„Markyno, tak Markyno!“
Babička na ni volala z plných plic. Markéta moc dobře věděla, že ji babička hledá, ale ani za nic na světě nechtěla vylézt ze svého úkrytu. Věděla, že jí bude dohazovat vnuka některé svojí kamarádky. Už nějakou dobu měla Markéta podezření, že s ní má babička nějaké plány podobné těm, co viděla v telenovelách. Poslední týden se v tom utvrdila nadobro. Kolikrát už si spílala, že pořizovala televizi, kde babička může sledovat všechny ty zamilované seriály. Úplně jí to vlezlo na mozek a nedala si říct, že je Markéta sama naprosto spokojená.
Každá pořádná ženská má mít chlapa a doma děcko! bědovala babička pořád dokola. Markéta zkoušela všelijaké domluvy a důvody, proč si nechce nikoho hledat. Zkoušela babičce říct i prostý důvod, že zkrátka nikoho nechce a že v dnešní době už to není žádná povinnost, ale babička jen kroutila hlavou a dál si brblala si svoje.
„Markyno! Tak vylez! Dělej, chci s tebou mluvit.“
Babička stála na kraji zahrady a rozhlížela se po všech koutech. Dokonce nakoukla za kompost a za hromadu klád, kam jindy vůbec nechodila. To už byla Markétě docela blízko, ale naštěstí ji nenapadlo podívat se do kurníku. Markéta tam seděla skrčená na bobku a raději ani nedýchala. V podstatě ani nemohla, vzhledem ke smradu, který tam byl.
„Nemůžete se trochu posunout? Nejdu vám sem snášet vajíčka, jen si tu prostě posedím. Gigino uhni, kruci!“ Mačkala se tam s nimi a v duchu děkovala, že babička trvala na tom, aby její zlaté holky měly co největší obydlí a pohodlí. Velké sice bylo, ale ne dost pro deset slepic a jednu ženskou.
„Au! Tys mě klovla, no fakt že jo! Ty jsi mrcha teda, já vám tu přišla dělat společnost a vy takhle. A nekoukejte tak na mě! Nikoho nechci a babička to musí už jednou pro vždy pochopit.“ Markéta vykukovala skulinou mezi prkny a sledovala, kde je zrovna babička. Občas si musela poposednout, aby jí úplně nezdřevěněly nohy. To se samozřejmě slepicím nelíbilo a dožadovaly se svého místa. Některé ji jakoby poslouchaly a nakrucovaly hlavu jako psi. Jiné se na ni dívaly až zlověstným pohledem. Markéta je sledovala a dál mluvila o svém trápení s babičkou.
„Možná bych jí mohla říct, že už někoho mám a hotovo. To by mohlo zabrat. A nedívejte se na mě tak, nemyslím Patrika. To je jen taková hra, on je prostě… on je tak… Nevím, prostě nevím! Je to divný, měl se narodit dřív a hotovo. A nekvokejte furt nebo mě prozradíte.“ Markéta si zase poposedla, aby ulevila noze, ve které už ztrácela cit.
Vtom jí pípla smska. …
„Co se děje?“ zeptala se nechápavě.
„Co se děje? Třikrát jsem se tě teď ptal na to samý, co se děje s tvým autem a proč ti svítí snad všechny kontrolky najednou!“ Patrik byl podle hlasu dost naštvaný.
„Co? No já nevím, doteď jelo.“
„No tak teď už nejede, možná kdybys věnovala víc času tomu poslouchat člověka, co řídí tvoje auto, než tupě zírat na zprávy od nějakýho debila, tak se to nemuselo stát, že?“ Patrik lehce zvýšil hlas, byl opravdu naštvaný.
„O čem to mluvíš? Jaký kontrolky? A je snad normální přečíst si nový zprávy, ne? Mohly být důležitý.“ Markéta se dala do protiútoku. Jako vždycky.
„Důležitější než pojízdnost auta? No asi jo, asi prostě nic jinýho na světě neexistuje. Tys mě přemlouvala, ať jedu, a teď tu slintáš na telefon kvůli kdovíjaký zprávě od hňupa, co ti jen kecá. Co ti píše? Že tě bezmezně miluje, že si tě vezme a budete mít domeček a dětičky a vymytý mozečky?“ Patrik naštvaně vystoupil z auta a pořádně třísknul dveřmi. Markéta udělala to samé.
„Jaký dětičky, domečky, co to kruci meleš? Zprávu si můžu přečíst, ať je, od koho chce, do toho ti nic není.“ zahartusila na něj a obešla auto k němu.
„Jak chceš, klidně se s ním zahazuj, ale je to debil, to ti teda povídám.“
„Budu si dělat, co budu chtít, nechápu, proč by ses k tomu měl vůbec vyjadřovat!“
„To je pravda, proč bych měl, že? Celou dobu víš, že mi na tobě záleží, ale tobě je to fuk. Vždycky jsem ten poslední, na koho si vzpomeneš, a já si pořád jako blbec myslel, že se to změní. To jsem ale kretén.“
„Vždycky jsem ti říkala, že s tebou chodit nebudu, tak nevím, co to tu řešíš. To ty za mnou pořád dolízáš.“
„Já? No to si děláš srandu, to já jsem k vám každý víkend chodil?“
„Posílala mě babička, k čertu!“ Teď už na sebe oba křičeli. Ještě že byli na lesní cestě, kde mohli maximálně plašit ptáky a srnky. I když pro Markétu by nebyla novinka hádat se s někým veřejně. Co se vrátila, tak to dělala poměrně často a vlastně i s chutí.
„No jasně, jak jinak! Babička, vždycky za všechno může babička! Víš co, Markéto, dělej si, co chceš, ale
pak si nestěžuj a nechoď se mi vybrečet na rameno. Žádný tady pro tebe nebude!“
Jakmile to Patrik dořekl, mávl rukou, otočil se a vydal se na opačnou stranu, než kam měli namířeno. Odcházel domů.
„FAJN!“ zaječela na něj z plných plic. „A neříkej mi Markéto!“ štěkla po něm ve spěchu celá rozčilená.
Sakra, sakra, sakra! Markétě se hlavou nic jiného nehonilo. Ať si jde, náfuka jeden. Nikdo se ho neprosil, opakovala si. Byla vzteky bez sebe, celá se třásla. Chodila dva metry tam a dva zpátky. Dívala se na cestu za Patrikem, viděla, jak se ztrácí v zatáčce za stromy. Nechápala, jak mohl být neustále tak umíněný. Mockrát mu přece opakovala, že mezi nimi nic nebude, znovu a znovu, ale on to pořád nedokázal pochopit. Je to jeho chyba, všechno tohle je jeho chyba. Opakovala si to pořád dokola, ale vztek ji neopouštěl. Z naštvanosti nakopla kolo auta tak silně, až se svalila bolestí na zem.
„Ještě ty mě štvi!“ štěkla na auto rozmrzele. Seděla na mokré a stále poměrně studené zemi v blátě. Do očí se jí draly slzy a příšerně ji bolely prsty na pravé noze. Sundala si botu a pokusila se sundat i ponožku, aby zkontrolovala tu pohromu. Už když ji stahovala dolů, bylo jasné, že je zle. Špička ponožky se elegantně zbarvovala do červena. Ruce na nohou i rukou se jí klepaly.
„Do prčic! Já jsem taková husa!“ Prsty ji příšerně bolely, ani nedokázala sundat celou ponožku. Jednak ji to bolelo a jednak jí bylo jasné, že až tu fašírku uvidí, bude ji to bolet ještě víc. Pomalu jí taky docházelo, že takhle nebude moct řídit, ale auto stejně nejelo,
tak co. Seděla ubrečená v lese na zemi a přemýšlela, co dál. Hlavou se jí honilo tisíc myšlenek o tom, jak je všechno špatně. Blbá příroda, blbý auto, blbý lidi, blbej Patrik! Hlavně on! Domů to bylo ještě aspoň pět kilometrů, to s nakopnutou nohou určitě nedojde. Vzala si mobil a projížděla kontakty, hledala někoho, kdo by jí mohl pomoct.
„Ahoj, tady Markéta. Potřebovala bych odvést domů. Máš čas? – Ne, auto mi nejede. – Jsem v lese, kousek za roklí. – Ne, nemůžu dojít domů pěšky, mám něco s nohou. – Ne, nespadla jsem. – Proč to řešíš, prostě nemůžu. – Ne, nezakopla jsem, kruci, nakopla jsem auto. Tak přijedeš? – Jak se ti nechce? – Mám pocit, že mi to tak trochu dlužíš. – Jo nedlužíš? Aha, tak to by se asi Andrea mohla dozvědět, jak to bylo na té zábavě ne? – A chceš to riskovat? – Fajn, díky, čekám tady, tak pohni.“
Markéta si úlevou oddechla. Najednou si připadala unavená. Byla to dřina, napřed se hádat s Patrikem, teď vydírat Jáchyma. Ještě by dneska mohla někoho zabít a bylo by to jako ve filmu. Chvíli nad tím přemýšlela, ale nakonec došla k závěru, že nikoho zabíjet nebude, i když pár scénářů jí přišlo úplně senzačních, dokonce komických. Představovala si, jak Patrika dusí Zininou růžovou tylovou sukní, ale do toho jí tam přiběhla Zina, Patrika zachránila a oba pak šli jíst cukrovou vatu a vznášeli se na obláčku. Jako z reklamy.
Zhruba po hodině čekání konečně dorazil Jáchym. Když viděl Markétu sedící na zemi začal se jí smát.
„Jezinka netrefila do jeskyně, co? Tak vstávej.“
„Moc vtipný. Kde seš tak dlouho? Víš co, nic neříkej a pomoz mi vstát.“ Jáchym už otevíral pusu k další -
mu rýpnutí, když ale viděl Markétinu nohu, nic neřekl a pomohl jí se zvednout. Zapojil její auto na lano a řekl jí, co a jak. Markéta se nasoukala do auta a čekala, až se rozjedou. Nakonec byla ráda, že nemusí jet s ním, alespoň mu nebude muset nic vysvětlovat. Ještě to tak! Dost na to, že už musí začít vymýšlet, co řekne babičce.
K babiččině domu přijeli za patnáct minut. Jáchym odjel hned, jak to šlo. Sbalil lano a zmizel. Markéta mu stihla jen mávnout na cestu. Kulhajíc se vydala domů.
Podle vůně poznala, že babička chystá něco na večeři. Dobelhala se do chodby, ale všechno jí padalo a do všeho narážela.
„Kruci, Markyno, co tam zase děláš?“ houkla na ni babička z kuchyně.
„Ale to nic, dala jsem se na stěhování.“ Do koupelny musela projít přes kuchyň, bylo jí jasné, že si toho babička všimne, ale nebylo vyhnutí. Sedla si na první židli, co v kuchyni měla po ruce, a hlasitě si oddechla. Byla úplně vyčerpaná.
„To se ani neumyješ? Co to…?“ Babička se otočila s vařečkou v ruce, jako vždycky.
„Copak nevaříš někdy něco bez vařečky?“
„Můžeš mi vysvětlit, proč mi tu krvácíš na podlahu?“ dala si babička ruce v bok i s tou vařečkou, nicméně působilo to velmi elegantně, téměř až státnicky.
„Představ si, že v lese za roklí přestalo jet auto, tak jsem vylezla ven, abych aspoň předstírala, že vím, čím to může být, no ale v tom se z lesa vynořila banda vzteklých veverek a taky pár ježků. Vrhli se hned na mě, veverky mi rozcuchaly vlasy, no jen se podívej, a ti praštění ježci mi tak dlouho dupali po noze, až mi
rozdupali prsty. Je to hrůza ty zvířata dneska, vážně! Já to říkám pořád, že ty rozkošný huňatý ocásky veverek a čumáčky ježků jsou jen maskování.“ Markéta to ze sebe vysypala jedním dechem. Babička na to nic neřekla, jen zvedla tázavě obě obočí, ruce měla pořád ještě v bok jako nějaká selka ze statku.
„Fajn, prostě jsem to pitomý auto nakopla.“
„A Patrik ti nepomohl? Jeli jste přece spolu ne?“ Zeptala se babička a obočí zvedla ještě výš. „Ne, nepomohl, představ si to. To je taky pěknej syčák. A dej to obočí dolů babi, mám pocit, že ti vyskočí z hlavy.“ Babička se zasmála, zakroutila hlavou a zvedla Markétinu krvavou nohu. Sedla si na židli a nohu si položila na svoje kolena.
„Měla sis sundat tu ponožku, teď to tam přischlo. Musí se to sundat.“
„To mi došlo, ale tak strašně to bolelo, že jsem to nezvládla. Víš, co s tím?“ Markéta se dívala na babičku, ale raději už začala zhluboka dýchat. Moc dobře znala tenhle babiččin pohled.
„Bože dítě.“ vzdychla si babička a jediným rychlým, prudkým škubnutím strhla krvavou ponožku z nohy dolů. Markéta vykřikla bolestí a překvapením.