

NIC, CO MI NENÍ CIZÍ















Sakury se odrážejí v růžových kalužích vanoucího času.
Jsem básnířka, nevěnuji se ničemu.
Můj čas mě míjí.
V kovovém koni to duní.
V dálce zaduněly zvony, v dálce se čaruje se zvuky. Pod nebem mokvajících látek zůstávám bezruký.
Malý židovský chlapec vzhůru jde ulicí, a tak já se, neviděn, tisknu ke sloupu slov háčkovaným obláčkem ke skalisku v moři trnu, znepokojen stiskem rtů, tvář rozdírám si v kameni.
Nic není tak namáhavé jako nedělní ráno s vidinou konce, kříže na stěnách, s vidinou pavučin místo srdce zvonu.
Letky skládáš do piruety, v očích Ti tančí staré světy a na Václavském náměstí čteš z hluchých ptáků o neštěstí.
Měl zchromlou nohu ten pták, místo pařátku jen pahýlkem o zem ťukal si.
Tak klopýtavě šel namátkou dolů nedělním Václavským náměstím.
Já s ním.
Jen nemít prdel ojíněnou strachem, snad po sto páté posypat se prachem, prsty skřípnout si na márách...
Doteď to znělo starosvětsky!
Dva rudé koně ti olizují cecky, rty pulzují a tělo v rychlém ruchu a srdce ti zatím zmírá na záduchu.
Propukám, Pane, v krotký pláč, smělou úzkostí k Tobě kvetu.
Až proklestíš mě
z úzkých světů, ať nedorostu k nové době
ztěžklých přízní, rukou z mědi.
Mdlé volánímdlé odpovědi...
Miluji Tě na miskách rýže, na hlušině citů, zráním zkvašených.
Miluji Tě od stovky k jedné, k první lásce, co nás ze dna zvedne.
Jsou všechna slova jako blín, hlava se po nich točí.
Pro lesy hlásek tě nespatřím, prosvítají jen oči.
Téma je staré, to snad vím, stejně mě úzkost zebe.
Pro jiné hrady z vět postavím, strniště vítá tebe.
Chvilku je tma. Pak zajiskřenímyšlenky jak hra v kuličky.
Bez dotyku že život není?
Do tmy se schovám celičký.
Balím své doživotní plány do krabic barvy myších hoven.
A epitaf? Mé kurvy, sbohem!
Váš Vámi neuloven
Óda na horkou sprchu nejenom v těchto chladných dnech, jediná viagra pro jednu mrchu, jediné, co mi zrychlí dech.