Princezna Nula a Strach Pytel
NULA
Připadala si, jakoby vstoupila do snu. Bylo to neuvěřitelné. Ostrý jas se změnil v nazelenalou zář. Stála na okraji kruhového prostoru, nádvoří, kolem kterého se do nekonečna (alespoň Nula si takhle představovala nekonečno) rozprostíraly sklenice, klece, vitríny, krabice a roztodivné nádoby vystavěné na sebe do vysokých sloupů. Táhly se tak vysoko a v řadách tak dalekých, že jejich konce neviděla, ale možná to nebylo tak daleko a vysoko. Možná už tam dál byla jenom taková tma. V každé té nádobě byl jeden strach, který Strach Pytel někomu odebral.
Uprostřed tohoto nádvoří lemovaného uvězněnými strachy rostl obrovský Strom. Nule někde vzadu vrtalo hlavou, jak se tak obrovský strom vleze do strachpytle. Do toho strachpytle, který je normálně uložený na křesle před ohněm. Strach Pytel ho tam nechává vyhřívat, tvrdí, že má rád teplo. Vždycky si myslela, že je to jedna ze Strach Pytlových bláznivých povídaček, ale teď už
začínala věřit tomu, že by se strachpytli nemuselo na mrazu líbit.
Ale jak se tam sakra vleze ten Strom? Mohutný tak, že by se v jeho větvích dalo postavit několik Strach Pytlových domů a i tak by tam stále bylo dost místa pro sousedy. Vypadal jako buk, jako zdaleka ten největší buk, který kdy viděla. Jeho honosné větve se táhly až k vysokým sloupům plným strachů. Někde pokračovaly i dál a ve snaze se strachům vyhnout vytvářely spletité kreace.
Strom byl nádherně zelený a plný života. Nula nikdy neviděla nic, co by bylo tak moc živé. Vnímala energii stromu celým svým tělem.
I hříbátko šťastně pobíhající po pastvině by vedle Stromu působilo jako chodící mrtvola. Nula nemohla ze Stromu spustit oči. A vypadalo to, že i všichni další obyvatelé strachpytle byli podobně uhranuti. Také z něj nemohli spustit oči, uši, pařáty nebo cokoliv, co měli.
Strachy, pečlivě uzamčeny ve svých malých vězeních a uhranuty Stromem, si ani nevšimly, že mají návštěvníka. Ve vzduchu se vznášelo jemné chmýří, jako když na konci léta fouknete do odkvetlé pampelišky, akorát že tohle chmýří světélkovalo. Až po chvíli si Nula uvědomila, že slyší nějaký zvuk. Bylo to krákání, které se čas od času ozvalo z nedohlédnutelných výšin Stromu. Krkavec, napadlo Nulu. Za to mohla děkovat loveckým výpravám s otcem, díky kterým dokázala rozeznávat všechna lesní zvířata a většinu ptáků žijících v Prvním království. Ale co dělá sakra Krkavec ve strachpytli?
Nula se opět vrátila pohledem k nádvoří se Stromem. Nemohla se na ten výjev vynadívat. Nule stále běželo hlavou, že je fakt velká škoda, že až toto bude jednou vyprávět, tak jí to beztak nikdo neuvěří.
Když se konečně vzpamatovala, přistoupila ke Stromu, na který se dívala zpříma, jako by se dívala do očí blízkému člověku. Pohladila jeho kůru a vytáhla z kapsy papírek. Měla pocit, že by svůj strach měla říct právě tomuto Stromu, že právě On tomu bude rozumět, a právě On jí dokáže pomoci. Ve chvíli, kdy složený papír rozevřela, aby ještě jednou očima zkontrolovala to, co měla v mozku snad vypálené, se Krkavec ozval mnohem blíž a mnohem naléhavěji. Svět, ve kterém Nula stála, se zatřásl.
STRACH PYTEL
Strach Pytel nebyl nadšený, že musí splnit svůj slib. Kdyby v sobě měl alespoň o kousíček víc podvodníka, kterého v něm viděli ostatní, tak by se z toho nějak vyvlíkl. Třeba by se odstěhoval nebo
by dělal, že je mu špatně, dokud by se neodstěhovala Nula. Ale on jí dal slib. A i když to vypadalo nepravděpodobně, tak Strach Pytel své sliby plnil.
K obavám měl několik různých důvodů. Věděl, že ve strachpytli to pro každého vypadá trochu jinak a ze svých zkušeností také věděl, že čím je člověk mladší, tím je jeho představivost živější a může být těžké ho přesvědčit k návratu. Dalším z důvodů byl strachpytel, který jaksi neměl důvod kohokoliv přesvědčovat k návratu, měl rád návštěvy a v neposlední řadě to byly samotné strachy. Ve svých klíckách, ve svých malých vězeních a pod vlivem Stromu se tvářily jako nejpříjemnější stvoření na světě. Jenom si je vzít domů a na gauči pěkně škrabkat na břiše. Přesně to by se jim vlastně líbilo, o to jim šlo, aby si je někdo zase vzal, aby je někdo osvobodil.
Jednoduše by se dalo říci, že z toho měl špatný pocit a měl o Nulu strach. Věděl, že člověka můžou potkat horší věci, než je jeho strach, kterého se chce zbavit. Můžou to být třeba cizí strachy. Strach Pytel se uklidňoval tím, že Nula celou proceduru zná a strachterapii viděla nesčetněkrát. Věděla, že jakmile do strachpytle vejde, musí říct co nejdříve svůj strach a potom se zase co nejrychleji dostat ven. Připomínal jí to několikrát denně. Připravil ji na všechny možné scénáře, ale některé věci nedokázal předpovídat ani Strach Pytel.
Když se Nula dostala do strachpytle, pokračoval jako při všech ostatních strachterapiích. Byl tak soustředěný na to, co se děje vevnitř, že nevnímal to, co se děje venku. Neslyšel bušení na dveře, neslyšel ani když je s praskáním dřeva vykopli. Neslyšel hlasy volající jeho jméno, ani dusot vysokých bot po schodech. Že mají nezvané návštěvníky zjistil, až když ho poprvé uhodili. Strach Pytlovi trvalo nějakou dobu, než se mu podařilo zaostřit a zase začal vnímat, co se kolem něj děje.
„Strach Pytle, jménem krále Dokutoku tě zatýkám. Půjdeš s námi!“
Strach Pytel pohledem měřil SoraNa, který se před ním tyčil. „Zatýkáte? A za co?“ zmohl se alespoň na slovní odpor, protože co se fyzického odporu týkalo, byl rád, že ho strážní drželi na nohou.
„Za pomoc princezně Nule, kterou jsi zde skrýval.“ SoraNo se posměšně usmíval. „V cele budeš mít dostat času přemýšlet o svých chybách. A jak je napravit.“ Jeho zlý smích se rozléhal po místnosti.
Strach Pytel po očku zkontroloval strachpytel, který stále ležel uprostřed místnosti. Jeden ze strážných do něj omylem kopnul, ale SoraNo, vědom si jeho důležitosti, ho velmi rychle zpražil. A to doslova. Stačil letmý pohyb ruky a po strážném zůstaly jenom ohořelé zbytky bot. Strach Pytel s hrůzou sledoval, jaké schopnosti SoraNo, kterému kdysi byla za trest odňata magie, znovu získal. Díky tomu, že se strachpytel pro Nulu moc nezvětšil, tak strážné ani nenapadlo, že by mohla být uvnitř.
„Princezna Nula zde není a nikdy nebyla,“ lhal statečně Strach Pytel. „Klidně si to tu zkontrolujte.“ Strach Pytel věděl, že nemá moc času a potřeboval je dostat z domu co nejdříve.
„To už jsme si zkontrolovali,“ mávl rukou SoraNo. „To ale nic neznamená. Co je toto?“ Vzal ho za ruku a prohlížel si velký prsten. „Snad to není pečetní prsten princezny Nuly?! Tak to vypadá, že tady přece jen byla. Však my to z tebe dostaneme. Naložte ho a strachpytel vemte taky. Opatrně!“ SoraNo se rychle otočil a vykročil směrem ke schodišti. „Strachterapie proběhne na hradě,“ polohlasem oznámil Strach Pytlovi. Navzdory jeho protestům, zmítání se a křiku, ho mohutné ruce odnášely z místnosti a za ním odnášely i strachpytel.
Nula byla ve strachpytli přesně 19 minut.
Jeho únos nebo tomu můžeme říkat zatčení, jak je komu libo, ale neproběhlo v úplné tajnosti. I když to bylo proti Strach Pytlově přirozenosti, křičel na celé kolo. Dokud mu do pusy nenacpali ponožku jednoho ze strážných. Zatímco SoraNo spěchal vepředu, strážní vzadu měli se Strach Pytlem těžké pořízení. Těžko chápali, jak někdo tak rachitický dokáže vydat tolik energie. Div, že se jim nevysmekl. Sice nevěděli přesně proč, ale i jim došlo, že tomu vězněnému hodně záleží na strachpytli. Stejně jako SoraNovi. Takže bylo naprosto nezbytné je oddělit. K Strach Pytlovu němému úžasu ho strážní nevlekli na hlavní třídu, nýbrž s ním hned zatočili k Čarodějovu domu. Neprostupná houština, která domu dělala celé roky ochranou hradbu, byla v tuto chvíli vykleštěná a vyčištěná tak, že se dalo pohodlně přijít až k hlavnímu vchodu, aniž by jim zavadil o košili trn.
Čarodějův dům! Strach Pytel se začal zmítat ještě víc, ale docílil pouze toho, že ho strážní sevřeli pevněji ve svých silných rukách a do pusy se mu pokusili zatlačit i druhou ponožku. Strach Pytel zbrunátněl a pochopil, že tudy cesta ke svobodě nepovede. Nakonec se mu podařilo přemluvit své tělo a uklidnit se, i když každý nerv chtěl kopat a řvát. Přestal se zmítat a soustředil se na svůj dech. Pomalu se uklidňoval. Bude potřebovat síly a bude potřebovat svůj mozek. Zmítáním se sem a tam ve svalnatých rukách strážných ničeho nedocílí, akorát se unaví. Snažil se pečlivě pozorovat vše kolem sebe.
Dům, do kterého vešli, byl zanedbaný, zpustlý a strašidelný. Stíny byly tak temné, že se daly krájet, pohybovaly se pomalu se strážnými a za sebou odhalovaly nábytek pokrytý letitou vrstvou prachu, pavučinami a mrtvým hmyzem. Strach Pytel si všiml, že ve vrstvě prachu na zemi jsou vychozené cestičky, takže se zde musel už dřív někdo pohybovat. A hned zjistil kdo. Stáli tu strážní
s loučemi a vypadali, že by radši táhli do války, než aby zde strávili dalších pět minut. Neustále se ošívali a ohlíželi se za sebe. Úlevně se zapojili za průvod, ve kterém byl Strach Pytel vlečen pryč a místnosti se postupně opět vylidňovaly. Sešli dolů do sklepa, kde Strach Pytla na chvíli postavili na zem.
Sklep byl používanější než ostatní místnosti, které viděl v přízemí. Nebylo zde tolik prachu, dokonce zde byl velký stůl s různými listinami, které vypadaly jako mapy. Na stole stála petrolejka. Strach Pytel se rozhlédl. Do sklepa vedlo jen jedno uzoučké okno, které bylo tak špinavé, že ten, kdo zde trávil svůj čas, mohl nerušeně svítit a nikdo by si ničeho nevšiml. Ze sklepa vedla už jen jedna cesta, v podlaze. Za otevřeným poklopem se rýsovaly schody, které vedly ještě hlouběji pod dům. U poklopu stálo několik strážných v hloučku a o něčem se radili. SoraNa Strach Pytel nikde neviděl. Měl čas přemýšlet o svých možnostech. Tři strážní ho jistili, za ním byli další dva s loučemi, před ním hlouček asi pěti strážných. Ačkoliv Strach Pytel nebyl velký počtář, tak mu došlo, že tuto přesilovku by nevyhrál. S lítostí si musel přiznat, že by pravděpodobně nevyhrál ani kdyby byl jeden na jednoho. Strážní přestali horovat a pomalu se rozestoupili.
V jejich středu stálo jedno z těch Selebrasovic dětí. Vlasy mu padaly do očí, kterými bez mrknutí a bez jediné emoce pozorovalo Strach Pytla. „Ty...!“ Snažil se ze sebe Strach Pytel vypravit a pokusil se rozběhnout směrem k chlapci. Neudělal ani dva kroky, když ho strážní opět pevně sevřeli v železném sevření. „Cos jim řekl?! Co jsi to udělal?!“ Řval Strach Pytel ze všech sil, ale přes ponožku vycházelo jen duté huhňání. Strážní začali postupně mizet po schodech v podzemní chodbě. Když procházeli se Strach Pytlem v rukou kolem Selebrasovic chlapce, tak se Strach Pytel naposledy zazmítal a pokusil se ho zachytit. Bezvýsledně. Vláčen strážnými
mizel v podzemí a nad sebou viděl vzdalující se světlo domu a postavu chlapce, který ho bez sebemenších výčitek pozoroval. Než mu úplně zmizel z očí, tak na jeho tváři uviděl něco, co nikdy dřív. Úsměv.
Nula byla ve strachpytli přesně 31 minut.
NULA
Nula začínala být ve strachpytli nervózní. Cítila otřesy, které nebezpečně rozkývaly všechny strachy. Z klecí se začalo ozývat nespokojené mručení. Rychle se zachytila Stromu a najednou cítila, jak jeho energie proudí i skrz ni. V tu chvíli měla pocit, na dlouhou dobu naposledy, že je v bezpečí.
Potom strachpytel potemněl. Nazelenalá zář, která se rozlévala po celém prostoru, najednou zmizela. Nula si nejdřív myslela, že zůstala v úplné tmě, ale po chvíli si uvědomila, že tam přece jen trochu světla je. Občas také kolem prolétlo světélkující chmýří, které prostor rozjasnilo jako malá kometka. Strčila papír se svým strachem zpátky do kapsy a vydala se hledat východ. Šla směrem, odkud si myslela, že přišla. Pomalu kladla nohu před nohu a šmátrala před sebou rukama. Přišlo jí, že jde celou věčnost. Čím byla od stromu dál, tím větší tma kolem ní byla. Konečně na něco narazila. Pomalu osahávala stěnu a rukama mířila níž a níž. Když sem lezla, tak byl vchod přece dole, musela se plazit, takže teď musí hledat někde nízko, říkala si.
Na stěně byly různé výstupky a nerovnosti. Přišlo jí, jako by slyšela mlaskání a mručení a nějaké další zvuky. Vrčení? Nula už
klečela na kolenou a rukama stále ohmatávala stěnu před sebou, když kolem ní proletělo světélkující chmýří. Na chvíli rozsvítilo svět před ní a ona pohlédla do očí strachu. Leknutím uskočila zpátky do tmy a bolestivě upadla na záda. Byla vyděšená. Svýma rukama neosahávala zeď, ale prosklenou klec, ve které byl zavřený jeden ze strachů. Viděla ho jen na pár sekund, ale ten pohled se jí vryl do paměti. Díval se na Nulu s posměšným očekáváním. Byl bledý a zkroucený do nepřirozené polohy. Měl obrovskou tlamu, ze které kapaly sliny. I ten rychlý pohled zvedl Nule žaludek. Sálala z něj bolest a smrt, ale zároveň byl plný síly.
„To je strach Nemoc,“ zazněl do ticha krákavý hlas. Nula se lekla snad ještě víc, než když se jí těsně před obličejem zjevil strach. Nevšimla si, kdy se tam objevil, ale vedle ní na zemi seděl Krkavec a s nakloněnou hlavou pozoroval prostor, kde se dala tušit klec se strachem.