Nespatřené myšlenky
Všichni milují okamžik, kdy slunce zapadá a svými paprsky naposledy políbí oblohu.
Červánkový oceán svou krásou krade veškerou pozornost – jen tu mou marně.
Byla jsem pohlcena vlnou pocitů, kdykoli se tma skryla a ta obrovská hvězda se opět objevila.
Dávala najevo, že začíná nový den.
Dávala najevo, že vidím nový den.
Dávala najevo, že žiji nový den.
Někdy jen stojím v tichu a dívám se, jak ta zářivá světla tančí v prázdnotě, jako bych od nich čekala odpověď, útěchu nebo aspoň znamení, že to všechno má smysl.
Vím, že jsou to jen kameny v plamenech, vím, že mě nikdy neuslyší. Ale možná na tom nezáleží, když je člověk dost ztracený.
Konečně se odhodláš natáhnout své ruce ke světlu a ono tě mine, jako bys byl vzduch.
Na chvíli jsi doufal, že by ti věnovalo pozornost.
Že by tě mohlo zahřát.
Že by tě vůbec mohlo vidět.
Ale světlo má svoje oblíbené tvary.
A ty do nich nezapadáš.
Máš moc ostré rohy, moc stínů pod očima a v srdci tolik ticha, až se z něj drolí prach.
Systém nás nutí volit si cestu dřív, než vůbec poznáme sami sebe. Každý náš krok je sledován pohledy druhých, každý sen vážen podle toho, zda zapadá do cizích představ. Chyby jsou nepřípustné, strach nesmí být vidět. A tak se skrýváme za maskami odhodlání, dokud nezapomeneme, kým jsme byli, než nám řekli, kým máme být.
Kdysi byly naše sny o velkých obrazech, barvách, které oslepovaly. Věřili jsme, že svět na nás počká, že se nezmění.
Jenže teď ty obrazy leží v rohu, zabalené v prachu, zapomenuté mezi povinnostmi, jež nám byly natlačeny.
Neboj, nejsem zlá. Jenom mám duši celou od krve.
Možná trochu kape, možná trochu smrdí, ale jinak jsem úplně v pohodě. Jen mě občas někdo roztrhne zevnitř, a pak se diví, že už nejsem tak milá jako dřív.
Ale to se stává, ne?
Někdy bych chtěla být Červená královna. Sedět na trůnu šílenství a křičet: „Dolů s hlavou!“ na každého, kdo se usmívá příliš falešně, mluví příliš sladce, mrká pohledem plným opovržení. A pak si jen hrát, s hlavami rozházenými kolem nohou, jako s panenkami, které si nezasloužily slitování. Možná by pak konečně bylo ticho.
Kdyby smrt žila v tomto světě, toužila by po úmrtí stejně, jako ty, které odvedla?