jako by se snažila přemluvit vlastní tělo, aby ještě chvíli vydrželo. Do pootevřených úst, jimiž se snažila nabrat kyslík jí vtékala krev z nosu a rozseknutého rtu. V hlavě jí znělo jediné: Žít. Musím žít. Z posledních zbytků vůle se vzepjala, jako by ji vedla neviditelná ruka zoufalství. Vymrštila se ze země a rozběhla se ke dveřím, sotva vnímala bolest v kolenou po nárazu a rozbitý obličej. Chyběl jí jeden střevíc. Ten zůstal ležet vedle Jakuba, jako němý svědek jejího úniku a směřo-
val špičkou ke dveřím. Utíkala obutá neobutá, srdce jí bušilo jako zvon a po obličeji jí stékala krev, každý pohyb byl výkřikem vzdoru.
Jakub stál chvíli jako opařený. Snad uvnitř sebe stále bojoval s něčím, s čímž už dávno prohrál. Tvářil se jakoby někoho usilovně pozoroval, přitom se díval jen do prázdna.
„Lady Kate!“ zavolal za ní zoufale do tmy. Ona jeho slova slyšela, ale neporozuměla jim. Ani se neohlédla a mizela dál ve tmě. Neohlédla se. Nemohla. V jejím nitru se odehrávala bouře, která přehlušila vše ostatní. Srdce jí bušilo tak silně, že cítila každý úder až v spáncích. V hlavě jí vířily myšlenky, roztříštěné jako střepy benátského zrcadla, kterým někdo ve vzteku praštil o zem. Strach, vztek a bolest, to všechno se mísilo v jediný proud, který ji hnal kupředu. Každý krok byl jako úder kladiva, každé nadechnutí jako zápas o život. Tmou klopýtala, ale nevnímala ji. Neviděla, kam běží, jen věděla, že musí pryč. Pryč od něj, pryč od toho místa, pryč od všeho, co ji dusilo. V očích ji pálily slzy, ale už neplakala. Její tělo krvácelo, její duše křičela, ale její vůle byla pevná. Mizela dál ve tmě, jako stín, který se odmítl nechat chytit.
On zůstal sám s tím, co ho dostihlo.
„Je čas, Jakube,“ zněly mu šepoty v uších, které přicházely z jiného světa.
„Ne, ještě ne. Nechtě mě!“ křičel zoufale a dával si ruce před obličej. Možná si myslel, že když nevidí on, neuvidí ho ani oni.
„Musíš, za námi. Přišli jsme si pro tebe,“ ozývalo se stále naléhavěji.
„Já, já nechci,“ bránil se zoufalý Jakub a celý se třásl. Jeho jinak pevný postoj působil zcela zmizel.
„Na dně skříně je provaz. Pojď za námi. Už je čas.“ šeptaly hlasy neúprosným tónem.
„Ne, dejte mi ještě rok,“ prosil Jakub.
„Žádný rok, teď,“ znělo mu v uších čím dál tím blíže.
„Prosím, ještě chvíli,“ naříkal zlomeným hlasem.
„Deset let uteklo,“ ozývalo se kradmo.
„Já vím,“ zaznělo rezignovaně.
„Ve skříni máš provaz,“ našeptávali mu.
„A co s ním?“ ptal se jakoby nechápal.
„Víš dobře. Najdi ho,“ šeptal mu kdosi přímo do ucha.
Jakub zamířil ke skříni pomalým a těžkým krokem jako odsouzenec, jehož vedou na popraviště. Jeho mysl byla zamlžena beznadějí a rezignací, s vědomím, že tato cesta, ač poslední, je také tou nejdelší a nejtěžší. Vede tam, kam každý musí a ještě se odtamtud nikdo nevrátil. S lokajskou poslušností vyndal ze skříně provaz, jehož pevná a hrubá vlákna se měla stát jeho popravčím nástrojem. Ruce měl neochvějně pevné, protože je ovládal někdo jiný. Provlékl ho okenním rámem a na jeho konci udělal několik pevných uzlů. Na druhém konci uvázal oprátku, která lačnila po jeho krku. Se zvrácenou odhodlaností, která se jevila jako groteskní záblesk jeho zlomené vůle provlékl oprátkou svou nerozvážnou hlavu, již dávno prohrál. Stoupl si na parapet a naposledy se podíval na hvězdy na obloze. Zářily jasně a jedna trochu zablikala. Bylo to varovné světýlko nebo mrknutí oka někoho nahoře, kdo ho chtěl odradit? On ale na toho nahoře dávno nedbal. Neměl sílu podívat se dolů do propasti, do níž se řítí. Nikdo nechce vidět hloubku, do níž spadne. Už věděl, jak zemře. Zavřel oči a skočil. Smyčka kolem jeho hrdla se rychle stáhla. Tělo zůstalo viset v chladném sevření smrti. Zvedl se vítr, který si pohrával s jeho chladnoucím tělem. Hvízdal a zlověstně šeptal do uší, které už nic neslyšely. Z dálky se ozval hrom, zlověstný rachot nebes.
Ozvěny pradávna
„Krev je život... a má krev je teď jeho krev!“
Bram Stoker, Dracula
Noc nedopřávala Kocharowské klidný spánek. Nepokojné myšlenky plašily sny a ona se nemohla dočkat rozbřesku. Ačkoli ji spánek neposilňoval, čerpala sílu ze svého odhodlání. Věřila, že po dnešním dni už bude spát lépe. Nemusela ani čekat, až se rozezvoní budík. Vstala sama a mnohem dříve, než se ozvalo zazvonění. Pohled do zrcadla nebyl zdaleka tak žalostný, jak se obávala. V černých očích viděla své vlastní odhodlání, které plápolalo jako malé plamínky. Vlasy jen nedbale pročesala hřebenem a nechala si je rozpuštěné. Hledala oblečení co nejpohodlnější. Ze skříně proto vytáhla široké zelené kalhoty a černé tričko bez rukávů. Rychle na sebe začala navlékat svršky. Slunko hřálo po ránu jen nesměle, proto před odchodem sáhla ještě na věšák po zelené nepromokavé bundě.
Zamířila k ženě, již doposud znala jen po telefonu. Její fotku na webových stránkách si sice důkladně prohlédla, avšak koho nikdy neviděla ve skutečnosti, o tom si myslela, že nic neví. Domek stál na konci vesnice, jako by se chtěl skrýt před světem. Byla to hezká novostavba, která v sobě nesla ducha tradičních venkovských domů. Srdce jí bušilo, když s nedočkavostí zazvonila na zvonek. Čekala netrpělivě u branky. Její mysl byla plná otázek, nikoli však obav.
„Dobrý den,“ vykoukla žena s černými vlasy z okna.
„Dobrý den, jsem tady na tu regresní terapii,“ zavolala směrem k oknu.
„Ano, jistě. Jdu vám otevřít,“ odpověděla černovláska a zamířila ke dveřím. Za chvíli bylo slyšet, jak odemyká branku.
„Leona Vraná,“ podala jí ruku. Stisk byl silný, ale ne nepříjemný. V jejím pohledu bylo něco zajímavého. Měla pronikavé modré oči, kterými dokázala člověka doslova zrentgenovat, ale zároveň to nepůsobilo agresivně. Oblečená byla do volných černých kalhot a pestrobarevné tuniky. Dlouhé černé vlasy jí splývaly po ramenou a bylo na nich znát, že si je už nějaký ten rok barví. Mohlo jí být okolo čtyřiceti a stříbro ve vlasech už nejspíš měla stejně jako Kateřina, která první šedivý vlasy objevila ve dvaceti. Tenkrát se vyděsila a musela vše okamžitě zabarvit. Na pečlivé barvení odrostů dbala, teď ji to ale začalo být jedno a měla odrosty nejméně tři centimetry, proto si ti pozornější mohly stříbrných vlásků všimnout.
„Kateřina Kocharowská,“ usmála se ze zdvořilosti, přestože jí do smíchu nebylo. Upřímně se nezasmála od doby, kdy se dozvěděla tragickou zprávu. Její úsměvy v posledních dnech byly jen ze zdvořilosti nebo z vděčnosti, nikoli z radosti.
„Pojďte dál,“ vedla ji přes zahradu dovnitř. Kateřina se rozhlížela kolem sebe, protože byla zvědavá a nechtěla si nechat ujít ani sebemenší detail.
Vešly do prostorné kuchyně s krásnou pecí. Byla to přesně taková pec, jakou mívali lidé dříve v chalupách a Kocharowská si ji tajně přála také. Ráda by u ní během chladných večerů posedávala a užívala si příjemné teplo, které z ní sálá. Samu sebe na chvíli viděla sedět na lavici u pece přikrytou ovčí kožešinou, jak si vychutnává teplo z roztopené pece. Pec ale nebyla jedinou věcí, která upoutala její pozornost. V místnosti nechyběla výzdoba v podobě minerálů a mandal, které prozrazovaly skutečné povolání majitelky. Některé minerály měly úctyhodné rozměry a daly se směle označit za sběratelské kousky. Sama Kocharowská polodrahokamy
milovala, ale měla doma jen menší a skromnější exempláře.
Takovéto vzrostlé by ale ve své sbírce uvítala s nadšením.
„Dáte si něco?“ zeptala se vlídně Vraná, čímž ji vrátila zpět do reality.
„Čaj, jestli mohu poprosit,“ rozhlížela se dál po místnosti.
„Jaký?“ otevřela skříňku v kuchyni.
„Zelený, jestli máte,“ zadívala se dovnitř do skřínky a dychtivýma očima hledala ten správný čaj.
„Samozřejmě,“ vynadala Vraná krabičku a zapnula rychlovarnou konvici. Zvuk bublající vařící se vody trochu narušoval klid v místnosti.
„Hrnek bych poprosila střední, aby se mi nechtělo pak pořád na záchod,“ obávala se Kocharowská, které bylo jasné, že až celá věc doopravdy začne, nebude možné ji jen tak přerušit.
„Tenhle by Vám vyhovoval?“ sáhla Vraná po středním bílém hrnečku s kytičkami, do něhož vložila sáček s čajem a zalila ho horkou vodou.
„Může být,“ souhlasila a vzala za hrneček za ouško do ruky. Hrnek svírala pevně, snad si chtěla o něj ohřát studené ruce.
„Půjdeme nahoru do pracovny,“ vyzvala ji Vraná a ukázal na schody do prvního patra. Kocharovská ji poslušně následovala. Její kroky byly opatrné a takřka neslyšné jako kroky kočky. Vyšly společně nahoru, kde Vraná otevřela dveře do nevelké místnosti vybavené lehátkem, psacím stolem a dvěma židlemi. Místnost byla prostá, avšak účelná. Nepůsobila dojmem, že by se tu mělo odehrát něco mystického, spíše připomínala ordinaci. Vraná si sedla za psací stůl, zatímco Kocharowská obsadila židli stojící vedle stolu. Jejich pohledy se setkaly. Kocharovská se poprvé naplno podívala do modrých očí ženy, o níž věřila, že jí dokáže pomoci. Byly hluboké a pronikavé, zároveň v nich bylo něco upřímného a laskavého.
„Vy už jste mi něco říkala. Mohla byste to prosím zopakovat, co chcete přesně řešit,“ požádala jí Vraná, která si potřebovala ujasnit, jaký úkol ji dnes čeká.
„Ano, samozřejmě. Můj kamarád Jakub Vosmík spáchal sebevraždu. Znali jsme se dvanáct let. Stalo se to 30. dubna. Já to vím od 10. května. Jsem si jistá, že to nebylo jen tak. On nechtěl zemřít. Chtěla bych přijít na to, proč se to muselo stát,“ říkala Kocharowská pevným hlasem.
„Dobrá. S jakou otázkou do toho vstupujete?“ chtěla si Vraná utřídit informace.
„Proč si mě opustil?“ zamyslela se Kocharowská, jejíž duch bloudil hluboko ve vzpomínkách.
„Proč si mě opustil? On to asi nebyl jen váš kamarád,“ zadívala se na ni, protože jí bylo jasné, že skrývá minimálně jedno tajemství.
„Ano, ale to už je dávno,“ usmála se, protože chtěla vzbudit dojem, že to dnes už není důležité. Její úsměv byl ale nostalgický jako když člověk slyší po dlouhé doby písničku, kterou hráli na jeho první hodině v tanečních.
„Jak moc dávno?“ musela zjistit Vraná, která se obávala, aby to neznamenalo jen týdny.
„Těžká otázka. Nevím, co mám přesně považovat za začátek a co za konec. Pamatuju si jedno horké léto, kdy jsem za ním byla. Je to už deset let. Ten čas ale běží. Já si to ale pamatuju jakoby to bylo vloni. Musela jsem ale pak odjet. Povinnosti mě zavolaly zpět,“ přiznala Kateřina věc, o níž si původně myslela, že ji neprozradí.
„Dobrá. Je Vám vše jasné a jste připravena začít?“ pronesla Vraná oficiálním tónem, aby dodala své otázce potřebné vážnosti.
„Ano,“ odpověděla odhodlaně Kocharowská.
„Lehněte si prosím tady na lehátko. Já vás přikryju,“ ukázala jí na lehátko, kam si Kocharowská vylezla a položila se.
Přikryla ji dekou, aby jí nebyla zima a do ruky jí dala kámen labradorit, který dokáže vést cestovatele duše. Oči jí zakryla šátkem, aby jí denní světlo nebránilo vydat se na dlouhou pouť mezi staletími. Na zakrývání očí byla zvyklá z thajských masáží. Když jí masérka zakryla oči poprvé, přišlo jí to trochu divné. Později ale pochopila, že zrak může být rušivý element, stejně jako světlo, které víčky trochu prozařuje. Někdy je lepší vnímat jinými smysly. Slyšela od teď jen hlas Vrané, který ji vedl. Nejprve se musela zcela uvolnit. Nejen tělem, ale něčím hlubším. Jako by se propadala do vrstev, které běžné vědomí nezná. Čas se rozplynul. Mohla tam ležet hodinu, nebo jen pár minut. Podle pokynů pomalu uvolňovala jednotlivé části těla, až se zdálo, že její tělo už není její. Jen tichý obrys, který dýchá. Soustředila se na dech. Pomalu, hluboce. Její plíce o přes roky kouření, pracovaly tiše a věrně. Každý nádech ji sunul níž, dál od světa, blíž k něčemu, co se nedá pojmenovat. Když Vraná napočítala do deseti, vstoupila do zahrady. Zahrada ji obklopila jako vzpomínka, kterou nikdy neprožila. Byla krásná, ale ne obyčejně. Krása té zahrady měla v sobě klid. Pocítila bezpečí. Ne, jako útočiště, ale jako přítomnost něčeho, co ji zná. Zahrada jí dala sílu. Sílu k úkolu, kvůli němuž přišla. A pak se vydala dolů po kamenných schodech. Schody se zjevily náhle, jako by vyrostly ze země, když se na ně podívala. Byly z kamene, starého a porézního. Každý stupeň byl jiný. Některý byl široký jako oltář, jiný úzký jako hranice mezi snem a skutečností. Vedly dolů, ale ne do hlubin země. Spíš do hlubin něčeho, co se nedá pojmenovat. Vzduch kolem nich byl těžký, voněl deštěm, prachem a něčím dávno zapomenutým. Zvuky utichly. Čas se rozplynul. Jako by schody braly to, co už nepotřebovala, aby mohla sestoupit čistá. Mířila zpět do vzpomínek, které bdělé vědomí neudrží. Do obrazů, které nepatří nikomu jinému než jí. Do míst, kde se minulost
nevypráví, ale znovu prožívá. Čekalo ji něco, co dávno zapomněla, přesto ji to navždy patří.
Vidíte pod schody mlhovinu?“ vedl ji hlas Vrané.
„Ano, je přímo pod schody a je hustá, neprostupné, není vidět na druhou stranu,“ říkala klidně Kateřina, která necítila sebemenší obavu. Jen zvědavost, co se skrývá na druhé straně.
Mlhovina se rozprostírala jako závoj mezi světy. Hustá, těžká, neprůhledná. Nešlo ji obejít, nešlo ji přeskočit. Musela se jí pouze projít.
„Vejděte do mlhoviny,“ povzbuzovala ji Leona, která se trochu obávala, jestli její klientka přeci jen nemá strach.
„Ano, jdu. Jsem uprostřed mlhoviny, nic nevidím, jen mlhu,“ popisovala Kateřina. Když do ní vstoupila, svět kolem zmizel. Barvy, tvary, zvuky, to vše se rozplynulo v šedobílé hmotě, která se zdála být živá. Dýchala. Pohybovala se. Obklopovala ji jako voda, ale bez chladu. Na chvíli neviděla vůbec nic. Ani vlastní ruce.
„Jděte dál, prostě jděte,“ říkala Vraná, která sama neznala směr, věděla jen, že musí jít.
„Jsem pryč z mlhoviny,“ oznámila jí s pocitem malého vítězství.
„Kde jste?“ ptala se ji.
„V jeskyni v podzemí. Vidím kolem sebe jen černý kámen,“ rozhlížela se Kocharowská v prostoru, aby zachytila každičký detail.
„Zkuste vyjít ven,“ požádala ji Vraná, jelikož tušila, že v jeskyni pravdu neobjeví.
„Jsem venku na louce,“ splnila přání Kocharowská.
„Je tam někdo?“ zajímalo ji.
„Ne,“ hledala marně živáčka a bylo v jejím hlase cítit zklamání.
„Najděte Jakuba Vosmíka,“ vyzvala ji odhodlaně Vraná a Kocharowská začala hledat.
„Jdu k lesu. Les je temný a neprostupný. Nikdy jsem neviděla tak černý a mlžný les,“ dívala se svým vnitřním zrakem na les, jaký dnes už snad nikde není. Les se rozprostíral jako stín zapomenutého světa. Jeho stromy byly černější než noc bez hvězd, než popel po dávném požáru, než vzpomínky, které se nikdo neodváží vyslovit. Kůra stromů pohlcovala světlo, a i když slunce stálo vysoko, jeho paprsky se ztrácely v husté mlze, která se plazila mezi kmeny jako živoucí bytost. Mlžný závoj nebyl obyčejný. Byl těžký, téměř hmatatelný, jako by skrýval něco, co nemělo být nikdy spatřeno. Vzduch byl tichý, až příliš tichý, a každý krok se zdál být nepatřičný, jako rušení dávného rituálu. Větve se skláněly nízko, jako by šeptaly varování, a mech pod nohama byl studený a vlhký.
„Přicházím na mýtinu. Vykoukl na mě za stromem a zase zmizel. Teď opět vykoukl. Je to taková hra. Hraje si mnou na schovávanou. Konečně vyšel na mýtinu, stojíme naproti sobě a díváme se na sebe.“ pokračovala Kateřina, v níž temný les přes všechno nevyvolávat strach ani úzkost. Věděla, že toto místo kdysi důvěrně znala a nebyl důvod se ho obávat. Mýtina byla tichá, téměř posvátná. Její kruhový tvar působil nepřirozeně dokonalým dojmem, jako by ji nevytvořila příroda, ale vůle něčeho staršího než čas. Země byla pokryta černým mechem, měkkým jako popel, který nešustí pod nohama. Vzduch tu voní jinak, ne, po hnilobě jako ve zbytku lesa, ale po něčem kovovém, ostrém, jako ozvěna bouře, která nikdy nepřišla.
„Jdeme cestou, zapadá slunce. Stojíme na kraji rokle. Je to velmi hluboká rokle. Trhlina v zemi. On do ní spadl. Leží na dně mrtvý. Dívám se ze shora na jeho tělo,“ popisovala Kocharowská, která sama nechápala, proč spadl. Dívala se jen na jeho tělo ležící na dně propasti. Bylo z té výšky docela maličké. Slunce se mezi tím sklonilo za obzor a utichl zpěv ptáků. Stála tam sama a doslova nad propastí.
„Jak spadl? Sám, někdo mu pomohl, nebo snad Vy jste do něho strčila?“ nemohla se nezeptat Vraná, které pád do rokle také zatím nedával smysl.
„Ztratil rovnováhu. Zničehonic spadl, víc nevidím. To je celé,“ odpovídala bezmocně Kocharowská, kterou trochu mrzelo, že situaci nedokáže vysvětlit.