Pokrčil rameny a kroutil hlavou. „Nevím, Alexi,“ odpověděl tónem, jenž naznačoval, že nějaký náhrdelník teď není důležitý, přesto pokračoval, „když jsem k ní přišel, neměla ho. Možná ho vzal…“
Nedořekl to, ale chlapec věděl, že slovo, jež nevyslovil, bylo vrah. To ho rozbrečelo a možná i naštvalo. Chtěl, aby ten přívěsek měla. Možná se to v této situaci zdálo nedůležité, ale pro něho to znamenalo vše. Sám jí ho totiž vybral a uvnitř srdce, které se dalo otevřít, se ukrývala fotka otce i syna, tudíž by tak navždy mohli být s ní. Bohužel však na hrudi zemřelé nespočíval.
Otec ho po několika minutách vyvedl ven na čerstvý vzduch. Pokračovali k jejímu hrobu, kam nesli i její rakev, kterou následně pracovníci pohřební služby uložili do vykopané díry v zemi. Chlapec přistoupil, vzal z nabízeného košíku hrst okvětních plátků růže, hodil je do hloubky a odstoupil ke stromu, kde nechával vychladnout svůj smutek, který se čím dál tím víc měnil ve vztek na člověka, jenž dokázal něco takového udělat.
Náhle k němu přistoupil starší muž, kterého Alex moc neznal, ale občas ho vídal v matčině přítomnosti, tudíž vytušil, že se s ní dobře znal.
„Upřímnou soustrast, Alexi.“ Přiklekl k němu na jedno koleno, aby se mu výškově vyrovnal, i přesto že mu pokles činil značné obtíže. „Nezasloužila si to, ale pamatuj, spravedlnost si najde cestu, jen jí musíme trochu pomoct. I za cenu něčeho jiného.“ Poté se s heknutím zvedl a odešel.
Chlapec neměl ponětí, proč mu to povídal nebo co to mělo znamenat, ale neřešil to. Jediné, co dokázal cítit, byla prázdnota, kterou utrpěl jejím odchodem.
Pořád stejně svíravé pocity samoty Alexe zahlcovaly ještě tak milionkrát víc, když seděl na parapetu a díval se z okna dětského domova na bouřlivý déšť a vzpomínal na události po pohřbu.
Pamatoval si, že tátu předvolali na policejní stanici, ale už se nevrátil. Vzal si ho k sobě dědeček, ale místo toho, aby si šli pro tátu a vrátili se s ním zpět, museli k soudu, kde Alexova otce obviňovali z vraždy jeho matky. Ztratil tak v jednom měsíci oba rodiče a stal se z něj sirotek. Bez rodičů a bez domova.
Alex věděl, že to táta neudělal. Netušil jak, ale prostě to věděl. Byl si tím naprosto jistý. Nikdy by jí neublížil. Miloval ji. Tvrdil mu to. Říkal to často i jí, když ještě žila.
„Alexi, nevěř tomu. Nikdy bych to neudělal. Miloval jsem ji a stále ji miluji, i když tu s námi není,“ zněla otcova slova, než ho odváděli do cely ve vězení. Alex mu na to nijak neodpověděl a každým dnem, každou sekundou toho litoval. Nejradši by zakřičel: „Já vím!“, ale nic takového neudělal. Jen tiše stál a přál si, aby se z téhle noční můry probudil.
Otřel si hřbetem ruky slzy a prudce mrštil polštářem ležícím na parapetu vedle něho o zeď. V tu chvíli si slíbil, že za každou cenu najde vraha, pomstí mámu a osvobodí tátu, načež se dal do šíleného pláče.
SOUČASNOST
Měsíční svit prosvítal mezi závěsy velkého okna Národní galerie a jeho paprsky dopadaly na plátno. Vivien Vincentová dokončovala projekt, na kterém dělala už dlouhých pět měsíců, a ačkoliv svou práci milovala, tento obraz jí připadal nadmíru úmorný.
Vivien se živila jako restaurátorka a čas od času jako malířka na zakázku. Už od mala vykazovala známky klidné umělecké duše. Přála si být malířkou a vždy ji přitahovaly obrazy, a proto se věnovala umění i co se výběru škol týče. Vystudovala dějiny umění a následně pokračovala v oboru restaurátorství. Tomu se věnovala i v pracovní sféře, neboť samotná zakázková malba by v dnešní době nejspíše na plnohodnotnou obživu nestačila, avšak i přes záplavu fotografií se najdou tací, kteří si přejí nějaký obraz, takže alespoň částečně mohla realizovat své sny.
Odložila štětec a poodstoupila kousek od zrestaurovaného díla. Změřila ho kritickým pohledem umělce a spokojeně se usmála. Konečně hotovo.
Promasírovala si ztuhlý krk, načež vstala ze židle. Pomalu se ploužila k východu a cestou si svlékla bílý pracovní plášť, místo něhož si vzala z věšáku u dveří kabát, a se zívnutím zhasla světla. Zamkla pracovnu a vyšla do nitra galerie mezi bohatou sbírku uměleckých děl. Ráda se procházela mezi uměním, i když všechny obrazy a sochy viděla už asi milionkrát. Dnes se však vzdala krásného potěšení a spěchala domů, do měkkého ráje peřin, bojovat s věčnou únavou.
Doma si hned zalezla do sprchy smýt ze sebe pachuť hromadné dopravy. Proud horké vody uvolňoval svaly jejího ztuhlého těla i zahlcenou mysl. Když se jí plíce začaly plnit už jen párou, znamenalo to, že je ve sprše příliš dlouho. Uzavřela přívod vody a sáhla po bílém županu, do něhož se celá zabalila, a po vyčištění zubů se konečně vydala do postele.
Naštěstí se její ložnice nacházela hned vedle koupelny, ale dlouhá a prostorná chodba zařízená v uklidňujícím severském stylu spojovala mnohem více dveří.
Nalevo Vivien míjela schodiště, za kterým se ukrývala vchodová hala, vedoucí na střešní terasu, z níž si často užívala nádherný výhled na Vltavu. Za jejími zády chodba pokračovala do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. V hlubinách chodby, jež se před ní ztrácela, se ukrývaly ještě dva pokoje – ložnice rodičů a pokoj její starší sestry Sandry, který nyní využívala jako umělecký ateliér, kde malovala vlastní obrazy.
Sandra se před dvěma lety odstěhovala se svým nynějším manželem do jeho domečku a nyní plánují rodinu.
Vzhledově si sice byly s Vivien podobné, ale co se povahy týče, se každá projevovala zcela odlišně. Sandra jakožto extrovertní jedinec toužila po pozornosti, již získávala svými extravagantními módními kreacemi, díky kterým získala práci redaktorky módního časopisu. Vivien oproti tomu byla umělecká, klidná duše, která se ztrácela v hlubokých příbězích, jež nacházela v tajemných obrazech. Nepotrpěla si na akční prostředí, naopak se ráda zašila někam, kde nacházela klid. Jediný ruch, který by si Vivien ve svém životě moc přála, byl ten v podobě výstavy jejích vlastních obrazů.
Vešla k sobě a vydala se přes rozložitý koberec k oknu. Jemné chloupky jí hladily bosé nožky, jako by kráčela po čerstvém mechu. Vždy před spaním, a dnešek nebyl výjimkou, pohlédla z okna na spící Prahu, avšak stále slyšela šum nikdy neodpočívající Vltavy. Svěží chladný vánek nasáklý vodou se tlačil otevřeným oknem dovnitř a zaplňoval celou místnost, až se rozklepala zimou.
Zatáhla závěs a otočila se ke stolu, kam si odložila kabelku, z níž vytáhla svůj diář, do kterého nahlédla a uviděla text oznamující, že se má zítra sejít se svou dlouholetou kamarádkou Gabrielou. No jasně. Přes hektické pracovní dny by málem zapomněla. Znaly se už od školky, a ačkoliv se jejich pracovní dráhy naprosto lišily, zůstávaly si navzájem blízké.
Přestože se na Gábinu těšila, v duchu se chystala na záplavu novinek a různého tlachání z její strany, které bylo občas úmorné, ačkoliv nadmíru zábavné. Jen musela připravit svou introvertní stránku na kamarádčinu živočišnost, již podporovala svými úsměvy. Často se skutečně snažila v jejím životě zorientovat, i když se jednalo téměř o nadlidský úkol.
Zaklapla diář a popošla k masivní skříni z dubového dřeva ukrývající oblečení. Převlékla se do pyžama, které ještě nejspíše pamatovalo její pubertální já, a zalezla si do postele zabírající kvůli svým rozměrům skoro polovinu pokoje. Zaplula do peřin vonících po levanduli. Cítila se jako na obláčku, a proto rychle upadala do říše snů.
Zničehonic se pokojem rozlehlo, za normálních okolností vcelku tiché, mobilní pípnutí oznamující příchod zprávy. Teď uprostřed noci ovšem připomínalo
spíše hlasitý rockový koncert a narušilo tak Vivieninu cestu do snového světa.
Rozmrzele hmátla po telefonu. Stěží na pár milimetrů otevřela ospalostí slepené oči, na které v tu chvíli z hluboké tmy zaútočilo divoké světlo silou stovek reflektorů. Rozklikla příchozí zprávu, jejíž odesílatel byl označen pouze telefonním číslem, což znamenalo, že daného člověka nezná. Došlý text Vivien mírně zaskočil: „Slečno Vincentová, rád bych si s Vámi promluvil v naléhavé záležitosti. Zítra o páté hodině na Vás budu čekat v Cafe Bar Riviera. Přijďte. Je to důležité.“