Operace X Zerach

Roman Trávníček

Objevení

Začalo to, když se ve vesnici Baška, poblíž Frýdku-Místku, chystal Roman Trávníček do školy. Ve škole neměl moc přátel, ale to mu nevadilo. Když se vypravil na autobus, bylo už světlo a cestou na zastávku mu zazvonil telefon.

„Ano?“

„Čau, mohl by ses u mě před školou stavit?“ zeptal se Romanův spolužák a zároveň nejlepší kamarád Ondra.

„Jasně. Jen co dojedu do města, jsem u tebe jako na koni“ slíbil Roman a zavěsil.

Když o několik minut později seděl v autobuse, pořád se mu hlavou honila myšlenka, co asi Ondra může chtít. Telefon mu v kapse zavibroval. Vytáhl ho z kapsy. Čekám tě na zastávce.

„Co je tak důležité, že jsi snad poprvé šel čekat ty na mě?“ naléhal Roman, když vystoupil z autobusu.

„To brzy uvidíš“ řekl vážně Ondra. Když si ho Roman prohlížel, připadal mu unavený, ale raději se na nic neptal. Jen se nechal vést nejdřív kolem parku, kolem prodejny zahradních potřeb, kolem domku u dálnice až k domu, který stál kousek od zdi místních kasáren. Vypadal opuštěně. Okna byla přebitá prkny a místo vchodových dveří byl kus kartonu.

„Proč jsi mě sem zavedl?“ zeptal se Roman.

„Když jsem od tebe včera odcházel, ujel mi autobus. Šel jsem pěšky a vzal jsem to tudy, kolem kasáren. Jenže jak je tady kousek ta prodejna s bazény, něco jsem zaslechl.“ Na chvíli se odmlčel, ale pak se nadechl a pokračoval. „Něco tam bylo. Něco vel-

kého a zlého. Vrčelo to na mě z druhé strany plotu a mnou projel neskutečný strach. V životě jsem se necítil tak špatně. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi síly stačily. Jenže…“ Zase se odmlčel, přiblížil se k provizorním kartonovým dveřím a vešel do domu. Roman ho se strachem následoval. Spatřil ale cosi neuvěřitelného. Na zemi ležel obrovský tvor. Kolem dokola bylo hrozně moc krve a Romanovi došel dech. Měl tolik otázek, ale hlas jako by ho opustil.

„Sám nevím, co to je,“ přiznal Ondra.

„Jak…?“ Na víc se Roman nezmohl.

„Když jsem utíkal, slyšel jsem, jak to přeskočilo plot a vrhlo se to za mnou. Utíkal jsem, jak to jen šlo, a myslel jsem, že se tady stihnu schovat. Jenže jsem nebyl dost rychlý. Kousek odtud mě to dohnalo a napadlo.“ Ondra si sundal triko. Rameno a lopatku na levé straně měl viditelně poškrábané. Rány ovšem vypadaly docela zahojené. Byly vidět strupy, ale nic, co by nasvědčovalo, že k napadení došlo předchozího večera.

„Vidím jen strupy. Co to má znamenat?“ řekl Roman. „Nevím. Když mě to napadlo, tak jsem udělal pár kotrmelců. Vytáhl jsem z opasku lovecký nůž a snažil se to zasáhnout. Zakvičelo to a pustilo mi to rameno. Běžel jsem sem, abych se schoval, ale když teď vidím ty dveře z toho kartonu, říkám si, že jsem byl idiot. Ani mu to nedalo moc práce, aby mě tady našel. Já se tady plazil s bolestí a nožem v ruce a přehrával si život, když to najednou klopýtlo a lehlo to na zem. Já neváhal a šel tomu radši podříznout hrdlo.“ Roman se pořád rozhlížel a v hlavě se mu promítal film, jak asi vypadalo všechno, co mu Ondra právě vyložil. Pak se šel podívat na tělo, které leželo na podlaze.

Tělo přes tři metry dlouhé. Silné přední a zadní tlapy.

Tělem připomínal obřího psa, kromě hlavy. Oči byly posazené podobně jako na lidské hlavě. Protáhlý nos a v tlamě dvě dvojice špičáků.

„Kámo. Myslím, že jsi sundal vlkodlaka,“ hlesl Roman.

Ondra se na chvilku zasekl, ale pak nesouhlasil:

„Co ten by tady dělal?“

„Říkal jsi, že jsi to poprvé viděl u té prodejny s bazény. A naproti té prodejně je co?“ zeptal se Roman.

„Střelnice?“ odpověděl Ondra.

„No, my si myslíme, že je to střelnice. Půjdeme se tam mrknout? Něco mi tady smrdí.“ Ondra na Romanův návrh kývl a ve stejný moment se popadl za rameno.

„Děje se něco?“ zeptal se zmateně Roman.

„Škublo mi v rameni a mám ho teď jako v ohni,“ vysvětlil Ondra a poskládal se do klubíčka. Roman k němu přišel a snažil se mu pomoct, jenže nevěděl co dělat.

„Sundej si ještě triko. Podívám se na to,“ řekl Roman a sehnul se k Ondrovi. Ten se pokusil udělat, co po něm Roman chce, ale nedařilo se. Roman mu pomáhal, protože Ondru bolest úplně paralyzovala. Nakonec společnými silami triko roztrhli. Ty samé rány, které Roman viděl před pár okamžiky, byly teď zbarvené do ruda a strupy byly pryč. Jedna z ran najednou zmizela. Roman nevěřil vlastním očím. Potom se začaly ztrácet i zbylé rány.

„Ji…, ty jizvy jsou pryč,“ řekl Roman.

„Jak to myslíš, pryč? Uhm…,“ vypravil ze sebe Ondra a postavil se na nohy. „Bolest zmizela. Asi nějaký záchvat nebo něco.“

Prej záchvat, řekl si pro sebe Roman a zhluboka se nadechl. V hlavě mu běhaly myšlenky jako na běží-

cím pásu. Přemítal, co všechno mu Ondra řekl. Co se všechno stalo. Co právě viděl a co vidí mrtvého na zemi: „Musí to být pravda, a ne sen. Jinak si neumím vysvětlit, co se to právě stalo.“

„Sám nevím, co to je nebo co se děje. Vím jen to, že jsem přežil. Myslíš, že bych s tím měl zajít k doktorovi?“

„Možná jo, ale teď musíme jít. Mrkneme do zdejší střelnice,“ rozhodl Roman a vyrazil ven z polorozpadlého domu. Cestou na střelnici nepadlo ani slovo. Ondra koukal do země a kopal do tmavě zbarvených sněhových zatvrdlin, které nejspíš vypadly z blatníku nějakého auta. Roman pořád přemýšlel, co se mu to od rána děje. Vlkodlak? Tady, ve Frýdku-Místku? O co tady jde?

Když přišli k plotu, Roman si všiml, že je poškozený: „Koukej. Tady asi ta potvora přeskočila plot. Je to asi deset metrů od hlavní brány.“

„Půjdeme tudy dovnitř?“ zeptal se Ondra. Odpověď nepřišla, protože Roman plot rovnou přeskočil. Ondra ho následoval. Šli po zasněžené trávě a nacházeli obří stopy. Snažili se jít pomalu, ale nakonec přidali do kroku. Přece jen neměli moc času. Od plotu k budově to bylo skoro sto metrů, ale Romanovi cesta připadala nekonečná. Když k té budově došli, všimli si, že jedno okno je rozbité.

„Hele, můžeme tudy,“ ukázal Roman na okno a oba odhodlaně prolezli dovnitř. Romanovi se stáhlo hrdlo a rozklepal se. Co mě to napadlo? Proč jsme sem šli? Co když je tady těch potvor více? Měli bychom jít pryč.

„Hej, uklidni se,“ vyzval ho Ondra. Romanův tok myšlenek se trochu uklidnil. Blížili se k pootevřeným

dveřím. Roman slyšel, jak za nimi něco zajiskřilo a pak se ozvala rána, jako by bouchla žárovka. Oba se o dveře opřeli a zatlačili do nich. Potom se ocitli ve zlém snu.

„Žádná střelnice. To vypadá, že tady něco zkoumali,“ poznamenal Ondra a zamířil ke třem obrovským proskleným celám ve tvaru obřích zkumavek. Všechny byly rozbité a prázdné.

„Co tady zkoumali?“ zeptal se Roman.

Ondra po něm střelil nechápavým pohledem a řekl: „Co asi?“

No jo vlastně, řekl si pro sebe Roman. Hledal stopy, cokoli, co by mu pomohlo pochopit, co se tady stalo.

Rozhlížel se a všiml si několika stolů, ale kvůli tlumenému červenému světlu nic dalšího neviděl.

„Na,“ řekl Ondra a podal mu malou baterku. Roman ji rozsvítil a rozdělili se, aby místo prohledali rychleji. Místnost byla obrovská. Kromě obřích zkumavek tu bylo i dvanáct stolů a na každém stály tři monitory, dvě klávesnice, držák na propisky, a u každého stolu byly dvě židle na kolečkách. Na žádném stole ale nebyl ani kus papíru. Zásuvky ve všech stolech byly zamčené. Pod jedním stolem Roman našel krvavé stopy. Chvíli je sledoval, až ho zavedly ke kaluži krve, vedle které leželo bezvládné tělo muže v bílém plášti. I ten byl od krve. Roman se při pohledu na mrtvolu otřásl. O dva kroky poodstoupil a kuželem světla přejel po obvodu zdi. Mrtvých těl tam bylo více, ale to, jež našel jako první, bylo oproti ostatním v dobrém stavu. Prvnímu tělu chyběl „jen“ kus krku. Ostatním chyběly končetiny. Jednomu dokonce hlava. Proboha, co se tady stalo? Všiml si, že na jednom plášti visí karta s velkým X. Vzal ji a schoval do kapsy.

Rozhlížel se kolem a hledal Ondru. Nebo spíš hledal světlo z jeho baterky, ale neviděl ani jedno.

„Nelekej se,“ ozvalo se hned za Romanem. Ten sice myslel, že dostane na místě infarkt – tak moc se lekl – ale snažil se zůstat v klidu. Ondra na Romana mávl a ten ho beze slova následoval. Za jednou z obřích zkumavek bylo další rozbité okno. Pod oknem ležela další mrtvá příšera.

„Takže byli dva?“ zeptal se Ondra.

Bylo to divné. Romanovi všechno přestalo dávat smysl. Ohlédl se a řekl: „Myslím, že byli tři. Jsou tu tři zkumavky, tak by to dávalo smysl.“ Protáhl se rozbitým oknem do další místnosti a na něčem uklouzl. Když zjistil, co to bylo, zvedl se mu žaludek. Všude byla krev, doslova potok krve. Naproti oknu stál obrovský stůl, byl ale převrácený na stranu a vypadal, jako kdyby ho někdo použil jako úkryt. Když se Roman rozhlížel, všiml si, že ve zdech jsou díry od kulek. Tak přece se tady střílelo. I v téhle situaci se mu rty zkřivily do úsměvu, který ho hned přešel, když se podíval za stůl. Byl tam mrtvý muž v bílém plášti, opřený o stůl, a na nohou mu ležela další příšera.

A tady máme třetího.

Chtěl si muže prohlédnout zblízka, když v tom sebou ten muž škubnul a hlasem plným hrůzy začal na Romana křičet: „Tohle se nemělo stát! Vše-všechno se tím mě-mění! Pozor, jeden utekl! A kdo… Kdo jsi ty?! Tady nemáš co dělat!“

Roman nevěděl, co má říkat, a tak se představil a snažil se muži naznačit, že mu chce jen pomoct. „Je pozdě. Už to za-začalo. Není l-lék. Musíš mě zabít.“

Roman se při těch slovech rozklepal. Cože to po mně chce? Nějak si nedovedl představit, že by to fakt

udělal. Vtom ale přišel Ondra a zeptal se: „Co se tady stalo?“

Chlápek si odkašlal, nadechl se a zachraptěl: „Vymklo se nám to. Neměli jsme ho poslouchat a neměli jsme to zkoušet.“ Najednou natáhl ruku a prstem ukázal někam k policím na zdi. „Odpovědi jsou tam.“ Pak ruku položil vedle nohy, ale pořád se snažil někam dosáhnout. Ondra viděl, že kousek vedle jeho nohy leží v krvi pistole. Nejdřív mu ji chtěl podat, ale pak se podíval na Romana a ten mu řekl: „Ještě ne.“ Roman se postavil a šel se podívat k těm policím. U nich ležel malý kufřík, Romanovi připomínal obal na malou gola sadu. V něm se schovávalo deset injekčních stříkaček. Každá z nich byla naplněna nějakou zelenou tekutinou a do skla každé ze stříkaček bylo vyryto velké písmeno X. Roman se zamyslel, jenže měl nahnáno a cítil, jak mu slábnou nohy. Jako by ho opouštěla síla. Jako by ztrácel vědomí. „Hlavně tady neomdli,“ zaslechl Ondrův hlas. To mu vrátilo krev do hlavy a končetin a začal se zase rozhlížet po těch policích. Složky s papíry. Ty spolu s malým kufříkem strčil do batohu a vrátil se k muži za stolem: „Zkuste mi říct, co se tady v noci stalo, prosím,“ vyzval ho.

Muž v bílém se nadechl a sáhl do náprsní kapsy svého pláště. Vytáhl z ní flash disk a podal ho Romanovi: „Podívej se na to. Za-zapni jakýkoliv počítač. Ta flashka tě pustí k záznamům. Ale pos…, pospěš si. Než přijde a vše…, všechno vymaže. Pamatuj. Nikdy mu nevěř!“ Pak chytl Romana za triko a přitáhl si ho k sobě. „Pospěš si.“ To zopakoval ještě několikrát. Roman vstal a běžel k nejbližšímu počítači. Ten zapnul a chvíli musel čekat. Na obrazovce vyskočila tabulka – vyzývala ho, aby zadal přihlašovací údaje.